Archiv Duben, 2007

Vše o mé matce

Posted: 30. 4. 2007 in film týdne

Film týdne (25)

Vše o mé matce

Ze světa žen

Matka je jednou z mála jistot, jež nás čekají s příchodem na tento svět. Má ji snad každý a její podíl na našem početí bývá mnohem jednoznačnější než podíl otce. Třeba takový Esteban, ačkoliv brzy oslaví 17-té narozeniny, svého otce ještě nepoznal. O to lépe se snaží vycházet s matkou. Manuela je pro svého syna ochotna udělat téměř cokoliv. Uvědomuje si, jak obtížné pro něj musí být pochopení vlastní identity, vychází mu plně vstříc a nepřipouští si, že by ji mohl opustit stejně jako její bývalý muž, Estebanův otec. Esteban obdivuje Trumana Capoteho, sám touží být spisovatelem a svou první vážnější stať nazval „Vše o mé matce“, nepřestává ovšem toužit zjistit také vše o svém otci a doplnit si tak podstatnou část svého životního příběhu.

V ten večer, kdy Esteban oslaví své sedmnácté narozeniny, v ten večer, kdy zhlédne divadelní inscenaci Tramvaj do stanice Touha, v ten večer, kdy mu matka konečně slíbí sdělit detaily o jeho otci… v ten večer se náhle všechno změní. Věci dříve důležité se stanou nepodstatnými, zbožná přání zbytečnými, modlitby nevyslyšenými. A jeden autogram, jeden pitomý autogram od oblíbené herečky, se stane pomíjivou hranicí mezi bytím a nebytím. Pomíjivou nejen jako život sám, ale také jako štěstí nebo láska. Stovky, tisíce dešťových kapek jsou němými svědky Estebanova tragického skonu, jakoby předznamenávaly stovky slz vyroněných jeho zarmoucenou matkou. Nic nemilovala tolik jako svého syna a právě nic je to jediné, co jí teď zůstalo. Samozřejmě kromě mnoha krásných vzpomínek. Ty ji nakonec přimějí vzchopit se a alespoň symbolicky vyhovět synovu poslednímu přání – najít otce.

Během pátrání po minulosti spatří Manuela tváře již dobře známé i tváře nové. Tváře staré i tváře mladé, převážně však tváře ženské či alespoň ženskými rysy disponující. Při tomto „návratu do minulosti“ si paradoxně uvědomí, že nemá smysl utápět se v beznaději kvůli věcem minulým, že lidé budou pořád umírat a znovu se rodit, a pokud si z toho navzdory všemu neštěstí něco odnese – a divák s ní –, pak naději. Almodóvar svůj ryze ženský svět zalidnil pestrou škálou hrdinek, jež plně posloužily jeho účelu odhalit ta nejskrytější zákoutí ženské duše.

U Manuely (v podání Cecilie Roth mnohovrstevnatá a komplikovaná postava) jde o neskonale silný mateřský cit, o vyrovnávání se s minulostí a zpočátku také neochotu postavit se tváří v tvář budoucnosti. Neméně důležitá je její touha, její nenaplněný sen o kariéře všemi obletované herečky. Jenže byla by poté tak dobrou matkou? Způsob, jakým se vtírá do přízně Humy (i když ne zcela svou vůlí), tedy skutečné hvězdy, může asociovat Mankiewiczovo ironizující drama Vše o Evě. Zásadní rozdíl ovšem spočívá ve věku a zkušenostech obou hrdinek. Mladistvá naivita Evy má daleko k vyrovnanosti Manuely, která již ví, co od života čekat a jakkoliv může – stojíc před obrovským plakátem Humy působit male a bezmocně, ve skutečnosti je právě ona ženou zkušenější a v podstatě i lepší, méně zkaženou. Huma (Marisa Paredes i ve skutečnosti obdivovaná diva) zcela propadla iluzornímu světu vytvořeném na malém prostoru jeviště, až chorobně se upíná ke své mladé přítelkyni Nině, přehlížeje její závislot na kokainu, a již nedokáže – na rozdíl od Manuely – znovuobjevit hlubší smysl žití. Vyhýbá se otázce „jsem spokojena se životem, který jsem žila?“, neboť dobře ví, že odpověď by zněla „ne“. Proto není divu, komu nakonec předá pomyslnou hereckou štafetu – transvestitovi Agradovi (pohlavně nejednoznačná Antonia San Juan). Ten (či snad ta?) dávno rezignoval ve snaze následovat běžné životní hodnoty, jeho umělé tělo mu poskytuje útočiště před vlastním já, které, zdeformované světem pasáků, prostitutek a feťáků, ztratilo většinu ze své dávné nevinnosti. Nejpozoruhodnější a hlavně pro děj nejdůležitější vedlejší postavou však není ani Huma, ani Agrado, nýbrž mladičká jeptiška Rosa (krásná a krásně uvolněně hrající Penélope Cruz). Rodiče její touhu pomáhat všem těm ztraceným existencím nikdy nepochopili. Proč by měl v tak sobeckém světě někdo nezištně pomáhat druhým? „A proč ne“, mohl by znít logický protiargument. Rosa je každopádně duší příliš neposkvrněnou a pohybující se ve světě příliš zkaženém na to, aby ten následně nebyl příčinou jejího největšího neštěstí.

Huma, Agrado, Rosa – do života všech zasáhne Manuela, aniž by sama odešla nepoznamenána. Jak už jsem napsal, nakonec je to naděje, co jí tyto tři ženy dohromady dají.

Almodóvarův přístup hraničí s citovým vyděračstvím. Když nám ukáže obrázek idylické, sic neuplné, rodiny a nechá nás věřit bludu, že v podobném duchu jako první minuty se ponese celý film. Když po třinácti minutách „odklidí“ jediného „nepoznamenaného“ mužského hrdinu a ještě nám nabídne několikavteřinový záběr jeho očima, jež se záhy zavřou navěky. Když jakýkoliv náznak budoucího štěstí náhle pohřbí zprávou smutnější kterékoliv zprávy předchozí. Kdykoliv, když nechá hrát krásnou, přestože posmutnělou, hudbu Alberta Inglesiase… . Je to moc smutný film. Ne vyloženě drsný, protože hlavně ženám určený, spíše dojemný, trošičku úsměvný a v závěru dokonce mile idealistický. (Možná opravdu primárně ženský, ještě přínosnější však pro muže toužící poznat, jak poznat „po čem ženy touží“). Ano, takhle už to v telenovelách chodí a pokud by se Pedro pustil do jejich režie (což doufám neučiní), měl bych o zábavu na většinu všedních dopolední postaráno. Natočil převelice citlivé melodrama, možná patetické, možná kýčovité a zcela jistě ne věrné realitě, každopádně melodrama, které je potěšením sledovat, stejně tak na něj vzpomínat. Věřte, že to jsou vzpomínky pouze příjemné.

