Shrek Třetí

Únava materiálu?

Shreku, Shreku, proč jsi raději nezůstal ve svém království Za sedmero horami? Přicházíš příliš brzy, mnozí mají stále v paměti skvělou dvojku a podobný kvalitativní úpadek je pro ně příliš silným šokem. Možná, kdybys ještě pár let posečkal, nechal všechny ty nevděčníky ať se nabaží zrůdnostmi typu Madagaskaru a teprve pak se ve velkém stylu vrátil na výsluní… jistě, pořád zde bude Pixar a jeho majstrštyky, ale to je zcela ojedinělá kategorie.

Zápletka Shreka Třetího (proč tam jednoduše neflákli trojku s tečkou?) patří k těm snadno ignorovatelným, pokud nebudete chtít, jednoduše si jí všímat nemusíte. Stačí mít potuchy o zlém princi Krasoňovi s nevyslovitelně ďábelským plánem, o hodném Shrekovi, který nechce být králem a o jeho milující těhotné manželce. Všechny ostatní postavy, jakkoliv vtipné v předchozích dílech, byly redukovány na komické figurky a až na jednu rozkošnou retrospektivní sekvenci Perníčka, odstrčené kamsi do míst vhodných pro zapomnění (což hlavně u jindy výborně hláškujícího osla zamrzí).

Z nových postav dostává zcela neprávem (a nejspíš hlavně kvůli fanynkám Justina Timberlakea) nejvíce prostoru mladší verze Krasoně pojmenovaná Artie a navštěvující šedivou parodii americké střední školy. Ještě větší rozpaky vzbuzuje senilní (či snad debilní?) kouzelník Merlin, jehož nevtipnou neschopnost nezachraňuje ani dabující Eric Idle.

Pokud měl být třetí Shrek skutečně hlavně pro menši děti, nešlo by toto tvrzení dohromady s množstvím akčních scén, zde vskutku nedostatkovým zbožím. Ani těch pár za moc nestojí a den po zhlédnutí si již žádnou konkrétní nedokážu vybavit. Místy zde sice prosvítá snaha být další parodií všech pohádek pro všechny věkové kategorie, ale tvůrcům buď došly nápady, nebo (pod nátlakem producenta) hodili bobek na originalitu a jali se kopírovat již osvědčené.

Stejně jako u všech pokračování z poslední doby (Smrtonosná past, Piráti z Karibiku), je také tady patrné až ostudné spoléhání se na sílu charismatu některých „ikonických“ hrdinů. Shrek má na rozdíl od Johna McClanea nebo Jacka Sparrowa tu výhodu, že není z masa a kostí a nemusíme tudíž naříkat nad tím, nakolik se komu zaprodal či nezaprodal. Účast v takto nezdařeném pokračování mu nemám za zlou, naopak právě kvůli němu jej nepovažuji za pokračování ještě nezdařilejší a nadále ho řadím ke svým oblíbeným filmovým postavám.

Nějak se mi příčí napsat, že Shrek Třetí je špatný film. On prostě není filmem dobrým, stále však patří k tomu lepšímu. Jeho největší slabinou jsou dva skvělé filmy, jenž mu předcházely. Ano, taky jsem ve skrytu duše doufal, že půjde o jednu z těch sérií, u které nebude kvalitativní úpadek nikterak markantní, ale proč trojku odsuzovat proto, že její „zásluhou“ Shrek takovou sérií nakonec nebude? Devadesát minut uběhlo rychle, kvůli občasnému skřípání zuby ne tak rychle jako v případě jedničky či dvojky, ale slovo nuda myslím stále není na místě. Navíc, přinejmenším v jednom ohledu překonává Shrek Třetí své předchůdce: je o nějaký renderovaný chlup lépe naanimovaný, což jest obzvlášť patrné na velmi realistických lidských tvářích.

