Archiv Březen, 2009

Co sa stalo nové

Posted: 26. 3. 2009 in DVD, událost

Dnes večer bude ve Village Cinemas Anděl zahájen Mezinárodní filmový festival FebioFest. Nejvýznamnějším hostem by měl být festivaly s chutí obrážející režisér Wim Wenders (Paříž, Texas, Nebe nad Berlínem). O zahájení by se měla postarat trojice u nás doposud neuvedených snímků: Předčítač (v běžné distribuci od 23.4.), International (do kin zatím neohlášený) a prapodivně pojmenovaný dokument Občan Havel přikuluje. Co dalšího slibuje slušně zavedená akce nabídnout? Anticenu Hroch (kandidátů není málo), 33-ti členou laickou porotu s výtvarníkem Davidem Černým v čele, mnoho doprovodných akcí (např. Music-Fest v podzemních garážích Village Cinemas) a samozřejmě celou řadu pozoruhodných filmů. Nabídka je vskutku pestrá a cena za představení rozumná (79,-). Vzhledem k tomu, že předprodej byl zahájen 18.3., dá se předpokládat, že nejlákavější tituly již budou obsazeny. Právě na FebioFestu byl dva roky zpět prvně v česku uveden Faunův labyrint, kterýmžto vratkým oslím můstkem se dostávám k druhé zásadní informaci tohoto textu: od úterý si Del Torův majstrštyk můžete koupit na stáncích sice bez bonusů, ovšem za směšných 50 Kč. Kdo o tom vědí, nepochybně již DVD vlastní, kdo ne, mají smůlu, neboť ve většině trafik je beznadějně vyprodaný. Poslední, co bych rád zmínil, je premiéra nového (a teprve druhého) českého filmu Julia Ševčíka Normal. Jeho Restart považuji za počin oslňující svou audiovizuální stránkou, což by měla být také hlavní devíza Normalu.

Reklamy

Ostře sledované vlaky

Posted: 23. 3. 2009 in klasika

„Pěkná prasárna“

Mezi vesměs kladně přijímanými snímky československé nové vlny náleží Ostře sledovaným vlakům výjimečné postavení z vícero důvodů. Tím nejpádnějším je bezesporu Oscar, po Obchodu na korze teprve druhý pro československou kinematografii. Čím si zrovna adaptace Hrabalovy novely vysloužila toto prestižní ocenění? Zkusme zapátrat, čím mohl film členy Akademie urazit, ale čím je naopak oslovil.

Energický start, kdy jsme monologem nejdůležitější postavy obeznámeni s ní i s jejími příbuznými, potažmo neuvěřitelnými příhodami, jež zažili, zasazuje film bez nadbytečných řečí do konkrétní doby a konkrétního místa. Svižné, výstižné a vtipné, jedním slovem neodolatelné a nadto přímo navazující na ráznou muzikou podbarvené úvodní titulky.

Příhody železničního eléva Miloše Hrmy jsou tragické i komické a na rozdíl od knihy vázané na pevnou, chronologicky vystavěnou dějovou kostru. Looser, který získá absentující sebevědomí a ve správnou chvíli se projeví jako hrdina, je poměrně žádaným artiklem. Navíc ho není problém vnímat jako zástupce celého národa, resp. té příznivější stránky národní povahy. Méně příznivou reprezentují všichni ostatní. Přednosta švejkovských proporcí si nechává kálet na hlavu (byť v doslovném významu jen holuby). Hubička svěřuje největší dílec zodpovědnosti Hrmovy, aby sám mohl dále pohoršovat počestné občany svými milostnými výstřelky.

Díky postavám vedlejším, jež nám mohou být vesměs lhostejné, vyniká tragikomičnost postavy hlavní, řešící s nenapodobitelnou bezelstností Václava Neckáře sympaticky banální problém, jehož podstatu metaforicky odkrývá náhle otevření dveří během milostné scény s Mášou, komičtější o ceduli „Za 5 minut hotové“. Místo prvního nezdařeného styku je sice následně zničené, vzpomínky na něj nikoliv. Pozdější návštěva lékaře, ztvárněného režisérem, vnáší do filmu zřejmý autobiografický prvek. Rada, aby mladý hrdina vyhledal zkušenější ženu, má (nejspíš nezamýšlenou) mimofilmovou vazbu na obdiv, s nimž Menzel vzhlížel k Věře Chytilové.

Zajímavé, obzvlášť pro americké publikum, muselo být pojetí erotiky – decentní, přitom provokativní a vzrušující. Proslulé fetišistické razítkování pozadí slouží hlavně k následnému rozběhnutí mravního soudu. Absurdita jeho pojetí jenom stvrzuje, že autor předlohy i režisér považují souzení věcí příjemných, intimních a společensky nezávadných za nesmysl (pohoršená Zdenčina maminka dokonce přeruší přelíčení s doznávajícím se vrahem). Neschopnost oddávat se jisté životní slasti nutí Hrmu hledat radu u paní přednostové, toho času nadívající krk kačera, což mladíka – opět nepřímou cestou – učiní mužem. Svou bezeslovnou radu tedy nalezl, akorát si již neuvědomil, že hlavně svou zásluhou.

Dřívější pokus o sebevraždu pro změnu staví do atypického světla jiné ožehavé téma – náboženství. Hrma ignoruje na zdi pověšený obrázek svatého, přesto jej nicméně zachrání zásah shůry: dělník na vysokých štaflích prorazí zeď do pokoje a zavolá pomoc. Jizvy na zápěstí Hrmovy později zachrání život, když je nakrátko „unesen“ nacisty. Co se stalo, stalo se, jedno čí zásluhou, ale jinak tomu být nemohlo.

