Zodiac

Zločin a… trest?

Nevýslovná hrůza zcela paralyzovala celé Spojené státy na přelomu 60. a 70. let. V San Francisku začal řádit sériový vrah, který sám sebe v četných dopisech policii a novinářům označoval za Zodiaca. Jeho totožnost nebyla nikdy odhalena. Nový film Davida Finchera (Sedm, Klub rváčů) začíná prvním z řady chladnokrevných mordů a snaží se být co nejvěrohodnější rekonstrukcí tehdejšího vyšetřování. Chce to mimořádný talent, abyste dokázali udržet pozornost diváků po celou dobu stošedesátiminutové podívané, která navíc nebude mít konec v typickém (hollywoodském) slova smyslu.

Fincher si ke zpracování Zodiacova případu vybral knihu Roberta Graysmithe, který je navíc jednou z hlavních postav filmu, nespoléhal se však pouze na ni a sám začal šťourat v archivech se zápalem sobě vlastním. Mnoho detailů docení pouze ti největší fajnšmekři a některé z nich ani ti ne. Člověk se až ptá, zda-li nebylo zbytečné jít takto do hloubky, na druhou stranu – snaha se cení. Výsledkem je na dlouhou dobu asi nejpečlivější filmová studie případu, jež se výrazně vryl do dějin americké kriminalistiky i do dějin Ameriky jako takové.

Jednotlivé vraždy následují v poměrně rychlém sledu za sebou a dále film jenom paralelně sleduje vyšetřování policie a novinářů. K psychothrilleru Sedm má Zodiac hodně daleko, vraždy jsou zde spíše jakýmsi cvičením režisérského stylu, pouhým startovacím motorem pro ústřední zápletku celého filmu – tj. pátrání po vrahově identitě. Péče, která je věnována každému zavražděnému, jenom umocňuje děsivost těchto scén a například „nervnost“ vraždy u jezera za bílého dne se pohybuje na samé hranici toho, co je pro běžného diváka ještě snesitelné. Jiný „vražedný“ moment jakoby parafrázoval Stopaře, ačkoliv hláška „Než tě zabiju, vyhodím tvoje dítě z okna“ pravděpodobně zazněla i ve skutečnosti.

Z množství charakterů je obtížné vybrat jediného hlavního hrdinu, tím se teprve v druhé polovině stává svým pátráním na vlastní pěst kreslíř Robert Graysmith (Jake Gyllenhaal). Jeho kolega Paul Avery (Robert Downey Jr.), mající pod palcem černou kroniku San Francisco Chronicles, doplatí na snahu dostat se na výsluní za využití Zodiacovy „popularity“. Zákon zastupuje inspektor David Toschi (Mark Ruffalo), který jakkoliv patří k těm nejlepším, na vraha Zodiacova kalibru je krátký a rád by, kdyby šlo věci řešit stejně přímočaře jako v právě uváděné detektivce Drsný Harry.

Natáčení pod vedením Finchera, obsesivního perfekcionisty (že by druhý Kubrick?), muselo být neskutečně vysilující, výsledné výkony všech herců za to však stojí. Kdo má Marka Ruffala zafixovaného jako hrdinu romantických komedií, možná ani nezaznamená jeho první výstup v roli odhodlaného detektiva ze staré školy. Na výsluní se pomalu vrací Robert Downey Jr., v prvé řadě výtečný komik. Jednoho z hlavních podezřelých pak fascinujícím způsobem ztvárnil John Carroll Lynch. Každá minuta, kdy je na plátně, ve mně vzbuzovala touhu neprodleně a nenávratně prchnout z kina.

Dobové atmosféře nelze nic vytknout. Nejen, že na plátně šedesátá/sedmdesátá léta vidíte, vy je i cítíte. Stejná pečlivost již tolik neprospívá vyprávění, neustále narušovanému titulky oznamujícími, kdy a kde přesně se nadcházející událost stala. Jde tedy ještě o film, nebo už o dokumentární rekonstrukci? Podobně jako v případě Letu číslo 93 stále hlavně o ten film, Zodiac sice z mnoha důvodů nemůže dosahovat stejné působivosti, ale co se týče věrohodnosti… . Třeba se podobně pojaté snímky (tzn. snímky ultrarealistické, mající funkci zábavnou i didaktickou) stanou novým trendem, ačkoliv (a bohužel?) – vzhledem k jejich slabému komerčnímu potenciálu to není moc pravděpodobné.

O Zodiacovi-filmu lze popsat přinejmenším tolik stohů papírů jako o Zodiacovi-vrahovi. Není to vyloženě divácká podívaná. Na to disponuje (vzhledem k žánru) příliš dlouhou stopáží a příliš nestandardní formu vyprávění, která může být pro mnohé až odrazující. David Fincher opět potvrdil svou pověst výtečného režiséra, který se nebojí riskovat a jít si – hlava nehlava – za svým. Nečekejte efektivní podívanou, která vás sama od sebe pohltí, pro plné docenění Zodiacových kvalit je nutné přijmout poněkud složitější pravidla hry a dokázat na více než dvě a půl hodiny plně koncentrovat svou pozornost.

Zodiac (USA 2007) ****

Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 85%

Déjà Vu

Film týdne (33)

Již viděné

Znáte ten pocit, když vidíte něco, co jste dle vlastního mínění již někdy dříve v naprosto totožné podobě viděli? Říká se mu déjà vu a je o něm celý tento film. Nemyslím tím, že by každá z jeho scén kopírovala scénu z filmu jiného, Déjà Vu je na americký akční thriller originální až až. V New Orleansu, již tak dost zdeptaném řáděním hurikánu Katrina, exploduje trajekt s více než pěti sty pasažéry na palubě. Pravděpodobně šlo o teroristický útok, jehož vyšetřování si bere na starost agent ATF Doug Carlin (Denzel Washington), pro něhož se celý případ stane téměř osobní záležitostí, když je na místě exploze nalezeno tělo krásné dívky Claire Kuchever (Paula Patton), která s největší pravděpodobní nezahynula následkem výbuchu.

