Z archívu (Jackie Brown)

Není v mých silách tvořit stále nové, neotřelé texty, zvlášť v současném časovém presu, tudíž se zde sem tam objeví článek pojmenovaný Z archívu, v němž naleznete jeden dva komentáře přebrané z ČSFD, pochopitelně moje komentáře. Vždy se budu snažit vybírat komentáře něčím zajímavé nebo zrovna aktuální a někdy je pravděpodobně také „upgraduji“ nějakou tou větičkou, třeba jak na daný film nahlížím s jistým časovým odstupem. A aby toho nebylo málo, u téměř každého archivního komentáře naleznete rovněž vyzdvihnutí jednoho-dvou nezapomenutelného momentů a porovnání daného filmu s jinými filmy téhož režiséra. Takže zatuchlinou by tato nepravidelná rubrika rozhodně smrdět neměla.

Jako první jsem vybral asi nejlepší film jediné současné režisérské jistoty – Quentina Tarantina, jenž mě zatím žádným svým dílem vyloženě nezklamal.

Jackie Brown (1997)

S tímto filmem Tarantino filmařsky oficiálně dospěl. Naštěstí zůstává duší dítětem, jak předvedl u první půlky Kill Billa, ale už to není TEN Tarantino mísící z jednoduchých ingrediencí kultovní zážitky. Jackie Brownová dokázala reálné možnosti tohoto nadějného režiséra. A rozhodně to nejsou možnosti nikterak omezené. Byl to risk, obrovský risk, natočit něco úplně nečekaného a vlastně podvést své pravověrné fandy. Zapomeňte na odlehčenou komedii protkanou drsnými hláškami a krví. Tady jde o vážné věci, tentokrát vážně. Mnohovrstevnatý plán na uzmutí půl milionu dolarů je ve skutečnosti jenom jedním z pilířů typické love story. Tím druhým jsou herci. Jakživ by mě nenapadlo, že Tarantino dokáže přimět ke kvalitnímu výkonu i tak nevýraznou osobu, jakou se jeví být Michael Keaton. Ten společně se Samuelem L. Jacksonem a Robertem De Nirem rozehřívá půdu pro Pam Grierovou a Roberta Forstera – kolem nich se celý film točí. Bohužel, většina diváků (převážně z řad teenagerů) označí Tarantinovo veledílo za nudu, což mnohdy ještě nebývá – vzhledem k očekáváním – ten nejpřesnější výraz. Uznávám, že sledovat dvě a půl hodiny nepříliš známé herce žvanící o ničem může být pro nemalou část divácké obce utrpením. Jsou tu ovšem také tací, kteří dokáží ocenit nostalgickou náladu, bravurní herecké výkony a skryté prvky smiřování se s životní rutinou a nevyhnutelnou smrtí. Zní to asi snobsky, ale já se prostě ani minutu nenudil. Místy jsem byl přesvědčený, že Jackii natočil mnohem starší režisér než Tarantino, jedině skutečný kmet by přece všechny ty nálady a pocity mohl vystihnout tak přesně. Ale ne, tak to není. Každý, kdo si je vědom svých životních cílů má tu moc natočit něco podobného. Tarantino si jich vědom byl a natočil svůj nejosobnější film, který zdánlivě můžou docenit pouze životem otrkanější jedinci. Věřte mi, že jenom zdánlivě. Jackie je zážitkem pro každého, kdo chce. 95%

Nezapomenutelné: Jackie „přijíždí“ na scénu během úvodních titulků. + Bob De Niro, Bridget Fonda a nejkratší erotická scéna všech dob, aneb, když je člověk zhulený…

Jackie Brown je ukecanější než Kill Bill, méně vtipná než Pulp Fiction a delší než Gauneři, přesto má něco co žádný jiný Tarantinův film – nepopsatelnou atmosféru.

„Singing in the Rain“

Mechanický pomeranč
(A Clockwork Orange, 1971)

„Co teda jako bude, he?“ To jsem já, Alex a můj tragický příběh o jedný horíbl nemoci, kterou mě ty soďácký bračny nakazily. Se svýma třema frendíkama – to jest Pítrsem, Džoržíkem a Dimem, který byl opravdu tupej – jsme drinkali plus-mlíko a decidovali, na kom zrobíme trochu poctivýho ultranásilí. Venku byla zima jak v prdeli a většina bajatů a ptic dala před sojlovatými stríty přednost teplu svých houmů. Jenže, ach, bratři moji, návštěva jednoho takovýho houmu plném ketek, kde jsem ztolčokoval ouldanou tabatěrku se my stala osudnou. Přeguljal jsem se něčím, co bylo čuděsně horibl. Byl to konec ultranásilí. Když mě banda ouldanejch neduživců ztolčokovala, až mi z fejsu začala stříkat rudá blažka, začal jsem fírovat, že to bude moje smrt. Radši se nechat mlátit než mít pocity na zvracení a cítit tu příšernou bolest. Ale chorošný píply z vlády – ti kteří mě „nakazili“ – přispěli k tomu, že se hepenulo co se hepenout mělo a já už sem nebyl balnoj. Vyléčili mě!

