Nezapomenutelné filmové scény
Nejnovější počin Guillerma del Tora je plný fantastických výjevů, které budete jen těžko dostávat z hlavy, na mne udělalo největší dojem tohle stvoření, jež má oči v hrsti (a malou Ofélii skoro též).
Archiv Duben, 2008
Film týdne (74)
Tančit (jako) o život
Bohémský život vám může přinést kdecos. Třeba smrt. Minimálně dvě z postav Bohémů jsou HIV pozitivní, ostatní buď berou drogy, mají depku anebo naopak nemají ani floka, aby mohli zaplatit nájem. Především o AIDS, (ne)placení nájmu a nešťastných láskách zpívají hrdinové tohoto odvážného rockového muzikálu, který si svou jevištní premiéru odbyl již v roce 1996 na Broadwayi. O devět let později přepsal Stephen Chbosky text Jonathana Larsona do podoby filmové scénáře. Ten svou pouť horkého bramboru (padala jména jako Spike Lee, Sam Mendes, Martin Scorsese) nakonec zcela nečekaně zakončil u Chrise Columbuse. Fanoušci muzikálu se museli cítit jako po polibku mozkomora, když bylo křepčení smrtelně nemocných newyorčanů svěřeno do dobráckých rukou, jež daly světu mimo jiné ječícího Macaulaye Culkina a první dva tuze nezávadné (tzn. nezábavné) díly Harryho Pottera. Sice neobeznámen s broadwayskou verzí, nicméně tušící, o čem zpívá, pochyboval jsem o Columbusově aprobaci též. Planý poplach, takhle luxusní muzikál tady nebyl od Formanových Vlasů!
O nějakém ději nemá smysl se příliš rozepisovat. Láska a zklamání. Život a smrt. On a ona. Ona a ona. On a on. Zajímavější, než co se děje, je, komu se to děje a jak se s tím vypořádává. Amatérského filmaře Marka (Anthony Rapp) opustila kvůli holce holka. Markův život není moc zábavný, proto svou šestnáctkou natáčí životy druhých. Natáčí svého spolubydlícího Rogera (Adam Pascal), kdysi nadějného hudebníka, teď melancholika utopeného ve stesku po zemřelé přítelkyni. Natáčí Toma (Jesse L. Martin) i Angela (Wilson Jermaine Heredia), spojené nejenom jejich nemocí. Natáčí také Mimi (Rosario Dawson), dívku, v jejíž kráse je cosi tragického. Natáčí všechny tyhle anděly s ustřihnutými křídly, aby nikdy nebyli zapomenuti. Nějakou proklatě vzdálenou budoucnost však sami neřeší. (Nebýt jizev na duši, neřeší ani minulost, neřeší vůbec nic.) Žijí teď a tady, o následcích nepřemýšlejí. Někteří proto, že nemají co ztratit, někteří proto, že již všechno ztratili. Nazývejte si to třeba lehkovážností, ale mi jejich chování, ne nepodobné běhu proti zdi, imponovalo. Velmi.
Už první titulková píseň Season of Love, začínající slovy „Five hundred twenty-five thousand six hundred minutes“ (viz video po kliknutí na obrázek) a řešící, v jakých „jednotkách“ změřit rok (samozřejmě láskou), dokázala zrychlit můj tep. S každým dalším songem se mi geniálně jednoduché poselství filmu víc a víc zažíralo pod kůži a někdy během „La Vie Boheme“ mě, odpusťte mi to výrazivo, definitivně sejmul. Slyšitelný tlukot srdce, naježené chlupy po celém těle, úžasný pocit. Podobný vděk za každou mikrosekundu svého života jsem díky nějakému filmu prožíval posledně právě u již zmíněných Vlasů. Nelze na ně nevzpomenout, vždyť soudobí bohémové nemají daleko k hippies. Změnila se délka účesu, stoupla tolerance vůči některým odchylkám od normy. Bohémové (v originále nejednoznačnější Rent) by svým zasazením a tématem vlastně měli být strašlivě smutným filmem. Špínou nasáklé ulice New Yorku, smradlaví vagabundi, použité injekční stříkačky – zbývá tak málo pěkných věcí, ale unikátnost hrdinů spočívá právě v jejich schopnosti ony krásné věci vyzdvihnout, vymáčknout z nich maximum. Poslední „očistné“ minuty na mou psychiku neměly zdaleka tak markantní vliv jako prvotní procitnutí, i když husí kůže přetrvala až do úplného konce, a s tím souvisí má obava, že Bohémové vás mohou oslovit opravdu moc, anebo taky vůbec.