Shreka bych zatím zcela nezavrhoval, stále existuje šance na spásu v podobě výtečné čtyřky, nebo pětky, nebo šestky… vždyť je ještě tolik možností! 🙂

režie: Chris Miller, Raman Hui; scénář: Jeffrey Price, Jon Zack, Peter S. Seman; hudba: Harry Gregson-Williams; mluví: Mike Myers (Shrek), Eddie Murphy (oslík), Cameron Diaz (princezna Fiona), Antonio Banderas (Kocour v botách), John Cleese (král Harold), Justin Timberlake (Artie), Eric Idle (Merlin)…

Shrek Třetí ***
(Shret the Third, USA 2007)

Animace: 85%
Postavy (+ orig. hlasy): 80%
Scénář: 50%
Režie: 60%
Celkové hodnocení: 55%

Jak hodnotí jinde:
ČSFD: 55%
IMDb: 6.3
RT: 42%

Shrek Třetí čerstvě vychází na DVD, snad pro vás tato recenzem bude dobrým důvodem, proč si raději počkat na jiný z letošních animovaných hitů (Divoké vlny, Ratatouille).

NFS – 12. (Bullittův případ)

Nezapomenutelné filmové scény

!Spoiler Warning!

Matka všech automobilových honiček (kde jinde než v ulicích San Francisca) ve filmu, z něhož dost čerpal Paul Greengrass při natáčení druhého a třetího Bournea.

Once

Film týdne (53)

Malý film s velký srdcem

V jednoduchosti je krása. Once je překrásný film. Dublin: opravář vysavačů, pouliční hudebník (Glen Hansard) potkává uklízečku, českou emigrantku hrající na piano (Markéta Irglová). Dávají se dohromady. Je to láska? Může to být láska, když on má dívku v Londýně a ona manžela v Česku? Řekněme, ignoruje jednu česky vyřčenou a pro cizince netitulkovanou větu, že se z nich stane dokonale sehraná dvojice. V hudební rovině především. O hudbě je tento tuze obyčejný příběh především.

Režisér Once, bývalý basista Hansardovy kapely The Frames, měl k dispozici scénář inspirovaný vlastními zkušenostmi, dva neherce, sedmnáct natáčecích dní a směšných 160 tisíc dolarů (jen pro představu: velice „levná“ americký komedie Zbouchnutá stála 30 milionů). Mnohé scény byly natáčeny v dublinských ulicích bez povolení úřadů a bez vědomí kolemjdoucích (všímejte si těch zvídavých pohledů do kamery). Jako interiéry posloužily byty kamarádů. Je, přesto není překvapující, jakou obrovskou vlnu nadšení tento doslova a do písmene na koleně vytvořený snímek vzedmul.

Once je filmem o normálních lidech, jejich normálních (tzn. na nic) životech a starostech. Svou všedností, syrovostí na hranici dokumentu, eliminuje jakékoliv podezření z kalkulu. Improvizované dialogy, reálný ostych obou (ne)herců, jejichž vzájemný vztah přetrval i po ukončení natáčení. Písně, které chytnou za srdce nezávisle na hudebním žánru, jenž preferujete (ač, přiznávám, častým poslechem Boba Dylan jsem si vypěstoval slabost pro jednoduché texty s věcným sdělením a pro folk jako takový).

Jde o maximálně přirozený a příjemný film a já nepřestávám žasnout, čeho lze dosáhnout s pár lidmi a jednou maximálně dvěmi kamerami. Takhle vypadá film, který nevzniknul kvůli lásce k penězům, nýbrž kvůli lásce jako takové. A zcela upřímné doufám, že takhle zároveň vypadá film budoucnosti (i když, co si budeme nalhávat, Transformers mají taky něco do sebe :-)).

Jen pro zajímavost (a pro natáhnutí tohoto článku) přidávám několik informací o obrovském úspěchu filmu:

• Začátkem října letošního roku celosvětové tržby zdolaly hranici deseti milionů amerických dolarů.
• Steven Spielberg se směrem k Once vyjádřil ve smyslu „malý film, který mi poskytnul dostatek inspirace minimálně do konce tohoto roku“.
• Vítěz tří ocenění na různých britských filmových festivalech plus ceny publika v Sundance.
• Uznávaní američtí kritikové Richard Roeper a Michael Phillips nešetřili ve svých recenzích superlativy, což si můžete poslechnout zde
• Aktuální hodnocení na RottenTomatoes, stránce kritikům zasvěcené, je neskutečných 98%!
• Počet prodaných soundtracků ve Spojených státech dosáhl během tří měsíců téměř šedesáti tisíc kusů.

režie a scénář: John Carney; kamera: Tim Fleming; hrají: Glen Hansard, Markéta Irglová

Once (Irsko, 2006) *****

Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 85%
„Feelings“: 100%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

IMDb: 7.9
ČSFD: 84%
RT: 98%

Ruská archa

Hlavně nemrknout

Natočit film v jediném záběru? No, dejme tomu, dnešní technologické možnosti jsou netušené. Natočit devadesátiminutový kostýmní film, jehož přípravy se zúčastní více než 4500 lidí, v jediném záběru? Šílenství!

