Archive for the ‘TV’ Category

Výhled 2017

Posted: 2. 1. 2017 in tipy, TV, výhled

Průběžně doplňovaný výhled slibných filmů, které by se v letošním roce měly nebo mohly objevit v české distribuci a nových seriálů (tentokrát neuvádím seriály, které byly pouze obnovené pro další sérii). Hvězdičky značí, že jsem daný film/seriál již viděl a takto ohodnotil.

LEDEN

Agnus dei ****
La La Land ****
Paterson *****
Rozpolcený ***

ÚNOR

Jackie ***
John Wick 2 ****
Klient ***
LEGO® Batman film ****
Lék na život
Lion ***
Místo u moře ****
Mlčení *****
Moonlight ****
Spojené státy lásky ****
T2 Trainspotting ****

BŘEZEN

Ghost in the Shell ***
Glory
Kong: Ostrov lebek
Logan *****
Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho ***
Volání netvora: Příběh života ****

DUBEN

Nocturama ***
Raw
Rychle a zběsile 8 ***
Uteč
Zkouška dospělosti ****
Ztracené město Z *****

KVĚTEN

Lady Macbeth
Po bouři *****
Poslední rodina *****
Skrytá čísla ****
Strážci Galaxie Vol. 2

ČERVEN

Holky na tahu
Wonder Woman

ČERVENEC

Dunkerk
Oklamaný
Temná věž

SRPEN

American Made
Atomic Blonde
Baby Driver
Křižáček
Tulipánová horečka

ZÁŘÍ

Nejsledovanější

ŘÍJEN

Blade Runner 2049
The Snowman
Thor: Ragnarok

LISTOPAD

Coco
Liga spravedlnosti
Murder on the Orient Express
Paddington 2

PROSINEC

Pitch Perfect 3
Star Wars: The Last Jedi

ZATÍM BEZ DISTRIBUTORA

20th Century Women ****
Aquarius ****
Baden Baden
Cameraperson ***
Day 6
Dau
The Death and Life of John F. Donovan
The Death of Stalin
Downsizing
The Dreamed Path
Dreyfus Affair
Fences ***
Free Fire ****
Happy End
I Am Not Your Negro
The Illinois Parables
Logan Lucky
Kate Plays Christine ***
The Love Witch ****
Loving ****
Můj život Cuketky
Neruda
Okja
Patriots Day ***
Prevenge ****
Redoutable
The Shape of Water
Stronger
Submergence
Suburbicon
Suspiria
Tower ***
Three Billboards Outside Ebbing, Missouri
The Trap
Under the Silver Lake
Weightless
The Witness
Wonderstruck
You Were Never Really Here

SERIÁLY

13 Reasons Why *****
American Gods
Big Little Lies ****
Britannia
The Deuce
Feud ****
Future Man
Guerrilla
The Handmaid’s Tale
I’m Dying Up Here
Iron Fist
Legion ****
Mindhunter
Room 104
Sharp Objects
The Son
Taboo ****
The Terror
Time After Time
Twin Peaks

Novinky

Co všechno zatím víme o druhé řadě velkého seriálového překvapení Stranger Things.

Film podle videoherní série Uncharted bude točit Shawn Levy. Bohužel.

Uwe Boll prý končí s filmováním. Bohudík.

Predator Shane Blacka by měl být Rkový sci-fi thriller, v němž nebude chybět humor. Natáčení začne zřejmě začátkem příštího roku.

Britské animátorské studio Aardman slíbilo druhý celovečerák s ovečkou Shaun.

Nerealizovaný scénář Ingmara Bergmana by měla zrežírovat švédská režisérka Suzanne Osten.

Autor Mad Men Matthew Weiner připravuje antologii pro Amazon.

V únoru by mělo mít premiéru další „tajné“ pokračování Abramsova Cloverfieldu.

Wes Anderson začal natáčet stop-motion animák s Billem Murrayem v roli psa.

Pokračování akčního sci-fi Na hraně zítřka bude prequelem k prvnímu příběhu.

 

Recenze

„By the end of the 10-episode first season, which follows Elizabeth around the time of the death of her father and during her first few years on the throne, a viewer might feel as though he or she has lived through that era in real time. The drama meanders on at such length that all subtext is eventually hauled out and made text, now and then in the form of lumbering, on-the-nose dialogue.“

Desetidílná netflixovská série o mládí královny Alžběty II. The Crown.

„One of the most revealing things Lumet says in By Sidney Lumet is that his moment of truth as a director usually comes when he decides what a film is about.“

Dokumentární portrét By Sidney Lumet.

 

Delší čtení

„Time is my biggest ally on a film, more than money, more than anything. I need to buy time. Because I know when I start the thing but I don’t know when I’ll end it. I don’t know what’s going to happen, it’s a journey into the unknown. It’s a labyrinth where I have to find the exit at a certain point.“

Rozhovor s italským dokumentaristou Gianfrancem Rosim, jehož Požár na moři bude brzy k vidění v českých kinech. 

Rozhovor s Abbi Jacobson nejen o Broad City.

„When he did stand-up for the first time since his wife’s death, at the Upright Citizens Brigade Theater in Los Angeles in September, he felt some shame, he admitted. “I projected onto the audience: Your wife is dead and you’re telling jokes? What’s wrong with you?”

Komik Patton Oswalt otevřeně o tom, jak se vyrovnává se smrtí své manželky.

„In this film, all the men are villains and all the men are pathetic. The only cool characters are women. And the only positive male characters in the film are one or two babies.“

Rozhovor s Park Chan-wookem nejen o Komorné.

Park Chan-wook ještě jednou.

„As Welles once said, men like Kane “combine a morbid preoccupation with the public with a devastatingly low opinion of the public mentality and moral character.” That’s why they “always tend toward the newspaper and entertainment world.” Sure enough, Trump’s first ambition—per a 1980 article in People magazine—was to “head up a TV network.”

Paralely mezi Donaldem Trumpem a Občanem Kanem.

„Horror puts the scary parts of life up on the screen, and invites us to try and make sense of them. It’s an opportunity to think, to feel, to learn and to discover.“

Proč se dívat na horory.

„From Hammer Horror monstrosities and wart-crusted Disney beldams to the never-ending Blair Witch saga, cinema is bloated with hysterical, bastardised visions of uncanny women, archetypes rooted in age-old misogynist anxieties around women’s power.“

Filmové čarodějnictví v průběhu věků.

Rozhovor s Johnem Carpenterem převážně o hudbě.

„The fear that Americans were facing was not an infiltration, but a monster that had become a part of themselves. The nightmare found in films like The Lords of Salem, Sinister, Let Me In and The Cabin in the Woods figured the threat to an American way of life as being woven into a hidden part of their identity.“

Jak některé horory reflektují narušenou americkou národní identitu.

 

Trailery

Billy Lynn’s Long Halftime Walk

The Ivory Game

Neruda

Novinky

Zemřel otec gore filmu Herschell Gordon Lewis.

Za Francii bude o Oscary bojovat rape-revenge thriller Paula Verhoevena Elle.

Novinka Martina Scorseseho Silence vstoupí do omezené distribuce ještě letos.

BBC zveřejnila názvy prvních dvou epizod 4. řady Sherlocka.

John Wick už má nového psa.

Mindy Kaling a Emma Thompson si spolu zahrají ve filmu.

Abbi Jacobson (Broad City) a Jessi Klein (Inside Amy Schumer) pracují na společném seriálu.

Připravuje se televizní antologie podle Hitchcocka.

 

Recenze

„In her new stand-up, when Ms. Schumer says something happened to her, she wants you to believe it. She also doesn’t play dumb. She speaks in a confident, savvy voice that doesn’t sound that different than the one you might read in interviews with her.“

Nové stand-up vystoupení Amy Schumer.

„The show is the darkest of comedies, funny in the way the twist of “Gone Girl” is funny — an examination of how marriage makes fools of all of us, when it doesn’t entirely estrange us from ourselves.“

HBO seriál Rozvod od autorky britského klenotu Catastrophe.

Shyamalan is back, baby, and the best he’s been in decades.“

M. N. Shyamalan se filmem Split zřejmě vrací do první ligy.

„Allen’s first new writing for television in half a century feels more like a drip-fed feature film, in which 90 minutes of ideas are needlessly (and clumsily) spread across six half-hours.“

První seriál Woodyho Allena Crisis in Six Scenes nedopadl moc slavně.

„Nocturnal Animals is trash – artful, glossy trash – and enjoyment will depend on one’s appetite for junk.“

Noční zvířata Toma Forda.

„Quantum Break feels like the first action game taking real lessons from the Netflix binge-watch era, and in that respect, it’s a surprising success.“

Videoherně-seriálový experiment Quantum Break.

„There is no familiarity or gravitas. American Honey is too restless and impatient to establish anything and instead rides high on an obviously fabricated atmosphere.“

Rozporuplně přijímaný film Andrey Arnold American Honey.

„At its playful best, the screenplay by Chris Bowman, Hubbel Palmer and Emily Spivey sends up crime-movie clichés with a light touch, and Hess shows uncharacteristic restraint in letting those moments play out without reaching for punchlines.“

Několikrát odložená komedie Jareda Hesse Zilionáři

 

Delší texty

„So the movie is about the rape, but it’s also about how people live. I think I look at it in a critical way, or maybe in an amused way. But I don’t ever look at the rape in an amused way. The rape is extremely harsh, direct, and violent. There’s nothing comical about it!“

Paul Verhoeven v rozhovoru o Elle.

„Besides making a horror film, I wanted to make a science-fiction film. I wanted to make melodrama. I wanted to make camp. I wanted to make a comedy. I wanted to do everything that I was fetishizing about at that time when I was making the film and of course seeing it through the eyes of a young girl.“

Nicolas Winding Refn si povídal s Jamesem Francem.

„Cable television caters to certain fairly conservative expectations of visual storytelling; movies produced outside the studio system present a superior arena for creative risk. Their audiences will always be smaller, but that may be enough.“

Polemika s názorem Davida Lynche, podle kterého je kabelovka novou platformou pro artfilmy.

„But in sticking to the source material’s ending (which is admittedly so iconic it would’ve been difficult to change), the movie betrays the more complex version of McMurphy that Nicholson has worked to create, even as it tries to justify the decision.“

Komparace Přeletu nad kukaččím hnízdem s jeho knižní předlohou.

„Despite the hiring of a different cinematographer for almost every film, it achieves unity in a multiplicity of ways, including its setting in and around a single apartment block (…); the recurrence, in minor roles, of figures central to earlier films (…); a frequent use of mirrors to introduce characters; a foregrounding of certain colors, most frequently blue and green (…); a concern with adult-child relationships; a focus on faces and on where they become masks; and, to an incalculable extent, the continual presence of the musical personality of Zbigniew Preisner, who scored all the films. In its abstraction, his music may suggest an essence of the metaphysical.“

Obsáhlá esej o Kieslowského Dekalogu.

„It’s interesting to watch the Bridget Jones franchise withdraw from the game that it helped define fifteen years ago. “Bridget Jones’s Baby” is aimed at women who have grown tired of all that subversion and commentary, particularly as it applies to their romantic narratives. Enough with the attempts to flip the gender script, as in Amy Schumer’s “Trainwreck,” and enough with the political story lines, like the abortion plot in Gillian Robespierre’s Obvious Child.“

Čím je nová Bridget Jonesová konzervativnější než první díl.

„Looked at as an issue of workplace discrimination, then, the decision becomes one of best practices. Just like you wouldn’t, and in fact can’t, require a job candidate to reveal how old they are on a resume or application, mandating that age must remain on a subscriber-based professional database seems to run counter to labor laws.“

Proč stojí za pozornost, že IMDb umožnilo odstranění věku hereček a herců.

