Smetí – prosinec

Ať se nám to líbí, nebo ne, na dveře již klepe prosinec, měsíc, který musí každý rok obhajovat svou vánoční čest. Jaký bude letos? A hlavně – jaký bude z hlediska filmového?

DVD

Prvním prosincovým dnem začíná na „stánkových“ DVD vycházet kultovní česká televizní provokace Česká soda. V týdenních rozestupech by měla vyjít celkem 3 DVD po 6-ti epizodách. Na ČSFD jeden z nejlépe hodnocených českých filmů Všichni dobří rodáci slibuje vydat 3.12. Aha! Ještě lepší hodnocení sklidilo na týchž stránkách československé oscarové drama Obchod na korze (Blesk, 4.12.). Jakoby na jeden měsíc nebylo mimořádně kvalitních českých (česko-slovenských) počinů dost, budou následovat ještě Ostře sledované vlaky (Blesk, 11.12.). Okrajově zastoupenou americkou kinematografii bude reprezentovat třeba ve své době nesmírně originální thriller Memento (Aha!, 12.12.). FilmX zaštítí svým jménem vizuálně požitkářské Jeunetovy Delikatesy (4.12.), slavné, vysoce ceněné válečné drama Jeana Renoira Velká iluze (4.12.) nebo (již poněkolikáté vydaného) Muže, který nebyl (18.12.) bratří Coenů. Stejní sourozenci mají na kontě vtipné zpracování Homéra Bratříčku, kde jsi? (Blesk, 13.12.). Což je paradoxně jeden z mnoha filmů, které dříve vyšly v edici FilmX a nyní je za poloviční cenu distribuuje Blesk. Do stejné kategorie patří netradiční pohled na život netradičního nájemného zabijáka Ghost Dog: Cesta samuraje (Blesk, 10.12.). A pochopitelně vyjde také spousta, spousta (!) pohádek pro ty, jimž nebude stačit jejich sadistické omílání v televizi.

„Normální“ cestou by měla na 5-ti DVD vyjít quadrologie Indiana Jones, kolekce 5-ti filmů Jana Svěráka (Jízda, Akumulátor 1, Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět). V platinové edici potom například Rebel bez příčiny, Vymítač ďábla, Tenkrát v Americe, Snídaně u Tiffanyho, Čaroděj ze země Oz … . Několik verzí bude mít DVD vydání největšího letního hitu, Temného rytíře (včetně jedné s modelem batmanovské motorky). Slušivý steelbook byl přiřknut akční pecce Wanted. Nějakou dobu už jsou v prodeji kolekce filmů Ala Pacina (Vítězové a poražení, Nelítostný souboj, Bobby Deerfield, Psí odpoledne, Ďáblův advokát) a Toma Hankse (Zachraňte vojína Ryana, Trosečník, Terminál, Chyť mě, když to dokážeš, Forrest Gump). Podstromečkovým doplňkům by stejně tak mohly dominovat filmy Pixaru. Neodolatelnou ultimativní kolekci 10-ti DVD (Hledá se Nemo, Toy Story 1, 2, Život brouka, Příšerky s.r.o., Auta, Úžasňákovi, Ratatouille, kraťasy, Vall-I) doplní samostatné vydání Vall-Iho na dvou discích. Jo, je toho hodně.

Vánoční filmy

Místo vyhrazené tomu, co půjde v televizi (pro mnohé to bude variace na kličkování mezi produkty psí potřeby) si dovolím věnovat tradičním tipům na filmy, které dokáží zaručeně zpříjemnit dny sváteční pohody:

• Hvězdný prach (2007)
• Láska nebeská (2003)
• Most do země Terabithia (2007)
• Noční můra před Vánoci (1993)
• Princezna nevěsta (1987)
• Shrek (2001)
• Siworae (2000)
• Vánoční příběh (1983)
• Wallace & Gromit: Prokletí králíkodlaka (2005)
• Život je krásný (1946)

Hlava 22 ***

Blázni, poloblázni a letadla

„Vím, že je válka. Vím, že spousta lidí bude muset trpět, abychom vyhráli. Ale proč musím být já jedním z nich?“

Trvalo devět let, než se Hollywood (toho času s největší hrdostí označovaný za Nový) chopil veleoblíbeného protiválečného románu Josepha Hellera Hlava XXII. Adaptace tragikomických příhod profesionálního odpůrce autorit a velkého propagátora zdravého rozumu Yossarina se chopil Mike Nichols. Víru v jeho schopnost dát pěkný tvar převážně konverzačnímu výsměchu konzervativcům, utužilo dřívější natočení výtečného psychodramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966) a milovaného Absolventa (1967). Jeho vrytí do širšího diváckého podvědomí výrazně napomohl soundtrack s písněmi Paula Simona a Arta Garfunkela (včetně superznámé „Mrs. Robinson“). Proč se o tom zmiňuji – Garfunkel hraje v Hlavě kapitána Natelyho, jehož milenka se Yossarinovi málem stane osudnou. Několikrát.

Vycházeje z přesvědčení, že většina z vás zná obsah Hlavy XXII přinejmenším stejně dobře jako obsah Dobrého vojáka Švejka a i pokud ne, před zhlédnutím filmu jej poznáte, nebudu tento odstavec zbytečně věnovat popisu děje, nýbrž odchylkám od knihy. Ta je strukturována jako mozaika, jejíž dílky se překrývají a film podobnou strukturu částečně přejímá. Akorát začíná těsně před koncem knihy (40. kapitola “Hlava XXII), aby mohl diváky napínat, jak to tedy s Yossarianem bude. Opakovaně se Nichols vrací pouze k Snowdenovi a na rozdíl od Hellera nedokáže rozvinutím této události přinést očekávanou katarzi. Mnohé jiné situace nejsou zase z důvodů omezené stopáže nahlíženy perspektivou vícero postav a jejich pointu se dovídáme v rámci jedné scény (nahý muž na stromě). Scény to jsou sice většinou vtipné, ale jiným způsobem než v knize.

