pár úvah se spoilery
Intergalaktický western
Nolanův sci-fi epos bezezbytku naplňuje druhou část názvu Kubrickova opusu: vesmírná odysea. Stejně jako Odysseus, vydává se také Cooper na cestu, jejímž smyslem je pomoc komunitě. Na hrdinu doma ovšem nečeká krásná manželka, ale aktivně jednající a pro vyprávění nepostradatelná dcera (takže tady po mnoha oidipovských dramatech máme pro změnu Elektřin komplex) a rádkyní mu je namísto bohyně moudrosti bioložka s doktorátem.
McConaugheyho neposedný kovboj (modelovaný podle Chucka Yeagera ze Správné posádky), toužící po objevování neznámého a znuděný tím, že na Zemi již nic nového k objevování není, se přitom do kosmu vydává nejenom za poznáním (hlavně sebe sama), ale také za podobným cílem, jaký měli první američtí osadníci – kolonizovat odlehlé končiny. Cesta do neznáma je pro něj možná poslední možností, jak využít svůj dosud nenaplněný potenciál a zároveň dokázat skeptikům, že postupná sebedestrukce není jediným východiskem. Jde příkladem společnosti natolik apatické, že k její pacifikaci za užití vládní propagandy (přistání na Měsíci nikdy neproběhlo) již není třeba ani armády.
Film oprašuje mytologickou sebeprezentaci Američanů jako těch, kteří svou iniciativností a zdravým rozumem nastolí civilizační řád tam, kde jsou pro to přijatelné podmínky. Překračování hranic (a horizontů) je zde mnohem spektakulárnější než ve westernech, neboť namísto přírody se člověk musí utkat s technikou a vesmírem (předzvěstí je expozice, ve které postavy namísto divokých koní krotí zbloudilého drona).
Vítězství přitom nemá podobu porážky jedné strany druhou, ale nastolení harmonické jednoty. Jednoty mezi člověkem a vesmírem, potažmo člověkem a technologiemi – tvrdí-li doktor Mann, že stroje na rozdíl od člověka nemají pud sebezáchovy, nabízí se interpretovat Cooperovo sebevražedné vlétnutí do černé díry jako chvilkové popření instinktu přežití.
Jestliže je přesazení zakládající americké mytologie do mezihvězdného prostoru tematickým ozvláštněním otevírajícím širokou škálu interpretací současného stavu amerického národního sebevědomí, ozvláštnění vyprávěcí vzbuzují kromě obdivu také rozpaky. Složitá vyprávěcí konstrukce nese poměrně prostý příběh. Nadbytečná spletitost cest, jimiž jsou postavy vedeny k jejich cílům, stejně jako cest, kterými k nám putují informace, vytváří falešný dojem sofistikovanosti.
Složitost formy je poněkud kontraproduktivní vzhledem k paralelní snaze o maximální srozumitelnost a názornost. Film věnuje příliš mnoho prostoru tomu, aby nám vysvětlil sám sebe. Velká část dialogů spočívá v tom, že jeden člověk (nebo robot) něco vysvětluje jinému člověku, vinou čehož i zprvu úchvatná scéna v Borgesově Babylonské knihovně (co jiného než knihy by taky mělo být zdrojem vědění, sloužícího ke spáse lidstva) ztrácí veškeré kouzlo.
Bez vysvětlení na druhou stranu zůstaly samoúčelné dějové komplikace, sloužící navenek jen jako záminka k méně přímočarému vyprávění. Proč například vyspělí lidé budoucnosti umístili černou díru až kamsi k Saturnu a ne blíže k Zemi? Proč pro Coopera nevymysleli lepší způsob, jak komunikovat s Murph, než je předávání vzkazů vteřinovou ručičkou rozbitých hodinek?
