Archive for the ‘TV’ Category

(Text napsaný původně pro Filmový přehled, kde jej již nenajdete.)

Výpravná šestidílná minisérie scenáristky Terezy Brdečkové a režiséra Roberta Sedláčka Bohéma sleduje na ploše patnácti let bez nostalgického přivírání očí osudy prvorepublikových filmových herců a tvůrců.

Osobnosti jako Vlasta BurianJaroslav MarvanOldřich Nový nebo Zdeněk Štěpánek známe především z jejich filmových rolí v dodnes s úspěchem reprízovaných filmech a rádi bychom si je pamatovali především jako skvělé komiky, charismatické milovníky nebo výborné charakterní herce. Pro Roberta Sedláčka ale hvězdy prvorepublikového a protektorátního filmu nedotknutelné nejsou, stejně jako pro něj (a pro Pavla Kosatíka) v Českém století (2013) nebyli nedotknutelní čelní představitelé československé politické scény. Bohéma ukazuje, čím byl vznik populárních veseloher jako Kristian (1939), Hotel Modrá hvězda (1941), Přednosta stanice (1941) nebo Dovolená s Andělem (1952) podmíněn a vykoupen. Oproti filmům samotným nejde o úsměvné příběhy, třebaže právě více či méně jízlivý humor, přítomný v dialozích i mizanscéně, patří k přednostem Bohémy.

Série podrobněji mapující období 1938 až 1953, ale přesahující i do pozdějších let (např. natáčení Jana Žižky z roku 1955), je rámována vzpomínkami scenáristy a dramaturga Arnošta Žáka (Ondřej Pavelka), který během srpnové okupace v roce 1968 zažívá podobnou nejistotu a musí řešit podobná dilemata jako obyvatelé Československa během protektorátu. Žákovo jméno byste ovšem v literatuře o československé kinematografii, ze které čerpali také tvůrci, hledali marně.[1] Vypravěče Bohémy, jehož mladší verzi ztvárnil Michal Balcar, si autorka scénáře Tereza Brdečková stejně jako několik dalších postav vymyslela.[2] Její původní scénář přitom vyprávěl pouze o fiktivních hrdinech, konkrétně o pětici umělců, kteří byli za své protektorátní aktivity po válce potrestáni. Poté, co ji ohledně projektu oslovil kreativní producent Jan Štern z České televize, padlo rozhodnutí nezůstávat ve sféře fikce a z velké části použít skutečná jména. Štern s Brdečkovou se následně obrátili na Roberta Sedláčka.

Přestože výsledný amalgám historických faktů a fikce poskytl autorům velký prostor pro fabulaci, vyprávění Bohémy je z velké části organizováno okolo skutečných událostí. Zavítáme tak na premiéru Kristiána v pražské Lucerně, uvidíme Vlastu Buriana parodujícího v rozhlase exilového ministra zahraničí Jana Masaryka nebo gestapo odvážející Karla Hašlera z filmového placu Městečka na dlani (1942), zúčastníme se natáčení nechvalně proslulé scény židovského pogromu v Janu Cimburovi (1941) či několika soudních procesů s Vlastou Burianem, obviněným po válce ze spolupráce s nacisty. Tyto dramatické události přitom rezonují s větší silou než milostná zápletka s Žákem a kolaborující česko-německou herečkou Lili Krallovou (Judit Bárdos), která spíše běží po boku ostatních příběhů, než aby je propojovala.[3] Podobně nadbytečně působí i jiné vztahové linie, jež postrádají závažnost morálních dilemat, jimž hrdinové musí v těžkých časech čelit.

Robert Sedláček popisuje sérii jako román, který se podle něj „od dokumentu nebo historického faktu liší tím, že figury spolu musí ještě nějakým dramatickým způsobem fungovat.“ Vymyšlené situace by dle režisérových slov měly zajistit, „aby tam byl nějaký děj, aby to nebylo jen kladení za sebe (…)“.[4] Právě dramaturgickou nepevnost však kritici jednotlivým epizodám, vršícím na způsob kroniky tragické události ze životů jednotlivých osobností, vytýkali. Struktura jednotlivých dílů zejména prozrazuje Sedláčkovu dokumentaristickou průpravu. Sjednocující rámec namísto vypravěče nebo hlavní příběhové linie (na kterou by byly navěšovány linie boční) poskytují podobně jako v dokumentech pouze určitá témata, s ohledem na něž jsou jednotlivé příběhy vybírány. Přidávání stále nových postav, z nichž mnohé z vyprávění zmizí krátce poté, co se objevily, vyplývá především z potřeby neopomenout pokud možno žádný tragický osud (Karel Hašler, František ČápAnna Letenská), nikoliv z promyšleného dramaturgického konceptu.

Foto: Česká televize

Nekoncepční vršení historek ze životů jednotlivých herců a tvůrců si můžeme ukázat například na poslední, šesté epizodě, která sice stejně jako ty předchozí začíná v roce 1968, ale namísto Žáka zprvu sledujeme Martina Friče (Petr Stach), jehož zhoršující se problémy s alkoholem budou jedním z ústředních motivů dílu. Byť je Vlasta Burian (Vladimír Javorský) zkraje epizody soudním verdiktem „odklizen“ z veřejného prostoru a divák by mohl očekávat, že jeho osud bude sledován i nadále, znovu jej uvidíme až o několik desítek minut později, když dostává nabídku role v nechvalně proslulé vesnické veselohře Slepice a kostelník (1950). Mezitím uvidíme například Jiřího Weisse (Václav Jiráček) při natáčení Uloupené hranice (1947), Otakara Vávru (Pavel Batěk) během realizace Němé barikády (1949), Oldřicha Nového (Saša Rašilov) zpívajícího v operetě Mamzelle Nitouche, Martina Friče připravujícího Pytlákovu schovanku (1949) nebo kameramana Jana Rotha rozčilujícího se kvůli přerušení natáčení odborářskou schůzí. V jediné scéně se objeví Elmar Klos (Marek Pospíchal), se kterým se Emil Vokolek (Jan Novotný), inspirovaný někdejším předsedou Českomoravského filmového ústředí Emilem Sirotkem, dělí o svůj názor na to, v čích rukou se zestátněný film octnul: „Elmare, obávám se, že jsme to projeli, protože jsme blbí.“ Pouze jednou spatříme také arizátora Willyho Söhnela (Jan Hájek), jenž Žákovi předává fotoaparát, který si v jednom z předchozích dílů prohlížela Žákova dcera, což je jeden z mála momentů, kdy se od diváka žádá, aby si vybavil něco dříve viděného. Většina epizod obsahuje několik situací, které vyznívají do prázdna bez znalosti kontextu. V tomto případě jde například o scénu, ve které se Vávra negativně vyjadřuje k „formalistické“ Daleké cestě (1949) Alfréda Radoka.[5] Určitá kontinuita napříč dílem je zachována díky Lili, od které se odvrací většina dřívějších přátel, a Žákovi, jenž se mj. zásluhou své ochotné spolupráce s komunisty vypracoval na předního dramaturga, a je proto přítomen na řadě důležitých schůzí. Převažujícím dojmem je ovšem rozdrobenost do řady sekvencí testujících obeznámenost diváka s dějinami československého filmu.

Kombinace více či méně věrné rekonstrukce skutečného dění a autentických záběrů z dobových filmů a týdeníků s příběhy, které se stát mohly, ale nemusely (a s příběhy, které se zaručeně nestaly – např. natáčení neexistujících filmů), naplňuje charakteristiku dokudramatu (z dřívějška šlo z produkce ČT kromě Českého století například o čtyřdílnou minisérii Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, 2013). Tvůrci se ale současně snaží podat obecnější výpověď o životě v těžkých časech a Češích jako cyklistech, kteří se hrbí před těmi, kdo jsou vepředu a kopou do těch, kteří se nacházejí za nimi. K obojímu jim slouží zejména paralela s událostmi roku 1968. Prvek proměnlivosti lidské povahy a mezilidských vztahů pod tíhou napjaté doby tak napomáhá větší semknutosti některých dílů. Ten třetí je například zastřešen motivem spolupráce s nepřítelem, kterou vidíme nejprve u Žáka, ochotně poskytujícího ruským okupantům požadované židle (zpátky do bytu si je odnáší v posledním záběru poslední epizody), posléze u Krallové, která profituje ze svého vztahu se Söhnelem, nebo u Františka Čápa (Rosťa Novák ml.), donuceného zařadit do Cimbury výše popsanou antisemitskou scénu.