Nicholsovo pojetí filmu ze všeho nejvíc připomíná jeden nepřetržitý dialog. Postavy pořád mluví. Často v dlouhých nepřerušovaných záběrech, jdouce odněkud někam. Klasická dialogová pomůcka “pohled/protipohled“ je využívána marginálně, Nichols má očividně rád oba herce v jednom záběru. Samotný obsah vět to nijak nepozměňuje, jenom jim takto občas schází knižní ráznost, mnohé hlášky jejich nezdůrazněním (třeba detailem tváře) lehko zaniknou. Humor v jiné než slovní a tudíž filmovější podobě mohl být zastoupen hojněji (všehovšudy si vybavuji vojáka v bílém a vtipy postavené na Yossarinově nudismu). Režisér s kameramanem Davidem Watkinem ale často dokázali najít úhel, jež z jinak průměrného vtipu činí malý blyštivý klenot k opakovanému přehrání (štafeta „Proč je nahý?“).

Filmová Hlava XXII má nezdravě blízko k divadelní hře (to ostatně většina Nicholsových filmů) a stejně jako divadelní hra musí chtíc nechtíc hodně spoléhat na herce. Alan Arkin neměl až do nedávné minulosti (pro něj oscarová Malá Miss Sunshine) v žádném filmu tak výraznou roli. Jako Yossarian sice neodpovídá výplodu mé četbou nasáklé imaginace, ale zdárně dokáže budit velmi důležitý dojem, že je v celém tom blázinci jednou z nejrozumnějších osob. Tu další představuje mimořádně neoblíbený kaplan Tappman Anthonyho Perkinse, jenž nedostal prostoru dost, aby nás začal zajímat, ani málo, aby nás jenom pobavil a zmizel. Oproti knize lze zaznamenat nepatrně vyšší koncentraci beznadějně zelených mozků mezi obyčejnými vojíny, projevujícími se občas jako totální, nikoliv vtipní a svou tupostí na něco poukazující, blbci.

Autority, jež si neprávem žádají respekt, zastupuje s mírou buzerující, bez míry pokrytecký plukovník Cathcart (Martin Balsam), podle IMDb první postava v dějinách amerického filmu vykonávající před kamerou velkou potřebu. S plným nebojovným nasazením zahrál v docela jiném světě uprdeleného generála Dreedlea Orson Welles, který také projevil zájem o práva na zfilmování knihy. A po Půlnočním kovboji vdechl duši dalšímu morálně ambivalentnímu charakteru John Voight. V roli Mila, obchodníka schopného prodat Eskymákům ledničku, jsem jej nemohl vystát ještě méně než Mila knižního, svou vypočítavostí místy zábavného.

Režisérův požadavek na 36 bombardérů B-25 se čelně střetnul s rozpočtem, dovolujícím nanejvýš 17 letounů. Budiž, film i s jejich motory vydává velmi přesvědčivý hukot, suplující nepřítomnou původní hudbu. Nevím, proč od ní bylo upuštěno, ale věřím, že by s volnější, méně „zatuhlou“ režií mohla oddálit moment, od něhož filmu přestává stačit dech. Přichází mnohem dříve než v knize. Nevhodné načasování uškodilo také komerčnímu úspěchu. Ve stejném roce (1970) si antimilitaristická srdce diváků získávala jiná válečná satira – Altmanův M*A*S*H.

Hlava 22 (Catch-22, USA 1970)
délka 122 minut

režie: Mike Nichols; scénář: Buck Henry (podle knihy Josepha Hellera); kamera: David Watkin; hrají: Alan Arkin (Yossarin), Martin Balsam (Cathcart), Richard Benjamin (Danby), Art Garfunkel (Nately), Jon Voight (Milo), Anthony Perkins (Tappman)

70%

jak hodnotí jinde: ČSFD (78%), IMDb (7.1), RT (88%)

Hřiště snů ****

Co chytneš v kukuřici

Kukuřičná pole jsou oblíbeným výtvarným plátnem mimozemšťanů, útočištěm dětí s podivnými výrazy a v neposlední řadě místem, kde se dějí zázraky. Právě jedno takové pole si zakoupil Ray Kinsella (Kevin Costner), šestatřicetiletý otec rodiny s hypotékou, velký milovník baseballu a, jak věří, budoucí farmář. Hlas, který mu na jeho vlastním pozemku napovídá „Jestli to postavíš, on přijde“, zprvu považuje za výplod své fantazie. Když hlas nepřestává znít a kromě něj se objeví indicie, kdo by měl přijít a co by mělo být postaveno, Ray zrekapituluje dosavadní život, zváží vyhlídky do budoucnosti řekne si, že by nebylo od věci udělat poprvé něco spontánního. Možná jej to bude stát živnost, možná život a možná mu to život od základu změní.