Co bych o Bohémech napsal po vystrnadění osobních dojmů (což zcela nejde)? Jsou po filmařské stránce dobrým muzikálem? Zpěv byl kvalitní, herecké výkony slušné, režie možná trochu statická. Texty písní jsou vlastně velice jednoduché a svou myšlenku servírují bez zbytečných okeců hezky na stříbrném podnose. Ani po opakovaném samostatném poslechu neztrácejí svou sílu. Čímž opět vytahuji na denní světlo svůj osobní a do jisté míry neopakovatelný, zcela jistě nepřenosný zážitek z tohoto filmu. Shrnulo bych to takhle: máte-li rádi muzikály (které mimochodem zbožňuji :-), šanci Bohémům bez okolků dejte. Možná taky změní váš život (jakkoli naivně a pateticky to vypadá, tentokrát nepřeháním). Přál bych vám, abyste při jejich sledování zažili ten samý druh euforie.
Bohémové (Rent, USA 2005)
délka: 135 minut
režie: Chris Columbus; scénář: Stephen Chbosky podle muzikálu Jonathana Larsona; kamera: Stephen Goldblatt; hudba: Rob Cavallo, Doug McKean, Jamie Muhoberac, Tim Pierce; hrají: Anthony Rapp (Mark Cohen), Adam Pascal (Roger Davis), Rosario Dawson (Mimi Marquez), Idina Menzel (Maureen Johnson), Wilson Jermaine Heredia (Angel), Jesse L. Martin (Tom Collins)
100%
Být v obraze
Následující text nedoporučuji číst, pokud jste film ještě neviděli.
Kdy jste se naposledy u nějakého filmu báli? Myslím opravdu báli, čeho byla důkazem roztřesenost vašich končetin, pobledlost tváře a čůrky potu po ní stékající. Nebo jinak – bojíte se ještě vůbec? Existuje něco, co vás dokáže vyděsit? Nějaké záběry v televizních novinách snad ano, ale co záběry fiktivní? Minimálně dva filmy z poslední doby dokazují, že filmaři vyrážejí do „boje“ proti příliš otrlým divákům s novými zbraněmi. Pochopili, že k našemu vyděšení nestačí nic neukázat, ale neukázat to neotřelou formou. Nejlépe takovou, jež nebude mít daleko k dokumentu. Španělský [REC] (2007) i americký Cloverfield (2008) jdou o krok dále než proslavená Záhada Blair Witch (1999) a usilují o co největší autenticitu při zobrazování něčeho nestandardního, mnohem více odtrženého od reality. Důkazem jejich účinnosti budiž fakt, že jak žraví zombies, tak mnohametrové monstrum mě dokázali zarazit do sedačky hloub než partička studentů bloudící/blouznící v lese.
Na následujících řádcích nebudu pitvat dávno viděný Cloverfield, nýbrž [REC], který mám stále v čerstvé paměti. Film začíná pozvolnou expozicí, nepříliš zábavnou, ale velmi důležitou pro následující minuty. Jsme seznámeni se sympatickou, byť nezkušenou (či jenom příliš impulzivní?) reportérkou Angelou (Manuela Velasco), postavou, na níž by nám následně mělo nejvíce záležet. Asi tolik jako na kameramanovi Pablovi (jméno skutečného kameramana), kterého za celý film nevidíme ani na okamžik, bez kterého bychom však neviděli nic. Společně natáčejí reportáž o noční šichtě hasičů pro pořad, jehož název lze překládat jako „Doba, kdy spíte“ – během této doby dojde ke všem následujícím událostem, takže ono by vlastně někdy stačilo jenom otevřít oči, aby naše životy nabraly ty správné grády. Procházení hasičskou stanicí je přirozené, občas zpestřené (zde ještě patřičným) humorem. Není dlouhé příliš, nicméně dost, abychom si společně s Angelou začali přát nějaké vzrůšo. To přichází přibližně po sedmi minutách.