Válečná tématika nejen obohacuje film o humánní náboj a demonstruje ohebnost lidské povahy, ale také umožňuje konfrontovat života neznalého hrdinu po lásce (poprvé německé jeptišky) také se smrtí (mrtví němečtí vojáci). Jde vlastně o pikareskní román na miniaturním prostoru. Všichni kolem Hrmy budí dojem lidí, jež kdeco ví a kdeco znají, přitom jsou jaksi zatuhlí, neschopní nějaké (neo)patrné aktivity. Miloš, doplácející neustále na hříchy druhých, musí všechno teprve poznat, vlaky kolem něj jen projíždějí a většinou mu ujíždějí, kterážto frustrace ústí v jediný statečný čin široko daleko (svým způsobem jde opět o egoistický úkon). Až smrt jej zbavuje „označkování“ místním nádražím.

Identifikaci kteréhokoliv filmu usnadňují emblematické záběry, v případě Vlaků to je především „ujíždějící polibek“ a Hubičkovo dýchnutí na razítko (razítkování by asi bylo vnímáno jako příliš vulgární). Kdo film viděl, tyto záběry jej okamžitě nasměrují správným směrem. A toho, kdo jej neviděl, též. Kolik dalších neanglicky mluvených oscarových filmů tohle dokáže?

The Wire

Posted: 20. 3. 2009 in tipy, TV

The Wire obestírá pověst jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího seriálů dneška (jukněte na IMDb), za sebe mohu již po šesti epizodách první série podotknout, že nejde o fámu. Jak naznačuje samotný název, geniální věci jsou prosté. Zde napohled nejde o nic víc než o další detektivní seriál, na rozdíl od konkurence ovšem tvůrci The Wire nesázejí na svižné tempo, zběsilý střih a rafinované zločiny – jejich nenápadnou zbraní ohromné síly je věrohodnost. V postavách, v jejich mluvě a chování. V případech, které řeší. V systému, kterému slouží.

Účelná režie, přiměřené množství střihů, kamera, jež se zhlédla v dokumentech „z ulic“. Žádná hudba! Velký prostor je ponechán naší fantazii (brutální umučení jedné postavy nepotřeba vidět). Jestli vám to takto podané smrdí manifestem Dogma 95, mea culpa, jednotlivé díly kloužou do paměti velmi hladce. Přestože má každá epizoda délkou velmi blízko k čistým šedesáti minutám (namísto častějších pětačtyřiceti), vždy dokáže po celou dobu držet pozornost. Důvod? Prostě, bez příkras a bez dalších zbytečných slov: je v tom kus pravdy. Všechny palce nahoru.

Pokud stále váháte, třeba vás přesvědčí, že jde o uzavřenou kapitolu o pěti sériích po cca 13-ti epizodách. Nekonečné natahování nehrozí.

Film týdne (105)

comedian

„Cílem moci je moc“

(George Orwell)

Text obsahuje informace, jež by někteří mohli považovat za spoilery!

Jak nemůžu napsat, kolik jsem přesně přečetl knih nebo viděl filmů, s určitostí mohu uvést číslo přečtených komiksů: 0. Neberu v potaz Garfielda, Dilberta ani Red Meat, ale výhradně velké, vícesvazkové tituly. Ne, že bych daným médiem opovrhoval – nepochybuji, že mezi komiksy lze nalézt řadu děl vysoké umělecké kvality, jenom jsem tyhle atraktivně podané papírové příběhy nikdy aktivně nevyhledával. Po Strážcích (což mi přijde schůdnější než gramaticky záludné „Watchmenech“) začínám seriózně uvažovat, že bych jeden komiks přece jen mohl načnout.

O výjimečných kvalitách také do češtiny přeloženého, dvanáctidílného komiksu Alana Moorea (Liga výjimečných, Z pekla, Top 10) píší jiní, o genezi jeho filmové verze též, což mi umožňuje přejít k meritu věci, tedy k nástinu obsahu tak, jak jsem jej pochopil z viděného. Za sebe mohu zároveň potvrdit, že absolutní neznalost zápletky není na závadu: můžete si díky ní do dna vychutnat každý zvrat, nevypočitatelný stejně jako chování Komedianta.

Lidský život začíná početím, Mooreův komiks smrtí. Osmdesátá léta minulého století, Spojené státy americké; během nostalgicko-drastické bitky je zmlácen a následně z hodně vysoko situovaného okna vyhozen postarší muž. Nám sledování jeho smrti zpříjemňuje song Unforgettable Nat King Colea. Krásná smrt, slova nestačí. Tomu muži přezdívali Komediant (Jeffrey Dean Morgan). Kdysi byl členem již rozpuštěné skupiny Strážců, superhrdinů, jejichž činnost víceméně zakázala Nixonova vláda. Není to žádný jiný Nixon, než tušíte. Prezident, zdiskreditovaný v reálu aférou Watergate, se v alternativní historii stále drží u moci mimo jiné zásluhou Komedianta (zabil pro něj novináře Woodwarda a Bernsteina, ale to je teďvcelku irelevantní), jehož smrt hodlá vyšetřit jistý Rorschach (Jackie Earle Haley). S Rorschachovým testem užívaným v psychologii má společnou tvář, tvořenou dle stávající nálady jednou z oněch deseti notorických inkoustových skvrn. Smrt jednoho ale pozbývá významu při hrozbě smrti miliard.

