Archiv Prosinec, 2016

Nemusíte sledovat filmy, abyste věděli, že letošní rok byl bohatý na horory. Zůstaňme ale u hororů filmových. O těch ostatních toho bylo a bude napsáno dost. Jedním z nejsoustředěněji režírovaných filmů, které se objevily v české distribuci, byla skrz naskrz naturalistická Čarodějnice, která dokáže s minimalistickými prostředky to, co by měl umět každý dobrý horor – silně vás znepokojit. Realistického efektu Čarodějnice, vyvolávající dojem, že byla v 17. století přímo natočena, se jinými prostředky snaží dosáhnout solidní pokračování kultovního hororu Blair Witch, nacházející smysluplnější důvody pro natáčení všeho dění, nebo westernová variace na kanibalské filmy o střetu civilizace a divochů Kosti a skalp. Veškerého realismus se oproti tomu v posledním aktu k vlastní škodě zříká krásně vystupňovaná historka z pitevny The Autopsy of Jane Doe. Pokud se neztratíte v lese a nedostanou vás čarodějnice, nejspíš zemřete ve tmě. Nápaditými distribučními názvy se nás o tom letos snažily přesvědčit hned dva horory – Zhasni a zemřeš, který je i při osmdesáti minutách zbytečně natahovaný, a vynikající Smrt ve tmě, „ujišťující“ nás, že spravedlnost je slepá a ekonomická krize ještě zdaleka neskončila.

Nejen v hororech se ale zhmotnily některé z nejistot dneška. Konkrétněji pojmenovává původ i důvody společenského napětí tarantinovka Osm hrozných, dokument Avy DuVernay 13th nebo dynamická Sázka na nejistotu. Oscarový Spotlight je pak pro změnu oslavou odvážné a trpělivé investigativní žurnalistiky, založené na pečlivém vyhodnocování obrovského množství dat, které potřebujeme stále více, ale na stránkách novin a zpravodajských webů jej nacházíme stále méně (kriminalistickou ukázkou stejně svědomité práce s fakty je francouzská detektivka Případ SK1). Doba vymknutá z kloubů se ovšem obtiskla také do únikových komedií, ve kterých byly letos stavěny na hlavu nejen genderové stereotypy (Mike i Dave sháněj holku, Matky na tahu), ale také svět módy (Zoolander No. 2) a proletariátu (Grimsby). Zejména poslední dva filmy jsou natočeny v duchu „everything goes“ a nedávají vám moc velkou šanci odhadnout, co se odehraje v následující minutě. Možná zemře Justin Bieber, možná bude Donald Trump nakažen virem HIV (podobně ujeté je velké novozélandské překvapení Hon na pačlověky, oslovující ovšem i méně otrlé diváky).

Záměrná přepálenost filmových komedií jako kdyby byla reakcí na stále větší utlumenost komedií televizních, které jsou naopak mnohem výrazněji ukotveny v realitě a smích se při jejich sledování mísí s pocitem trapnosti a provinilosti (Atlanta, Better Things, NesváRozvod). S rozpačitým pocitem, že něco podstatného zůstalo nevyřčeno, nikoliv s ujištěním, že všechno bude v pořádku, diváky zanechává i Toni Erdmann, který je sice nejvtipnějším filmem letošního roku, ale tradiční představu o komedii coby „feel good“ podívané zdaleka nenaplňuje. Na Toniho filozofii ozvláštňování rutinní každodenností něčím neobyčejným je založen také Paterson, společně s Kaili Blues nejpůsobivější filmová báseň letošního roku – zenově vyrovnaný film, kterým se necháváte unášet jako proudem řeky. Podobně opojný je muzikál připomínající road movie American Honey, ukazující – podobně jako seriálový Semestr – dospívání generace bez budoucnosti.

Neexistenci jistot nám průběžně připomínaly nákladné hollywoodské žánrovky. Deadpool zboural čtvrtou zeď mezi herci a diváky, Krotitelé duchů ukázali, že slavná značka dokáže stát na vlastních nohou i s ženami na místech mužů a v Sedmi statečných vzalo za své pojetí kovbojů jako neohrožených bílých mužů. Ty blockbustery, od nichž se očekávalo hodně, zklamaly (Jason Bourne, Obr Dobr, Sebevražedný oddíl), ty, které vypadaly jako vytěžování již vytěžených nápadů, naopak příjemně překvapily (Kniha džunglí, Star Trek: Do neznáma, Ulice Cloverfield 10). Ještě podnětnějším přístupem k žánrovým konvencím se jako obvykle vyznačovaly indie tituly, např. mumblecore romance Blue Jay, nenápadná komedie o rozpadávající se partě komiků Don´t Think Twice, moderní western Hell or High Water nebo nevypočitatelný romantický psychothriller Strýček John, jehož humor je podobně černý jako ten, se kterým pracuje Paul Verhoeven v Elle, jednom ze svých nejlepších a nejprovokativnějších filmů.