Ray netuší, kam jej hlas (snad hlas srdce) zavede, ale dobře si uvědomuje jedinečnost podobné šance. Dokázal by sám učinit podobné kroky, bez zjevného důvodu přestat žít nalajnovaným způsobem a riskovat, že bude považován za cvoka? V jeho iracionální aktivitě ho zprvu podporuje pouze manželka, odchována stejně jako Ray revolučními šedesátými lety. Když celá záležitost zajde příliš daleko, začíná mít vážné obavy ohledně materiálního zajištění rodiny a roli podporovatele symbolicky přebírá dcera, jejíž vidění světa je naivnější, nezatížené materiálními problémy. Nebylo přesně takové smýšlení generace revoltující hippie mládeže? Má toto nostalgické ohlížení za časy, které přály spontánním změnám stejný význam jako baseball? Ani po zhlédnutí nevím, ale to, co předcházelo očekávané vševysvětlující pointě mě bavilo.

Svou nepolevující tajuplnou atmosférou a chováním hlavního hrdiny Hřiště snů připomíná realističtěji pojaté Vykoupení z věznice Shawshank, ale zatímco u Shawshanku je na konci poměrně jasné, proč ke všemu docházelo tak, jak k tomu docházelo, zde vyvstává mnoho otázek, které brání naplno prožít dojemné finále. K hřišti snů vedou dvě cesty, snazší a obtížnější, obě jsou silně ovlivněné baseballem (kterým by v jiné historce mohla nahradit jakákoliv v čase neměnná záliba). Jít po té snazší znamená sledovat sentimentální (nepříliš) drama dvou postav a jednoho splněného snu. Zdolávání obtížnější cesty nastoluje otázky… spoustu otázek.

Řekněme, že filmu klasifikovanému jako fantasy neklade realita žádná omezení, tudíž si může dovolit plynulé přecházení mezi přítomností a minulostí, mezi světem mrtvých a živých. Zvědavost mi ale nezabrání bádat nad tím, proč věci fungují zrovna takhle a ne jinak, ve světě bez pravidel se ztrácím. Z jakého důvody někteří „návštěvníky“ vidí a jiní nikoliv? K čemu musí dojít, aby lidé otevřeli oči a mysl? Tohle není ve filmu nijak vysvětlováno a se zvláštní samozřejmostí se očekává, že všichni diváci přijíždějící v samém závěru „uvidí“. Jenže co vlastně? Dobrovolně zapomenutá a dozajista přelomová šedesátá léta, k nimž je neustále odkazováno? Své nenaplněné touhy? (Ne)obyčejný baseballový zápas?

Další otazníky zatěžují důvody, z nichž ke všemu dochází. Těžko odhadnout, kdy jde o osud a kdy o náhodu. Zda-li má být daný člověk v danou dobu na daném místě, anebo nemá. Neodchází snad Terrence Mann (na rozdíl od Joea Jacksona fiktivní postava) před koncem filmu napsat knihu o Rayově otci a neuzavírá se tím pomyslný kruh podobně jako v Donnie Darkovi?

Můj k přístup je na podobný typ filmu asi příliš racionální, vyžadující stabilní informace ohledně nestabilních jevů, tak jako tak jsem si Hřiště snů nádherně vychutnal. Každou vteřinu napjatý, k čemu dojde vteřinu následující, od srdce fandící chlápkovi, který se poprvé v životě rozhodnul udělat něco předem neplánovaného. Zčásti proto, že mu to někdo řekl, zčásti proto, že to tak jednoduše cítil. Třeba právě v tom tkví povzbudivé (a šedesátkově prosté) poselství filmu – jdi za svým srdcem.

P.S.: S až opovážlivou nadějí vzhlížím ke druhému zhlédnutí, které, jak věřím, zážitek stejně jako u Shawshanku umocní.

Hřiště snů (Field of Dreams, USA 1989)
délka 102 minut

režie a scénář: Phil Alden Robinson; kamera: John Lindley; hudba: James Horner; hrají: Kevin Costner (Ray Kinsella), Amy Madigan (Annie Kinsella), Ray Liotta (Shoeless Joe Jackson), James Earl Jones (Terence ‚Terry‘ Mann)

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (76%), IMDb (7.6), RT (91%)

NFS – 48 (Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy)

Nezapomenutelné filmové scény

Tu historku všichni dobře znají, Harrisonu Fordovi bylo toho dne poněkud nevolno, pročež místo komplikovaného šermířského souboje (na YouTube naleznete i ten) volil méně efektní, ale efektivnější metodu. Geniální věci jsou prosté.

Speed Racer ****

Film (z) budoucnosti

Třebaže Speed Racer vystupuje jako produkt globálního, dokonale propojeného světa (inspirovaný v Japonsku, přetáhnutý do Států, natočeny v Německu), základy, z nichž vychází, bych za všeobecně známé vskutku neoznačil. Z toho důvodu se úvod textu s kapkou otravné didaktičnosti ohlíží do historie. Máte-li však přibližné ponětí, kdo nebo co Speed Racer byl, s klidem a ladností následující odstavec přeskočte.

V roce 1959 začalo jedno z hlavních japonských vydavatelství Shueisha vypouštět po dobu deseti let mezi lid manga časopis Shōnen Book (předchůdce slavnějšího magazínu Weekly Shōnen Jump). K přispěvatelům patřili od začátku některé z nejuznávanějších autorit mezi mangaky (ti, kteří píší mangu), mimo jiné Tatsuo Yoshida, autor Mach GoGoGo. Tento počin, zasvěcený trochu extrémnějším automobilovým závodům, vykvetl v dubnu 1967 po vzoru sakurového kvítku v pestrobarevný anime seriál. Krátce nato vzniká přestříháním a předabováním jeho americká verze, jenž hlavního hrdinu, potažmo sebe samu přejmenovala na Speed Racera. Svým zaměřením na celou rodinu měl Speed daleko k dnešním výstřednostem pouze pro určitou sortu individuí, možná právě proto šlo o jednu z prvních úspěšných expanzí japonské kultury na západ.