Vztahy mezi USA a Sovětským svazem jsou obzvlášť vypjaté, atomová válka může každou chvíli smazat lidstvo z povrchu zemského. Tímto problémem se dlouhodobě zabývá Dr. Manhattan (Billy Crudup), dle potřeby různě vysoký modrý polobůh, který díky nešťastné příhodě z minulosti volně cestuje prostorem. Čas jako takový pro něj má pramalý význam a problémy lidstva shledává pošetilými. Druhou osobou schopnou spasit svět je nejchytřejší a (díky tomu) pravděpodobně i nejbohatší muž planety Ozymandias (Matthew Goode). Vedlejší role prozatím náleží Hedvábnému přízraku II (Malin Akerman) a Sůvě II (Patrick Wilson). Ty římské dvojky za jmény značí, že jde o potomky „jedniček“, na které v tomto těžko uchopitelnému kolosu rovněž zbyl prostor. Teď možná čekáte představení arcizlosyna, egoistického magora, kterému půjdou zmínění po krku. Ve skutečnosti jsou egoistickými magory všichni výše uvedení a největší trable mají se sebou samými, mezi sebou samými, případně s lidstvem samým.

Souvisle vyprávěný příběh… Strážci mají, ale cesta k němu není snadná. Celé je to o postavách. Postavy nejlépe poznáte skrze jejich minulost. Minulost každá z nich odhaluje způsobem jí blízkým.

Komediant, v civilu Edward Blake, zemře jako první a kým byl, zvíme z útržkovitých vzpomínek ostatních. (Flashbacky tvoří v souhrnu dobrých třicet procent filmu.) Ze všech jeho vlastností jsem mu záviděl jenom upřímnost. Nebojí se říct (a Moore s ním), že vyzývavé oblečky superhrdinek mají za cíl znásobit mužskou sexuální žádostivost, což následně předvede v praxi. Zkusí znásilnit matku Hedvábného přízraku II. Nebojí se říct, že lidi jsou nevděčná sebranka, kterou je třeba držet zkrátka a, není-li zbytí, trochu jim upravit fasádu. Třeba plamenometem.

Rorschach, málokdy užívaným civilním jménem Walter Kovacs, neměl pěkné dětství. Vlastně ho nemohl mít o moc horší, proto není divu, že se z něj stalo, co se z něj stalo. Zachmuřený, buď smrtelně vážný nebo brutálně cynický. Jako vzorový detektiv z filmu-noir prochází deštivým městem, píše si deník (většího významu, než je nejprve patrné) a občas někomu zpřeláme pár kostí. Nejspíš největší psychopat ze všech se nakonec projeví jako osoba nejpevnějších morálních zásad.

Dr. Manhattan, před „proměnou“, k níž se vrací pozoruhodně roztříštěnými flashbacky (ach, ten relativní čas), známý jako Jon Osterman, je až příliš povznesen nad starostmi všedních dní. Někdy doslova – rád medituje na Marsu. Někteří lidé jej považují za Boha či stvoření Bohu velmi blízké a zpohodlněle věří, že za ně svou nadlidskou mocí vyřeší všechny starosti. Představuje prototyp nietzscheovského nadčlověka (takže nakonec spíše „Bůh je mrtev“?), což s sebou zdaleka nenese samé výhody. Jeho zaujetí výhradně tím pro něj podstatným jej stojí blízké přátelství s mladším Hedvábným přízrakem aka Laurie Jupiterovou, sympatickou, ale citově deprimovanou dívkou. Laurie zkouší najít východisko z nešťastného vztahu ve zprvu jenom vzpomínkově-pokecových schůzkách s Danem Dreibergem (Sůva II), ordinérním tloustnoucím týpkem.

Kromě Dr. Manhattana vyniká pouze jeden další ex-superhrdina jinou výjimečnou schopností než mimořádnou silou či mrštností, Adrian Veidt (čili Ozymandias) dokáže být rychlý. Hodně. O něm, velmi důležité postavě, toho z vyprávění jeho či druhých až do konce víme překvapivě málo, zároveň však není těžké si domyslet, proč zrovna on se svou inteligencí zvolil zvolenou cestu.

Vskutku to nejsou lidé ctnostných vlastností, ale mé sympatie si získali přesně takovým chováním, jaké by nejspíš bylo typické pro normální smrtelníky, kdyby oplývali stejnou výjimečností. Zábrany stranou, můžu někomu dobře mířenou ranou vyrazit dech a všechny zuby k tomu, tak proč toho nezneužít…

Z letmého prolistování komiksu bych si troufl usoudit, že vizuální věrnost předloze je vysoká. Zack Snyder (Úsvit mrtvých, 300) zároveň otrocky „nepřekresluje“ (viz Sin City) a nevzdává se svého trademarku ze Třístovky. Barevně promyšlené, prakticky neustále zpomalené – takže si každý záběr můžeme užít podobně jako políčko komiksu – akční scény jsou miniaturními oslavami animálního násilí. Lidé umírají sice bolestivě, ale stylově. Pár nejbrutálnějších scén už trochu zavání provokací („teď těm zpropadeným rádoby-liberálům vytřu zrak“), k filmu, kterému není nic svaté, to však patří. Stejně jako sex bez lásky, navíc zdůrazňující fetišistickou zálibu v latexu.