V českém filmu se vše podstatné odehrálo během prvních tří měsíců roku, kdy měl premiéru Rodinný film, Já, Olga Hepnarová a Rudý kapitán. Nic lepšího ve zbytku roku nevzniklo, zato špatných komedií, jejichž tvůrci prokázali mimořádně nízkou míru vkusu, jsme mohli jako každý rok vidět bezpočet. Větší pohyb bylo jako obvykle možné zaznamenat v dokumentární tvorbě, byť ani pro ni nešlo o nejlepší rok. Trvalejší hodnotu má zejména Normální autistický film, ukazující, jak jinak (a citlivěji) lze natočit filmy o lidech, kteří se odchylují od „normálu“. Domácí audiovizuální události roku byly letos k vidění nikoliv v kinech, ale na obrazovkách televizí a monitorech počítačů. Česká televize zariskovala s Modrými stíny, HBO nabídlo očekávanou nadstandardní kvalitu v Pustině a Stream nadchnul mileniály Semestrem.

Sjednocujícím prvkem nejlepších nových filmů, které jsem letos viděl, je křehkost. Stačilo by málo a scény, které mají být vtipné by v těchto filmech byly mrazivé a opačně (Elle, Správní chlapi, Toni Erdmann). Díky precizní režii mizanscény (včetně herců), při které záleží na všech plánech a každém detailu, mají navenek jednoduché příběhy mnohem více vrstev a rezonují ve vás podstatně déle, než kdyby byly natočeny metodou záběr/protizáběr (Po bouři, Poslední rodina, Sieranevada). Zásluhou dobře zvoleného rytmu nejsou unavující a nudné, ale naopak vás nabíjejí neuvěřitelnou energií (American Honey, Paterson). Žánrových vzorců využívají k více či méně nenucenému komentování přítomnosti a jsou otevřené více typům čtení (Osm hrozných, Zootropolis). Jsou to zkrátka filmy, které fungují bezvadně, ale stačilo by málo, aby fungovat přestaly.

___________________________________________

Vybíral jsem ze všech letos poprvé viděných filmů s copyrightem 2015 a 2016, které nebyly do běžné kinodistribuce uvedeny v loňském roce. Deset nejlepších filmů je zvýrazněno. K podstatné části toho nejlepšího jsem se obsáhleji vyjádřil buď dříve zde na blogu, ve svém komentáři na ČSFD nebo v jiném médiu (American Honey na Indiefilmu, Carol, Humr, Komorná v LN, Broad City, Hedi, Správní chlapi v A2, Boj, Horace and Pete, Naše malá sestra v Cinepuru, Sully: Zázrak na řece Hudson ve Filmu a době, o Semestru by časem měl vyjít můj text v Revue Filmového přehledu).

