Archiv Listopad, 2012

3x Atlas mraků

Posted: 30. 11. 2012 in co píší jiní

Jak se s jednou z nejdiskutovanějších kinopremiér posledních týdnů popraly recenzentky ve třech hlavních českých denících?

idnes.cz
(M. Spáčilová)
Film je hodnocen z hlediska jeho působení na diváka, kterého Atlas mraků podle autorky ubíjí svou obrovitostí a snahou sdělit velké pravdy, veškerá tajemství lidského bytí a objevné myšlenky (vyberte si). Spáčilová zároveň připouští, že si ve filmu každý najde své a peněz utracených za lístek nebude litovat. Dobré vědět. Recenze, jejíž ostudná krátkost pěkně vypovídá o tom, jakou pozornost Mladá fronta věnuje kultuře, se nás snaží přesvědčit, že filmy existují pouze v návaznosti na diváka. Ona je to vlastně pravda, nepodívá-li se na film nikdo, jako kdyby nebyl. Neznamená to ale, že by se namísto uměleckého díla samotného mělo hodnotit výhradně to, jaký zážitek jeho sledování skýtá divákovi.

lidovky.cz
(A. Prokopová)
Recenzi otevírá poznatek, který autorce předchozí recenze, zjevně preferující uživatelsky příjemná díla, ani nepřišel na mysl. Potěcha z některých uměleckých děl spočívá právě v tom, že se jimi čtenář/divák musí nelehko prokousávat. Zohledněn je širší kontext vzniku a (ne)přijetí filmu. Otázka, zda finanční neúspěch svědčí o obtížnosti díla, línosti diváků či nepovedenosti počinu, je moudře ponechána otevřena. Zmíněny jsou předchozí filmy trojice režisérů, do jejichž filmografie je Atlas mraků s doprovodným komentářem začleněn. Jinými slovy – recenze bere v potaz relevantní souvislosti a nepomáhá si prvním příměrem, který se nachomýtne (v předchozím textu šlo třeba o Babel). Autorka dokázala i na nevelkém prostoru (rozšířenou verzi recenze zveřejnila na svém blogu) postihnout o čem film je na povrchu i pod ním a v čem tkví jeho výjimečnost. Trochu rušivý je jenom nadbytek slov v uvozovkách, které často vypovídají o nedostatku času (nebo síly) vymyslet neméně trefné a neuvozené označení téhož jevu.

ihned.cz
(J. Bláhová)
Další, zatím nejkritičtější recenze začíná hezky zeširoka, poukázáním na lidskou touhu po „prostých pravdách“. Na dalších řádcích jde autorka naopak do detailů, v recenzích podceňovaných, ale podle mne velmi užitečných, jimiž podporuje své stanovisko (ocitování Hanksovy úvodní věty). Recenzi, která pojmenovává základní nedostatky filmu (předstíraní hloubky), škodí uspěchaný závěr (postmoderní shazování vážného tématu by zasloužilo rozvést) a příliš usilovná snaha porovnávat Atlas mraků s předchozími filmy sourozenců Wachovských, opomíjeje přitom předchozí filmy Tykwerovy. Rovněž by to chtělo dovysvětlit, co si představit za označením „matrixovský komplex“.

Skutečně hutnou recenzi, zabývající se v adekvátním rozsahu i předlohou, narací, herectvím nebo úrovni triků svým čtenářům podle mne ani jeden z deníků nabídnout nedokázal (za nejuspokojivější, ač zdaleka ne vyčerpávající považuji recenzi na aktuálně). V prvním případě jsou na vině ve stejné míře pisatelka i vedení periodika, další dva texty nemohly poukázat na všechny slabé a silné stránky filmu kvůli omezenému rozsahu kulturní rubriky, ačkoli nabízejí několik podnětných postřehů. Kdo ví, třeba si filmový Atlas mraků skutečně víc řádků nezaslouží.

Advertisements

Blu-ray 2012

Posted: 23. 11. 2012 in Blu-ray, tipy

Stejně jako v předchozích letech, také letos využiji blížícího se konce roku k souhrnu pozoruhodných BD titulů vydaných během uplynulých 12 měsíců v ČR a VB. Určujícím kritériem pro mne opět bylo ostudně neodborné „to bych si sám koupil“. Vybíral jsem přednostně tituly něčím výjimečné (výroční edice starších filmů, sběratelské edice, kolekce), s tím, že standardní vydání filmových novinek si své zákazníky hledají snáze. Filmy vydané v Británii i u nás jsou řazeny abecedně, s odkazy na e-shop s (pravděpodobně) nejnižší cenou v případě těch českých a na recenzi disku v případě těch nečeských (ve svém oblíbeném zahraničním obchodě si už titul jistě bez obtíži dohledáte sami). Pro základní orientaci jsou britská vydání odlišena alespoň hvězdičkou za názvem. BD v závorce značí klasickou plastovou krabičku (amaray), jakkoli BD čili blu-ray disk samozřejmě obsahuje i balení typu steelbook nebo digibook.

