Letní rekapitulace

Létem se obvykle myslí tři měsíce, tedy červen, červenec a srpen, nicméně o období dovolených mluvíme rovněž jako o létě, ač myslíme pouze červenec a srpen, což souvisí s dvouměsíčními školními prázdninami, tj. obdobím, které mám nejraději, ať je sebehnusnější počasí. Letošní prázdniny začaly velmi slibně, návštěvou MFFKV, kde bylo výjimečně krásně slunečno a i přes nedostatek „opravdových“ celebrit (holt, Redforda se nepodaří nalákat každý rok) a jednoznačně kladně přijatých filmů se jednalo o vydařený ročník, částečně i zásluhou onoho počasí. Následující týdny byly taky fajn, sice se nemůžu pochlubit účastí na LFŠ v Uherském Hradišti, ale zato jsem mohl nabrat do plic čerstvý vysokohorský vzduch „již ne tak krásných“ Vysokých Tater a tedy i dostatek elánu pro následující měsíc – srpen, jehož průběh bych se nebál označit za filmový maratón. Řízen slovy klasika „každý den, kdy vidíš alespoň jeden film, je dobrý den“ jsem absolvoval nepřeberné množství všelijak kvalitních pokoukání. Žádné jiné médium vám nedokáže zprostředkovat takovou škálu různých zážitků, pocitů a emocí tak bezpečným a reálným způsobem. Je sice něco jiného projíždět se na horské dráze a dívat se na jízdu horskou dráhou, ale pokud by si člověk měl splnit všechny své sny ignorujíc přitom existenci filmů, musel by být buď blázen, nebo milionář. Nebo bláznivý milionář. Někdo by podobné strávení léta označil za poněkud marnivé, já můžu oponovat jedině s tím, že srpnové počasí za moc nestálo (tento text píšu od mrazu zkřehlými prsty – skutečně!) a že jsem již dlouho nebyl s náplní těch dvou letních měsíců natolik spokojen.

A teď fakta:

Od 1.7.2006 do 31.8.2006 (včetně) jsem viděl celkem 104 filmů (plánoval jsem jich 102:)), z toho 91 poprvé.
13 z prvně viděných filmů si zaslouží označení „výborný“, tohle je pět úplně nejlepších:

1. Pink Floyd – The Wall
2. Spalovač mrtvol
3. Mise
4. Let číslo 93
5. Rekviem za sen

A jako zástupce těch nejhorších z viděných filmů jsem vybral:

1. Hollywood, Hollywood
2. Díra
3. Canterburské povídky
4. Don Juan DeMarco
5. Krajina přílivu

Dále následují pomyslní vítězové v různých kategoriích (vybíral jsem pouze z filmů, které jsem během července a srpna viděl poprvé a jejichž seznam by myslím nemělo smysl zde zveřejňovat)

Nejlepší režie: Juraj Herz – Spalovač mrtvol

Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli: Rudolf Hrušínský – Spalovač mrtvol

Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli: Naomi Watts – 21 gramů

Nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli: Rutger Hauer – Stopař

Nejlepší filmová scéna: posledních pět minut Letu číslo 93

Nejlepší filmová postava: Lester Burnham – Americká krása

Nejlepší soundtrack: Psycho

Nejděsivější scéna: prvních pár minut filmu Martin

Nejnechutnější scéna: vycpávání Jeffa Bridgese v Krajině přílivu

Nejlepší vtipy:

• strašení traktorů v Autech,
• finále povídky s Janem Krausem v Krajince
• zasvěcování pana Dvořáka do tajů krematoria ve Spalovači mrtvol (jen pro milovníky černého humoru)
• likvidace vlastní ruky v Evil Dead 2
• celá poslední povídka z Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat)

Nejlepší akční scéna: šermířský trojsouboj v Pirátech z Karibiku: Truhle mrtvého muže

Nejlepší pointa: Psycho

Nejlepší triky: Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže

Největší zklamání: Klan létajících dýk

Nejnudnější film: Americká zbraň

Filmy Johna Woo

Pokud o Alfredu Hitchcockovi hovoříme jako o mistru napětí, pak John Woo je jeho klonem přizpůsobeným akčnímu žánru, což je – uznávám – dosti krkolomná artikulace slov „mistr akce“. Jeho filmy měly značný vliv na vnímání i natáčení akčních bijáků, stál u zrodu tzv. krvavého baletu, tedy vizuálně mimořádně procítěných krvavých přestřelek. Zpomalené záběry, neuvěřitelné kaskadérské výkony, tisíce vystřílených kulek a nestřídmost v zobrazování krve na plátně – dnes chlouba mnoha režisérů, ale pojďme si připomenout několik kousků od toho, který to všechno rozpoutal.