50 nejlepších filmů 2015-2016

13th – složité téma, čistě, přehledně a vtahujícím způsobem zpracované.
Adam Curtis: Bitter Lake – komplexní dokumentární esej, díky kterému budete lépe chápat, co se to ve světě vlastně děje.
American Honey – bezprostřední a osvobozující prožitek z jízdy odnikud nikam.
Blue Jay – sympatická konverzačka o vztazích, které si neseme v sobě i dlouho po jejich skončení.
Boj – válka jako problém bez jednoduchého řešení.
Bostonský maraton: Atentát – věcná a napínavá rekonstrukce, dojemná i bez nadbytečného patosu.
Buchty a klobásy – film obnažující bez servítků žravou podstatu konzumerismu.
Carol – romance, ve které každé gesto vydá za tisíc slov.
Cartel Land – dokument „z terénu“, stejně strhující jako Sicario.
Čarodějnice – horor, který mne dokázal s nemnoha prostředky hodně rozhodit.
Červená želva – krása v jednoduchosti, více jsem o ní napsal sem.
De Palma – slavný režisér sedí před kamerou a povídá, potěcha pro všechny cinefily.
Don’t Think Twice – příjemná komedie s opravdovými postavami a jejich opravdovými problémy.
Elle – nezaškatulkovatelný černohumorný thriller, který si velmi chytře hraje s divákem.
Experimenter – film o experimentech, který je sám experimentem zkoušejícím vaši pozornost.
Hedi – intimní příběh vnitřní i vnější revoluce, film, který nám nepotřebuje nic dokazovat.
Hell or High Water – peckinpahovská kovbojka, která trpělivě a s nostalgií zachycuje konec starých časů.
Hledání – výborné rozloučení s hrdiny jednoho z nejupřímnějších a nejvýstižnějších vztahových seriálů pro mileniály.
Hon na pačlověky – novozélandský Rambo, film, který mě od začátku do konce bavil a překvapoval.
Humr – nekompromisní absurdita o pravé povaze milostných vztahů, láska je slepá.
HyperNormalisation – neocenitelná snaha vysvětlit, jak vzniká a komu slouží „pravda“ v post-pravdivé době.
Kaili Blues – portrét dnešní Číny ve verších, co záběr, to báseň.
Kniha džunglí – prvotřídní zábava pro celou rodinu, bez obav můžete zhlédnout s kýmkoliv.
Komorná – rafinovaný erotický thriller na více zhlédnutí, podrobněji také zde.
Kosti a skalp – hororový western plně zužitkovávající svou pomalost.
Muzeum nevinnosti – poetický doplněk k jedné z nejlepších knih, které jsem letos četl.
Naše malá sestra – docela obyčejné drama, natočené s neobyčejnou vnímavostí k ženským postavám.
Normální autistický film – cenná změna perspektivy, normální svět pohled autistických dětí.
Osm hrozných – mistrovsky vystavěná detektivka, ve které jsou všichni vrahy i oběťmi.
Paterson – zenový film, který mi dodal energii a zlepšil náladu na celý týden.
Po bouři  – nenuceně plynoucí hořkosladké rodinné drama bez falešného tónu, velmi osobní záležitost.
Poklad – skoro pohádková rumunská satira o tom, jak si v bývalé socialistické zemi představují kapitalismus.
Poslední rodina – velký objev polské kinematografie, instantní paneláková depka.
Případ SK1 – maximálně věcné procedurální krimi pro analyticky založené systematiky.
Rodinný film – jeden z mála českých filmů, které nedělají ústupky a nepodceňují diváka.
Sieranevada – bytová tragikomedie, ve které všichni mluví o všem možném, jenom ne o tom podstatném.
Smrt ve tmě – jednoduchý, ale do poslední kapky krve vytěžený koncept.
Spotlight – ze správných důvodů idealistické drama pro stejný typ diváků jako Případ SK1.
Správní chlapi – proklatě černohumorný neo-noir mi pomohl v době největší osobní krize, více zde.
Star Trek: Do neznáma – nejzábavnější a nejrychlejší, ale nikoliv nejhloupější Star Trek film.
Strýček John – podvratná a zvrácená multižánrovka.
Sully: Zázrak na řece Hudson – solidní drama ze staré školy, ve kterém je všeho tak akorát, více taky tady.
Toni Erdmann – slavnostní premiéra v Lucerně otřásající se smíchem pro mne byla kinozážitkem roku, víc tu.
Ulice Cloverfield 10 – thrillerová lahůdka bez zbytečného záběru, dolující maximum z jednoduché situace.
Vzpomeň si – přímočarý revenge thriller s překvapující, ale smysluplnou pointou.
Wiener-Dog – pravý opak hřejivých komedií s pejsky, doporučuje devět z deseti mizantropů.
Zákon trhu – odlidšťující moc systému v syrovém veristickém dramatu.
Zastavte vymírání – svět čeká zánik, ale po tomto dokumentu uvěříte, že jej silou obrazů můžeme lehce oddálit.
Zítra – aktivistický dokument, který nevyznívá jako hloupá, na city hrající agitka.
Zootropolis: Město zvířat – ještě lepší buddy movie než Správní chlapi, jedno z největších překvapení.

10 nejlepších seriálů

American Crime Story: The People v. O.J. Simpson – výborně zrežírované a komplexní krimi a soudní drama.
Broad City III – sérii od série subverzivnější komediální šílenost, ve které dvě ženy dělají to, co by podle mínění většinové společnosti dělat neměly, více zde.
Horace and Pete – hodně smutná komedie, která jde proti všem očekáváním.
Jedna noc – noirová detektivka, vězeňské a soudní drama, seriál, který nedělá složité věci jednoduchými, více zde.
London Spy – trochu jiná špionážní britská minisérie, vyvolávající pozoruhodně různorodým stylem jednotlivých epizod pestrou paletu emocí.
Making a Murderer – fascinující dokudrama, ukazující podobně jako Jedna noc, jak složité je dobrat se spravedlnosti.
Modré stíny – nepochopený experiment, jehož styl toho mnohdy sděluje více než jeho postavy.
Mr. Robot II – poněkud nadbytečné pokračování, ovšem s několika nezapomenutelnými epizodami.
Semestr – přesné, chytré, mrazivé, nic promyšlenějšího u nás letos nevzniklo.
Stranger Things – seriál, který vám nedá vydechnout, protože je stejně vtahující jako Spielbergovy filmy.