Teď bych vám, bratři moji, mohl tolknout pár jůsfl bučí o filmu, kerej vo mě natočili. Je pležr se na něj lukovat, jen ne všem tabatěrkám se bude zdát tak remkový. Třebas když tolčokuju toho ouldanýho házbenda, chystám se okartáčovat jeho forelu a svým pronikavým vojsem si k tomu notuju to čuděsný Zpívání v dešti. Ale nejradši mám stejně ancintní muziku od Ludwiga van, to mi hedkou vždycky prolítnou sily buči, jako tehda, když jsem drímoval o ouldanejch tajmech, obklopen sajdkama s velkýma brestama a ještěkem lickujícím jejich fejsy. Aby ste mě špatně neponímali, já nejsem žádný soďácký pleník, jen si čas od času dopřeju kapánek flipovýho ultranásilí, což ne všeci souknou. Taky jsem slyšel, a to fakt není k láfání bratři moji, že film se mnou a mýma frendíkama v mnoha siňácích úplně zakázali, že ňácí nadměnný lunkové sendli našemu šéfovi, což je imho chorošně gud hjumaník, nějaký výhrušný dopisy, že ho chtěli zharmovat, zakilovat, prestůpníci jedni erigovaní. Ale teď dávejte pozor, co vám tolknu: Mechanický pomeranč (tak nejmuli náš biják, ač mi hedka netejkuje páč) je emejzing záležitostí, takže zítra večer sedněte na houli, lapkou presněte knopku a lukněte na to, ano bratři moji?

Většina výše použitých výrazů pochází ze Slovníku jazyka týnů z knihy Anthonyho Burgese Mechanický pomeranč, do češtiny přeložené Ladislavem Šenkyříkem.

Mechanický pomeranč můžete vidět už zítra na ČT 2, samozřejmě až po desáté hodině.

Jak se (ne)žije v Americe

In America (2002)

Mladí irští manželé Sarah a Johnny se rozhodli i se svými dvěmi dcerami odjet natrvalo do Ameriky. Částečně kvůli bohatším životním vyhlídkám, ale především, aby zapomněli na tragédii spojenou s jejich rodnou krajinou – na smrt malého synka Frankieho následkem rozšiřujícího se mozkového nádoru. A tak jsou tady,  v srdci matičky Ameriky, na Manhattanu, a doufají v existenci lepších zítřků.

Prvních dvacet minut v Americe strávených oplývá příjemnou náladou, optimismem a nadsázkou. Rodinná story Jima Sheridana se sociálním podtextem a magickou atmosférou začíná skutečně velmi slibně. Vše jde bohužel do křoví, když si uvědomíte, že magično příběhu není prostředkem, nýbrž cílem, že In America není filmem pravdivým, nýbrž pohádkově přiblblým. Johnny i Sarah musí obětovat svou hrdost, aby měli co jíst, ale zároveň se nehodlají ztrapnit před dětmi (scéna na pouti je špičkou ledovce a zároveň bodem, od kterého přestává být film snesitelným). Herec Johnny se živí jako taxikář, učitelka Sarah jako servírka a oběma dívčinám je na katolické škole dáváno patřičně najevo, za jaké „socky“ je považují, ale všem je hej, protože jsou spolu a spokojená rodina je přece základem státu, ne? (Mimochodem herec hrající herce Johnnyho hraje hrozně). Ani ten statný černoch s nápisem „keep away“ na dveřích jim nenabourá jejich snění o americkém snu, místo toho bude jenom pronášet neuvěřitelné moralizující bláboly o těch správných lidských hodnotách (nějakou chvíli jsem i věřil, že má symbolizovat něco jako lepší stránku Ameriky, já bláhový…).

In America je lacinou patetickou moralitkou, únavnou ubíjející nudou a filmem, který nemá poučenému divákovi absolutně co nabídnout. Možná jsem se nechal příliš unést negativními emocemi, pravdou nicméně je, že už mě dlouho žádný film takhle neštval. Jim Sheridan je velmi schopným režisérem (viz. Moje levá noha, Boxer) a skutečně nechápu, zda-li má zapotřebí rozmělňovat svůj talent v takto zhovadilém, ač velmi osobně pojatém projektu. In America bohužel na standardní home video obsahuje několik nepatřičně dobře zrežírovaných scén a současně příliš mnoho nezkreslené reality.

Taková normální povídka – odtajnění

Tak tady je celá povídka se zvýrazněnými filmy, pokud jsem nic nepřehlédl, mělo by jich být skutečně 79. 

Byl jednou jeden polda, všichni mu říkali Drsný Harry. Harry bděl nad zločiny a poklesky ve městě Chicago, městě prolezlém grázly, gaunery a švindlíři. Jednoho dne objevil Harry na stole složku s nápisem L.A. – Přísně tajné. Zprvu nechápal, co po něm policajti z Města andělů chtějí, ale stačilo 15 minut intenzivního čtení a věděl, kde je zakopaný pes. Šlo o jednoho nebezpečného Mexičana, v podsvětí známého jako Šílený Max, v L.A. přepadl národní banku, zabil šest lidí a odnesl si půl milionu dolarů, podle posledních zpráv byl spatřen na předměstí Chicaga. Harryho pobavila představa, jak Drsný Harry stíhá Šíleného Maxe, ale stále to bral jenom jako další prácičku pro pár dolarů navíc. Mizerové, tihle poldové z LA, pomyslel si, místo aby zaměstnali FBI, pověří jej, nejspíš si myslí že je ten správnej polda pro podobně špinavou práci. No nic, je čas začít s pátráním. Harry si celou noc prohlížel Maxovy spisy, pozastavoval se nad jeho zbytečnou krutostí, za kterou si již odseděl dvacet let, „tenhle chlap představuje jasné nebezpečí pro kohokoliv, kdo mu přijde do cesty“ říkal si při prohlížení fotografií z vyloupené banky – všude maso a krev. Pro jistotu ještě téhož večera obvolal pár svých kontaktů z podsvětí, aby mu dali echo, když o Maxovi něco uslyší, obvykle se mezi sebou nepráskají, ale šance je vždycky… .