Killer (1989)
Podle mnohých nejlepší Wooův film, hlavně díky patrné snaze o hlubší příběh a lepší psychologii postav, nicméně podle mě je to „pouze“ skvělá akce s patetickou romantickou podzápletkou a zdařile ztvárněným zabijákem Chow Yun-Fata.
Moje hodnocení : 80%

Hard-Boiled (1992)
Nejprůzračnější hongkongská akce – příběh, kterým se nemusíte příliš zaobírat, v podstatě nonstop přestřelky, (údajně) 230 zabitých, hrdinové, kterým držíte palce, padouch, kterého nenávidíte a jako třešnička na pečlivě ukuchtěném dortu zdánlivě nesestříhaný desetiminutový masakr v nemocnici – bomba!
Moje hodnocení: 90%

Operace: Zlomený šíp (1996)
Druhý Wooův americký film, který sice v mnohém zaostává za svými hongkongskými předchůdci (zvlášť co do počtu zabitých), ale pořád to je mimořádná akce se správně Béčkovým obsazením i příběhem (pravda, Travolta a Slater k těm největším srágorám teprve směřovali).
Moje hodnocení: 85%

Tváří v tvář (1997)
První mistrův film, který jsem viděl a který mě rovnou přesvědčil, že ten maník musí mít na natáčení akčních scén dar od Boha. Hyperkinetický akční sci-fi thriller s Travoltou, Cagem a výměnou xichtů je napěchován nezapomenutelnými momenty, jen té krve tam mohlo být víc.
Moje hodnocení: 90%

Mission Impossible 2 (2000)
První M:I bylo nemastným, neslaným špionážním thrillerem s překomplikovanou zápletkou, druhé M:I mělo sice taky „divný“ scénář, ale navíc Johna Woo za kamerou, o čemž svědčí zpomalené holubice, nadreálné akční kousky a vytříbený vizuální styl. Bohužel je patrný stále větší odklon od ryzí hongkongské akce.
Moje hodnocení: 70%

Výplata (2003)
Zatím poslední film se značkou John Woo, nutno uznat se značkou již nezaručující tak kvalitní podívanou jako kdysi. Zadaptovat sci-fi povídku od Dicka byl dobrý nápad, ne tak obsadit Bena Afflecka a dát jeho hereckému projevu přednost před akčními sekvencemi. Padouch byl tak pěkné dřevo, prostě co se mohlo pokazit, pokaženo bylo, škoda, na druhou stranu po sérii neúspěchu završených tímto meganeúspěchem se Woo rozhodl vrátit do Hongkongu a doufejme, že i ke svým akčním kořenům.
Moje hodnocení: 65%

Žít (jako) ve filmu – část 1. (a možná taky poslední)

Přemýšleli jste někdy, jaké by to bylo žít ve filmu? Mít osud předem napsaný průměrným hollywoodským scénáristou a být režírován mizerným režisérem? Že takový pocit máte pořád? Já vlastně taky :), ale stejně, jak by vypadal jeden (zdánlivě) obyčejný den jednoho (zdánlivě) obyčejného člověka ve filmu? Možná takto:

pár poznámek úvodem: hlavní hrdina/hrdinka je pohledným třicátníkem žijícím ve skromném bytě na Manhattanu (za předpokladu, že tam jsou nějaké skromné byty:))

Ráno
Je čas vstát a jít do práce. Budík zběsile vyzvání, pan/paní X (dále jenom X) po něm šmátrá rukou, na několikerý pokus jej deaktivuje. Následuje několikavteřinové sezení na posteli a mžourání rozespalými kukadly (oky? očima? Nebudu riskovat další hrubku:)). Je čas dát si osvěžující (rozuměj z pohledu diváka ledovou, ve skutečnosti vlažnou) sprchu, obléknout se, hodit do sebe slaninu s vajíčkem (alternativou jsou corn flakesy s mlékem) a vyrazit do práce. Jaký je ideální filmový job? Právník? Tajný agent? Prodavač v tom nejvšednějším obchoďáku pod sluncem? A co takhle novinář?