Nejlepší herecké výkony

Amy Adams (Noční zvířata, Příchozí)
Pilou Asbæk (Boj)
Cate Blanchett (Carol)
Jeff Bridges (Hell or High Water)
Adam Driver (Girls V, Paterson)
Ralph Fiennes (Ave, Caesar!, Oslněni sluncem)
Ryan Gosling (Správní chlapi)
Ethan Hawke (Born to Be Blue)
Sandra Hüller (Toni Erdmann)
Isabelle Huppert (Elle, Začít znovu)
Vincent Lindon (Zákon trhu)
Laurie Metcalf (Horace and Pete)
Elisabeth Moss (Královna země, Mad Men VII)
Sarah Paulson (American Crime Story, Blue Jay, Carol)
Charlotte Rampling (45 Years, London Spy)
Tim Roth (Chronic, Osm hrozných)
Kurt Russell (Deepwater Horizon: Može v plamenech, Kosti a skalp, Osm hrozných)
Peter Simonischek (Toni Erdmann)
John Turturro (Jedna noc)
Alicia Vikander (Dánská dívka, The Light Between Oceans)

5 nejpřeceňovanějších filmů

Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny
Muž jménem Ove
Orel Eddie
Suburra
Winter on Fire

Best of 2016

The Atlantic – filmy, seriály.

AV Club

Blu-ray – BD.

Collider – seriály.

Empire

Filmmaker Magazine

Flavorwire – dokumentyplakáty.

The Hollywood Reporter – dokumenty, zahraniční filmy, seriálové epizodyherecké  výkony.

Indiewire

Little White Lies – filmy, domácí kino.

Paste Magazine – seriályhorory.

Pop Matters

Radio Wave – filmy, seriály.

Rogert Ebert – filmy, herecké výkony.

Screen

Sight & Sound

Slant – herecké výkony, seriály, scény, BD, filmy.

Variety – seriálové epizody, filmy.

Vltava – dokumentární filmy, hrané filmy.

Vulture – seriályknihy.

 

Čtení

Damien Chazelle o jeho oslavované novince La La Land.

Esej o ultimátní vánoční klasice Život je krásný.

Filmová camea Donalda Trumpa.

Filmová kritika ve věku algoritmů.

Jsou komediální seriály mrtvé?

Náboženství ve filmech Martina Scorseseho.

Nadvláda stylu nad obsahem ve filmech Noční zvířata a Neon Demon.

Rok 2016 a snímky afroamerických filmařů.

Rozhovor s režisérkou nejlepšího filmu letošního roku Maren Ade.

Rozhovor s režisérem nového SW filmu, Garethem Edwardsem.

Rozhovor s režisérkou Avou DuVernay.

Subverzivní motivy v málo známém filmu Veita Harlana.

Uplynulo šedesát let od vzniku jižanského eposu George Stevense Obr.

 

Videoeseje

Evoluce komiksových filmů.

Shane Black a vánoční filmy.

Srovnání filmů Alfreda Hitchcocka a Briana De Palmy.

 

Poslech

České filmy a genderové stereotypy v nich.

Diskuze filmových kritiků o čtveřici z nejlepších filmů roku, mj. o Elle a Moonlightu.

Nejlepší (video)hry roku 2016 podle redaktorů Polygonu.

Reprezentace queer postav ve filmové a televizní fikci.

 

Trailery a teasery

Blade Runner 2049

A Cure for Wellness

Dunkirk

The Emoji Movie

John Wick: Chapter 2

Prevenge

Twin Peaks III

Za svůj poetický krátkometrážní snímek o samotě a pevnosti rodinných pout Father and Daughter (2000) obdržel nizozemský animátor Michaël Dudok de Wit v roce 2001 Oscara. V podobném duchu se nese a podobná témata zkoumá letošní Červená želva, která má šanci získat stejné ocenění, ovšem v kategorii dlouhých animovaných filmů. Svůj bezeslovný celovečerní debut natočil v Londýně žijící režisér ve spolupráci s mistry animace z japonského studia Ghibli a podle scénáře, na němž se podílela režisérka Pascale Ferranová, autorka podmanivé studie odcizení v moderní společnosti Ptáci a lidé (2014).

Přes množství kulturních vlivů jde o vzácně semknutý, stylisticky neobyčejně čistý snímek, v němž se japonská mystičnost (zejména ve vztahu k přírodě) snoubí s evropskou intelektuální tradicí. Film zaplněnými symbolickými obrazy a založený na myšlence propojenosti jednotlivých složek živého světa zároveň dokáže oslovit diváky napříč kulturami.