Následujícího dne se Harry probudil s hlavou v rozložených papírech, usnul v kanceláři, pokolikáté už? Jen co si utřídil myšlenky, vyrazil do ulic, čekal jej další perný den. Na prvním rohu si vzal taxi (auta dostávali jenom šéfovi oblíbenci, což on rozhodně nebyl) a začal obrážet pochybné bary, hotely a motely. Taxikář věděl, koho veze. Harry byl postrachem ulic, za devět let aktivní služby si vybudoval patřičný respekt, mezi kriminálními živly se cítil jako velká ryba, až ho občas děsila zužující se propast mezi ním a vším tím póvlem. O dvě hodiny později Harryho kontaktoval poručík Nixon, v casinu na Mulholland Drive došlo k masakru, krupiér údajně přistihl mezi hráči dva podfukáře, ti však nehodlali odejít s prázdnou a rozpoutali peklo. Podle bezpečnostních kamer se jednalo o Maxe s jedním komplicem. Harry neváhal ani 60 sekund a vyrazil na místo činu. Bylo to skutečně silný kafe – 16 mrtvých, z toho 8 žen, něco podobného Harry viděl loni v Marienbadu, kdy si tamější gauneři dávali najevo, kdo je ten nejlepší z nejlepších, ale tohle bylo něco jiného, vražda zdánlivě bez motivu, nebyla v tom ani nenávist, prostě náhlý záchvat šílenství, touha dosáhnout za každou cenu svého, vraždili naprosto chladnokrevně. Bylo jasné, že v ulicích Chicaga se skrývá hodně nebezpečný protivník, protivník u kterého nemůžete čekat až udělá další chybu, ale kterého je třeba najít a zlikvidovat okamžitě. Ze všeho nejdřív se ale Harry potřeboval pořádně vyspat, věřil že hluboký spánek mu pročistí mysl natolik, aby toho parchanta dostal co nejdřív, s trochou štěstí třeba už zítra.

V sobotu večer,  v neděli ráno dávali v televizi pořad Slez ze stromu, kde se ze tří vylosovaných venkovských balíků stávali světáci. Ten který se změnil nejvíce dostal od producentů věcné ceny v hodnotě jednoho milionu. Harry se na tu šou občas díval. Po pár hodinách spánku, těsně před úsvitem, mu došlo, že tam jednou viděl právě Maxova komplice. Okamžitě obvolal potřebné osoby (kteří tímto brzkým probuzením nebyli zrovna dvakrát nadšení) a o půldruhé hodiny později věděl, že jeho položkami na seznamu smrti jsou Šílený Max a Kevin Crumb (dva filmy). Jistě, mohl by je zatknout, ale pro pocit bezpečí svůj i svého okolí Harry v podobných případech raději dotáhl svou práci až do krvavého finále. Jedna volavka z podsvětí dodala informace o tom, kde byl poslední známý Crumbův úkryt, na Sunset Blvd. V pravé poledne se na něj Harry díval již pěkně zblízka, byla to vila na kopci, skleněný dům s výhledy do všech stran, kde jsou ty časy, kdy obyčejným lidem stačilo jedno okno do dvora. Max ani Kevin nicméně nebyli obyčejní lidé, nebyli to ani žádní darebáčci, byli to dva psychopati co měli víc štěstí než špatného svědomí, čili klikaři. Harry nechal jejich dům pečlivě sledovat 24 hodin denně, již po dvaceti minutách však věděl že oba hledaní jsou uvnitř, byl čas zahájit akci. Vylákat je ven byla práce pro profesionály, poslední sousto si chicagský polda každopádně nechtěl nechat ujít. S.W.A.T. – Jednotka rychlého nasazení měla dorazit do hodiny, stačilo jenom čekat, Harry však netušil, jaký se na něj chystá podraz. Vtip byl v tom, že Max a Kevin pracovali pod ochranou státu, konkrétně pro FBI. Pro ně vykradli onu banku a díky nim se měli dostat beztrestně ze Států. Jenže dva dny před odletem oběma magorům ujely nervy, to byl známý případ casino, a jejich vyhlídky na šťastné konce zmizely jako pára nad hrncem. FBI se rozhodlo důkladně zamést veškeré stopy, včetně možných svědků, to znamenalo zabít Maxe, Kevina, Harryho (kdyby na jejich úkryt byl býval nepřišel, nikomu by nevadil) a všechno přitom naaranžovat jako kdyby v tom měli prsty nějací nájemní vrazi. To však nepočítali s účastí S.W.A.T. Harry byl každopádně velmi nemile překvapen, když mu někdo znenadání prohnal lebkou olovo, v té chvíli poznal význam slov kulka v hlavě, poznal jaké to je, když vám mozek trhá na kousky tříštivý projektil. Bohužel si tento pocit nemohl „vychutnávat“ moc dlouho. Během pěti vteřin byl mrtvý, nezemřel jako hrdina, zemřel jako čestný, poctivý a spravedlivý chlap, který ani v poslední sekundě života nelitoval své víry v tyto zastaralé, a v současnosti tak vzácné, hodnoty.

Drsný Harry byl mrtvý muž, zaklapla za ním smrtonosná past a již nemá smysl to víc řešit. Co se semlelo po jeho smrti lze pojmenovat snad jedině jako apokalypsa. Ve chvíli, kdy parta nájemných zabijáků vpadla do vily Maxe a Kevina, dorazila na místo elitní zásahová jednotka S.W.A.T. . Strhla se nevídaná jatka, všichni chtěli přežít, nikdo nechtěl zemřít. Max, Kevin a jejich gorily stříleli do vrahů od FBI, vrazi od FBI stříleli do Maxe, Kevina, jejich goril a chlapů ze S.W.A.T., chlapi ze S.W.A.T. stříleli do vrahů od FBI a každý občas postřelil někoho ze svých. Celé to trvalo nekonečných pětačtyřicet minut, během kterých se do věci navíc vložili přivolaní chicagští policajti a po jejichž uplynutí zůstalo na Sunset Blvd. přesně čtrnáct mrtvých, tři lehce a pět těžce zraněných.