Vše o mé matce ****
(Todo sobre mi madre, Španělsko 1999)
Herecké výkony: 90%
Scénář: 80%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 85%

Reklamy

TEST – Vy a film

Posted: 27. 4. 2007 in různé

1. Večery trávíte nejčastěji:
a) s dobrým filmem
b) spánkem
c) s přáteli
d) s přítelem alkoholem

2. V kině jste byli naposledy:
a) včera/předevčírem
b) minulý týden/měsíc
c) když prvně dávali Křižník Potěmkin
d) v kině jsem v životě nebyl

3. Steven Spielberg je:

a) slavný filmový režisér
b) komparsista z Ben Hura
c) nějaký starý žid
d) masér HC Litvínov

4. V televizi zpravidla sledujete:
a) filmový klub ČT 2
b) „záb(v)adné“ soutěžní pořady
c) Rady ptáka Loskutáka
d) přímý přenos z poslanecké sněmovny

5. Na pustý, nicméně elektrifikovaný ostrov si vezmete:
a) plazmovou televizi a DVD přehrávač
b) lampu na čtení
c) mobilní telefon
d) hi-fi soupravu a výběr „To nejlepší z Evy a Vaška“

6. Kdyby v trafice byly jenom tyto čtyři časopisy, který byste si vybrali?

a) Cinema
b) Zahrádkář
c) Žena a život
d) Muž a smrt

7. Které z těchto jmen má podle vás něco společného s psaním o filmech?
a) František Fuka
b) Petr Bezruč
c) Jiří X. Doležal
d) Titus Maccius Plautus

8. Vyberte ten film, který považujete za kvalitativně nejlepší:
a) Forrest Gump
b) Byl jednou jeden polda
c) Sám doma 3
d) Kameňák

9. Kolik kusů čítá vaše filmotéka?
a) je toho tolik, že už jsem to přestal počítat
b) ani ne 10
c) mám jednu VHSku s Rambem
d) dávám přednost vinotéce

10. Co se vám vybaví, když se řekne film?
a) spousta pěkných zážitků
b) jemná vrstva na pokožce vytvořená opalovacím mlékem
c) peníze, hodně peněz
d) syntetické vyjádření zážitku a myšlenkové reflexe

Výsledky: Pokud jste alespoň v osmi z deseti případů zvolili odpověď a), můžete o sobě směle mluvit jako o milovníkovi filmů. Pokud jste a) nevybrali ani jednou, lze vaši situaci (co se filmu týče) charakterizovat jako vážnou, nikoliv však zoufalou. Stále je zde šance vypěstovat si na filmech slušnou závislost. Doporučuji však začít menšími dávkami. V případě, že jste u každé z výše uvedených otázek zvolili možnost d), měli byste neprodleně navštívit svého psychoterapeuta.

P.S.: Hlavně to neberte vážně. 🙂

V pasti

Posted: 25. 4. 2007 in recenze

„Láska“ přes internet

Potkali se na chatu. Jemu je dvaatřicet, vystupuje pod přezdívkou Lensman319 jí je čtrnáct, říká si Thonggrrrl14. Čeká je první schůzka tváří v tvář. Schůzka, na kterou ani jeden z nich jen tak nezapomene. Nezapomene na ni Jeff (Patrick Wilson), na první pohled solidně vypadající fotograf s dobře padnoucím oblekem a zodpovědným přístupem k zákonu. Nezapomene na ni Hayley (Ellen Page), na první pohled roztomilá, inteligentní teenagerka, která chce vyzkoušet něco nového. Není dobré dát na první dojem, říká se tomu haló efekt a Jeff by vám o tom mohl mnohé vyprávět. Jeho překvapení, když se po slibně se vyvíjející schůzce probudí z bezvědomí připoután ke křeslu, je veliké, ještě větší, když zjistí, že jej připoutala Hayley a že se nejedná o nějakou primitivní S&M teenagerskou hru. O hru se vlastně jedná, o hru na pravdu, která neexistuje, o hru na důvěru, která nebude respektována, o hru s jasnými pravidly, která nikoho nezajímají, o hru, ve které jsou důležitější prostředky vedoucí k cíli, než cíl samotný.

V jiném americkém thrilleru by Jeff byl hnusným pedofilem a Hayley hodnou teenagerkou, která jej – ať se mu to líbí nebo ne – přesvědčí o hnusnosti jeho počínání, jenže V pasti není nic tak jednoznačné. Zpočátku nevíme, kým Jeff vlastně je a není problém mu držet palce, dokonce je to snazší než držet palce té malé tyrance. Právě skutečnost, že Jeff, tedy ten, který by v jiném filmu dostal nekompromisní nálepku „ten zlý“, je téměř po celý film obětí neschopnou vzepřít se – eufemismem řečeno – nepřízni osudu, trošku upírá na napínavosti. Avšak nikdo netvrdí, že počínání Hayley je správné, z právního hlediska zcela jistě ne, takže proč by nemohla být „tou zlou“ ona? V pasti přistupuje k tématu „občan bere zákon do svých rukou“ s mnohem větší rafinovaností než fašisticky přímočaré Přání smrti, až je někdy těžké odhadnout, jak to vlastně tvůrci mysleli.

Již úvodní titulky, ačkoliv podbarvené na poslech příjemnou hudbou, velice znepokojující, dávají tušit, že tento thriller bude mít grády. Příliš se nezdržuje s expozicí a po cca dvaceti minutách již víme, jak se věci mají. Začíná nefalšovaný psychický i fyzický teror. Přičemž pod vším tím úpěním bolestí, používáním ostrých předmětů na intimní partie těla a vyprávěním drsných zážitků z dětství, se skrývá snaha citlivě rozebrat velice závažnou tématiku. Nejde jenom o to, řešit zásadní problémy radikálním způsobem, ale hlavně vědět, že existují, nepřivírat před nimi oči a nečekat, až se situace začnou běžně vyhrocovat do podobných extrémů. Zde sice narážíme na nepravděpodobnost podobného počínání čtrnáctileté dívky. Hayley sice tvrdí, že jí je čtrnáct, nemusí to však být pravda a potom, scénář vychází z předpokladu, že v dnešním „on-line“ světě mohou všichni vědět všechno. Kde Hayley na Jeffa narazila? Na internetu. Čím se ji Jeff snažil zaujmout? Informacemi, jež jsou k nalezení na internetu („O Goldfrapp jsi použil stejná slova, jaká jsou na Amazonu“). Díky čemu jej Hayley nakonec převeze? Nepochybně díky informacím z internetu. Je to dobře? Je to špatně? Kdo ví, nicméně je to tak.

Přiznávám se, že mám slabost pro podobné nízkorozpočtové thrillery, které si vystačí s minimem prostředků. V pasti jde v tomto ohledu do ještě větších extrémů než takové SAW. Tvůrcům stačil jediný dům a dva skvělí herci, kteří by nemohli „fungovat“ bez inteligentního scénáře a zcela nedebutantsky působící režie. Pravda, scénář by mohl být i lepší, některé motivy jsou přidány vyloženě pro efekt a celkem realistickou podívanou kazí detaily jako „spousta, spousta věcí, které Hayley měla, ale nemohla mít, nacpané v tom malém baťohu“ (mj. džíny a tlustou lékařskou knihu). Co se týče efektivnosti, dosahuje například u scény „operace“ takové kvantity, že jí je těžké, jakkoli je zbytečná, neobdivovat. David Slade režíruje s přehledem, napíná nás na samou mez únosnosti, jakkoli se vyústění může zdát jasné, drží nás do poslední minuty v nejistotě. Ano, je to hra s divákem, ale scénárista Brian Nelson na rozdíl od jiných autorů očekává z naší strany určitou dávku prozíravosti a moc dobře ví, jak těžké je současné diváky „přelstít“ a také proto volí nakonec pointu, jež si přímo říká o další diskuzi. A co víc než diskuzi může film vyvolat?