„Sully is a rousing piece of entertainment, but the film’s resonant and touching glory is that it’s the celebration of a rock-solid ’50s man who has grown taller than the world around him because he relies, in a tight spot, on nothing but himself and therefore — irony of ironies — now looks like an outlier. “Sully” has become the story of a countercultural hero.“

Co Sully vypovídá o době, ve které žijeme?

„Their protagonists are treated far differently in the end: one is celebrated, the other wanted for prosecution or worse. But both films take their central dilemmas and the firestorm around them seriously, acting as pleas for greater consideration for those authoritative bodies.“

A co má Sully společného se Snowdenem Olivera Stonea?

„There’s a whole, that is a whole subgenre within martial arts cinema. The supernatural martial arts movie. Particularly within Asian cinema. And I felt like when it came to fighting in the movie that just made sense to certainly to go in that direction and stay away from gunfire and things like that.“

Režisér Scott Derickson o své komiksové adaptaci Doctor Strange.

„Among the handful of 30-something exceptions, Blunt might have the widest range, from biting comedy (The Devil Wears Prada) to sexpot (Charlie Wilson’s War) to ass-kicker (outshining Tom Cruise in Edge of Tomorrow).“

Emily Blunt, Paula Hawkins a Dívka ve vlaku.

„Americans want heroes who succeed in spite of others, but in Britain, sometimes it’s OK for those heroes to succeed because of others.“

Jak se liší američtí a britští filmoví hrdinové.

„A je zajímavé, že Vláda přilákala Dány k obrazovkám, ale taky je inspirovala, aby diskutovali o problémech, které se jich bezprostředně týkají. Každou neděli se na něj dívalo skoro 1,7 milionu diváků, což je třetina obyvatel Dánska.“

Překladatelka Helena Březinová o dánském seriálu Vláda.

„Under this system, even the earliest films of Charlie Chaplin, produced over a century ago, will be kept out of the public domain until 25 December 2047. Merry Christmas; many of us will be dead by then.“

O (i)legalitě používání cizích filmových záběrů.

 

Trailery

13th

20th Century Women

The Crown

Paterson

Po více než roční pauze jsem se rozhodl obnovit výběr odkazů na články a videa z webu, které mne během uplynulého týdne zaujaly. Nově nepůjde pouze o delší texty k nedělní kávě, ale také o recenze filmů, seriálů nebo knih, krátké zprávy a trailery. Jestli se vám nebude chtít čekat až do neděle, kdy všechno shrnu do jednoho příspěvku, můžete sledovat můj twitterový účet, na němž formou „retweetu“ nebo „likeu“ během týdne zřejmě upozorním na mnohé z toho, co sem nakonec vyberu.

Delší texty

Vyšlo 80. číslo webového magazínu Senses of Cinema s hlavním tématem „American Extreme“ (tzn. filmy pro hodně otrlé diváky), filmovou analýzou Trierovy Nymfomanky, rozhovorem s Whitem Stillmanem, festivalovými reporty (Bologna, Sarajevo, Locarno…) a recenzemi nových knih o filmu.

„(…) kritik by měl zároveň přemýšlet o tom, co sám může udělat, aby se úroveň tvorby zvýšila.“

Tomáš Baldýnský nejenom o své televizní tvorbě a úrovni domácí filmové publicistiky.

„The government officials in Sully are all depicted as brow-furrowed, scowling, mistrusting attackers, who want to tear down a man who is clearly a hero. They seem to have an agenda with Sullenberger, and that agenda involves tearing down the old guard, and assembling a namby-pamby world of over-sensitivity. They are depicted very much the same as as the politicians in Atlas Shrugged: as conceptual villains. Sully is an infinitely more capable and well-thought-out movie, of course, but the notions are similar.“

Nad problematickým vyzněním nového filmu Clinta Eastwooda.

„It wasn’t until Sundance that we started to realise what we had. The first screening was on the Friday night, and there was this huge line outside the theatre with people waiting to see if someone didn’t show up. Everyone wanted to get in, it was unbelievable. Later that night, after some pretty lengthy negotiations, we sold the movie to Artisan Entertainment. We had sold our first movie on the first night of the festival.“

Tvůrci Záhady Blair Witch u příležitosti premiéry pokračování vzpomínají, jak jejich zásadní film (minimálně z hlediska virálního marketingu) vznikal a jak se z něj přes noc stal kult.

„It is up to people like me, in my very fortunate position, to fight for equal pay, because that means that people who have less of a voice may receive the same.“

Emily Blunt o natáčení adaptace Dívky ve vlaku a nerovných příležitostech v Hollywoodu.

„Chadwick Boseman made his well-received debut as T’Challa/Black Panther in Civil War. While the actor was very much in-the-flesh on set, his costume was painted over, frame-by-frame, with computer trickery.“

10 zajímavostí z audiokomentáře nejnovějšího Kapitána Ameriky.

„Z Loni v Marienbadu se stal pojem, módní film, který je třeba vidět a mít na něj názor, i kdyby jen kvůli tomu, abyste rozpoznali jeho citace v jiných filmech.“

Můj text o výstavě děl inspirovaných filmem Loni v Marienbadu v pražské Galerii Rudolfinum. Přečíst si o ní můžete dále např. zde.

„In movies, women who masquerade their true selves often get punished, as ends up being the case with Marie (if you ignore the social, political and financial ramifications of her death). However, Coppola’s choice to focus solely on Marie’s life suggests a rejection of this stereotype altogether.“

Film Marie Antoinette v kontextu post-feminismu.

„The critics are not a voice for the people, yet they can affect the reputation and success of the movie. By writing early and with vehemence against The Light Between Oceans, it probably lost a couple million dollars in its first weekend.“

Derek Cianfrance mj. o nepříznivém kritickém přijetí jeho filmu The Light Between Oceans.

„Damon brings more intense naturalism to the part than Tom Cruise, Russell Crowe or Sylvester Stallone could have when they were initially considered for the role, but it’s not as though the scripts require much in the way of dynamic acting.“

Proč Jason Bourne nefunguje jako franšízový hrdina.

„We are aware that there are people who vote for the sole purpose of trying to lower the rating for a film (this happens both ways—there are just as many people who try to inflate a vote).“

O dopadu nízkého hodnocení neviděných (nezávislých) filmů na IMDb.

 

Krátké zprávy

Rozhovor o zrušené premiéře dokumentu FC Roma na stadionu Bohemians.

Přehled chystaných filmových projektů.

Margot Robbie coby Harley Quinn dostane dle očekávání vlastní film a bude se podílet na jeho produkci.

Šestý díl Mission Impossible potvrzen.

Vysoce nákladný netflixovský seriál The Get Down zřejmě nezaujal mnoho diváků.

Kanibalské scény ve francouzském dramatu Grave někteří diváci neustáli.

 

Recenze

„It takes the fear that a mother doesn’t know her own children, and magnifies it in visually arresting and thematically ambiguous ways, while suggesting that even in families that mean well, connections can be more tenuous than anyone ever guessed.“

Pilotní díl seriálové verze Vymítače ďábla.

„It’s annoying how good Designated Survivor is. Annoying, because the topic is so ridiculously cheesy, and the emotions so deliberately over-the-top.“

První díl nového seriálu Designated Survivor.

„I’m aware that nothing I say here will put off the loyal rump of Malick’s continuing supporters – they include friends of mine – but this near impactless ‘documentary’, supposedly many years in the making, for me, really is the creative vacuum his career has been headed for lately“

Spektakulární imaxovský dokument Terrence Malicka Voyage of Time.

„Melodies are being sung, but the impassioned souls from which they’re supposed to spring are absent.“

O Oscary si zpívající retro muzikál La La Land.

„It’s one giant, unapologetic dose of bloody absurdity, and the talented cast is clearly having a blast with the mayhem.“

Akční pecka Bena Wheathleyho Free Fire.

„The mysterious case of 1927’s Hats Off with Laurel and Hardy leaves a gap in the career of these two accidental partners; Alfred Hitchcock’s ill-fated and ill-conceived 1926 picture The Mountain Eagle could, if pried from the wrinkles of time, demonstrate the director’s early genius.“

Kniha o ztracených a nalezených filmech In Search of Lost Films.

„V dějinách české literatury Matouš jednou zaujme podobné místo jako třeba Chaunovy Zápisky režiséra, jež svého času budily srovnatelný „kontroverzní“ rozruch; než se tak stane, domácí recenzentská a kulturní obec bude ještě nějakou chvíli sdílet obvyklá pravidla hry na prvořadou literární událost.“

Deník Jiřího Cieslara Matouš.

„Bohužel námitka týkající se faktu, že pořad ukazoval jen to negativní, je sice pochopitelná, ale současně nepřípadná. To nebyla reportáž o problému taxislužby, ale docureality o nepoctivých taxikářích. Nikde v ní není řečeno, že takoví jsou všichni, ale sama forma už předem vylučuje nějaký „všeobjímající“ přístup.“

Internetová docureality série Praha vs. Taxi.

 

Trailery

Crisis In Six Scenes

Fifty Shades Darker

Christine

Moana

Miss Sloane

Nocturnal Animals

Zatím nejlepší letošní seriál z produkce HBO je neo-noirově laděným mixem krimi, dramatu vězeňského a dramatu soudního, v němž mají výroky typu „Tohle je svobodná země“ hořce ironický nádech.

Doporučuji číst až po zhlédnutí všech epizod.

Orientovat se ve kvantech informací, kterými jsme dennodenně zaplavováni, je stále obtížnější. Neboť nemáme čas a trpělivost jít do hloubky, kloužeme po povrchu a mnohdy činíme ukvapené závěry. Nedávno uvedené seriály Making a Murderer, The People v. O. J. Simpson a Jedna noc na tento trend reagují informační ofenzívou. Krok za krokem, z různých perspektiv a do nejmenších detailů rozkrývají na ploše mnoha hodin kriminální případy, který by jinak vydaly na dvouhodinové drama. Realitu oproti dnešním médiím nezjednodušují. Naopak ukazují, že je někdy natolik spletitá, že přes sebevětší snahu o její převedení do srozumitelného narativu nelze nabídnout uspokojivé odpovědi. Silně ambivalentní pocity vyvolávající závěr Jedné noci toto odmítnutí zpřehledňujících schémat vyjadřuje zdrcujícím způsobem.

Osmidílná minisérie spisovatele Richarda Price (mj. The Wire) a scenáristy Stevena Zailliana (Mission: Impossible, Muži, kteří nenávidí ženy, Moneyball) je založen na první řadě britského seriálu Criminal Justice (2008). Zatímco v ní ztvárnil naivního mladíka obviněného z vraždy Ben Whishaw, v americké verzi připadla hlavní role anglickému herci pákistánského původu Rizu Ahmedovi (Slídil, Jason Bourne), což tvůrcům umožnilo doplnit široké spektrum témat o otázku rasy a náboženství. Nasir Khan, jak se (zprvu) vyjukaný vysokoškolák jmenuje, je znevýhodněn již barvou své pleti, která jej v očích svědků i policistů předurčuje k páchání zločinů. Pochopení nachází Nasir, většinou postav familiérně nazývaný „Naz“, u vyhaslého právníka Jacka Stonea, který je podobným outsiderem jako on.