Díky odlišnosti kontextů, v nichž k jednotlivým morálně sporným rozhodnutím dochází, si uvědomujeme různorodost motivací, které mohly k tomu, co je s odstupem let příliš snadné odsoudit jako kolaboraci, vést. Nabízí se otázka, zda umělci vůbec měli na vybranou, zda mohli učinit rozhodnutí, kterým by neuškodili sami sobě nebo někomu blízkému. Sedláček s Brdečkovou se občas pohybují na velmi tenkém ledě (k jednorozměrně padoušským postavám mají nejblíže Otakar Vávra a Václav Binovec), ale neboť většinu diskutabilních činů nahlížejí z více perspektiv a neopomíjejí zohlednit cestu, po které se k nim daná postava dostala, vesměs se jim daří vyhýbat zjednodušujícím soudům. Přístup k postavám v duchu slavné repliky z Pravidel hry (1939) od Jeana Renoira „Na světě je hrozné, že každý má své důvody“, potvrzují také slova, jimiž Sedláček přiblížil svou autorskou filozofii: „Režíruji to optikou, s jakou jsem dělal film Rodina je základ státu – jde o východisko člověka, který selhal nikoli ze slabosti, ale protože z toho měl prospěch. Všichni, kdo v Bohémě selhávají, to dělají pro prospěch.“[6]

V situacích bez uspokojivého řešení se v době nesvobody a výrazně omezených lidských práv samozřejmě neocitali pouze exponované osobnosti od filmu, ale každý, kdo byl nějakým způsobem konfrontován s vládnoucí mocí. Vzhledem k trvající popularitě Vlasty Buriana nebo Jaroslava Marvana (v Bohémě David Novotný) bude pro diváka ještě těžší než v případě Českého století delegovat veškerou vinu na umělce, s pocitem, že „obyčejný lid“ se do hry nezapojoval a morálních poklesků nedopouštěl. Série dává dost zřetelně najevo, že spoluúčastníky pokrytecké hry na dvojí skutečnost byli všichni, kteří v nejtěžších časech národa unikali před nacistickými zvěrstvy do kin, kde se promítaly dobově bezpříznakové komedie a melodramata. Jako ironicky míněnou poklonu kinematografu a jeho schopnosti vytrhnout diváka z nepříjemné reality a přenést jej do úhlednějšího světa elegantně oblečených žen a mužů, lze vnímat například konec třetí epizody. Poté, co jsme byli svědky nacistického běsnění během heydrichiády (zahrnujícího mj. popravu Vladislava Vančury), se ocitáme na place dalšího eskapistického filmu s Oldřichem Novým. V reálném světě jsou hromadně zabíjení lidé, v tom filmovém se vlastně nic nestalo.

„Veselejší než skutečnost“, jak hned zkraje svého vyprávění říká Žák, byly filmy i za socialismu, kdy plnily v lecčem podobnou funkci jako za protektorátu. První roky poúnorového období rozmáchlou historickou fresku uzavírají. Bohéma tak na několika individuálních příbězích zachycuje nejen proměnu několika charakterů, ale rovněž vývoj kultury a společnosti. Podle Brdečkové „z hrdé občanské společnosti Masarykovy první republiky vyrostla společnost nemocná a ustrašená,“[7] což se série snaží v posledních dvou epizodách demonstrovat postavami typu zlotřilého Bouchala ze Státní bezpečnosti, stádním chováním pracujícího lidu během soudu s Burianem nebo přehnaně truchlivým tónem, který neponechává moc prostoru budovatelskému nadšení a optimistické víře v lepší socialistické zítřky, na které vzpomíná Žák.

Poválečné zúčtování s herci, herečkami a režiséry, kteří nejochotněji spolupracovali s nacistickým vedením československého filmu, mající v některých případech podobu úplného vytěsnění dotyčných z veřejného prostoru, mimo jiné dokládá, do jaké míry byli umělci vnímání jako lidé zosobňující svědomí národa, potažmo jako nositelé národní identity. Pro ni bylo zvlášť v prvních poválečných letech nemyslitelné, aby se zakládala například na spolupráci s nenáviděnými Němci, čímž je vysvětlena nenávistná ostrakizace Krallové. Mnozí tak ironií osudu doplatili na to, co jim během války pomohlo přežít a díky čemu tuzemská filmová tvorba neklesla na úplné kvalitativní dno – na svůj talent. (Nabízí se paralela s podepisováním Anticharty v roce 1977, jímž měli umělci sloužící politikům národu demonstrovat, jaký postoj vůči chartistům je správný.)

Nesporný je rovněž talent herců z Bohémy, z nichž většina se dokázala s nelehkým úkolem ztvárnit svého slavného kolegu či kolegyni vypořádat se ctí. S výjimkou postav, které se vyprávěním pouze mihnou, aniž by jejich představitelé dostali šanci předvést víc než pouhou imitaci gest a dikce dotyčného, jde o pozoruhodně celistvé herecké kreace, dobře postihující, v jak rozporuplné pozici se mediálně známé osobnosti v pohnutých časech ocitají. Jakkoli jsou zranitelní a manipulovatelní stejně snadno jako kterýkoliv smrtelník, očekává se od nich, že budou morálními autoritami nebo baviči národa. Velmi sugestivně tento rozpor mezi rolí, kterou hrát chce, a rolí, kterou hrát musí, vystihuje Vladimír Javorský coby Vlasta Burian, nucený k řadě ústupků, jež ho postupně sesazují z pozice krále komiků. Nelehké rozhodování mezi špatným a ještě horším jako filmový podnikatel Miloš Havel jedním z nejsoustředěnějších výkonů své dosavadní kariéry přesvědčivě vyjádřil Jaroslav Plesl.[8] Michal Dlouhý pak ukazuje váženého umělce Zdeňka Štěpánka bez masky jako člověka ovládaného nezkrotnou animální energií.

Sedláček při obnažování významných osobností našich dějin již tradičně nezůstává v rovině obrazného. Některé postavy se před námi odhalují doslova, což jen doplňuje široké spektrum neobvyklých poloh, v nichž můžeme nedotknutelné hvězdy filmového plátna, jež si jinak spojujeme pouze s omezenou paletou rolí, v Bohémě vidět. Také z toho důvodu nelze tvrdit, že by série ukazovala nahotu samoúčelně. Odhalená pánská pozadí, jež nechybějí takřka v žádné epizodě, ovšem zároveň nejsou tak destruktivními „šrapnely“ jako v Českém století, kde kontrastovaly s převážně konverzačním pojetím zbytku epizod. V dramatičtější Bohémě není tento kontrast natolik výrazný a také občasné stylistické excesy (prostříhávání soulože s Heydrichovým projevem o podmanění českého území) zapadají do převážně melodramatického ladění, podtrhovaného pro mnohé iritujícím jazzovým soundtrackem.

Minisérie, na kterou by tvůrci v budoucnu rádi navázali pokračováním, jež by osudy lidí od filmu sledovalo až do listopadového převratu, nabízí na rovině konkrétních rozhodnutí i obecnějších principů solidní představu o tom, co se dělo v zákulisí milovaných filmů pro pamětníky. Veselohry s Burianem nebo Marvanem vám po Bohémě už tak veselé připadat nebudou, v čemž nakonec spočívá zřejmě nejpodvratnější tah Roberta Sedláčka, tvůrce, který se zas a znovu pouští do toho, k čemu většina jeho kolegů nemá odvahu – odkrývá slabiny české národní povahy.

Poznámky:

[1] Přímo v titulcích série, jejímiž odbornými poradci byli Petr Koura a Tereza Czesany Dvořáková, jsou uvedeny publikace dvě, Miloš Havel – český filmový magnát (Krystyna Wanatowiczová) a Věc: Vlasta Burian (Vladimír Just). Dále můžeme doplnit publikace Arizace české kinematografie (Petr Bednařík), Český hraný film a filmaři za protektorátu (Lukáš Kašpar), Naplánovaná kinematografie (ed. Pavel Skopal) nebo Prag-Film AG 1941–1945: Im Spannungsfeld zwischen Protektorats- und Reichs-Kinematografie (Tereza Dvořáková, Ivan Klimeš).

[2] Inspirací pro postavu Arnošta Žáka byl Brdečkové údajně její otec Jiří Brdečka, který za protektorátu pracoval v Lucernafilmu jako referent distribuce, což je pozice, na které začíná také Žák.

[3] Brdečková ke Krallové poznamenala: „Lili Krallová má s Natašou Gollovou sice leccos společného, ale ne vše. Zůstala z původní verze scénáře jako jediná fiktivní postava. S výjimkou vypravěče, samozřejmě. Je to filmová hvězda z pražské německé rodiny, což byl důležitý dramatický motiv, o který bychom přišli.“ Zajíčková, Eva, Scenáristka Tereza Brdečková: Bohéma je drama, nikoho nesoudí. Novinky.cz [online]. [cit. 2017-01-02]. URL: <https://www.novinky.cz/kultura/426416-scenaristka-tereza-brdeckova-bohema-je-drama-nikoho-nesoudi.html>.

[4] Rozsypal, Michael, Svoboda, Vítek, Bohéma a historická fakta: „Mám čisté svědomí. V takovém kolosu může vždycky vzniknout nepřesnost,” říká režisér Sedláček. Rozhlas.cz [online]. [cit. 2017-06-02]. URL: <http://www.rozhlas.cz/plus/interviewplus/_zprava/bohema-a-historicka-fakta-mam-ciste-svedomi-v-takovem-kolosu-muze-vzdycky-vzniknout-nepresnost-rika-reziser-sedlacek–1694319>.

[5] Měl to být právě Vávra, na základě jehož přímluvy u ministra informací Václava Kopeckého byla Daleká cesta po uvedení v několika mimopražských kinech stažena z distribuce a zavřena do pomyslného trezoru.

[6] Režisér Robert Sedláček: Všichni, kdo v Bohémě selhávají, to dělají pro prospěch. Ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2017-01-02]. URL: < http://www.ceskatelevize.cz/porady/10571607298-bohema/10107-robert-sedlacek/>.

[7] Zajíčková, Eva, Scenáristka Tereza Brdečková: Bohéma je drama, nikoho nesoudí. Novinky.cz [online]. [cit. 2017-01-02]. URL: < https://www.novinky.cz/kultura/426416-scenaristka-tereza-brdeckova-bohema-je-drama-nikoho-nesoudi.html>.