Rutinní výjezd vyprovokovaný křikem staré paní přestane být rutinním, když ona stará paní na místě činu, totiž ve starém činžovním domě, konfrontuje své zuby s krční tepnou jednoho z přítomných policistů. Od tohoto momentu se začíná odvíjet to nejklasičtější hororového schéma: zavřený dům, parta lidí různých povah a něco nenormálního, nenažraného. Začíná hodina úporné (a střídavě úspěšné) snahy tvůrců, něčím udržet naší pozornost. Dosahují toho logisticky dobře zvládnutým dávkováním mrtvol (potenciálních obětí není málo) a hlavně originálním využitím kamery. Ta se stává našima očima, občas nás staví do role pouhého diváka, občas do role přímého účastníka dění, přesněji hráče počítačové hry. Nejlépe je to patrné krátce po dvacáté minutě filmu, kdy likvidaci zombie-stařeny sledujeme podobně jako bychom ji viděli v nějaké hororové FPS (odpovídá tomu i ohlušující zvuk výstřelů a otřesy kamery). Následující přetáčení obrazu sice postrádá logiku, ale krásně dosvědčuje naši iracionální důvěru v zaznamenané v kontrastu se zpochybňováním zažitého.
Co stojí za zmínku, počítačová hra fungující na podobném principu jako [REC] zde již byla: v The Devil Inside jste jako účastník zvrácené reality show likvidovali hordy zombies s televizním kameramanem za zadkem a brutalita vašeho počínání měla vliv na sledovanost pořadu (čím více krve, tím lépe). Budete-li během sledování [REC] více divákem či hráčem záleží jenom na vás, potažmo na tom, jak moc se necháte vtáhnout. Zcela podřízený principům počítačové adventury je způsob posunování děje. Z jedné místnosti do další, v té je třeba najít klíč a potom dál. Jedna kapitola průměrně obtížné survival akce by i v podobně limitovaném prostředí přibližně tu hodinu trvat mohla. Akumulace děje do jediného domu navíc znásobuje napětí. V takto klaustrofobní podobě má mnohem větší účinnost než v Cloverfieldu, rozprostřeném na téměř neomezeném území.
Výtky ohledně roztřesenosti kamery ovládané profesionálem mají při hektičnosti dění mnohem menší opodstatnění než výtky k důvodu, proč zjevně nepříliš odvážný Pablo natáčí i na místech, kam kterých by zavítat nemusel. Unikátního materiálu má již beztak požehnaně. Jeho bojácnost ovšem vede k dalšímu zajímavému aspektu filmu. Důraz kladený na zvukovou složku je v přímém rozporu s předpokládanou touhou diváka-voyera všechno vidět, ale zároveň ukazuje, čeho jím lze dosáhnout v rukou mazaného režiséra. Vše ukázat nelze, zvlášť s nepříliš úžasným rozpočtem, a někdy vážně vyděsí více mnohadecibelový jekot či zrychlený dech kameramana, jenž na krátký okamžik zabral něco hnusného. Nejde tedy již o strach z neviděného, ale o strach z něčeho, co skutečně je, co jsme zahlédli, co nás však znepokojí teprve na základě reakcí ostatních postav. Můžeme tedy hovořit o jakési pokročilejší formě kontrolovaného děsu skrze filmové hrdiny. Fungovala by i dovedena do extrémů, kdy neuvidíme téměř nic, ale uslyšíme úplně všechno? Doufám, že tuhle cestu v brzké době vyzkouší nějaký pošahaný Francouz. 🙂
[REC] využívá i další trend moderních hororů – náznakové či nijaké objasnění šíření nákazy/původu nebezpečí. Jenom mimoděk se postavy odříznuté od světa (scénáristická berlička par excellence) dovídají o nějakém nakaženém vořechovi a vše od začátku bez zbytečných prodlev a zcela explicitně směřuje k vydatným zombie hodům. V čem scénárista naprosto zklamává, je snaha natáhnout délku filmu bližším představením dalších postav, o nichž již stejně víme, že budou brzy pokousány. Rozhovor se zženštilým Argentincem nemá daleko k parodii a film obohacuje o (v této části již zcela nežádoucí) humor. O smyslu okultistického designu poslední zpřístupněné místnosti lze vést debaty, ale jedno je nesporné – budí děs a dává vědět, kde koření veškeré zlo. Ano, v lidech. Definitivní konec filmu, jemuž přechází jakási převrácená verze závěru Mlčení jehňátek, nastává dle zákonitostí voyerského filmu v okamžiku, kdy již není koho natáčet (zombíky, kteří nikoho nežerou?). Hra končí, GAME OVER.
