Archiv Únor, 2009

Filmy budoucnosti (2009)

Posted: 26. 2. 2009 in výhled

20 netrpělivě vyhlížených filmů roku 2009

Poslední výhled očekávaných filmových titulů jsem zveřejnil loni v srpnu. Od té doby utekla spousta vody a událo se mnoho podstatného. Zemřel Paul Newman, začala ekonomická krize, Američané si zvolili nového prezidenta, ČR začala předsedat Radě EU, Palestina napadla Izrael, Rusové utáhli kohoutky, Travolta přišel o syna, Rourke o čivavu a Oscara vyhrál Milionář z chatrče. Aniž bych si chtěl hrát na Nostradama, mám obavy, že následující měsíce budou ve znamení události neméně závažných, ne-li závažnějších. Kde jinde před nimi hledat útočiště než v místě, které skýtá útočiště také bezpečně fiktivním světům? Na co amerického či britského tedy v následujících několika měsících zajít do kina?

nine

(Některé filmy uvádím podruhé, neboť jsou stále v očekávání, připomínkám k dříve vyhlíženým a již viděným je věnován poslední odstavec. Filmy jsou řazeny sestupně.)

Nine (r.: Rob Marshall; USA: 25.11.09)
Lze ze všech slibných premiér roku 2009 neupřednostnit něco takto nazvaného? A hlavně tak neuvěřitelně obsazeného? Autobiografickým filmem Frederica Felliniho 8 ½ silně inspirovaný broadwayský muzikál o tvůrčím bloku režiséra Guida (Daniel Day-Lewis) bude na plátno převádět Rob Marshall (Chicago) s těmito herečkami: Judi Dench (Guidova producentka), Marion Cotillard (Guidova manželka), Penélope Cruz (Guidova milenka), Sophia Loren (Guidova matka), Stacy Ferguson (přítelkyně z dětství), Nicole Kidman (Guidova chráněnkyně), Kate Hudson (filmová kritička). Netěšit se není možné, ač česká premiéra nejspíš a bohužel přijde teprve příští rok.

Vzhůru do oblak (r.: Pete Docter; ČR: 20.8.09)
Taky po Vall-im nevěříte, že filmy Pixaru mohou být ještě lepší? Zápletka dobrodružného „air-movie“ zní geniálně prostě: 78-ti letý starý muž odlehčí svůj domek hromadou balonů a společně s otravným mladým skautíkem se vydává na cestu svého života. Čeho se bojím? Že mě to svou dokonalostí naprosto odrovná.

Funny People (r.: Judd Apatow; ČR: 24.9.09)
Dva roky po Zbouchnuté si opět nějaká komedie, totiž komedie svátečního režiséra, zato pilného producenta a scénáristy Judda Apatowa koleduje o pětihvězdičkové hodnocení. A bude to opět komedie přisprostlá a romantická? Ne tak docela, podle synopsí půjde o komedii docela smutnou, s umírajícím Adamem Sandlerem (takže vlastně veselou!) i neumírajícími kmenovými apatowci (Seth Roge, Leslie Mann, Jonah Hill). Nedokážu si moc představit, co v daném žánru od Apatowa čekat, rád se ale nechám překvapit.

The Taking of Pelham 123 (r.: Tony Scott, ČR: 27.8.09)
Sice moc nechápu, jaký má smysl natáčet remake sotva třicet let starého a stále perfektně šlapajícího thrilleru, ale když jej natáčí Tony Scott a hlavní role připadnou Denzelu Washingtonovi (polda) a Johnu Travoltovi (záporák), chápání může jít stranou, protože tohle vypadá na oddechovou adrenalinovou pecku pro parné letní dny.

Synecdoche, New York (r.: Charlie Kaufman; ČR: 23.4.09)
Režijní debut nesmírně originálního scénáristy (Věčný svit neposkvrněné mysli, Adaptace, V kůži Johna Malkoviche) nabídne krom neotřelého příběhu (divadelní režisér chce vytvořit repliku New Yorku v životní velikosti) výborné herce (Philip Seymour Hoffman, Catherine Keener, Samantha Morton).

pelham funnypeople Synecdoche New York

Inglorious Basterds (r.: Quentin Tarantino; ČR: 27.8.09)
Po rozpacích okolo dvojprojektu Grindhouse by Tarantinova popularita mohla opět stoupnout až k nebesům – díky pekelně nekompromisní řežbě z druhé světové války. Mezi uváděnými žánry zatím chybí komedie, ke které má stejnojmenný (až na úmyslně chybné „e“) italský snímek docela blízko. Trailer vypadá parádně, Brad Pitt s knírkem sviňácky a ač sám Tarantino tvrdí „Je to jako Gauneři… ale s nácky“, věřím, že si jeho nový film takové zjednodušení nezaslouží. Na druhou stranu, Gauneři s nácky… hmm, proč vlastně ne.

Transformers: Pomsta poražených (r.: M. Bay; ČR: 25.6.09)
Transformery stále považuji za nejzábavnější zábavný (tj. o nic jiného neusilující) film posledních let. Dvojka slibuje nejen víc robotů (MNOHEM víc robotů), Megan Foxové a digitálních triků, ale taky egyptské pyramidy. Mimo jiné. Jestli je na klasickém Bayově chvástání alespoň špetka pravdy, první Transformeři byli jenom lehkým předkrmem před hlavním chodem tak vydatným, že bude hrozit prasknutí. I bez mátového lístečku.

Public Enemies (r.: Michael Mann; ČR: 9.7.09)
Kdybych občas snil o filmech, které bych rád vidět (což nedělám, neboť chci předejít zklamání z toho, že je nikdy neuvidím), epická, skutečnými událostmi inspirovaná gangsterka Michaela Manna, v niž hraje po boku Johnnyho Deppa půvabná Marion Cotillard, by vysněnému žebříčku vévodila. Příběh slavného bankovního lupiče Johna Dillingera jistě nebude skoupý na ultra-autentické, super-adrenalinové akční scény. Jenom doufejme, že Mann protentokrát raději nebude příliš experimentovat (třeba s digitální kamerou).

Green Zone (r.: Paul Greengrass)
Ta shoda ve jménech filmu a režiséra je vtipná a nejspíš to bude nejvtipnější věc na jinak smrtelně vážném akčním dramatu ze stále žhavého Iráku. Po dvou dílech Bournea třetí Greengrassova spolupráce s Mattem Damonem představí adaptaci knihy amerického žurnalisty v Bagdádu Rajiva Chandrasekarana. Na režisérovu exkurzi do v poslední době velmi oblíbené filmařské destinace jsem zvědav hlavně pro proklamovanou autenticitu (i když nebylo možné natáčet přímo v Iráku a filmaři museli dát zavděk Marokem). Další Krvavou neděli nebo Let číslo 93 už bych ale nejspíš nerozdýchal.

State of Play (r.: Kevin Macdonald; ČR: 28.5.09)
Russel Crowe, proslulý nevybíravým chováním vůči novinářům, bude hrát… správně, novináře. Film podle stejnojmenné mini-série BBC by měl slovy režiséra Kevina Macdonalda (Pád do ticha, Poslední skotský král) navázat na „staromódní thrillery plné napětí“. Mnohým se líbil také Insider, podle mne ale dobrý novinářský thriller natočil naposledy před dvaatřiceti roky Alan J. Pakula (Všichni prezidentovi muži). Nadějně zní také jména herců ve vedlejších rolích: Ben Affleck, Rachel McAdams, Helen Mirren.

basterds state of play crank2

Crank 2: High Voltage (r.: Mark Neveldine, Brian Taylor; ČR: 22.7.09)
Od zhlédnutí jedničky jsem neviděl srovnatelně šílenou hollywoodskou akci. Trailer dvojky vnadí na magořina na n-tou. Snad to nebude příliš. Když už, pak opravdu P Ř Í L I Š!