Zatímco v jiných dramatech o kdysi respektovaných odbornících, kteří ztratili motivaci a důvěru okolí, se hrdina vypořádává s alkoholismem (viz např. Rozsudek, s nímž bývá Jedna noc srovnávána), Stoneovým prokletím je ošklivý ekzém na nohách (dokonce namísto skupiny anonymních alkoholiků navštěvuje terapeutickou skupinu lidí s různými vyrážkami). Právníkova zoufalá snaha najít účinný lék funguje nejen jako funkční running gag, ale zároveň Stonea pomáhá zlidštit a neustále nám připomíná neoddělitelnost osobních a veřejných životů postav, potažmo psychosomatickou neoddělitelnost těla od mysli, neboť Stoneovy kožní problémy zjevně souvisejí s jeho úzkostí a stresem. Pro komplexnost série je pak klíčové, že propojenost jednotlivých úrovní se netýká jenom jednotlivců, ale celého odlidštěného systému spravedlnosti.

Od znamenité pilotní epizody, sledující hodinu po hodině, k čemu během titulní noci došlo (aniž bychom se ovšem dozvěděli, kdo vraždil), je zřejmé, že Zaillian a Price americké pojetí práva a spravedlnosti nebudou přibarvovat. Doslova, neboť vyšisovaný obraz s převahou nevlídných chladných barev nemá daleko k černobílé. Černobílé oproti tomu není vykreslení postav, zejména Naze, který prodělává podobně fascinující charakterovou proměnu jako Walter White v první řadě Breaking Bad. Z mladíka nezkaženého světem, který neví, jak se chovat k dívce, natož, jak se chovat v base, se mění v prvotřídního mukla, jehož postava i pohledy budí respekt spoluvězňů a u diváků i obhájců vyvolávají pochyby o jeho nevině, průběžně sílící a trvající i po doběhnutí titulků poslední epizody. Deziluzivní pointa seriálu by mohla spočívat v poznání, že pokud s vámi druzí budou apriorně zacházet jako se zločincem, nakonec se jedním stanete.

Nelze přijmout pravidla divočiny, jak vězeňský mikrosvět vnímá Nazův vězeňský patron a čtenář Jacka Londona Freddy (Michael Kenneth Williams, kterého všichni diváci The Wire okamžitě identifikují jako Omara), aniž byste se proměnili z kořisti v šelmu. Paralelně s bojem za očištění Nazova jména sledujeme srovnatelně bezradný boj o lidskou důstojnost, potažmo o svou identitu a individualitu. Rozhodovat sám za sebe a být sám sebou, nikoliv tím, za koho vás mají druzí, je ovšem v některých situacích nemožné. Z postav seriálu svou pozici dokáže s jistými výhradami uhájit pouze Stone, kterého ovšem také nelze označit za zosobnění lidskosti v její nejskvělejší podobě (jeho pomoc není nezištná a některé jeho metody jsou za hranou zákona). V Jedné noci obecně platí, že byť postavy navenek zastupují známé typy (obávaný kriminálník, vyděšený zelenáč, vyhaslý právník), nejsou schematické. Stejně jako se hrdina může stát antihrdinou, chová-li se někdo nepříjemně a má předsudky, nemusí tomu tak být až do konce.

Naz a Stone coby dvě ohniska vyprávění tvůrcům umožňují sledovat paralelně vyšetřovací i vězeňskou linii, které se posléze spojí v linii soudní. Vyprávění ovšem dál ubíhá dvěma protichůdnými směry – Stone se snaží přesvědčit porotu o Nazově nevině, zatímco mi sledujeme Nazovu proměnu ve zločince. Kromě jejich počínání jsme v omezené míře informováni také o aktivitách protřelého, jen už poněkud unaveného seržanta Baxe (Bill Camp) nebo o snaze Nazova otce (Peyman Moaadi) získat zpět jeho taxík, který mu byl zabaven v rámci vyšetřování a který nezbytně potřebuje k živobytí. Hlediska ovšem nejsou střídány stejně často jako v The Wire a seriál je sice méně komplexní, ale také vypravěčsky sevřenější. V provázanosti jednotlivých linií napomáhá také užívání grafické návaznosti záběrů. Hladké přechody mezi různými prostředími na stylistické rovině přispívají k výše zmíněnému dojmu propojenosti jednotlivých složek celého soukolí.

Postava Turturrova právníka seriálu sice obohacuje o humor (byť jde mnohdy o trpký smích z bezradnosti), ale pořád jde společně s Mr. Robotem o nejtemnější televizní drama posledních měsíců (nejen vizuálně). Fikční svět je zalidněn osamělými postavami (jejich odtrženost od vnějšího světa znásobují kompozice záběrů, jež mi připomněly Hopperovy malby osamělých lidí), které nezapadají do okolního světa a jsou posedlé prací, která jediná dává jejich životům smysl a směr (proto Baxe nijak netěší, že musí odejít do důchodu). Dělají chyby, pijí nadměrné množství alkoholu, jedí nezdravá jídla a jejich drobná vítězství buď netrvají dlouho, nebo ve skutečnosti vítězstvími v pravém slova smyslu nejsou (viz závěr poslední epizody, naznačující, že podobnou zkušenost si v sobě chtě nechtě ponesete po zbytek života).

Spáchání zločinu není věcí jednoho člověka, ale přinejmenším celé jeho rodiny. Výsledek soudního líčení určují emoce a váš zevnějšek, ne fakta. Relevantní důkazy, které nezapadají do vzorce, mohou být opomenuty. Abyste odhalili pravdu, občas musíte lhát. Abyste dosáhli spravedlnosti, občas musíte obejít zákon. O svou poctivost dříve či později přijdete. Nejsou to věci, které byste chtěli slýchávat každý den, ale je užitečné nepodléhat demagogickému zjednodušování a připomínat si je. Jedna noc v tomto ohledu plní podobnou úlohu jako postupně mizející poctivá žurnalistika. Zanedlouho nás možná bude do jednoznačně neuchopitelné reality, ve které záleží na souvislostech více než na výsledku, navracet namísto denního tisku kvalitní seriálová produkce.

The Night Of, USA 2016, Richard Price, Steve Zaillian, HBO.

Do konce roku

Posted: 29. 8. 2016 in tipy, TV, výhled

Průběžně aktualizovaný přehled nových filmů a seriálu pro letošní rok naleznete zde. Níže se o těch nejslibnějších rozepisuji podrobněji. Přednostně jde o tituly, které budou v nejbližších měsících promítány/vysílány v ČR.

Kino

American Honey (27. 10. 2016)
Skoro tři hodiny trvá road-movie anglické režisérky a scenáristky Andrey Arnold, z jejíchž předchozích celovečerních filmů v našich kinech neběžely (mimo Febiofest) pouze Bouřlivé výšiny. Film o skupině mladých hrdinů, kteří cestují po Spojených státech a pod charitativní zástěrkou prodávají předplatné časopisu, aby měli peníze na drogy, alkohol a přespání v motelu, vznikal bez pevného scénáře, pouze na základě autorčiny přibližné představy, o čem chce vyprávět. Jak dokládá i Cena poroty z Cannes (pro režisérku čtyř filmů již třetí), natáčení, které bylo pro Arnoldovou možností lépe poznat USA, nedalo vzniknout neukoukatelnému experimentálnímu blábolu, ale filmu s dostatečně silným diváckým potenciálem, aby jej do své distribuční nabídky zařadil CinemArt, zaměřující se jinak na komerčnější tituly.

American Pastoral
Příběh znamenitého atleta, jehož život se zhroutí poté, co se jeho dcera v 60. letech přidá ke skupině radikálů, popsal v knize Americká idyla Philip Roth. Kniha oslovila Ewana McGregora, který pro její adaptaci hledal vhodného režiséra tak dlouho, až se režie nakonec ujal sám. Jestli si jako debutant pro začátek neukrojil příliš velké sousto, zjistí jako první v září návštěvníci filmového festivalu v Torontu. Česká premiéra zatím nebyla stanovena, ale vzhledem k Rothově tuzemské známosti s ní lze počítat. Pakliže tedy film nebude propadákem.

Assassin’s Creed (29. 12. 2016)
Málokdo by asi rok dva zpátky čekal, že se adaptace herního bestselleru, v němž hrdina cestuje do minulosti, aby se stal nájemným vrahem, chopí australský režisér realistického dramatu Snowtown a nejnovějšího zpracování Shakespearova Macbetha. Z druhého zmíněného filmu Justin Kurzel přejal nejen motiv traumatizovaného hrdiny, který řeší problémy násilím, ale také dva herce v hlavních rolích – Michaela Fassbendera a Marion Cottilard. Ambiciózní film, který nám podle své kvality buď zpříjemní, nebo zkazí konec letošního roku (a dost možná bude směrodatný pro to, kolik peněz poteče do dalších herních adaptací), se natáčel v anglických studiích Pinewood a na Maltě, takže by protagonistovo hopsání po střechách mělo oplývat srovnatelnou vizuální krásou jako ve hře.

Bleed for This
Miles Teller chce opravdu hodně vyhrát Oscara. Po bubenickém hororu Whiplash přijal další fyzicky mimořádně náročnou roli v boxerském dramatu Bena Youngera (romantická komedie Prime). Kvůli roli šampióna ve střední váze Vinnyho Pazienzy, který pokračoval v zápasení i po zranění páteře, prodělal podobně výraznou fyzickou proměnu jako Robert De Niro před natáčení Zuřícího býka. Zda se film přiblíží legendárnímu Scorseseho filmu také svou syrovou naléhavostí zjistíme zřejmě až začátkem příštího roku, kdy naše kina pravidelně zaplaví snímky s oscarovým potenciálem. Americká premiéra by měla proběhnout koncem listopadu.

Doctor Strange (3. 11. 2016)
„Divným doktorem“ z názvu nejnovějšího přírůstku do stále bobtnajícího Marvel Cinematic Universe (MCU) je newyorský neurochirurg, kterému autonehoda znemožní dál vykonávat jeho profesi. Během cestování po světě v naději, že najde lék, potká bytost, která jej zasvětí do umění, jež mu umožní navštěvovat alternativní dimenze a ohýbat realitu (doslova, jak vidno v traileru). Režisérem filmu, který svou vizuální inspiraci čerpá hlavně ze stylu 60. let, kdy komiks Stevea Ditka vycházel, je autor několika solidních hororů Scott Derrickson (mj. Sinister). Můžeme se tak údajně těšit na temnější a divnější film než jsou třeba Avengers nebo Strážci Galaxie, ačkoli strukturou vyprávění půjde o tradiční origin story, prezentující novou postavu pro její další využití v MCU. Ještě větším lákadlem než známý superhrdina a psychedelická výtvarná stránka bude pro mnohé Benedict Cumberbatch s kozí bradkou a americkým přízvukem, který si tak po Sherlockovi zahraje dalšího nevyzpytatelného, arogantního, ale přesto neodolatelného sociopata.

Fuocoammare (3. 11. 2016)
Dokument o životě na středozemním ostrově Lampedusa natočený jako hrané drama. Po benátském Zlatém lvu za Sacro GRA obdržel italský režisér Gianfranco Rosi za Oheň na moři také berlínského Zlatého medvěda. Zda šlo o cenu za téma nebo za skutečné filmové kvality, bychom ještě před listopadovou kinopremiérou měli zjistit na přehlídce Be2Can.

Hedi (13. 10. 2016)
Intimní drama získalo v Berlíně cenu pro nejlepší debut a nejlepší mužský herecký výkon. Ukazuje život v Tunisku po „arabském jaru“ na příběhu ostýchavého Hediho, kterého čeká svatba s předem vybranou nevěstou. Příběh o lásce, odvaze a rodinných vztazích patřil údajně k tomu nejlepšímu z letošní berlínské soutěže.

Jack Reacher: Nevracej se (20. 10. 2016)
Druhý film podle populární knižní řady od Leeho Childa (poprvé šlo o adaptaci 9. knihy, tentokrát půjde o knihu osmnáctou) vrací do hry bývalého vojáka, který se živí lovem zločinců. Muže mimořádného intelektu i fyzické síly, který si i v nejkritičtějších okamžicích zachovává chladnou hlavu, si opět zahraje Tom Cruise. Po Christopheru McQuarriem, který s Cruisem mezitím natočil doposud nejlepší díl Mission Impossible, převzal režisérské otěže Edward Zwick, jenž s věčně vysmátým americkým hercem spolupracoval pro změnu na Posledním samurajovi.

