Hlava 22 ***

Blázni, poloblázni a letadla

„Vím, že je válka. Vím, že spousta lidí bude muset trpět, abychom vyhráli. Ale proč musím být já jedním z nich?“

Trvalo devět let, než se Hollywood (toho času s největší hrdostí označovaný za Nový) chopil veleoblíbeného protiválečného románu Josepha Hellera Hlava XXII. Adaptace tragikomických příhod profesionálního odpůrce autorit a velkého propagátora zdravého rozumu Yossarina se chopil Mike Nichols. Víru v jeho schopnost dát pěkný tvar převážně konverzačnímu výsměchu konzervativcům, utužilo dřívější natočení výtečného psychodramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966) a milovaného Absolventa (1967). Jeho vrytí do širšího diváckého podvědomí výrazně napomohl soundtrack s písněmi Paula Simona a Arta Garfunkela (včetně superznámé „Mrs. Robinson“). Proč se o tom zmiňuji – Garfunkel hraje v Hlavě kapitána Natelyho, jehož milenka se Yossarinovi málem stane osudnou. Několikrát.

Vycházeje z přesvědčení, že většina z vás zná obsah Hlavy XXII přinejmenším stejně dobře jako obsah Dobrého vojáka Švejka a i pokud ne, před zhlédnutím filmu jej poznáte, nebudu tento odstavec zbytečně věnovat popisu děje, nýbrž odchylkám od knihy. Ta je strukturována jako mozaika, jejíž dílky se překrývají a film podobnou strukturu částečně přejímá. Akorát začíná těsně před koncem knihy (40. kapitola “Hlava XXII), aby mohl diváky napínat, jak to tedy s Yossarianem bude. Opakovaně se Nichols vrací pouze k Snowdenovi a na rozdíl od Hellera nedokáže rozvinutím této události přinést očekávanou katarzi. Mnohé jiné situace nejsou zase z důvodů omezené stopáže nahlíženy perspektivou vícero postav a jejich pointu se dovídáme v rámci jedné scény (nahý muž na stromě). Scény to jsou sice většinou vtipné, ale jiným způsobem než v knize.

Nicholsovo pojetí filmu ze všeho nejvíc připomíná jeden nepřetržitý dialog. Postavy pořád mluví. Často v dlouhých nepřerušovaných záběrech, jdouce odněkud někam. Klasická dialogová pomůcka “pohled/protipohled“ je využívána marginálně, Nichols má očividně rád oba herce v jednom záběru. Samotný obsah vět to nijak nepozměňuje, jenom jim takto občas schází knižní ráznost, mnohé hlášky jejich nezdůrazněním (třeba detailem tváře) lehko zaniknou. Humor v jiné než slovní a tudíž filmovější podobě mohl být zastoupen hojněji (všehovšudy si vybavuji vojáka v bílém a vtipy postavené na Yossarinově nudismu). Režisér s kameramanem Davidem Watkinem ale často dokázali najít úhel, jež z jinak průměrného vtipu činí malý blyštivý klenot k opakovanému přehrání (štafeta „Proč je nahý?“).

Filmová Hlava XXII má nezdravě blízko k divadelní hře (to ostatně většina Nicholsových filmů) a stejně jako divadelní hra musí chtíc nechtíc hodně spoléhat na herce. Alan Arkin neměl až do nedávné minulosti (pro něj oscarová Malá Miss Sunshine) v žádném filmu tak výraznou roli. Jako Yossarian sice neodpovídá výplodu mé četbou nasáklé imaginace, ale zdárně dokáže budit velmi důležitý dojem, že je v celém tom blázinci jednou z nejrozumnějších osob. Tu další představuje mimořádně neoblíbený kaplan Tappman Anthonyho Perkinse, jenž nedostal prostoru dost, aby nás začal zajímat, ani málo, aby nás jenom pobavil a zmizel. Oproti knize lze zaznamenat nepatrně vyšší koncentraci beznadějně zelených mozků mezi obyčejnými vojíny, projevujícími se občas jako totální, nikoliv vtipní a svou tupostí na něco poukazující, blbci.

Autority, jež si neprávem žádají respekt, zastupuje s mírou buzerující, bez míry pokrytecký plukovník Cathcart (Martin Balsam), podle IMDb první postava v dějinách amerického filmu vykonávající před kamerou velkou potřebu. S plným nebojovným nasazením zahrál v docela jiném světě uprdeleného generála Dreedlea Orson Welles, který také projevil zájem o práva na zfilmování knihy. A po Půlnočním kovboji vdechl duši dalšímu morálně ambivalentnímu charakteru John Voight. V roli Mila, obchodníka schopného prodat Eskymákům ledničku, jsem jej nemohl vystát ještě méně než Mila knižního, svou vypočítavostí místy zábavného.

Režisérův požadavek na 36 bombardérů B-25 se čelně střetnul s rozpočtem, dovolujícím nanejvýš 17 letounů. Budiž, film i s jejich motory vydává velmi přesvědčivý hukot, suplující nepřítomnou původní hudbu. Nevím, proč od ní bylo upuštěno, ale věřím, že by s volnější, méně „zatuhlou“ režií mohla oddálit moment, od něhož filmu přestává stačit dech. Přichází mnohem dříve než v knize. Nevhodné načasování uškodilo také komerčnímu úspěchu. Ve stejném roce (1970) si antimilitaristická srdce diváků získávala jiná válečná satira – Altmanův M*A*S*H.

Hlava 22 (Catch-22, USA 1970)
délka 122 minut

režie: Mike Nichols; scénář: Buck Henry (podle knihy Josepha Hellera); kamera: David Watkin; hrají: Alan Arkin (Yossarin), Martin Balsam (Cathcart), Richard Benjamin (Danby), Art Garfunkel (Nately), Jon Voight (Milo), Anthony Perkins (Tappman)

70%

jak hodnotí jinde: ČSFD (78%), IMDb (7.1), RT (88%)