The Soloist (r.: Joe Wright; ČR: 22.10.09)
Delší dobu ohlášený snímek stále oblíbenějšího Joea Wrighta (Pýcha a předsudek, Pokání) dá dohromady po comebacku stále oblíbenějšího Roberta Downeyho Jr. a Jamieho „Raye“ Foxxe. Příběh s proporcemi těžkotonážního dojáku (talentovaný schizofrenní hudebník-houmles) byl inspirován skutečnými událostmi.

Sherlock Holmes (r.: Guy Ritchie; ČR: 26.11.09)
Asi zůstane smutnou pravdou, že ty nejlepší postavy již byly vymyšleny a něčeho nového lze dosáhnout leda nekonvenčním pohledem na ně. Bývalý manžel stávající královny popu nehodlá slavného detektiva nijak idealizovat, naopak chce být co nejvěrnější Conanovým knihám. Po zkušenostech s předchozími filmy (především s u nás neuvedeným RocknRollou) bych to viděl na extrémně machistickou, zběsile sestříhanou drsňárnu, což je v případě Holmese nekonvenční až až.

Kick-Ass (r.: Matthew Vaughn)
Komiksové filmy jsou příliš populární, aby si z nich nikdo nezačal dělat legraci. Kick-Ass (jsem zvědav na český překlad) má řadu předpoklad, aby nedopadl stejně bídně jako Suprhdina. Režíruje režisér kouzelného Hvězdného prachu a středoškoláka, který se rozhodne stát superhrdinou ztvární největší objev komedie Superbad, nezapomenutelný McLovin aka Christopher Mintz-Plasse. Přinejmenším vtipnou roli by si po sjíždění dlouhé lajny nezdarů mohl střihnout Nicolas Cage.

Coraline (r.: Henry Selick, ČR: 11.6.09)
Režisér kultovní Noční můry před Vánoci (často mylně považované za film Tima Burtona) se vrací s adaptací komiksu/grafické novely Neila Gaimana. Dívka (Dakota Fanning) objeví magické dveře do útulně pochmurného paralelního vesmíru, kde mají lidé namísto očí knoflíky. Podivnost, která zatím sklízí velice dobrá hodnocení.

lesbian

Lesbian Vampire Killers (r.: Philip Claydon; VB: 20.3.09)
Copak vám nestačí ten název?

Dorian Gray (r.: Oliver Parker; VB: 11.9.09)
Nová adaptace Wildeova jediného, ovšem(že) geniálního románu přichází zhruba každé dva roky. Tato láká hlavně obsazením, kde hlavní ženskou roli ztvární sympatická, mnou počínaje jistým snímkem Woodyho Allena bedlivě sledovaná Rebecca Hall (Vicky Cristina Barcelona).

Bruno (r.: Dan Mazer; ČR: 6.8.09)
Dle pár vyjádření Sachy Barona Cohena už si komediálního talentu tohoto britského provokatéra moc neužijeme, ale předtím, než se definitivně zaprodá vážné tvorbě, slíbil ještě přivést na velké plátno homosexuálního rakouského znalce módy (či nevkusu?). Takový úlet jako Borat už se mu nejspíš nepovede, ale sranda jistě absentovat nebude.

Jennifer’s Body (r.: Karyn Kusama; USA: 18.9.09)
Nadanou ženou režírovaná, talentovanou ženou napsaná (Diablo Cody) a krásnými ženami obsazená (Megan Fox, Amanda Seyfried) hororová upírská komedie svým plakátem až nápadně připomíná seriálový hit True Blood. Věřme, že samotný film bude originálnější a že dostane alespoň rating R.

The Year One (r.: Harold Ramis; ČR: 13.8.09)
Harold Ramis zatím režíroval komedie hodně dobré (Na Hromnice o den více), dobré (Přeber si to) nebo průměrné (Jako vejce vejci), teď přichází s komedií, která nese hlavně rysy divnosti. Jack Black a Michael Cera (Juno) v ní mají hrát dva pravěké lovce mamutů. Kdo viděl RRRrrrr!!!, asi chápe mé obavy.

_________________________________________________________________________

Loňského srpna to bylo, kdy jsem svůj zrak s největšími nadějemi upíral k novému počinu Woodyho Allena. Vicky Cristina i Barcelona potěšily mé oko, méně již mou mysl, chtivou nové sady vypulírovaných hlášek. Pobídku bratří Coenů Po přečtení spalte jsem prozíravě nevzal vážně a výborně se bavil svižnou parodií paranoidních špionských thrillerů. Sledovat, jak Zack a Miri točí porno bylo méně oplzlé a více zábavné, než jsem čekal, ale nějakým pátým elementem, činícím z komedie smrtelné komedii nesmrtelnou jsem za své šmíráctví odměněn nebyl. Kýčovité pohlednice z Austrálie bych si beze studu přimagnetoval na ledničku, ale výhrady k jejich dramatickému pojivu sebekrásnější výjev nepřebije. Travička zelená bylo tím, co mi znemožňovalo zhluboka inhalovat stejnojmenný počin, ale při jejím domyšlení nakonec šlo o slušnou jízdu. Vzpamatovat se z ní mi moc nepomohlo zjištění, jaký Nouzový východ volí Kate Winsletová ve skličující dobovce Sama Mendese. Letargii jako lehké pírko těžkou palbou rozprášila Tropická bouře – nebýt zavítání do Brugg, komedie roku. Potěšilo rovněž poměrně nedávné seznámení s Podivuhodným případem Benjamina Buttona a emotivní Výměna Clinta Eastwooda. Velký dojem oproti tomu neudělala neúčinná rada Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám.

Reklamy

Duel Frost/Nixon ****

Posted: 24. 2. 2009 in film týdne

Film týdne (104)

duel

Otázky a odpovědi

V roce 1977 uplynuly tři roky od rezignace amerického prezidenta Richarda M. Nixona, zapleteného do aféry Watergate. Ve stejném roce mladý britský moderátor David Frost (ročník 1939) sehnal podstatnou část prostředků k realizaci série televizních rozhovorů, které, jak byl přesvědčen, zaznamenají obrovskou sledovanost. Rozhodnul se Nixona přimět ke zpovědi, kterou národem nenáviděný stárnoucí muž veřejně nikdy neučinil. Jestli Frost dosáhnul svého, můžete nyní posoudit díky filmu Rona Howarda (Apollo 13, Čistá duše, Šifra mistra Leonarda…), původně divadelní hře Petera Morgana. Ten své dílo slíbil přetvořil ve filmový scénář pod podmínkou, že zůstane zachované původní obsazení. Zůstalo.

Jak Frost (Michael Sheen), kariérista s nenaplněnými ambicemi, tak Nixon (Frank Langella), těžko snášející svou náhlou nečinnost, jsou od začátku vykreslováni bez příkras jako dva velcí pragmatici. Prvnímu jde o věhlas, druhému hlavně o peníze. Jejich tužby odpovídají jejich věku a životním zkušenostem. Od začátku je také zjevná scénáristova snaha najít, co mají tito dva muži, později (ne)dobrovolní soupeři, společného. Překvapivě mnoho, jak vyjevuje otevřený noční telefonát. Morgan (Frosta) nemytizuje ani (Nixona) nedémonizuje, jenom naznačuje jaké to bylo obrovské štěstí, že se před kamerou sešly zrovna tyto dvě osobnosti. Hodnota vzniklého materiálu je, minimálně pro Američany, nevyčíslitelná.