Příběh, do něhož jsme vrženi bez jakékoli expozice, nemůže být prostší. Rozbouřený oceán. Trosky lodi. Bezejmenný muž je vlnami „vyplivnut“ na opuštěný ostrov, kde se s pomocí pevné vůle, síly a inteligence snaží přežít a zároveň vymyslet způsob, jak z ostrova odplout do civilizace. Zhruba třetinu filmu sledujeme, jak trosečník prozkoumává své nové útočiště, tvořené lesy, lagunami i jeskyněmi, a učí se ve svůj prospěch využívat jeho přírodního bohatství. Po nějakém čase si muž postaví vor a vydává se na otevřené moře. Jeho plavbu ale překazí velká červená želva. Hrdina si proto postaví nové plavidlo a zkouší štěstí znovu. Želva opět zasahuje. Úspěšný není muž ani potřetí. Poté želva vyleze na břeh, je trosečníkem omráčena a… promění v krásnou rusovlasou ženu.

Film zkoumající sebezáchovnou schopnost jednotlivce tím získává nečekaný nový rozměr. Místo umožňující přežití ze dne na den se mění v domov, který je třeba udržovat s vidinou dlouhodobějšího života. Od základu se tak proměňuje vztah muže k ostrovu. Jak později vyplyne z příběhu a jak je zřejmé také z kompozic záběrů, vytvářejících vizuální paralely mezi hlavním hrdinou a prostředím, člověk a příroda jsou na sobě závislí. Pouze díky jejich spolupráci, kterou si zřejmě ani neuvědomují, může pokračovat věčný cyklus vzniku a zániku, zrození a smrti. Téma, jimž se napříč svou filmografií v mnohem epičtějším rozsahu zabývá Terrence Malick, dokáže de Wit zkoumat na minimální ploše a bez jediného slova.

Ke komunikaci s divákem používá Červená želva především výmluvných obrazů, které jsou konkrétní i nadčasové a postupně nám odhalují unikátní, přesto univerzálně srozumitelnou vnitřní logiku fikčního světa. Díky cyklickému opakování situací vzniká dojem organické propojenosti všeho se vším. Pokud se něco stane ostrovu, musí se přirozeně něco stát také člověku, který jej obývá. Slovy těžko popsatelná a racionálně se vzpírající symbióza na vás oproti intelektuálnějším filmům zapůsobí tím silněji, čím méně budete to, co vidíte, podrobovat analýze. Film jako kdyby nás hned svými úvodními obrazy, kdy je trosečník unášen vlnami a nezbývá mu, než se přizpůsobit jejich rytmu, vyzýval k tomu, ať otevřeme svou mysl a necháme se unášet příběhem.

Očistná jednoduchost není vlastní pouze příběhu, ale také vizuální stylizaci, která čtenářům komiksů může připomenout tvorbu kreslířů jako Jean „Moebius“ Giraud nebo Georges „Hergé“ Remi. Zásluhou (ne)obyčejně krásné animace je film podmanivý i během okamžiků, kdy se v něm nic zvlášť dramatického či lyrického neděje. Výtvarná stránka na pomezí magického a realistického nás přitom vede ke stejnému poznání jako zápletka filmu – přírodní řád nemusíme chápat, ale měli bychom jej respektovat. Toto ekologické poselství nám de Wit nijak nepodsouvá, nechává jej s lehkostí, která charakterizuje celou Červenou želvu, vyplynout ze souhry obrazu, zvuků a hudby.

La Tortue Rouge, Francie/Japonsko 2016, 80 min, r. Michaël Dudok de Wit, s. Michaël Dudok de Wit, Pascale Ferran

Hvězdné obsazené rodinné melodrama Je to jen konec světa je dalším z filmů zázračného dítěte frankofonní kinematografie, jež štěpí publikum na dva tábory.

Diváci, kteří vlastním stylem okouzlené filmy sedmadvacetiletého kanadského režiséra Xaviera Dolana vydýchávají jen s obtížemi, volí pro jejich popis s oblibou slovo „póza“. Dolanův nejnovější snímek, premiérově představený na festivalu v Cannes, odkud si odvezl Velkou cenu poroty, je ovšem pozérský a sebevzhlíživý výrazně méně než Imaginární lásky nebo Mami! Forma, styl a vyprávění jsou zde ve vzácné symbióze. Zatímco Dolanovy kritiky uměřenost filmu možná mile překvapí, ten, kdo očekával další režijní exhibici, bude zklamán.

V centru adaptace stejnojmenné divadelní hry z konce 90. let je dysfunkční maloměstská rodina, kterou po dvanácti letech nepřítomnosti přijíždí navštívit mladý spisovatel Louis (Gaspard Ulliel). Nejvřelejšího uvítání se ztracenému synovi dostává od matky (Nathalie Baye), která by se pro svou excentrickou povahu a výrazné kostýmy dobře vyjímala ve filmu Pedra Almodóvara. Ostatní, Louisova mladší sestra Suzanne (Léa Seydoux), jeho starší bratr Antoine (Vincent Cassel) a bratrova partnerka Catherine (Marion Cotillard), zatím tápají, jaký postoj k hostovi zaujmout.