Tenhle případ vrtal jeho vyšetřovatelům ještě dlouho hlavami, všichni přeživší ještě dlouho pociťovali hořkost při zmínce o „chicagském masakru“. A jak to skončilo? Obviněn nebyl nikdo, pár pěkných finančních obnosů zjevivších se na kontech těch důležitých osob vše zadupalo pěkně hluboko pod zem.

A kdo všech 79 filmů odhalil? Bohužel nikdo, pro příště bych asi měl malinko slevit z obtížnosti. 

10 důvodů, proč se podívat na Vesmírnou odyseu

Zítra ve 21:40 se musíte (!) dívat na ČT2. Pokud totiž nezemře nějaká významná osobnost, nebo se nebude hrát nějaký smrtelně důležitý fotbalový zápas a pokud na Zemi nespadne obří meteorit, budou již (a teprve) podruhé vysílat film:

2001: Vesmírna odysea

A proč ji musíte (!) vidět?

1. Zrežíroval ji Stanley Kubrick, jeden z nejvýznamnějších režisérů tzv. „Nového Hollywoodu“
2. Uvidíte v ní ten nejlegendárnější filmový střih všech dob, když opičák prozře a do nenávratna vrhne kost, která se za letu změní na vesmírnou stanici
3. Protože se po audiovizuální stránce jedná o naprostý klenot: Dechberoucí záběry na záhadný monolit, kosmický valčík, obíhání po obvodu rakety Discovery atd., atd….
4. Uslyšíte hudbu těch největších klasiků: Kubrick úžasným způsobem využil „Tak pravil Zarathustra“ Richarda Strausse, „Na krásném modrém Dunaji“ Johanna Strausse a jiné
5. Poznáte HALa, neboli ten nejnebezpečnější počítač s tím nejpronikavějším hlasem, kterého si „vypůjčili“ Tatabojs pro své Nanoalbum
6. Uvidíte přelomové vizuální efekty oceňené Oscarem, zahrnující pohyb ve stavu beztíže i slavný psychedelický průlet „čímsi kamsi“ (na rok 1968 něco neuvěřitelného!)
7. Nebudete otravováni spoustou vysvětlujících dialogů, ve Vesmírné odyseji se toho vskutku moc nenamluví, což beru rozhodně jako klad
8. Protože něco podobného jste ještě zaručeně neviděli, nebo snad znáte jiný film, jehož prvních dvacet minut tvoří záběry na herce navlečené v opičích kostýmech a poskakující kolem velkého černého kvádru?
9. Možná pochopíte smysl života, alespoň já k němu po několikerém zhlédnutí začínám nacházet cestu. V tom filmu jsou odpovědi na všechny zásadní otázky o životě, vesmíru a vůbec, jde jenom o to, chtít je najít.
10. Protože je to můj nejoblíbenější film, aneb, trocha egoismu nikoho nezabije 🙂

Taková normální povídka SE SOUTĚŽÍ

Všechny postavy jsou vymyšlené, podobnost některé z nich s reálnou osobou je čistě náhodná, to samé platí o názvech míst. Pokus budete mít, pocit, že se reálie zakládají na skutečnosti, vězte, že následující svět byl vytvořen zvlášť pro tuto povídku a jeho cílem není prezentovat realitu, rozhodně ne realitu odpovídající skutečné realitě. Takže nic neberte vážně a buďte si jisti, že se Mulholland Drive nenachází v Chicagu. 🙂

Byl jednou jeden polda, všichni mu říkali Drsný Harry. Harry bděl nad zločiny a poklesky ve městě Chicago, městě prolezlém grázly, gaunery a švindlíři. Jednoho dne objevil Harry na stole složku s nápisem L.A. – Přísně tajné. Zprvu nechápal, co po něm policajti z Města andělů chtějí, ale stačilo 15 minut intenzivního čtení a věděl, kde je zakopaný pes. Šlo o jednoho nebezpečného Mexičana, v podsvětí známého jako Šílený Max, v L.A. přepadl národní banku, zabil šest lidí a odnesl si půl milionu dolarů, podle posledních zpráv byl spatřen na předměstí Chicaga. Harryho pobavila představa, jak Drsný Harry stíhá Šíleného Maxe, ale stále to bral jenom jako další prácičku pro pár dolarů navíc. Mizerové, tihle poldové z LA, pomyslel si, místo aby zaměstnali FBI, pověří jej, nejspíš si myslí že je ten správnej polda pro podobně špinavou práci. No nic, je čas začít s pátráním. Harry si celou noc prohlížel Maxovy spisy, pozastavoval se nad jeho zbytečnou krutostí, za kterou si již odseděl dvacet let, „tenhle chlap představuje jasné nebezpečí pro kohokoliv, kdo mu přijde do cesty“ říkal si při prohlížení fotografií z vyloupené banky – všude maso a krev. Pro jistotu ještě téhož večera obvolal pár svých kontaktů z podsvětí, aby mu dali echo, když o Maxovi něco uslyší, obvykle se mezi sebou nepráskají, ale šance je vždycky… .