Ruský režisér Alexander Sokurov bývá často přirovnáván ke svému krajanovi Andreji Tarkovskému. Tarkovský točil dlouhé filmy plné dlouhých záběrů, zážitek z nichž byl většinou zintenzivněn přidáním magické, všepohlcující „nadhodnoty“. Že není možné, aby byl stejně pohlcující film sestávající z jednoho jediného záběru? Taky jsem si to myslel.

Bezejmenný vypravěč s hlasem režiséra vstupuje do petrohradské Ermitáže (někdejšího Zimního paláce) a bez jediné konkrétnější zmínky o tom, kdo je a co tam dělá, prochází jednotlivými místnostmi ohromujícího paláce, zároveň i jednotlivými etapami ruských dějin. Celý film sledujeme jakoby jeho očima.

„Průvodcem“ na nechronologickém výletě posledními třemi staletími východoevropského giganta mu je tajemný „Evropan“. Snad nějaký reálný autor (teprve po skončení jsem se dočetl, že jeho předobrazem byl francouzský spisovatel markýz de Custine).

Společně potkávají známé osobnosti ruské historie, jsou svědky významných událostí, vedou dialogy o úloze dějin a umění ve kterémkoliv lidském společenství. Snadno se řekne „dějiny jsou zde od toho, aby se z nich člověk poučil“. Sokurov se s tímto prostým konstatováním nehodlá spokojit, jde až na dřeň, cizí mu není ani vyhrocená kritika vlastní země.

Všichni jsme herci, všichni jsme aktéři jedné hry bez přestávek, ale víme, jaká je naše role? Víme, kdy a koho zrovna hrajeme? Sokurov stírá rozdíly mezi „hrou“ a hrou, mezi fikcí a dokumentem. Boří pomyslné kulisy a formu slévá do jednoho plynulého celku se sdělením.

Nemohl jsem odtrhnout oči. Netvrdím, že mi některé pasáže nepřipadaly zdlouhavé a jakožto neodborníkovi na ruské dějiny nepochopitelné, ale nemohl jsem odtrhnout oči. Ve filmech mě vždycky fascinovaly dlouhé kamerové jízdy. Ať u Scorseseho, De Palmy či Tarantina. Dlouhé scény mi vždycky utkvěly v paměti a rád jsem se k nim vracel, nejspíš si tedy dokážete představit mé nadšení z Ruské archy.

Nelze přehlížet myšlenkovou hloubku díla a ojedinělost nepřikrášleného obrazu dějin vlastního státu (podobný film nám zoufale chybí!), ale nejvíce mne tak jako tak fascinuje Sokurovova odvaha nepoužít při realizaci takto okázalé projektu jediný střih.

První tři pokusy byly kvůli technickým potížím neúspěšné. Napočtvrté vše klaplo, jazykové bariéře mezi ruským režisérem a německým kameramanem navzdory. Tady musel mít někdo boží trpělivost. Gratuluji mistře!

Ruská archa ****
(Ruskij kovčeg, Rusko, Německo 2002)

Celkové hodnocení: 80%

NFS – 11. (Bourneovo ultimátum)

Nezapomenutelné filmové scény

!Spoiler Warning!

Jedna z mnoha „více než geniálních“ akčních scén z letošního završení bourneovské trilogie. Na velkém plátně zážitek, při němž vám srdce div nevyskočí z těla.

Pravidla lži

Film týdne (52)

Hra na pravdu, hra o život

Je zima. Mráz zalézá pod nehty a na náladě nikomu nepřidává. Kdesi v Pošumaví koexistuje skupina jedenácti lidí, které spojuje temná minulost. Jsou zde, někteří měsíc, někteří půl roku, aby za pomocí tří terapeutů společně porazili své vnitřní démony, vyléčili své zraněné duše. Narkomani, feťáci, prostitutky, sebevrazi, bezdomovci – vskutku vydařená skvadra, do níž by asi málokdo chtěl spadnout. Novým členem uzavřené komunity s pevně danými a striktně dodržovanými pravidly se v tomto pošmourném čase stává Roman (David Švehlík). Drogový dealer, který o vlásek unikl smrti zastřelením. Co je zajímavé a čemu tvůrci věnovali jednu z mnoha dějových linií – střílel pravděpodobně jeden z abstinujících lhářů. Ano, lhářů – na upřímnost si zde nikdo nehraje.