La La Land (19. 1. 2017)
Až díky úspěchu strhujícího dramatu/hororu Whiplash mohl Damien Chazelle zrealizovat svůj sen o natočení muzikálu ve stylu francouzské nové vlny (viz Paraplíčka ze Cherbourgu nebo o něco příjemnější Slečinky z Rochefortu). Jeho referenčním bodem tak navzdory prvnímu traileru, který ze všeho nejvíc připomínal oscarového Umělce, nebyl klasický Hollywood. Jak třetí (po Bláznivé, zatracené lásce a Gangster Squad) spárování Emmy Stone a Ryana Goslinga, zřejmě nejatraktivnějších herců současnosti, dopadlo, budeme vědět poté, co film 31. srpna zahájí benátský filmový festival. V českých kinech jej ovšem uvidíme až v lednu příštího roku.

(Ne)dokonalá partička (13. 10. 2016)
Pokud distributor nezmění své rozhodnutí, půjde o první komedii Jareda Hesse uvedenou v českých kinech. Film, jehož dokončení a uvedení zdržel mj. bankrot společnosti Relativity Studios je založen na skutečném případu loupeže v Severní Karolíně, ve které figuroval noční hlídač v obrněném voze. Vedle Zacka Galifianakise v další roli nekompetentního blba se ve filmu, který podle traileru sází na jednodušší (byť docela dobře fungující) gagy než Hessovy předchozí, spíše divné než k popukání vtipné komedie (např. kultovní Napoleon Dynamit), sešly tři ze čtyř krotitelek duchů – Kristen Wiig, Leslie Jones a Kate McKinnon.

Noční zvířata (24. 11. 2016)
Adaptace románu Austina Wrighta z roku 1993 (česky vyšel pod názvem Noční zrůdy) je po sedmi letech druhým filmem módního návrháře Toma Forda (prvním byl nablýskaný midcult s Colinem Firthem a Julianne Moore Single Man). Hvězdami temného thrilleru o navracející se minulosti budou Amy Adams a roli od role pozoruhodnější Jake Gyllenhaal.

Normální autistický film (10. 11. 2016)
Dokumentární film Miroslava Janka se na příkladech pěti mladých lidí snaží ukázat a pochopit, co obnáší život s různými formami autismu. Na Slovensku vznikl v roce 2014 o tomtéž tématu film Tak daleko, tak blízko.

Příchozí (10. 11. 2016)
Rok po Sicariu se Denis Villeneuve vrací s dalším ambiciózním filmem. Amy Adams se v něm jako lingvistka bude snažit porozumět mimozemšťanům přistávajícím na Zemi. Povídku, která posloužila jako předloha filmu, si můžete přečíst ve výboru Příběhy vašeho života (Ted Chiang).

Sieranevada (17. 11. 2016)
Tříhodinové rumunské drama se z velké části odehrává v jednom bukurešťském bytě 10. ledna 2015 (tzn. tři dny po útoku na Charlie Hebdo) a je tvořeno převážně dialogy několika členů jedné rodiny. Mimořádná divácká trpělivost by měla být odměněna srovnatelně mimořádným filmovým zážitkem. Režíroval Cristi Puiu (Smrt pana Lazaresca).

Snowden (10. 11. 2016)
Jakkoli slibně vypadá trailer i obsazení (Shailene Woodley, Joseph Gordon-Levitt), není moc pravděpodobné, že by Oliver Stone natočil o nejslavnějším whistleblowerovi současnosti napínavější thriller než dokumentaristka Laura Poitras (Citizenfour). Vzhledem k politickému přesvědčení Stonea a jeho postoji ke sledování občanů bezpečnostními službami lze ale předpokládat, že Snowdena vykreslí spíše jako hrdinu než jako zrádce. Scénář k filmu napsal Stone společně s Kieranem Fitzgeraldem na základě dvojice knih (The Snowden Files a Time of the Octopus).

Spojenci (1. 12. 2016)
Pouhý rok po Muži na laně, jeho nejlepším filmu od Forresta Gumpa, přichází Robert Zemeckis s atraktivně obsazenou (Marion Cottilard, Brad Pitt) válečnou romancí, ke které napsal scénář Steven Knight (Locke). Listopadové datum americké premiéry svědčí o ambicích sklízet příští rok filmová ocenění. Příběh nicméně podle dosud známých informací nebude tím hlavním tahákem. Pitt by měl hrát britského zpravodajského důstojníka, který během své mise v Casablance potká členku francouzského odboje. Pravdou je, že Casablanca taky nebyla příkladem oslnivé scenáristické invence a přesto se z ní stal kult.

Sully: Zázrak na řece Hudson (8. 9. 2016)
Pro filmy podle skutečných událostí již dávno neplatí, že musíte být pamětníky, abyste při jejich sledování byli v obraze. K hojně medializovanému nouzovému přistání na řece Hudson došlo v lednu roku 2009, takže si jej mohou pamatovat i diváci, kteří nepovažují youtubering za největší zlo internetového věku. V kokpitu letadla seděl Chesley B. Sullenberger, kterého si ve filmu Clinta Eastwooda zahraje Tom Hanks. Drama se podobně jako Let s Denzelem Washingtonem bude z větší části točit okolo soudní dohry napínavé události a podobně jako některé dřívější Eastwoodovy filmy by mělo nabídnout zamyšlení nad konceptem hrdinství. Lze ale zároveň předpokládat, že na obří IMAX kamery nebyl Sully natáčen jenom kvůli velkým detailům tváře Toma Hankse sedícího před vyšetřovací komisí. Představu o míře kritičnosti filmu vůči protagonistovi si můžeme vytvořit na základě skutečnosti, že jako předloha posloužila Sullenbergerova autobiografie Highest Duty.

Toni Erdmann (20. 10. 2016)
Kdybych měl do konce roku vidět jediný film, ohlasy z Cannes nebo Karlových Varů mě přesvědčily, že by mělo jít o téměř tříhodinové drama německé režisérky Maren Ade, které prý výtečně funguje jako komedie.

Televize

Better Things (září)
Kapku drsnější komediální seriál, hraničící jako většina ambicióznějších žánrových spřízněnců současnosti s dramatem, by mohl zajistit více zasloužené pozornosti komičce Pamele Adlon (Californication). Spoluautorem a výkonným producentem zatím desetidílné série je jeden z nejvtipnějších a dobově nejrelevantnějších komiků dneška Louis C. K. Čekejme tedy velmi upřímné nahlédnutí do mrzkého života frustrované ženy ve středních letech.

Crisis in Six Scenes (září)
Poslední filmy Woodyho Allena jen nenápaditě recyklují, co jsme již dříve viděli a slyšeli. Oživení možná přinese první televizní počin legendárního newyorského intelektuála. Slovo televizní bychom správně měli psát v uvozovkách, neboť minisérie zasazená do Spojených států během turbulentních 60. let vznikla v produkci internetového Amazonu. Číslice šest v názvu seriálu prozrazuje počet epizod, které by měly vyprávět uzavřený příběh o středostavovské rodině, jejíž domácnost převrátí naruby nečekaný host. Podle traileru se před kamerou kromě ohlášené Miley Cyrus nebo Elaine May po delší době objeví i samotný Allen.

Designated Survivor (září)
Kiefer Sutherland se po 24 hodinách a Dotecích osudu vrací na televizní obrazovky jako člen kabinetu, který se nečekaně musí zhostit role prezidenta Spojených států a čelit sérii (nejspíš) teroristických útoků. Tvůrci slibují mix Západního křídla, Ve jménu vlasti a House of Cards, což rozhodně nezní špatně. Stejně jako skutečnost, že pilotní díl režíroval Paul McGuigan (zřejmě nejlepší epizody Sherlocka).

The Exorcist (září)
Seriálové adaptace filmů dopadají neslavně (kromě Farga, kde ale šlo o velmi volnou inspiraci), přesto vznikají stále další (viz například také Lethal Weapon nebo Training Day). Trailer seriálového Vymítače ďábla, sázející na obehrané hororové lekačky (včetně postavy zjevivší se v rozostřeném plánu za jinou postavou nebo bledé dívky blížící se rychle ke kameře), nenaznačuje, že by mělo jít o výjimku potvrzující pravidlo. Scénář navíc napsal Jeremy Slater, který má prsty i ve zprasení Fantastické čtyřky. Skvělá a ve filmu a televizi stále vzácněji přítomná Geena Davis a schopný Rupert Wyatt (Zrození Planety opic) přesto dávají jistou naději, že nám alespoň párkrát naskočí zimomriavky.

Chance (říjen)
Hugh Laurie tentokrát již sice ne jako doktor House, ale přesto stále jako doktor. V adaptaci románu Kema Nunna bude hrát sanfranciského neuropsychiatra, který se zaplete do problémů jednoho z pacientů. Temný příběh postavený na noirovém půdorysu vznikl v režii Lennyho Abrahamsona (Room) a v produkci třetího z velkých streamovacích hráčů vedle Netflixu a Amazonu, společnosti Hulu.

Kosmo (zřejmě říjen)
Politicko-satirický seriál Tomáše Baldýnského by se divákům zřejmě dal prodat jako mix Červeného trpaslíka a britcomu Je to soda. Pokud bude seriál o prvním letu české posádky na Měsíc stejně nekompromisní jako druhý uvedený počin, mohla by vzniknout veřejnoprávní odpověď na zpočátku velmi vtipnou a trefnou Kancelář Blaník.

Mascots (říjen)
Mockument v Česku zatím stále nedoceněného Christophera Guesta by měl podobně jako Nominace na Oscara (2006) nabídnout vtipný a střízlivý pohled na šílení kolem předávání prestižních ocenění. Tentokrát půjde o cenu pro nejlepšího maskota jménem Gold Fluffy a do boje se zapojí tváře známé i z předchozích Guestových filmů – Parkey Posey, Jennifer Coolidge, Bob Balaban nebo John Michael Higgins. Jde o původní tvorbu Netflixu.

Pustina (říjen)
Osmidílná minisérie scenáristy Štěpána Hulíka a režisérů Ivana Zachariáše a Alice Nellis bude po vzoru severských krimiseriálů jako Případ (nedávno uvedený na Cinemaxu) sledovat, jak tragická událost poznamená vztahy uvnitř určité komunity. Podle prvních ohlasů by mohlo jít o srovnatelný (mezinárodní) úspěch, jakým byl Hořící keř.

Quarry (září)
Divákům, kteří neznají seriál Rectify, nenabízí nové televizní drama od týchž tvůrců mnoho záchytných bodů. Hlavní roli vojáka, který po návratu z války ve Vietnamu rozhodně není přivítán jako národní hrdina, ztvárnil málo známý Logan Marshall-Green a největší hvězdou je skotský herec Peter Mullan v roli záhadného cizince, který hledá někoho, kdo by pro něj zabíjel za peníze. Osmidílná série podle románového cyklu Maxe Allana Collinse (zatím vyšlo dvanáct knih, takže autoři seriálu mají z čeho čerpat) by podle prvních ohlasů měla stát spíše na dobře prokreslených postavách než na nečekaných dějových zvratech. První epizodu odvysílá Cinemax již 10. září.