Následujícího dne se Harry probudil s hlavou v rozložených papírech, usnul v kanceláři, pokolikáté už? Jen co si utřídil myšlenky, vyrazil do ulic, čekal jej další perný den. Na prvním rohu si vzal taxi (auta dostávali jenom šéfovi oblíbenci, což on rozhodně nebyl) a začal obrážet pochybné bary, hotely a motely. Taxikář věděl, koho veze. Harry byl postrachem ulic, za devět let aktivní služby si vybudoval patřičný respekt, mezi kriminálními živly se cítil jako velká ryba, až ho občas děsila zužující se propast mezi ním a vším tím póvlem. O dvě hodiny později Harryho kontaktoval poručík Nixon, v casinu na Mulholland Drive došlo k masakru, krupiér údajně přistihl mezi hráči dva podfukáře, ti však nehodlali odejít s prázdnou a rozpoutali peklo. Podle bezpečnostních kamer se jednalo o Maxe s jedním komplicem. Harry neváhal ani 60 sekund a vyrazil na místo činu. Bylo to skutečně silný kafe – 16 mrtvých, z toho 8 žen, něco podobného Harry viděl loni v Marienbadu, kdy si tamější gauneři dávali najevo, kdo je ten nejlepší z nejlepších, ale tohle bylo něco jiného, vražda zdánlivě bez motivu, nebyla v tom ani nenávist, prostě náhlý záchvat šílenství, touha dosáhnout za každou cenu svého, vraždili naprosto chladnokrevně. Bylo jasné, že v ulicích Chicaga se skrývá hodně nebezpečný protivník, protivník u kterého nemůžete čekat až udělá další chybu, ale kterého je třeba najít a zlikvidovat okamžitě. Ze všeho nejdřív se ale Harry potřeboval pořádně vyspat, věřil že hluboký spánek mu pročistí mysl natolik, aby toho parchanta dostal co nejdřív, s trochou štěstí třeba už zítra.

V sobotu večer, v neděli ráno dávali v televizi pořad Slez ze stromu, kde se ze tří vylosovaných venkovských balíků stávali světáci. Ten který se změnil nejvíce dostal od producentů věcné ceny v hodnotě jednoho milionu. Harry se na tu šou občas díval. Po pár hodinách spánku, těsně před úsvitem, mu došlo, že tam jednou viděl právě Maxova komplice. Okamžitě obvolal potřebné osoby (kteří tímto brzkým probuzením nebyli zrovna dvakrát nadšení) a o půldruhé hodiny později věděl, že jeho položkami na seznamu smrti jsou Šílený Max a Kevin Crumb. Jistě, mohl by je zatknout, ale pro pocit bezpečí svůj i svého okolí Harry v podobných případech raději dotáhl svou práci až do krvavého finále. Jedna volavka z podsvětí dodala informace o tom, kde byl poslední známý Crumbův úkryt, na Sunset Blvd. V pravé poledne se na něj Harry díval již pěkně zblízka, byla to vila na kopci, skleněný dům s výhledy do všech stran, kde jsou ty časy, kdy obyčejným lidem stačilo jedno okno do dvora. Max ani Kevin nicméně nebyli obyčejní lidé, nebyli to ani žádní darebáčci, byli to dva psychopati co měli víc štěstí než špatného svědomí, čili klikaři. Harry nechal jejich dům pečlivě sledovat 24 hodin denně, již po dvaceti minutách však věděl že oba hledaní jsou uvnitř, byl čas zahájit akci. Vylákat je ven byla práce pro profesionály, poslední sousto si chicagský polda každopádně nechtěl nechat ujít. S.W.A.T. – Jednotka rychlého nasazení měla dorazit do hodiny, stačilo jenom čekat, Harry však netušil, jaký se na něj chystá podraz. Vtip byl v tom, že Max a Kevin pracovali pod ochranou státu, konkrétně pro FBI. Pro ně vykradli onu banku a díky nim se měli dostat beztrestně ze Států. Jenže dva dny před odletem oběma magorům ujely nervy, to byl známý případ casino, a jejich vyhlídky na šťastné konce zmizely jako pára nad hrncem. FBI se rozhodlo důkladně zamést veškeré stopy, včetně možných svědků, to znamenalo zabít Maxe, Kevina, Harryho (kdyby na jejich úkryt byl býval nepřišel, nikomu by nevadil) a všechno přitom naaranžovat jako kdyby v tom měli prsty nějací nájemní vrazi. To však nepočítali s účastí S.W.A.T. Harry byl každopádně velmi nemile překvapen, když mu někdo znenadání prohnal lebkou olovo, v té chvíli poznal význam slov kulka v hlavě, poznal jaké to je, když vám mozek trhá na kousky tříštivý projektil. Bohužel si tento pocit nemohl „vychutnávat“ moc dlouho. Během pěti vteřin byl mrtvý, nezemřel jako hrdina, zemřel jako čestný, poctivý a spravedlivý chlap, který ani v poslední sekundě života nelitoval své víry v tyto zastaralé, a v současnosti tak vzácné, hodnoty. Drsný Harry byl mrtvý muž, zaklapla za ním smrtonosná past a již nemá smysl to víc řešit. Co se semlelo po jeho smrti lze pojmenovat snad jedině jako apokalypsa. Ve chvíli, kdy parta nájemných zabijáků vpadla do vily Maxe a Kevina, dorazila na místo elitní zásahová jednotka S.W.A.T. . Strhla se nevídaná jatka, všichni chtěli přežít, nikdo nechtěl zemřít. Max, Kevin a jejich gorily stříleli do vrahů od FBI, vrazi od FBI stříleli do Maxe, Kevina, jejich goril a chlapů ze S.W.A.T., chlapi ze S.W.A.T. stříleli do vrahů od FBI a každý občas postřelil někoho ze svých. Celé to trvalo nekonečných pětačtyřicet minut, během kterých se do věci navíc vložili přivolaní chicagští policajti a po jejichž uplynutí zůstalo na Sunset Blvd. přesně čtrnáct mrtvých, tři lehce a pět těžce zraněných.