[8] S tím, že Havel vyznívá jako nejsympatičtější postava Bohémy, vyjádřil Sedláček nespokojenost: „Mimochodem třeba u Miloše Havla mě až trochu štve, jak z Bohémy vychází jako velká postava, které bylo ublíženo. Ale on přitom taky ublížil spoustě lidí. Zatímco jiné poměřujeme poměrně ostře, Havel má dosti měkká měřítka. Možná by si zasloužil podrobnější a ostřejší portrét, než má v Bohémě. Režisér Robert Sedláček: Všichni, kdo v Bohémě selhávají, to dělají pro prospěch. Ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2017-20-02]. URL: <http://www.ceskatelevize.cz/porady/10571607298-bohema/10107-robert-sedlacek/>.

Reklamy

Nepolevující obliba každoročně reprízovaného normalizačního seriálu Chalupáři mne přiměla konečně zhlédnout všechny jeho epizody a zamyslet se nad tím, co na nich tolik lidí vidí.

Zpočátku se zdá, že osu vyprávění bude tvořit proměna zapšklého mizantropa v lidumila a jeho následné začlenění do kolektivu (čili podobné schéma jako v komediích s Jaroslavem Marvanem typu Dovolené s Andělem). Jenomže už od druhé epizody se Evžen chová poměrně snesitelně (zřejmě zázračné účinky čerstvého vzduchu a družného života na venkově) a ve čtvrté jej již coby „velkého sympaťáka“ balí Dáša. Neprošel žádnou nápravou, nebyl za své krajně nepříjemné chování nijak potrestán. Stačilo, aby byl odklizen na venkov, aby změnil prostředí.

Velká část seriálů se tak soustředí na příběhy vedlejších postav, do nichž se více či méně dobrovolně zapojují Evžen s Bohoušem (kteří mi svou komickou nesourodostí v lepších momentech připomínali Jacka Lemmona s Walterem Matthauem v jejich společných filmech). Výraznějším vývojem prochází napříč jednotlivými epizodami pouze mladý Slávek Krbec, který se během seriálu zamiluje, partnerku oplodní a v poslední epizodě odpromuje, rozšíří svou sbírku autíček a ožení se. Vyústěním příběhu je tudíž dovršení dospělosti hrdiny spjatého s městem. Na venkov, zdá se, lidé odcházejí jen užít (a dožít) své životy. Myslí přitom primárně na své vlastní blaho, nikoliv na blaho veřejné (na rozdíl od Slávka, který bude učitelem).

Nejčastěji zastoupenou situací seriálu je vzrušená debata (nejednou přecházející v otevřenou hádku) mnoha postav, které se „demokraticky“ snaží domluvit na nějaké činnosti, mnohdy se týkající někoho, kdo zrovna není přítomen. Ve svých rozvahách se přitom rozbíhají do mnoha různých směrů, takže tyto scény trvají zpravidla několik minut a někdy bývají přerušeny jiným paralelně probíhajícím dějem. Řešení problému pak v devadesáti procentech případů spočívá v tom, že je úkol hozen na Bohouše, renesanční osobnost a lokálního „všeumělce“. Díky němu vše víceméně dobře dopadne a celá ves se může družně oddat tanci a konzumaci.

(Klíč, podle jakého je v hromadných debatních scénách občas střihnuto z polocelku jednoho či více diskutujících na detail něčí tváře, se mi odhalit nepodařilo. Styl seriálu mi jinak celkově přišel natolik málo analyticky podnětný, že mne nenapadá, co bych na něm rozebíral, aby nešlo pouze o popis využívaných postupů.)

Celý seriál je oslavou „zdravého pozemšťanství“ (© Jaromír Blažejovský), prostých tělesných slastí a zpomaleného způsobu (duchovně vyprázdněného) bytí. Skoro není dílu, ve kterém by někdo nepřipravoval/nekonzumoval jídlo a nepil pivo, dílu, ve kterém by se neřešilo, kdo je čí milenec, dílu, ve kterém by se dlouze neslavilo. Jako kdyby řád života na vsi neurčovaly změny ročních období, sklizeň úrody a chov hospodářských zvířat (čili jakákoliv fyzicky namáhavá práce), nýbrž slavnosti.

Život na venkově je optikou Chalupářů jeden nekončící festival, trvalá dovolená od starostí reálného světa, která na zúčastněné neklade žádné požadavky, nechce po nich, aby byli jiní, lepší. Právě v tom spatřuji zásadní odlišnost normalizačních komedií od komedií např. amerických, jejichž hrdinové zpravidla musejí vynaložit nějaké úsilí, aby dosáhli svého cíle, stali se lepšími lidmi a byl obnoven status quo. V Chalupářích je status quo neohrozitelný a trvalý a nikdo se měnit nemusí.

Nepopírám, že občas si bezvýhradně požitkářský rozměr dějově vyprázdněného seriálu lze užít jako guilty pleasure, například když Tonda Balabán během excesivní scény konzumace švestkových knedlíků, doprovázené debatou na úrovni diskuzí na mimibazaru (bohaté zastoupení slov jako „másličko“, „tvarůžek“, „rozňahňat“ nebo „papat“), dá k dobru historku o tom, kterak v Egyptě jedl knedlíky s mangem, které voněly jako „dámský kadeřnictví“. Hned vzápětí této ukázce nelimitovaného hédonismu nasazuje korunu scéna, ve které je Bohouš vyrušen, jak jinak, při ohřívání oběda.

Druhým nejčastějším námětem mužských rozhovorů po jídle jsou „ženské“, jinak také „kusance“ nebo „žáby“, opakovaně pánům znemožňující pokojně relaxovat. Mnoho postav má milence/milenky, což je u mužů tolerováno jako projev jejich přirozenosti, zatímco sami muži dělají při načapání partnerky s cizím chlapem žárlivé scény (viz zejména linie s řidičem autobusu Čihákem a jeho submisivní manželkou Aničkou, která na manželovu nevěru reaguje nakupováním šatů a vybíráním paruk, aby se mu víc zalíbila). Kdyby se hrdinové na druhou stranu neustále nepodváděli a nebyli tak posedlí soukromými záležitostmi druhých, v jejich životech chybí takřka jakékoliv drama, což můžeme vnímat jako symptom doby i jako tradiční znak komedií jako takových.

Jedinou vážnější hrozbu socialistického systému představuje přirozeně ten, kdo se nejvíc stýká s cizinci ze západu (a může díky tomu získat hromadu valut) – taxikář. Ve volném čase rozkradač družstevního majetku. Ani v jeho případě se ale nakonec nic zásadního nestane, nikdo není potrestán a seriál může završit veselka, nejdelší sekvence svého druhu. Normalizační idyla non plus ultra.

Zásluhou populárních herců a řady situací, ve kterých se mnozí snadno najdou (výlet do Prahy za kulturou a nákupy, vesnická zábava, promoce na Karlovce), lze u Chalupářů jistě na pár horkých nedělních večerů vypnout, ale jejich hlavní přínos dnes, v konkurenci bezpočtu zdařilejších komediálních seriálů, s lepší dramaturgií, vtipnějšími replikami a alespoň náznakem morálního ponaučení, vidím osobně především v tom, že ukazují preferované hodnoty a ideální (schválenou) verzi bytí v pozdně socialistickém Československu, tedy bytí vcelku poklidného (touha po klidu na život a práci je ostatně hlavním důvodem, proč je Evžen exkomunikován na venkov), ale také naprosto otupělého, povrchního a prázdného.

„We’re going to win this war not by fighting what we hate, but saving what we love!“

Dobu a společnost, ve které žijeme, ze všech filmových žánrů zřejmě nejlépe odrážejí horory (vznikl o tom i vynikající dokument Nightmares in Red, White and Blue). Letos to potvrdila zejména síla, s jakou rezonoval režijní debut Jordana Peeleho Uteč. Téma rasismu a předsudků rovněž zpracovává a k hororu chvílemi taky nemá daleko Detroit od Kathryn Bigelow, jeden z nemnoha politicky vyhraněných amerických mainstreamových filmů (ještě pronikavější analýzu historických kořenů stávající situace nabídly dokumenty I Am Not Your Negro a O.J.: Made in America).

S hororem nápadně koketuje silně znepokojivé Zabití posvátného jelena (jež nenabízí monstrum, které by bylo možné zničit) a v horor se v závěru zvrhává i brutální vězeňský thriller Brawl in Cell Block 99, který společně s Nikdys nebyl, matkou! a Dobrými časy řadím mezi nejnaléhavější vyjádření frustrace nad tím, co se dnes děje (nejen) ve Spojených státech. Svět je v těchto filmech matoucí místo bez jakýchkoliv jistot (stejně jako je plné nečekaných  odboček a zvratů vyprávění Nikdys nebyl a Dobrých časů), prostoupené bolestí a násilím, v němž za lásku k bližnímu často zaplatíte vlastním životem. Ve společnosti plné nenávisti není možné milovat bez důsledků. Namísto sebedevražedného útoku je proto možná lepší zvolit ústup, přeskupit síly a pořádně se připravit na rozhodující střetnutí v budoucnu (Dunkerk, Star Wars: Poslední z Jediů). Namísto definitivního konce takto může přijít nový začátek.

Vystoupit ze své komfortní zóny (Čtverec), navázat s někým kontakt (O těle a duši) a vést s ním vzájemně obohacující dialog (Vnitřní slunce) se zdá být stále obtížnější. Úlevný eskapismus nenabídnul ani muzikálový La La Land, ve skutečnosti deziluzivní příběh o lidech unikajících do smyšlených světů, kteří jsou pak zaskočeni realitou (jako byli lidé po zvolení Trumpa v USA a Babiše v ČR nebo po brexitu). Nádech sociálního dramatu kritického vůči kapitalismu v sobě měla i krimikomedie Loganovi parťáci, které oproti jiným filmům tohoto typu skutečně záleží na postavách, zastupujících příslušníky tzv. white-trash (podobně jako vloni American Honey).