Maximálně „vytuněné“ akční scény jdou plně vstříc nejširší divácké skupině a nejsou ničím víc než pastvou, na kterou můžete párkrát vypustit své zrakové a sluchové receptory. Film by bez nich mohl klidně existovat, jenom by nebyl tak neskutečně cool a oslovil by výrazně nižší procento mladých diváků, s nimiž Snyder i po čtyřicítce a navzdory komplikovanosti narace a obsahu nadále duševně souzní. Popkulturní odkazy do nás hustí počínaje první scénou (300), plynule pokračuje dlouhou titulkovou smrští (zhuštěné dějiny 20. století neopomínají Andyho Warhola, Trumana Capoteho ani Fidela Castra), aby v průběhu celých sto šedesáti minut prověřoval naší pozornost nenásilně zakomponovanými odkazy ke známým filmům (Dr. Divnoláska, Apokalypsa…) či novodobým architektonickým skvostům (Veidtův mrakodrap připomíná budovu Shanghai World Financial Center). Pestrý soundtrack mísí interprety, jež osloví posluchače napříč generacemi (Bob Dylan, Jimi Hendrix, Leonard Cohen), ale vesměs jsou to songy příliš profláklé, abychom Snyderovi, podobně jako jindy Tarantinovi, děkovali za neznámé pecky, které pro nás objevil.

Strážci porušují, nebo úplně ignorují vícero zásad klasických superhdinských filmů, jsou více filmem antihrdinským, nikoliv vhodným pro obdivovatele toho, co činí Supermana Supermanem. Dělení na hodné a zlé je ponecháno výhradně na našem subjektivním názoru. „Hrdinové“ jsou úplatní, sebestřední a, což mi přišlo nejzajímavější, občas svým chováním signalizují, že ví, v jakém pošahaném (komiksovém) světe se to octli. Krom sebereflexivních poznámek typu „Nejsem žádný komiksový padouch“ značí uzavření ve světě, z něhož chtějí uniknout, kupříkladu údery Laurie přímo do kamery, do jakési tušené skleněné bubliny – uzavřeného komiksového políčka (ve skutečnosti buší do podivné konstrukce). Nápadně často jsou postavy také snímány přes sklo, znesnadňující přiblížení a následné ztotožnění s hrdiny.

Obdiv zasluhuje nikterak plytké rozpracování určitých filozofických a psychologických otázek, z nichž valná část řeší vztah člověka k moci, potažmo naší podvědomou touhu nechat se řídit někým mocnějším, naoko vševědoucím. Iracionální víru v Boha, případně někoho jako Dr. Manhattan, v závěru – za cenu vpravdě nemalou – dočasně pohřbívá diskreditace vyšší mocnosti, ale zároveň dochází k posílení neméně nebezpečného antropocentrismu. Neděje se něco podobného v cyklech již pár staletí?

Moore při své obdivuhodné erudici (dle vzhledu bych ho tipoval spíše na spolu-autora Satanské bible) neopomíjí ani roli médií a politiků. Média jsou vtipně, bohužel výstižně připodobněna ke zbrani hromadného ničení. Za všechny proradné politiky vystupuje svým pragmatismem proslulý Nixon s legračně rypákoidním nosem, u nějž jen čekáte, kdy, stejně jako ten Pinocchiův, nevydrží nápor lží a o pár centimetrů povyroste. Vše příznačně, a vzhledem ke stáři předlohy nečekaně aktuálně směřuje k totalitní společnosti. Ne náhodou jedna z obrazovek za Ozymandiasovými zády ukazuje slavnou Scottovu reklamu na Macintosh ve stylu 1984. Ke lži, akceptované nakonec (některými) jako nutné zlo v rámci „vyššího principu“, zbývá dodat „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“ Učiněný Mount Everest ambivalentních závěrů.

Jestli Moore skutečně vychází z myšlenek Friedricha Nietzscheho, bohužel přejímá také filozofovy antifeministické názory. Jestli ne, je to prostě sexista. Jedna ze dvou ženských hrdinek nachází potěchu ve znásilnění, druhá sleduje od určitého momentu jenom ukojení vlastního chtíče. Na druhou stranu, uposlechnete-li porůznu rozeseté pobídky, abyste brali celé Strážce jako temnou komedii (likvidace Vazouna), stačí úsměv a mávnutí rukou. Na rozdíl od reálného světa vám ten filmový umožňuje pohlížet na veškeré dění očima Dr. Manhattana.

Úsměvné, s velkou pravděpodobností neúmyslně, jsou některé hlášky. Podivnými výrazy zahlcené vysvětlování fyzikálních jevů připomíná The Big Bang Theory a jisté dialogy už jste v jiných filmech mohli slyšet tolikrát, že lehko odhadnete reakci druhého mluvčího (–Teď poslouchejte –Ne, vy poslouchejte). Herci se s nimi vypořádávají po svém. Malin Akerman (Těsně vedle) ani Patrick Wilson (Jako malé děti) by u Stanislavského nezabodovali. Pravděpodobně by ani neprošli do užšího výběru, ale charismatický Jeffrey Dean Morgan (Chirurgové) nejspíš a Jackie Earle Haley (taky Jako malé děti) určitě ano. Síla Haleyho osobnosti a barva jeho hlasu vás přesvědčí, že má jako Rorschach vždy pravdu, přesněji: odradí vás od pouhého pomyšlení, že pravdu nemá.