[REC] (Španělsko 2007)
režie: Jaume Balagueró, Paco Plaza; scénář: Jaume Balagueró, Luis Berdejo, Paco Plaza; kamera: Pablo Rosso; hrají: Manuela Velasco (Ángela), Pablo Rosso (Marcos), Jorge Serrano (Sergio)
85%
V komediální hororu Sama Raimiho je spousta neuvěřitelných scén, v této se například hlavního hrdinu (modla všech hororových fanoušků Bruce Campbell) snaží zabít jeho vlastní ruka. Varování: velmi drastické!
Film týdne (73)
Jen já a ty
Sám v divočině. Obklopen neprostupnými lesy, odříznut od civilizace. Žádné peníze, žádné identifikační průkazy, žádná zodpovědnost – takhle si svůj život vysnil Christopher McCandless (Emile Hirsch) a sny jsou, jak známo, od toho, aby se plnily. V rámci možností a zdravého rozumu.
Začíná to nevinně. Chris po absolvování vysoké školy opouští své rodiče, věčné materialisty, svou sestru, své vyhlídky dobře vynášející práce, milující rodiny a všech těchhle věcí, ke kterým by měl dle očekávání směřovat každý perspektivní mladý muž. Chrisův pohled na svět je však poněkud odlišný, pod vlivem Londona, Thoreaua či Pasternaka nabývá přesvědčení, že největší štěstí spočívá v naprosté nezávislosti na ostatních lidech. Přírodu přijímá za svou matku, za svou živitelku, která bude na rozdíl od něj věčná. Hned na začátku své cesty, jež je zprvu také jeho cílem, demonstrativně spálí zbývající peníze, pas, občanku, řidičák a ve svém autonomním světě se stává Alexandrem Supertrampem, třebaže jsou jeho zkušenosti s přežíváním v přírodě mizivé (na což taky doplatí).
Při cestě na západ a potom na jih a potom na sever potká spoustu lidí, vyslechne si úryvky spousty příběhů (zbytek jako bychom si měli domyslet sami) a pomalu dospívá. Dospívá po svém, neboť se jenom neustále usvědčuje v nenapadnutelnosti svého životního přístupu, svých morálních zásad. Tvrdohlavě odmítá vidět následky svého počínání, nic neplánuje, jedná instinktivně a hlavně, nebere ohledy na ty, které opustil. Řekněme, že jeho rodiče si již nezaslouží další šanci, ale co sestra, která ho měla ráda? Není toto pohrdání životem podle pravidel nakonec jenom další prázdnou pózou, která časem (bude-li jej dostatek) odezní? Nesnaží se právě toto Chrisovi sdělit dvojice permanentních hipíků (Catherine Keener), zákony ladně obcházející Wayne (Vince Vaughn) a konečně i veterán z povolání Ron Franz (Hal Holbrook)? Jedno nelze zpochybnit, Chris si svou formu života vybral sám. Co již ve svém vlastním zájmu nevnímal, že šlo možná jenom o náhražku skutečného života.
Christopher McCandless byl reálnou žijící osobou. Jon Krakauer o jeho osudu napsal článek, poté i knihu. Kniha zaujala Seana Penna, který podle ní natočil svůj čtvrtý režisérský počin, zčásti reflektující i jeho mladické tápání. Penn dává jasně najevo své sympatizování s protagonistou filmu. Názory ostatních postav jsou většinou plytčejší než pohled Hirschových očí (vina režiséra, tlačícího hlavního herce do polohy tragického hrdiny). Neustálé zdůrazňování faktu „on je obětí“, „on byl společností vyštván“, posléze téměř prosebné „litujte ho, no tak litujte ho!“ mělo přesně opačný účinek. Jestli mě někdo dojal takřka k slzám, pak ne tento lehkovážný rebel, ale úžasný Hal Holbrook jako muž, který už dobře ví, co chce, bohužel v závěru přichází o (pravděpodobně) poslední šanci, jak to získat. Na plátně pobude sotva pár minut, přesto jsem si ze všech příběhů (včetně Chrisova) přál poznat do detailů právě ten jeho.