Westworld (říjen)
Dlouho očekávaný a na HBO již několik měsíců velmi intenzivně propagovaný seriál je založený na stejnojmenném westernovém sci-fi thrilleru Michaela Crichtona (autor Jurského parku nebo seriálu Pohotovost) z roku 1973. S nápadem převést příběh o zábavním parku plném robotů, kteří se vymknout kontrole, do filmové podoby, přišel již v 90. letech J. J. Abrams. K výraznému posunu došlo poté, co se projektu ujal scenárista Jonathan Nolan, jemuž alespoň zčásti vděčí za své originální náměty čtveřice filmů Christophera Nolana (Dokonalý trik, Temný rytíř, Temný rytíř povstal, Interstellar). Zůstal věrný westernové stylizaci (inspirací mu byly westerny Sergia Leoneho a Johna Forda), přidal pojetí morálky à la Grand Theft Auto (možnost páchat zločiny bez reálných důsledků) a perspektivu návštěvníků parku se rozhodl doplnit o pohled samotných robotů. V původním filmu byl nejobávanější postavou robotický pistolník s tělem Yula Brynnera, v seriálu bude hrozbu zosobňovat muž v černém v podání Eda Harrise. Tajuplného autora parku si zahrál Harrisův neméně slavný kolega Anthony Hopkins. Česká premiéra desetidílného seriálu s komplikovanou produkční historií (výroba byla v loňském roce na čas zcela zastavena) a ambicemi zaskočit za Hru o trůny, která se vrátí až v létě příštího roku, by měla proběhnout stejně jako ve zbytku světa na začátku října.

Holky sobě – Broad City

Posted: 31. 7. 2016 in recenze, TV

Seriálová „bramance“ o dvou nerozlučných kamarádkách z New Yorku mění obecnou představu o tom, jak by měly vypadat, co by měly říkat a čím by se měly zabývat ženy.

(Následující text můžete brát jako doplněk ke článku Kámošky až na krev, který jsem napsal pro A2 a je založený na stejných premisách, ale obsahuje jiné informace, např. na genezi seriálu v něm nezbylo místo.)

Jeden z nejlepších dívčích seriálů poslední doby Girls je stále výrazněji založen na antagonismu jednotlivých hrdinek a myšlence, že ženy jsou samy sobě nejobávanější konkurencí. Svým tónem mnohem uvolněnější sitkom Broad City naopak stojí na nerozlučném přátelství dvou mladých žen a zároveň autorek pořadu. Abbi Jacobson a Ilana Glazer jsou ve svém seriálu (a možná i ve svém životě) dvě mileniálky, které mají problém najít a udržet si stálou práci a stálého partnera, ale nezdá se, že by jim to nějak překáželo v bezstarostné existenci.

Dcera grafického designera Abbi Jacobson se od vysokoškolských studií specializovala na vytváření videí. Zároveň si – stejně jako seriálová Abbi – přivydělávala coby ilustrátorka (kresby, které se v některých epizodách snaží prodávat, jsou její vlastní). Na herecké konzervatoři vydržela asi týden. Hraní podle vyučované techniky se jí příčilo. Toužila po volnosti. Našla ji v newyorském uměleckém kroužku Upright Citizens Brigade (UCB), jehož účastníci, převážně komici, si osvojují improvizační metodu vymyšlenou americkým hercem Delem Closem.

Ilana Glazer vyrůstala v méně kreativním ovzduší. Její otec prodával životní pojistky a její matka dělala otci sekretářku. Dětství Ilana trávila osamoceným sledováním televize. Talent bavit druhé objevila a rozvinula až díky staršímu bratrovi Eliotovi. Společně natočili stovky videí se svými kousky, často parodujícími známé umělce. Oba studovali na New York University (Ilana psychologii), oběma byla vlastní komediální vystoupení před živým publikem, oba dva začali spolupracovat s newyorským týmem UCB. A tak se stalo, že Ilana potkala Abbi.

Vysokoškolsky vzdělané dvacátnice s židovskými kořeny a smyslem pro trhlý humor si hned padly do oka a začaly přemýšlet o společném projektu, kterým by rodičům dokázaly, že čas nezabíjejí jenom kouřením trávy a vysedáváním v kavárnách a při jehož realizaci by nebyly nikým a ničím svazovány. Svou zkušenost ze života mezi současnými newyorskými bohémy proto v roce 2009 začaly s patřičnou parodickou nadsázkou proměňovat ve scénář skečového webového seriálu Broad City. Díky Eliotovi postupně získaly důležité kontakty, lepší technické zázemí a nové fanoušky.

Jednou z fanynek webseriálu byla jedna ze zakladatelek UCB Amy Poehler, čím dál populárnější díky komediální sérii Parks and Recreation. Jejich nabídku camea v poslední, třiatřicáté epizodě s radostí přijala. Počet zhlédnutí oproti předchozím epizodám poskočila o několik desítek tisíc. Abbi a Ilana vytušily, že s pomocí Amy Poehler by svou diváckou základnu mohly výrazně rozšířit a zeptaly se jí, zda by se nechtěla stát výkonnou producentkou televizní verze. Souhlasila. Poehlerová následně díky svým známostem ve světě televizní komedie (mj. mnohaleté vystupování v Saturday Night Live) Broad City prosadila u stanice Comedy Central.

První epizoda Broad City v jeho televizní podobě, se promyšlenější vizuální stránkou (na pomezí dokumentu a animované grotesky) a epizodami trvajícími namísto pár minut téměř půlhodinu, měla premiéru v lednu 2014. Minimálně newyorští hipsteři objevili svůj nový kult. Průměrný počet diváků první řady se ustálil zhruba na 1,3 milionech, což bylo více, než kolik v té době dokázal přilákat mnohem proslulejší Louis C. K. coby Louie, na jehož sebenenávistnou melancholii reagují Abbi a Ilana bezstarostným optimistickým dováděním. Žádné drama, samá komedie. Až ve druhém plánu (a spíše tím, co dělají než tím, co deklamují) podávají Abbi a Ilana výstižný komentář k „přikázaným“ rolím žen a mužů.

Autorky seriálu o ženách, pro které je život ve velkoměstské džungli více o užívání si přítomného okamžiku než o přežívání s hlavou plnou starostí, jak dosáhnout profesního úspěchu a najít si partnera na celý život, ale ani po přesunu do televize nepřerušily svůj kontakt s newyorskou kulturní scénou, která je pro ně jedním z významných zdrojů inspirace. Jednou měsíčně například baví diváky na živém improvizačním vystoupení Broad City Live. Jako improvizace působí i zápletky některých epizod, v nichž na sebe jedna banální příhoda (třeba lidský exkrement nalezený v botě) nabaluje další, stále absurdnější události.

Zdánlivě nahodilé řetězení skečů, točících se zpravidla okolo jednoho ústředního tématu, má ve skutečnosti nečekaně semknutou strukturu s postupně rozvíjenými a navracejícími se motivy, výbornou gradací a jednolitým stylem. Komického efektu je například opakovaně dosahováno přechodem k většímu záběru a odhalením kontextu, v němž Abbi nebo Ilana řekly/provedly něco nepatřičného (do hloubky zabíhající debata o pornonahrávce Colina Farrella, vyslechnutá malými dětmi s matkami). Provázanost jednotlivých skečů ale není zárukou toho, že byste po několika epizodách dokázali dopředu odhadnout, jakým směrem se děj bude ubírat.

Obsahově jsou jednotlivé díly Broad City stejné jako design Ilaniných nehtů nebo úvodní titulky – pokaždé zcela jiné. Všechny narativní cesty jsou otevřené, nic není nemožné a sebevíc ujetý vtip může být vždy doveden ještě o stupeň výš. K vítané nepředvídatelnosti významně přispívá odmítání příběhových schémat založených na klasických otázkách typu „Má mě rád, nemá mě rád?“ Dokud mají Abbi s Ilanou jedna druhou, nic pro ně není překážkou v tom, aby se dobře bavily. Občas na konto svých mužských protějšků, kteří jsou s výjimkou Lincolna zábavnými karikaturami, mnohem častěji vlastní nemožností.

Ano, Abbi a Ilana jsou mnohdy trapné a nemotorné a říkají v nevhodnou chvíli nevhodné věci, ale nemají s tím nejmenší problém. Stejně jako pro Mirandu Hart pro ně jde o součást hry, ve které budete vítězit tak dlouho, dokud si dokážete udržet nadhled a odstup od malicherných každodenních přešlapů. Tím, že své „ženské nedostatky“ proměňují z něčeho nepatřičného, za co by se měly stydět, v něco vtipného a vcelku roztomilého, mění je své přednosti. Jejich síla spočívá v tom, že se nebojí neúspěchu a nervózního smíchu, který jejich počínání může vyvolávat. V ideální společnosti by stejným způsobem měly uvažovat všechny dospělé ženy, veřejným diskurzem stále přesvědčované, že mantinely toho, co je povolené, jsou pro ně mnohem užší než pro muže.

Broad City, USA, 2014-; autorky: Ilana Glazer, Abbi Jacobson; vysílá Comedy Central.

Nemaje odstupu, nedokážu posoudit, zda jde o výsledek cíleného výběru určitého typu filmů, případně větší pozornosti věnované znakům, vůči nimž jsem byl dříve méně vnímavý. Letošní rok pro mne byl každopádně rokem, kdy se skutečně probudila síla. Ženská síla.

Mnoho mainstreamových filmů buď přímo tematizovalo otázku genderu a pozici ženy ve společnosti (Ex Machina, Vykolejená, Sicario: Nájemný vrah) nebo postavilo do středu svého vyprávění soběstačnou a silnou nebo sílu získávající ženskou hrdinku (Divočina, Šílený Max: Zběsilá cesta, Star Wars: Epizoda VII), obklopenou muži nejistými (Daleko od hlučícího davu) či neschopnými (Špión).

Své přiměřeně modernizované verze se vedle Bathsheby Everdene dočkala dokonce i Popelka, kterou jsem vždy vnímal jako symbol ženské podřízenosti a trpného čekání na spásu v podobě prince na bílém koni. Parodii pohasínající hypermaskulinity nabídl vedle Špióna zřejmě nechtěně i sedmý, nejvíc over-the-top díl Rychle a zběsile, má nejprovinilejší potěcha roku.

Více nadhledu ve vztahu k tradičnímu rozdělení rolí než komediální variace na bondovky, dělající si v závěru z misogynie legraci poněkud nešťastným způsobem (Kingsman: Tajná služba), překvapivě nabídla „autentická“ bondovka (Spectre) s bondgirl, kterou agent 007 alespoň nemusí učit používat zbraň (jakkoli je to v závěru samozřejmě on, kdo ženu zachraňuje). Ještě úspěšněji se škatulce pohledného milostného objektu dokázala vzepřít Ilsa Faust z Mission Impossible – Národa grázlů, která by se – zřejmě stejně jako Madeleine Swann ze Spectre – měla k mému velkému potěšení objevit také v dalším díle série.

Za přínosný komentář k tématu ženské slasti ve strukturách kapitalistické společnosti a transakční povaze vztahu mezi mužem a ženou považuji i skoro jednohlasně odmítných Padesát odstínů šedi (z těch shovívavějších doporučuji recenzi v Sight & Sound) a zejména nejlepší letošní muzikál Bez kalhot XXL, v němž se mulveyovský koncept „to-be-looked-at-ness“ vztahuje téměř výhradně k mužskému tělu.

Vedle dramat o mužich nejistých, (po)chybujících nebo příliš ambiciózních (Americký sniper, Birdman, Whiplash, Proti přírodě) samozřejmě vzniklo i mnoho výborných filmů, jimž dominují muži mimořádně chytří, schopní a sexy, kteří si nakonec se vším poradí (Focus, Marťan, Most špionů, Muž na laně).