Z dvojice herců má po většinu „duelu“ jasně navrch Langella, jehož postupně oslabována suverenita nejspíš odpovídá reálnému vývoji, kde se předem rozhodnutý boj změnil v boj Davida s Goliášem. Obehrané, dokonce i ve filmu obsažené připodobnění k boxerskému mači, není docela od věci. Oba protivníci jsou mezi jednotlivými koly povzbuzování zkušenými trenéry (výborný je militantní Kevin Bacon z Nixonova týmy), kteří vědí, kdy do ringu hodit ručník. Zde takový čin nepředstavuje konec zápasu, nýbrž jenom pojistku, že televizní diváci neuslyší příliš. Nixon si totiž, na rozdíl od Josepha McCarthyho o dvě dekády dříve (viz Dobrou noc a hodně štěstí), dobře uvědomoval, jakou moc televize má.

Výkon Langelly, herce především divadelně činného, je natolik nečernobílý, až jsem všemi opovrhovaného Nixona, jinak zjevně člověka intelektuálně zdatného, skoro litoval. Jediným Langellovým záměrem přitom podle mne bylo, zahrát ho věrně. A přes televizi Nixon pravděpodobně dojímat uměl. Výkonu Michale Sheena, mimochodem dosti podobného skutečnému Frostovi, škodí pouze jeden výkon dřívější – místo playboye ze sedmdesátých let jsem pořád viděl Tonyho Blaira (Královna). Malou roličkou Frostovy přítelkyně – romantická podzápletka bohužel působí nuceně – potěšila Rebecca Hall, sympatická Angličanka, která svou přítomností již zpříjemnila sledování Allenovy komedie Vicky Cristina Barcelona.

Plynulý průběh dobře propočteného dramatického oblouku pohlídal Ron Howard, režisér sice řemeslně zručný a zajišťující producentům solidní tržby, ale ne režisér filmů oslnivých, které budete mít chuť vidět za dalších deset let. Duel v jeho filmografii nepředstavuje výjimku, jde o další dobře střiženou sázku na jistotu. Howard umí vystupňovat napětí, svou režii plně podřizuje tempu dialogů (nebo naopak?) a u každé scény si pečlivě hlídá, aby nezačala být moc dlouhá, moc autentická, moc nefilmová. Paradoxně toho opakovaně dosahuje rádoby-autentickými „mluvícími hlavami“. Po většinu času však není pochyb, že sledujeme notně přibarvenou fikci s dialogy, jež v reálu zněly jinak, nebo nezazněly vůbec. Duel má spíše hodnotu „připomínací“ než dokumentární a skutečné fajnšmekry třeba inspiruje k objednání DVD s původním rozhovorem, jehož pravou hodnotu film v podstatě banalizuje na zpověď starého muže.

Vykreslování doby rovněž není kdovíjak důsledné, což ovšem ani nebylo třeba. Sedmdesátá léta v takovém Milkovi o sobě dávala (úmyslně) vědět s podstatně větší agresí. Rovněž tato skutečnost – snadné přenesení děje do jiné doby – otevírá dveře přemítání, zdalipak dnes existuje osoba dost odvážná, aby kladla nepříjemné otázky Georgi W. Bushovi. Ten se ovšem stačil parádně znemožnit bez cizího přičinění a má-li alespoň špetku zdravého rozumu, do televizní debaty s předem danými otázkami (a nejlépe i odpověďmi) nikdy nepůjde. Nabíledni je jiný, nikomu neadresovaný dotaz: jakou funkci má dnes, při stoupajícím vlivu internetu, televize? Dokáže nám nabídnout něco, co bychom nevěděli s několikahodinovým předstihem? A jestli ne, pak proto, že nechce, nebo proto, že nechceme?

Duel Frost/Nixon (Frost/Nixon, USA, VB, Francie 2008)
délka 122 minut

režie:
Ron Howard; scénář: Peter Morgan podle vlastní divadelní hry; kamera: Salvatore Totino; hudba: Hans Zimmer; hrají: Frank Langella (Richard M. Nixon), Michael Sheen (David Frost), Kevin Bacon (Jack Brennan), Sam Rockwell (James Reston), Rebeca Hall (Caroline Cushing)

80%

jak hodnotí jinde: ČSFD (85%), IMDb (8.1), RT (92%)

tržby

Oscaři živě!

Posted: 23. 2. 2009 in TV, událost

Přeji pěkné brzké ráno, nebo pozdní večer, jak je komu libu, za pár minut by v LA měl začít 81. ročník výročních filmových cen Filmové akademie, zjednodušeně Oscaři. Podle posledních informací má celá show trvat tři hodiny patnáct minut (samozřejmě bez spousty reklam), takže nás čeká velmi dlouhá a vyčerpávající noc.

02:05 HBO začalo s vysíláním. Hvězdy se procházejí po červeném koberci a komentátorské trio (Baldýnský, Fuka, Michailidis) už perlí. V ideálním případě má ceremoniál skončil v 05:47, při děkovačce Kate Winsletové, jak podotknul Baldachýn, máme co dělat do sedmi. 🙂

02:10 Prostor před tím hlavním (cca půlhoďka) bych využil k sepsání pár obecných informací, jak budu psát. Tak především česky. Pokud možno stručně, bez zbytečných překlepů a přitom co nejrychleji. Pro zajímavost sem tam přihodím svou MU, Míru Unavenosti, kde 1 znamená „svěží jako jarní vánek“ a 10 „asi brzzzzzzz…“. Dost zbytečných řečí, je třeba se koncentrovat.

02:20 Po červeném koberci právě hlemýždím tempem prošli dva muži s černými kufříky… copak asi měli uvnitř? 🙂

Let’s the show begin!

02:38 Hugh Jackman zahájil ceremoniál stylově písněmi ve stylu všech pěti nominovaných filmů. Benjamin Button v jeho podání byl grandiózní, zapojení Anne Hathaway nečekané. Vypadá, že si své moderování užívá.

02:42 První krátký sestřih zrekapituloval dojetí oceněných hereček z předchozích ročníků. Pět z nich přišlo na pódium a publikum podruhé za deset minut tleská vestoje!

02:48 Oscara za nejlepší ženský herecký výkon (nominované byly originálně, ale tuze dlouze představeny dříve oceněnými) ve vedlejší roli získává Penelope Cruz (Vicky Cristina Barcelona).

poznámka: pro alespoň nějakou přehlednost budu kategorie i oceněné psát kurzívou

02:56 Komické duo Tina Fey a Steve Martin (uvedeni vtipně scénářem večera) předávají cenu za nejlepší původní scénáře. U ukázek z nom. filmů vidíme odpovídající texty scénářů, osvěžující inovace… Milk.

03:01 Stejní komici, mimochodem vážně vtipní – mohli by si střihnout nějaký film (nebo společnou epizodu 30 Rock) – udělují plešouna nej. adaptovanému scénáři: Milionář z chatrče.

03:04 Jennifer Aniston a Jack Black, další atypické, leč dobře sehrané duo představuje nominované i nenominované loňské animáky – zábavné video s Vallim. Oscar pro Valliho! Samozřejmě.

03:10 Po celovečerním následuje překvapivě krátkometrážní animovaný film: cenu za cosi nepřepsatelného francouzského přebírá japonský režisér.

další reklamní pauza – chtěl jsem je využít k učení novověké filozofie (Locke, Descartes, Hume…), na kterou mám asi tak za sedm hodin psát test, ale jaksi není chuť :-/

03:17 Výprava (v odpovídajících kulisách); S.J. Parker a D.Craig: Ben Button.