Na zájem bratrů Nolanových prvořadě o samotnou konstrukci doplácejí těžkou rukou napsané a utilitárně využívané postavy. Objevují se a mizí tak, jako kdyby na nich tvůrcům vůbec nezáleželo (ač má Cooper očividně blíže k dceři, jeho vztah k synovi není tak bídný, aby si na něj po svém „znovuzrození“ vůbec nevzpomněl). Ty se v jeden moment zaštiťují vědeckostí, aby o chvíli později vypustily z úst strašlivou frázi o lásce překračující čas a prostor.
Umělost postav a necitlivost nakládání s nimi Interstellar odlišuje od sentimentálních filmů Stevena Spielberga (pro něj byl původně napsán scénář). K nim se Nolan hlásí, ale jejich témata (vztah mezi rodiči a dětmi, víra v lidský pokrok) se srovnatelnou emocionální působivostí zpracovat nedokáže. Postavy jsou pro něj pouhými dílky větší skládačky. Mimo místa, která jim v ní přísluší, neexistují.
Jako chladný konstruktér, suverénně využívající motivy z nepřeberného množství sci-fi filmů a knih (Armageddon, Kontakt, Propast, Blízká setkání třetího druhu), však Nolan nemá mnoho sobě rovných. Když začne zprvu nenápadně a postupně s větší a větší pompou budovat některou z velkých scén, je to jako poslouchat symfonii s dokonale sehranými nástroji.
Nepotřebuje se přitom ani uchylovat ke své oblíbené paralelní montáži – na vodní planetě mu k propojení dvou příběhových linií stačí tikot hodinek zakomponovaný do hudební stopy. Kromě toho, že slouží k rytmizaci scény a upozorňuje nás, že si posádka musí pospíšit, má-li Cooper ještě někdy spatřit svou rodinu, také předesílá, co bude nakonec nejvýznamnější rekvizitou filmu.
Uvedená scéna také rozvíjí ústřední motiv času, nejnápadněji zpřítomněný mateřskou lodí Endurance, jejíž kruhová struktura s dvanácti kapsulemi připomíná ručičkové hodinky. Samotný koncept času určuje směr a dynamiku vyprávění. Čas představuje zdroj většiny příběhových konfliktů. Supluje za „zlo“ v hmatatelnější podobě, k němuž by se uchýlilo tradičněji vystavěné vyprávění. Dobré postavy s ním bojují, zlé mu podléhají (zešílevší doktor Mann). Teprve jeho ovládnutí přináší v závěru vítězství.
Na hranici lidského porozumění situovaná scéna z nekonečné knihovny není jediným okamžikem, kdy si uvědomíte, že Vesmírná odysea byla pro Nolany jedním z hlavních referenčních bodů. Kubrickovo vizionářské sci-fi je patrné také v epizodické struktuře vyprávění. První, pozemská část, připomínající sociální dramata z období Velké hospodářské krize jako Hrozny hněvu, a část druhá, vesmírná, se zde ovšem nakonec fascinujícím způsobem prolnou.
Jakkoli dechberoucí je dlouho gradované a pomalu doznívající finále, staví nás před otázku, zda ospravedlňuje složitou vyprávěcí konstrukci s dilatací času, červími a černými dírami. Protože film nedokáže zakrýt, že právě kvůli téhle propojovací sekvenci Nolan zkonstruoval všechno okolo. Ne kvůli velkým myšlenkám a pečlivě prokresleným charakterům, ale pro samotnou radost z konstruování. Velké filmy světové kinematografie, které dnes nazýváme klasikou, ale nabízejí víc než dokonalou konstrukci.
Interstellar je pro mne díky své melodramatičností, audiovizuální spektakulárnosti a zaměření na celou rodinu nejlepším blockbusterem roku 2014. Jeho práci se střihem, rámováním a návazností záběrů budu opakovaně a rád obdivovat. Filozofickou hloubku vlastní filmům významově méně konkrétním a ponechávajícím větší prostor divákově imaginaci, bych mu ale nepodsouval.
Interstellar, USA 2014, r.: Christopher Nolan
O filmu 