Jiný návod, jak se vypořádat s krizí (než provést loupež), nabídlo Místo u moře, ukazující poměrně věrohodně život s depresí a připouštějící, že bolest může trvat věčně a pokud to nechcete zabalit, nezbývá vám, než ji přijmout (za dětskou variaci téhož lze považovat Volání netvora: Příběh života). Něco podobného v mnohem popovějším pojetí tvrdí T2 Trainspotting, tematizující nejen citovou prázdnotu jednotlivců, ale také vyprázdněnost kultury, založené na opakování a přepisování toho, co již známe (nejhorším příkladem tohoto trendu z letošní produkce je pro mne zbytečný Alien: Covenant), nic moc nového nenabízejících hraných verzích kvalitních animovaných filmů (Ghost in The Shell, Kráska a zvíře), případně natáčení na jednom na plakátě dobře vypadajícím nápadu založených filmů (Atomic Blonde, Zabiják & bodyguard).

Těžko říct, jaká je pravděpodobnost, že komerční úspěch dvou originálních žánrovek, netěžících z nostalgie po sedmdesátých či osmdesátých letech, Dunkerku a Baby Drivera, podnítí odvahu investovat do původních nápadů také v dalších letech. Se společnostmi jako Netflix nebo Amazon, které budou chtít svou značku stavět na spolupráci s výraznými autorskými osobnostmi (viz kontrakt Netflixu se Scorsesem), je šance na původní žánrovou tvorbu možná o něco vyšší než v minulosti. Rok 2017 byl ovšem zároveň bohatý na velmi dobrá pokračování (nejen filmová, ale také seriálová), ať už šlo o vycizelovanou dvojku Johna Wicka, solidní druhé Strážce Galaxie nebo třetího Thora, nejvtipnější ze všech marvelovek, naznačující, že angažování výrazných (a svérázných) autorských osobností může i v Hollywoodu nést ovoce.

Vedle stále vtipnějších a pestřejších (hrdiny před kamerou i režiséry za ní) marvelovek vznikl i jeden přesvědčivý argument proti tvrzení, že komiksové filmy nijak nevypovídají o současnosti. Logan: Wolverine dokládá po Nolanovu Batmanovi znovu v plné síle, že tento žánr může být myšlenkově stejně nosný a v pojmenovávání dobového zmaru srovnatelně přesný jako kdysi film-noir či westerny. Důležitou mimo-filmovou diskuzi dokázala svým mimořádným úspěchem iniciovat Wonder Woman, doklad toho, že ženy mohou (s jinými ženami před kamerou) natáčet divácky atraktivní, v práci s ženskými postavami ne zcela zkostnatělé blockbustery (oproti Mumii, Pobřežní hlídce, Lize spravedlnosti nebo (ne)záměrně sebeparodickým Transformers). Rovněž nejvýdělečnější film tohoto roku, Kráska a zvíře, nabídl poměrně výraznou a schopnou hlavní hrdinku.

Zájemci o subverzivnější uchopení feminity či maskulinity, nespočívající pouze v přesazení hrdinek do filmu s „klučičím“ námětem (Holky na tahu) se nicméně také letos museli spolehnout na evropskou a nezávislou produkci – Oklamaný, Raw, Thelma, Western. Příjemným pokusem o oživení žánru romantických komedií bylo civilní Pěkně blbě s lehkým přesahem k melodramatu, ale bohužel také s poměrně schematickou ženskou hrdinkou. Velmi důležitými a zároveň divácky relativně přístupnými příspěvky k LGBQT+ tematice byla chilská Fantastická žena a francouzských 120 BPM, upozorňující současně naléhavým i povznášejícím způsobem (podobně realistickou a poetickou polohu kombinuje oscarový Moonlight), že některé boje ještě zdaleka nebyly vyhrány, že možná naopak začínají nanovo, v čemž by mohlo spočívat také hlavní poučení z letošních filmů, kdybychom mermomocí chtěli nějaké hledat – úspěchy temné strany síly by neměly oslabit naši víru, že má smysl hájit to, co považujeme za správné. Bez ohledu na výsledek.

ad tuzemská tvorba

Z 45 celovečerních filmů, které soutěží o Ceny české filmové kritiky, jsem jich viděl 34. Krátké shrnutí: není to tak hrozné. Sice by to chtělo víc než jednoho Křižáčka, tedy víc než jeden obrazově uhrančivý film neobyčejné vypravěčské odvahy, jehož tón a kvalita jsou na domácí poměry nadstandardně konzistentní, ale vedle Václava Kadrnky máme i další tvůrce, kteří se nebojí riskovat. Jako absolvent filmové vědy jsem ocenil myšlenkově podnětnou filmovou esej Tomáš Svobody Jako z filmu, líbila se mi hravost v lecčem problematických 8 hlav šílenství, nesmírně si vážím snahy Terezy Nvotové a Barbory Námerové otevřít Špínou diskuzi o znásilnění.

Osvědčené režisérské osobnosti (Hřebejk, Sláma, Svěrák, Václav) letos neměly šťastný rok, ale věřím, že ve všech případech jde jen o krátkodobou krizi, nikoliv doklad celkové vyčerpanosti a absence lepších námětů a nových nápadů. Podobně jako v hrané tvorbě, také v té dokumentární mne více než osvědčená jména (Klusák, Sommerová, Třeštíková), točící stále podle stejných šablon, potěšily nové osobnosti, jmenovitě Hana Ludvíková s empatickou časosběrnou sondou do životů několika dospívajících Sbohem děcáku a Miro Remo s nekompromisním, nejen pravidla slovenského šoubyznysu obnažujícím portrétem vyhaslé hvězdy (Richard Müller: Nepoznaný).

Na druhou stranu jsou to byly opět domácí filmy, v nichž jsem zaznamenal nejvíc urážlivých genderových stereotypů a sexistického nakládání s ženskými postavami. Naprosto odpudivě chlípná je v tomto směru zejména romantická komedie Miluji tě modře, Michalinu Olszańskou jako krásný objekt zneužívající Muzzikanti a reálným světem netknutá lifestylová zhovadilost Všechno nebo nic, jejíž autorky zřejmě vycházely z přesvědčení, že divačky romantických komedií jsou stejné „pipiny“ jako hlavní hrdinky. Podobně by možná bylo lepší namísto animovaných filmů jako Lajka o nadržených zvířátkách ve vesmíru, která zpívají písničky se strašlivými texty, nebo Hurvínek, jenž je v podstatě jen nesouvislou sérií groteskních akčních scén, investovat vynaloženou energii do něčeho třeba kratšího, ale vkusnějšího a soudržnějšího (jako je např. nádherný desetiminutový animák Plody mraků).

Teď už k žebříčkům…

Nové filmy (2016-2017)

  1. Dunkerk – podrobně jsem o něm psal tady
  2. Ztracené město Z
  3. Vnitřní slunce
  4. Star Wars: Poslední z Jediů
  5. Bratři Lumiérové
  6. Loganovi parťáci
  7. Fantastická žena – podrobněji jsem o ní psal tady
  8. Logan
  9. Případ Sloane – více zde
  10. matka! – moje recenze pro Indiefilm
  11. Detroit
  12. Mlčení – moje recenze pro Lidové noviny
  13. Místo u moře – moje recenze pro Cinepur
  14. Nikdys nebyl
  15. Oklamaný – moje recenze pro Cinepur
  16. Dobrý časy
  17. Thor: Ragnarok
  18. Baby Driver – více zde
  19. I Am Not Your Negro
  20. La La Land – více zde
  21. Brawl in Cell Block 99
  22. T2 Trainspotting 2
  23. Uteč
  24. Glory (2016)
  25. John Wick 2
  26. 20th Century Women
  27. Lekce (2017)
  28. Křižáček
  29. Nemilovaní
  30. Paddington 2

(vynikající filmy Call Me By Your Name a The Battle of the Sexes jsem viděl „po uzávěrce“, budu na ně myslet při sestavování žebříčku příští rok)

Starší filmy, které jsem letos viděl poprvé

  1. Margaret (2011)
  2. Akira (1988)
  3. Stop Making Sense (1984)
  4. The Furious Gods: Making Prometheus (2012)
  5. Říkali mi Džigu (2015)
  6. Dny vína a růží (1962)
  7. Salesman (1968)
  8. Tenkrát v Číně (1991)
  9. The Ruling Class (1972)
  10. Backcountry (2014)
  11. 28 Up (1985)
  12. Čtyřikrát (2010)
  13. A Married Couple (1969)
  14. Turínský kůň (2011)
  15. Noc a město (1950)
  16. Našim láskám (1983)
  17. Velké rozčarování (1983)
  18. Play (2011)
  19. 9 Souls (2003)
  20. Bytost (1982)
  21. Pianistka (2001)
  22. Vražda (1991)
  23. Kicking and Screaming (1995)
  24. Barking Dogs Never Bite (2000)
  25. Arbor (2010)
  26. Maniak (2012)
  27. Veselý rozvod (1934)
  28. Palio (2015)
  29. Sanjuro (1962)
  30. Take This Waltz (2011)

 

Nejlepší seriály (2016-2017)