Závodění má osmnáctiletý Speed Racer (Emile Hirsch) v genech. Jeho rodiče, Pops (John Goodman) a Máma Racerová (Susan Sarandon) vlastní nezávislou závodní stáj, jeho bratr Rex, bývalý šampión, během jednoho závodu tragicky zahynul. Speed chce být nejlepší, ale nechce zradit ideály své rodiny, nechce zklamat svou přítelkyni Trixie (Christina Ricci), proto ke štědré nabídce majitele všepožírajícího konglomerátu Royalton Industries pana Royaltona (Roger Allam) přistupuje obezřetně. Obezřetnost pro změnu chybí jeho mladšímu bratrovi Spritlovi a opičáku Chim Chimovi, velkým fandům bojových anime seriálů. Těžko říct, čeho je fanda tajemný Racer X, velmi aktivní co se týká posunování občas stagnujícího děje.

Výše uvedené je nástinem zápletky, pro Speed Racera asi stejně důležité jako kvalitní zvuková aparatura pro němý film bez hudebního doprovodu. Více než kde jindy zde platí, že není důležité co, nýbrž jak. Dvěmi slovy nemám slov, ale ani kdybych jich měl plnou hlavu, nikdy s jejich pomocí nedokážu zprostředkovat viděné. Speed Racer si jakožto přímý útok na vizuální smysly žádá být viděn a naplno prožit. Velké plátno, nebo alespoň nadlidsky široká televizní obrazovka a špičkový zvuk (kéž by jednou byl převeden do 3-D)… Ani tak nebudete mít jistotu, že napoprvé vstřebáte všechno, něco podobného od nás tvůrci snad ani neočekávají.

Bratři, či pro jistotu sourozenci Wachowští museli jako malí (tehdy ještě) kluci Speed Racera milovat, jejich filmové zpracování jakoby plynule navazovalo na dětské hry s vytuněnými autíčky, jež nerespektují žádné fyzikální zákony. No, ono je zde poskrovnu i zákonů jsoucích v souladu s prostou lidskou logikou a samotné závodění nejvíce připomíná pro svou přestřelenost často kritizovaný závěr Matrix Revolutions. V případě díla, jemuž předchází pověst ujeté rodinné zábavy, mi to ale přijde v naprostém pořádku. Naopak si dovedu představit, jak rušivě by všechny použité fígle působily ve zcela vážné podívané. Ta bude časem jistě natočena, jako prototyp by ji ale přijalo ještě méně lidí než Speeda. (Hra a radost z té ohromné spousty možností pohyblivých obrázků se promítá do poděkování pradědům filmu v podobě běžícího „zoetropového“ koně během posledního závodu.)

V čem konkrétně posunuli sourozenci Wachowští hranice kinematografie, teprve ukáže čas a rozeberou filmoví teoretici. Za sebe musím s neopadajícím úžasem ve tváři napsat, že nic takto kompaktního, postihujícího v jede moment tolik dějových a časových rovin, jsem dosud neviděl. Příkladem může hned úvodní sekvence, poměrně dlouhá, přesto nesmírně dynamická, představující nám s až neskutečnou srozumitelností většinu důležitých postav. Rozdíly mezi minulostí a přítomností (později, během Royaltonova vyhrožování a budoucností) přestávají existovat, všechno tvoří nedílný celek, z pevného, ale tvárného materiálu. Klasický střih typu (obehraného) záběru-protizáběru je využíván spíše sporadicky a když už, pozornost si nárokuje spíše pozadí než samotná tvář mluvčího. Pechody mezi záběry, mnohdy v rámci jedné místnosti, zajišťují nerušivé stíračky, přesně v duchu komiksů, rovněž zaznamenávajících na jedné straně (jeden záběr) několik dějů paralelně.

Jestliže stíračky mají nejblíže k manga podobě původního Speed Racera, bojové akční scény pak jasně odkazují k animované seriálové verzi. Kdo viděl pár epizod nějakého akčního anime (klidně i toho Pokémona), způsob natočení, resp. digitálního upravení likvidací padouchů mu jistě bude povědomý. K totálnímu obrazovému šílenství (v dobrém slova smyslu) bych připodobnil samotné závody. Ty, ač maximálně stylizované a nejodtrženější od reality, budí díky mazané dramatické výstavbě nejsilnější emoce. Množství naakumulovaného napětí během posledních vteřin posledního závodu je smrtící. Závodní sekvence svým pojetím také nejhojněji odkazují k počítačovým hrám. Ať přítomností ducha, hráče, který zajel trať v rekordním čase, nezničitelností vozidel, nebo využíváním různých destruktivních upgradeů.

I když se primárně jeví jako vábnička malých dětí, jako něco sladkého a barevného, určování cílové divácké skupiny Speed Racera není vůbec snadné. Děti a milovníci akční zábavy budou otráveni zdlouhavým, často patetickým žvaněním bohatým na perly á la „Jsem tu, protože někdo chtěl ublížit mé rodině a já mu to chci vrátit.“ Pátrání mezi zbývajícími skupinami diváků ztěžují vtípky pro zasvěcené cinefily (otrávení po provázku přesně jako v Žiješ jenom dvakrát) a časté útržkovité záběry ženských nohou, naznačující k radosti následovníků doktora Freuda potlačovanou sexualitu (což je zdůrazněno poukázáním na nevhodnost jediného polibku v celém filmu). Nezaškatulkovatelnost nejspíš zmátla i většinu filmových kritiků (na Rotten Tomatoes směšných 37% pozitivních recenzí) a následně i diváků, kteří se do kin moc nehrnuli (při rozpočtu 120 činí celosvětové výdělky cca 90 milionů dolarů).