Tenhle případ vrtal jeho vyšetřovatelům ještě dlouho hlavami, všichni přeživší ještě dlouho pociťovali hořkost při zmínce o „chicagském masakru“. A jak to skončilo? Obviněn nebyl nikdo, pár pěkných finančních obnosů zjevivších se na kontech těch důležitých osob vše zadupalo pěkně hluboko pod zem.

Zkuste v textu najít všech 79 českých názvů různých filmů (počítal jsem pouze ty v prvním pádě, každý pouze jednou a možná jich je víc). Pokud objevíte všechny a pošlete mi jejich výpis (nejlépe okopírovaný text se zvýrazněnými názvy filmů) na tento e-mail: srajerMartin [zavináč] seznam.cz, můžete získat filmové DVD (případně můj bod, pokud jste uživatelem ČSFD, záleží na vašem výběru)! Vyhrává nejrychlejší. Soutěž končí 22.9.06, následující den zde uveřejním všechny skryté filmy a případně i jméno vítěze.

P.S: Pokud vás zajímá, o co konkrétně se hraje, zabrouzdejte do kšeftů na mém profilu (Matty) na ČSFD.

Gladiátor +

O DVD

Gladiátor u nás na DVD vyšel hned v několika verzích; v jednodiskové, dvoudiskové, ve verzi s DTS zvukem i bez něj. Verze, o niž budu psát, je rovnou třídisková, o sedmnáct minut prodloužená a bez zmíněného DTS. Je třeba uvést na pravou míru, že se nejedná o režisérský sestřih, spíš o tu nejdelší možnou verzi Gladiátora, kde nechybí žádná z vystřižených scén. Osobně mi těch několik minut navíc nevadilo, rozvíjely psychologickou rovinu díla a prohlubovaly smysluplnost jednání některých postav, bohužel film neobohatily o žádnou pořádnou akci, ale kdo by vystřihoval pořádnou akci, ten divácky nejatraktivnější aspekt, že? Na prvním ze tří disku tedy najdeme stošedesát minut dlouhý film plus několik přeložených komentářů, teprve na disku dva však začínají ty pravé bonusové hody (vše s CZ titulky). Sedm různě dlouhých dokumentů o celkové stopáži přesahující tři hodiny podrobně mapuje vznik tohoto kolosu. Místy je to velice poutavé pokoukání, nicméně by si podobnou nadílku mnohé jiné filmy zasloužily více, ale to je věc názoru a peněz. Třetí disk pak přihazuje mnoho materiálů o storyboardech, produkčních poznámkách, pár nikdy nezrealizovaných scén a kopu propagačních spotů. Po obrazové i zvukové (jen škoda toho DTS) stránce nelze této sběratelské edici nic vytknout a chcete-li si svou sbírku historických eposů doplnit o další reprezentativní kousek, není, vzhledem k velmi přijatelné ceně, důvod dále otálet.
Hodnocení DVD: 95%

O filmu

Generál Maximus za vlády císaře Marka Aurelia podnikl mnohá úspěšná tažení nutná pro dovršení snu jménem Římská říše. Byl věrný svému panovníkovi, dělal vše pro dobro své vlasti a po poražení posledních vzdorujících Germánů (hned úvodní velkolepá bojová scéna) se těšil na návrat za svou manželkou a synem. Netušil však, jaké má plány Aureliův podařený synáček Commodus, který nehodlal zůstat věčně ve stínu Maxima, otcova oblíbence. Tudíž urychlil císařův odchod k nebeské bráně, několik vojáků pověřil zabitím Maxima a jako bonus nechal popravit jeho rodinu. Ano Maximus zemře, ale ještě ne, ještě ne, nejdřív se musí vydat na cestu pomsty trojnásobné vraždy a procházka růžovou zahradou to v žádném případě nebude. Zhruba takto má naplánovaný osud: 1. stát se otrokem 2. stát se gladiátorem 3. stát se hrdinou a zemřít. Smrt zde však nepředstavuje konečnou stanici, nýbrž způsob, jak se znovu shledat se svými zesnulými blízkými. Zabít padoucha a znovu vidět rodinu, existuje snad větší satisfakce? Gladiátor nemůže oslňovat komplikovaným příběhem, během celých stošedesáti minut dojde k jedinému nečekanému zvratu (který bude navíc velkým zklamáním pro milovníky velkolepých bitevních scén). Je to prostý příběh o pomstě v epickém hávu. Herci odříkávají shakespearovské dialogy, kamera okázale prolétává nad římským koloseem (samozřejmě digitálním) a sem tam dojde i na akci. Sem tam. Gladiátorovy by více akce jedině prospělo, občas to intrikaření (nezbavené navíc nánosu patosu) dost nudí, slaboduchost scénáře doslova bolí. Díky za profíky před i za kamerou. Russel Crowe byl na můj vkus příliš ubrečený, rozhodně se dokázal lépe ohánět dvěmi meči než myšlenkami o tom „co bude, až tady nebudu“. Ale Joaquin Phoenix je fakt sviňák záludný a přejete mu co nejbolestnější smrt, i Connie Nielsenová v roli Commodovy sestry ze sebe vydává maximum. I Ridley Scott, akorát že na postu režisérském, exceluje. Některé scény svou neustále stupňovanou napínavostí zarážejí do křesel, boje vně Kolosea jsou boží,  vizuálně nelze Gladiátorovi v celku nic vytknout (kýč je zhoubná choroba, tomu se nevyhnete). Přesto váhám, zda je to film hodný vícerého vidění. Pokud si libujete v historických spektáklech pro jejich okázalost, nejspíš všechny dialogové scény otráveně přetočíte na další super akci, pokud pro jejich historické zasazení a přesné přenesení dějepisných faktů na plátno, raději Gladiátorovi ani nedávejte šanci, jde v něm více o efekt nežli o logiku. No a pokud snad historické spektákly milujete proto, že jsou historickými spektákly a od Ben Hura trpíte silným absťákem, jistě tímto žánrovým přírůstkem nepohrdnete, ba z něj budete přímo nadšeni. Já jsem jej sice přežil bez úhony, ale nad tím Oscarem za nejlepší film musím stejně zakroutit hlavou.
Hodnocení filmu: 77%