Dopoledne
Náš hrdina přichází do práce, pochopitelně se zpožděním (vystřihneme zbytečnou scénu s čekáním v dopravní zácpě). Šéf si neodpustí pár nelichotivých poznámek s častým výskytem slov „dochvilnost“ a „vyhazov“ a pověří X napsáním článku o tom „zatraceným pavoučím muži“, ne, počkat, to není moc běžné, raději článek o podezřelých transakcích jistého tabákového koncernu. Ale to vlastně není důležité, nás víc zajímá osobní život X než jeho pracovní problémy. Na poledne má domluvenou první schůzku se svým přítelem/přítelkyní, z toho by mohlo něco být, čili střihněme na poledne.

Poledne
X sedí sám v levnější restauraci u okna, na stole má rozpitou kolu a rozjezený sýrový sendvič. Po třiceti minutách zklamaně odchází, jak vidno láska přes internet nemá dlouhého trvání.

Odpoledne
Je čas na nějakou akci. X se vrací do práce, zjišťuje že jsou všichni mrtví, provrtáni kulkami. Než se stačí vzpamatovat z náhlého šoku před jakýmkoliv dalším pohybem jej varuje známé „Ani hnout!“ zařvané náhle se zjevivším policistou, následuje pár formalit jako „Dejte ruce za hlavu, žádné prudké pohyby, cokoliv odteď řeknete může být použito proti vám…“. O tři hodiny a jeden filmový střih později sedí X na policejní stanici (znáte to – chaos, randál, podezřelá individua, žaluzie, prosklené dveře označkované jmény), již absolvoval policejní výslech a my pouze slyšíme jeho bezradné opakování věty „Řekl jsem vám všechno, co vím, prostě jsem tam přišel a všichni byli mrtví“. O pár sepsaných protokolů později odchází nakvašený X z budovy, schází po spoustě schodů, míjí typickou lampu s číslem okrsku a nastupuje do „náhodou“ zrovna kolem projíždějícího taxíku. Už se bude stmívat.

Večer
X přichází domů (je zajímavé, že při odchodu kameru v pokoji zamknul a nyní jej snímá při odemykání), jelikož tam nikdo není odpustí si tradiční „miláčku, už jsem doma“ a jde si dát očistnou sprchu – tenhle den za moc nestál, vskutku. Nebo bylo všechno jinak? Co ten noční telefonát a tajemný hlas sdělující: „Dobrá práce, X“? Chcete vědět víc? Objednejte si další díl za pouhých 15 dolarů plus poštovné! Objednejte si jej ihned a dostanete navíc zdarma prequel k tomuto dílu! Fajn, ale teď vážně: pokračování časem, možná, tedy pokud se dokopu k jeho napsání, což nevidím moc růžově…

Nejlepší film všech dob?

Vykoupení z věznice Shawshank
(The Shawshank Redemption, 1994)

Například podle čtenářů časopisu Empire je Vykoupení z věznice Shawshank nejlepším filmem všech dob, na ČSFD má nejlepší hodnocení (momentálně společně s Forrestem Gumpem) a na IMDb se o první místo přetahuje s Kmotrem. Co si o něm myslím já? Nejlepší rozhodně není.

Mladý bankovní úředník Andy Dufresne je odsouzen k dvojímu doživotí za vraždu své ženy a jejího milence. Během následujících let ve věznici Shawshank zažívá to nejhorší ponížení, je šikanován dozorci i spoluvězni, musí jíst tu nejhnusnější plichtu, ale ani na okamžik neztrácí naději a pomalu začíná realizovat plán na obhájení vlastního lidství. Výbornému Timu Robbinsovi v hlavní roli sekunduje Morgan Freeman jako vězeňský matador Red, který si během mnoha let ve vazbě vybudoval patřičný respekt a pověst chlápka, který je schopen sehnat v podstatě cokoliv. Třeba i Ritu Hayworth.