Četné citáty známých autorů a četné „dylanovské“ songy Eddieho Veddera mi vadily podstatně méně než rozvolněná narativní struktura a celková režisérská nesoustředěnost. Mixování dvou časových rovin nemá žádné logické opodstatnění, není promyšlené tak, aby vzbuzovalo specifické emoce. V jedné se Chris chová jako menší blázen, ve druhé jako větší. Taktéž mi není jasný účel dělení vyprávění na (nesmyslně pojmenované) kapitoly a občasné dělení obrazu na několik částí. Chtěl-li Penn natočit moderní „útěkový“ film, oslavu přírody, která zaujme světem protřelého trampa i věčně nesoustředěného teenagera, potom neměl hledat inspiraci (jenom) u novodobých klipařů, ale (také) u režisérů jako je Terrence Malick anebo Werner Herzog (jehož dokumentární Grizzly Man ční nad Útěk mimo jiné režisérovým odstupem od tématu). Zpomalené kroužení okolo majestátních horských štítů je sice efektivní, místy až dechberoucí, ale o skutečných horách vypovídá asi tolik jako Socha svobody o Spojených státech.
Nejsem žádný starý cynik, naopak bych měl zapadat do cílové divácké skupiny (švarný mladý jinoch hledající způsob sebevyjádření :-), proč tedy nemám chuť hodit na záda krosnu a vyrazit kempovat do nějaké chráněné krajinné oblasti? Třebas jsem film pochopil špatně, třebas jsem jej nedokázal vnímat dost osobně, vžít se do Chrisovy role. Na film se mi dívalo příjemně, utekl rychle jako horská bystřina a nemohu tvrdit, že jsem si z něj nic neodnesl. Jen asi ne to, co zamýšlel režisér. Závěrečné poznání u mne spočívalo v pochopení, že nezáleží na tom, kolik kilometrů ujdete, kolik lidí potkáte, kolik toho obětujete, ale máte-li se kam vrátit. Měl se Chris kam vrátit? Odpověď doporučuji hledat na hodně velkém plátně.
Vzpomněl jsem si na: Zapadákov, Vzpomínky na Afriku, Grizzly Man, Stůj při mně
Útěk do divočiny (Into the Wild, USA 2007)
režie a scénář: Sean Penn; kamera: Eric Gautier; hudba: Eddie Vedder; hrají: Emile Hirsch (Chris McCandless), Marcia Gay Harden (Billie McCandless), William Hurt (Walt McCandless), Jena Malone (Carine McCandless), Hal Holbrook (Ron Franz)
80%
Výběr do češtiny přeložených knih o významných filmových hercích a tvůrcích je poměrně pestrý a vesměs záleží na vašich sympatiích ke konkrétní osobě. Osobně však neznám nikoho, kdo by neměl rád AUDREY HEPBURNOVOU (2005), jejíž život shrnul do čtyřsetstránkové knihy Barry Paris. Podobně oblíbeným by mezi herci mohl být JACK NICHOLSON – VELKÝ SVŮDNÍK (2007). John Edwards se soustředí především na milostné pletky tohoto slavného hollywoodského bouřliváka. Z knih o režisérech bych rovněž zmínil alespoň dvě, životopis Miloše Formana CO JÁ VÍM? (2. rozšířené vydání 2007) a velmi čerstvou publikaci INGMAR BERGMAN A JEHO FILMY (2007), jeden ze záslužných počinů nakladatelství Casablanca (ty další viz. níže).