Carlin je kontaktován FBI, která má – neřešme proč – zvláštní zájem na odhalení pachatele a nápomocným je jim k tomu zvláštní přístroj, velice zvláštní přístroj. Za pomoci všech možných satelitových snímků může sledovat, co se dělo na určitém místě přesně čtyři a půl dne před momentem v současnosti. Přetáčení zpět není kvůli přílišnému vytížení možné, agenti musí mít tedy dobře rozmyšleno, co chtějí v daný moment čtyři a půl dne zpět sledovat. Carlin si jako objekt svého zájmu vybere právě Claire (podobnost jmen čistě náhodná?), do které se postupně začne zamilovávat. Ano, začne se zamilovávat do hodinu od hodiny rozloženější dívky, kterou paradoxně sleduje „naživo“, ještě plnou energie. Romantická linie je opravdu jenom linií vedlejší, ale překvapivě linií fungující a činící závěr opravdu dojemným.

Scénáristé dokázali danou myšlenku bohatě zužitkovat a na své si přijdou jak milovníci těžko uchopitelných časových paradoxů, nad kterými je lepší moc nepřemýšlet, tak ti, jenž se chtějí pouze bavit u slušné detektivky s nějakou tou akcí. Logické problémy vyvstanuvší s nástinem principu zařízení, kolem kterého se všechno točí, jsou pro jistotu ihned vyvráceny náloží teoretické fyziky natolik komplikované, že je lepší tomu uvěřit, než v tom hledat nějakou zradu. Že by přitom nemuselo jít o úplné sci-fi, mě přesvědčil dokument vysílaný shodou okolností ve stejný den na National Geographic a zabývající se možnostmi využití a zneužití všelijakých sledovacích udělátek. Doba, kdy budou moci speciální agenti (ale také různí voyeři) sledovat každý náš krok, ať se budeme nacházet kdekoliv, není tak daleko, jak by se mohlo zdát.

Pár překvapení by mohlo být ze scénáře zcela vyškrtnuto, zvlášť z druhé poloviny, kdy film již začíná připomínat regulérní scifko. Na druhou stranu nás právě tato překvapení drží celou dobu v napětí a nejistotě, jakým způsobem se bude příběh dále vyvíjet. Občasné odkazování k 11. září není do děje naroubováno příliš násilně – spíš jenom, aby se neřeklo. A pokud mělo něco symbolizovat obsazení „Ježíše“ do role hlavního (překvapivě i jediného) záporáka, tak ať, i hledači metafor si přijdou na své. Shrnuto a podtrženo – scénář dokáže proti případným námitkám na svou plochost dostatečně pádně argumentovat.

V současnosti je jen málo režisérů, kteří dokáži natočit nikoliv tupou komerční akci a jedním z nich je bezesporu mladší brácha Ridleyho, tedy Tony Scott. Ačkoliv Déjà Vu obsahuje pouze dvě pořádné akční sekvence (přičemž jedná je nadmíru originální a ta druhá úžasně adrenalinová), dokázal mě Scott držet celou dobu v přesvědčení, že sleduji zběsilou jízdu, uhánějící neohroženě vpřed. Kromě velice svižné, oproti Dominu přitom směšně střídmé režii a výtečného nápadu (překvapuje mě, že něco podobného někoho nenapadlo již dříve) na tom má zásluhu charisma Denzela Washingtona. Ten, sotva se objeví na plátně, vzbuzuje respekt a dojem drsného detektiva, nicméně sympaťáka, s nimž bude radost strávit následující dvě hodiny.

Déjà Vu přináší vydatnou porci chytré zábavy. Nemusíte mít doktorát z kvantové fyziky, abyste si ji plně vychutnali (ten by naopak mohl být přítěží :)). Úplně bude stačit, když se – zásobeni popcornem a nějakým nápojem – pohodlně uvelebíte do křesla a svůj mozek vypnete jenom tak napůl. Imho by bylo drzostí chtít víc.

Déjà Vu (USA 2006) ****

Herecké výkony: 80%
Scénář: 80%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 85%

Nejlepší filmový padouch?

Co by si všichni ti hrdinové stříbrného plátna počali bez svých protivníků? Kolik filmů již doplatilo na jejich nepřesvědčivost? Slovy Alfreda Hitchcocka: „čím lepší je zlosyn, tím lepší je film“ a s jeho slovy lze jedině souhlasit. Jenže, který ze všech těch padouchů vzbuzoval největší respekt, ze kterého šla největší hrůza, který dával reprezentantovi dobra nejvíce zabrat? Taky byste to rádi věděli? Pojďme to zkusit zjistit…

Jména maximálně tří padouchů (nejlépe včetně jména filmu, ve kterém vystupovali), které považujete za nejlepší (ať už si v této souvislosti za daným adjektivem představujete cokoliv) mi můžete až do 1. července posílat na e-mail (uživatelé ČSFD na poštu). V případě více jmen nezapomeňte uvést pořadí, aby jim mohl být přidělen patřičný počet bodů (5 za první místo, 3 za druhé, 1 za třetí). Z nejčastěji se opakujících jmen pak budete moci pomoci blueboardové ankety hlasovat pro definitivního vítěze.

Kontaktní údaje naleznete na mém ČSFD profilu. Předem děkuji za všechny tipy.

Tajnosti

Všichni je máme

Od zveřejnění prvního traileru (hezky česky foršpanu) mi bylo jasné, že Tajnosti musím vidět. Slibné herecké obsazení pod vedením jedné z nejtalentovanějších režisérek České republiky, se scénářem téže slečny a v produkci Jana Svěráka – může z toho vzniknout špatný film? Ani náhodou.

Někdy máte pocit, že vám všechno krásně vychází, máte, po čem zatoužíte, avšak svou vnitřní prázdnotu zaplnit nedokážete. Podobný pocit mnohdy trvá jenom pár desítek minut, ale jednou přijde den, kdy zjistíte, že jediným možným východiskem je razantní změna celého dosavadního života. Překladatelka Julie (Iva Bittová) se zrovna do jednoho takového dne probudila. Při společné snídani s dcerou (Martha Issová) a manželem (Karel Roden) se zaposlouchá do hudby americké jazzové pianistky Niny Simone a dojde k přesvědčení, že ke štěstí ji chybí piano. Možná si řeknete: „cca čtyřicetiletá ženská s bohatým manželem chce piano? Pche… prostě jenom neví, co by s penězi“, ale věci se mají jinak. Někomu to dojde během deseti minut, někomu až v samém závěru a někdo bude Julii považovat za nerozhodnou, zazobanou a nespolehlivou (hodně ošklivě řečeno) slepici i po skončení. Sám jsem její počínání přestal shledávat iracionálním, sotva manžel odjel do zaměstnání a dcera do školy.