Mám rád filmy vyprávějící obrazem a Speed Racer se mi líbil, jakkoli nemá moc co vyprávět a občas nudí. Jeho obrazy a hlavně propojení jeho obrazů mne mnohokrát potěšilo, párkrát nadchlo. Teprve po skončení, kdy jsem si říkal, že něčeho podobného pravděpodobně chtěl dosáhnout Marcel Prous v literatuře, mi došlo, jak moc bychom si měli vážit cvoků dostatečně odvážných, aby natočili něco podobného a zase posunuli umění o kus dál. Wachowští jsou vizionáři novověku, výstřední, záhadní, závislí na moderních technologiích a nemající zábrany vložit svou genialitu do díla, jimž vědomě říkají „je to hrozně prostomyslné a infantilní a my to víme.“ Doba pro Speed Racera uzraje za pár let. To budu nejspíš tápat, proč jenom jsem mu tehdy v minulosti neudělil nejvyšší hodnocení.

Speed Racer (USA 2008)
délka 129 minut

režie a scénář: Andy a Larry Wachowští; hudba: Michael Giacchino; kamera: David Tattersall; hrají: Emile Hirsch (Speed Racer), Christina Ricci (Trixie), John Goodman (Pops Racer), Susan Sarandon (Mom Racer), Matthew Fox (Racer X) a další

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (73%), IMDb (6.5), RT (37%)

Eden Lake ****

Film týdne (98)

Nehodné děti

Steve (Michael Fassbinder) chce svou dívku Jenny (Kelly Reilly) překvapit nabídkou k sňatku během romantického víkendu u jezera Slapton ležícího mimo civilizaci. Jejich příjemné společné chvilky začne narušovat parta místních grázlů (což je ten nejmírnější výraz) s jednou holčinou a uslintaným čoklem. Jsou hluční, chovají se jako pánové všeho tvorstva a neradi vidí cizí návštěvníky. Ti zase neradi vidí je. Steve nesdílí oprávněný strach přítelkyně a protože nerad mlčí, zkusí dosáhnout konsenzu nejprve diplomatickou, posléze agresivnější cestou. Napětí mezi oběmi skupinami vyeskaluje po odcizení auta zamilovaného páru. Smrt na sebe nenechává dlouho čekat. Čas strávený v okolí jezera si budou zúčastnění spojovat s adjektivem „pekelný“. Jestli přežijí.

Pro horory, v nichž civilizované občany (případně teenagery) bez zjevné příčiny terorizuje skupina necivilizovaných násilníků, je příznačné situování na odlehlé místo uprostřed ničeho. Hrdinové Eden Lake jsou také odkázání sami na sebe, bez vyhlídky pomoci (což zlomyslně zdůrazňují záběry z helikoptéry), ale své životy si nezachraňují před někým/něčím vzdáleným lidskému druhu, právě naopak, ošklivě jim ubližují nedospělí spratci s jakýms takýms vzděláním a sociálním zázemím. Žádná rodinka kanibalů, kteří si šijí palčáky z lidského obočí. Mají normální oblečení, mobilní telefony a (co je nejhorší) jsou v partě, před kterou si neustále potřebují něco dokazovat.

Brett (Jack O’Connell), vůdce smečky, je sadistický manipulátor, který nehodlá promeškat možnost zjistit, co s člověkem udělá, když mu vnoříte kudlu pod žebra. Ve svém postavení nemůže couvnout, naopak cítí potřebu ponoukat ke stejným (zlo)činům ostatní. Odmítnutí není přípustné. Jako hlavní strůjce většiny násilí Brett dbá, aby bylo vše zaznamenáno na video. Nezaznamenané se nikdy neudálo. Z daného předpokladu vychází nejznepokojivější část celého filmu, jeho brutálně neuspokojivý závěr, kdy do hry vstupují rodiče (-oni to začali –a my to dokončíme). Svým vyzněním si Eden Lake nezadá s americkým The Strangers (v našich kinech jako Oni od 20.11.). Jsou pořád mezi námi, možná blíž, než si připouštíme. Třeba už stojí před dveřmi.

Všichni víme, že zemřít můžeme prakticky kdykoliv, hrůznost filmů jako Eden Lake tkví v posilování strachu ze smrti dlouhé a bolestivé, často umocněné neschopností pomoci od téhož bližnímu. Navozování nepříjemných pocitů zvládá debutující režisér/scénárista James Watkins s hladkostí profíka s mnohaletou zkušeností. Smyčku utahuje pozvolna, ale důkladně. Brutálními výjevy neplýtvá, každému z těch pár však věnuje speciální pozornost, takže je skoro cítíte na vlastní kůži (ten kontejner plný nejodpornějšího svinstva vážně smrděl). Film není postaven na šokujících scénách, které rychle odezní. Sílu mu dodává angažování diváka coby jedné z obětí. Jsme sami nuceni bojovat o přežití a v rámci toho se sami měníme ze štvance ve zvíře, což funguje i při vědomí, že se nám nic stát nemůže. Ti citlivější maximálně omdlí.

