Příběhy obyčejného hrdinství – Sully: Zázrak na řece Hudson

Pod maskou staromódně nekomplikovaného profesního drama, jehož oslavování lidového hrdinství a statečnosti Newyorčanů může být pro mnohé neamerické diváky těžko stravitelné, se skrývá důmyslně vystavěný portrét disciplinovaného profesionála, stíhaného pochybami, zda odvedl nejlepší práci, jakou mohl (v zásadě jde o obdobu PTSD, se kterou se potýkal Chris Kyle v Americkém sniperovi).

Obraz ústředního „zázraku“ i portrét hlavního hrdiny Eastwood skládá z několika retrospektiv, z nichž každá akcentuje jinou rovinu události a všechny se pak „zrcadlí“ v Sullyho závěrečném proslovu, vyzdvihujícím zásluhy kolektivu. Opakování téže traumatizující zkušenosti v různých podobách (sen, skutečnost, simulace, skutečnost rekonstruována na základě zvukové nahrávky) zároveň napodobuje metodu regresivní terapie, kdy znovu prožíváte a zpracováváte zdroj vašeho neklidu. Redundance, která by v jiném filmu působila jako podceňování pozornosti diváka, je tudíž pro zvolený způsob vyprávění určující.

Eastwood si dává záležet, aby byl každý flashback motivován přítomným děním, což sice vede k bizarnostem jako je cca desetiminutová, počtem hledisek značně rozvětvená odbočka od telefonátu s manželkou, ale rovněž to odpovídá psychickému rozpoložení člověka, který nedokáže z hlavy dostat určitou nezpracovanou myšlenku/emoci. Do Sullyho utvrzování se, že jednal v souladu se svými zásadami, zapadají i návraty do vzdálenější minulosti, kdy se jako mladý kluk učil létat a jako kadet vojenské letecké akademie zvládat krizové situace. Největší drama se tak v zásadě odehrává v Hanksově hlavě.

Obsazení Toma Hankse do další role slušného a obyčejného Američana jako z filmu Franka Capry vybízí ke srovnání Sullyho s Mostem špionů. James Donovan se chtěl hlavně vrátit k manželce a dětem a s pravidly špionážních her si hlavu příliš nelámal. Sullenberger potřebuje v prvé řadě obhájit své profesní renomé a přesvědčit vyšetřovací komisi o tom, že přistání na řece bylo správným řešením. Pasažéři letadla a Newyorčanů stojí na jeho straně od začátku filmu, manželka jeho hrdinství plně docení zhruba ve dvou třetinách a stěžejním konfliktem vyprávění je tak právě spor s byrokraty, ohánějícími se na úkor lidského faktoru fakty, která jim poskytly chytré přístroje.

Za největší úlet filmu považuji jeho hlavní lákadlo – skutečnost, že byl skoro celý natočen na IMAX kamery, ačkoli na IMAX plátně nevynikne Sully zdaleka tolik jako loňský film k výročí 9/11, Zemeckisův Muž na laně. Byť Eastwood vždy vyplňuje celý předkamerový prostor, zpravidla tak činí bez větší nápaditosti pouze vhodně rozmístěnými stojícími/sedícími herci. Pár záběrů, kdy se na vás řítí ocelové monstrum o hmotnosti několika desítek tun, by stejně dobře vyniklo i na menším plátně.

Nenechte se proto nalákat na spektákl, protože síla tohoto (ne)obyčejného dramatu tkví v jeho zájmu o každého jednoho člověka, jak nejnázorněji dokládá scéna s počítačovou simulací incidentu, kterou lze v přeneseném významu číst i jako Eastwoodovo vymezení se vůči emocionálně vyprázdněným blockbusterům s hromadou počítačově generovaných obrázků, které oslavují efekty, nikoli efektivitu.

Sully, USA 2016, 96 min, r. Clint Eastwood, s. Todd Komarnicki