Tajnosti jsou plné silných scén vzbuzujících neméně silné emoce a není to (pouze) zásluhou výtečné hudby (kromě Niny Simone především Buty), nýbrž (hlavně) schopnosti Nellis podobné scény inscenovat. Právě jejich plné procítění je tím nejlepším způsobem, jak pochopit jednání hlavní hrdinky, jak s ní spoluprožívat veškeré dění a jak si z filmu nakonec odnést to, co režisérka zamýšlela. Jsou to vesměs hodně niterné emoce a jistě se najdou mnozí, kteří si budou po celých sto minut držet chladný odstup a Juliino počínání pro ně bude velkou záhadou. Mnozí tvrdí, že je to film pouze pro ženy, ale copak muži nemají žádné tajnosti? Samotný fakt, že se našli i tací, kteří každé Juliino rozhodnutí prožívali jako své vlastní a že to jsou v nemálo případech (třeba v tom mém) muži, považuji za důkaz obrovského talentu. Tajnosti se liší od Výletu i Ene bene, nesnaží se být za každou cenu věrné realitě, působit přirozeně. Vzhledem k tématu je zvolený přístup (jenom tenkou nití spojené epizodky) tím nejlepším možným.

Není důvod nevěřit tvrzení, že Tajnosti scénu za scénou odpovídají původní představě Alice Nellis. Nejde o typicky divácky, čili masový, produkt. Jeho emoce jsou skryté, přesto přístupné každé otevřené duši. Kamera Ramunase Greičiuse rámuje magické, ba přímo snové obrázky, kterou nám jsou společně se subtilním hereckým výkonem Ivy Bittové otevřenou bránou do světa poznání. Především zevrubnějšího poznání sebe sama. Zdánlivá chladnost Ivy Bittové je opravdu jenom zdánlivá. Jednoduše hraje ženu, která nemá potřebu, resp. ani nedokáže, dávat příliš najevo své emoce (a jak je v jedné scéně názorně demonstrováno, nemá smysl tuto bariéru násilně bourat – odbourá se sama až přijde ta správná chvíle). Ze zástupu výtečných herců (mj. Lenka Vlasáková, Sabina Remundová, Anna Šišková) stojí za vyzdvižení debutující Miloslav König – v roli prodavače hudebních nástrojů naprosto přirozený, hrající se suverenitou vlastní hercům mnohem protřelejším.

Tajnosti pro mne byly milým pohlazením po duši. Nejen svými – na českou i jakoukoliv jinou kinematografii – mimořádnými kvalitami, ale (a především) nepopsatelnými pocity, jež ve mně vyvolávaly. I kdyby na vás nezapůsobil zdaleka tolik, tu malou službu, že na ně zajdete do kina, případně si jej časem koupíte na DVD, mu, potažmo české kinematografii jako takové, prokázat můžete. 🙂

Tajnosti (ČR 2007) *****

Herecké výkony: 90%
Scénář: 90%
Režie: 95%
Celkové hodnocení: 95%

Černá kniha

Film týdne (32)

Až k jádru věci

Rok 1944 – nacisty okupované Holandsko. Židovské dívce Rachel skýtá dočasné útočiště tajný úkryt v domě jedné rodiny bigotních křesťanů. Když na jejich dům dopadne bomba, Rachel má to štěstí, že v něm není. Najednou se tak stává ohroženou kořistí, což přijímá s relativním klidem, ba přímo nadšením („alespoň nemusím před každým jídlem odříkávat otčenáš“) pouze do chvíle, kdy je zbytek její rodiny postřílen při nezdařeném pokusu o převoz do Belgie. Ona sama opět vyvázne živá a stane se členkou odbojářské skupiny, dvojitou agentkou, jež je pro vlast rozhodnuta obětovat cokoliv, svým svůdným tělem počínaje.

Pokud si myslíte, že vás žánr válečného filmu již nemá čím překvapit, budete Černou knihou překvapeni. A to hned několikrát. První překvapení bude možná souviset se zjištěním jména režiséra – Paul Verhoeven. Ano, ten Verhoeven, který má na svědomí brutální sci-fi RoboCop a Total Recall nebo erotický thriller, v němž Sharon Stoneová považuje kalhotky za zbytečný luxus. Dříve natočil také několik filmů ve svém rodném Holandsku (Turecký med, Oranžský voják, Čtvrtý muž), které jsou údajně neméně kontroverzní a na první pohled komplikovanější než jeho hollywoodské provokace (o nichž lze však také vést dlouhé akademické debaty).

Dalším překvapením by mohla být žánrová nevyhraněnost. Černá kniha zdaleka není jenom válečným filmem. Válka jako taková tvoří pozadí pro béčkově stylizované dobrodružství (inspirace Indianou Jonesem?) okořeněné dehtově černým humorem, neamericky odvážnou erotikou a nějakým tím mozkomíšním mokem. Zastoupení jednotlivých žánrů není náhodné, nýbrž dobře promyšlené a jejich střídání napomáhá učinit stočtyřicetiminutovou délku ne pouze snesitelnou, ale natolik zábavnou, že si budete přát, aby film nikdy neskončil. Odvaha, s jakou Verhoeven znevažuje vážnost válečné tématiky v žádném případě není samoúčelnou snahou o vyvolání pozdvižení.

Konstatování, k jakému se scénář přes řadu náznaků dopracovává, je jasně srozumitelné, ale jeho (vizuálním) vyřčením v samém závěru nic nekončí, naopak – jenom začíná další z nekonečného množství cyklů. Film by se klidně mohl odehrávat v jiné době, za jiné války, jeho myšlenka by zůstala zachována. Válku samotnou vlastně ani moc neřeší, pouze ji přijímá jako trpkou realitu, vhodnou pro rozehrání napínavého příběhu, v němž nebude chybět nic z toho, co – po krvi a sexu lačnící – divák vyžaduje. Není to film hloupý a přitom úžasně zábavný, lze si snad přát víc?