Kamera předvádí neskutečné věci, mnohdy jako by bylo důležitější, co při sledování aktuálního chaosu cítíme, nikoliv to, co vidíme. Zintenzivňuje to výsledný dojem a mnohé scény se tím hlouběji zarývají do paměti. Během natáčení osmnáctiletá Pageová grandiózním způsobem (ne, nepřeháním) zahrála čtrnáctiletou (čtrnáctiletou?) holku, která se chová jako hodně adaptabilní dospělá žena. Patrick Wilson se zjevně pokusil proniknout do nitra pedofilovy duše a určitým způsobem jej zlidštit a jak už jsem napsal, není pouze dalším padouchem „na odstřel“, nýbrž mnohovrstevnatou postavou trpící úchylkou, na kterou se neberou ohledy. Přesto zůstává po celou dobu libovým frajerem a tak trochu hajzlem. Tak jako tak vyvstává otázka: Zaslouží si to všechno? Neměl by být raději předán do rukou spravedlnosti? Že by se tím stejně nic nevyřešilo? Příliš citlivá otázka na to, aby k ní někdo přistoupil se vší zodpovědností? Natožpak filmaři, jejichž hlavní pracovní náplní je diváka bavit, nikoliv zatěžovat etickými otázkami? Odpověď je na vás, doporučení na mě: ano, vyplatí se to vidět.

V pasti ****
(Hard Candy, USA 2006)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 85%

Operace Silver A

Posted: 23. 4. 2007 in film týdne

Film týdne (24)

operace silver a

Nejlepší český film posledních let?

Pardubice, rok 1941. Dvě krásné vdané mladé ženy, které se chtějí stát herečkami. Tři mladí parašutisté, kteří musí splnit nebezpečné poslání. A vševidoucí gestapo. Příběh Operace Silver A je poměrně jednoduchý, rozhodně není zbytečně komplikovaný. Ukazuje, jak válka zasáhla do životů všech lidí a jak výrazným způsobem je pozměnila. Vychází ze skutečných událostí, jež předcházely atentátu na Heydricha, věci nijak nepřikrášluje, lidské charaktery jsou hodnověrné a snadno se s nimi ztotožníte.

Hlavní role byly svěřeny v současnosti nejžádanějším českým hercům, rovněž role vedlejší jsou obsazeny dobře známými tvářemi. Hlavní hrdinky jsou zprvu dvě, Táňa Vilhelmová a Klára Issová, které se jako dvě nejlepší kamarádky doplňují s podobnou nenuceností jako v Indiánském létě. V druhé části filmu je postava Vilhelmové zásluhou jejího morálního úpadku upozaděna a více prostoru dostává Issová, jež v množství bezeslovných scén exceluje. Pokud bychom Silver A brali – stejně jako někteří kritici – coby „českou Casablancu“, Jiří Dvořák v roli svůdce-frajera, by musel být Humphreyem Bogartem. Sice nedisponuje takovým charismatem, ale s podobnou rolí si poradil s naprostým nadhledem. Ani o žádném z ostatních herců nelze psát jinak než pochvalně, ale pokud bych měl chválit každého zvlášť, brzy by mi došly superlativy.

Scénář manželů Konášových obsahuje množství inteligentních dialogů (-„Manželka se nesmí o ničem dovědět“ –„Zlobila by se?“ –„Já bych se zlobil“) a úsporně vystihuje pouze podstatné rysy tehdejší doby. Nechybí v něm láska, nevěra, zničující vášeň, nenávist, zrada a pochopitelně válka, jež vše výše uvedené umocňuje na maximum. Nejde zde ani tolik o zachycení konkrétní události z dějin naší země, jako o snahu postihnout náladu ve společnosti a atmosféru strachu, která sužovala ty statečné, i ty méně statečné občany. Nemůžeme mít autorům za zlé, jak schématicky přistupují k postavám nacistů, že je degradují na pouhá zvířata bez mozku a bez srdce („Ukliďte ten sajrajt!“), nejsou první a navíc – jejich benevolentnost přístupu k nacistům je vyvážena pečlivým prokreslením kladných postav, tedy onou pečlivostí ne až tak kladných jako ve většině „standardních“ filmů z válečného období. Dovolili si porušit nepsané pravidlo, že čím mocnější je „padouch“, tím sympatičtější musí být hlavní hrdin(k)a. To nicméně neznamená, že sympatický/á není.

Dobové zasazení je patrné z každého záběru, možná by až tolik patrné být nemuselo, ale berme to tak, že když už na to dostali určitý obnos peněz, tak proč to nedat najevo. Dobové jsou kostýmy, nábytek, automobily, plakáty, dokonce i dětské kočárky. „Starost“ filmu umocňuje barevný filtr (odborný termní po mně nechtějte). Tvůrci si s vizuální stránkou opravdu vyhráli a snad jenom hodně velcí „rejpalové“ by dokázali objevit nějaké to zaškobrtnutí. Velice stylové jsou například milostné scény, ta první, s Issovou – smyslná a přitom vkusná, plná lásky a něhy, ty ostatní, s Vilhelmovou – divoké a odvážné, což je nejlépe patrné na scéně, kdy vidíme píšícího manžela v jednom pokoji a s amantem se milující manželku v pokoji vedlejším. Kamera zde vůbec vytváří moc pěkné obrázky, plynule přechází ze záběru do záběru, využívá různé míry ostrosti, v těch nejvypjatějších okamžicích se buď zcela zastaví, anebo přidá na dynamičnosti. Ruku v ruce s profesionální kamerou jde režie Jiřího Stracha, dosahující vskutku mezinárodních kvalit.

Strachův styl v mnohém připomíná válečné filmy skutečných mistrů filmového plátna. Polanského Pianistu či Spielbergův Schindlerův seznam. Podobná přirovnání možná zní přehnaně, ale věřte mi, nejsou. Při scéně oznamování atentátu na Heydricha jsem si skutečně vzpomněl na Schindlera, konkrétně na „sníh“, až tak silně na mě zapůsobila. Strach rozumně rozděluje filmový prostor mezi jednotlivé charaktery, abychom si v závěru mohli složit ucelený obrázek, jehož každý detail má v kontextu díla své pevné místo. Dokáže budovat atmosféru strachu a napětí neméně dobře jako atmosféru idylickou, která sice nemá tak dlouhé trvání, ale o to je intenzivnější. Film výborně graduje a končí dvojznačnou scénou dávající nám vědět, že úsloví „Češi jsou smějící se bestie“ má stále něco do sebe.

Operace Silver A mi jako zástupce české kinematografie udělala po delší době velkou, moc velkou radost. Asi se najdou lidé, kteří ji budou nesmyslně (ačkoliv subjektivní názor je subjektivní názor, že) označovat za film samoúčelný, dělaný jenom pro efekt, pro náš silný dojem v daném okamžiku, nikoliv pro hlubší a dlouhodobější prožitek, ale není tomu tak, Operace Silver A nás zpravuje o zlu té doby způsobem výstižnějším než většina českých, ba i zahraničních filmů stejného žánru. A z hlavy jej jen tak nedostanu, ač by to vzhledem k nepříjemnosti popisovaných skutečností bylo žádoucí. Pět hvězdiček dávám po několikerém zvážení a fakt, že se jedná o český, navíc televizní film, v tom hraje velmi malou, pokud vůbec nějakou, roli.