Shawshank není vězeňským dramatem, jeho myšlenka se totiž neomezuje na prostor několika zamřížovaných cel, vězení zde představuje spíš metaforu lidského života, jakousi klec, který si každý vybuduje kolem vlastní osoby, ať již dobrovolně či nikoliv. Hlavní síla příběhu na motivy knihy Stephena Kinga („Rita Hayworth and Shawshank Redemption“) tkví v jeho obyčejnosti. Je oproštěn od jakýchkoliv nadpřirozených prvků (které v mých očích nejvíce ublížili Zelené míli) a vypráví příběh jednoho člověka. Příběh pochopitelný hlavou i srdcem. Frank Darabont nerežíruje bůhvíjak světoborně, jednotlivé záběry sice komponuje tak, aby nenudili, ale zároveň se jim nesnaží dodat nějakou „jiskru“, což je důkaz jeho sympatické snahy vyhnout se patetičnosti. Přesto řadím Shawshank k těm nejdojímavějším ze všech filmů. Mnoho nádherných a přitom tak prostých scén vrcholí tou úplně poslední, kdy si teprve naplno uvědomíte význam vět: „Strach z tebe udělá vězně. Naděje tě osvobodí.“. Vykoupení se řadí k těm divácky vstřícným a kritiky nerozčilujícím filmům, nekýčovitě vypovídá o věcech všeobecně známých, které si jenom všichni neuvědomují. Osobně jej považuji za nejlepší film o lidské svobodě, naproti tomu takový Schindlerův seznam je pro mě nejlepším filmem o ceně života. A uznejte sami, co je důležitější – svoboda nebo život?

P.S: Abyste si nemysleli, že Shawshank nepovažuji za nejlepší film jenom proto, že se mi Schindlerův seznam líbil víc. Shawshank totiž nepovažuji za nejlepší film proto, že se mi Schindlerův seznam a asi šedesát dalších filmů líbilo víc. 🙂

Gramatická

Každý dělá chyby. Někdo víc, někdo míň. Někdo se z nich poučí, někdo ne. Já se sice snažím udržet gramatické chyby v mých příspěvcích v míře, ze které by češtinářovi nenaskakovala vyrážka po celém těle, ale chyby dělám, vím to a vím, že jich není málo. Někdy to jsou drobné překlepy, někdy hrubky, každopádně doufám v jistou vstřícnost ze strany Vás, čili čtenářů. Dnes můžu jedině odpřísáhnout, že počínaje tímto dnem již nikdy nikde nenapíšu shlédnout ve smyslu vidět nějaký film (tedy zhlédnout film), dříve jsem to dělal skoro pravidelně za což se pochopitelně stydím, ale jak už jsem napsal – chybami se člověk učí a učí se jimi celý život.

Neopakovatelný filmový zážitek

Let číslo 93
(United 93, 2006)

V tom letadle bylo 44 lidí. 40 obyčejných civilistů jako vy nebo já, kterým šlo jenom o to, dostat se z Newarku do San Franciska a 4 teroristé, kterým šlo jenom o jedno. Zemřeli všichni. Tohle ví skoro každý, ale teprve dnes, pět let po oné tragédii, to může každý vidět na vlastní oči, prožít na vlastní kůži. Bohudík ne doslovně. Viděl jsem Krvavou neděli, podobně pojatý Greengrasův film, a myslel jsem si, že vím, co mě čeká. Vlastně jsem na to byl jakýmsi zvráceným způsobem natěšený, tak natěšený, až mě to znepokojovalo, protože čím větší je očekávání, tím větší je obvykle následné zklamání. Jenže výsledek překonal i mé nejtroufalejší představy. Nedokážu to popsat slovy, ten pocit, když jsem po hodině a třičtvrtě vycházel z kina s nohami neschopnými pohybu, s hlavou jako po menším otřesu mozku. Nedokážu to dnes a pravděpodobně ani za týden. Prvních dvacet minut filmu je ještě jakž takž únosných, dozvíme se něco o bezpečnostních kontrolách před letem, o práci letových dispečerů, je to poklidný dokument. No a pak to přijde. Jedno pohřešované letadlo, druhé pohřešované letadlo, černý dým valící se z WTC, Boening narážející do WTC, a United 93 ve vzduchu, se čtyřmi podezřelými pasažéry a s brzy blednoucí vyhlídkou na poklidný pětihodinový let. Téměř v reálném čase sledujeme paralelně chaos panující v řídících střediscích a houstnoucí atmosféru na palubě „devadesáttrojky“. Posledních třicet minut pak kamera v podstatě neopouští prostor letadla, roztřeseně zaznamenává zoufalý pokus cestujících o zvrat zdánlivě nezvratitelného. Víte jak, to skončí, ale stejně si přejete, aby měli víc štěstí, víc času k provedení svého plánu a do poslední vteřiny ve vás hoří jiskřička naděje. Bohužel.