Verhoeven se vyžívá v dekadentních detailech, jejichž četnost láká k dalšímu zhlédnutí: Když se Rachel před infiltrací barví na blond, tak všude (opravdu všude!), když si stejná slečna myje v nacistickém sídle uhlím zasviněnou nožku, důkaz své spolupráce s odbojem, v záchodové míse, když je konečně vyžit anglický inzulín, jehož cesta filmem je podobně zajímavá jako cesta samotné Rachel… je toho mnoho, je radost to objevovat a hledat v tom různé skryté narážky. Mít režiséra takříkajíc „přečteného“ není nutné, člověk „osprchovaný“ výkaly vzbuzuje znechucení i bez vědomí, co je to za člověka, vinou koho je v takové situaci a čí výkaly to vlastně jsou.

Během okázalé dlouhé Černé knihy jsem se ani jednou nezačal nudit, ale navzdory dobré zábavě a neustálému napětí, co přijde jako další, mě malinko znepokojovala zprofanovanost některých použitých elementů. Při scénách připomínajících po scénáristické stránce ten nejhloupější akční film (ať dialogy, nevěrohodným chováním postav či nevěrohodností celé vzniklé situace) mi nezbývalo, než se uklidňovat tvrzením, že jde o tvůrčí záměr, o součást velice dobře promyšleného plánu. Kdo ví, možná o záměr skutečně šlo, možná, že ne, že Verhoevena příliš přeceňuji a hledám v Knize něco, co v ní vůbec není.

Nevím jestli to bylo štěstím, nebo zkušeným okem režiséra, ale mezi vybranými herci nelze najít jediného, který by do své role nepasoval. Počínaje Carice van Houten – cynickou mrchou, prodávající své tělo, přesto titulní hrdinkou, které nelze nefandit, přes hodného odbojáře Hanse (Thom Hoffman), který vlastně hodný není, až ke zlému náckovi Müntzemu (Sebastian Koch – Životy těch druhých), který vlastně není zlý. Snaha vyhýbat se černobílosti v pojetí charakterů je úporná, nikoliv směšná a rozhodně mnohem kontroverznější než v případě – českými odbojáři (možná právem) odsuzované – Operaci Silver A.

Svět vede nesmyslné války se sebou samým již po staletí. Šance na jejich definitivní ukončení rovná se v lepším případě nule, v horším naprostému vyhlazení populace jako takové. Lidská společnost si nezaslouží odpuštění, zaslouží si znát vlastní chyby, zaslouží si jejich neustálé připomínání, jakkoliv je bolestivé. Černá kniha kape ocet do ran, které se nikdy nemohou zahojit. Na rozdíl od jiných podobných snímků vás neuvrhne do deprese okamžitě, ale teprve při konfrontaci viděného s vlastním světonázorem. Navzdory vážnosti své myšlenky je to v prvé řadě podívaná, u které se budete bavit, což je jeden z mnoha paradoxů dnešního světa, zároveň jedno z mnoha témat tohoto „tak trochu jiného válečného filmu“.

Černá kniha *****
(Zwartboek, Nizozemí, Belgie, Německo 2006)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 85%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 90%

Walk The Line

„Heeeeere is Johnny!“

Jeho vzestup byl bleskový. Jeho talent nezpochybnitelný. Jeho písně populární po celém světě. Jeho fanynky neodbytné. Jeho hlas nezaměnitelný. Jeho život divoký, plný prášků a alkoholu. Jeho jméno bylo, je a bude navždy zapsáno do historie americké hudební scény vedle hvězd Elvisova formátu: „Dámy a pánové, přichází Johnny Cash!“

Životopisy slavných zpravidla trpí tím neduhem, že jejich režiséři nejdou ze strachu před fanoušky příliš do hloubky a pouze opatrně bazírují po povrchu. Ze snahy vzepřít se tomuto trendu a najít jakousi zlatou střední cestu, vznikl předloni Ray, vloni Walk the Line. Dva kvalitní filmy, z nichž ani však jeden nedokázal přesáhnout rámec běžné biografie (což se podařilo např. snímku Capote). Je třeba ocenit otevřenější pohled na životy dvou slavných zpěváků, ale veskrze uhlazená podívaná s několika záběry např. na Cashe ládujícího se hrstmi léků, je stále veskrze uhlazenou podívanou, nikoliv výjimečným filmem. S touto otevřeností navíc souvisí další problém – jak se zavděčit všem divákům, tedy včetně těch, kteří k dané osobnosti vzhlížejí bezmála s posvátnou úctou. Bezesporu se najde mnoho Cashových fanoušků, jež si zamilovali jeho hudbu, aniž by znali detaily jeho pohnutého života. Walk the Line, ač vyznívá spíše smířlivě (tím pádem nevěrohodně), jim může vzít veškeré iluze a třeba je i přivést k přesvědčení, že ty nejlepší songy stvořil Cash pod vlivem povzbuzujících látek. Jenže, kdyby neměl žádný talent, dokázal by to také? Když se vrátíme k představě ideálního životopisného filmu – lze pak vůbec něco podobného zrealizovat? Ať je to jak chce, vyvstává zde slušný prostor pro diskuzi. Jde o téma, nad kterým můžeme dlouho polemizovat, můžeme však také najít řešení? Raději doufejme, že jej najdou jiní.

Přejděme však už k samotnému filmu. Ten začíná pěknou sekvencí situovanou do věznice, která vás nutí ptát se: „dočasný domov samotného Cashe?“ Ne, v této chvíli je to pouze jedna ze zastávek na jeho vězeňském turné, k němuž se rozhodl po „procitnutí“. Cesta k němu zabírá následující dvě hodiny, začíná v Arkansasu 40. let a končí v letech šedesátých. Díky Mangoldem zvolenému způsobu narace plyne relativně svižným tempem. Vše se bude odvíjet na základě vašeho vztahu k hudebnímu žánru, ve kterém Cash tvořil (něco mezi country a Rock n‘ Rollem). Sám jeho fanouškem nejsem, poslech hudby mi však nezpůsoboval akutní krvácení z uší, naopak činil film celkově snesitelnějším.