101 Dalmatinů (BD): kdo má rád klasické Disneyovky, s filmy studia vyrobenými cca před rokem 1980 v zásadě nemůže šáhnout vedle. Jestli se navíc rozněžňujete nad každým pejskem, opravdu není co řešit.
Alfred Hitchcock: The Masterpiece Collection* (14 BD): jestli ještě nevíte, o co si napsat Ježíškovi, tady máte poměrně jasnou odpověď
Ben Hur (2 BD): nekoupili-li jste si svého času Bena ve sběratelské DVD čtyřdiskovce a nechce-li se vám ze Států shánět již víceméně vyprodanou BD třídiskovku ve velmi fešném boxu, nezbývá vám, než si jedenácti oskarový sandálový epos koupit na dvou discích, v klasickém plastovém amarayi
Blade Runner: Edice k 30. výročí (3 BD): další z mnoha vydání neustále upravovaného noirového sci-fi obsahuje čtyři sestřihy filmu a skoro čtyři hodiny dlouhý making of (přítomný ovšem už na bonusovém disku staršího DVD vydání)
Casque d’Or* (BD): málo známý film Jacquese Beckera, podle některých ovšem z jeho filmů ten nejlepší, rozhodně film svižnější a realističtější, než se navenek zdá
Čelisti (Digibook): digibook považuji za nejelegantnější typ obalu BD disků, díky vnějšímu dojmu knihy mi přijde intelektuálnější než steelboková plechovka a navíc jeho koupí získáte dva v jednom, dílo audiovizuální i textové, což ovšem nejsou ty hlavní důvody, proč vlastnit jeden z filmů, které změnily Hollywood
Děti ráje* (BD): Carného vrcholná poválečná únikovka má na blu-ray disku údajně velmi mizernou obrazovou kvalitu, která strhává dolů zážitek z celého filmu; nevím, nemám, nemohu posoudit, ale jestli je to pravda, pak zamrzí
Drive (BD/Digibook): booklet prý slabší, ale sledovat-li Drive mimo kino, pak jedině v HD kvalitě s DTS-HD zvukem
Dvouproudá asfaltka* (BD/steelbook): jeden z mých velkých restů pokud se týče filmů hollywoodské renesance v jednom z precizních vydání Masters of Cinema
E.T. – Mimozemšťan (digibook): k filmu jedno slovo – „nostalgie“, k vybranému vydání rovněž jedno – „digibook“ (moc pěkný)
Chyťte zloděje* (BD): údajně jedna z nejhezčích ukázek toho, proč se vyplatí převádět do vyššího rozlišení staré filmy; britské vydání oproti tomu americkému bohužel neobsahuje vůbec žádné bonusy; zřejmě úsporné opatření (stejně nemilé překvapení čekalo na ty, kdo si z Anglie objednali třeba Čínskou čtvrť)
Hra o trůny (5 BD): zhruba s ročním zpožděním se solidní televizní zpracování prvního dílu Martinovy ságy dostalo také na český trh, sice s italským menu, ovšem se stejnou náloží bonusů, jaká je k nalezení na zahraničních vydáních
Jeden musí z kola ven* (BD/BD+DVD/steelbook): jeden z nejstylovějších britských filmů minulého roku vyšel v Británii ve čtyřech různých vydáních, osobně jsem v tomto případě pro plech, jehož potisk nám velmi jasně sděluje, že se jedná o špionážní thriller
Kleopatra (2 BD): podobný případ jako Ben-Hur; před lety Kleopatra vyšla na třech DVD v papírové skládačce, BD vydání přejímá hlavní bonus, dvouhodinový film o filmu a přidává pár dalších, ale pokud si nepotrpíte na špičkovou audiovizuální prezentaci, žádná další výrazná motivace ke koupi zde není
Konformista* (BD+DVD): jak potvrzují zejména zákaznické recenze jejich titulů na Amazonu, u Arrow Video je to jednou nahoře, podruhé dole – u Konformisty kvůli odbitému obrazovému přepisu spíše dole, ale přidaná hodnota k již tak kvalitnímu filmu je podle mne přesto dostačující (bonusy, booklet, papírový rukáv)