Let číslo 93 není nudnou dokumentární rekonstrukcí se špatnými herci a znuděným vypravěčem, není ani pateticko-patriotickým dramatem se spoustou zpomalených záběrů podmalovaných dojemnou hudbou (to nás pravděpodobně čeká až u Stoneova World Trade Centra). Let číslo 93 nic nekonstatuje, nic neřeší, nehledá odpovědi, nic neidealizuje, neglorifikuje, neheroizuje, prostě jenom zaznamenává, jak to tehdy s největší pravděpodobností vypadalo. Ve filmu sice je krev a sprostá slova, ale jeho největší síla tkví v neustávajícím psychickém nátlaku, na diváka a později i na pasažéry. Žádný horor nepředstavuje psychický teror srovnatelný s Letem číslo 93. Pokud se nechcete cítit „divně“, ve smyslu nepříjemně, nechoďte na to, ale pokud chcete vidět nejlepší film za několik posledních let, tak do toho kina jděte. Ale popcorn nedoporučuji, zadrhl by se vám v krku.

Zde uvádím pár odkazů, kde se taky můžete přesvědčit o mimořádných kvalitách Letu číslo 93 (pokud mi tedy nevěříte):

• ČSFD
• IMDb
• RottenTomatoes
• Filmpub
• FFFILM

TV tipy na příští týden

Přístí televizní týden opravdu za moc nestojí, nestojí mi ani za to, abych mu věnoval moc místa, takže to omezím na tři body:

• ve čtvrtek na Nově bude vraždit Killer Johna Woo
• v sobotu stojí za prubnutí alespoň jeden ze tří študáckých filmů – Škola, základ života, Cesta do hlubin študákovy duše, Obecná škola (jo, už se to blíží 😦 )
• no a od pondělí do pátku již tradičně Simpsonovi a Pohotovost

Jen tak

Občas zatoužím si něco napsat jen tak, pro zabití času, přičemž sám nevím o čem budu psát. Mohl bych vám třeba sdělit jak se mám, co dělám, ale silně pochybuji že to někoho zajímá, pokud snad ano, tak nechápu proč. ( Za moc to nestojí 😦 ) Co kdybych třeba napsal něco o filmech, které jsem v posledních dnech viděl? Myslím, že to by šlo. Na druhou stranu, o nich tu píšu pořád, takže by to nebylo nic nového pod sluncem. Ne, zkusím vymyslet něco jiného. Sedím, poslouchám Pink Floydy a nic mě nenapadá, možná by pomohla změna muziky. Blbost, to by k ničemu nevedlo. Ksakru, to byl zase nápad, napsat si něco jen tak, z rozmaru, teď abych se stresoval z naprosté absence nápadů. Chtělo by to nějakou inspiraci, něco… . Venku je pěkně, vlastně spíš vedro než pěkně, ale bylo větší, k nepřežití, teď to jde. Ne, to je téma do klubu seniorů, to sem nepatří, chce to něco víc cool. Cool, to je nejpřeceňovanější slovo současnosti, nevíš co plácnout, řekneš, že to je „kůl“. Ten herec je cool, tvůj účes je cool, pít mojito je cool, ta záclona s kytičkami není cool, atp. Huuúú…húhúuuú…huúúu, to jsem se jenom nechal příliš unést tou muzikou, toho si nevšímejte. Blue Sky Goodbye… vím, už je to trapné, ale nic jiného v té hlavě momentálně opravdu nemám. Což je vlastně dobrý důvod k utnutí tohoto pokusu o kdovíco, možná o dosažení bodu naprosté bezradnosti. Asi, asi. Pokud jste měli pocit, že těch několik řádků vlastně o ničem nebylo, neměli jste jej sami. Holt, občas to prostě nevyjde.

What a Glorious Feeling!