Po Bourneově ultimátu a Temném rytíři jsou Strážci další hollywoodskou žánrovkou, jež vyniká obrovskou komplexností, aniž by rezignovala na lákadla běžných komerčních snímků. Nároky na diváka jsou opět o stupeň vyšší (ale možná za tím stojí jen má neznalost předlohy), což se negativně odráží na tržbách, pevně ovšem věřím, že fanoušci Snyderův nejambicióznější režijní počin podrží (velké zisky lze očekávat z ohlášené 220-ti minutové DVD verze). Bylo by hrozně smutné, kdyby natolik nadčasové dílo neuspělo kvůli něčemu tak pomíjivému jako jsou peníze. 🙂

Strážci – Watchmen (USA 2009)
délka 163 minut

režie: Zack Snyder; scénář: David Hayter, Alex Tse podle grafické novely Davida Gibbonse a Alana Moorea (v titulcích na vlastní přání neuváděn); kamera: Larry Fong; hudba: Tyler Bates; hrají: Jackie Earle Haley (Walter Kovacs / Rorschach), Billy Crudup (Dr. Manhattan / Jon Osterman), Jeffrey Dean Morgan (Edward Blake / Komediant), Malin Akerman (Laurie Jupiter / Hedvábrný přízrak II), Matthew Goode (Adrian Veidt / Ozymandias), Patrick Wilson (Dan Dreiberg / Sůva II), Carla Gugino (Sally Jupiter / Hedvábný přízrak)

95%

jak hodnotí jinde: IMDb (8.1), RT (64%), ČSFD (83%)

tržby…

Gomora *****

Posted: 15. 3. 2009 in recenze

Kdokoliv prohraje, camorra vyhraje

Dlouhá, pomalá roztmívačka. Modrobílé UV světlo. Skupina mužů středních let chytá bronz v soláriu. O dvě minuty později jsou všichni mrtví, zastřeleni, a začíná hrát jakási italský popová vypalovačka. Pohodová, absurdně pohodová vzhledem k tomu, co jsme právě viděli. Nevíme a nezvíme, proč ti urostlí chlápci ověšení lacinými zlatými řetězy schytali kulku do hlavy nebo do tepny, v kraji camorry se takovéhle věci prostě dějí.

Úvodní scéna nápaditě předznamenává chladnokrevný až cynický přístup Mattea Garroneho k nesmírně ožehavé látce. Camorra funguje jako neapolská odnož mafie zhruba od poloviny 70. let. Dnes ji tvoří odhadem 200 rodin rozesetých po celé Kampánii a navíc ekonomicky či jinak aktivních v mnoha jiných zemích (Španělsko, Portugalsko, Albánie, ale také Čína nebo Nigérie). Camorra kontroluje dovoz kávy, obchod s mléčnými výrobky, rybami. Za levný peníz „uklízí“ nerecyklovatelný odpad a zprostředkovává zakázky na luxusní šaty pro světové celebrity. Během války 20-ti soupeřících klanů v letech 2006-2007 sice došlo k razantnímu navýšení nasazených karabiníků, přesto přišlo v Neapoli přes 120 osob o život. Často šlo o civilisty a turisty, procházející náhodou kolem. Celkem má camorra na svědomí nejméně 4000 mrtvých.

Svého obeznámení s praktikami camorry využil Roberto Saviano k sepsání osobního svědectví, kterému přiřknul název podle hříšného biblického města Gomory. Jestli jsem z nijak veselého čtení nabyl dojmu, že je to zlé, po zhlédnutí filmu, oceněného Velkou cenou v Cannes, si myslím, že je to hodně zlé. Ale to není jediné, co si během jeho sledování – i s předchozí, poměrně vítanou znalostí knihy – uvědomíte.

Gomora nepřipomíná žádný z dřívějších filmů o organizovaném zločinu, ona vůbec připomíná velmi málo dřívějších filmů. Pro absenci pevného dějotvorného jádra a důraz kladený na syrový záznam přibližné reality připomíná jakýsi neo-neorealismus, kdy nám ani nemá moc záležet na jednotlivých postavách, resp. nemáme mnoho šancí vytvořit si k nim nějaký vztah. Garonne odkrývá všechny vrstvy tvořící ve výsledku komplikovanou a prakticky neporušitelnou strukturu. Mezi jednotlivými rodinami sice proti zvyklostem mafie funguje horizontální integrace, uspořádání uvnitř ošklivých sídlišť (v době neorealistických snímků teprve stavěných), kam je většina filmu zasazena, má však striktně vertikální charakter. Kdokoliv se pohybuje pod nimi, na nejvyšší úrovni stojí v doslovném i přeneseném významu vždy členové camorry.

Don Ciro (Gianfelice Imparato) roznáší peníze rodinám uvězněných, aby si camorra zajistila jejich loajalitu (tzn. mlčenlivost). Když se objeví nespokojenci s výší udělovaných částek, příliš proti nim nezmůže. V šatech z dílny krejčího Pasquala (Salvatore Cantalupo) září hvězdy na červeném koberci, ale jestli někdo dokáže ocenit tvůrcův mimořádný talent, jsou to méně zkušení Číňané z konkurenčního gangu. Udělované lekce šití mu mohou dodat sebevědomí, ale také vzít život. Třináctiletý Totò (Nicolo Manta) náhodou objeví zbraň upuštěnou během policejní šťáry a rozhodne se jí využít coby vstupenku do světa obávaných gangsterů. Za ně se předčasně považují výrostci Marco (Marco Macor) a Ciro (Ciro Petrone), naivně věřící, že mohou čelit ostatními respektovanému bossovi. Určitě ne dlouho.