Suzanne, tíhnoucí k Louisovi očividně více než ke svému staršímu bratrovi, se snaží opatrně obnovit dávno přerušené pouto. Výbušný Antoine, nepříliš úspěšně zápasící s rolí hlavy rodiny, Louise oproti tomu vnímá jako rivala a staví se vůči němu do ofenzívy, projevující se stále více vyostřenými hádkami. Nestrannou pozorovatelkou rodinného dramatu, jež se odehrává před jejíma očima, se snaží zůstat Catherine, přehodnocující s každým nově odhaleným hříchem z minulosti svůj názor na jednotlivé členy famílie, která svou příležitost k obnovení někdejší harmonie již zřejmě zmeškala.

Mluvit a nic neříct

K uvolnění dusivé atmosféry, na které se vedle napjatých rodinných vztahů podílí zasazení celého filmu do interiérů a snímání herců téměř výlučně v detailech, činících nepodstatným jakýkoliv širší kontext, by přitom mohla přispět informace, s níž Louis domů přijel. Muž, který jako jediný z celé rodiny dosáhl určitého úspěchu, totiž umírá. Jeho neschopnost otevřeně promluvit o svém vážném zdravotním stavu je pro film symptomatická. Dolan se totiž vrací ke svému oblíbenému tématu (ne)upřímnosti v mezilidské komunikaci. V životě často říkáme přesný opak toho, co si myslíme, neboť milosrdná lež bolí méně a zpravidla nepotřebuje doplňující komentář.

Každá z pěti postav se vyznačuje jiným temperamentem, slovníkem a způsobem vyjadřování, což platí i pro záměrně disonantní herecké styly jednotlivých představitelů. Střetávání těchto různorodých živlů, zvýrazněné přesným střihem, měněním hloubky ostrosti nebo významotvorným rozmístěním herců v záběru, se stará o dynamiku vyprávění. Navzdory neustávajícímu přílivu slov je toho ve výsledku řečeno mnohem více obrazy. Zacyklené dialogy o starých křivdách a vzpomínkách na idylickou minulost (připomínanou kýčovitě stylizovanými flashbacky) příznačně nic podstatného neřeší a vyprávění nikam neposunují. Důležité je to, co zůstává nevyřčené.

Nabízí se zavrhnout Konec světa jako hysterické melodrama, v němž na sebe hodinu a půl křičí pět nesympatických postav. Dolan ale minimalismus filmu dokáže obrátit ve svůj prospěch. Na skutečné příčiny nepolevujícího napětí nás často upozorňuje pouze výmluvným střihem na tvář některého z herců. Vyjma nepatřičného konce, zbytečně upozorňujícího na alegorický rozměr příběhu, se vyhýbá stylistickým úletům vlastním jeho předchozím filmům, i doslovnosti, jaká charakterizuje klasická melodramata. Potřeba postav neustále sdělovat to, co cítí, pro něj není prostředkem k rozkrytí jejich vnitřního světa, ale ústředním tématem.

Xavier Dolan natočil hodně upovídaný film, ve kterém toho vlastně není moc řečeno. Přesto díky jeho soustředěné režii budete dobře chápat, k čemu mezi postavami dochází a na čem jsou jejich křehké vztahy založené. Okouzlení povrchem tedy miláčkovi francouzských kritiků zůstalo. Využívá jej ale decentněji a s větší pokorou vůči různým životním perspektivám.

Juste la fin du monde, Francie/Kanada 2016, 97 min, r. Xavier Dolan, s. Xavier Dolan podle hry Jeana-Luca Lagarceho

Novinky

Internet zaplavily žebříčky nejlepších filmů, videoher a seriálů. V anketě časopisu Sight & Sound získal s přehledem nejvíce hlasů Toni Erdmann. Stejný film se nejvíc líbil i v Cahiers Du Cinema. Nejlepším filmem podle Slantu je Toni Erdmann, podle Indiewire Moonlight. Tamtéž se mezi seriály prvním místě umístil BoJack Horseman, na Slantu a Vulture pak Atlanta. Nejlepší videohrou podle Slantu je Uncharted 4. David Ehrlich umístil na první místo svého filmového žebříčku Moonlight a svou TOP 25 doplnil pěkně sestříhaným videem. Filmový rok 2016 zrekapitulovali také kritici The New York Times. Na Paste Magazine vybrali 25 nejlepších seriálových epizod tohoto roku.

Evropským filmovým cenám kraloval Toni Erdmann, vítěz všech pěti hlavních kategorií.

Silence podle prvních recenzí možná nebude patřit mezi nejlepší filmy Martina Scorseseho, ale stále zřejmě půjde o jeden z filmů roku.

Předsedou poroty berlínského festivalu bude v příštím roce Paul Verhoeven.

V IMAX kinech se 70mm promítačkou poběží před novým rozšířením Star Wars univerza ukázka z Dunkirku od Christophera Nolana.