Mimořádně sugestivní je Eden Lake zásluhou věrohodné prezentace toho, kolik snese lidské tělo, hereckých výkonů „dětských“ herců a tím pádem též reálností veškerého dění. Věřím, že by parta puberťáků byla něčeho podobného schopna. Stačí si sem tam přečíst noviny, zpravující mnohdy o větších zvěrstvech. Nějaké – na pohled moc pěkné – jezero ve Velké Británii navíc není (fyzicky ani metafyzicky) tak vzdálené jako takový Texas. Horory o divných lidech z venkovského jihu (někdy z venkova obecně) jsou označovány jako hixploitation. Eden Lake by Britové nejspíš označili za „hillbilly horror“ („zálesácký horor“), ať tak či onak, v rámci nějakého subžánru patří tento film určitě k tomu nejlepšímu.

Vytknul bych nanejvýš mdlé rozpracování příčin dětské krutosti a sexuálního podtextu jednání. To první odkazy na Zjizvenou tvář, Bonnie a Clydea a neblahý vliv rodičů nezachraňují, nač ale chtít od chytrého hororu, aby byl hororem super chytrým, když svůj účel beztak plní. A to druhé by při zachování důslednosti tvůrců rapidně snížilo level „ukoukatelnosti“ pro většinu milovnic hororů, takže je nakonec vše v naprostém pořádku a nezbývá než věřit, že Watkinsův scénář k pokračování Pádu do tmy bude stejně precizní. Už se bojím.

Eden Lake (VB 2008)
délka 91 minut

režie a scénář: James Watkins; kamera: Christopher Ross; hudba: David Julyan; hrají: Kelly Reilly (Jenny), Michael Fassbender (Steve), Jack O’Connel (Brett)

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (79%), IMDb (6.8), RT (82%)

V kůži Johna Malkoviche

-Budem prodávat lístky.
-Lístky na Malkoviche?
-Ano. 200 dolarů za výlet do něj.

Každý zná ten pocit, když není ve své kůži, přemýšleli jste ale někdy jaké by to bylo v kůži úplně jiného člověka? Vidět jeho očima, prožívat to, co sám prožívá. Chtěl bych to zkusit, nejlépe v kůži někoho slavného, alespoň na chvilku. Jasně, moci si vybrat, John Malkovich nebude žhavým favoritem, ale není-li jiné volby… Otázka „Proč chceme žít životy někoho jiného?“ je jednou z mnoha, které klade jeden z nejbizarnějších amerických filmů 90. let. A bez debat ten nejoriginálnější.

Craig Schwartz (John Malkovich) by svým loutkařským umem rád zanechával vyprodané sály sedět v němém úžasu. Situace se má tak, že za svá provokativní pouliční vystoupení nesklízí žádnou slávu, nanejvýš tvrdé rány pěstí rozzuřených tatíků – puritánů. Aby uživil sebe i početnou animální rodinku své přítelkyně Lotte (Cameron Diaz), nezbývá mu, než přijmout podřadnou práci archiváře v jisté firmě. Jeho „kafkovskou“ smířenost s nastalým nádherně demonstruje víceméně pasivní přijímání série těžko uvěřitelných faktů, počínajících trpasličím sídlem oné firmy v sedm a půltém patře a zdaleka nekončící jeho podivínským zaměstnavatelem, přesvědčeným o existenci své neexistující vady řeči.

Craigův přiměřeně divný život vyjede mimo koleje měřitelné divnosti, když před ním začne křížit nohu přes nohu sexy kolegyně Maxine (Catherine Keener), do níž se – ignoruje její rozkošný pragmatismus – osudově zamiluje a kterou jako první spraví o svém šokujícím objevu. V jedné kanceláři svého nového zaměstnání narazil na průchod do Johna Malkoviche. Toho herce, který zde hraje sám sebe, aby bylo jasno. Výše popsané je jenom začátek, zhruba prvních dvacet minut dvouhodinového filmu, v němž mimo jiné Cameron Diaz nelesbicky souloží s Catherine Keener, John Malkovich zavítá do Johna Malkoviche a šimpanz Elijah osvobodí svou pečovatelku na základě retrospektivní vzpomínky z mládí (vidíme ji i s titulky!).

Nevím, pod vlivem čeho tvoří Charlie Kaufman, na piedestal nejzajímavějšího scénáristy současného Hollywoodu se každopádně začal škrábat právě po ohromném kritickém úspěchu Johna Malkoviche (sklidil 14 z 45 cen pro film a následovala neméně úspěšná Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Milujte svého zabijáka). Podobně jako surrealisté dokáže dávat obyčejné věci do neobyčejných souvislostí a navíc je (na rozdíl od surrealistů) spojovat v perfektně přehledné celky, v příběhy, které mají hlavu a patu, dojímají i rozesmávají, obojí s plnou vervou.

Uznávám, že John Malkovich má pár hluchých míst a po prvním zhlédnutí vám může připadat jako bez rozmyslu splácaný nonsens. Při odmyšlení všech těch šíleností okolo však dostanete univerzálně srozumitelný příběh o lásce, životě a jeho smyslu. Je jenom vaše věc, jestli budete za scénami, kdy loutkař v cizím těle ovládá loutku velikosti člověka, hledat složité metafory, či je se smíchem přijmete tak jak jsou. Vážně jsem se kdovíjak nenamáhal hledáním složitých souvislostí, vše mi přišlo hned napoprvé úžasně zábavné a velmi chytré.