Vedle titulů rozšiřujících nebo přepisujících již existující filmová univerza (Avengers, Terminátor, Star Wars, James Bond, Jurský svět) vznikly minimálně dva, jejichž fikční světy jsou zcela unikátní a nepůsobí jako něco odvozeného, na zasvěceného diváka v jednom kuse pomrkávajícího. Pro mne jde zároveň o dva z nejlepších filmů letošního roku, k nimž se budu vracet (a pravidla jejich světů podrobněji poznávat) s největší chutí – Šílený Max: Zběsilá cesta a V hlavě.

Nový Šílený Max je také jedním z vícero příkladů toho, jak lze obcházet, porušovat a posunovat nikoli jen pravidla zavedeného fikčního světa, ale žánru jako takového. Ještě netradičnější uchopení tradičních vzorců předvedl nový Bond nebo Hacker, společně s Bez kalhot XXL a hororem Odebrat z přátel nejemblematičtější film současnosti.

Účastníka záludné hry s žánry a diváckými očekáváním dělá z diváka Sicario a „dekonstruktivní“ přístup k žánru zvolili také tvůrci teenagerské vyvražďovačky Neutečeš, která funguje zároveň jako univerzální příběh o dospívání a poznávání vlastní sexuality. Řada jiných filmů zůstala vyprávěcím postupům klasického Hollywoodu věrnější (Muž na laně, Jurský svět, Most špionů), jakkoli je zároveň uchopily dost invenčně, aby divák 21. století neztratil ze zřetele, že tvůrci vědí, že on ví (jaké jsou konvence daného žánru).

Jde-li o výrazné auteury, někteří by už natáčet nemuseli (Iracionílní muž Woodyho Allena), někteří by mohli začít točit něco jiného (Sorrentinovo Mládí), jiní by se měli věnovat raději filmové výpravě a vymýšlení příšerek než režii (Purpurový vrch Guillerma del Tora) a dva z nich nepřestávají ani po sedmdesátce (Ejzenštejn v Guanajuatu Petera Greenawaye), resp. po osmdesátce (Jazyk filmu Jeana-Luca Godarda) provokativně zavrhovat a opětovně objevovat řeč filmu.

Na české frontě je navzdory zvěstem o nové nové vlně nastupujících debutantů nadále zneklidňující klid. Nejvyrovnanější filmy natočili tvůrci již více (Ztraceni v Mnichově, Sedmero krkavců) či méně (Kobry a užovky) osvědčení, nadále vzniká varovně velké množství především vůči ženským postavám urážlivých a urážlivě špatných lidových komedií, nejvíce pozornosti a podpory se dostává opatrným sázkám na jistotu (Domácí péče), o větší žánrové pestrosti nemůže být moc řeč a jakous takous jistotu větší filmařské nápaditosti a odvahy nadále představují jen dokumenty (Danielův svět, Matrix AB).

Jak se proměnil filmový průmysl a divácké návyky zřejmě zrekapitulují povolanější. Jakožto pravidelný filmový divák, který snad ještě neztratil chuť poznávat nové věci a chápat filmy v širších souvislostech a do větší hloubky (ač musím sebekriticky připustit, že ne všem filmům věnuji tolik času a pozornosti, kolik by si zasloužily), bych uzavřel konstatováním, že šlo po filmové stránce o velmi uspokojivý rok a kdo si myslí opak, zřejmě jen neviděl dost filmů.

xxx

TOP 10

Jedinou podmínkou pro zařazení mezi dvacet nejlepších filmů, které jsem letos viděl, byl nakonec rok výroby 2014 nebo 2015. Výběr elitní desítky nebyl snadný, do TOP 10 se jen o chlup nedostaly filmy uvedené o kus níže (Druhá desítka) a řazené nikoli abecedně ale od toho, který měl k TOP 10 nejblíže. Není vyloučeno, že některé z filmů, které jsem zatím viděl pouze jednou (např. Sicario, Mistress America), by napodruhé neobstály. V tuto chvíli má letošní TOP 10 nicméně vypadá takto:

Hacker
Komerční katastrofa (při rozpočtu 70 milionů činily celosvětové tržby necelých 20), nejhůře hodnocený film Michaela Manna na ČSFD, pouze 34% pozitivních recenzí na Rotten Tomatoes. Důvod? Mann svůj kyberthriller natočil jako umělecký film. Vizuálně podmanivý kombinováním romantismu s realismem, plný emblémů počítačového věku (datové toky vizualizované jako proudící davy lidí), vyprávěný s mnoha existenciálně zadumanými odbočkami a zastaveními. Nepodbízivý film, který se neřídí žánrovými pravidly, ale náladou a atmosférou. Můžete jej odmítnout jako nepodařený experiment s divně rozpadlým vyprávěním, nebo mu věnovat zvýšenou pozornost a trpělivost coby jednomu z nejambicióznějších letošních využití tradičních žánrových vzorců. Doporučuji druhou možnost.

Jack Strong
Nikoli Most špionů, ale tento polský špionážní thriller je pro mne studenoválečným filmem roku. Věcné, na fakta zacílené vyprávění s precizně načasovanými zvraty a hitchcockovsky mistrným vedením (a odváděním) divákovy pozornosti. Film, který nás promyšlenou distribucí informací a průběžně přiživovanou atmosférou ohrožení od začátku do konce drží se zatajeným dechem na kraji sedačky. Vedle obratně vystavěného příběhu, nesentimentálního vykreslení polského národního hrdiny a nečernobílého obrazu pozdního socialismu v Polsku nabízí Jack Strong také strhující automobilovou honičkou, za kterou by se nemuseli stydět ani James Bond s Jasonem Bournem.

Kód Enigmy
Životopisné drama křížené se špionážním thrillerem a válečným filmem, jehož dramaturgická výstavba připomíná křížovky, v nichž se jedno slovo napojuje na další. Doplňování dalších informací do skládačky Turingova života ale oproti luštění nenabízí intelektuální slast, nýbrž – v souladu s protagonistovým názorem, že některá tajemství je v první řadě nejlepší neznat – bezmoc a frustraci. Narativnímu účelu dobře slouží také zjednodušená charakterizace Turinga jako nerda s Aspergerovým syndromem. Pro vyprávění, stejně jako pro Turinga, jsou emoce jenom prostředkem, jak se dostat k zásadním informacím. Není to nejzdařilejší charakterová studie, ale jako vypravěčské puzzle mne film Mortena Tylduma, který měl namísto Birdmana vyhrát Oscara (nebo se o něj alespoň podělit s Chlapectvím), bavil opakovaně. Více.

Mission Impossible – Národ grázlů
Super kinetický moderní akční thriller a zároveň pocta původnímu seriálu a klasickým filmům o zvláštních agentech a tajných organizacích. Přepálené, ale vlastně uvěřitelné akční scény s dechberoucími kaskadérskými kousky a dobře načasovanými komediálními vsuvkami jsou bravurně zapuštěné do zamotaného, ale dokonale přehledného vyprávění, jemuž vedle Toma Cruise kraluje vycházející (akční) hvězda Rebecca Ferguson. Poctivostí provedení a různorodostí vývoje nejlepší akční scény roku, osvěžující žánrová proměnlivost, vtahující vyprávění a jako bonus na všech úrovních konzistentní zamyšlení nad vrtkavým štěstím coby hlavní podmínkou přežití akčních hrdinů. Kinematografie intelektuálních atrakcí ve prvotřídní formě. Více.

Mistress America
Další a podle mne doposud nejlepší z Baumbachových indie komedií o lidech, kteří nejsou tak dokonalí, jak si sami myslí. Zároveň nesnesitelná i neodolatelná Greta Gerwig se snaží své okolí přesvědčit, že je zosobněním ideálu, kterého chce dosáhnout každá newyorská hipsterka. Vtipná, oblíbená, nezávislá, úspěšná, svá. Alespoň na sociálních sítích, kde se s oblibou prezentuje. Ve skutečnosti nemá žádné přátele ani trpělivost na to, aby nějaký projekt dotáhla do konce a její zdánlivě nevyčerpatelná energie je ve skutečnosti dobře maskovanou hysterií. Nemilosrdné odhalení pravé povahy navenek bezchybné hrdinky řadí Mistress Ameriku do linie filmů a seriálů jako Girls, nastavujících zrcadlo generaci, která by brzy měla řídit společnost, ale zatím jí k tomu chybí většina předpokladů. Hořké podtóny nám zároveň nebrání vychutnat si opravdu vtipné hlášky, které si postavy vyměňují ve zběsilém tempu nejlepších screwball komedií.

Pestrobarvec petrklíčový
Z postupů experimentální kinematografie čerpající, estetiku evropské softcore filmové erotiky oživující příběh vyhasínajícího sadomachisticko-lesbického vztahu dvou odbornic přes motýly se sice odehrává ve světě bez mužů, ale mnoho zásadních poznatků o vztahové politice si z něj můžete odnést nezávisle na svém pohlaví a sexuální orientaci. Hravá, vzrušující, morbidně vtipná love story, jakou jste ještě neviděli a všemi smysly nezakusili. Oproti ostatním filmům, které jenom vidíte a slyšíte, velice taktilního a po čerstvě vypraném (spodním) prádle vonícího Pestrobarvce také ucítíte. S přehledem jde rovněž o nejerotičtější film roku, ačkoli v něm oproti Love od Gaspara Noého nebo Padesáti odstínům šedi (v nichž ve srovnání s Pestrobarvcem působí sadomasochismus úsměvně) prakticky nic necudného neuvidíte. Peter Strickland se definitivně zařadil mezi režiséry, jejichž každý další film budu s velkým očekáváním vyhlížet. Více.

Saulův syn
Procházka peklem. Neskutečně intenzivní film o Holocaustu jako hlasitém, zmateném a nikdy nekončícím hororu, ze kterého stejně jako protagonista nemůžeme uniknout. Nejde přitom o výsledek improvizace na place, ale dopředu pečlivě promyšlených pohybů kamery, směřující náš pohled tam, kde režisér potřebuje (abychom viděli dost, ale zároveň ne všechno), a sugestivního zvukového designu. Až fyzicky nepříjemný zážitek. I díky jednomu z nejsmysluplnějšího uplatnění videoherní estetiky ve filmu.

Sicario: Nájemný vrah
Po rozpačitém Zmizení a příliš enigmatickém Nepříteli jde pro mne o první skutečně přesvědčivý důkaz režisérského talentu Denise Villeneuva. Nervydrásající viscerální krimi thriller, který je i díky zlomyslnému způsobu distribuce informací, připravujícímu o jakoukoli výhodu diváka i hlavní hrdinku, ve výsledku srovnatelně deprimující jako nejlepší filmy Davida Fischera. Válka s drogovými kartely bez špetky sentimentu a kousku milosrdnosti na jedné nebo druhé straně barikád. Všudypřítomnost smrti režisér nejlépe zužitkovává v sadisticky natahovaných scénách, kdy se zcela zjevně k něčemu schyluje, ale nevíme, kdy se TO stane. Skoro nesnesitelně dusivé napětí konfrontace na hraničním přejezdu je díky zvukům, hudbě a kameře jednou z nejlépe orchestrovaných a choreografovaných scén roku.

Šílený Max: Zběsilá cesta
Postapokalyptický honičkový film v tradici němých grotesek filmem roku? Vypadá to tak. Vzrušení z neustávajícího, jako hodně hlasitý rockový koncert rytmizovaného pohybu. Do detailů propracovaný, na všech úrovních smysl dávající fikční svět, jaký bývá k vidění spíše ve videohrách než filmech, napěchovaný nápady, které za střízliva žádný studiový šéf nemohl schválit (oheň plivající kytara je jedním z těch méně šílených). Záběry připomínající abstraktní malby. Nikoli výborné akční scény, ale jedna dvě hodiny dlouhá výborná akční scéna, v uplatnění praktických efektů tak poctivá, jak to jen dnes v Hollywoodu jde. Eko-feministické poselství subverzivně vyjádřené nejen příběhem, ale i strukturou vyprávění, resp. místem, které v něm zaujímá titulní hrdina. Zjevení z jiného světa a splněný sen všech diváků a divaček, kteří se ještě neodnaučili žasnout. Více.