O natáčení 

Na začátku byla slova, ze slov vznikly věty, z vět vznikl scénář. Ve skutečnosti byla cesta k němu vedoucí mnohem trnitější. Několik různých scénáristů pod dohledem režiséra i studia vypilovávalo detaily scénáře téměř do posledního dne natáčení (k nelibosti herců, kteří nad změnami na poslední chvíli vskutku nejásali). Všichni zúčastnění se stále snažili vytěžit z námětu maximum a výslednou podobu přizpůsobit co nejmasovějšímu publiku. Původně to měl být obyčejný film o pomstě, Maximus měl přežít a šmitec. Nakonec vznikl – slovy tvůrců – „citlivý příběh o návratu domů“. Natáčecí plán značně narušilo úmrtí Olivera Reeda tři týdny před koncem hlavního natáčení. Scénář sice doznal několika změn, ale pár scén s Proximem stejně muselo vzniknout s pomocí dvojníka a již natočených záběrů. Digitální pochopitelně nebyl jenom Oliver Reed, ale i spousta jiných scén, „naklonovanými“ davy v úvodní velkolepé bitvě počínaje (měla se natáčet v Bratislavě, ale Scott dal přednost londýnskému zázemí), počítačovým Koloseem konče. Digitální efekty měli původně ukousnout 8 miliónů ze stamiliónového rozpočtu, nakonec stály asi o 400 tisíc více, není proto divu, že nedošlo na realizaci Scottovy vysněné scény s nosorožcem – měla stát 3 milióny. Velkofilm Gladiátorova formátu se pochopitelně neobejde bez spousty rekvizit, dekorací a komparsistů. Každý natáčecí den tak musel být dokonale zorganizován, aby například skupinka Germánů s amputovanými končetinami dorazila na plac přesně v 7:00, hned poté co absolvuje bahenní koupel v „opotřebovávacím“oddělení a vyfasuje tu správnou repliku tehdejšího meče. Ušít kostýmy pro ošuntělé barbary byla ještě pohodička, ale co taková sada honosných tóg pro Commoda nebo zhruba dvacítka různých šatů pro Lucillu? Pikantností je původ kroužkové zbroje pro římské vojáky – na zakázku je vytvořil jistý výrobce S&M oblečků. Gladiátora vytvářeli skuteční profíci se správným zápalem pro věc, s odhodláním jim vlastním a všichni z nich kdesi v podvědomí tušili, že to bude hit. A byl to hit. Měl slušné tržby, získal několik prestižních cen, včetně Oskara pro nejlepší film (ač Scotta ignorace jeho, jakožto režiséra, zklamala) a dnes se začíná mluvit o sequelu (Že Maximus na konci zemřel? No a, oni už si s tím ti hollywoodští scénáristé nějak poradí 🙂 ). Velmi náročné natáčení tak nakonec přineslo své ovoce a několik lidí utvrdilo ve faktu, že natočili naprosto přelomové dílo, což jim nemůžeme mít za zlé, v Hollywoodu se všichni tak trochu vznášejí s hlavou v oblacích.

25 nejvtipnějších filmových/seriálových postav

Co mě dokáže zaručeně rozesmát? Monty Pythoni, Stopařův průvodce po galaxii, South Park, Simpsonovi, cizí neštěstí, neuvěřitelná lidská demence (alá Jackass), nějaký ten morbidní vtípek (osobně preferuji tzv. šibeniční humor) a taky následujících dvacet pět postav, resp. herců z různých filmů a seriálů (ve skutečnosti jich je víc, protože některé dvojice jsem neměl odvahu od sebe odtrhnout):

1.    Woody Allen jako kdokoliv
2.    Homer Simpson
3.    Shrek
4.    Ben Stiller jako Derek Zoolander
5.    Rowan Atkinson jako Mr. Bean
6.    inspektor Adrien Monk (Můj přítel Monk)
7.    Umpa Lumpové (Karlík a továrna na čokoládu)
8.    Leslie Nelsen jako Frank Drebin (Bláznivá střela)
9.    Louis de Funés jako kdokoliv (ale dabovaný Filipovským)
10.  Butch Cassidy a Sundance Kid
11.  Jay a Tichej Bob
12.  Ben Stiller jako Greg Jebal (Fotr je lotr)
13.  Will Ferrel jako Ron Burgundy (Zprávař)
14.  Jack Sparrow (Piráti z Karibiku)
15.  „Met Dejmi!“ (Team America: Světovej policajt)
16.  Veverka z Doby ledové
17.  Bill Murray jako kterýkoliv z jeho smutných klaunů
18.  Jiří Macháček v Samotářích
19.  Osel ze Shreka
20.  Mike Myers jako Austin Powers
21.  Pan Wolf (Pulp Fiction: Historky z podsvětí)
22.  Kenny ze South Parku a jeho úmrtí
23.  Wallace a Gromit
24.  Bruce Willis jako Joe Hallenbeck (Poslední skaut)
25.  pejsek Kosťa z Mrtvé nevěsty Tima Burtona

Žít (jako) ve filmu – část 2. a poslední

První díl mého pokusu o vystihnutí obvyklých filmových klišé moc nevyšel, potácel se odnikud nikam a vlastně nebylo moc jasné co jím sleduji, díl druhý, který najdete o pár řádků níže, není taky žádný zázrak (zázraky se nedějí), ale přinejhorším se v něm pořád něco děje.