Kromě samotného Cashe párkrát zapěje rovněž jeho přítelkyně June Carterová a po pravdě – její zpěv podnítil mou zvědavost více, než zpěv hlavní hvězdy večera. Zjištění, jak málo jejich sólových desek vyšlo, bylo pro mne nemilým překvapením. Dle dostupných ukázek není pochyb o téměř nerozeznatelné podobnosti hlasů jejího s hlasem Reese Witherspoonové, stejně tak hlasu Cashe s hlasem Joaquina Phoenixe. Oba zpívají s maximální nasazením. V dramatické rovině předvádí pozoruhodnější výkon Witherspoonová. Živelná kráska překypující energií, opora pro svého nejistého partnera – to je ideální, zde přímo oscarová, role pro ženu jejího věku a talentu. Ve společných scénách zůstává v jejím stínu i Phoenix, neschopen předvést pod vlivem drog zapamatováníhodnou kreaci. Škoda, protože do Cahovy kůže se dokázal vžít na sto procent.

Režie ryze standardní, kamera rámující obyčejné obrázky, ničím neudivující, Mangold ví, kdy zařadit svižnější střihovou sekvenci, kdy diváka dojímat a kdy dění proložit nějakým tím vtípkem. Jde tedy nutně o komerční kalkul bez vyšších uměleckých ambicí? Nejspíš to nebyl záměr, ale ano, jde. Walk the Line je dobrým filmem, formálně nikterak překvapujícím, přinášejícím malinko odvážnější pohled do soukromí Johnnyho Cashe. Chcete-li o něm něco vědět, určitě tento film nevynechejte, chcete-li výjimečný filmový zážitek, poohlédněte se jinde.

Walk the Line ***
(USA 2005)Herecké výkony: 85%
Scénář: 70%
Režie: 70%
Celkové hodnocení: 70%

My Sassy Girl (Yeopgijeogin geunyeo)

Film týdne (31)

Facky, zvratky, nedobrovolný pohřeb a jiné romantické věci

Chlapec narazí v metru na přiopilou dívku. Přiopilá dívka se vyzvrací na hlavu jednoho z cestujících. Chlapec je mylně považován za jejího přítele, musí se jí ujmout a na zádech ji odvléct do motelu. Zde je policií nahý přistižen nad jejím tělem, omráčen slzným plynem a následně zavřen do vězení, kde mu společnost dělá parta drsných (přesněji drsně pošramocených) gangsterů. Takto začíná jeden z nejnádhernějších romantických příběhů posledních let. Ano, Jihokorejci mají jinou mentalitu, to jsem si během filmu opakoval neustále, ale emoce – ty jsou přece univerzální napříč celým světem. Nebo ne?

Klasický příběh o vztahu dvou lidí již dlouho nebyl tak neklasický. Tento je rozdělen do tří částí (První půlka, Druhá půlka, Epilog). Cestu k sobě hledá spíše nesmělý mladík s nezajímavou minulostí, nejasnou představou o budoucnosti a ledabylým přístupem k současnosti (Tae-hyun Cha) a živelná dívka, kterou pronásleduje smutná událost z minulosti, proti čemuž bojuje vydatným užíváním si přítomností a sní o setkání s mužem z budoucnosti (Ji-hyun Jun). První polovina osciluje někdy mezi groteskou, teenagerskou a bláznivou komedii založenou na nepravděpodobnosti. Druhá polovina trochu „měkne“, tíhne spíše k něžnější romanci, věci se zde již začínají řešit. Epilog potom vše povyšuje daleko nad rámec běžné podívané, po jejímž zhlédnutí budete mít na chvíli pocit, že létat vysoko v oblacích je tak snadné.

Ke snímku My Sassy Girl mě přilákaly nadšené ohlasy na ČSFD, vyzdvihující jej jako ten nejlepší ze všech těch úžasných jihokorejských filmů. Nevěděl jsem moc dobře, do čeho jdu, neměl jsem jasnou představu, co chci vidět, ale věřil jsem, že se zařadím k davu nadšenců. Nyní, den po zhlédnutí, jsem na vážkách, netuše přesně, jakým způsobem tu změť pocitů v mé hlavě uspořádat. Svůj názor k tomuto filmu, svůj vztah k němu, jsem během sledování musel několikrát pozměnit. Nadšení střídalo nepochopení, nepochopení střídalo zklamání, zklamání střídalo celkové znudění, celkové znudění střídala nepopsatelná radost. Schizofrenní pocity stále přetrvávají.

Je dost neobvyklé naředit romanci slapstickouvou komedii, akčním sci-fi a psychologickým dramatem, ale jak vidno, Jihokorejcům to nedělá problém a nejspíš jim také nedělá problém to následně strávit. Může to šmakovat i Středoevropanovi? Sám bych podobnou směsici žánrů označil přinejmenším za nevšední, možná trochu zbytečně natahující film na dvě a čtvrt hodiny (director’s cut), nemůžu však popřít, že jsem se celou dobu skvěle bavil a netrpělivě čekal, s jakým dalším nečekaným nápadem tvůrci vyrukují. Navíc, což je nejlepší, všechny ty zdánlivě nesmyslné a samoúčelné scény dostanou v závěru smysl být. Být přesně tak dlouhé, jak jsou. Otázkou však zůstává, zda-li by bez nich celý film nefungoval také a nefungoval lépe.

Změť emocí, které ve mně Moje drzá holka vyvolávala a kterým jsem nedokázal příliš dlouho čelit, mě nutí sáhnout po slůvku „emoční tornádo“. Infantilní radost z každého nového originálního nápadu, mírná otrávenost nad neschopností pohnout příběhem o výrazný kus kupředu, nejistota nad následujícím vývinem situace, slzy dojetí… . Navzdory snaze usměrňovat pocity příjemně poslouchatelným soundtrackem, neměl jsem v záměru tvůrců jasno až do posledních cca deseti minut. Po nich jsem ovšem měl jasno tak průzračně nenapadnutelným způsobem, že jsem celý ten ulítlý snímeček začal s okamžitou platností zbožňovat. Kdyby se v podobném duchu nesly předchozí dvě hodiny… a zde opět vyvstává otázka: kdyby se v podobném duchu nesly předchozí dvě hodiny, šlo by o stejně mimořádný filmový zážitek?