Konkurenti* (BD/steelbook): herecká drama, jedno z nejlepších; kdo nezná, má díky skvěle vybavenému disku prvotřídní příležitost
Kundun (BD): život Dalajlámy dle Scorseseho například v Anglii na modrém disku neseženete, zato u nás jej lze zakoupit za velmi milou cenu a s celovečerním bonusovým dokumentem
Lawrence z Arábie (2 BD): zážitku z Leana viděného na plátně se pochopitelně sebedokonalejší digitální nosič nevyrovná, i když tenhle přepis se oné velkoplátnové dokonalosti údajně přibližuje (ovšemže s patřičně vybaveným domácím kinem)
Melancholia* (BD): Trierovu poslední provokaci na disku díky péči společnosti Artificial Eyes doplňuje mj. hodinový dokument o studiu Filmbyen
Markéta Lazarova (BD): asi bych polemizoval s tím, kdo Markétu považuje za nejlepší československý film, blu-ray bych si přesto pořídil jenom pro možnost sdělit tímto způsobem NFA, že HD vydání domácích klasik má i na našem podvyživeném trhu smysl
Modrý samet* (BD): ze všech nepochopených Lynchových filmů mne nechápání tohoto bavilo nejvíce; s tím pochopením by třeba mohl pomoct přes hodinu dlouhý dokument o natáčení
Můj strýček* (BD+DVD): nejlepší film Jacquese Tatiho (což je názor, který nikomu nevnucuji, ale taky si jej nikým nenechám vzít) v původní verzi i v anglickém sestřihu, bohužel s bonusem pouze v podobě tištěného bookletu
Nábřeží mlh* (digibook): pokud máte vidět jediný film francouzského poetického realismu, pak tento; a pokud byste jej chtěli i vlastnit, pak v tomto vydání
Někdo to rád horké (BD): od Billyho mne vždycky více bavilo Raz, dva, tři, ale sledovat
Lemmona a Curtise jako dvě drag queens je také stále skvělá zábava
Nibelungové* (2 BD): dva filmy v celkové délce přes čtyři hodiny (u Langa nic neobvyklého) jistě uspokojí všechny příznivce německého expresionismu a výtvarné extravagance
Noční rozhovor* (digibook): u nás skoro neznámá, ve Státech nesmírně populární konverzační romantická komedie spárovala Doris Dayovou s Rockem Hudsonem; obsah bookletu je v souladu s dobou vzniku velmi vesele barevný
Plechový bubínek* (BD+DVD): jeden film, dvě verze (kino-sestřih a režisérský sestřih), kvalitní film, booklet, sběratelské balení – kdy se z něčeho podobného budeme moci pravidelně těšit u nás?
Podraz (Digibook): k málokterému filmu se retro design digibooku hodí tolik jako k Podrazu, knížka je to podobně elegantní jako dva podfukáři z filmu
Pojistka smrti* (BD/steelbook): možná to není ani první, ani nejlepší film-noir, každopádně je to klasický Hollywood v plné síle, kterou ještě navyšuje tohle vymazlené vydání od MoC
Popelka (BD): další záruka vysoké disneyovské kvality (obrazu, zvuku i bonusové výbavy)
Proces* (digibook): nehledě k tomu, jak nezdravě velkým egem disponoval (početné bonusy se točí v podstatě jen okolo něj), Orson Welles točit uměl a tato originální adaptace Kafky o tom vypovídá přesvědčivěji než většina ostatních filmů z jeho nešťastného pozdního období
Řek Zorba (BD): stejně jako Kundun film, který v Anglii zatím nevyšel, prodává se (od začátku) za výhodný peníz a nezklame ani příznivce bonusů
Setkáme se v St. Louis* (BD): příjemný muzikál s Judy Garland, po jehož zhlédnutí se vám začne stýskat po domově, i když se doma zrovna nacházíte; americký digibook se mi nicméně líbí mnohem víc než britský plastový žluťák