Jak jsem naznačil v předchozím odstavci, otázka „kdo po Romanovi střílel?“, tvoří pouze jednu, tu thrillerovější část této napínavé psychologické hry. Debutující režisér Robert Sedláček jakoby sváděl vnitřní boj, který střídavě vyhrával „Sedláček – dokumentarista“ a „Sedláček – vypravěč fiktivního příběhu“. Dojem z maximálně věrohodného vykreslení jedné podobné komunity a vztahů v ní fungujících, ruší problesky z minulosti zahalené do mlhavého oparu a nakonec nepřinášející uspokojivou pointu. Laciné odhalení z poslední minuty, přidané snad, aby se neřeklo, budete nejspíš tušit dlouho dopředu. Není to nijak extrémně rušivý element, samotného mě nepodbízivý styl vyprávění po pár minutách zcela vtáhl a některé typické scénáristické kličky a vedlejší dějové linie jsem bral jako možnost blíže poznat jednotlivé postavy, ne vždy sympatické, avšak hodné zvýšené pozornosti.

Podobný snímek obvykle stojí na hereckých výkonech. Ač Pravidla lži disponují pár vizuálně pěkně vyřešenými scénami (hlasování), není tomu v jejich případě jinak. David Švehlík si jako nově příchozí právem nárokuje nejvíce pozornosti, společně s nim jsme zasvěcováni do pravidel fungování skupiny, společně s nim poznáváme ostatní postavy, které postupně přebírají – když ne hlavní, tak určitě – hlasitější slovo. Od pohledu grázl Milan (Jiří Langmajer) s vyhýbavým a přitom pronikavým pohledem. Možná psychopat, možná striktně logicky uvažující manipulátor. Jolana (Petra Jungmanová), jeho holka, které nedokáže nabídnout, co od něj vyžaduje (a není to sex). Neurotik Filip (Jan Budař), obrněný silnou vrstvou nadhledu. Karel (David Novotný), táta od rodiny – má srovnané myšlenky a osmnáctiletou dceru, kterou nikdy neviděl….
Výtečné herecké obsazení dále doplňuje například Klára Issová, Igor Chmela či Martin Stránský. Skvělí herci, nepříliš okoukané tváře, atypické role. Herce jistě nenalákal symbolický honorář, s o to větší chutí své postavy hrají.

Nevím, kolik scén, zda-li nějaká, bylo improvizovaných, ale přirozenost, přesněji syrovost jejich projevu dosahovala v určitých momentech vrcholu na hranici zmiňovaného dokumentu. Dokumentární dojem umocňují titulky o osudech hrdinů po skončení filmů – pro jejich napsání posloužili Sedláčkovi lidé ze skutečného terapeutického centra. Jistě, ne všichni hrají s přehledem Budaře nebo Issové a některé dialogy, nepřekvapivě ty „filmovější“ malinko skřípají. Pravidlům lží lze vytýkat mnoho jiných věcí – absenci souvislého vyprávění jednoho příběhu, délku, nešikovnou a příliš doslovnou práci se symboly (házení sněhových koulí na sošku Ježíše) –, i s vědomím těchto nedostatků před sebou však máme jeden z nejpozoruhodnějších loňských počinů české kinematografie a hlavně opět český film, který není třeba hodnotit s přimhouřenýma očima jenom proto, že je český.

Pravidla lži (ČR, 2006) ****

Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 75%
Celkové hodnocení: 80%

NFS – 10. (Borat)

Nezapomenutelné filmové scény

Nelze vytvořit seznam nejnezapomenutelnějších filmových momentů a opomenout přitom celovečerního Borata, ve kterém, pravda, bylo mnoho vtipnějších scén, ty na YouTube bohužel nejsou.