Většina postav, byť pod jinými jmény, vystupuje rovněž v knize, scénář (sepsán celkem šesti autory) o ně ovšem projevuje nepatrně větší zájem než Saviano, kterého můžeme spatřovat v postavě jeho jmenovce, mladého stakeholdera Roberta (Carmine Paternoster). Robertova práce pro důvěryhodně vystupujícího Franca (Toni Servillo) symbolicky zrcadlí napohled neviditelný dopad camorry na okolní krajinu. Vyhledává místa, kde bude možno „založit“ ilegální skládku toxického odpadu, jehož legální odstranění by stálo dvojnásobek Francovy ceny. V jedné z trpce úsměvných scén tato dvojka vyhazuje přepravku broskví, jež jim darovala dobrosrdečná stařenka, netuše, že pocházejí z půdy zamořené těmi sympatickými pány. Ve vyjevování porůznu skrytého svinstva vidím hlavní přínos Garroneho filmu.

Divák dychtivého další zábavné podívané o mafii čeká rozčarování. Třebaže Gomora sama není dokumentem, nutí k přehodnocení postoje utvořeného na základě mnohem více vyfabulovaných, méně autentických „historek z podsvětí“. Marco a Ciro žijí podle pravidel zrovna takového světa, světa neohroženého Tonyho Montany, což je nejzevnější z jejich vystupování uvnitř vypáleného domu, který si přesně podle vzoru Montanovy vily ve Zjizvené tváři (1983) nechal postavit jistý boss. Klukovské sny se díky blízkosti camorry mohou snadno proměnit v realitu, ale ještě snáz v noční můru, kterou ze všeho nejvíc připomíná nekompromisní poslední záběr. I takové následky může mít zaměňování fikce za realitu.

Překvapení, pro mne příjemné, pro jiné nemilé, bude nejspíš představovat střízlivé množství násilí. Okamžiky brutality přicházejí po dlouhých minutách zdánlivého klidu bez jakéhokoliv varování, což jenom násobí samozřejmost a tedy děsivost jejich povahy. Snad každý smrtelný výstřel doprovázelo mé ucuknutí, jakkoliv byl výjev sám snímám maximálně netečnou kamerou. Její neangažovanost a způsob, jakým dlouze a často z velké dálky sleduje postavy, dotváří snahu o objektivní, nikomu nestranící přístup. Formální střídmosti a deestetizaci mafiánského prostředí odpovídají i neznámí herci, často neherci, vybírání přímo v oblasti Kampánie, kde se film natáčel (pro neapolský dialekt herců musela být Gomora také v Itálii opatřena titulky).

Italská kinematografie byla obohacena výjimečným přírůstkem. Filmem, který shrnuje nehezkou pravdu nehezkým způsobem. Filmem, jehož sledování není potěchou, ale o to víc se vám zaryje pod kůži, o to víc si z něj odnesete. Jistě nesedne každému, ale každý by si po jeho skončení, po titulcích shrnujících některá děsivá fakta, měl uvědomit, že ne kdesi v Neapoli, nýbrž na celém světě něco není v pořádku. A začíná to být akutní.

Gomora (Gomorra, Itálie 2008)
délka 137 minut

režie: Matteo Garrone; scénář: Maurizio Braucci, Ugo Chiti, Gianni Di Gregorio, Matteo Garrone, Massimo Gaudioso a Roberto Saviano podle knihy Roberta Saviana; kamera: Marco Onorato; hrají: Carmine Paternoster (Roberto), Marco Macor (Marco), Ciro Petrone (Ciro), Nicolo Manta (Totò), Salvatore Cantalupo (Pasquale), Gianfelice Imparato (Don Ciro), Toni Servillo (Franco)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (65%), IMDb (7.2), RT (90%)

Ode dnešního dne až do 22.3. (tj. příští neděle) si můžete ze stránek docalliancefilms bezplatně stáhnout české dokumenty, které buďto byly letos nominované na Českého lva (René, Občan Havel, Ghetto jménem Baluty), nebo Českého lva získaly zpětně za minulé ročníky, kdy tato kategorie ještě nebyla zavedena (Český sen, Marcela, Síla lidskosti). A jako bonus Ženy pro měny. Záslužný počin.

Připomenout si rovněž zaslouží festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který odstartoval ve středu v Praze a postupně zavítá do mnoha dalších českých měst.

NFS – 55 (Jdi a dívej se)

Posted: 11. 3. 2009 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Obsahuje spoilery!

Závěr dvouapůlhodinového, nesmírně sugestivního (a místy opravdu brutálního) filmu Elema Klimova ve zběsilém tempu „přetáčí“ život Adolfa Hitlera, abychom následně společně s hlavním hrdinou pochopili, že malé děcko prostě zabít nejde a všechno udané bylo svým způsobem nevyhnutelné. Před sledováním se doporučuji zásobit antidepresivy.

idi-i-smotri

Český film 2008

Posted: 8. 3. 2009 in různé, TV, událost, z archívu

Český film

tobruk karamazovi venkovský učitel rené

Skeptikové tvrdívají, že český film je v krizi. Nedávno bych neměl potřebu tento názor napadat, po včerejším připomenutí loňských tuzemských filmů Českým lvem (viz níže) bych ale neshledávat nedostatky naší kinematografie nijak zásadními. Samozřejmě, mohl by se změnit systém financování, aby kupříkladu jedna „Poledňáková“ dala vzniknout třem „Zelenkům“, filmů by na druhou stranu nemuselo vznikat tolik. Je sice zaručena žánrová pestrost, ale zastoupení jistého nezařaditelného typu stále převládá. Jde o díla pěkná, leč tuze blbá. Bojovníci proti téhle vnitřní dutosti byli předchozího roku mimořádně udatní. Můžeme se chlubit syrovým válečným filmem na špičkové technické úrovni (Tobruk); postmoderní, přesto své předloze věrnou adaptací velkého klasika (Karamazovi); komorním, odvážně otevřeným dramatem, které v konkurenci evropského artu rozhodně nezapadne (Venkovský učitel)…