Slaměný vdovec (BD): vedle Někdo to rád horké druhá možnost vidět Marilyn ve velmi vysokém rozlišení, plechová DVD edice od Cinema Reserve byla nicméně se dvěma dlouhými dokumenty o představitelce hlavní role bonusově vydatnější
The Soviet Influence Volume 2: Battleship Potemkin/ Drifters* (BD+DVD): neobvyklá kombinace montážnického veledíla a britského dokumentu, každopádně asi nejsnazší cesta, jak se dostat k Potěmkinovi na BD
Spaceballs* (BD): podle mne nejlepší film Mela Brookse a skoro určitě nejlepší parodie Hvězdných válek; na britském vydání zamrzí graficky laciný potisk obalu
Štvanec* (BD): před kultovním Třetím mužem natočil Carol Reed s kameramanem Robertem Kraskerem jiný expresionismem šmrncnutý film-noir; v hlavní roli výborný James Mason, kterému je také věnován hlavní bonus na disku
Tarantino XX: 8-Film Collection* (10 BD): další sběratelská lahůdka s graficky pěkně řešeným rozkládacím obalem, hodinami bonusů a filmy, které už nejspíš dávno vlastníte
Ten tajemný předmět touhy* (digibook): Buňuelův poslední film (a podle mne jeden z jeho slabších) vyšel doplněný dokumenty, které docení všichni, kdo se skrze mnohovrstevnaté filmy profesionálního španělského provokatéra snaží prokousat k nějaké pravdě
Tváře* (BD+DVD): kolekcí filmů Johna Cassavetse si BFI nečekaně přisvojila skrznaskrz amerického režiséra, čím tato společnost předběhla i Criterion, který Cassavetse zatím vydal jenom na DVD; dále ve stejné kolekci vyšly Stíny a Žena pod vlivem
Universal Monsters: The Essential Collection* (8 BD): vzhledem k tomu, že Hitchcockovu kolekci už vlastním na DVD a o smysluplnosti tarantinovského boxu ještě nejsem přesvědčen, je pro mne hitem předvánočního trhu tato osmidiskovka; osm klasických hororů, z nichž vážně všechny nejsou tak srandovní jako starý Dracula, hodiny bonusů a navrch nějaké tištěné blbůstky pro sběratele; cena navíc není nijak přestřelená (to až v případě, že vás zláká balení s tvarem a rozměry dětské rakvičky)
Utrpení Panny orleánské* (BD+DVD/steelbook): film, který pro detail tváře udělal tolik, co Jamie Oliver pro stravování Američanů (což je nejméně špatný ze všech hrozných příměrů, co mě narychlo napadly)
Velká iluze* (digibook): tituly ze Studio Canal Collection bych si nejraději pořídil všechny už jenom kvůli knížkoidnímu obalu s další, menší vyjímatelnou knížkou uvnitř (čili nejde o úplně klasický digibook), zvlášť v tomto případě jde ale díky kvalitě obrazu, zvuku a bonusové výbavy o povinnou koupi pro každého cinefila; jo, a ten film taky není špatný (i když za mistrovské dílo jej považují hlavně kritici ze staré školy a režiséři, kteří chtějí vypadat „sečtěle“)
Záchranný člun* (BD/steelbook): blu-ray vydání kteréhokoli Hitchcockova filmu je vítané, k tomuto dostanete jako bonus dva vzácné propagandistické filmy, které Hitch za války natočil pro britskou vládu
Závěť doktora Mabuse* (BD+DVD/steelbook): druhý díl Langovy trilogie vyšel na BD překvapivě dříve než díl první, nejste-li netrpěliví, doporučoval bych počkat, až vyjdou v jednom balení všechny tři filmy
Zpívání v dešti* (BD): stejně agresivně žlutý obal, jako má Setkáme se v St. Louis a bonusy slabší, než jaké byly na dvoudiskovém DVD vydání, ale stejně povinná součást každé vážně míněné filmotéky
Ztracený víkend* (BD/steelbook): po Pojistce smrti druhá z noirových legend, které pod nálepkou Masters of Cinema letos vyšly; film, obraz i zvuk perfektní, bonusy, jimž vévodí tříhodinový rozhovor s Billym Wilderem, nepřekonatelné