Představování nominovaných je letos opravdu neotřelé a večer má zatím velmi slušné tempo, žádné zbytečné řeči, pěkně to sviští. Jen tak dál.

03:20 No teda, skoro ani nestíhám zkratkovitě uvádět oceněné, kostýmy: Vévodkyně. A hned masky: Ben Button.

03:27 (MU 2) Tempo je smrtící. Dvojka ze Stmívání (chlapec vypadá vážně jako upír) shrnuje romantické tituly loňského roku.

Přestávečku zpestřilo HBO „fucking short“ verzí Skryté identity. Milé.

03:32 Netečný houmlesoid Ben Stiller s naprosto brutálním vousem (parodie Joaquina Phoenixe) a Natalie Portman v růžové ocení nejlepšího kameramanaMilionář z chatrče.

03:44 Sestřih loňských komedií komentují James Franco a Seth Rogen jako dva huliči z Pineapple Express. Zatím nejvtipnější vsuvka.

03:47 Janusz Kaminski, James Franco a Seth Rogen – nejlepší hraný kraťas – německá Země hraček.

03:53 Hugh Jackman a Beyoncé, pokud se nepletu, jako hlavní hvězdy efektního a velkolepého muzikálového čísla (připomnělo Čaroděje ze země Oz, On the Town, Zpívání v dešti, My Fair Lady, Bohémy, Pomádu, Mamma Mia! nebo Moulin Rouge)

04:08 (MU 3,5) Nejlepší vedlejší herci z předchozích ročníků opět vystupují z plátna, aby předali cenu dalšímu členovi klubu. A nestává se jim nikdo jiný než Heath Ledger. Standing ovation potřetí, poprvé zcela zaslouženě. Všichni se tváří velmi dojatě. Nevypadá to, že by museli moc hrát.

04:11 Na smutnou notu navazuje představovačka dokumentů.

04:16 Nejlepší celovečerní dokument dle předpokladu Man on Wire (v našich kinech na podzim). Nejlepší krátký dokument Smile Pinki (o dětech s rozštěpy rtů).

04:24 Po resumé loňských akcí by měly přijít další technické kategorie, vč. mixu zvuku (nominovaný Petr Forejt). Nejlepší vizuální efekty měl podle Akademie Benjamin Button.

Souboj dvou hlavních favoritů zatím vede Podivuhodný případ Benjamina Buttona se třemi Oscary, Milionář z chatrče se drží v těsném závěsu se dvěmi soškami.

zvuk: Temný rytíř
mix zvuku: Milionář z chatrče (tak nic) – hlavní souboj je vyrovnán
střih: Milionář z chatrče – Milionář vede
(všechny tři předával Will Smith)

Reklamu jsem tentokrát využil k uvaření velkého kýble kafe. Cen už sice byla předána řada, ale řada jich taky ještě zbývá. Jedem dál…

04:43 Eddie Murphy předá humanitární cenu komikovi Jerrymu Lewisovi.

Přerušení reklamami jsou čím dál častější, asi znak, že se blíží důležité kategorie.

04:51 Nominovaná hudba je pro oživení zahrána orchestrem.
04:53 Osmnáctou cenu večera, pro nejlepší „original score“ si převezme A.R. Rahman, Milionář z chatrče.
04:56 Nominované písně jsou pěny v jednom souvislém bloku.
05:01 Vítězí opět Milionář z chatrče – BB:SM = 3:6

(MU 3 – kafe pomohlo) Počítám-li správně, zbývá už jenom pět nejhlavnějších z hlavních cen (herec, herečka, režie, anglický a neanglický film)

05:07 Film, v němž se nemluví anglicky přišel navzdory všem očekáváním z Japonska – Okuribito. Nádherná angličtina přebírajících!

05:11 Teskná píseň v podání Queen Latifah jako vzpomínka na ty, kteří se letošních Oscarů bohužel nedožili. Největší aplaus pro Paula.

05:18 Dokonce i ředitel Akedemie se v rámci zeštíhlení večera zřekl své řeči.

05:20 NEJLEPŠÍM REŽISÉREM Danny Boyle.

Když už se tolik vnucují, nedá mi to, abych zde neuvedl březnové premiéry na HBO, takže: Zápisky o skandálu, Michael Clayton, Paříži, miluji Tě, Mé druhé já, Superbad (mimo jiné).

05:27 Ani jsme se nenadáli a už je tady ráno a třetí kategorie od konce, pět velkých hereček (Loren, Cotillard, Kidman, McLaine, Berry) přichází předat cenu NEJLEPŠÍ HEREČKA Kate Winslet. Jestli vás to uklidní, na Glóbech byla plačtivější. O trochu.

(MU 4,5 – děsí mě hlavně představa, že za necelé dvě hodiny musím jít do školy a nevypadat tam jako po Oscarové noci)

05:37 Pět pánů herců (Brody, Douglas, De Niro, Hopkins, Kingsley) představí nominované v předposlední kategorii NEJLEPŠÍ HEREC – wow?! – Sean Penn. Doba se mění, maskulinita musela ustoupit homosexualitě.

05:48 Steven Spielberg a sestřih dřívějších kvalitních kousků před samotným vyhlášením…
05:53 …NEJLEPŠÍHO FILMU – Milionář z chatrče (osmý Oscar)!

Teď sice nejsem ve stavu podat nějaký střízlivý komentář k uplynulým čtyřem hodinám, pod vlivem si však troufám napsat, že šlo o jeden z nejlepších oscarových ceremoniálů posledních let. Plný zlepšení k lepšímu, s pár překvapeními (Penn!), nepřesycený vtípky, ani nebraný příliš seriózně a hlavně celý uběhl nad očekávání rychle (minulý ročník mi zpětně přijde jako hrozně unylý). Velmi dobré, ale přesto věřím, že příště přijdou opět s něčím novým. Loučím se s vámi a jdu nabrat alespoň špetku sil do nového pracovního týdne.

P.S.: Děkuji českým komentátorům za skvělou práci.
P.P.S.: Tak jako bonus ještě dlouhý sestřih trailerů na filmy letošního roku.

Oscaři živě?

Posted: 21. 2. 2009 in TV, událost

Chápu, že začínám být tím nekonečným omíláním jednoho trapného předávání zlatých sošek otravný, ale jestli vás to potěší, po tomhle příspěvku by měl letos na stejné téma následovat už jenom jeden, nanejvýš dva. Slavnostní bude tedy večer z neděle na pondělí (17:30 pacifického času) a přímý přenos z kalifornského Kodak Theatre můžete sledovat na HBO, na internetu, nebo v pražském kině Světozor (pokud jste se včas zaregistrovali via ČSFD).

Jestliže vás neláká trávit první hodiny nového pracovního týdne před televizí, ale přesto byste rádi věděli, jak to celé probíhalo, měla by vám zde být v pondělí přístupná „reportáž“ z televizního sledování Oscarů, kterou se pokusím psát v průběhu noci. V ideálním případě (nevypoví-li službu net, satelit ani má bdělost) půjde o necenzurovaný záznam bezprostředních dojmů nejspíš ne zcela svěžího člověka. Nelze proto čekat vycizelovaný slohový útvar, ale svou kuriózností by mohlo jít přinejmenším o čtení úsměvné. Jelikož v tomto ohledu hodlám zkusit něco dosud nevyzkoušeného, těším se na letošní Oscary dvojnásob.