  1. Mindhunter – pár poznámek tady
  2. Twin Peaks: The Return – moje recenze pro Indiefilm
  3. Pozůstalí III
  4. O.J.: Made in America
  5. Top of the Lake II
  6. Doktoři
  7. Search Party II
  8. Mr. Robot III
  9. 13 Reasons Why
  10. Catastrophe III
  11. Sedmilhářky
  12. Girls VI
  13. Master of None II – napsal jsem o něm pro A2, příp. také sem
  14. The Marvelous Mrs. Maisel
  15. Stranger Things II
  16. Rick and Morty III
  17. Better Call Saul III
  18. American Vandal
  19. Příběh služebnice
  20. Svět podle Putina

 

Nejlepší herecké výkony (abecedně)

  • Casey Affleck (Místo u moře)
  • Mahershala Ali (Moonlight)
  • Juliette Binoche (Vnitřní slunce)
  • Alexandra Borbély (O těle a duši)
  • John Boyega (Detroit a Star Wars: Poslední z Jediů)
  • Cameron Britton (Mindhunter)
  • Rachel Brosnahan (The Marvelous Mrs. Maisel)
  • D’Arcy Carden (The Good Place)
  • Carrie Coon (Fargo III a Pozůstalí III)
  • Laura Dern (Twin Peaks: The Return a Star Wars: Poslední z Jediů)
  • Eili Harboe (Thelma)
  • Nicole Kidman (Oklamaný, Sedmilhářky, Top of the Lake II a Zabití posvátného jelena)
  • Elisabeth Moss (Čtverec, Příběh služebnice a Top of the Lake II)
  • Meinhard Neumann (Western)
  • Bob Odenkirk (Better Call Saul)
  • Robert Pattinson (Dobrý časy a Ztracené město Z)
  • Joaquin Phoenix (Nikdys nebyl)
  • Florence Pugh (Lady Macbeth)
  • Tessa Thompson (Thor: Ragnarok)
  • Daniela Vega (Fantastická žena)

 

Nejlepší knihy o audiovizi, které u nás letos vyšly

  1. Továrna Barrandov (Petr Szczepanik)
  2. Světy na pokračování (Radomír D. Kokeš)
  3. Umění počítačových her (Helena Bendová)
  4. Sběrná kniha (Pavel Kosatík a Helena Třeštíková)
  5. Bresson o Bressonovi (editovala Mylène Bressonová)

(nečetl jsem Mezi-obrazy)

Filmy a seriály s nejlepšími soundtracky

  • 13 Reasons Why
  • Baby Driver
  • Blade Runner 2049
  • Dobrý časy
  • Dunkirk
  • Kráska a zvíře
  • La La Land
  • Master of None II
  • Moonlight
  • Pozůstalí III
  • Sedmilhářky
  • Strážci Galaxie Vol. 2
  • T2 Trainspotting
  • Thor: Ragnarok
  • Twin Peaks: The Return

 

Nejlepší filmové momenty

  • 120 BPM – první scéna „útoku“ s falešnou krví
  • Atomic Blonde – několikaminutová akční scéna v několika patrech jednoho baráku
  • Baby Driver – úvodní loupež

  • Čtverec – Terry Notary jako opičí muž
  • Dunkerk – prvních cca pět minut filmu
  • Fantastická žena – Marina se odpoutává od země
  • A Ghost Story – Rooney Mara jí koláč
  • John Wick 2 – přestřelka v muzeu moderního umění

  • La La Land – úvodní jednozáběrová taneční sekvence

  • Loganovi parťáci – Jimmyho dcera zpívá písničku Johna Denvera
  • Místo u moře – flashback vystupňovaný v rytmu Albinoniho Adagia
  • Okja – honička ulicemi Soulu
  • Oklamaný – „bon appetit“
  • T2 Trainspotting – Rentonova revize „choose life“ scény z jedničky

  • Star Wars: Poslední z Jediů – viz citát v úvodu tohoto článku + souboj v červené místnosti
  • Strážci Galaxie Vol. 2 – titulková sekvence s tančícím malým Grootem

  • Thor: Ragnarok – Matt Damon hraje v divadelním představení Lokiho
  • Vetřelec: Covenant – Fassbender učí Fassbendera hrát na flétnu (never forget)
  • Wonder Woman – země nikoho

  • Zabití posvátného jelena – jistá scéna, ve které má Colin Farrell zavázané oči a pušku v ruce
  • Ztracené město Z – poslední záběr filmu

Největší filmové urážky

  1. Miluji tě modře
  2. Muzzikanti
  3. Teorie tygra
  4. Všechno nebo nic
  5. Rande naslepo
  6. Rock’n Roll
  7. Obávaný
  8. La Corrispondenza
  9. Ochránci
  10. Padesát odstínů temnoty

(neviděl jsem Bajkery)

„His ‘oeuvre’? What the fuck, he’s Stanley Kubrick?”

Pro řadu diváků je vrcholným filmem Davida Finchera extrémně ponurý thriller Sedm nebo anarchistický generační portrét Klub rváčů. Sám z jeho kvalitativně výjimečně vyrovnané filmografie stále víc doceňuji Zodiaca, film držící se více při zemi a méně nápadně upozorňující na to, jak dobře je natočený (například výstředními úhly a akrobatickými pohyby kamery). Rekonstrukce pátrání po sériovém vrahovi, který řádil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v okolí San Franciska, vyniká kromě trpělivého vyprávění, věrného napodobení stylu filmů ze 70. let a péče o dobové detaily zejména nenaplňováním žánrových očekávání. Dvouapůlhodinový faktografický procedurální thriller přes veškerou investovanou energii dvou detektivů a jednoho novináře nekončí odhalením a dopadením vraha. Důležité je podrobné zmapování procesu, odhalení toho, proč k žádnému odhalení nedošlo, ne výsledek. Desetidílný netflixovský seriál Mindhunter, pod kterým je jako showrunner podepsán anglický dramatik Joe Penhall, je podobně frustrující, neuvidíte v něm takřka žádnou akci a násilí (nejbrutálnější je hned prolog první epizody) a trvá skoro osm hodin (délka epizod se různí, některé trvají kolem hodiny, jedna má jen málo přes třicet minut).

Seriál vychází z knihy dvojice agentů FBI Lovec duší (Mind Hunter: Inside the FBI’s Elite Serial Crime Unit), popisující vznik oddělení pro behaviorální výzkum a postupné prosazení metody vyšetřování založené na psychologické profilaci vrahů. Kniha i seriál se tudíž vracejí ke kořenům postupů, s nimiž většina moderních thrillerů o sériových vrazích pracuje jako s něčím samozřejmým –  abyste pochopili zločince, musíte přemýšlet jako on. Kniha pokrývá poměrně rozsáhlé časové období a z pohledu člověka, který se osobně setkal s nejnebezpečnějšími psychopaty novodobé americké historie, detailně popisuje vyšetřování velkého množství kriminálních případů. Úvodní řada seriálu, jehož další série byla potvrzena už v dubnu, se odehrává na konci 70. let, tedy v době samých počátků kriminální psychologie, kdy ještě nebyly ani zavedeny základní pojmy jako „sériový vrah“. Mindhunter díky tomu současně odkrývá, kde leží počátky pozdější masové fascinace vnitřním světem lidí zabíjejících jiné lidi.

Osu vyprávění netvoří pátrání po jednom konkrétním vrahovi (toho bychom se dle tajuplných prologů jednotlivých epizod mohli dočkat v druhé sérii), ale právě vznik a ukotvení nového vyšetřovacího oddělení. resp. zcela nové oblasti kriminologie.  Zločinci, s nimiž vedou agenti Holden Ford a Bill Tench rozhovory, jim zejména pomáhají precizovat jejich metodu a zdokonalovat se v kladení otázek. Případné dopadení pachatele je příjemným bonusem, ne cílem, k němuž by jednotlivé díly směřovaly. Podobně jako v Zodiakovi udržuje naši pozornost napříč celým vyprávěním hlavně vývoj hlavních hrdinů, který logicky ovlivňují psychopati, s nimiž se dotyční stýkají. Holden na jedné straně získává větší sebedůvěru a dokáže ve druhých lidech „číst“ s větší přesností (jak v poslední epizodě krásně demonstruje jeho holmesovská dedukce toho, co mu chce sdělit mlčící přítelkyně), ale zároveň začíná trpět paranoiou a má stále větší problém oddělit svou práci od osobního života.

Prostupování obou subsvětů (deviantních a „normálních“ lidí) prostřednictvím chování postav, dialogů i množství vizuálních paralel nebo podobností v jednání představuje vlastně základní charakteristiku vyprávění i pointu příběhu. Holden je podobně jako většina Fincherových hrdinů natolik posedlý svou profesí, že ta postupně požírá jeho osobní život a stává se jedinou náplní jeho existence. Analytický modus vnímání, kdy se snaží jít pod povrch zjevného, proniknout k podstatě problému, nedokáže vypnout ani během sexu s přítelkyní, ani během přátelského pokecu s kolegou, který se stáčí k hovoru o absentujícím otci (jak trefně poznamenává jedna postava, freudiánská psycholožka, všichni otcové jsou otci absentujícími).

Rodina či vztah s partnerkou pro agenty tudíž nepředstavují záchrannou síť a bezpečné zázemí, ale nanejvýš zdroj zkušeností a vzpomínek, s jejichž pomocí lze z vraha dostat potřebná fakta. Zprostředkovávání informací, nikoliv vzbuzování soucitu, bychom ostatně mohli označit za hlavní funkci většiny postav. Holdenova nevýraznost, kterou si on sám uvědomuje („plain is right“) není chybou, ale nezbytnou součástí konceptu. Slouží jako plátno, na nějž se promítá chování či vyjadřování lidí, s nimiž vede rozhovory a od nichž si on přes veškerou snahu nedokáže udržet potřebný odstup. Proniknutí do světa lidí, kteří uvažují diametrálně odlišným způsobem, nevede jen k vyřešení zločinu, ale zároveň ke konfliktům mezi postavami (Billova hádka s manželkou po nalezení fotografií z místa činu) a protagonistově pomalé ztrátě vnitřní stability.