(Operace Silver A, ČR, TV film, 2007)
Herecké výkony: 90%
Scénář: 90%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

GRINDHOUSE

Posted: 20. 4. 2007 in různé

Dva za cenu jednoho? Jak kde…

O společném projektu Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze Grindhouse víme s jistotou pouze to, že se jej v našich kinech jen tak nedočkáme a když už se dočkáme, pak si stejně ještě nějaký ten pátek počkáme. Jinými slovy: Tarantinův Death Proof bude mít premiéru 5.7.07, Rodriguezova Planeta Teroru až 23.8.07. Jen málo fanoušků obou režisérů tato zpráva nenaštvala, inu, co naděláme. Ti nedočkavější si jistě najdou nějaký způsob, jak filmy vidět před jejich vpuštěním do českých kin, těm ostatním nezbývá než čekat a čekání si případně zkrátit tímto textem, v němž jsem se pokusil shrnout již dostupné informace, názory zahraničních kritiků a ty nejzajímavější odkazy na stránky související s dost možná filmovou událostí letošního roku, s filmem Grindhouse!

Slovy samotných tvůrců je Grindhouse dárkem pro všechny, které minuly béčkové filmy plné sexu a násilí z 50., 60. a 70. let (tedy tzv. „exploitation movies“). Odpovídají tomu plakáty k filmu, mizerná kvalita filmového materiálu, který použili i náměty obou filmů, které budou přinejmenším ve Státech uváděny jako dvojprojekce spojená trailery na čtyři neexistující filmy Roba Zombieho, Eliho Rotha, Edgara Wrighta a samotného Rodrigueze. V Death Proof psychopatický řidič (Kurt Russell) bere krásné stopařky, aby je následně mohl rozmašírovat po vozovce. Planeta Teroru ukazuje válku malé skupinky lidí z malého texaského městečka s mnohem početnější skupinou zombies. Celková délka činí více než tři hodiny, během kterých diváci – podle slov režisérů – uvidí věci, jaké v kině nikdy dřív neviděli a budou si v duchu (či nahlas, záleží na zvyklostech dané krajiny) říkat „What the fuck is gong on?!“.

Tarantino slíbil jednu z nejvelkolepějších, jestli ne nejvelkolepější, automobilovou honičku, jaká kdy byla natočena. Jeho stotřiceti stránkový scénář nám prý bude evokovat Sex ve městě i profily teenagerských slečinek z MySpace (?) a ani zde nešetří superlativy: „Jedny z nejlepších dialogů, jaké jsem za svůj život napsal“. Nepochybně půjde o pořádně krvavý slasher plný smrtelně sexy holek (mj. Rosario Dawson, Sydney Tamila Poitier, Jordan Ladd, Zoe Bell), vyšperkovaný pro zvýšení autenticity občasným nápisem „missing reel“ (tedy chybějící cívka).

Rodriguezova Planeta teroru se prý hodně inspirovala filmy Johna Carpentera z osmdesátých let (Věc, Halloween, Útěk z New Yorku) a stejně jako ony má být napívaná od začátku do konce a překvapující v každé jedné minutě. Má jít o velice temnou podívanou, která se bere ve všech ohledech naprosto vážně (i když, kdo ví co je na tom pravdy). Nebude chybět „ten Arab ze Ztracených“ Naveen Andrews, likvidátor terminátorů Michael Biehn ani „ta holka s kulometem místo nohy“ Rose McGowan.

Americká premiéra proběhla 6. dubna 2007 a pravdou je, že distributoři filmu, bratři Weinsteinové nebyli z tržeb za první víkend kdovíjak nadšeni („Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem, ano, jsem zklamaný“). Ani slogan „dva za cenu jednoho“ nenalákal do kin dostatek diváků pro překročení hranice dvaceti milionů dolarů. Film stál 53 milionů, 11,6 milionů za tři dny tedy není až tak málo, ale pro srovnání – švihlá komedie s Willem Ferrelem Blades of Glory, tzn. zdaleka ne tolik vyhypovaný film, se po dvou víkendech držela na špičce s 23 miliony. Rovněž první recenze byly poněkud rozporuplné, od výroků typu „Těžko snesitelná záležitost“ přes „Dostanete všechno možné a dost možná se vám z toho udělá špatně“ až po „Jeden film je bomba, zatímco druhý je… prostě bomba!“. Na IMDb se Grindhouse sice drží v žebříčku 250-ti nejlepších filmů ve druhé stovce, jak už tomu u nových filmů krátce po uvedení bývá, ale nečekali jsme přeci jenom víc? Největší pecku letošního jara, potažmo roku? Obrovský komerční úspěch? Film, který se záhy po uvedení stane stejným kultem jako Pulp Fiction a Desperado dohromady? Neudělali si hoši Grindhouse v první řadě pro sebe, teprve pak pro diváka? Na nějaké závěry je skutečně příliš brzy, takže buďme trpěliví a navzdory některým reakcím nepřestávejme věřit, že nám ti parchanti zase vytřou zraky!

Pár zajímavých odkazů:

Oficiální stránky (VELMI stylové)
Rotten Tomatoes
IMDb
ČSFD
Yahoo (několik videí a spousta fotek)
Thanksgiving (trailer na neexistující film od Eliho Rotha)

Abych to nějak shrnul, lidé, kterým nejsou následující hesla (charakteristická pro exploitační filmy) zcela cizí, mají slušnou šanci, že nebudou litovat peněz, které dají za jeden nebo druhý, nejlépe za oba nejnovější filmy pánů Tarantina a Rodrigueze:

• Blaxpoitation
• Drogy
• Giallo
• Kanibalismus
• Naturismus
• Russ Meyer
• SS
• X certifikace
• Zombies

A pokud vám cizí jsou, stejně byste neměli Grindhouse minout, dovíte se mnoho nového. 🙂

Zrození

Posted: 18. 4. 2007 in recenze

Láska až za hrob

Každý den se někdo rodí, někdo umírá. Duše opouštějí svá těla a hledají si těla nová. Možná. A možná si tyto duše občas zachovají vzpomínky na předchozí život, což je ústřední premisa tohoto amerického dramatu. Anna (Nicole Kidman) před deseti lety přišla o manžela Seana, nyní, když oznámila úmysl vdát se za svého snoubence Josepha (Danny Huston), do jejího života vstupuje desetiletý chlapec s výrazem podobně podivným jako jeho utkvělá představa. Tvrdí o sobě, že se jmenuje Sean, fajn, v New Yorku je plno Seanů, ale zrovna tenhle je navíc přesvědčen, že je bývalým Anniným manželem. Anna měla Seana skutečně ráda, nicméně ne až tak ráda, aby s prvním klukem (doslova), který s nim bude mít vícero společného, skončila v posteli. Zprvu to bere jenom jako vtip, hloupý vtip jednoho malého a notně drzého fracka. Když se však na povrch dostávají informace, o nichž nemohl vědět nikdo jiný než Anna a Sean starší – mrtvější, a které z úst vypouští právě Sean mladší – živější, Anna neví co si má myslet, je zmatená a začíná pochybovat, jestli je sňatek s Josephem tím nejlepším nápadem (vždyť Seana milovala ze všech chlapů nejvíce). Navzdory nesouhlasu nastávajícího, své matky (Lauren Bacallová) a své sestry (Alison Elliot), se začíná s malým Seanem stále více sbližovat, psychicky i fyzicky.