V rámci přípravy doporučuji krom zásobení energy drinky navštívit pár stránek:

Nouzový východ *****

Posted: 17. 2. 2009 in film týdne

Film týdne (103)

rr

Romance a cigarety

Režisér Sam Mendes odstartoval svou kariéru oslnivou černou komedii z amerického předměstí Americká krása (1999). Černou kapitolu z dějin Spojených států připomnělo (pouze) solidní gangsterské drama Road to Perdition (2002) a zatím nejrozporuplnější dojmy vzbudil nudný Mariňák (2005) o nudě v Saudské Arábii. Adaptací románu Richarda Yatese Nouzový východ (vyšel také česky) uzavírá Mendes, překvapivě anglický rodák, první cyklus své kariéry, zkoumající z různých úhlů pohled na život v USA a co to obnáší. Jeho další snímek, Away We Go, by již měl být komedií prostou všech temných podtónů (uvidíme…). Při sledování Východu hlodá mysl podezření, jestli Sam tentokrát tak trochu nesázel na jistotu. Každopádně mu ta sázka vyšla.

Předměstí Connecticutu, rok 1955. April a Frank Wheelerovi jsou perspektivou jejich známých a sousedů z ulice Revolutionary Road (odtud původní název filmu) sympatickým mladým párem, kterému nic nechybí ke štěstí. Realita tak růžová není. Snahy obou o seberealizaci opakovaně končí nezdarem, což ústí v nepříjemně otevřené hádky. Frank hledá východisko z nudné práce a uměle udržovaného manželství v nevěře, April (zatím) jenom v cigaretách. Právě ona přichází s troufalým nápadem, jak dostat rezivějící loď ze souše do rozbouřených vod okolo proudícího života. Plán prodat dům, podat výpověď a odplout do Paříže, zní až příliš revolučně, ale jiná než zásadní změna by jim nejspíš nepomohla. Nebo ano?

Nejdříve ostýchavě, posléze odhodlaně přijatá vyhlídka kompletně jiného života dostává povážlivé trhliny s mimořádně lákavou nabídkou pro jednoho z manželů. Přijmout ji by znamenalo zůstat věrný americkému pragmatismu, získat peníze, úspěch a jistotu, zároveň však ztratit možná poslední šanci vybřednout z všepohlcující maloměšťácké šedi. Být jako ostatní, nic nezkusit a na smrtelné posteli se proklít. Řešení nelehkého dilematu znamená jenom další hádky, které nejenže nic nevyřeší, ale navíc mohou vést ke ztrátě těch pár stávajících jistot.

Důvod, že tak excelentní dramatický materiál nebyl zpracován již dříve (román vyšel počátkem 60. let), bych spatřoval v jeho neaktuálnosti. Potřeba markantní změny ubíjejícího životního stylu má samozřejmě stále čím oslovit, ale její podání ve filmu je úzce spjaté s upjatostí padesátých let. S postupující ženskou emancipací si lze dnes těžko představit manželku podobně závislou na svém živiteli. Kariéristé byli, jsou a budou nadále, stejně tak lidé smíření s očekávanou průměrnosti, ba ani nepřemýšlející nad úžasnými příležitostmi, jež čekají za humny. Řekněme, že přesah filmu do současnosti je minimální (vím, že mnozí s tím souhlasit nebudou), což ale nijak nedegraduje sílu emocí, jež vyvolává.

Přítomnost sebejistého režiséra, který ví, čeho a jak chce dosáhnout, nevnímáme ani tolik za jednotlivými záběry, jako za jejich sériemi, které tvoří důrazně gradující scény. Jsou jako krátké divadelní výstupy, prostorově zpravidla omezené jedinou místností. A nejde jenom o snahu zapůsobit na diváka, každá konfrontace dvou a více postav nám o zúčastněných prozrazuje něco nového a zmenšuje prostor pro otázky vyvstanuvší s nečekaně otevřeným koncem. Po dlouhé době jsem navíc u nějakého filmu, u komorního dramatu snad vůbec poprvé, měl dojem, že trvá podstatně kratší dobu, než uvádí stopáž.

Výstavbě dramatu, vystupňovaného s děsivě dokonalou plynulostí k (bez)východnému, bez přehánění deprimujícímu finále, pomáhá postupné odtajňování zásadních skutečností. (Například až po třiceti minutách filmu zvíme, že mají Wheelerovi dvě děti, což nutí k přehodnocení některých domněnek.) Neděje se tak ovšem za cenu neustálého představování nových postav, scénář maximálně využívá potenciálu od začátku přítomných.

K nejzdařilejším patří konfrontace Wheelerových s jejich známými. S rigidními sousedy (jimi oceňované hodnoty jsou patrné z Frankovy neopatrné sebechvály na pláži), s manžely Givingsovými a jejich synem nebezpečným hlavně svou upřímností – John (na Oscara nominovaný Michael Shannon) je vůči okolnímu světu netečný, cítí, že do něj nepatří, proto si dovoluje říct o něm pravdu na plná ústa. Zároveň ho můžeme vnímat jako ústředního hybatele děje, nevede právě jeho krutá (ale pravdivá) poznámka April k jejímu zoufalému činu?

Akademické přesnosti napomáhá kamera Rogera Deakinse, dnes jednoho z nejtalentovanějších mužů svého oboru, i hudba Thomase Newmana, jenž chytře variuje hlavní motiv Americké krásy. Přesvědčivé herecké výkony díky Titanicu dobře sehrané dvojice vdechují v jiných ohledech chladně perfektnímu snímku život. Díky přiblížení jeho minulosti jsou lépe srozumitelné motivace DiCapria, Winsletová by zase mohla vyjádřit spoustu svých tužeb skrze vztah k dětem, kdyby ty nebyly neustále odsunovány na vedlejší kolej – nejspíš pro vyjádření paralely s chováním rodičů vůči nim.

Jsou dramata těžká (většina evropské, především severské tvorby) a jsou dramata lehká (hlavně americká), Nouzový východ si z obou skupin bere to lepší. Necháte-li se jim dobrovolně ovládnout, nebudete řešit praktické detaily a pominete absenci výrazné druhé vrstvy, schované pod tou první, dostanete bez potíží stravitelné sousto, které vám ještě dlouho bude ležet v žaludku. A že jde jenom o samoúčelnou exhibici talentu několika extra nadaných osobností? Copak to vadí, když vás dokáže stáhnout jako málokterý „hlubší“ film?

Nouzový východ (Revolutionary Road, USA/VB 2008)
délka 119 minut

režie: Sam Mendes; scénář: Justin Haythe podle romána Richarda Yatese; kamera: Roger Deakins; hudba: Thomas Newman; hrají: Kate Winslet (April Wheeler), Leonardo DiCaprio (Frank Wheeler), Michael Shannon (John Givings), Kathy Bates (paní Givingsová)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (84%), IMDb (7.8), RT (71%)

tržby

Zlatá šedesátá (1-7)

Posted: 15. 2. 2009 in TV

Předběžná zpráva

Druhý program České televize odvysílal již sedm dílů ambiciózního projektu Zlatá šedesátá, jehož tvůrci (hl. Martin Šulík, Jan Lukeš a Čestmír Kopecký) si dali za cíl zevrubněji nám představit české a slovenské filmaře v názvu obsaženého období československé kinematografie. Pro první, do jisté míry rozhodující vzorek, si nemohli vybrat nikoho vhodnějšího než Miloše Formana. Ten ani po takřka čtyřicetileté emigraci nezapomněl na krásu českého jazyka, jemuž vzdal hold krásně poslouchatelným vyprávěním. Většinu zážitku jste sice již mohli znát díky autobiografii Co já vím?, ale v režisérově verbálním podání byly poznatelně „šťavnatější“. Potěšil i navazující Černý Petr, neuváděný v televizi zdaleka tak často jako třeba Hoří, má panenko.