Mafiáni

Film týdne (51)

Kluci v akci

Kmotr patří k nejoblíbenějším filmům napříč širokým spektrem diváků. „Je to takové milé, dojemné a o rodině“, mohl by někdo říct. Pro jiného představuje stejný film strhující krimi thriller. A někdo zas obdivuje „jen“ jeho perfektní technickou stránku. Pro každého něco, proti nikomu nic. Mafiáni jsou jiní, Mafiáni nejsou pro každého, Mafiáni jdou proti všem.

Trojice mužů v dobře padnoucích oblecích jede autem. Po chvíli zastaví, aby „utišili“ hluk vycházející z kufru – zmrzačeného muže. Jeden z nich, ten nejmenší a nejtemperamentnější, bere do ruky velkou kudlu a úpějící oběť navždy umlčí několika nemilosrdnými bodnými ranami. Jeden jeho komplic stojí mlčky opodál, kamera zabere jeho tvář v detailu, obraz se zastaví a on nám začíná vyprávět příběh svého života. Jmenuje se Henry Hill. Henry Hill (Ray Liotta) od malička toužil být jedním z těch slušivě oblečených chlápků, které vídal na ulici, kteří se těšili mimořádnému respektu a kteří v jeho naivních dětských očích zosobňovali vše, čeho toužil dosáhnout.

Přes podřadné, nicméně slušně placené práce pro místního bosse Paulieho, se Henry postupně vypracoval na uznávaného člena početné komunity „chytráků“, jak si sami říkali (jedna z možností překladu výrazu „goodfellas“). Vždycky obdivoval Jimmyho (Robert De Niro), který neváhal dát vrátnému stodolarové dýško, vždycky trnul strachem z Tommyho (Joe Pesci), kterému co chvíli ujely nervy a někoho umlátil k smrti. Vždycky zůstával tak trochu v jejich stínu, dokud… a tehda z jeho výpovědí začala vznikat kniha. Skutečná, existující kniha. Možná plná lží, ale po převedení na plátno stejně tak reálná, že nebudete mít důvod zpochybňovat titulek „Based on a True Story“.

Nebudu se zde zdlouhavě rozepisovat o svých názorech na jiné filmy Martina Scorseseho, jednoduše mi nesedly a obrovský hype kolem jejich tvůrce byl pro mne nemalou záhadou. Ke zhlédnutí Mafiánů jsem se dlouhou dobu neměl, očekávaje další nepříjemné zklamání, přimělo mě teprve nynější velké haló okolo nejnovějšího opusu Ridleyho Scotta American Gangster. A nelituji.

Filmu obrovskou měrou pomáhají tři věci:

• Především Scorseseho sebejistá režie. Každá scéna plynule navazuje na scénu další, ať zvukem, hudbou nebo obrazem. Výjevy čiré brutality střídají momenty rodinné idylky, často okořeněné proklatě černým humorem (scéna u Tommyho matky je famózní!). Scorsese dokáže nikterak dějovému snímku po celých sto čtyřicet minut dodávat vnitřní dynamiku, kdy jste neustále natěšeni na následující minuty. Bravurně využívá dobové šlágry, s jejichž pomoci dosahuje nečekaného emočního efektu (budete při záběrech na postupně nalézaná mrtvá těla za zvuků pohodového songu trnout hrůzou, nebo skrývat potutelný cynický úšklebek?). Během jednoho zásadního dne třeba napětí zvyšuje pravidelnými titulky o přesném čase atp. Jednoduše vymazlený filmík.
• V druhé řadě herci – od pohledu mafiáni. Joe Pesci – Oscarem oceněný „vůbec ne srandovní“ sadistický Sicilián. Prvotřídní magor, kterému nečiní problém někoho rozstřílet kvůli naprosté pitomosti. Robert De Niro – pro kapsy plné peněz všemi respektovaný Irčan, který miluje krádeže všeho druhu. Paul Sorvino – s nadhledem šéfující kliďas. Jako všichni Italové má vřelý vztah k vaření. No a bohužel taky Ray Liotta – hlavní hrdina, vypravěč celého příběhu a největší herecká guma všech dob. Je ovšem hloupost zavrhnout kvůli jeho falešnému smíchu, nesympatickému projevu a vyhaslým očím celý film. Není? Buďme alespoň rádi, že podobný přehmat Scorsese při obsazováni již nikdy neučinil.
• Třetím důvodem obrovské úspěšnosti a oblíbenosti Mafiánů jsou samotní mafiáni. Jejich svět, jejich nekompromisní přístup k životu, jejich pohrdání morálkou a hodnotami střední třídy. Také si žijí své americké sny, akorát mají pro běžného člověka těžko akceptovatelnou podobu. Když něco chci, tak si to vezmu. Když mě někdo naštve, tak ho sejmu. Když mám průser, pomůžou prachy. Scorsese knihu Nicholase Pileggiho obohatil vlastními zážitky a zkušenostmi, proto má „jeho“ mafiánský svět takovou hloubku, proto působí tak věrohodně – nic před námi nezatajuje, vše ukazuje bez příkras, vše odhaluje až na dřeň. Vraždy, lži, podrazy, drogy – jsou to zkažení, proradní parchanti, ale budete je milovat. Opravdu.