Casablanca stojí rovněž za edicemi Filmová klasika (zatím vyšlo: METROPOLIS, 2007 a ANDREJ RUBLEV, 2006) a Moderní film (PULP FICTION a MATRIX, obě 2007). Útlé knížky sympatického „DVD formátu“ dokáží překvapit množstvím netušených informací i erudovaností jejich autorů. Ve své podstatě mají podobnou funkci jako bonusové materiály na DVD, akorát jdou mnohem více do hloubky a nabízejí specifický pohled na daný, v jistém ohledu vždy výjimečný film. Poslední titulem, na němž se podílela Casablanca a který v žádném případě nemohu opomenout, je LEXIKON SVĚTOVÉHO FILMU (2005). Informace k téměř pěti stům filmům v něm obsažených by v podstatě mohly být jakýmsi destilátem výše uvedených knížek o nich (pokud by existovaly). Velmi čtivé, velmi poučné, nevyhýbající se ani kritičtějším názorům a zahrnující v sobě snímky méně i více známé.
K Lexikonu bývá ne zcela logicky připodobňována mnohem zpopularizovanější encyklopedie 1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ ZEMŘETE (2006). Název hovoří za vše a cokoliv si budete myslet o vybraných titulech, máte-li opravdu rádi filmy, stane se tato kniha pravděpodobně tou nejohmatanější ve vaši knihovničce. Sám jsem si na listování v ní vypěstoval slušnou závislost. (Čistě pro zajímavost: tady je ten seznam.)
Zatím všechny knihy, kterým jsem věnoval pár písmen, vyšly v průběhu posledních osmi let (což byl záměr), nedá mi to ovšem, abych nezmínil alespoň jednu z těch mnoha a mnoha starších: ROZHOVORY HITCHCOCK TRUFFAUT (1986). Bez debat jedna z nejlepších a nejpřínosnějších rozhovorových knih. Minimálně, bavíme-li se o filmech.
Jak jsem minule slíbil, na své si přijdou také milovníci čtení o filmech na pokračování, jinými slovy filmových časopisů. Za ten dlouhodobě nejkvalitnější a čtenářsky nejpřístupnější považuji měsíčník CINEMA, vycházející u nás od roku 1991. Nechybí v ní recenze aktuálních premiér, portréty, legendy, rozhovory či různě tématicky zaměřené články. To vše v podání těch podle mne nejlepších filmových publicistů (Vosmík, Fila, Šobr, Fuka, snad jenom ten Baldýnský schází). Od ledna letošního roku Cinemu na stáncích nepřehlédnete díky bílému orámování obálky. Co nejspíš některé odradí je cena 98,-, ale věřte mi, ta kvalita za to stojí. Dalším časopisem od C je CINEPUR, vycházející od roku 1997 každý druhý měsíc. Méně barevný, méně obrázkový, více odborný. Za 55 Kč si jej můžete koupit v některých knihkupectvích (předplatné je v tomto případě asi schůdnějším řešením). S trochou štěstí pak můžete natrefit také na FILM A DOBU nebo ILUMINACI, pro ty nejvíc hardcore cinefily.
Toliko čtení o čtení o filmech v českém jazyce, doufám, že vám trochu, či alespoň trošičku rozšířilo obzory, případně inspirovalo ke koupi/půjčení některého z doporučovaných papírových produktů. Pouhé sledování filmů je totiž příliš pohodlné.
Nezapomenutelné filmové scény
V poctě Tima Burtona „nejhoršímu režisérovi všech dob“ hraje mimo jiné Martin Landau coby Bela Lugosi. Co si ten myslel o Borisi Karloffovi…
Film týdne (72)
Právo být zatčen
Nápadný účes, pozitivní naladění a sarkastický komentář, jehož terčem může být kdokoliv – seznamte se, právě přijel Rory O’Shea (James McAvoy). Teprve dvacetiletý Rory O’Shea nechodí, od krku dolů je – vyjma dvou prstů pravé ruky – ochrnutý, přesto jeho náhlou přítomnost v Carrigmorském ústavu pro postižené zaznamenal každý. Včetně Michaela (Steven Robertson), který zde našel útočiště po mozkové obrně. Pevně daný řád, přesný program, minimální prostor pro individuality jako Rory. Ač upoutaný na vozík, žádné bariéry pro něj neexistují. Rory je živel a chce žít. A bude žít! To Michael ne, tomu život omezený pravidly vyhovuje a vůbec neřeší, že od tohoto „domova“ nikdy nedostane vlastní klíče. Z těch dvou diametrálně odlišných lidí se stanou nejlepší kámoši.