Zpívání v dešti
(Singing in the Rain, 1951)

Jak je občas krásně na tom světě, obzvlášť po zhlédnutí filmu naladěného tak optimisticky jako Zpívání v dešti. Jeden z nejklasičtějších muzikálů všech dob přiměje k tanci i ty největší mrzouty. Stejně jako u většiny filmů stejného žánru, ani zde není příliš důležitý příběh. Píše se rok 1928, s Jazzovým zpěvákem nastává boom zvukového filmu. Hvězda filmu němého Don Lockwood (Gene Kelly) se také musí přizpůsobit podmínkám trhu, jde jenom o to, najít vhodný námět a vhodný hlas pro jeho partnerku.

Je to tak trochu film o filmu, tak trochu romance a trochu víc než trochu pocta všem těm úžasným muzikálům. Téměř všechny taneční výstupy víceméně přímo citují své neméně slavné, nicméně dnes již zapomenuté vzory. Pouze dvě písně byly napsány výhradně pro tento film – Moses Supposes a Make ‘Em Laugh. Dokonce i nádherná pasáž demonstrující potíže související s ozvučením prvních zvukových filmů se inspirovala skutečností. Je sice pravda, že všechna ta úžasná muzikálová čísla jsou sešitá velmi chabou nití, ale napoprvé budete nejspíš natolik uneseni, že vám to ani nedojde. V souvislosti se Zpíváním v dešti si nemůžu dovolit nenapsat jednu zdánlivě nesmyslnou větu: je to ten nejmuzikálovitější ze všech muzikálů. Jinými slovy, dle mého názoru, vystihuje původní podstatu muzikálového žánru ze všech nejlépe. Je pestrobarevný, plný groteskního humoru, chytlavých melodií a křepčících herců, kteří překypují elánem. Minimálně ve filmu jim překypují, ale jakým očistcem si procházeli během natáčení fyzicky neuvěřitelně náročných scén je pro zachování pozitivního dojmu nejlepší nevědět. Ale na druhou stranu si to nechci nechávat jen pro sebe, čili vězte, že přelomové běhání po stěně Donalda O’Connora skončilo třídenní rekonvalescencí, že Debbie Reynoldsová po celodenním natáčení Good Morning vyčerpáním omdlela, že Genu Kellymu během realizace titulního Zpívání v dešti, nebylo dvakrát do smíchu, cítil se jako v sauně. Jejich trpělivost každopádně přinesla zasloužené ovoce, Zpívání sice zůstal trochu ve stínu Oscarového Američana v Paříži a žádný z herců vícekrát neexceloval v tak výrazném filmu, ale alespoň já při vzpomínání na ty nejlepší muzikály tuto úžasnou dávku čirého optimismu nikdy neopomenu a opovažuji se tvrdit, že tisíce fanoušků po celém světě rovněž ne.

DVDtipy

Uvádím tipy na pět buď již, nebo v nejbližší době, sehnatelných filmových DVD společně s mým hodnocením a tipem, komu se ten který film pravděpodobně bude líbit (za nic neručím). Původně jsem chtěl uvést také hodnocení na ČSDF, na IMDb a na RT, ale proč sem psát něco, co si může každý během několika vteřin zjistit, že.

Domino (90%)

Pro: všechny, kteří nedostávají epileptický záchvat při více než dvaceti střzích za sekundu, kteří se rádi podívají na Keiru Knightley, kteří vyhledávají neobvyklé filmové zážitky
Bonus: trailer

Capote (95%)

Pro: ty, kteří dostávají epileptický záchvat při více než dvaceti střizích za sekundu, kterým nevadí narcisní homosexuální spisovatelé s tím nejpřiteplalejším hlasem, kterým nenaskakuje vyrážka při slovním spojení „artový film“
Bonus: ??

Černá kočka, bílý kocour (85%)

Pro: milovníky šílených balkánských komedií a filmů Emira Kusturicy
Bonus: trailery

Mnichov (95%)

Pro: politicky a nábožensky neangažované jedince, lidi, kteří jsou přesvědčeni, že Schindlerův seznam je nejlepším filmem Stevena Spielberga, ty, kteří dokáží ocenit řemeslně špičkově zvládnutou práci
Bonus: film o filmu, úvod S. Spielberga

Zkrocená hora (80%)

Pro: milovníky citlivých romantických filmů, nehledě na orientaci jejích představitelů, ty, kterým westerny připadaly vždycky příliš heterofobní, kteří Oscara nepřáli Crashi
Bonus: dokumenty, rozhovory