Druhý díl pořadu mi bohužel unikl, čehož po nadšeném vyprávění o Vávrově vyprávění lituji. Seriál navíc (zatím?) není možné sledovat díky internetovému archívu ČT. K dříve viděnému filmu Kladivo na čarodějnice bych jenom podotknul, že ho nemám vůbec rád, ale obdiv ostatních mě nutí ke druhému, přehodnocujícímu zhlédnutí.

O týden později následoval Juraj Herz a jeho víceméně OK povídání s pár úsměvnými (i když tehdy možná spíš děsivými) příhodami. Vybrání polozapomenutých Sběrných surovostí jsem vítal s větším povděkem než přidružené, rovněž prakticky neznámé Sladké hry minulého léta. Impresionistické hrátky potěšily nanejvýš oko, a to jenom když byla na obrazovce Jana Plichtová, nezatěžující se s nějakým zahalováním.

Povídání Miroslava Ondříčka a Mučedníky lásky jsem při vší úctě k světově respektovanému kameramanovi i filmu Jana Němce ignoroval, neboť mi ani jedno nepřišlo příliš lákavé. Na rozdíl od následujícího sobotního večeru, komplet věnovanému Věře Chytilové (po profilu a filmu následoval dokument Jasminy Blažević Cesta), slavící jistě ne shodou náhod ve stejný čas osmdesáté narozeniny. Paní režisérka si, jak je jejím obdivovaným i zavrhovaným zvykem, nebrala servítky a pro mne osobně byl její monolog zatím nejpřínosnějším. Srovnatelnou radost udělalo zařazení „problematických“ Sedmikrásek, jednoho z nejosobitějších českých snímků vůbec. Škoda, že dnes už nikdo nemá odvahu (ani potřebu) věnovat čas podobně nevypočitatelným experimentům.

Místo kváků o dalších dvou dílech (viz alespoň komentáře k filmům) bych Zlatá šedesátá souhrnně označil za počin vydařený, byť mající pár mušek. Jedno desetiletí je opravdu malým výřezem, na rozsah autorovy tvorby nehledě, rád bych proto časem uvítal třeba Stříbrná sedmdesátá, Bronzová osmdesátá a Zprivatizovaná devadesátá. Dále je problém s kolísavou úrovní zpovídaných, čemuž nijak nepomáhají ředění v podobě (někdy zbytečně dlouhých) filmových ukázek. Někdy se toho na prostoru necelých šedesáti minut dovíme obrovskou spoustu, někdy docela málo a jindy sice dost, ovšem formou notně omšelou, povzbuzující spíše touhu spát, než si něco ze zaslechnutého zapamatovat. Pro každého, kdo se zajímá o filmy nikoliv jen zahraniční a nikoliv jen povrchně, je to bezesporu splněný sen. Či minimálně snaha jej splnit. A snahu, zvlášť v této oblasti, rád ocením vysoko.

85%

co bude následovat…

Komentáře k některým z filmů

Černý Petr (r. M. Forman, 1963)
-Smím prosit? -Dyť nehrajou. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. otcových monologů), film však postrádá rytmus, kontrolovaný třeba v Láskách Menšíkem. Herecká nezkušenost zúčastněných zapříčiňuje rovněž trapnost nechtěnou a mlčení někdy trvá příliš dlouho. Zakončení – jedním příznačně apatickým pohledem přerušenou – mrtvolkou ovšem, podobně jako „zatuhnutí“ v Intimním osvětlení, vydává za tisíc slov. 80%

Sedmikrásky (r. V. Chytilová, 1966)
Je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou, rovněž dvěmi normálními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové na druhou stranu sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na celý svět. Bez ní by tak provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků asi nikdy nemohlo vzniknout. Pro vychutnání Sedmikrásek to chce nepřemýšlet moc, ale přesto dost. 80%

Slnko v sieti (r. Š. Uher, 1962)
Nevím jak pro vás, ale pro mne těžká soda. Nejvíc beznaděje sálá ze smutné domácnosti přítelkyně hlavního hrdiny. Nevidomost matčina, lhostejnost otcova a dojemné lhaní synovo. Úvodní zatmění se sice týká Slunce, ale také zraku a mysli. Většina postav je úsporná v dialozích i v myšlení. Nikomu se do ničeho nechce. Zanikají rozdíly mezi mladými, kteří se věci ještě řešit nenaučili a starými, kteří se již věci řešit odnaučili. Obtížně uchopitelnou výjimku představuje Fajola, možná lyrik, možná „debil, a ne lyrik“ (jak podotýká jedna z postav), jehož komunikace s fyzicky jakoby nepřítomnými rodiči povzbuzuje podezření z psychické poruchy (schizofrenie?). S jeho sbírkou fotografií rukou souvisí brigáda na venkově, kde zjišťujeme, že ruce jsou pěkným symbolem, ale ne nutně něčeho ušlechtilého, neboť všichni také zde tak trochu po formanovsku kradou. Polarita mezi městem a venkovem není založena na rozdílností lidí (stejně jako v případě mladých x starých), ale pouze prostředí. To v jednom případě chátrá (venkov) a ve druhém se vyvíjí k horšímu (město osrstěné televizními anténami). Neotřelá režie a pozoruhodná vizuální stránka – skvělá kamera Stanislava Szomolányiho! – toto myšlenkově bohaté dílo navíc ochraňují před zestárnutím. 80%

Pasťák (H. Bočan, 1968/1990)
Film otevřený stejně bolestivě jako tržná rána. Kamera před tím méně příjemným nikdy neuhýbá, naopak si libuje v detailech grázlovských tváří a dvakrát nás dokonce staví do pozice napadené oběti. O moc milostivější není ani Bočan, který si jako režisér drží postavy od těla a předem vylučuje jakékoliv sympatie z naší strany. Odcizující efekt nepřiživuje jenom zvláštně moderní hudba Vladimíra Klusáka (nahrána pravděpodobně až po dokončení v roce 1990). Byť zanechán silným závěrem ve stavu jisté „opařenosti“, musím vznést otázku, nač takto jednostranně zacíleného počinu? Plochost myšlenkovou zvýrazňuje plochost hereckých výkonů, kdy k hlavnímu představiteli nejlépe sedí nelichotivá charakteristika „mladej vůl“ (čestnou výjimku mezi herci tvoří úsměvná účast mladistvého Jiřího „chcešpřesdržku?“ Krampola). Hořkou pravdou navíc zůstává, že Pasťák nesměl být v době své nejžhavější aktuálnosti uveden, ba ani dokončen, během následujících dvaceti let se přeci jen (doufám) mnoho věcí změnilo. Dnes zůstává Pasťák připomínkou jednoho z mnoha předčasně udusaných talentů československé kinematografie. 60%

Předoscarové shrnutí

Posted: 14. 2. 2009 in tipy, událost

Rád předstírám opak, ale pravdou je, že Oscaři mě baví a každý rok s napětím očekávám jejich výsledky, jakkoli jim bývá přisuzována mnohem větší váha, než by si zasloužily. Z letos nominovaných filmů jsem zatím mnoho neviděl také z důvodu, že ještě neměly cz premiéru. Kdy ji tedy budou mít? Budou ji vůbec někdy mít?

V různých kategoriích nominované filmy, které již premiéru měly a z nichž mnohé stále můžete stihnout v kině:

Austrálie, Iron Man, Kung Fu Panda,  Milk, Mezi zdmi, Nouzový východ, Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Temný rytíř, Tropická bouře, V Bruggách, Valčík s Bašírem, Vall-I, Vicky Cristina Barcelona, Výměna, Wanted

Filmy, jejichž premiéra již byla stanovena, avšak v souladu s výsledky se může změnit:

Baader Meinhof Komplex, Der (9.4.)
Bolt – pes pro každý případ (19.2.)
Defiance (16.4.)
Duel Frost/Nixon (19.2.)
Happy-Go-Lucky (2.4.)
Milionář z chatrče (26.2.)
Nezvaný host (9.4.)
Pochyby (5.3.)
Předčítač (2.4.)
Vévodkyně (26.2.)
Wrestler (9.7.)