Připravuje se ženský spin-off komedie 21 Jump Street.

Do užšího výběru dokumentů, které by mohly vyhrát Oscara, se dostal Weiner, 13th nebo Fuocoammare.

 

Čtení

Rozhovor s režisérkou nejlepšího filmu letošního roku Maren Ade.

S jakým filmem začít, pokud chcete proniknout do tvorby Martina Scorseseho.

Martin Scorsese ještě jednou – duchovní krize v jeho životě i díle.

Vyhraje Oscara eskapistický muzikál La La Land, nebo dobově relevantní drama Moonlight?

Co jsme se letos dozvěděli z filmů o teenagerech?

 

Trailery

Baywatch

The Circle

Fifty Shades Darker

Guardians of the Galaxy Vol. 2

The Mummy

Spider-Man: Homecoming

Transformers: The Last Knight

War For The Planet Of The Apes

Krotitelky duchů (jak by měl logicky znít překlad genderově neurčitého původního názvu) nenápadně, ale usilovně vzdorují většině tradičních představ o tom, co je ženské, jak by se ženy měly chovat a o čem by měly vést rozhovory. Přesto jde o film stejně problematický, jako je dnešní postavení feminismu v mainstreamové kultuře.

Třetí díl Krotitelů duchů byl ve hře od roku 1989, kdy měla premiéru dvojka a studio Columbia pohltil elektronický gigant Sony. Pokračování mohlo ovšem dle smlouvy vzniknout pouze s jednomyslným souhlasem režiséra a producenta v jedné osobě Ivana Reitmana a trojice herců v hlavních rolích. Proti byl zejména Bill Murray, zklamaný kvalitou druhého dílu.

Když začal Reitman po smrti Harolda Ramise v únoru 2014 uvažovat o pokračování s novým obsazením, nemohl tušit, že to povede k podobné zkoušce kultivovanosti filmových diváků, jakou byla pro hráče aféra GamerGate. První předzvěstí vášní, které reboot jedné z nejmilovanějších a nejvýdělečnějších komedií reaganovské éry vyvolá, byly některé reakce na tweet režiséra Paula Feiga z října 2014, že bude točit Krotitele duchů s ženským obsazením.

Nesouhlasné výkřiky zesílily v lednu 2015, kdy Feig oznámil, že Billa Murraye, Dana Aykroyda, Harolda Ramise a Ernieho Hudsona nahradí konkrétně Melissa McCarthy, Kristen Wiig, Kate McKinnon a Leslie Jones, populární komičky ze Saturday Night Live. Trailer na YouTube posléze posbíral nejvíce palců dolů v historii serveru a hodnocení filmu na IMDb je v podstatě dáno těmi, kdo mu udělili buď nejméně, nebo nejvíce možných bodů. Výrazně výš (skoro o tři body) jej zároveň oproti mužům hodnotí ženy.

Co mělo zůstat ve sklepě

Prvním duchem, se kterým se hrdinky střetnou a který všechnu svou za desetiletí nastřádanou zlobu vyzvrací na Erin, je žena ve viktoriánských šatech, zosobňující, k čemu může vést, když se problém namísto jeho vyřešení rozhodnete zavřít do sklepa (nebo kamkoli jinam). Podobní duchové z minulosti plné útlaku marginalizovaných skupin a nezdařených poprav elektrickým proudem, vylézají na světlo i po zbytek filmu.

Krotitelky v zásadě tvrdí, že čím víc budete minulost ignorovat, tím spíše se jednou obrátí proti vám. Přesvědčuje se o tom i Erin, znovu konfrontována s knihou o paranormálních jevech, k jejímuž autorství se jako akademická pracovnice raději nehlásí. Návrat k tomu, v co kdysi věřila (duchové), se pro ni ovšem stává vysvobozením ze zkostnatělého světa seriózní vědy, kde jako žena nemá velkou šanci na kariérní vzestup. Erin se teprve musí vypořádat se strachem z nedůvěry ostatních, který ji – stejně jako řadu jiných žen – provází od dětství, kdy rodiče a spolužáky celý rok marně přesvědčovala, že vídává ducha zlé sousedky.

Fakt, že ženy kvůli svému pohlaví nejsou brány vážně a nikdo jim nevěří, tvoří leitmotiv vyprávění. Sexismus hrdinky zakoušejí v průběhu celého filmu – na internetu, v televizi, kde si Erin vyslouží stejnou přezdívku, jakou na pokřikovali spolužáci („ghost girl“), i na akademické půdě, kde musí čelit nedůvěře nadřízených a poznámkám ohledně svého příliš konzervativního šatníku. Trvající nedůvěra společnosti vůči ženám je možným důvodem, proč se právě ony jako první pouštějí do boje s duchy. Z vlastní zkušenosti nejlépe vědí, jak relevantní problémy minulé doby stále jsou.