Další kousky, jež vaše filmotéka bezpochyby vřele přivítá ve svých řadách: Američan (BD), Avengers (BD), Bůh masakru* (BD), Casino (steelbook), Diktátor (BD), Garden State* (BD), Hoří, má panenko (BD), Hugo a jeho velký objev (BD), Jako zabít ptáčka (BD), James Bond kolekce (23 BD), Klub rváčů (steelbook), Mission Impossible IV (BD), Moneyball (BD), Muži, kteří nenávidí ženy (2 BD), Ohnivé vozy* (BD), Poslední Mohykán (BD), Salvador (BD), Tady to musí být* (BD), Temný rytíř povstal (2 BD), Tintinova dobrodružství (BD), Titanic (BD), Turínský kůň* (BD), Válečný kůň (BD)

Skyfall 007×023

Posted: 13. 11. 2012 in recenze

Text předpokládá znalost filmu (jinými slovy: obsahuje spoilery).

Skyfall začíná rozostřeným záběrem na protagonistu, který se vynořuje ze stínu. Dát jasné kontury rozmlžené osobě Jamese Bonda a vytáhnout ho z temnot zpátky na světlo, to jsou hlavní cíle filmu, který agenta 007 chápe současně jako fiktivní filmovou postavu i jako kulturní fenomén, jenž filmový diskurz přesahuje. Přepínání mezi tímto dvojím vnímáním hlavní postavy dělá z nového Bonda filmový zážitek, jehož potenciál nelze vyčerpat jedním zhlédnutím. (1)

Úvodní, maximálně neokázaly záběr filmu předznamenává, že tentokrát poběží o komornější drama než obvykle (2). Ještě před tím je nám ale dopřána největší akční scéna filmu. Falešný příslib návrat k únikové zábavě, od které se již artový Quantum of Solace výrazně odklonil. Skyfall se od ní po titulkové sekvenci odklání ještě víc, jenomže velmi nečekanými směry. Akční prolog, postupným měněním dopravních prostředků (auto, motocykl, vlak) a pozvolným zvyšováním otáček (a zrychlováním tempa soundtracku) vygradovaný do nebývalých adrenalinových výšin, objasňuje svou epičnost, která by více vynikla ve finále filmu, nečekaným vyústěním – Bond je sestřelen. Začátek filmu se tím mění v konec. Bond musí spadnout (3), aby mohl znovu povstat, vstát z mrtvých.

Ke smrti, umírání, konečnosti, stáří, strachu a vzkříšení se sbíhá většina dialogů. Ty humornější (Q vs. Bond) jsou vystavěné jako názorový střet starého a nového, většina je ale obtěžkána vážností, proti které už nezabírá ani Bondův cynismus. Čas rozmrznul a dal se do pohybu. Změny už se nedějí jen mezi jednotlivými filmy série, které reflektovaly proběhnuvší společenský vývoj, dějí se i uvnitř filmu a hlavně uvnitř postav, jimž konečně začala sloužit paměť a tvůrci je tudíž mohli zatížit minulostí. Nově a znepokojivě není stálé nic.Ani ve světě Jamese Bonda.

Prohloubení Bondovy charakteristiky je psychologickou reakcí na stěžejní pohyb filmu – shora dolů. Dvakrát, na začátku a na konci, Bond padá do hlubin, aby se z nich mohl vítězoslavně vynořit a podtrhnout tím ústřední metaforu snímku (zmrtvýchvstání). Mezitím jeden z padouchů spadne z horního patra mrakodrapu a Bond dvakrát dokazuje, že se zvládne udržet nahoře (výtah, kasino v Macau). Podruhé mu musí pomoct bondgirl. Paradoxně táž dáma, která ho svým výstřelem v úvodu posílá ke dnu. (4)

Ženy v nové bondovce sice „postaru“ nevynikají v řízení ani ve střelbě (Moneypenny i M), ale nejsou zahořklé a nežárlí na Bonda, který v těchto činnostech exceluje, naopak si z toho (a tedy z celé emancipace) umí udělat legraci (když například Moneypenny po Bondově poznámce v úvodní akční scéně urazí i druhé zpětné zrcátko džípu). Ani sex Bond nepraktikuje pro to, že jde o součást jeho stylu. Tentokrát je pro něj spíše lékem na depresi. Z vášnivého milování během Bondova dobrovolného exilu je rychle střiženo na jeho strhaný výraz, když – s lahví piva (!) v ruce – leží v posteli. Moneypenny si ho před milováním nejdřív sama „zkulturní“ a za Severine se do sprchy vloudí sám.

V čem je naopak Skyfall konzervativní – stejně jako dříve jsou i tentokrát za nutné oběti ženy. První z nich, Severine (5), s jejíž záchranou se Bond (poté, co si s ní užije) nijak neobtěžuje, je odsouzena k smrti již svým zevnějškem, jehož každičká část ostentativně odkazuje ke vzhledu filmových femme fatales (dlouhá cigareta, černé šaty bez zad, výraznou rudou rtěnkou namalované rty). Znakovou přetíženost jejího její zjevu si uvědomuje i Bond, který jako kdyby v okamžiku poznámky ohledně „určitého typu žen“ na chvíli (ne poprvé, ne naposled) vystoupil ze své role a okomentoval ji zvenčí. Lépe než kdokoli jiný zná svůj svět a ví, co od něj očekávat.