Již tyhle tři výjimečné počiny činí český filmový rok 2008 dobrým, když k nim přidáte ceněné dokumenty (René, Občan Havel), herecky vděčná dramata (Děti noci, Hlídač č. 47), více-než-pokusy o něco nového (Kdopak by se vlka bál, O rodičích a dětech), půjde dokonce o rok velmi dobrý. Není důvod si kazit chuť komediálními oslavami kreténismu (Vy nám taky, šéfe, Taková normální rodinka) či ambiciózními snahami zpracovat sousto, které je nad možnosti tvůrce (Kozí příběhy, Bathory). Ten rok se prostě vydařil a vyhlídka Tmy (Herz opět hororový!) a Normalu (ty trailery!) mne naplňuje nadějí, že nebyl na dlouhou dobu posledním.

Karamazovi
Impozantní počin. Všechny ty postmoderní prvky (hra mimo hru, zakomponování otco-synovské antické tragédie, mončičák-Dostojevskij jako projev nestoudnosti srovnatelné s chováním Smerďakova a starého Karamazova) činí film komplikovanějším, vtipnějším a pestřejším a rád si je plně vychutnám s druhým zhlédnutím, ale Bratři Karamazovi výtečně fungují i jako „prosté“ drama. (Schormova verze v širším slova smyslu samozřejmě prostým dramatem není.) Dokonce bych řekl, že jim (a odteď bude definitivně za největšího kulturního kripla) dramatické podání sekne víc než knižní. Ten příběh nepotřebuje modernizovat a díky režii, hercům i (někdy příliš výrazné) hudbě parádně šlape, přidružená mikrodramata jej nezdržují, nýbrž spoluvytvářejí dokonale seřízenou mašinu o obrovské údernosti a myšlenkové hloubce. Jelikož jádro ani ne dvouhodinových Karamazových tvoří více než osmisetstránková kniha, zdání, že je v tom strašně moc a ještě něco navíc, funguje dokonale.  85%

Venkovský učitel
Syrový, realistický, avšak vnitřně krásný film. Jemná práce se symboly, nenápadnými a přitom skrytými za každým stéblem trávy. Dokonale promyšlená kompozice dlouhých záběrů, které nikdy nesvádějí k podezírání kameramana z exhibice. Skvěle napsané, ještě lépe zahrané postavy, jejichž životy nejsou omezené filmovou stopáží. Slámovým hrdinům stačí pár slov, abyste poznali jejich minulost a zatoužili znát jejich budoucnost. A někdy, primárně v Liškově případě, není třeba ani těch pár. Nejčastěji zmiňovaný (protože opravdu excelentní) herecký trojlístek Liška, Bydžovská, Šedivý, doplňuje bezchybné obsazení ostatních rolí. Rodiče Zuzana Kronerová a Miroslav Krobot vnášejí do příběhu trochu toho humoru, aniž by byli redukováni na komické figurky – scéna na balkóně byla pro mne nejsilnějším momentem celého filmu (zvlášť Krobotovo lakonické „Maminka má pravdu“). Marek Daniel jako Jirka, frajer z velkého města, představuje takřka dokonalou antitezi subtilního Petra a na jeho prosté, všeříkající konstatování „Chybíš“, bych navázal zdůvodněním, proč mi některé scény z poslední třetiny brání v udělení nejvyššího hodnocení: „Vadí“. Vadí očividně pěší vycházka do Německa, jedna z částí nešikovně vystavěné Láďovy anabáze. Vadí bezdějové potácení, do nějž tvůrci trochu násilně komponují tři zásadní motivy – zloba, vykoupení, odpuštění. Vadí poslední záběr, sice žádoucí (vždyť oni si to zaslouží), ale na rozdíl od zbytku nevěrohodný a rušivý. Kvalitativní odstup od zbytku české produkce je stejně markantní. Venkovského učitele, snímek, který nechce být „nějaký“ (pěkný, škaredý, vtipný, smutný…) a kterému věřím, že vznikl ze stejných pohnutek, jež člověka přimějí vylézt si na třešeň a pár minut hledět do dálky, lze zcela bez obav hodnotit v rámci celoevropské kinematografie, což potěší. Nesmírně. 85%

O rodičích a dětech
Úsměvné povídaní dvou postav, v němž je nenápadně poschovávána spousta životních pravd. Každý, kdo umí naslouchat, si něco odnese. Třeba poznání, kterak neprosrat svůj život. Ne všechny historky jsou pravdivé, některé inklinují k říši snů a městských legend, ne všechny historky navíc odhalují něco podstatného, což úmyslně nadsazenému filmu přidává na věrohodnosti. Když si dva povídají, třetí, poslouchající, nemusí nutně všemu rozumět. Chování hrdinů je někdy zvláštní a často jde spíše o obecný než konkrétní význam činěného (kdo je vlastně kapitalista a kdo komunista?). Psychologická neplnokrevnost při tak krátkém časovém rozpětí nepřekvapí, přesto mě mrzelo, že motivy jednání nebyly osvětleny víc do hloubky. Na tom nejvíc tratí vedlejší linie s Martou a Robertem (mimochodem příliš starým vzhledem k tomu, koho má hrát). Bez ní by film na druhou stranu ztratil jednu z podstatných vrstev a klimax svou údernost. Ale stejně – jako nenudící dvě hodiny, tvořené z větší části klábosením otce a syna, je O rodičích a dětech výjimečným počinem. Michálek byl v nejlepším slova smyslu vždy spíše evropským než českým režisérem. 75%