Irské drama Uvnitř tančím staví na stejné myšlence jako Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem (a mnoho jiných obdobných filmů): jedinec sršící energií resuscituje místo, ze kterého se veškerý život vytratil. Je zde však podstatný rozdíl, Rorymu jeho handicap neumožňuje postavit (v přeneseném slova smyslu) na nohy celý ústav, proto se rozhodne otevřít oči alespoň jednomu z pacientů. Společně s Michaelem, jehož nedokonalé mluvě jako jeden z mála rozumí, po jistých úředních peripetiích odjíždí do nového domova, skutečného domova. Jejich opatrovnicí se stává rozkošná Siobhan (Romola Garai).
Film s takovýmto námětem z principu nemůže být veselý. Může vás párkrát, zde dokonce mnohokrát, rozesmát, může na nějakou dobu změnit váš přístup k životu, takže v důsledku budete odcházet s úsměvem, ale v žádném případě nejde o komedii, jak dává najevo mizerný trailer. Jen si zkuste představit, že jste plně odkázáni na pomoc druhých. Ani ten blbý kartáček si nedokážete strčit do pusy a přitom byste chtěli, tak strašně moc byste chtěli přetnout všechny provázky, kterými vás ti dobří lidé ovládají jako loutku. Být jako ostatní, mít stejná práva a možnosti. Víte, že to nejde, ale přesto Roryho v jeho přetrvávající snaze podporujete, modlíte se v zázrak, aby mohl vstát a začít tančit i navenek, nejen uvnitř.
Jestli v reálném světě existuje člověk jako Rory Gerald O’Shea, a já věřím, že ano, patří mu můj hluboký obdiv. Ten největší, jaký jen dokážu k nějaké živé bytosti cítit. Při pohledu na jeho odhodlaný boj, který nemůže vyhrát (a on to ví, jen si to moc nepřipouští), jsem se styděl. Za problémy, které řeším, kterým přikládám kdovíjakou důležitost a které jsou v porovnání s těmi jeho tak nicotné… . James McAvoy (Pýcha a předsudek, Pokání) hraje jako bůh a ďábel zároveň. Jeho postavu si zamilujete, není jiná šance. Marně přemýšlím, jak okomentovat, co předvádí Steven Robertson, jenž v reálu ochrnutý není. Slovo geniální v souvislosti s jeho výkonem není nejpřesnější, ale napadne vás jako první. No a k Romole Garai bych jenom podotknul, že od nyní toužím vidět další a další a další filmy, v nichž hraje.
Lze mít spoustu nelichotivých poznámek. O předvídatelnosti zápletky, o násilném zakomponování „povinného“ závěrečného zvratu, o sázení na koně, který zaručeně vyhraje. Kritici tenhle film jednoduše nemohou mít rádi. Kritici nemají srdce. Všichni ostatní, všichni milovníci nekýčovitých dojáků, nebo jednoduše krásných filmů, kteří Uvnitř tančím zatím neviděli, by měli zpozornět. Zatím jenom nějakých sedmdesát hodnocení na ČSFD dává vědět, že vás není málo.
P.S.: Přiznávám, že konec ze mne žádné slzy nevyždímal, ale ta scéna na diskotéce – nezapomenu.
P.P.S.: 0,5 procenta přidávám za Roryho originální převlek na party.
Uvnitř tančím
(Inside I’m Dancig, Irsko/VB/Francie 2004)
režie: Damien O’Donnell; scénář: Jeffrey Caine; kamera: Peter Robertson; hudba: David Julyan; hrají: James McAvoy (Rory O’Shea), Steven Robertson (Michael Connolly), Romola Garai (Siobhan)
90%
Filmy můžete sledovat, jasná páka. O filmech můžete také vést dlouhé diskuze. Hudbu z filmů můžete poslouchat, hry podle filmů hrát. Filmovými plakáty si přizdobíte svůj pokoj, filmovým nosičem rozšíříte svou filmotéku. Ano, za filmy se někdy i platí. Za kvalitní čtivo o nich každopádně. Možnosti výběru na poli filmové literatury v tuzemsku jsou každým rokem o nějaký ten titul bohatější. Poslední roky lze v tomto směru označit za obzvlášť fertilní.