Zrození je žánrově těžké někam zařadit. Pracuje s prvky thrillerovými, má blízko k psychologickému dramatu a nechybí ani cosi mysteriózního. Více než jiné filmy je založeno na pocitech, které podněcuje v divákovi. Z tohoto hlediska je zcela pochopitelný závěr, který jistě mnohé pořádně naštve, tvůrci si pravděpodobně řekli „více už z toho nevytěžíme, vraťme se k osvědčenému schématu“, což také udělají a bude pouze na vás, nakolik jste předchozí dění prožívali a nakolik budete tudíž ochotni nad posledními minutami přivřít oči. Není těžké se nechat tímto filmem zcela pohltit. Glazer buduje atmosféru předlouhými záběry, jen místy dává až příliš najevo, že „tady se něco děje“, což je případ několik desítek vteřin dlouhého snímání tváře Nicole Kidmanové, kdy si i ti nejméně domýšliví jedinci dají pět a pět dohromady a začnou v tom hledat cosi hlubšího. Podobné, slušně řečeno, uspokojování vlastních uměleckých tužeb, působí poněkud rušivě a vlastně zabraňuje v zařazení Zrození mezi právoplatné umělecké filmy.

Úvodní scéna patří, po zařazení do kontextu zbytku filmu, k těm vůbec nejpozoruhodnějším úvodním scénám posledních let. Kamera v jednom nepřerušovaném záběru snímá běžce zasněženým parkem, který se nakonec skácí k zemi, nejevíc známky života. V podstatě shrnuje celý lidský život, naše zoufalé pachtění se za čímsi nedosažitelným, přičemž na konci vždy čeká to samé, na náš předchozí „výkon“ nehledě. Není proto divu, že ji následuje scéna zcela opačného významu, scéna zrození. I přes takto pojatý úvod, je Zrození více o vztazích než o lidské natalitě a mortalitě. O nehynoucí lásce, o tom nejsilnějším z možných citů, který nás má zcela ve své moci. Skutečně lze milovat do té míry, že se zcela vzdáme vnímání tělesné schránky? Co všechno jsme pro lásku ochotni udělat? A může člověk žít a přitom nemilovat? Zrození je temný film, neveselý a pro ty konzervativnější jistě i velice kontroverzní, ale klade otázky, jejichž zodpovídání skýtá téměř dětinskou radost. Tohle přeci všichni víme, tak proč se o tom nepřesvědčit i skrze filmové médium, přistupující k tématu odlišným a zajímavějším způsobem, než k němu přistupujeme my, v běžném životě, při běžné konverzaci.

Nedokážu si představit vhodnější herecké obsazení, než jaké Glazer nakonec zvolil. Nicole Kidman v hlavní roli je zpočátku fajn, v pohodě, máte ji rádi a důvěřujete ji. Poté začíná čím dál víc věřit čemusi, co se sice příčí zdravému rozumu, co má však láska společného se zdravým rozumem…? Její postava se nám začíná odcizovat, ačkoliv je těžké, v podstatě nemožné, její chování zcela zavrhnout. Cameron Brihgt je klučinou s hodně zvláštním výrazem, který by skvěle pasoval do nějaké duchařiny, do této – hororovější – tóniny je ostatně několik scén naladěno. Těžko mu však nevěřit, když vystupuje tak suverénně a naprostým klidem zvládá rovněž scény hraničící s dětskou pornografií (což je hodně silný výraz). Do role Annina nešťastného snoubence byl vybrán Danny Huston, který, jak známo, umí být hnusně zlý i neodolatelně sympatický, zde je hlavně zmatený, jako většina postav, a je zmatený způsobem, jakým by většina „pěknějších“ hollywoodských celebrit nikdy zmatena být nedokázala. Jako milé překvapení bych označil hereckou účast nezapomenutelné femme fatale filmů-noir Lauren Bacallové, ta sice stále hraje, ne však tak často a ne ve filmech, které jsou tolik vidět. A abych nezapomněl, diváci Prison Breaku se mohou těšit na Johna Abruzziho – toto jméno mi vytanulo na mysli dříve než jméno samotného herce, což o něčem svědčí (Abruzzi se pamatuje lépe než Stormare 🙂 ).
Zrození ****
(Birth, USA 2004) 

Herecké výkony: 85%
Scénář: 75%
Režie: 70%
Celkové hodnocení: 80% 

Zběsilý útěk

Posted: 16. 4. 2007 in film týdne

Film týdne (23)

Running_scared_trailer

Tvař se drsně, utíkej rychle

Joey Gazelle (Paul Walker) je typický drobný kriminálník z amerického filmu. Poté co s parťáky vystřílí tlupu poldů, jak jinak než zkorumpovaných, přijde domů, pokárá nemohoucího otce, pomiluje se s manželkou a synovi udělí pár otcovských rad. Joey má svou rodinu rád a je plně odhodlán ji chránit. Jeho odhodlání rapidně vzroste v okamžiku, když poklidný průběh jejich rodinné večeře naruší kulka od sousedů. Ne ledajaká kulka, kulka která zabíjí. Ne od ledajakých sousedů, od sousedů přistěhovavších ze z Ruska.

Anzor Yugorsky je typický Rus z amerického filmu. Vypadá jako Karel Roden, mluví vulgárně a má násilnické sklony, konverzace s manželkou se odvíjí na úrovni „facka-kopanec“ a o moc růžovější není ani jeho vztah se synem Olegem. Což jednoho večera vyústí v poněkud ostřejší výměnu názorů, jejímž zlatým hřebem je vystřelení několika kulek, z nichž jedna zavítá také k sousedům. Nenechte se zmást, tento film není psychologickou studií na téma „můj soused Slovan“, není však ani nepřetržitou akční jízdou, kterou asociuje český překlad.