Pointy patří k těm nejsilnějším zbraním podstatné části jihokorejské produkce, skvělá technická stránka rovněž. Na filmu jde poznat, že neměl kdovíjak oslnivý rozpočet, o to větší obdiv však jeho tvůrci zaslouží. Například pro děj nepříliš důležité scény z vymýšlených filmů obsahují perfektní zpomalené akční sekvence, které vůbec nepůsobí odbytě – přitom jsou zde jen tak, pro potěchu diváka, aby neměl pocit, že byl ošizen. Takový přístup je mi sympatický a zastávám názor, že podobná pečlivost by měla být přikládána každému vznikajícímu filmu, nikoliv jenom těm jakože ambicióznějším.

Moc fajn je taky kamera, která s oblibou krouží okolo tváří hlavních představitelů. Ti jsou jako oheň a voda, přesto se mají rádi a vy jim to věříte. Větší prostor na předvedení svého talentu logicky dostala roztomile nesnesitelná Ji-hyun Jun, kterou – navzdory její povaze – není snadné nemilovat. Tae-hyun Cha vedle ní sice působí trochu jako blbeček, který si nechá všechno líbit, ale vzájemně se skvostně doplňují (nejen fackami).

Mnohým vtipům chybí důraznější pointa, mnohým chybí logické opodstatnění, proč narušují křehkost milé romantické linie (zmíněné zvracení, mnoho bizarních groteskních scének), ale co by to bez nich bylo za film? Rozhodně ne My Sassy Girl. Nevím, k čemu celou tuhle šílenost přirovnal, tudíž mi nezbývá, než vám ji pro vytvoření vlastního názoru doporučit. Mé čtyři hvězdičky s otazníkem berte jako důkaz velké nejistoty a zároveň jako hodnocení, jež rozhodně nenáleží obyčejnému filmu.

P.S.: Premiéra amerického remaku s Elishou Cuthbert v hlavní roli je oznámena na listopad 2007. 🙂

My Sassy Girl ****?
(Yeopgijeogin geunyeo, Jižní Korea 2001)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Srdce velí dát: 100%
Mozek by raději: 50%
Celkové hodnocení: 85%

Letní kino

Posted: 9. 6. 2007 in různé, tipy

0

Nenechte se zmást poněkud zavádějícím názvem tohoto článku, jeho tématem nebudou letní kina jako taková, nýbrž důvody, proč si v létě do kina zajít. Jinými slovy: ty nejzajímavější filmy, které nás v létě čekají.

Červen 

Již tento čtvrtek vtrhly do našich kin dva snímky o policistech a vrazích, dva diametrálně odlišné snímky. Tím prvním je temný krimithriller Davida Finchera Zodiac, jenž sklízí nadšené ohlasy nejenom ze strany kritiků, tím druhým pak superakční britská komedie Jednotka příliš rychlého nasazení od tvůrců parodie Soumrak mrtvých. Následující týden nás čeká životopis nejslavnější šansoniérky Edith Piaf, který se natáčel mimo jiné také v České republice. Ve stejný den bude mít premiéru – zatím mizerně hodnocený – Shrek Třetí, ze všech třetích pokračování letošního roku údajně to nejhorší (i když Spider-Man se taky nemá čím chlubit). Spíše vlažné přijetí zaznamenal nejnovější film Zhanga Yimoua Kletba zlatého květu (premiéra 21.6.), davy akčních fanoušků však již netrpělivě vyhlížejí jiné datum, 28.6., kdy se na plátna po dlouhých dvanácti letech vrátí John McClane. Největší obavy ohledně Smrtonosné pasti 4.0 se týkají příliš mírného ratingu.

Červenec 

Červencové premiéry odstartuje velmi slibná čtveřice, přímo se nabízí napsat fantastická čtyřka. 🙂 Vedle trojky Dannyho parťáků se můžeme těšit na první část projektu Grindhouse, konkrétně na Tarantinovo Auto zabijáka (ve skutečnosti jde o část druhou, ale na tom nesejde), dále na životopis britské spisovatelky Beatrix Potterové Miss Potter s Renée Zellweger a již naznačený druhý díl komiksové adaptace Fantastické čtyřky. Nálož slibných filmů nepoleví ani během následujících červencových dní. Od 12.7. to bude dlouho vyhlížený Inland Empire podivína Davida Lynche, vtipně nazvaná Warholka mapující začátek kariéry Andyho Warhola a pokračování obzvlášť v Čechách a na Slovensku tolik „milovaného“ Hostelu. Celkem dost filmů na jeden měsíc, viďte? Ale to zdaleka není všechno, čeká nás ještě Harry Potter a Fénixův řád, zajímavě obsazená romance Hezké sny a samozřejmě… Simpsonovi ve filmu!

Srpen 

Srpnový rozjezd bude o něco pozvolnější, takže pokud budete zrovna v této době na dovoledné, o mnoho nepřijdete. Kromě několika průměrných žánrových snímků (Fracture, Disturbia, Next) nás čeká Peter O’Toole v dramatu Venus. Avšak hned následující čtvrtek (9.8.) by si měli v kalendáři červeně vyznačit všichni filmoví diváci otrávení současnou americkou produkcí a toužící po něčem novém, ne však přímo experimentálním. Pro Faunův labyrint není jakékoliv množství chvály množstvím dostačujícím, jenom doufejme, že nebude nasazen ve všehovšudy pěti kopiích. Kromě paní Potterové zavítá v létě do našich kina ještě jedná, možná ještě známější a úspěšnější britská autorka – Vášeň a cit nebude chybět Jane Austenové alias Anne Hathawayové. Ač se lze domnívat, že tento malý, nenápadný snímek svou brutální silou převálcují Transformers, jimiž by se měl ve velkém stylu vrátit jeden z nejspolehlivějších režisérů nenáročných letních blockbusterů Michael Bay. Předposlední srpnový týden bude patřit Planetě Teror Roberta Rodrigueze a v ten úplně poslední by měla vyvrcholit bourneovská trilogie Bourneovým ultimátem Paula Greengrasse.