Plánujete-li s filmovým médiem navázat trvalejší vztah („dlouhotrvající dialog“), je dobré sáhnout po jedné z masivnějších „příruček k použití“. Ta první, od amerického teoretika Jamese Monaca, prozrazuje většinu podstatného svým titulem – JAK ČÍST FILM (2004). Lepší obrázek o obsahu knihy si můžete udělat z názvů některých kapitol: Film jako umění; Technologie: Obraz a zvuk; Jazyk filmu: Znaky a syntaxe; Stav dějin filmu. Více než sedmisetstránková bichle je ideálním „otvírákem“ do světa filmu, srozumitelnou formou vám prozradí, jak to funguje a jak to chápat. Druhou rozsáhlejší publikací, která si za cíl vytyčila zmapovat formou vyprávění kompletní historii pohyblivých obrázků, jsou svými rozměry i hloubkou ponoru vskutku masivní DĚJINY FILMU (2007). Jejich autoři, manželé Kristin Thompsonová a David Bordwell patří k nejuznávanějším kapacitám ve svém oboru. Pokud se nezaleknete formátu knihy, čeká vás nesmírně poutavé čtení.
Úvod byste měli mít dvěmi výše uvedenými knihami zvládnutý, ideální příležitost představit si nějaké úže vymezené tituly. NOVÁ FILMOVÁ HISTORIE (2004) je souborem čtyř čtenářsky náročnějších studií, zkoumajících úlohu filmu v proměnách času. Vhod přijde všem zájemců o studium na katedře filmových věd. Ti by měli věnovat zvýšenou pozornost rovněž dvojici knih francouzského filozofa a teoretika umění Gillese Deleuze FILM 1: OBRAZ-POHYB (2000) a FILM 2: OBRAZ-ČAS (2006). Nic pro sváteční čtenáře, natožpak pro příležitostné zájemce o kinematografii, resp. o umění jako takové. Minimálně svou útlostí se jako přístupnější jeví kniha REALITA/FIKCE – ŘÍŠE KLAMU (2006). V té jiný Francouz, Francois Jost, zkoumá hranici mezi realitou a fikcí, pravdou a lží a tím, jak je vnímáme. Nepřehlíží ani rozruch okolo rádoby realistické Záhady Blair Witch a rádoby realistických reality shows.
Proč měl ve své době film Na západní frontě klid (1930) a spousta dalších problémy s cenzurou, se dočtete v ZAKÁZANÝCH FILMECH (2005) s vyzývavou Anitou Ekberg na přebalu. Nebulvární čtivo bulvární povahy nabízí průlet historií filmové cenzury a přepestrou paletu záminek k zákazu nějakého filmu. Na odlišnou kategorii filmů, potažmo jejich tvůrců je zaměřena NOVÁ VLNA (2001) již jednou zmiňovaného Jamese Monaca. Nejde o ledajakou novou vlnu, nýbrž o novou vlnu francouzskou, k čemuž se váže zevrubnější analýza raných děl pěti významných režisérů, Truffauta, Godarda, Chabrola, Rohmera a Rivetteho. Režisérům je rovněž věnována podstatně zpopularizovanější titul, SLAVNÍ FILMOVÍ REŽISÉŘI (2004), jenž představuje dle (německých) autorů 50 nejvýznamnějších světových režisérů. Samá zprofanovaná jména.
V druhé části stručného průletu naučnou filmovou literaturou bych se rád zaměřil na knihy věnovaná konkrétním filmům a konkrétním tvůrcům a hercům. A nějaký ten řádek možná pozřou také filmové časopisy.
(Roky v závorce uvádějí, kdy byla kniha vydána v českém překladu.)
Nezapomenutelné filmové scény
Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Film samotný dnes již ztratil ze své studenoválečné údernosti, ale některé jeho scény se dodnes mohou hrdě řadit k těm nejvtipnějším. V této Peter Sellers jako americký prezident sděluje svému napranému ruskému protějšku, že jistý pošahaný generál vyslal rakety na jeho zemi. Přepis celého monologu můžete nalézt zde (ten nejdelší text prezidenta Merkina Muffleyho).
O filmu 