Jestli divák není stejně „sečtělý“ a neodvodí si, že Bondovi je u baru namícháno (přesněji natřepáno) Martini, jeho smůla. Hláška s objednávkou emblematického nápoje je provokativně vypuštěna. Elitářství bondovského světa bylo přeneseno na intertextuální úroveň. Samotný Bond už není dokonalým hrdinou, který by byl stále perfektně upravený a nikdy neřešil zhoršenou fyzičku, krizi identity nebo depresi. Nedotknutelnost bondovského světa se nyní týká informací, jejichž znalost se od nás na způsob vstupního kódu požaduje (dále třeba předpoklad, že rozpoznáme auto v Bondově garáži a funkci červeného tlačítka v něm, že víme, kdo je to Moneypenny a jak vypadala kancelář M v prvních bondovkách…).

Jde ovšem o nedotknutelnost pouze zdánlivou, neboť libovolný divák může čerpat ze stejné fikční encyklopedie (tzn. z předchozích bondovek) jako tvůrci. K vašemu nevpuštění do světa nové bondovky by tudíž mohlo dojít leda v případě, že jste v životě neviděli žádný film s Jamesem Bondem a netušíte, o koho jde. Mendes s triem scenáristů krom toho neodkazují jenom k dřívějším bondovkám, ale i k obecně platným filmovým zákonitostem. Také v jejich případě se postavy projevují jako dost zběhlé, aby některé nadužívané pomůcky žánrové kinematografie mohly komentovat (Bondova poznámka po zjištění, že Silva v metru zvolil převlek policisty; Silvova hláška po vstupu do kaple u hrobu Bondových rodičů; Bond konstatující v jednom z posledních záběrů, že by byla škoda takhle pěkný panoramatický záběr Londýna, s mnoha britskými vlajkami v pozadí, nevyužít). Postavy se stávají komentátory vlastního vyprávění, nenechávají se jim pohltit a dát nám zapomenout, že sledujeme jenom film.

Druhou ženskou obětí je M. Stejně jako Bond, musí i ona, s podporou posledních věrných (doslova je zmíněno „pár“ přátel u CIA), bojovat o své místo na slunci. Její dějová linie probíhá paralelně s tou Bondovou, kterou chvílemi zrcadlí (pouze na vyšším, institucionálním levelu), chvílemi je její překlopenou verzí (jako návnada nejprve slouží Bond, poté M) a několikrát se s ní protne (když se například Bond ocitá v roli pozorovatele dialogu mezi M a Silvou). Teprve smrt M, následující nedlouho poté, co agent 007 bez minulosti vyhodí do vzduchu svůj rodný dům, (6) může Bonda zbavit břímě minulosti a dovršit jeho restart. Událost je to natolik emočně vysilující, že Bonda vidíme zřejmě podruhé za jeho aktivní kariéru (po Ve službách Jejího veličenstva) brečet. Anebo se v daném okamžiku jedná pouze o vodu stékající z agentova obočí? Ani po druhém zhlédnutí si nejsem jist. Předpokládám, že ono namočení protagonisty bylo drobnou zákeřností tvůrců.

V přeneseném významu je M matkou jak pro Bonda, tak pro Silvu. Z každého do značné míry „vychovala“ toho, kým je, přičemž v průběhu celého filmu dostáváme náznaky, že oba muži jsou ze stejného těsta. Bond v zajetí kupříkladu naznačí, že již dříve zakusil homosexuální tělesné sblížení, v závěru pak padoucha odpraví tím nejpodlejším myslitelným způsobem – vbodnutím nože do zad. Projeví se opravdu jako poslední z krys, za kterou ho Silva označuje. (7) Ovšem zatímco u Bonda jde o nezbytný obranný mechanismus k přežití, Silva si své činy vychutnává. Zásadní rozpor je v tělesnosti obou „bratrů“ a v tom, jak s ní zacházejí. Bond, ač zrovna není ve stoprocentní formě, vykazuje mnohem větší zdatnost a při „klouzání“ v londýnském metru s sebou na rozdíl od Silvy nemajzne o zem, nýbrž po elegantním doskoku pokračuje v běhu. Silva se silové převaze svého protivníka vysmívá, považuje ji za přežitek. Než aby rozdával údery, raději kliká myškou. (8)