Odpovídající formu pro Kaufmanovy výstřední příběhy obyčejného šílenství dokázal najít videoklipař Spike Jonze. Na papíře nepochybně mnohonásobně excentričtější scénář přetavil v umírněnou, přesto vizuálně velmi vydařenou podívanou (pohledy „z Malkoviche“ stojí za to). Bez výjimky skvělým hercům dal očividně dostatek prostoru, aby se ve svých partech mohli pohodlně zakuklit, načež jsem třeba Johna Cusacka vůbec nepoznal, Catherine Keener navzdory její „mrchovitosti“ bezmezně miloval a Johna Malkoviche obdivoval, že do něčeho podobného šel.

Jestli rozdýcháte adepta na nejvtipnější scénu desetiletí („Malkovich, Malkovich…“), máte velkou šanci odnést si z tohoto (ne)normálního filmu i nejedno poučení do svých nenormálních životů. Třeba, že není radno oslovsky následovat lásku svého života, nejste-li si jistí její sexuální orientací a pohlavím osoby, která ji oplodnila.

V kůži Johna Malkoviche (Being John Malkovich, USA 1999)
délka 112 minut

režie: Spike Jonze; scénář: Charlie Kaufman; hudba: Carter Burwell; kamera: Lance Acord; hrají: John Malkovich (Craig Schwarz), Catherine Keener (Maxine Lund), Cameron Diaz (Lotte Schwartz), John Malkovich (John Malkovich)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (80%); IMDb (7.9); RT (92%)

NFS – 47 (Hrdina)

Nezapomenutelné filmové scény

Strašně obtížně se mi vybírala jediná nej nej nej scéna z filmu, který je tvořen výhradně nej nej nej scénami. Sledovat Hrdinu je učiněnou audiovizuální slastí. Sledovat Hrdinu na velkém plátně s kvalitním ozvučením… Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když si na tu dokonalost vzpomenu.

Pozemšťan ****

2. Film týdne (97)

Starý muž

„Na planetě Zemi žiji již 14 tisíc let.“ Co byste si pomysleli o člověku, který tímto výrokem zahájí společenskou konverzaci? Že je to blázen, lhář, provokatér…? Nespěchejte tolik s těmi soudy, zkuste nechat zdravý rozum ve foyer a vychutnejte si velmi netradiční sci-fi.

Pětatřicetiletý vysokoškolský profesor John Oldman (David Lee Smith) končí po deseti letech výuky své působení na nejmenované univerzitě. Jeho kolegové, zahrnující odborníka na archeologii, biologii, antropologii a náboženství v literatuře, pro něj připravili neočekávaný rozlučkový večírek. Během něj se za přispění několika indicií – neznámý obraz od Van Gogha s věnováním, pazourek z období paleolitu, fakt, že John jakoby nestárnul – stočí řeč nečekaným, výše naznačeným směrem. Autority ve svých oborech odmítají rozumem akceptovat, že k nim promlouvá člověk kromaňonský. Johnovo vyprávění o tom, co pár tisíc let zpět zažil, kterou historicky doloženou postavu osobně poznal, berou zpočátku jako hru pro zpestření. Jak přibývá jeho ne zcela zcestných argumentů, smyslem hry přestává být „bavit“. Bude třeba také přemýšlet. Proč? Proč by něco takového s vážnou tváří říkal, kdyby to nebyla pravda? Jedná se o vědecký experiment, skrytou kameru? Co když to nakonec pravda je?

John nemá žádný nevyvratitelný důkaz. Nic, čím by dokázal své setkání s Buddhou, svou účast na jedné z plaveb Kryštofa Kolumba. Jeho oponenti zase žádné z tvrzení nedokáží vyvrátit. Bloudění v kruhu neučiní přítrž ani příjezd psychologa, který Johnovu proklamovanou nesmrtelnost (že by byl upír?) zkusí otestovat střelnou zbraní. Ovšem nevystřelí. Docela jiný nádech získá toto filozofické klábosení v poslední třetině, kdy je údajným jeskynním mužem nastíněna notně alternativní verze dějin křesťanství. Z mého ateistického pohledu přitom ani ne příliš přitažená za vlasy. Pohledem věřícího půjde nejspíš o prachsprosté rouhání.

Ke snaze přijít za každou cenu s nějakým „skandálním odhalením“, přiživované navíc zbytečným dramatickým hudebním podkresem, bych měl námitky, ale ta ústřední myšlenka je mi vážně sympatická. Velice jednoduchá, velice podnětná, ponoukající nás přemýšlet mimo rámec filmu. Jak ovšem naznačuje jedna z postav, můžete bádat nad postavením jedince v dějinách lidstva, nad výhodami a nevýhodami věčného života a prchavostí času, stejně tak jenom poslouchat a bavit se neotravným intelektuálním machrováním scénáristy. Hnidopiši by bezesporu objevili nějaké ty nesrovnalostí, jež neodpovídají údajům v moudrých knihách, leč faktografická přesnost není tím, oč zde běží. Stačí společně s tvůrci čistě hypoteticky uvažovat „co kdyby…?“, což jsem shledával nadmíru zábavným a ani mi nevadilo, že to celé (jako většina filozofování) vlastně k ničemu není.

Na scénáři The Man from Earth pracoval americký povídkář Jerome Bixby od začátku 60. let až do své smrti v roce 1998 (poslední řádky diktoval na smrtelné posteli). Teprve v roce 2007 došlo za (finančního) přispění autorova syna Emersona k natočení nezávislého celovečerního filmu. Neznámé herce režíroval neznámý Richard Schenkman. S rozpočtem 200 tisíc dolarů moc nevyčarujete. Film, situovaný z devětadevadesáti procent do jediné místnosti, zpracováním dle předpokladu dech nebere, tep nezrychluje, víceméně jenom vyklízí prostor tomu podstatnému, obsahu.