Ze všech mafiánských filmů, o nichž kdy padla hlasitější zmínka, patří tento k nejzábavnějším. Nevyniká širokým žánrovým rozpětím Kmotra (seriózní rodinné drama by v něm hledal jen ten největší nihilista), propracovaností Tenkrát v Americe a nebude se líbit konzervativnějším jedincům, kteří vyznávají tradiční hodnoty. Určitě nadchne všechny fanoušky Pulp Fiction a podobných černohumorných krváren, jež se s ničím a nikým nepářou. Při málokteré z nich vás však pro jejich upřímnou pravdivost bez přestání mrazí v zádech.

Mafiáni *****
(Goodfellas, USA 1990)

režie: Martin Scorsese; scénář: Nicholas Pileggi a Martin Scorsese; kamera: Michael Ballhaus, hudba: původní hudba nebyla použita; hrají: Ray Liotta (Henry Hill, Joe Pesci (Tommy DeVito), Robert De Niro (Jimmy Conway), Lorraine Braco (Karen Hill)

Herecké výkony: 80%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 90%
IMDb: 8.7
RT: 96%

Za co utrácet

Již delší dobu jsem zanedbával tipy na zajímavé filmové věci ke koupi, následující výběr tak můžete brát třeba jako předvánoční inspiraci.

(vše řazeno zcela náhodně)

filmová DVD:

DVD z Levných knih:

• Nikdo mne nemá rád (strhující celovečerní debut F. Truffauta)
• Modrý anděl (klasické německé drama s dechberoucí Marlen Dietrich)
• Konkurs (japonský horor pro nejsilnější nátury)
• Wilde (životopis kontroverzního, leč geniálního britského autora)
• Toxic Avenger, The (megakultovní úchylný běčkový film)

filmové novinky (ne všechna DVD již vyšla):

• Transformers (letní blockbuster pro chladné zimní večery)
• Vlasy (legendární protiválečný muzikál Miloše Formana se na náš trh dostává teprve nyní)
• Tajnosti (dle mého neskromného názoru nejlepší český film posledních let)
• Divoké vlny (surfující tučňáci v animované komedii roku)
• Simpsonovi ve filmu (obstojný celovečerní film podle nejoblíbenějšího animovaného seriálu)

DVD kolekce:

• Bourne Trilogie (akční hity desetiletí? podle některých určitě)
• Humphrey Bogart Collection (šest filmů ze zlatého fondu v plechovém obalu)
• Pán prstenů: limitovaná trilogie (původní i rozšířené verze s novými bonusy)
• Simpsonovi: sezóna 1 (už bylo na čase…)
• Přátelé (i další nesmrtelný seriál si našel cestu na náš trh)

knihy o filmu:

• Dějiny filmu (jeden z nejkomplexnějších přehledů dějin filmové tvorby)
• 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete (naprosto nezbytné)
• Lexikon světového filmu (fundovaný přehled nejvýznaměnjších českých i světových děl)
• Humphrey Bogart (ještě jednou Bogie, tentokrát knižně)
• Jak číst film (název mluví za vše)

NFS – 9. (Bio Ráj)

Nezapomenutelné filmové scény

!Spoiler Warning!

Závěrečná scéna z překrásné italské pocty kinematografu Bio Ráj. Když jsem ji viděl prvně, ztratil jsem dech a měl slzy na krajíčku. Také dnes mě z ní mrazí, jak je v kontextu celého snímku dokonalá.