Podivně neuspokojivé zabití Silvy (pro diváky, kteří se nedočkají napínavého souboje a ani neuvidí moc zloduchovy krve i pro Bonda, který přichází pozdě) je posledním z dlouhé řády náznaků, že nejnovější bondovka není o akci a jiných atrakcích. Je konečně, a tedy trochu paradoxně, o Bondovi. Do jeho duše se kamera skrze četné detaily očí snaží proniknout, on je klíčem i zámkem k vyprávění. V jeden okamžik doslova, neboť sám ze svého těla vytáhne střepiny, které spustí pátrání po zlosynech. Obhájit vlastními metodami svou pozici a pokračovat v boji, i když těžším, než jaký byl kdy dřív. Toho musí Bond ve svém fikčním světě docílit. Souběžně se jako filmová ikona snaží vyhovět staronovým diváckým očekáváním. Podle mne zvládá bezvadně obojí.

I kdyby ne, kdyby už svět skutečně nepotřeboval Jamese Bonda… tím hůř pro svět. Nebo nám snad Mendes chtěl dosud nejlepším dílem své filmografie sdělit něco jiného?

P.S.: snažil jsem se moc neopakovat myšlenky ze svého ČSFD komentáře, takže je šance, že v něm objevíte něco zde neuvedeného

____________________________________________________________

1) totéž platilo o všech bondovkách, ale vyjma posledních dvou jsme na to mnohovrstevnatost filmu nebyli neustále upozorňováni

2) odůvodněností adjektiva „psychologický“ si přesto nejsem jistý, neboť snahou tvůrců je provést psychoanalýzu celého bondovského univerza, nejenom Bonda

3) a na rozdíl od posledního Batmana tak moudře nečiní až ve dvou třetinách filmu

4) stálo by za obsáhlejší zamyšlení, proč dává impulz ke znovu-nastolení statu quo právě Moneypenny, signifikující v dřívějších filmech jistotu a stabilitu bondovského univerza

5) že by odkaz na Séverine, buržoazní manželku/luxusní prostitutku z Krásky dne?

6) tato scéna je pěknou ukázkou Bondova usilovného boji proti sentimentalitě – před zničením místa natolik emocionálně zatíženého zkrátka MUSÍ pronést cynickou poznámku typu „Vždycky jsem to tady nenáviděl“

7) nejspíš také metaforické odůvodnění toho, proč je mnoho scén situováno pod zem, do různých tajných chodeb, jimiž postavy kličkují jako hlodavci

8) Skyfall není tak konzervativní bondovkou, aby Silvovo padoušské zacházení s internetem nebylo vyváženo „dobrým“ hackerstvím mladého Q

Okouzlení monumentální dokumentární sérií Příběh filmu: Odysea neskrývá v posledním čísle A2 Jan Kolář (kritika Odysseus ve smyčkách celuloidu). Již s ohledem na rozsah projektu se nedomnívám, že by mezi vlastnosti Marka Cousinse náležela skromnost, ale třeba autor pana režiséra potkal osobně a získal z něj jiný dojem, než jaký vytváří seriál sám o sobě. Nevím, kdo konkrétně označuje Příběh filmu za „semestrální úvod do filmových studií“, ale za mnohem přesnější bych považoval příměr s úvodem do dějin filmu, neboť Cousins nereferuje o historii výše uvedeného akademického oboru, dokonce pochybuji, že by s ním byl hlouběji obeznámen. Jan Kolář neopomíjí ani nedostatky Cousinsova počinu, zřejmě málokdo by s ním ale souhlasil v tom, co považuje za hlavní přednost Příběhu – „hypnotický, metaforami překypující a zpěvným ulsterským přízvukem přednášený komentář“. Zrovna Cousinsův hlas, mnohem více uspávací než hypnotický, je ve většině komentářů, které jsem četl, uváděn jako příčina nesnesitelnosti všech patnácti hodinových epizod. Společně se slovními spojeními jako „nakažlivá vášeň“, „mýtus o putování a bezdomovectví moderních lidí“ nebo „uhrančivá krása“ uvedená charakteristika vypravěčova hlasu nicméně dobře svědčí o romantickém nádechu perspektivy, kterou Kolář Příběh filmu sledoval.

Další z důležitých reflexí jinak povážlivě málo reflektované české televizní „kultury“ zveřejnila na aktuálně Helena Zikmundová, jedna z mála autorů, kteří se výraznými rysy původní české televizní tvorby soustavně zabývají. Doporučuji nejenom číst, ale také šířit dál a přimět tím k alespoň intelektuální aktivitě pár dalších pasivních příjemců televizního obsahu. Přes sílící význam internetu se domnívám, že málokterá oblast vizuální kultury naše vnímání každodenní reality ovlivňuje tak významně jako televize.

