Kód Enigmy, životopis pro křížovkáře

Text o filmu prozrazuje i to, co je před jeho zhlédnutím lepší nevědět

„Are you paying attention?“

Turingova úvodní otázka (ve správnou chvíli zopakována) předznamenává vypravěčské uchopení matematikova života jako napínavého thrilleru spíše než jako akademického životopisu. Důmyslná distribuce informací, nutící nás k plné pozornosti a samotnému dešifrování záměrů a pravé povahy postav, je nadřazena komplexnosti fakt a jejich jasné prezentaci.

Scenárista Graham Moore příběh splétá dohromady ze tří paralelně běžících časových rovin, z nichž jedna nese znaky detektivního vyšetřování, druhá válečně špionážního thrilleru (viz pozornost věnovaná procedurální rovině práce s informacemi) a třetí má nejblíže dramatu o dospívání. Všechny tři přitom směřují ke stejnému cíli – k pochopení Alana Turinga, který, jak se dozvídáme ještě před úvodními titulky „is hiding something“.

Výsledný portrét, k jehož předložení film směřuje, představuje paradoxně největší slabinu Kódu Enigmy. Jako hnací motor jednání geniálního kryptoanalytika je odhalena jeho nenaplněná (a nenaplnitelná) dětská láska (a láska v jiné podobě se pak stává rovněž klíčem k rozlousknutí Enigmy).

Turingovo stáhnutí se do světa čísel a strojů, jimž postupně porozuměl dost na to, aby mohl přispět k porážce Hitlera, je namísto složitějšího souboru motivací odůvodněno výhradně jeho „jinakostí“ a nemožností realizace v citové oblasti (svůj kladný vztah k outsiderům poprvé projeví po nastoupení do vlaku, kdy věnuje chápavý pohled chlapci, který si v chumlu rozdováděných kamarádů cosi zapisuje do notesu; později lze právě tímto rysem jeho osobnosti vysvětlit, proč dá šanci Joan, které jako ženě v maskulinním světě rovněž náleží outsiderská pozice). Svého nejlepšího přítele se rozhodl oživit alespoň v podobě stejnojmenného proto-počítače (ve skutečnosti se stroji říkalo Bomba), se kterým coby zneuznaný génius také tráví poslední osamělé roky svého života.

Přes nastíněnou tematickou banalizaci je obdivuhodná grácie, s jakou jsou do sebe jednotlivé vyprávěcí roviny zaklesnuté, jak jedna doplňuje druhou, jak se pracovní stává neoddělitelným od osobního. Jako nejnázornější příklad semknuté vyprávěcí struktury může posloužit krkolomná replika „Sometimes it is the people who no one imagines anything of who do the things that no one can imagine.” Alan ji poprvé slyší od Christophera (20. léta), za války ji sám v pozměněném kontextu „předá“ Joan, která mu ji na konci filmu (50. léta) vrátí. Kruh se uzavírá.

Přechody mezi jednotlivými časovými rovinami, stejně jako integrace makroperspektivy do komorního příběhu party „hackerů“, nejsou nikdy nucené, nenarušují hladký běh vyprávění. První flashback do Turingových školních let například vidíme po Menziesově kousavé narážce, že Alan ve škole zřejmě nepatřil k oblíbencům. Na Turingovu homosexualitu je poprvé explicitně poukázáno jako na výsledek vyšetřování v roce 1951, aby se Turing o chvíli později, avšak tentokrát v roce 1941, spolupracovníkovi na vlastní svatbě přiznal, že je gay.

Zvolená dramaturgická výstavba připomíná křížovky, v nichž se také jedno slovo napojuje na další a nezáleží na tom, v jakém pořadí, zda odshora dolů nebo zleva doprava, budeme jednotlivá políčka vyplňovat. Doplňování dalších informací do skládačky Turingova života ale oproti luštění nenabízí intelektuální slast, nýbrž – v souladu s protagonistovým názorem, že některá tajemství je v první řadě nejlepší neznat – bezmoc a frustraci. Rozšíření vypravěčského hlediska, které by ve válečné rovině mělo jinak patřit vyslýchanému Turingovy, na celý Londýn, zase odůvodňuje masové luštění testovací křížovky. Jindy vidíme týdeníkové záběry jako ilustraci Turingova obecněji pojatého komentáře.

Narativnímu účelu dobře slouží také zjednodušená charakterizace Turinga jako nerda s Aspergerovým syndromem – vývoj vyprávění je podmíněn jeho alespoň částečným začleněním se do týmu (k čemuž mu pomůžou lekce empatie od Joan), který mu na oplátku vyjádří podporu v krizovém okamžiku (po hodině filmu, kdy je zároveň stanoven měsíční deadline).

Pro vyprávění, stejně jako pro Turinga, jsou emoce v konečném součtu jenom prostředkem, jak se dostat k zásadním informacím. Všechno, manželství nevyjímaje, slouží a směřuje ke splnění úkolu, k vyřešení rébusu. Postava Joan současně zvýrazňuje motiv společenské marginalizace, které čelí žena stejně jako homosexuál. Turing i jeho budoucí manželka jsou nuceni lhát nejbližšímu okolí (ona rodičům, on jí), díky čemuž před námi při aplikování queer čtení vystoupí pozoruhodný vztahový trojúhelník – viz víceznačné pohledy, které si mezi sebou vyměňují Hugh Alexander a Turing a způsob, jakým se Joan vyjadřuje o Alexandrovi.

Lze spekulovat, nakolik byli tvůrci a Cumberbatch při modelování ústřední figury ovlivněni současnou poptávkou po citově nesmělých hrdinech, kteří nečiní rozhodnutí správná, nýbrž logická, milují intelektuální výzvy („I like solving problems“) a technologie (Enigmu Turing zálibně okomentuje větou „It’s beautiful“), zatímco lidská řeč je pro ně složitým kódem (nutností od mládí luštit, co druzí myslím tím, co říkají, je – opět dosti zkratkovitě – osvětleno, jak Alan pronikl do světa šifer).

Film tento populární charakterový typ na základě svého respektu ke konvencím špionážního žánru posouvá do zneklidňující a poměrně aktuální polohy, když odhaluje, že je Turing, který byl přesvědčen, že pravidla hry sám ovládá, je ve skutečnosti hráčem ve větší (a neovládnutelné) hře někoho jiného.

Před odmítnutím Kódu Enigmy jako vulgarizující charakterové studie se doporučuji zamyslet, zda film opravdu má být komplexním psychologickým portrétem významného muže. Podle mne svou vlastní strukturou usiluje o zprostředkování abstraktnější složky Turingovy osobnosti, jeho křížovkářského způsobu uvažování a skládání dat do souvislého celku. Jako vypravěčské puzzle je film Mortena Tylduma plně uspokojující.

The Imitation Game, Velká Británie/USA, 2014, r.: Mortem Tyldum, s.: Graham Moore