Háček spočívá v tom, že střelcem byl malý Oleg, že postřelil svého otce, že tudíž vzbudil zájem policie a hlavně, že střílel ze stejné zbraně, která nedávno zastřelila jednoho policistu, ze zbraně, které se měl Joey zbavit. Tomu nyní nezbývá než kdovíkam uprchnuvšího Olega najít a bouchačku mu sebrat dříve, než policie, případně jeho „kámoši“ gangsteři. Jelikož je všechno třeba vyřešit do půlnoci, začíná skutečně zběsilý souboj s časem. Ovšem ne natolik zběsilý, aby si každá z postav nenašla nějakou tu minutku na převyprávění svého dojemného příběhu z minulosti. Na tempu to sice ubírá znatelně, ale pro docílení tvůrci vytyčeného dojmu „epičnosti“ v samém závěru je hlubší poznání jednotlivých postav nezbytné. Na Rodenovo dojemné vyprávění o desetiminutové verzi Kovbojů jen tak nezapomenu. 🙂

Zběsilý útěk je postavený na neustálém vršení dalších a dalších vyhrocených situacích. Joey je v podobné situaci jako kůň na tomhle obrázku vpravo (lepší jsem bohužel nenašel). Stále pádí vpřed, ale jeho cíl je stále stejně vzdálený. V jednom okamžiku se příběh větví a my paralelně sledujeme Joeyho hon za zbraní a jeho manželku (Vera Farmiga) vydávající se hledat Olega ocitnuvšího se v rukou ne moc dobrých lidí (zvlášť pokud jste dítě). Právě na scénách z „doupěte“ oněch dvou nebezpečných individuí je nejlépe patrná hlavní myšlenka filmu – kterou ostatně shrnuje originální název – nikdy nekončící útěk před strachem. Nejde již o strach z příšer vytvořených bujnou dětskou fantazií, nýbrž o strach z všudypřítomného, dobře viditelného i hmatatelného lidského zla. Myšlenková hloubka mě vzhledem k očekáváním mile překvapila. Zpočátku jsem měl sklon k cynismu, k zesměšňování sofistikovaně se tvářících vět, ale když mi došlo že zde výjimečně neplní pouze funkci „vaty“ mezi jednotlivými akčními sekvencemi, o sto osmdesát stupňů se změnil i můj přístup k filmu.

Mnohé situace jsou velice nepravděpodobné, pouze dotvářející dojem co nejefektivnější podívané. Množství samoúčelných kamerových exhibic překračuje jistou únosnou mez. Když se kamera náhle otočí vzhůru nohama, je to pěkné, ale nemá smysl hledat v tom nějaký záměr, že by to třeba mělo znázorňovat momentální psychologické rozpoložení hlavního hrdiny. Jde prostě o efekt a ten je v daném okamžiku dostatečně „cool“, abyste upustili od řešení jistých logických nejasností. Nejvíce jich vyplave na povrch po odhalení pointy „převracečky“ dávající všemu dosavadnímu dění zcela odlišný význam a vlastně jej činící poněkud zbytečným. K tomuto odhalení dojde během super efektivní a super krvavé scény v modře podsvícené hokejové hale (na „odborný“ termín si nevzpomínám), která mi svou náladou v mnohém připomněla Scottova Posledního skauta, touto scénou a tímto odhalením však film bohužel nekončí. Je na pro nás přichystáno ještě jedno překvapení, o němž víme již od počátku (postřelený Oleg), kdy však ještě nevíme, že bude překvapením. 🙂 Ze všech samoúčelných scén v celém filmu je tato nejsamoúčelnější a pokud si při ní řeknete „páni, ti mě zase vypekli“, dokonale splní svůj účel a pak už může následovat již zmíněné finále jako z antické tragédie (skoro!), při němž nezůstane jedno oko suché.

Tento film zůstává někde na půli cesty mezi „totální akční řežbou“ Zastav a nepřežiješ a „dospělým žánrovým filmem“ Dějiny násilí. Nejvíce pravděpodobně potěší ty, kterým Zastav a nepřežiješ přišlo příliš prostoduché a Dějiny násilí příliš nudné. Je to velice (příliš?) efektivní podívaná, nešetřící krví (už jste někdy dostali pukem do obličeje?) ani drsnými hláškami („I said back the fuck up, you sick, twisted, motherfucking cunt!“). Více než herecká účast Karla Rodena (měl by si své ruské bastardy nechat patentovat) potěší Paul Walker předvádějící oproti teenagerským akcím Rychle a zběsile nebo Do hlubiny mnohem vyzrálejší výkon. Více než pouhou teenagerskou akcí je ovšem celý film, který kdyby se oprostil od místy přílišné efektivnosti, nebál bych se o Wayne Kramerovi začít psát jako o novém Tonym Scottovi. Právě Scotta považuji za jednoho z mála současných režisérů schopných natočit, bez nadsázky, inteligentní akční film.

Vzpomněl jsem si na: Zastav a nepřežiješ, Dějiny násilí, Poslední skaut, Training Day, Muž v ohni

Zběsilý útěk ****
(Running Scared, USA 2006)

Scénář: 80%
Herecké výkony: 75%
Režie: 75%
Celkové hodnocení: 80%

DVD – import

Posted: 14. 4. 2007 in DVD, tipy

Nabídka filmových DVD na našem trhu není špatná, ale mohla by být mnohem lepší. Mohla by být lepší třeba o níže uvedených deset kousků z anglického internetového obchodu HMV (kterému jsem dal přednost před známějším Amazonem kvůli nulovému výskytu DVD kódovaných pro region 1). Snažil jsem se vybírat takové disky, které u nás buď nevyšly vůbec (ale mohly by), nebo vyšly, ale ne v přiměřeně důstojné, řekněme sběratelské, edici. Možná vás některý z níže uvedených titulů zaujme natolik, že si řeknete „dost bylo pasivního čekání, je načase začít jednat“. Jde však o dosti subjektivní výběr a věřím, že každý by v zahraniční nabídce dokázal najít spoustu jiných filmů (či seriálů, které jsem tentokrát nebral v potaz), více vyhovujících jeho osobnímu vkusu. Myslím, že alespoň žánrově se jedná o dostatečně pestrý seznam. Podstatnou otázkou však je, nakolik důvěřujete nakupování přes internet, natožpak ze zahraničí. V krajním případě můžete zkonstatovat, kolik restů ještě čeští distributoři mají, a pokračovat ve snění o dni, kdy se ve vašem oblíbeném obchodě s DVD konečně objeví ten „váš“ vytoužený film. Stále platí, že je lepší snít než shnít.

  • Ingmar Bergman Collection – Skutečně unikátní kolekce odmadvaceti filmů od nejznámnějšího švédského režiséra, úhledně zabalených a navíc doplněných nějakým tím bonusovým matrošem.
  • Sedm (1995) – Temnotemný Fincherův thriller u nás již jen těžko seženete, natožpak za tak slušnou cenu a s množstvím nepochybně zajímavých bonusů.
  • Sbal prachy a vypadni (1998) – Poněkud drsnější komedie Guye Ritchieho se ve Velké Británii těší mimořádné popularitě, dvoudiskové vydání tudíž nepřekvapí, nízká cena ano.
  • Howl’s Moving Castle (2004) – Ani tři roky od svého vzniku se k nám nedostal zatím poslední dokončený celovečerní film Hayao Myiazakiho, tvůrce Cesty do fantazie nebo Princezny Mononoke. Objednat si můžete také ostatní z jeho fantastických pohádek pro všechny věkové kategorie.
  • Billy Wilder Collection – Málokdo napsal a zrežíroval tolik nesmrtelných komedií jako Billy Wilder. Některé z nich jste mohli vidět v televizi, ale nikdy ne hezky pohromadě a v digitální kvalitě.
  • Faunův labyrint (2006) – Pokud se vám nechce čekat, až si tato mexická chuťovka najde cestu do regálů našich prodejen (pokud si ji vůbec najde) a zajímá vás, čím si vysloužila umístění v první padesátce nejlepších filmů na IMDb, máte jedinečnou příležitost to zjistit.
  • Woody Allen Collection – První ze čtyř kolekcí Allenových filmů a rovnou ta nejvtipnější, mezi šesticí filmů nenajdete jediný slabší kus. Na českých DVD vyšla sice většina jeho posledních filmů, avšak filmů povětšinou průměrných až podprůměrných kvalit.
  • Vykoupení z věznice Shawshank (1994) – Na Česko-Slovenské filmové databázi nejlépe hodnocený film. Ve třídiskové edici jistě potěší všechny jeho fanoušky, kteří se nehodlají spokojit s „budgetovou“, bonusu prostou, verzí, vydanou v našich končinách.
  • Gauneři (1992) – Poslední Tarantino, který u nás stále čeká na vydání, které by vzhledem k obrovskému nadšení okolo nedávného (dobře, ne až tak nedávného) vydání Pulp Fiction jistě mnozí přivítali s otevřenou náručí.
  • Alien Quadrilogy – Ta největší lahůdka na závěr, všechny čtyři alienské filmy na devíti discích, které u nás již sice vyšly, ale nikdy ne naskládané ve vetřelčí lebce. Záležitost pro opravdové fajnšmekry, kteří kvůli podobně stylovému „bytovému doplňku“ klidně oželí nějakých sedm tisíc.