Filmy, jejichž premiéra zatím není známá:

Frozen River – chladné kriminální drama, o jehož distribuci se asi nestrhne velká mela, spíš bych časem počítal s uvedením na HBO nebo Cinemaxu

Man on Wire – dokumentární hit loňského roku, někteří měli štěstí jej vidět ve Varech, ostatní mohou jedině doufat…

Rachel Getting Married – podobný případ jako Frozen River, komorní drama, které by mohlo zviditelnit ocenění Anne Hathaway v hlavní roli

Mé tipy na vítěze

Nejlepší film

Podivuhodný případ Benjamina Buttona
-film, který stál hodně práce a je to na něm vidět

Nejlepší režie:

Danny Boyle (Milionář z chatrče)
-nebylo by fér nedopřát Milionáři po předchozích úspěších žádnou cenu

Nejlepší herec v hlavní roli:

Mickey Rourke (The Wrestler)
-velký comeback by nostalgická porota mohla ocenit

Nejlepší herečka v hlavní roli:

Kate Winslet (Předčítač)
-prostě proto, že už je načase

Nejlepší herec ve vedlejší roli:

Heath Ledger (Temný rytíř)
-jediná kategorie rozhodnuta dlouho dopředu

Nejlepší herečka ve vedlejší roli:

Viola Davis (Pochyby)
-kategorie, ve které Akademie ráda překvapuje, o této herečce jsem dříve neslyšel

Nejlepší původní scénář:

V Bruggách (Martin McDonagh)
-konkurence se nezdá být až tak výraznou, odradil by mohl snad až příliš černý humor

Nejlepší adaptovaný scénář:

Duel Frost/Nixon (Peter Morgan)
-dialog dvou herců může být strhující především díky dvěma faktorům, hercům a scénáři

Nejlepší kamera:

Milionář z chatrče (Anthony Dod Mantle)
-proč ne?

Nejlepší střih:

Milionář z chatrče (Chris Dickens)
-rodí se nám tady favorit vedlejších kategorií

Nejlepší kostýmy:

Vévodkyně (Michael O’Connor)
-jsou vidět a každý si jich všimne

Nejlepší makeup:

Podivuhodný případ Benjamina Buttona (Greg Cannom)
-tyhle masky zůstanou asi na delší dobu nepřekonané

Nejlepší píseň:

VALL-I (Down to Earth)
-překvapivě nebyl nominovaný Springsteen, tak by mohl zabodovat Gabriel

Nejlepší hudba:

VALL-I (Thomas Newman)
-hudba zde tvoří dobrou polovinu úspěchu

Nejlepší zvuk:

VALL-I (Tom Myers, Michael Semanick, Ben Burtt)
-abych upřesnil předchozí poznámku, hudba a zvuk zde tvoří dobrou polovinu úspěchu

Nejlepší střih zvuku:

Temný rytíř (Richard King)
-nedokážu si za tím nic konkrétního představit, ale Temný rytíř by „to“ mohl mít dobré

Nejlepší vizuální efekty:

Podivuhodný případ Benjamina Buttona (Eric Barba, Steve Preeg, Burt Dalton, Craig Barron)
-nejsou tolik vidět, ale pokud hlasují lidé z oboru, jistě všechny ty pixely dovedou ocenit

Nejlepší animovaný film:

VALL-I (Andrew Stanton)
-tady snad vážně není co řešit 🙂

Nejlepší cizojazyčný film:

Valčík s Bašírem (Izrael)
-audiovizuální slast, která nepřestává být aktuální

Nejlepší celovečerní dokument:

Man on Wire (James Marsh)
-hodně se o něm mluvilo

Sex a krev

HBO od minulého týdne protékají potoky syntetické krve, každou epizodu nového seriálu True Blood tam můžete vidět celkem čtyřikrát (premiérově HBO ÚT 22:00, reprízy ve středu a pátek na HBO 2 a v neděli opět na HBO). Důvěra vkládaná v tento projekt je tedy markantní a mohu-li soudit po dvou skoro hodinových epizodách, nikoliv neoprávněně.

První, co vás nejspíš zaujme jsou velice působivé úvodní titulky – série syrových, často očividně dokumentaristických záběrů na všechno možné, floridskými bažinami počínaje, rozkládající se mršinou konče. Jako hudební podkres byl zvolen temný country song, jehož melodii budete z hlavy dostávat s obtížemi. Jestli jsem po první epizodě měl dojem, že jsou titulky přeplácané a sázející pouze na výrazný první dojem, po druhé mi začíná být jejich role jasnější. Zdá se, že mají shrnovat vše, čím se tvůrci seriálu, v čele s Alanem Ballem (Odpočívej v pokoji), hodlají zaobírat. Je to toho setsakramentsky hodně a nejsou to jenom upíři.

Například druhá epizoda přináší jednovětný pacifistický komentář k válce. Ovšem k občanské válce v USA, které se letitý upír zúčastnil! Větší důraz bude ale nejspíš kladen na postavení různých menšin. Samotných upírů, které lze vnímat jako zástupce stále viditelnější queer komunity, Afroameričanů, jež zde pravděpodobně nebudou přítomni jenom z důvodu rasové rovnoprávnosti, dokonce i lidí preferujících výstřední sexuální praktiky (ač postava Sookiina bratra zatím vyznívá spíše negativně).

Mohl bych popis zjednodušit na seriál o lidech, jež se něčím vymykají, vzbuzují nežádoucí pozornost, ale těch jiných směrů, kterými mohou další díly eventuálně směřovat, je mnohem víc: romance o lidech, jež jsou si souzeni, psychologické drama o dívce a vyrovnávání s jejím výjimečným talentem, krimi o záhadných vraždách a buranských detektivech s nebezpečně velkými pravomocemi. S jistotou můžu nyní napsat, že zcela určitě nepůjde o regulérní upírský horor, v němž krvelačné bestie vysávají nevinné dívenky. Ačkoliv právě to podvratně naznačuje cliffhanger z konce druhé epizody. Už aby tady byla třetí, jsem lačný další dávky!

Nezapomenutelné filmové scény

Ben Affleck poskytuje ústřední dvojce vyčerpávající odpověď na otázku „What the Fuck is the internet?“ a co to obnáší. Neznalce dialogů/monologů Kevina Smithe bych asi měl varovat před zvýšeným výskytem „f-word“.

jaysilentbob

Film týdne (102)

bb

Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš co ochutnáš.

David Fincher si zajistil popularitu širší divácké obce snímky temnými a morbidními (Sedm, Klub rváčů). Obavy z jim chystaného romantického příběhu tedy opadly až po režisérově konstatování, že ústředním tématem filmu bude smrt. Pohledem optimisty to ale stejně tak může být život.

První scéna, pro okázalé velkofilmy nad dvě hodiny často klíčová, ničím neuchvacuje. Nemocnice New Orleans. V pokoji stará umírající žena Daisy (Cate Blanchett) a její dcera Caroline (Julia Ormond). Za oknem zuří hurikán Katrina. První z neuvěřitelných příhod se před našim zrakem na rozdíl od většiny ostatních nezhmotňuje zásluhou deníku, nýbrž Daisiny paměti. Vypráví o slepém hodináři, jemuž ve válce zemřel syn, a proto sestavil hodiny… které šly pozpátku. Nádherná, pro ostatní děj nikoliv irelevantní idea je zároveň prvním náznakem, že nás Fincher chce přimět k jinému pohledu na svět pomalu, beze spěchu, ale zato nadlouho.