Kontrast nevyzpytatelných sériových vrahů a „normálních“ postav je s přibývajícím časem stále méně ostrý, neboť vychází najevo, že skoro všichni si s sebou nesou nějaká traumata z minulosti, žijí v obavách a nejistotě, něco před ostatními skrývají (třeba homosexualitu). Pouze své frustrace dokázali kompenzovat něčím jiným než tím, že by cizím ženám uřezávali chodidla (například workoholismem). Neustálé akademické debaty o chování psychopatů tak neslouží jenom k předání velkého množství informací divákům. Pro hrdiny je převádění hrůzné reality do roviny obecnějších teoretických pouček zároveň prostředkem, jak racionalizovat něco navenek iracionálního a děsivého a udržet si vědecký odstup. Předposlední scéna desáté epizody, řadící se k tomu nejnapínavějšímu, co kdy Fincher natočil, však ukazuje, že sebedokonalejší ovládnutí teorie vás nikdy nemůže plně připravit na praxi. Namísto vítězoslavného pocitu z ovládnutí metody se dostavuje úzkost a otázka, vnucující se během většiny dialogů s vrahy – skutečně jsou to vyšetřovatelé, kdo určují pravidla těchto „mind games“? A existují vůbec nějaké vzorce, podle kterých mysl vrahů funguje, jak by hrdinové posedlí řádem rádi věřili, nebo uvnitř jejich hlav, slovy lišky z Trierova Antichrista, vládne chaos?

Fincher je se seriálem sice spojen „pouze“ jako výkonný producent a režisér čtyř epizod (první dvě a poslední dvě), ale jeho rukopis prozrazují všechny díly – nevlídné barevné tónování, odosobněná prostředí, cynický humor, chirurgicky přesný střih, obezřetné vedení naší pozornosti, symetrické kompozice, skeptický pohled na mezilidské vztahy… (plus řada vizuálních či slovních citací z Fincherových dřívějších filmů). Jen občas si dovolí nějaký stylistický úlet, zpravidla podmíněný dobou, ve které se seriál odehrává, například stíračku nebo střihovou montáž s rozvernou rockovou hudbou. Jeho perfekcionistický způsob inscenování (zejména) dialogových scén, při nichž hraje roli každé přeostření nebo změna pozice kamery a které tím připomínají klinické studie chování pachatelů i vyšetřovatelů, přejali také ostatní režiséři, Andrew Douglas, Asif Kapadia a Tobias Lindholm, takže nebýt úvodních titulků, zřejmě byste ani nepoznali, kdo režíroval kterou epizodu. Společně dokázali látku, které hrozila divadelní strnulost, proměnit ve velmi „filmově“ vypadající počin pro trpělivé a pozorné diváky, který je radost sledovat a analyzovat od první do poslední minuty.

Seriálový podzim 2017

Posted: 20. 8. 2017 in tipy, TV

Na podzim začne nejen nový školní/akademický rok (jak nám supermarkety akčními letáky se školními potřebami připomínají cca od konce července), ale také několik seriálů. Níže uvádím osm (+1) nejslibnějších, jejichž sledování by nemuselo být promarněným časem.

The Alienist

Dobový krimithriller, odehrávající se podobně jako The Knick na přelomu 19./20. století v New Yorku, byl natočen podle ceněné předlohy Caleba Carra, vydané v češtině pod názvem Psychiatr (letos vyšlo druhé vydání). Po sériovém vrahovi budou pátrat Luke Evans jako novinář a Daniel Brühl coby psychiatr. Výkonným producentem je Cary Fukunaga, který měl původně i režírovat.

Alias Grace  (25. září)

Krátce pod Příběhu služebnice další televizní adaptace románu Margaret Atwoodové (tento, pokud je mi známo, česky nevyšel), tentokrát od Netflixu. Scénář skutečného příběhu služebné, která byla v roce 1843 obviněna z vraždy svého zaměstnavatele (což si ale vůbec nevybavuje), podle předlohy od Atwoodové napsala herečka a režisérka Sarah Polleyová, režie všech šesti epizod se ujala Mary Harronová (Americké psycho, Ta známá Bettie Page).

Curb Your Enthusiasm IX (1. října)

Šest let po osmé sérii se Larry David vrátí k fiktivní verzi sebe samého v autobiografickém, americkými kritiky milovaném komediálním seriálu, který z velké části vzniká improvizací herců na place. Pokud vám chybí židovský humor z dřívějších (a vtipnějších) filmů Woodyho Allena, a máte rádi observační styl Louieho, dejte Larrymu šanci.

The Deuce: Špína Manhattanu (10. září)

S Vinylem to moc nevyšlo, tak HBO zkouší zajmout dalším scorseseovsky laděným  (alespoň navenek) seriálem. Hlavním lákadlem pohledu do zákulisí amerického erotického průmyslu v 70. a 80. letech by pro seriálové fanoušky mělo být jméno Davida Simona, mj. autora ve své komplexnosti dosud nepřekonaného televizního románu The Wire – Špína Baltimoru (k němuž zde odkazuje nadbytečný český podtitul).

Mindhunter (13. října)

Potencionálně seriálová událost podzimu. David Fincher po Domku z karet znovu spojil síly s Netflixem a vznikl temný krimithriller, atmosférou podle traileru nejvíc připomínající Zodiaca. Fincher se na desetidílném seriálu podle knihy průkopníka behaviorálního vyšetřování zločinů a předního odborníka na to, jak funguje mysl vrahů Johna E. Douglase (česky Lovec duší) podílel jako výkonný producent a režíroval tři epizody.  Zatímco kniha pokrývá celou kariéru bývalého agenta FBI, seriál by se měl soustředit na její počáteční fázi (konec 70. let).

SMILF (5. listopadu)

Frankie Shawovou budete nejspíš znát jako drogově závislou sousedku hlavního hrdiny seriálu Mr. Robot. Seriál SMILF, natočený na základě stejnojmenného kraťasu, který v roce 2015 vyhrál cenu v Sundance, ji představí nejen jako představitelku hlavní role, ale také jako scenáristku. Částečně autobiografická série stanice Showtime by měla rozšířit stále početnější řadu upřímných hořkosladkých nahlédnutí do životů dnešních dvacátníků.

Stranger Things II (27. října)

Seriálový hit roku 2016, který se díky vtahujícímu vyprávění, kombinujícímu v sobě to nejlepší z poetiky Stevena Spielberga a Stephena Kinga (krom jiných) záhy vyšvihl mezi nejlepší seriály všech dob (nejen v žánru sci-fi/horor), bude pokračovat dalšími devíti epizodami. Seriál chytře a nápaditě vytěžující nostalgii za osmdesátkovou popkulturou by měl přímo navazovat na příběh první řady, ve které se parta kluků snažila zjistit, kam se poděl jejich kamarád.

Transparent IV (22. září)

Výborně hodnocená dramedy Jill Solowayové (první tři řady posbíraly dohromady téměř stovku různých ocenění) sleduje životy členů rodiny, jejíž hlava už nechce déle skrývat, že se cítí být spíše ženou než mužem. Seriál výjimečný hereckými výkony i tím, že se z poměrně důležitého tématu (život transgender lidí) nesnaží dělat téma jediné a bez problémů jej můžete sledovat jako civilní vztahovku o problémech, které řeší všichni bez ohledu na pohlaví/gender/sexuální orientaci.

+ jeden ověřený tip

Top of the Lake: China Girl

Druhá řada feministické noiru od Jane Campionové je ještě temnější než ta první, svou nevyzpytatelností chvílemi připomíná Twin Peaks a v provokativnosti v přístupu k tématům jako mateřství nebo násilí na ženách se vyrovnává těm nejlepším filmům režisérky. Nicole Kidman pak kraluje každé scéně, ve které se objeví. Zatím krimithriller i mateřské melodrama roku.

Aneb Co se mi nevešlo do textu Indové v televizi, který jsem napsal pro A2.

Komediální seriály se stávají čím dál populárnější platformou k chytrému a odvážnému komentování závažných témat, od střetu kreativity a tržního kapitalismu (Silicon Valley), přes život transgender komunity (Transparent) a americký politický systém (Veep) až k policejní brutalitě a rasovému napětí (Atlanta). Někdy se tak děje na úkor vtipnosti, jindy autoři plně zužitkovávají destabilizující potenciál humoru, s jehož pomocí je snazší stavět konvence na hlavu a poukazovat na nesmyslnost některých společenských pravidel. Master of None od Netflixu patří do této kategorie.

Rasové, etnické nebo genderové předsudky v seriálu Azize Ansariho a Alana Yanga nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority (Devovo setkání s přáteli může na papíře připomínat začátek anekdoty: „Setkají se černá lesbička, žid a potomci Indů a Tchajwanců…“). Master of None je tak primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život (podobně jako hrdinky Girls) a úskalích moderního randění (podobně jako Nejsem do tebe blázen), teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni.