Dokonalý trik

Posted: 11. 4. 2007 in recenze

Čáry máry fuk! A zírám jako buk

Výraz “prestige“ je do češtiny běžně překládán jako prestiž, sláva, věhlas, v tomto filmu je jim označována vrcholná část vystoupení iluzionisty. To úplně nejlepší, co přijde až na samém konci, co málokdo čeká a co je přitom tím nejpravděpodobnějším možným vyvrcholením. V podstatě se dá říci, že čím lepší je “prestige“ (těžko říci, jaký výraz pro to samé užívají čeští iluzionisté), tím větší věhlas svému tvůrci zajistí. (Kdybych chtěl být detailistou, podotknu ještě, že tvůrcem kouzla většinou není člověk, který jej předvádí, ale „vynálezce“ sledující celou show hezky ze zákulisí). Dokonalý trik mé znalosti o tomto „řemeslu“ rozšířil nevídaným způsobem. V mnoha ohledech již pravděpodobně není aktuální, ale podstatu každého vydařeného triku myslím vystihuje. Což je také důvod, proč jej mnozí budou nenávidět a mnozí vychvalovat do nebes.

Děj je situován do Anglie konce 19. století, hned prvním několika rychle sestříhaným záběrům doporučuji věnovat plnou pozornost a hlavně poslouchat, co Michael Caine vykládá o skladbě každého jednoho kouzelníkova výstupu. Ze stejných tří částí je totiž složen samotný film. Na první pohled něco zcela běžného, již mnohokrát viděného, pak přijde série znejišťujících zvratů, efektivních a odvádějících vaší pozornost od toho podstatného. Co bylo vlastně podstatné se dovíme až během posledních minut. Zjistit to dříve není snadné, není to v podstatě ani možné, vzhledem k tomu, jak rafinovaně nás režisér mate. Jediným výsledkem mé usilovné snahy odhalit TO dříve, než k odhalení samotnému dojde, byl festovní bolehlav.

Scénář bratří Nolanů (Christopher také režíroval, Jonathan jenom psal) skutečně je složitý, nikoliv však nesrozumitelný či obtížně pochopitelný. To on se tak jenom celou dobu tváří. Věci se mají asi takto: Spíše showman nežli iluzionista Robert Angier (Hugh Jackman) byl zabit spíše iluzionistou nežli showmanem Alfredem Bordenem (Christian Bale). Alfred Borden je na základě očitého svědectví Angierova vynálezce Cuttera (Michael Caine) odsouzen a dostává se do vězení, zároveň se dostává k Angierovu deníku a začíná zjišťovat zajímavé skutečnosti. Například, že Angier si četl v jeho (Bordenově) deníku a projevoval velký zájem o jeden konkrétní vynález Nikoly Tesly. K tomu všemu však došlo až poté, co se z obou začínajících iluzionistů stali rivalové na život a na smrt. Proč se jimi stali se dovíme také. A dovíme se i spoustu jiných, důležitých i méně důležitých věcí.

Pokud jsem dobře počítal, má Dokonalý trik tři časové roviny. Ty se neodehrávají chronologicky a vystupuje v nich slušná řádka postav, z nichž málokterá zaslouží označení „vedlejší“ (myšleno dle jejího významu pro příběh), tudíž jsem se co chvíli přistihl, jak si v duchu říkám „tohle je postava x, jde udělat něco nepěkného postavě y a děje se to předtím, než se seznámila s postavou z“. Tudíž mě v závěru nepěkně nakrklo zjištění, že má pozornost byla přehnaná, že by stačila pozornost mnohem menší a vůbec… . Ale kdoví, třeba ne, třeba bych se – přistupuje k příběhu ledabyleji – na konci necítil jako podvedený, tzn. jako divák, jenž právě zhlédl perfektní kouzelnické číslo. Prvotní zlobu záhy vystřídala radost nad tím, jak umně se mnou bylo celou dobu manipulováno, i Hitchcock by jistě uznale pokývnul hlavou.

Celý film je přesně tím, co tvrdí český název, aniž by šlo o pouhý formální experiment. Preciznost obsahu nedosahuje preciznosti formy, najde se pár nejasností zasluhujících pečlivější vysvětlení. Když však k Dokonalému Triku budete přistupovat jako ke hře a přijmete její pravidla, vydatně se vám odmění také při dalším zhlédnutí (což učiním už jenom z toho důvodu, abych se ujistil, zda-li ono mrknutí v závěru bylo opravdu mrknutím). Nolan nás neustále drží v napětí, nikdy neprozrazuje více než je v daném okamžiku nezbytně nutné, kouzla jsou náležitě efektivní, zvraty dávkovány s přesností laboratorních vah. Úmyslně nám často skrze obrazy sděluje to, co vědět chceme, co zároveň nemá pro hlavní příběh větší význam. Iluze, jež s pomocí kamery Wally Pfistera, hudby David Julyan a především herců vytváří jsou bezmála dokonalé (přičemž věřím, že nepatřičnost písně pod závěrečnými titulky má rovněž svůj hlubší význam).

Hercům je těžké něco vytýkat, dokázali se přenést nejen stylem oblékání, ale také chováním do Londýna předminulého století, nenajdete mezi nimi postavu černou, ani postavu bílou, všichni jsou nejednoznačně šediví. Jak Hugh Jackman, tak Christian Bale disponují obrovským charismatem a především během kouzelnických výstupu jim nešetří. Neměl jsem dojem, že by jeden z nich dostal větší prostor než ten druhý. Michaela Cainea už si je pomalu těžké představit v jiné roli než jako moudrého mentora udělujícího rady těm méně zkušeným, jenže je stejně těžké mu odolat, když pořád srší tou britskou šaramantností a suchým humorem. Důležitými hybateli děje jsou dvě ženské hrdinky – poměrně brzy plátno opustí krásná a rozkošným jménem se honosící Piper Perabo (to opravdu není jméno její filmové postavy!), její roli pak přebírá známější, oku neméně lahodící Scarlett Johansson. Pro někoho (například pro toho, kdo neviděl Muže, který spadl na Zemi) bude překvapením přesvědčivý herecký výkon Davida Bowieho v roli vynálezce Nikoly Tesly vnášející do filmu nejvíce mysteriózních prvků.