Během tří letních měsíců bude mít pochopitelně premiéru také spousta jiných filmů, možná lepších než ty, na které jsem upozornil, ale snad vám i takto neúplný přehled pomůže trochu se zorientovat v nejbližších premiérách. Myslím, že přinejmenším zábavy si užijeme požehnaně.

Jednotka příliš rychlého nasazení

Posted: 6. 6. 2007 in recenze, z archívu

0

Nejakčnější komedie všech dob

Takhle má vypadat akční film! Skupina britských komiků kolem Edgara Wrighta a Simona Pegga konečně naplno předvedla, co v nich vězí. Výsledkem je parádní snímeček, který je radost sledovat, stejně tak o něm psát. Jednotku příliš rychlého nasazení (ale dále jen Hot Fuzz, je to kratší) lze v podstatě rozdělit do tří žánrově mírně odlišných částí. První třetina je typickou britskou komedií – londýnský superpolicajt Nicholas Angel je „odklizen“ do zapadlé vísky a musí se potýkat s místními „kolegy“, jež se vyznačují poněkud laxním přístupem k práci. Jeho prvotní zápal pro věc („vidím, že jste sebral celou vesnici“) brzy opadne a nezbývá mu, než zkonstatovat, že případ ztracené husy byl ještě jedním z těch zábavnějších. Pak přichází část druhá, hororověji laděna, plná krvavých vražd, tajemna a mystična. Její rozuzlení je poměrně nečekané a přichází poměrně brzy. Dost brzy na to, aby mohli tvůrci posledních dvacet minut pojat coby nářezovou akci. Všechny z těchto tří částí jsou třeskutě vtipné, jen u některých se budete smát více, u jiných méně.

Škála emocí, jež ve mně Hot Fuzz vyvolalo, byla nesmírně pestrá, od dojetí, přes strach a znechucení až k finálnímu nadšení. Přirovnal bych to k nějakému lepšímu filmu od Pixaru, kdy se rovněž celou dobu výtečně bavíte, patetičtější scény bez problému akceptujete a po skončení víte, že to nemohlo být natočeno lépe. Tedy, jistě, že mohlo, ale to už by zavánělo čímsi dokonalým a jak známo, NIC není dokonalé. Na přístupu Edgara Wrighta a Simona Pegga (oba dva napsali scénář, druhý si také zahrál hlavní roli) je mi sympatická rovněž jejich snaha, vzdát nenásilným způsobem hold svým oblíbeným filmům, bez ohledu na to, o jak kvalitní či známé filmy jde. Oni neparodují, oni pouze citují, což skvěle dotváří dojem snímku sice vytvořeného velkými filmovými fanoušky, jež si však vychutná téměř každý. Již od prvních minut je režie kapku zběsilejší, než bývá u britských komedií zvykem. Koncentrací vtipů a děje zprvu připomíná spíše trailer na to, co teprve přijde a při prvním zhlédnutí v podstatě není možné odhalit a docenit všechny skryté vtípky. Když Wright hned zkraje zvolil podobné tempo, moc dobře věděl, proč to dělá. Celou dobu si vlastně připravuje půdu pro ultimátní akci v samém závěru, která dokázala být dechberoucím způsobem extrémně cool i vtipná zároveň.

V pochvalných ódách bych ještě mohl pár set znaků pokračovat, mohl bych ocitovat několik nezapomenutelných hlášek a zmínit, kteří nečekaní herci se objevili ve filmu, nikoliv v titulcích, ale nechci vám kazit zábavu a navíc se říká, že ty opravdu kvalitní výrobky reklamu nepotřebují. To úplně nejlepší, co mohu o Hot Fuzz napsat, co jsem si tudíž nechal až na konec tohoto komentáře, je: v souvislosti s tímto filmem mne nenapadá jediná věc natolik negativní, aby stála za zveřejnění. Mé nadšení bezesporu opadne. Ať už za den, za týden, za měsíc, nebo až při druhém zhlédnutí, ale momentálně, momentálně se Hot Fuzz v mých očích jeví jako film kultovní. Sám bych si přál, aby to nebylo jenom momentálně a jenom v mých očích a kdoví, třeba se tím kultem skutečně stane. Moc bych mu to přál.

P.S.: Chvíli jsem váhal, jestli si film, který je „pouze“ zábavný zaslouží pět hvězdiček, ale stačilo si vzpomenout, kolika větším blbostem jsem je dal, a bylo rozhodnuto.

Vzpomněl jsem si na: Soumrak mrtvých, Mizerové, Policajti, Policejní akademie

Jednotka příliš rychlého nasazení *****
(Hot Fuzz, Velká Británie 2007)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Film Jednotka příliš rychlého nasazení bude do českých kin nasazen již zítra, proto neváhejte a utíkejte si do nejbližšího multiplexu koupit vstupenky!

ROMing

Posted: 4. 6. 2007 in film týdne

3

Film týdne (30)

Film o cestě

Rád bych po delší době (díky Vratným lahvím ne až tak dlouhé) začal recenzi českého filmu oslavnými ódami. Žel bohu, nemohu. Debut režiséra Jiřího Vejdělka – Účastníci zájezdu – přilákal do kin zhruba 800 tisíc diváků, jeho druhý film by v tomto ohledu mohl být podobně úspěšný. Kdo by netoužil vidět legrační road-movie s Mariánem Labudou a Boleslavem Polívkou v rolích dvou svérázných Romů? Jenže skutečnost se má trochu jinak.