Mezilidským vztahům v éře Tinderu, sociálních sítí a attention whoringu se Ansari věnoval již ve vztahové příručce Modern Romance, napsané ve spolupráci se sociologem Ericem Klinenbergem. Získané poznatky doplnil o vlastní životní zážitky (část z nich můžete znát z jeho stand-upů) a výsledkem je seriál, jehož postavy někdy sice mluví trochu knižně, ale daří se mu skrze konkrétní příhody výstižně postihovat obecné problémy. Několikaměsíční vývoj Devova vztahu s novou přítelkyní Rachel, shrnutý v epizodě Mornings, například s naprostou přirozeností (s větší než nedávný indie komediální hit Prostě blbě), bez přímých narážek na rozdílné etnikum obou partnerů nebo dělání senzace z toho, že vidíme sex Američana indického původu a bílé ženy, upozorňuje, že pokud se nedokážete přenést přes drobné odlišnosti v přístupu ke světu, může to váš vztah ohrozit v základu.

Master of None připomíná jiné observační seriály jako Girls nebo Louie, není ovšem tak sebestředný jako první z nich, ani tak depresivní jako ten druhý. Od svého protagonisty si drží větší odstup a více zohledňuje společenských a kulturní kontext (např. rodina a výchova). Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii, v níž tvůrci citují De Sicu, Antonioniho nebo raného Allena. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod (jeden díl, vyprávěn na způsob Linklaterova Slackera, je např. věnován zcela neznámým postavám) nicméně vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Devovy nové přítelkyně Francesky, odpovídající do puntíku archetypu manic pixie dream girl (oproti mnohem živěji působící Rachel z první řady, která prochází podobným vývojem jako Dev a podobně jako on není dokonalá a přesně neví, co od života chce).

Vinou uvedeného nedostatku nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě (a není moc vtipná, o což se ovšem ani nesnaží). Výhodou Master of None nicméně je, že epizody, nesoucí všeříkající názvy jako Old People, Religion nebo Thanksgiving a vždy zpracovávající z různých názorových pozic určité téma, fungují jako samostatné krátké filmy (navracející se postavy a vyvíjející se romantická linie, potažmo pracovní linie ale zároveň zajišťující kontinuitu napříč sérií).

Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé, jako kdyby seriál stejně jako jeho protagonista neustále hledal svou tvář, a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu. Mám mírné obavy, aby Ansari s Yangem nedostali od Netlifxu ještě více tvůrčí svobody a namísto cizelování toho, v čem jsou dobří (zapracovat by mohli na rytmu vyprávění), se zcela neutrhli z řetězů. Pokud se Master of None na druhou stranu vzdálí (sociální) realitě a přiblíží v lecčem ještě subverzivnějším „anything goes“ šílenostem typu Broad City, taky se nebudu zlobit. V takovém případě bych prosil více italských epizod, ve kterých bude Dev se svým nakažlivým entuziasmem neustále říkat slovo „allora“, které už pár týdnů nemůžu dostat z hlavy.

Master of None. USA 2015, 2017. Scénář: Aziz Ansari, Alan Yang.

11 nejlepších seriálů

Posted: 21. 5. 2017 in tipy, TV, žebříčky

S rozmachem quality TV v posledních letech se počet mimořádně kvalitních seriálů dostal za hranici toho, co je pracovně/studijně vytížený člověk schopen stíhat. Byť jsem v případě seriálů podstatně vybíravější než u filmů, pondělí pro mne v současnosti například znamená nový díl Pozůstalých a Silicon Valley (od zítřka navíc Twin Peaks), úterý Better Call Saul, čtvrtek Příběh služebnice a Fargo, přičemž naráz vypouštěné novinky např. od Netflixu svádějí k víkendovému binge watchingu (naposledy 13 Reasons Why). A jinak se čas od času taky snažím žít v aktuálním světě.

Vzhledem k tomu, že skoro každý den má premiéru nová epizoda nějakého pozornost zasluhujícího seriálu, vracet se ke starším záležitostem je časově dosti komplikované. Domnívám se nicméně, že nám znalost dřívějších kvalitních seriálů, třeba i z doby, kdy sebereflexivita, žánrová hybridita a intertextualita ještě nebyly normou, pomáhá při posouzení toho, co ze současné produkce se skutečně vymyká a zaslouží si několik hodin naší pozornosti (což zřejmě platí i při hodnocení knih, filmů a všeho ostatního).

Málokterý britcom byl stejně vtipný jako druhá a třetí (kterou mám o chlup radši) série Černé zmije, montypythonovský humor se stal kategorií sám pro sebe, lépe než Ricky Gervais v Kanclu dokázal s trapností pracovat snad jedině Miloš Forman ve svých raných filmech, The Wire je svou komplexností stěží překonatelný policejní procedurál, Breaking Bad vypovídá o současné Americe a zachycuje proměnu jednoho hrdiny naprosto fascinujícím způsobem, většina politické satiry je pro mne jen slabým odvarem The Thick of It, Hra o trůny sice vypadá výpravně a nabízí „filmovou“ podívanou, ale co teprve Bratrstvo neohrožených, Girls zřejmě nikdo nepředčí v jejich upřímném popisu života mileniálů a byť se autoři sérií jako American Horror Story, Legion nebo Mr. Robot snaží hodně, nepodařilo se jim vytvořit nic zdaleka tak nezaměnitelně divného jako Městečko Twin Peaks.

Následující seznam 11 nejlepších seriálů, které jsem viděl (mimo hru byla např. Akta X, Doctor Who nebo Království), nechce stanovovat žádný kánon a určovat tituly, které změnily tvář moderní televizní produkce nebo něco podobného. Cílem také není upozorňovat na méně známé seriály (existují při dnešní dostupnosti téměř veškerého audiovizuálního obsahu ještě vůbec nějaké?), v takovém případě bych vypíchnul třeba CatastropheLondon Spy, Řekni, že mě miluješ nebo Summer Heights High. Naopak jsou to vesměs dost provařené tituly.

Jde zkrátka o hrané seriály, které považuji za výjimečné, ať už jejich vyprávěním, stylem, obsahem, vtipností či kombinací uvedeného. Všech jedenáct seriálů spojuje, že mne bavilo je sledovat a přemýšlet o nich a dokážu si představit, že bych se na ně někdy podíval podruhé (v případě Městečka Twin Peaks i potřetí).

(Pokud neuvádím konkrétní sérii, doporučuji všechny řady.)

 

Black Books (2000-2004)

Zásluhou hlavního hrdiny nádherně nihilistický britcom, díky němuž jsem (zřejmě stejně jako zbytek světa) objevil Dylana Morana. Čím jsem starší (nebo je to deprese?), tím více se ztotožňuji s Bernardem Blackem, nejvýstižnějším fikčním zosobněním věty „I don’t give a shit“.

Bratrstvo neohrožených (Band of Brothers, 2001)

Ve své době rekordně nákladná desetidílná minisérie z produkce Stevena Spielberga není jen výborný způsob, jak si prodloužit divácký zážitek ze Zachraňte vojína Ryana, ale také jeden z nejrealističtějších pohledů na druhou světovou válku. Navazující, ještě epičtější The Pacific bych nicméně doporučil jen skalním příznivcům military tematiky.

Breaking Bad (2008-2013)

Nejlepší. Hraný. Seriál. Všech. Dob. Svou vymazleností (omlouvám se, ale lepší slovo mne nenapadá) se mu přiblížily pouze některé epizody Mr. Robota a druhá řada Farga.

Černá zmije III (Blackadder the Third, 1987)

V Mr. Beanovi Rowana Atkinsona obdivuji za práci s tělem. V Černé zmiji, nabízející alternativní výklad britských dějin od středověku po první světovou válku, za práci s anglickým jazykem.  Nic vtipnějšího už Richard Curtis nenapsal. Ne tak vyladěnou první sérii můžete přeskočit, další tři (a všechny speciály) si ale určitě pusťte, už jen pro tu rozmanitost nadávek, kterými hlavní hrdina komentuje počínání svého imbecilního poskoka Baldricka.

Girls (2012-2017)

Nejsem extrémně sebestředná holka z New Yorku, přesto pro mne coby pro dvacátníka bylo sledování Girls nejlepší školou života (hned po životě samotném). Zejména pokud jde o návod, jak se nechovat jako naprostý kretén. Klučičí variací autentického seriálu pro mileniály je Hledání.

Je to soda (The Thick of It, 2005-2012)

Nemilosrdný a přes navázání na britský kontext univerzálně platný pohled do zákulisí vysoké politiky. Spin doctor Malcolm Tucker je podobně jako Edmund „Černá zmije“ nevyčerpatelnou studnicí neotřelých invektiv: „We are in a prison drama. This is the fucking Shawshank Redemption right, but with more tunneling through shit and no fucking redemption.“ Doporučuji také filmový spin-off Politické kruhy (2009).

Kancl (The Office, 2001-2003)

Seriálů natočených pseudo-dokumentárním stylem od té doby vzniklo mnoho, ale žádný nevykreslil práci v kanclu stejně trefně a nepředstavil srovnatelně hovadskou postavu, jakou hraje Ricky Gervais. Nad očekávání zdařilý je v tomto případě i (trochu jemnější) americký remake se Stevem Carellem.

Monty Pythonův létající cirkus (Monty Python’s Flying Circus, 1969-1974)

Švihlá chůze, nudge nudge (wink wink), spam, španělská inkvizice, „A teď něco úplně jiného“, celý odstavec alternativních anglických výrazů pro něco mrtvého (třeba papouška ze zverimexu)… Létající cirkus už dnes možná není nejvtipnější, ale rozhodně je nesmrtelný.