Skončili jsme v momentě, kdy šel záhadný/á X spát po podivném telefonátu. On to byl skutečně podivný telefonát, jednalo se totiž o omyl. Jistý mafiánský boss jenom chtěl pochválit jednoho ze svých zabijáků za dobře vykonanou práci a spletl si přitom předčíslí. Jak vysvětlím, že jej oslovoval jako X? Jednoduše, onen killer se jmenoval stejně, což je náhoda trapná jako kapr na suchu, ale i takové se v amerických filmech dějí. X tedy vstal/a (dále budu užívat pouze mužského rodu, není v tom nic šovinistického, prostě si chci usnadnit práci) a po nezbytné hygieně si šel připravit vajíčka se slaninou. Když zkusil jedno vejce hodit na pánev akčním způsobem, jak to viděl v jednou filmu, prskající olej jej plnou dávkou zasáhl do oka. V agónii začal běhat po kuchyni a ječet jako blonďatá policistka donucena složit rubikovu kostku (tohle přirovnání si za rámeček nedám :(). Omylem přitom převrátil stojan s noži a jen tak tak se vyhnul ufiknutí všech prstů na pravé noze. Poté, co se uklidnil, pečlivě si vypláchl oko dezinfekcí a náhlou bolest hlavy utišil několika acylpyriny (takové ty bílé tabletky, které v Hollywoodu patrně léčí všechno), jal se uhasit náhle zplanuvší vajíčko, které bylo stále na ohřívané pánvi. Jenže jak chcete hasit bez hasícího přístroje? Že by písek? Písek z křečkovy klece? Jo, jo to je ono. Křečka hodíme třeba… třeba do sporáku, odtamtud neuteče, a písek vysypeme na hořící objekt, stejně jako náš hrdina. Jenže na takového křečka v troubě nesmíte zapomenout, stejně jako náš hrdina. Ale k tomu se dostaneme později, teď se X musí vypravit do práce.

Počkat, napsal jsem do práce? Vždyť žádnou práci nemá, všichni jeho spolupracovníci byli postříleni neznámým útočníkem. Takže kam X půjde, kam bychom ho jenom poslali? Pro noviny, čerstvé rohlíky a mléko? To není moc filmové, ale proč ne, obyčejní lidé tohle obyčejně po ránu dělají. Když nemají práci. X překvapila netečnost prodavače nedalekého obchůdku, vybledlost jeho souseda vykukujícího z okna i ta sedmdesátiletá paní, která se mu pokusila prokousnout hrdlo, ale nevyvozoval z toho žádné závěry, třeba se jenom špatně vyspali. A třeba je pokousali zombies, což našeho bystrého hrdinu samozřejmě nenapadlo. X přišel domů, přečetl si noviny, podíval se na nějakou nepochybně sofistikovanou televizní soutěž a pak si řekl, že by si mohl něco dobrého upéct. Nažhavil troubu a začal zadělávat těsto když v tom jej do nosu udeřil pronikavý zápach připomínající pečené morče, vycházel společně s černým kouřem z trouby a jeho zdrojem nebylo morče, nýbrž křeček. X otevřel okno do ulice, aby dovnitř vpustil trochu čerstvého vzduchu, přitom zaslechl podivný šramot v ložnici, kam se hned pomalu a potichu vydal. „Haló, je tam někdo?“… … … … BUHUHUHAHÉÉÉÉ!!! Zombík skrytý ve stínu v tu nejméně očekávanou chvíli skočil po X a vyluzujíc ze sebe zvuky alá Barney ze Springfieldu po deseti pivech, jal se hledat X-ovu krční tepnu. Duchaplný X zombíka odrovnal párem dobře mířených  šavlozubých pěstí (u mistra Fi-Lipa se totiž naučil technice šilhavé veverky) a celý šťastný, že zvítězil nad zombíkem i sám nad sebou, vrátil se udělat pořádek do kuchyně. Vyčistil troubu od všech zvířecích chlupů, tomu, co zbylo z křečka udělal důstojný pohřeb (žádní pozůstalí nepřišli) a na pronikavý zápach použil starého Františka, pardon, starého františka. Že by konečně pokoj? Ani náhodou!

Z předchozích událostí X došlo, že Manhattan zaplavili zombies, že brzy zaplaví celé Státy, potažmo celý svět, jak z toho jenom ven? Obří meteorit o velikosti šesti fotbalových, tří kriketových a jednoho baseballového hřiště rozhodl za X. Kde se vzal, tu se vzal a smetl všechno, co mu stálo v cestě. Takovou pointu jste nečekali, viďte?

Kinotipy na září

od 7.9.06

Iné svety – velmi dobře hodnocený slovenský dokument a navíc vítěz divácké soutěže na MFFKV

Kráska v nesnázích – spíše rozporuplné reakce oblklopují nejnovější počin Jana Hřebejka

od 14.9.06

Proposition – brutální skorowesternová balada, která se svým nezvyklým laděním nebude zamlouvat každému

od 21.9.06

můj osobní tip:

Děkujeme, že kouříte – velice vtipná satira, která se celých devadesát minut úspěšně vyhýbá odpovědi na otázku, zda je kouření dobré či špatné

a čemu se raději vyhnout?

od 14.9.06

Žena ve vodě – zdá se, že to je první výrazné šlápnutí mistra Shyamalana špatným směrem a jak podle mnohých film napovídá, ne posledním