Co napsat závěrem? Dokonalý trik je rébusem přiměřeně komplikovaným, abyste si mohli zároveň vychutnávat napínavou atmosféru. Způsob, jakým byl pojatý je v jistém ohledu inovátorský, jistě odvážný a možná také do budoucna uplatnitelný. Mnozí z něj budou zcela právem zklamáni, mnozí (tak jako já) budou zklamáni pouze dokud si neuvědomí, co bylo režisérovým záměrem a mnozí z něj budou nadšeni stejně či více jako z předchozích Nolanových filmů. Právě k jeho druhému celovečernímu filmu, Mementu, má Dokonalý trik nejblíže. Stejně jako Memento velice dbá na styl, jakým nám je to či ono vyprávěno, ty hloubavější nutí k dalšímu, pečlivějšímu sledování (neřkuli přímo analýze), na rozdíl od Mementa ale přesahuje rámec efektivního experimentu.

Dokonalý trik ****
(The Prestige, USA/VB 2006)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 85%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 85%

Ed Wood

Posted: 9. 4. 2007 in film týdne

Film týdne (22)

ed wood

Nejhorší režisér všech dob? A komu to vadí?

Edward D. Wood Jr. se narodil 10. října 1924, zemřel 10. prosince 1978, natočil osmnáct filmů, v patnácti filmech hrál, rád se převlékal do ženských šatů a dodnes je znám jako nejhorší režisér všech dob.

Tima Burtona odjakživa lákaly postavy výstřední, vymykající se normálu. Postavy mrtvé, s netopýříma ušima či s nůžkami místo rukou. Wood do jeho filmografie skvěle zapadá a výše uvedeným podivínům rozhodně nedělá ostudu. Alespoň v takovém pojetí, jaké zvolil samotný Burton. Ten Wooda zasadil do výsostně stylizovaného světa, kde je výstřednost a „schopnost“ stvořit mizerný film předností. Podobně jako v Mrtvé nevěstě svět mrtvých hýřil barvami, zatímco živí se utápěli ve své mdlé šedi. Ještě před stylovými titulky jsme vypravěčem (nebo spíš uvaděčem) pozváni na nezapomenutelnou podívanou o největším režisérovi všech dob (tedy, ve skutečnosti je nám řečeno něco jiného, ale takhle to na mě působilo).

Cílem Burtona nebylo zodpovědět otázku kdo vlastně byl Ed Wood, nýbrž nám velice zábavnou formou sdělit, že někdo se jménem Ed Wood existoval, natáčel filmy a svou práci miloval. Je to upřímné vyznání se z lásky k filmu, ať jakkoliv nekvalitnímu. Koho by ostatně zajímal příběh režiséra nejlepšího (že by Orson Welles, mající zde rovněž nemalou roli?), jehož filmy všichni moc dobře znají? Jistě, našli by se takoví jedinci (opět převážně z řad filmových fanoušků), ale nikdy by nemohl vzniknout film podobně zábavný. Vždyť, co si budeme namlouvat, zesměšňovat (s citem a nadsázkou) podobného neumětela je mnohem snazší.

Příběh Eda Wooda (Johnny Depp) začíná režisérovým prvním koketováním s hraným celovečerním filmem, když konečně najde toho správného producenta, který produkuje ty správné „kraviny“ pro zabedněné maloměšťácké publikum. O názvu jeho prvního filmu je rozhodnuto záhy, „Nechal jsem si změnit pohlaví“ zní dostatečně výstižně a venkovští balíci se do kin jistě jenom povalí. Kariéra nadějného mladého tvůrce může začít…

Wood je odhodlán vyrovnat se Wellsovi, nezastaví jej slova šéfa jistého velkého studia o nejhorším filmu, jaký kdy viděl (oponuje mu roztomilým „Příští bude lepší“), nezastaví jej ani absence povolení k natáčení a s tím související hrozba policejního zadržení (když Wood v angorovém svetříku, s vycpávkami a na vysokých podpatcích velí svému štábu rychle si sbalit fidlátku, je těžké odolat záchvatu smíchu). Právě převlékání se do ženských šatů je jednou z Woodových největších výstředností. Díky výkonu Deppa (nepřehrávajícího Deppa, za tím si stojím) však také jednou z přirozených součástí jeho osobnosti.

Důležitou roli v jeho životě sehraje přátelství s pohasínající hororovou hvězdou Belou Lugosim (Martin Landau), s alkoholikem, narkomanem a největším nepřítelem Borise Karloffa („Ten nesmí ani očuchat moje pochcané hovno!“). Sdílí podobný osud jako Wood (který to však ještě netuší) a právě na přátelství těchto dvou osobností se ukazuje, že oba jsou nejen pozoruhodnými figurkami, ale také tragickými osobnostmi, které se tolik snaží a tolik jim to nejde.

Scénář je plný černého humoru (jak jinak, u Burtona), vypečených hlášek a situací natolik nepravděpodobných, že je těžké jim neuvěřit. 🙂 Každá z postav má v příběhu své pevně dané místo, každá svým způsobem charakterizuje určitou část Woodovy osobnosti. Narazíte zde na poněkud zženštilého Bunnyho (Billa Murray v jedné z prvních vážnějších rolí), na dívky pohledné (Sarah Jessica Parker, Patricia Arquette) i strašidelné (Vampira), na wrestlera nemajícího žádné herecké zkušenosti (ostatně jako nikdo v „mistrových“ filmech), na proroka/podvodníka Criswella, který učinil nesmrtelnými první minuty jak Eda Wooda, tak jednoho z nejslavnějších filmů Eda Wooda.

Samozřejmě mám na mysli Plan 9 from Outer Space, jehož natáčení je věnován asi největší prostor. Od prvotního nápadu, přes obsazování („Není Lugosi? Použijeme chiropraktika mé snoubenky“) až k velkolepé premiéře (pochybuji, že by je nevypískali, ale závěr to byl moc pěkný). Navzdory maximální neschopnosti a nepochopení základních zákonitostí natáčení filmů mu přejete, aby film dokončil, jakkoli bude nakonec mizerný, přejete to jemu, přejete to jeho hrozným hercům, přejete to jeho barvoslepému kameramanovi. Svým způsobem je to dojemný příběh o vzniku a zániku génia. (Génia? Samotného mě to překvapuje, ale… však uvidíte sami). Z mnohých scén až mrazí, jakou mají sílu, kdo by to kdy čekal zrovna od Burtona, mistra imaginace, ale nepříliš schopného vypravěče. Pouze těsně před finišem trošku zaklopýtne, aby se pak zmohl k o to famóznější gradaci.

Burton má k práci Eda Wooda respekt, obdivuje ho coby režiséra možná ne nejtalentovanějšího, ale pro věc mimořádně zapáleného. Rozhodně nenatočil povrchní komedii. Vlastně, možná natočil komedii, nicméně ne povrchní a v žádném případě ne „jenom“ komedii. Natočil film o člověku, co měl rád film, natočil film, co má rád film a natočil jej pro ty, co mají rádi film.

Ed Wood (USA, 1994) *****

Herecké výkony: 90%
Scénář: 95%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 95%