Strašně rád bych, kdyby potenciál Pozemšťana praštil do očí nějakého bohatého filmového producenta, jenž by z něj vykřesal oči z důlků vyrvávající blockbuster za 200 milionů dolarů (jen prosím nesvěřujte režii Emmerichovi). Anebo by na tom mohli postavit (minimálně) desetidílný seriál nebo taky… Ne, raději ne, verze „čtyři stěny, pár osob, krátkej čas“ je vlastně ideální a všem, kteří kvalitu sci-fi nepoměřují dle množství mimozemštaňů, světelných mečů a vesmírných lodí (ty ukojí nanejvýš plakát filmu), ji vřele doporučuji.

Pozemšťan (The Man From Earth, USA 2007)
délka 87 minut

režie: Richard Schenkman; scénář: Jerome Bixby; kamera: Afshin Shahidi; hudba: Mark Hinton Stewart; hrají: David Lee Smith (John Oldman), William Katt (Art), Annika Peterson (Sandy)

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (81%), IMDb (8.2)

Dobrou noc, mami *****

Díky Cinemaxu, jedné z mála televizních stanic, jež si zaslouží reklamu, se nám zde v jednom týdnu opět střetly dva filmy, jež si zaslouží, ehm, reklamu. Přitom je spojuje „pouze“ nízký rozpočet, dobří herci a geniálně prostá výchozí idea.

1. Film týdne (96)

Stalo se jedné noci

Ten večer začíná jako každý jiný. Jessie (Sissy Spacek) vykonala většinu povinností ženy v domácnosti (a pár navíc) a je připravena udělat své matce Thelmě (Anne Bancroft) manikúru. Ještě předtím vyhrabe na půdě starý revolver a mimoděk pronese, že se před půlnocí zastřelí. Matka ji nebere vážně.

Měla by.

Když vyjde najevo, jak se věci mají, začíná dialog, více než hodinu dlouhý dialog. Dcera vysvětluje jak prát, kdy vyzvednout mléko a kam schovat které sušenky. Matka na pokraji nervového zhroucení jí mezitím dlouho naplánovaný čin rozmlouvá. Budou její přesvědčovací metody silnější než dceřino odhodlání?

Z dialogu postupně vyplývají závažné skutečnosti o minulosti i přítomnosti obou žen. Všichni osudoví muži je opustili, vztahy s ostatními členy rodiny jsou problematické a především – Jessie již od mládí trpí epilepsií. Ačkoliv déle než rok žádný záchvat neměla a dokonce existuje šance, že by si našla zaměstnání, na sebevraždě trvá.

Souboj argumentů je vyrovnaný. Jessie svůj stav věčné nenaplněnosti přirovnání k jízdě vlakem, z něhož můžete vystoupit teď, nebo až za deset let a vyjde to nastejno. Thelma ji zprvu odrazuje (co když je smrt jako když slyšíš budík, ale nedokážeš se probrat, abys ho zastavila?), následně se ji snaží pochopit a v závěru ve vší zoufalosti přechází do ofenzívy, poukazujíc na sobeckost dceřina počínání.

Jen matka a dcera. Žádné další postavy. Jedna chce zemřít, druhá jí v tom chce zabránit. Prosté a nesmírně provokativní. V samozřejmosti dceřina přístupu je cosi z absurdní komedie, z níž se svírá hrdlo. V zpočátku racionálním, emocemi nezmítaném přístupu obou žen rovněž, ale nikdy na úkor věrohodnosti. Troufám si říct, že jsem od začátku do konce dobře věděl, proč se chovají daným způsobem.

Psychologicky přesvědčivě prokresleným hrdinkám vdechly život dvě výborné herečky. Ponořené do svých rolí, perfektně sehrané ve vzájemné lásce i nenávisti. Aniž bych chtěl jejich výkony zlehčovat, takto napsané postavy musí vyhecovat k nadlidských výkonům většinu hereček odpovídajícího věku. Rád bych viděl pojetí týchž rolí jinými hereckými představitelkami. Třeba na divadle, kde byla kontroverzní, Pulitzerovou cenou ověnčená hra Marshy Normanové roku 1983 prvně uvedena.

Film režíroval stejně jako divadelní představení především na divadle oceňovaný Tom Moore. Divadelnost pojetí mu nemá smysl vyčítat. Jakákoliv snaha o formální inovaci by leda uškodila solidnímu dramatickému jádru. Krom úvodních a závěrečných vteřin stoprocentně interiérové (místnosti jsou pro zpestření často střídány) přání dobré noci ze všeho nejvíc připomíná lepší televizní inscenaci. Což lze pochopit.

Nestává se často, abych musel citlivější diváky varovat před sledováním konverzace, občas hádky dvou žen. Málokterá konverzace je totiž TAK vyhrocená a s TAKOVOU otevření přistupuje k jindy naprosto tabuizovanému tématu. Srovnání snese snad jedině s Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966), která je ovšem odlehčena alespoň mrazivým humorem. Ono není ani trochu příjemné čekat půldruhé hodiny, jestli někdo nakonec spáchá sebevraždu, nebo ne. Rozum si od této možnosti automaticky drží distanc (vždyť je to americký film), ale srdce stále víc chápe, proč to chce Jessie udělat… Co myslíte?

Dobrou noc, mami (‚Night Mother, USA 1986)
délka 96 minut

režie: Tom Moore; scénář: Marsha Norman; hudba: David Shire; kamera: Stephen M. Katz; hrají: Sissy Spacek (Jessie), Anne Bancroft (Thelma)

90%

jak hodnotí jinde: IMDb (7.1)