V hlavě
Antropomorfizované emoce devítileté dívky dokáži učinit hlavními postavami soudružného příběhu jedině v Pixaru. Fungující skutečný/neskutečný svět, vyprávění bez jediného zaškobrtnutí (z toho, jak představit pravidla fikčního světa a zároveň na okamžik neztratit pozornost diváka, by se měli poučit i tvůrci hraných filmů), tucty úžasných vizuálních nápadů v každém záběru. Stejně jako byl Pestrobarvec jenom o ženách a přitom o každém, kdo byl někdy ve vztahu, je V hlavě sice o aktivní, lední (!) hokej hrající mladé dívce, ale zároveň o každém, na koho někdy padl smutek, o každém, kdo byl někdy dítětem, o každém, kdo chápe, že padnout na dno je někdy jediný způsob, jak se znovu postavit na nohy. Film o radosti ze smutku, který mě rozesmál i dojal. Několikrát. Hodně.

xxx

Druhá desítka

Ovečka Shaun ve filmu: pohodový, nápaditý a přes zdání jednoduchosti opravdu chytře napsaný (ač slov prostý) návrat do časů, kdy filmaři vyprávěli výhradně obrazem.
Most špionů: (sebe)vědomě staromódní kus toho nejlepšího hollywoodského řemesla, nahrazující cynismus le Carrého špionážních thrillerů opatrným americkým optimismem. Více.
Slepá: vypravěčsky nespolehlivá sonda do hlavy nevidomé ženy nás nutí neustále přehodnocovat to, co vidíme a slyšíme. Příjemný, místy velmi vtipný mozkový trénink.
Podoba ticha: společně s předcházejícím Způsobem zabíjení jeden z nejdůležitějších filmových projektů posledních let, který opatrně, ale bez uhýbání otevírá nepříjemnou kapitolu indonéských dějin.
Steve Jobs: film podobné formální kázně a designové dokonalosti, jakou Jobs očekával od svých produktů (a zřejmě i zaměstnanců). Pro neoformalisty musí být sledování Jobse ekvivalentem procházky zahradou pozemských rozkoší.
Slídil: dekonstrukce vyprávěcích konvencí akčních thrillerů zaobalená jako mediální satira. Zkuste si užívat obrazy zkázy, když víte, že je pro vlastní potěchu zinscenoval psychopat. Více.
Fénix: Petzoldův navenek tichý a nenápadný snímek je mistrně strukturovaným dramatem, které tematicky bohatou síť metafor vyvažuje napínavým vyprávěním, aniž by si vypomáhal formálními či obsahovými klišé.
Popelka: popelkovský „origin story“, který sice má kouzlo a výtvarnou stylizaci verze od Disneyho, ale v pojetí hlavní hrdinky je mnohem současnější. Nová pohádková klasika.
Vyšší moc: přesná, perfektně vyvážená observační studie toho, jak pod tlakem selháváme ve svých tradičních rolích a současně (zejména k mužům) nelítostná společenská komedie.
Neutečeš: pro každého z nás si někdo jde. Pomalu, vytrvale, neustále. Opravdu znepokojivý horor, který přes díry v logice a tuctový závěr připomíná to nejlepší z rané tvorby Johna Carpentera (ta hudba!) a Wese Cravena.

Čestná zmínka: Citizenfour, Magical Girl, A Most Violent Year, Whiplash

xxx

Pět nejlepších seriálů

The Affair II
Rozvětvené psychologické drama s kriminální podzápletkou, kterou je radost sledovat, stejně jako je radost číst tlusté romány o mnoha postavách, z nichž každá na události pohlíží trochu jinak. Strukturou vyprávění ještě ambicióznější než první řada, byť za cenu ztráty dřívější semknutosti, kdy jeden „pohled“ přímo reagoval na ten druhý.
Catastrophe I + II
Vztahový britkom, modernizující známý vyprávěcí oblouk nejen přisprostlým slovníkem postav a otevřeným postojem k sexualitě, ale rovněž důrazem na autenticitu situací (ze 49% jde údajně o autobiografii autorů scénáře a představitelů hlavních rolí v jednom) a snahou nahlížet záludnosti partnerského soužití vyváženě jak z pohledu muže, tak z pohledu ženy. Postavy nejsou dobré nebo špatné, jen někdy dělají správná a jindy ne docela domyšlená rozhodnutí. Druhá řada je temnější než první, výbornou přípravu na vážný vztah a těhotenství (ať plánované, či nikoliv) nabízejí obě dvě. Navenek cynická, v jádru klasická love story. Ideální pro diváky a divačky, kteří už jsou starší (a tudíž se zabývají jinými problémy) než hrdinové Girls.
Fargo II
Neskutečně důvtipná a stylisticky vyladěná demytizace narativů, které utvářely Spojené státy. Velké myšlenky jsou přitom elegantně zasazené do vtahujícího, široce přístupného vyprávění. Výborně napsané a zahrané postavy, nenásilné přechody od tragédie k absurdní/černé komedii a překvapivé výstupy ze žánru, na které vás stejně jako na příchod španělské inkvizice (nebo přílet létajícího talíře) dopředu nic nepřekvapí. Úplně jinak a mnohem konzistentněji než napoprvé.
Knick II
Nikoli jenom řez jednou nemocnicí (coby metaforou společnosti v rozkladu), ale rovnou portrét celé americké společnosti na počátku 20. století. Knick bez milosti vůči postávám nebo divákům rozkrývá množství témat, která jsou relevantní dodnes (ženská práva, náboženství, rasismus, závislosti, duševní nemoci, imigrace). Trochu víc melodrama než první řada, ale pořád znamenitá ukázka toho, jak by měl styl v ideálním případě podporovat vyprávění a nést významy.
Mr. Robot
Teprve další série ukáže, zda byly všechny rozpory, kterých je tento vypravěčsky podnětný kyberthriller plný, záměrné a nakolik šlo o výsledek promyšlené struktury a nakolik nás tvůrci jen vodili za nos samoúčelnými mindfucky. Bez debat jde ale o seriál nejvyšší stylistické kázně s obdivuhodným sebevědomím a přesvědčivě naléhavou potřebou vyjádřit se k dnešní době s decentralizovanou „ústřední“ mocí, kdy nikdo nemá absolutní kontrolu nad prchavou realitou.

Čestná zmínka: Girls IV, Najděte mi hrdinu, Nevyjasněné zločiny Roberta Dursta

xxx

Herečky roku
Emily Blunt (Sicario: Nájemný vrah)
Rebecca Ferguson (Mission Impossible – Národ grázlů)
Nina Hoss (Fénix)
Sidse Babett Knudsen a Chiara D’Anna (Pestrobarvec petrklíčový)
Brie Larson (Room)
Melissa McCarthy (Špión)
Julianne Moore (Pořád jsem to já)
Charlize Theron (Šílený Max: Zběsilá cesta)
Alicia Vikander (Ex Machina)
Ruth Wilson (The Affair II)

Herci roku
Matt Damon (Marťan)
Johnny Depp (Black Mass: Špinavá hra)
Michael Fassbender (Steve Jobs)
Jake Gyllenhaal (Slídil)
Oscar Isaac (A Most Violent Year, Najděte mi hrdinu)
Mark Ruffalo (Foxcatcher)
Mark Rylance (Mark Rylance)
Timothy Spall (Mr. Turner)
Dominic West (The Affair II)
Patrick Wilson (Fargo II)

xxx

Pět největších filmových urážek

Andílek na nervy: děsivá snůška stereotypů o dnešní mládeži a životě na venkově.
Daleko za sluncem: učebnicový příklad morálního kýče.
Padesátka: misogynií, nevkusné a nevtipné.
Vybíjená: dtto co Padesátka.
Zbrusu Nový zákon: rádoby provokativní midcult.

„My clitoris beats my vagina? That’s crazy!“

Hnacím motorem převážně konverzačního seriálu je podobně jako ve screwball komediích souboj pohlaví. Teprve ve druhé sérii se k pnutí mezi lidmi různého pohlaví přidává také rasové napětí. Seriál svou dynamiku těží primárně ze vztahové hierarchie doma a na pracovišti (resp. mezi těmito dvěma subsvěty), potažmo ze snahy postav vzepřít se společenským normám a pravidlům (jak by se měla chovat manželka, matka, manžel, milenec). (Překonávání limitů a snaha nahlédnout za horizont dosavadního lidského poznání nachází paralelu v prvních pokusech o lety do vesmíru.)

Ženy se musí ponižovat před muži, muži před mocnějšími muži a lékaři jsou zároveň pacienty a svou léčbou druhých pomáhají také sobě. Podstatné přitom je, že pravidla pro muže se s ohledem na dobové zasazení radikálně liší od pravidel pro ženy. Nerovnosti obecnějšího rázu jsou demonstrovány na disharmonickém vztahu Masterse a Johnsonové, kteří spolu nikdy nemohou být úplně zadobře, neboť jejich různě vyostřené handrkování činí seriál poutavým a udržuje vyprávění v chodu. Kdyby se shodli na pracovních postupech i sexuální technice, kterou si chtějí zpříjemnit večer, seriál by nás neměl čím držet v očekávání.

Ve vytváření důmyslných vztahových propletenců, čelících tlakům z různých stran, je výborná zejména první řada. Dobové mravy, vztahová politika a genderová nerovnováha nutí postavy k podlézání, lhaní, vydírání nebo přisvojování si zásluh, které jim plně nenáleží. Jejich jednání není správné, ale plně chápeme, proč se k němu uchylují. Muži si neustále přeměřují svá ega a přesvědčují se, že se jim nezmenšila. Těžší boj svádějí ženy, k jejichž trápení je kolektiv scenáristů a scenáristek vnímavější. U mnohých situací, pojímaných ve fikčních světech zpravidla pouze z pohledu mužů (úspěch v kariéře, neúspěch v rodině, nevěra), je zde zohledněna ženská perspektiva.

Ve druhé řadě bohužel dochází k přesunu akcentu na rasovou problematiku, která je zpracována mnohem polovičatěji než napětí mezi pohlavími. Je přitom znát, že tvůrce k zohlednění dalšího dobově relevantního tématu přiměl hlavně požadavek politické korektnosti, nikoli úvahy nad tím, jakým směrem by se pravděpodobně mohlo drama vyvíjet. Nejvíc na tento úhyb doplácí Libby, která je přesvědčivá jako latentní rasistka, nikoli již jako bojovnice za práva menšin, ve kterou se zázračně promění. Jiné postavy jsou zase necitlivě odsunuty na vedlejší kolej, aby se náhle a nepřesvědčivě (jako deus ex machina) znovu objevily na scéně (Ethan, Barton).

Vyjma několika neotřelých epizod (jedna se téměř celá odehrává během jedné noci v hotelovém pokoji) se seriál drží velmi klasické dramaturgické výstavby se sexualitou jako vše-sjednocujícím tématem (Freud by měl radost). Epizody jsou stavěny z větší dějových bloků a mezi různými akcemi zpravidla není pro oživení tempa paralelně prostříháváno. Až po odehrání a alespoň částečném uzavření jedné situace se přesunujeme k další. Vyjma občasné práce s hloubkou prostoru a rozmístěním postav v něm je základním stylistickým prostředkem figura záběr/protizáběr. Vinou této stavby, kladoucí důraz na srozumitelnost a přehlednost sdělení, působí Masters of Sex v konkurenci dravějších, narativně a stylisticky více ozvláštněných seriálů poněkud usedle, ale díky výborným hercům a dialogům si podobnou klasičnost může dovolit.