Český lev

česky lev

Nevím, proč má Petr Vachler každý rok potřebu zpestřit večer svým vegetariánským nehumorem, proč se vždycky musí udat něco velice trapného, kdy se před televizí stydíte, že pocházíte ze stejné země jako ta individua na obrazovce, proč ze sebe někdo z účinkujících musí mermomocí dělat blbce. Letos blbkoidní štafetu tak napůl převzala jinak talentovaná a věřím, že i vtipná Anna Polívková. Protentokrát na každý pád – a výjimkou pantomimické „cesty za slávou“ – vtipnější než její otec, který si před přenosem asi fakticky dopřál proklamovanou skleničku šampaňského. O moment, na který se budu snažit zapomenout nejintenzivněji se nakonec překvapivě nezasadil on a jeho iritující „Hezky!!!“, nýbrž producentka Deana Jakubisková-Horváthová. Nechci být vulgární, proto bych jenom jisté paní z Burkittsville rád sdělil, nechť za sebe zkusí hledat náhradu také ve zdejších končinách.

Rodinné pojetí večera bylo dobrým nápadem, ale sám nápad zpravidla nestačí, takže nakonec šlo spíš o hádání, na kterou známou, krví spojenou dvojici si tvůrci ještě vzpomenou. Nepochopitelné bylo umělé natažení ceremoniálu (což je pro Lvy snad až příliš honosné označení) předtočenými šoty s Trojanem a Liškou. Jako televizní reklama na minerálku OK, ale jinak vážně ne. Rezolutní NE patří celému večeru, který mi po vystřídání všech negativních emocí nakonec přišel hlavně zbytečný. Kvalitní filmy a schopní filmaři zaslouží být ocenění na úrovni… Příště by úplně stačilo přečíst jména vítězů a předat sošky. Poslední stateční diváci by byli milostivě ušetřeni toho zbytečného trapasu okolo a celebrity v sále by nemusely napínat mimické svalstvo, zakrývaje snaživě své zhnusení i nedočkavost, ať už to skončí, ať už začne raut. Kde je, pokud se od posledně nic nezměnilo, stejně nečeká maso. Takže vlastně není vůbec oč stát.

Pro blok přehlednější

Posted: 6. 3. 2009 in k blogu

Jak jste již možná zaregistrovali, v postranní liště se objevilo několik nových rubrik (TV, událost, výhled). K jejich přidání mne přimělo stále narůstající množství příspěvků nicneříkajícího označení „různé“. Průběžně takto plánuji roztříďovat starší texty a případně přidat ještě další kategorie. Zvažuji mj. „ocenění“ (Oscaři, Lev, Glóby, Sádrová krychle) a „nefilmové“ (netýkající se filmů ani seriálů), ale zase nechci přejít od nepřehlednosti k opačnému extrému – překombinovanosti. Nějaké návrhy? 🙂

Viděl jsem Gran Torino …

Posted: 3. 3. 2009 in různé

… a nejsem nadšen. Zatím poslední režijní počin neúnavného Clinta Eastwooda přijde do českých kin v dubnu, tedy pouhé tři měsíce po jeho Výměně. Tato rychlost jakoby odrážela touhu osmasedmdesátiletého kovboje sfouknout pár posledních fušek, uzavřít několik zbývajících kapitol jeho bohaté kariéry. Grant Torino by se konkrétně mělo týkat té herecké. Postava Walta Kowalského, zatrpklého starého pána ze staré školy, představuje vyzrálejší verzi Eastwoodových zamlklých kovbojů a drsných poldů. Nejlepší důkaz přináší nečekané vyřešení jediného zdroje dramatu v jinak tuze nedramatickém snímku. Bohužel jde zároveň o důkaz nedomrlosti scénáře, který příliš často pracuje s předpokladem čehosi krajně nepravděpodobného.

Filmu nelze upřít, že je skvěle seštelován a nebudete-li nad ním moc přemýšlet (přesněji ne víc, než se od vád očekává) pravděpodobně vás zasáhne, jak by měl. Ovšem za cenu maximálního zjednodušení na vícero frontách. Waltovi jsem nevěřil jeho proměnu ze skoro rasistického patriota v dobráckého ochránce slabších. Postava kněze byla naopak zploštěna na člověka věřícího a ve své víře neoblomného – navíc není jasné, proč usiluje o Waltovu přízeň. Nepovažuje snad jeho pokročilý věk za dost odrazující překážku k duchovní „nápravě“?

Byl mi sympatický – podobně jako u Million Dollar Baby – zlom z poslední třetiny plynule utíkajícího, ale jaksi vyprázdněného děje, byla mi sympatická celková přímočarost, mající svou přímočarostí ovšem daleko ke krávovinám jako Přáni smrti. Což nestačí na film výjimečný, ale nanejvýš dobrý, či lépe, na film dobrej a na Eastwoodův standard z posledních let průměrnej.

P.S.: Jestli budu mít čas, rád bych své nemalé zklamání z jinak nemálo oslavovaného titulu rozebral důsledněji.