Roman (Marián Labuda) si žije svůj nevzrušivý život, z nějž uniká do imaginárního světa rodícího se romského eposu, jehož je autorem. Protože každý národ musí mít svůj epos. Hrdinou tohoto je Somáli, nejmenší romský král, který neumí tančit a pracuje, což se mu přes veškerou snahu nepodaří natrvalo utajit před svými věrnými. V nastalém zmatku Somálimu uletí malý ptáček, dědictví po předcích mající mimořádný symbolický význam a nezbývá mu, než se vydat na dlouhou pouť. Během ní potká mnohé, zažije mnohé, aby nakonec do slova a do písmene svedl tanec se smrtí. Cesta Somáliho se bude nadále prolínat s cestou svého autora, který musí po dlouhé době opustit pohodlí svého bytečku. Má k tomu pádný důvod – jeho syn Jura (Vítězslav Holub) by měl poznat svou nastávající, jež mu byla vybrána již v pěti letech a která zrovna dosáhla plnoletosti. Odvoz jim obstará kamarád Stano (Boleslav Polívka) se svou ledva pojízdnou tatrovkou. A tak se tři Romové – tichý a spořádaný Roman, na inženýra studující Jura a flaškou pálenky věčně dobře naladěný Stano Zaječí („každou rozječí“) – vydávají na cestu za poznáním sebe samých, jejíž průběh bude, jak už to tak bývá, důležitější než samotný cíl.

Fakt, že jsem prvních třicet minut neměl jasno ve spojitosti osudů Romana a Somáliho (čekaje ritchiovské protnutí v samém závěru), považuji egocentricky za důkaz režisérovy vypravěčské neschopnosti, nikoliv vlastní tuposti. Spojitost těchto dvou diametrálně odlišných linií je však dosti nejasná také během minut následujících a jejich (ne)protnutí v závěru zarážející. Moment konfrontace zdánlivě fiktivní postavy se svým autorem po vzoru Horší už to nebude, pobaví, ale bez výraznější návaznosti na zbytek dění postrádá smysl. Veškerá snaha scénáře jít vlastní cestou, vyznívá rozpačitě a budí podezření, že autorovi připadal na komedii málo vtipný, načež se rozhodl přidat ještě nějaké to moudro a když už byl u toho, přidal ještě pár dalších – na papíře možná zajímavých – motivů, až dílo nabobtnalo do nesourodé výsledné podoby. Pokud má být ROMing komedií, je to komedie špatná, pokud má nést nějaké poselství, nese jej způsobem podivným a ne zcela patrným. Zasloužil by okleštit od všeho nadbytečného, přebývajícího, zkrátit na takových sedmdesát osmdesát minut a být buď jedním anebo druhým. Má-li být obojím, pak v rukou zkušenějšího režiséra.

Režisér popírá, že by měl ROMing řešit romskou otázku, údajně si tuto národnostní menšinu vybral pouze pro jejich temperamentní povahu, na které možno lépe demonstrovat důležitost lidské sounáležitosti. Není důvod tomu nevěřit, jediný aspekt, blíže nám přibližující romskou kulturu, je muzika. Spíše můžeme mluvit o univerzálním příběhu o střetu dvou generací, resp. o odchodu generace jedné a nástupu druhé, mladší. Toto je dobře patrné již z chytře zvoleného názvu (ROM + ing, roaming, roming). Držet se této teze je nejschůdnější cestou, kterak přežít celý film a ještě si z něj něco odnést. Ostatní naznačené cíle se s přibývajícími minutami jeví čím dál vzdálenějšími a jaksi nepříliš podstatnými. Cílovou skupinou ROMingu přesto pravděpodobně nebudou mladí, přesněji teenageři. Objevil jsem jediné odhalené poprsí a žádný product placement. No, přinejmenším to druhé potěší. Kritizovat je snadné, zvláště, nedokážete-li sami nikdy vyvinout tolik snahy, co tvůrci, v následujícím odstavci proto zkusím být malinko mírnější.

Vejdělkovi nelze upřít snahu. Technickou stránku již kupříkladu zvládá perfektně a akčněji pojaté scény nevyznívají směšně. (Karel Janák a jiní „experti“ by si z něj měli vzít příklad). Je znát, že má hodně nakoukáno, následkem čeho až příliš podléhá západním vlivům, jeho vlastní přínos není značný, ale má v tomto ohledu český režisér točící za české peníze vůbec na vybranou? Hůře již si poradil s kočírováním herců. Takový Polívka je příliš výraznou persónou na to, aby si bez režisérova dohledu nezačal dělat, co chce. Pusa plná vulgarismů z něj ještě Roma nedělá. Jeho uvolněný výkon je pak znakem laxního, téměř prázdninově odpočinkového přístupu, nikoliv vedení pevnou rukou. Takto Polívka paradoxně zastiňuje nejen hlavního hrdinu v podání Labudy, ale také ústřední milostnou dvojici, jinými slovy: nestřežen, ukradl si celý film pro sebe.

O divácké atraktivitě ROMingu můžeme polemizovat. Ačkoliv obsahuje přehršel laciných vtipů o Romech, čímž připomíná tolik úspěšný Kameňák, ačkoliv v něm v jednom kuse hraje živelná romská hudba – těžko hledat důvod, proč jít do kina i podruhé. Nezbývá, než smutně zkonstatovat, že dobrý český film opět nevzniknul. Mé zklamání je znásobeno nadějemi vkládanými do osoby Jiřího Vejdělka stejnou měrou jako do scénáře Marka Epsteina. První nedokázal za pomoci druhého natočit film vtipný, ani smysluplně metaforický, přesto by se dle mého názoru nemělo psát „natočil špatný film“, nýbrž „ani přes veškerou snahu, nepodařilo se mu natočit film dobrý“.

ROMing (ČR 2007) **

Herecké výkony: 60%
Scénář: 50%
Režie: 55%
Celkové hodnocení: 50%

Older Entries

---

Blog na WordPress.com.

Soukromí & Cookies: Tento web používá cookies. Tím, že pokračujete s používáním webu s nimi souhlasíte. Pokud chcete zjistit více včetně toho jako cookies spravovat, podívejte se zde: Pravidla užívání Cookies

• Přihlásit se k odběru Podepsáno
  • O filmu
  Přihlásit se
  • Již máte účet WordPress.com?Přihlaste se.
• • O filmu
  • Přizpůsobit
  • Přihlásit se k odběru Podepsáno
  • Zaregistrovat se
  • Přihlásit se
  • Nahlásit tento obsah
  • Zobrazit web ve Čtečce
  • Spravovat odběry
  • Zavři tuto lištu

 

Načítání komentářů...

 

Napište komentář...

E-mail (povinné)

Jméno (povinné)

Webová stránka