Následně jsme za využití osobního deníku seznámeni s Benjaminem (Brad Pitt), nejdříve ošklivým malým dítětem, jež vlastní otec, prosperující výrobce knoflíků, bezprostředně po narození odloží před dům, v němž lidé spíše umírají. Píše se rok 1918, první světová válka právě skončila, podivuhodný příběh muže, který stárnul pozpátku, právě začíná.

Benjamin (své příjmení zví mnohem později) žije od raného dětství s vědomím, že může pro své chabé zdraví kdykoliv zemřít. Neustále umírají také lidé kolem něj, v domově pro starce, jimž zbývá spousta vzpomínek a pár měsíců života. Benjamin ovšem žije, těší se čím dál lepšímu zdraví a od starších (byť navenek stejně starých) a zkušenějších sbírá rady do života, jemuž co nevidět vyjde vstříc.

Říká se, že mládí by bylo skvělé, kdyby přišlo později, Benjamin, ve většině ohledů tragický hrdina, to vyvrací. Není podstatné, kterým směrem půjdete – na konci vás čeká totéž – ale koho po cestě potkáte, co sami zažijete a co si z toho odnesete. Zde zároveň vyvstává jeden ze závažnějších problémů, jež by s filmem někdo mohl mít. Benjamin jenom pozoruje, potkává, zaznamenává, ale sám jakoby vůči vlivům zvnějšku zůstával imunní. Nemění se k lepšímu ani k horšímu, slouží spíše jako knoflík (button), který jediný spojuje všechny ty nesourodé postavičky, jež by bylo jinak obtížné dostat do jednoho filmu.

Různé postavy reprezentují různé životní filozofie (otec-pragmatismus, melancholický námořník-existencialismus, nedospělá Daisy-hédonismus a fatalismus) a pomáhají spoluvytvořit filozofii novou, nádhernou, slovy těžko zprostředkovatelnou. Opravdu jde více o pocity, jež zážitky hlavního hrdiny vyvolávají, než o hlavního hrdinu samotného (na rozdíl od Forresta Gumpa, viz níže). Což asi zní schizofrenně, neboť nebýt hlavního hrdiny, není pocitů a důležité romantické zápletky. Přijímat celý film pouze skrz ní jde samozřejmě také a ani v takovém případě by nešlo o žádné podřadné dílo.

Nudu během pár zdlouhavějších scén (Benjaminovy rozhovory s Elizabeth) zahání pečlivost stylu a poutavost mizanscény, bohaté – jak je u perfekcionisty Fincherova formátu zvykem – na dobové detaily. Stejně svědomitý režisér není (nemohl být?) při napodobování vizuálu starých filmů, kdy by třeba historce o výrobě hodin prospěl černobílý formát. Ten si vysloužily jenom zdaleka nejvtipnější záběry „uhodil do mě sedmkrát blesk“, jež neplní výhradně funkci komického dochucovadla, ale včas jsou využity k rozšíření široké palety lidských údělů. Multifunkčnost a spjatost s hlavním příběhem je vlastní většině motivů, jenom navenek nahodile rozesetých.

Ne všechny z nich byly do děje vpraveny nejšikovněji, což zmírňuje tempo a odrazuje od bezprostředního druhého zhlédnutí, z obsahového hlediska jsou ale všechny žádoucí. Nedovedu posoudit, jestli by po vyjmutí některé epizody zůstal zachován obrovský emoční náboj díla. Co byste ovšem chtěli vystřihnout? Indiána, který má nejpádnější důvod bojovat za Ameriku a posiluje nevtíravou vlasteneckou linii? Kolibříka, který symbolizuje nutnost neustálého pohybu? Zpátečnické hodiny, které končí stejně jako jimi reprezentovaná idea kdesi v potemnělém sklepě (v podvědomí)?

Či snad celý nemocniční vyprávěcí rámec? A přijít tím o hru založenou na střídání několika vypravěčů, resp. na samotné potřebě vyprávět? Pro Julii Caroline, tedy filmového recipienta, je příběh určen, aby pochopila matku a poznala otce. Některé chybějící deníkové pasáže logicky číst nemůže, tudíž je vypráví samotný Benjamin a nejspíš je to také on, kdo nám, divákům nabízí pro zpestření alternativní verzi jedné zvratové situace (opět nejde o zbytečný výstřelek, ale o chytrý příspěvek do diskuze „a život plyne…“). Nutnost vyprávět a dovyprávět každý příběh, ať někdo poslouchá, nebo ne, zdůrazňuje samotná Daisy, jež se také párkrát (i za dceřiny nepřítomnosti) ujímá slova.

Benjamin Button, stejně jako útěšně rostoucí procento současné hollywoodské mainstreamové produkce, nabízí potěchu mnoha odlišně zaměřeným a na různý druh percepce připraveným divákům. Mysteriózní love story k pobrečení, dějiny USA, potažmo první poloviny 20. století v kostce k pobavení, pojednání de morte/de vita k nikterak plytkému zamyšlení. Všechny roviny nicméně fungují nejlépe pospolu a film jako takový dokáže diváka rozbrečet (pořádně), pobavit (příjemně) a znejistět (neodpíráme si vlastně sami věci, které jsou na životě opravdu krásné?). Pohled na mnoho údělů člověka, které splývají v jeden, nemusel být v kýčovitém závěru zploštěn na jednoslovnou charekteristiku, kým kdo je, protože není pochyb, kolik dalších se za tím jedním slovem skrývá.

Unikátní příležitost ztvárnit jedinou postavu v průběhu minimálně padesáti let získal díky bravurní práci maskérů (a trikařů) Brad Pitt. Jeho výkon mi, stejně jako výkony ostatních uměle omlazených, „zestařených“ herců, přišel tím lepší, čím méně make-upu na tváři měl. Obdivuhodná byla rovněž převážně vnějšková proměna čtyřicetileté Cate Blanchettové v cca dvacetiletou dívku. Pod jiskřivostí ústředního páru by neměl zaniknout příjemně civilní výkon nečekaně obsazené Angličanky Julie Ormond. Na „chuť“ jsem nedokázal přijít jedině plavkyni Tildě Swintonové, elegantní jako celičký klasický Hollywood, ale ve svém hereckém projevu zvláštně „tuhé“ (že by zase make-up?).

Příliš se mi nechce psát zde nějaký shrnující komentář, vedlo by to leda ke zjednodušení fabulí odvážně komplikovaného, přesto syžetem lehko srozumitelného počinu. Eric Roth využil jádro povídky Francise Scotta Fitzgeralda k napsání scénáře v jistých ohledech podobného (také jeho) Forrestu Gumpovi. David Fincher podle něj natočil film, který je objektivně lepší než Forrest, ač nepadne do noty srovnatelnému množství diváků. Mnohým z nich totiž vybraný bonbon nabídne celkem jinou chuť, než by tipoval dle lákavého vnějšku. Což se k tříhodinovému filmu o odvaze zkoušet a objevovat, nehledě na neúprosně plynoucí čas, vlastně docela hodí.

Podivuhodný případ Benjamina Buttona (The Curious Case of Benjamin Button, USA 2008)
délka 166 minut

režie: David Fincher; scénář: Eric Roth; kamera: Claudio Miranda; hudba: Alexandre Desplat; hrají: Brad Pitt (Benjamin Button), Cate Blanchett (Daisy), Tilda Swinton (Elizabeth Abbot), Julia Ormond (Caroline)

90%

jak hodnotí jinde: IMDb (8.4), RT (71%) ČSFD (86%)

tržby