Před tím, než sesbírám dost energie k napsání vlastní recenze na Skyfall, dovolím si vás odkázat na pár hodnotných analýz tohoto filmu z českého internetu (jestli víte o dalších, které se nacházejí na srovnatelné úrovni, nebojte se dát vědět):

  • Cinepur – doporučuji si přečíst také komentáře pod článkem, v nichž se – pro české psaní o kultuře, a možná pro české psaní obecně – dělá z komára velbloud a řeší namísto obsahu kritiky „morálka“ jejího napsání
  • Douglasovy poznámky k filmům, seriálům a vyprávění – rozsáhlá kritika, nikoli ovšem definitivní, jak naznačuje PSko, od člověka, kterého považuji za skutečnou filmovědnou autoritu, nejenom co se týče Bonda
  • Filmové a profánní – třebaže je text uvozen skromným „několik poznámek…“, jde podle mne o plnohodnotné zamyšlení nad filmem
  • Alenčin blog – a na závěr nový Bond pohledem ženy, který je z vybraných možná nejkritičtější

 

Patrola na iDNES

Posted: 9. 11. 2012 in co píší jiní

V nové rubrice blogu bych se chtěl tak trochu metakriticky věnovat konkrétním projevům české filmové publicistiky. Recenzím, analýzám i novinkovým článkům. Není mým cílem hledat vynášet na světlo výhradně to špatné, bavit se nad bídným a jen málo reflektovaným stavem psaní o této kulturní oblasti (možná je na tom oproti jiným oblastem ještě relativně dobře, nemohu srovnávat). Budu pokud možno bez předsudků psát o tom, co mne překvapí, pobaví, potěší nebo prostě jenom zaujme. Půjde spíše o stručné glosy než dlouhé dekonstrukcem, ač věřím, že určité množství sesbíraného důkazního materiálu pomůže odhalit nejvarovnější symptomy a stanovit přesnější diagnózu, čím české psaní o filmu trpí.

Na úvod mi padla do oka recenze Mirky Spáčilové na Patrolu, zveřejněná dnes zde.

Po přečtení perexu (nebo už jde o úvodní odstavec?) k recenzi Ayerovy Patroly by jeden mohl nabýt dojmu, že půjde o lehkou komedii s dvěma sympatickými poldy. Komedii z neurčitého rodu „buddies“ (autorka zřejmě myslela „buddy movies“). Hned v prvním odstavci jsou ovšem fakta uvedena na pravou míru – půjde o „profesní román všedního dne“. Kategorizace sice nezvyklá, neboť používána především v literatuře, nicméně dobře vystihující příběhové vymezení filmu.

Jestli jsou Gyllenhaal a Peña hollywoodskými idoly nechám k posouzeni jiným, stejně tak, mohou-li se dva parťáci rasisticky popichovat, aniž by se uráželi, rozhodně ale nesouhlasím s tím, že je Patrola natočená bez sentimentu. Kdo ji uvidí až do konce, pochopí. Recenze neřeší, proč bylo zvoleno nervní snímání z ruky, reaguje-li volba tohoto vizuálního stylu na určité trendy v současné kinematografii, ani nakolik důsledný film v dodržování tohoto postupu je (moc ne – subjektivní záběry se neomezují na některé postavy nebo místo, jsou nesmyslně přítomné po celý film). Autorka přitom připouští, že ozvláštněním povědomé látky je právě zvolená forma. Proč ji tedy odbývá všehovšudy dvěmi souvětími? Při chválení věrohodného vykreslení nezlomného přátelství ústřední dvojky už v textu nezbyl prostor na upozornění, že oni pánové občas jednají dost přes čáru a příslušník libovolné etnické menšiny si ve filmu dvakrát rozmyslí, jestli jim uštědří zlý pohled. V tom podle mne spočívá závažný rozpor filmu, který by chtěl i s lehce psychopatickými protagonisty policejní složky adorovat.

Svou stylistikou recenze nevyvolává dojem náročné práce. Vůbec jako kdyby šlo o textík narychlo „sfouknutý“ krátce před odchodem z redakce. Jako kdyby si podobná žánrovka bez masivní propagace větší prostor a pozornost nezasloužila. Zarážející jsou dvě věty (resp. souvětí a věta) začínající spojkou „ale“ – domníval jsem se, že tohle se mezi profesionálními publicisty pokládá za prohřešek. Tuším, že divit se budu během příštích týdnů a měsíců ještě mnohokrát.