Otázkami, které řeší a na jejichž přetrvávající důležitost upozorňuje, jsou Masters of Sex bezpochyby feministickým seriálem (bohužel více slovem než obrazem – zatímco ženskou nahotou se nešetří, na okamžik přítomná mužská erekce je decentně skryta spodním prádlem). Jeho postavy začínají opatrně mluvit o „neexistujícím problému“, který o pár let později v Ženské mystice popsala Betty Friedan a Masters se až díky Johnsonové, ženě samostatné, na mužích nezávislé (a ke stejné autonomii své děti vychovávající), učí vnímat opačné pohlaví nejen jako studijní objekt, ale také jako lidské bytosti s vlastními právy. Že se někteří muži k tomuto myšlenkovému přenastavení nedopracovali dodnes? „So, fuck them!“

P.S.: Třetí řada by měla na Showtime začít 12. července.

Masters of Sex, USA 2013-2014, autorka: Michelle Ashford

„Nenávidím všechny, kdo mě milujou“

Lena Dunham zásluhou své úspěšnosti, názorové upřímnosti a otevřenosti v oblasti sexuality nepatří k nejpopulárnějším osobnostem amerického showbusinessu. Určitě je ale jednou z těch nejdiskutovanějších. Režisérka indie tragikomedií Creative Nonfiction a Tiny Furniture, autorka autobiografického bestselleru Not that Kind of Girl, scenáristka zatím čtyř odvysílaných řad seriálu Girls, herečka a feministka patří k ženám, jejichž hlas je slyšet, což je jedině dobře. Málokdo dokázal svým dílem tak pravdivě a nelítostně charakterizovat obdivovanou i (častěji) opovrhovanou generaci Y a zároveň producentům jasně předvést, že „ženská“ tvorba má nezanedbatelný komerční potenciál.

Hořce komediální série o čtyřech newyorských dvacátnicích, které si snaží najít práci, udržet vztah a zachovat duševní zdraví, je mnohem víc než jen zemitější verzí Sexu ve městě. Neuhýbavá generační výpověď vytěžuje estetiku a doříkává témata řady amerických indie filmů (nejen od Dunhamové). Girls ukazují, že důraz kladený na autenticitu výpovědi (jako v podobně observačně založeném Louiem) nemusí být nutně vykoupen rezignací na obrazovou eleganci (jako v Louiem).

Seriál od prvních epizod upoutá pozornost jednoduchým, ale koherentním stylem s promyšleně komponovanými záběry, obezřetným využíváním detailů a nájezdů na tváře postav (vyprávění je převážně subjektivní, zpravidla vázané na hledisko některé z ústředních postav, jejichž svět tím pádem prakticky neopouštíme), dokumentaristickým vytěžováním reálných (nejen) newyorských lokací a subverzivním užíváním žánrových konvencí (heroické finále druhé série, začátek sedmé epizody třetí série). Mnohé z uvedeného je zřejmě zásluhou kameramana Jodyho Lee Lipese, který v první sérii předurčil, jak bude vypadat následující řady. Autorčin pozorovací talent tudíž není jedinou kvalitou, na kterou by Girls spoléhaly.

Jedna z častých výtek směřuje k hlavní přednosti seriálu, k nedokonalosti hrdinek. Hypochondrická královna sebestřednosti Hannah, zábrany neznající a ohledy neberoucí Jessa, ctižádostivá, nespravedlivě kritická a poněkud upjatá Marnie a zákonitostmi světa dospělých nepolíbená Shoshanna nejsou jako většina žen z (muži napsaných) filmů a seriálů. Nejsou to chodící stereotypy definované svou rolí přítelkyně, matky či manželky. Zosobňují to, čeho se ženám v zábavním průmyslu stále v dostatečné míře nedostává – komplexitu a různorodost. Občas činí hloupá rozhodnutí, chovají se sobecky, trpí různými neurózami (Dunhamová sama se přiznala k OCD a hypochondrii a více epizod je vystavěno okolo jejích psychických komplexů a podezření na choroby, kterými by mohla trpět, výborně tuto složku její osobnosti vystihuje replika „Of course I’m taking my meds! I’m not crazy!“). Současně jsou, což u fikčních žen nebývá obvyklé, zábavné, ironické, drzé, intelektuálně zvídavé a velmi sebevědomé.

Mnohé z uvedených charakteristik bychom mohli vztáhnout na celou generaci, kterou ústřední čtveřice reprezentuje a za kterou Dunhamová promlouvá (jak s nadsázkou zazní v pilotní epizodě). Neochota ke změně (versus arogantní vyžadování změn u druhých), nízké ambice, mizerná pracovní morálka, šlechtění vlastních zvláštností upřednostňované před navazováním dialogu s okolím, utíkání před zodpovědností, neopodstatněně vysoké sebevědomí, využívání cizích problémů jako záminek k řešení těch vlastních, hledání viny za své nedostatky u druhých (rodičů a přátel), chápání útoku jako nejlepší formy obrany, přecitlivělost vůči kritice, snižování nároků namísto snahy něco změnit (třeba sebe). Jestli vám uvedené znaky nepřijdou povědomé, zřejmě neznáte dost absolventů humanitních oborů před třicítkou.

Seriál na četné povahové nedostatky a (z jejich pohledu) složité životní situace generace „Já“ nehledá a nenabízí snadná řešení, naznačuje ovšem (zatím nejnápadněji mateřským závěrem čtvrté řady), že lékem na krajní do-sebe-zahleděnost hrdinek by mohla být nevyhnutelná konfrontace s dospělým světem. Světem, v němž pod sebou nenajdete záchrannou síť v podobě ekonomické podpory rodičů, v němž útěk od zodpovědnosti nebude možností, v němž vlastní problémy nepůjde převést na druhou osobu, v němž vy nebudete závislí na někom jiném, ale někdo jiný na vás.

Sázka na opravdovost se vzhledem k neochotě autorky dělat kvůli svým postavám dramaturgické ústupky neprojevuje pouze plasticitou charakterů a přesvědčivým vykreslením prostředí, ale i formální rozvolněností. Epizody, zpravidla vytěžující jedno prostředí nebo jeden motiv, nefungují jako semknuté skeče s postupnou gradací a výstižnou pointou. Často končí do prázdna. Namísto prudkých zvratů pracují s náznaky a jemnými posuny v charakterovém vývoji hrdinek, který se vskutku neubírá nejpříznivějším směrem. Hannah je ve druhé a třetí sérii ještě protivnější egoistkou než v první. Až čtvrtá, nejméně Hannahcentrická řada ubrala ze satirické kousavosti a na postavy nahlíží s nepatrně větší shovívavostí.

S každou další řadou je zároveň znát, že Dunhamová jako režisérka zraje (což je fajn, protože snáze rozpoznáte, kdy scéna vyznívá do prázdna záměrně) a více svůj rukopis uzpůsobuje současné televizní produkci (což je škoda, protože seriál ztrácí na syrovosti a nevypočitatelnosti). Ani obroušení ostrých hran ale Girls neproměnilo v seriál, který by se svým narcistními postavami soucítil a obhajoval jejich krátkozrakou nekritičnost. Brutální upřímnost seriálu naopak začala plnit zjevnější účel. Nejde již tak často o upřímnost pro upřímnost samu, ale o upřímnost sloužící příběhu a vývoji postav (které se oproti jiným seriálům nemění z epizody na epizodu, ale mnohem pomaleji a tím i přesvědčivěji). Přesto se z Girls zatím, naštěstí, nestal klasický narativně integrovaný seriál, který by s pomocí semknutého vyprávění vedl postavy přes překážky za jasně definovaným cílem.

Velkým tématem pro ty, kdo mluví nebo píší o Girls je sex a nahota, k nimž se Dunhamová skrze seriál, v rozhovorech nebo ve své autobiografii vyjadřuje bez obalu a bez předsudků. Ne všem je tato otevřenost po chuti, částečně kvůli tomu, že jsou to atypicky ženy, kdo se svým sobecky predátorským jednáním snaží dosáhnout fyzické slasti. Ze strany Dunhamové, která s vlastním tělem nakládá s osvobozující a inspirující svobodomyslností, přitom nejde o senzacechtivost. Právě naopak, nahota v Girls je tak diskutovaným tématem částečně pro to, že seriál z nahoty – oproti mnoha a mnoha pubertálně nevyzrálým komediím od mužů pro muže – téma nedělá. Jednoduše ji ukazuje jako přirozenou součást života.

Přirozený přístup k sexualitě a tělesnosti je, pro někoho možná paradoxně, jedním z nástrojů, jimiž Girls bojují proti časté a stereotypní prezentaci žen jako infantilních erotizovaných objektů, nad nimiž mají moc druzí. Muži, ať oblečení nebo nazí, jsou zde minimálně stejně trapní a bezradní jako ženy a rozhodně nedisponují větší mírou kontroly nad situacemi (a svými těly). Spíše než aby sváděli, jsou sváděni ženami, které se svým půvabem nakládají mnohem uvědoměleji než běžné filmové a seriálové hrdinky. Stávají-li se pouhými objekty, je tato objektivizace reflektována.

Odvaha ukázat sex jako něco příjemného, ale mnohdy i trapného nebo ponižujícího a vlastně málokdy opravdu vzrušujícího (nebo alespoň úsměvného), byla možná nejradikálnějším krokem Dunhamové. Ožehavě intimní mezilidskou aktivitu naplnila stejnou ambivalencí, jakou se vyznačují všechny složité a nejednoznačné hrdinky seriálu. Když je žena úspěšná, neznamená to, že netrpí úzkostmi. Když nemá dokonalé tělo, nemusí automaticky toužit po jeho „vylepšení“. Když se s někým miluje, nemusí jít o oboustranně příjemnou a pro diváky esteticky líbivou zkušenost. Jestli je jedním z cílů feminismu nechat ženy promlouvat samy za sebe a ukazovat je takové, jaké skutečně jsou, feminističtější seriál než Girls nenajdete.

Nabílední je srovnání s jiným feministickým televizním pořadem, jehož autorství patří ženě, se sitkomem The Mindy Project od komičky s indickými kořeny Mindy Kalling. Protagonistkou je mladá, pohledná a úspěšná gynekoložka, jejíž problémy mají převážně vztahový charakter. Přes idyličnost výchozího nastavení a zdánlivou dokonalost hlavní hrdinky se Kallingové daří využívat nestárnoucí schéma souboje pohlaví k reflexi a ironizaci stereotypního mužského uvažování o ženách a v hravém, barevně rozbujelém aranžmá dekonstruovat koncept maskulinity, založený právě na vnímání žen jako druhého, slabšího pohlaví. The Mindy Project dává ženským postavám větší moc a feministické názory vyjadřuje otevřeněji než Girls, ale stejně jako ony je zábavný hlavně pomrkáváním na zasvěceného diváka, který z teorie nebo praxe ví, jak (zne)výhodňování na základě pohlaví/rodu funguje.

Uvědomuji si, že Girls jsou výrazně generační záležitostí a sám budu za pár let řešit něco jiného než přátelství a nepřátelství, důvěru a sebedůvěru, kariéru a sebevzdělávání, ale momentálně je považuji za nejužitečnější trenažér pro životní situace, které vás mohou potkat po vysoké. Svými pronikavými postřehy o vztazích na jedné straně nepříjemně pravdivý, na druhé neuvěřitelně vtipný. Pro holky i pro kluky. Pro ty, kdo s někým chodí i pro ty, kdo by s někým chodit chtěli. Po životě samotném jsou pro mne Girls v současnosti hned druhou nejlepší školou života.