Ženský vs. mužský princip

Krotitelky své senzitivity vůči tématům, o nichž je v racionální patriarchální společnosti lepší mlčet, využívají k tomu, aby ostatním pomáhaly (oproti původním filmu ne ze zištných důvodů – nejde pro ně o byznys). Zakomplexovaný zloduch Rowan frustraci nastřádanou během let šikany oproti tomu obrací proti společnosti.

Destruktivní konotace mužského principu prostupuje celý film a v plné parádě se dostává do popředí ve finále, kdy se hrdinky musejí utkat s vojáky z občanské války nebo se Strýčkem Samem, který během první a druhé světové války mířil svým prstem na americké muže ze slavného náborového plakátu. Oživlé symboly mužské dominance dodávají zdánlivě nevinnému ohňostroji digitálních efektů silný politický podtext. Rozhodně nejde jenom o boj s duchy.

Naše touha po spektáklu je po většinu filmu uspokojována právě vcelku zdařilými digitálními efekty během akčních scén, nikoli sexuální objektivizací hrdinek, z nichž jedna má nadváhu, jiná je zřejmě lesba a všechny čtyři se oblékají do kombinéz, které budou připadat sexy jen divákům velmi netradičního fetišistického založení. Sexuálním objektem je pouze recepční Kevin, pod jehož urostlým zevnějškem se neskrývá žádná substance. Nemá jinou funkci než naplnit ženskou fantazii, tedy „být pro pohled“, čemuž odpovídá jeho totální neschopnost ve všech ostatních ohledech mimo toto „bytí“.

Stereotyp krásné pomocnice byl postaven na hlavu a doveden do dadaistických extrémů. K podobnému zveličení a převrácení sexistických stereotypů se Feig oproti svým dřívějším filmům neuchyluje ve větším rozsahu. Zřejmě z obav, že výraznější vymezení se vůči schématům, na nichž byly založeny původní filmy, by bylo vnímáno jako znesvěcení milované klasiky.

Odvozená identita

Feig a spoluautorka scénáře Katie Dippold se nesnaží oslovovat primárně mladší diváky. Tím, že celé Krotitelky založili na jejich odvozenosti od původních dvou filmů, přiznávají podřízenost vůči originálu, zrcadlící na obecnější rovině podřízenost žen mužům. Pokorný fanouškovský servis se projevuje recyklací původní zápletky i neustálými odkazy na Reitmanovy filmy, ať v podobě známých duchů, cameí Billa Murraye a Sigourney Weaver, hudebního motivu nebo ikonického loga.

Paul Feig přitom v minulosti natočil R-kové akční komedie Drsňačky a Špión(ka), v nichž konvence a hrdiny mužských filmů pouze nekriticky nepřejímal, ale promyšleně obcházel a zesměšňoval. Krotitelky duchů si naproti tomu zajišťují respekt nikoli skrze své vlastní feminní kvality, ale napodobováním mužského předobrazu. Přemíra různě nápadných a různě chytrých citací film obírá o jeho vlastní identitu, odvozenou od sesterství čtyř talentovaných a dobře sehraných komiček, které dostaly spoustu (možná až příliš) prostoru pro improvizaci.

Mohlo by jít o poněkud nešťastný precedens pro další filmy s ženským obsazením, které přejímají jazyk „mužských“ žánrů. Pokud někdy vznikne pokračování (dosavadní tržby tomu nenasvědčují), byl by vhodnější podobný restart, jaký v závěru filmu prodělají účesy Abby a Erin.

Film vybízející k většímu zájmu o minulost, která se nám bude připomínat tak dlouho, dokud ji namísto neustálého vytěsňování nepřijmeme, by sám mohl být vnímán shovívavěji nebo alespoň v odlišném světle, kdyby hejtři znali lépe dějiny kinematografie.

Paul Feig provedl v zásadě totéž, co Howard Hawks ve screwball komedii Jeho dívka Pátek, adaptaci broadwayské divadelní hry The Front Page, v níž vystupoval bezohledný novinář jménem Hildy. V Hawksově zpracování se z novináře stala novinářka a výsledkem byla jedna z nejlepších komedií klasického Hollywoodu. Krotitelky duchů nemají zdaleka tak pevnou strukturu vyprávění ani tak vyrovnaný rytmus a dechberoucí tempo, aby se staly klasikou, Melissa McCarthy, Kristen Wiig, Kate McKinnon a Leslie Jones ale stejně jako před sedmdesáti lety Rosalind Russell všem hysterickým mizogynním pochybovačům dokazují, jak hravě ženy zvládají role určené původně mužům, což je přes všechny výtky, které k filmu lze mít, obrovské plus.

Ghostbusters, USA 2016, 117 min, r. Paul Feig, s. Paul Feig, Katie Dippold