Městečko Twin Peaks I (1990)

Chvíli melodrama, chvíli detektivka, chvíli sitkom, občas tancující trpaslík, náhrdelník v kokosovém ořechu nebo mluvící poleno, hodně černé kávy a donutů. Sovy a televizní seriály po Twin Peaksu už nikdy nebyly tím, čím se dříve zdály být.

Rick and Morty (2013-)

Animovaný seriál, který se nezastaví absolutně před ničím, aniž by si vypomáhal vulgaritou à la South Park. Co chvíli nápad, který nečekáte (ať už se týká, toho jak jsou vystavěné jednotlivé díly a jejich fikční svět, popkulturních narážek nebo práce s postavami), a přesto mají jednotlivé epizody hlavu a patu a dovedou nejen královsky pobavit, ale také hluboce dojmout a přimět vás k existenciálnímu rozjímání. Vtipnější než Futurama nebo Simpsonovi (kteří doplatili na to, že neskončili v nejlepším).

The Wire (2002-2008)

Od Davida Simona se vyplatí vidět všechny seriály, které napsal (dále Generation Kill, Treme, Najděte mi hrdinu). Málokde najdete tak dobře napsané postavy a tak pozorné zohlednění kulturního a sociopolitického kontextu, v němž se tyto postavy pohybují.

 

Do mého užšího výběru se dostala ještě tahle sedmička: Broad City, The Fall, Fargo II, Flight of the Conchords, Panika v městečku, Police Squad!, Spaced.

Na čem jsem vyrůstal aneb Seriály mého dětství: Arabela, Bylo nás pět, Hercules, Kobra 11, Komisař Rex, MacGyver, Můj přítel Monk, Mr. Bean, My z kačerova, Pohotovost, Přátelé, Rychlá rota, Tom a Jerry

Tipy na další seriály, které by měl každý vidět nebo které máte jednoduše rádi, jsou vítány v komentářích.

Třetí série kultovního seriálu, který před 26 lety završil druhý zlatý věk televize, otevřel cestu pro quality TV a přiměl miliony Američanů (a posléze i diváky v dalších zemích) k tomu, aby si položili otázku „Who Killed Laura Palmer?“, bude mít premiéru přesně za týden, 21. května (najednou budou uvedeny dva díly s možností přehrát si další dva na internetu).

České HBO uvede první dva díly z noci na pondělí (zřejmě bez titulků), následně pak v pondělí od 22:00, další dvě epizody budou zároveň dostupné na HBO Go.

Kdo zabil výše zmíněnou „it girl“ již sice víme, ale vzhledem k tomu, že stanice ABC Městečko Twin Peaks zastavila po výrazně hůře přijaté druhé sérii, nezodpovězených otázek zbývá stále dost (10 z nich je shrnuto zde, mnoho dalších pak tady) na to, aby měli David Lynch s Markem Frostem v osmnácti epizodách, koncipovaných jako jeden osmnáctihodinový film, o čem vyprávět. Neboť Lynch bude tentokrát režírovat všechny díly, neměla by se opakovat situace s druhou řadou, kterou tvůrci silně zanedbávali, z čehož vzešlo množství zapomenutelných melodramatických epizod (vrcholně divné finále, režírované opět Lynchem, už situaci zachránit nedokázalo).

Vrátit by se měla většina členů původního obsazení (včetně Sherilyn Fenn jako Audrey Horne nebo nedávno zesnulého Miguela Ferrery v roli agenta Alberta Rosenfelda) i autor původní hudby Angelo Badalamenti, jehož hudební motiv vás dokáže okamžitě přenést do podivného světa na pomezí snu a reality, v němž je pozpátku mluvící trpaslík něčím stejně přirozeným jako vyšetřování vraždy pomocí házení kamenů na lahev. Zároveň se dočkáme několika nových tváří (Richard Chamberlain, Robert Forster, Naomi Watts, Laura Dern).

Příběh zůstává velkou záhadou a moc neprozrazují ani postupně zveřejňované teasery (z nichž je pouze v tom posledním řečeno více než jedno slovo).

Kritici by v tomto případě navíc neměli být nijak zvýhodněni oproti běžným divákům, protože s předstihem podle všeho nic neuvidí (vyjma několika šťastlivců, kteří byli pozváni na slavnostní premiéru prvních dvou dílů, o nichž ovšem nesmějí předem napsat ani slovo). Dokonce i v Cannes budou první dvě epizody promítnuty až po televizní premiéře. Samotná skutečnost, že jeden z nejprestižnějších filmových festivalů (na němž byl v roce 1992 vybučen film Twin Peaks: ohni se mnou pojď) zařadil do svého programu seriál (společně s druhou řadou Top of the Lake, což je záležitost, která se Twin Peaks v lecčem inspirovala) naznačuje, že by se více než čtvrt století trvající čekání mohlo vyplatit.

Není proto od věci se ještě před premiérou nových dílů do Twin Peaks vrátit a připomenout si to podstatné.

„Harrowing emotional reactions to Laura’s death were derailed by comic juxtapositions: doughnuts, drape-runners, a box of chocolate bunnies.“

Čtenáři navštěvující knihovnu, kde myslí na milovníky filmů (případně ti, kdo mají přístup k elektronické verzi), mohou začít přečtením nového čísla Sight & Sound s titulním příběhem věnovaným seriálu a jeho odkazu.

Série delších článků zkoumajících fenomén Twin Peaks z různých perspektiv vyšla na Slate. Doporučuji zejména ten o inspiraci klasickým Hollywoodem. V několika příspěvcích se seriálu věnovali na Little White Lies.

Pokud nemáte čas znovu absolvovat všech 30 epizod (ke zhlédnutí s českými titulky jsou nyní na HBO Go), můžete si pustit tuto tříminutovou rekapitulaci. Nebo se podle tohoto či podle tohoto návodu znovu podívejte jenom na některé díly (od nejhoršího po nejlepší jsou seřazeny např. tady), případně si přečtěte jejich podrobná shrnutí. Obsáhlý průvodce seriálem od A do Z vyšel na Collideru i na Rolling Stones.

Vznik seriálu přibližuje hodinu a tři čtvrtě dlouhý dokument Secrets from Another Place: Creating Twin Peaks (2007), dostupný na DVD/BD. S kritičností, která bývá u dokumentů o natáčení poměrně vzácná, se v něm většina zúčastněných vyjadřuje ke druhé řadě. O nejpůsobivější moment dokumentu se postaral Angelo Badalamenti:

„For those expecting a similar structure to the original, which revolved around Laura’s death, Frost issues a warning: ‚It’s going to be very different this time around.'“

Velmi podrobně se starým i novým dílům Twin Peaks věnovali ve Variety v textu založeném především na rozhovoru s Lynchem, MacLachlanem a Dernovou. Další z aktérů zavzpomínali pro NY Times.

Z nepřeberného množství fanouškovských stránek doporučuji navštívit tyto (Twin Peaks Archive) a tyto (Welcome to Twin Peaks). Různým fanouškovským teoriím se věnuje podcast Entertainment Weekly.

„I always said I loved Mad Men and Breaking Bad. But the only thing I watch now is the news and the Velocity channel. It’s about cars.“

Rozhovor s Davidem Lynchem vyšel také ve Wired nebo Rolling Stones.

„Hold a cry-dancing competition towards the end of the evening, once everyone’s feeling weird after drinking too many coffee cocktails.“

Výsledek obrázku pro leland palmer dance twin peaks gif

Kdybyste si doma chtěli navodit atmosféru seriálu tematickým večírkem, zde máte návod.

„As a friend of mine said the other day: Anybody making one-hour drama today who says he wasn’t influenced by David Lynch is lying.“

Pokud nechápete, proč je kolem Twin Peaks tolik povyku, možná vám to objasní tvůrci jiných kvalitních seriálů. V samostatném rozhovoru se o vlivu, jaký na něj měl Lynchův seriál, rozpovídal Bryan Fuller (Hannibal, American Gods).

Podle Lynche bude k orientaci ve světě nové série nezbytná znalost filmu z roku 1992, který doplňuje hodina a půl vystřižených scén The Missing Pieces (dovysvětlujících i to, co se stalo po konci poslední epizody seriálu).

Důležité i méně důležité postavy seriálu si můžete připomenout tady.

Pokud se chystáte na seriálový maraton s prvními dvěma řadami Twin Peaks, doporučuji si uvařit pár litrů kávy, nakoupit dostatečné zásoby donutů, případně si podle tohoto receptu upéct proklatě dobrý třešňový koláč.

„Without Twin Peaks, and its big-bang expansion of the possibilities of television, half your favorite shows wouldn’t exist.“

Se zdravým nadhledem napsaný článek o odkazu Lynchova seriálu vyšel na The Atlantic. Mimo jiné o struktuře nové série se MacLachlan a Lynch rozpovídali pro The Hollywood Reporter.

Na rozpor mezi tím, jakým seriálem Twin Peaks ve skutečnosti byl, a jak si jej pamatujeme, upozorňuje Matt Zoller Seitz.

Na závěr si můžete pustit třeba videoesej věnovanou Lauře Palmer, kterou vytvořili autoři ze Sight & Sound, čímž budiž kruh uzavřen:

Výhled 2017

Posted: 2. 1. 2017 in tipy, TV, výhled

Průběžně doplňovaný výhled slibných filmů, které by se v letošním roce měly nebo mohly objevit v české distribuci a nových seriálů (neuvádím seriály, které byly pouze obnovené pro další sérii). Hvězdičky značí, že jsem daný film/seriál již viděl a takto ohodnotil.

LEDEN

Agnus dei ****
La La Land ****
Paterson *****
Rozpolcený ***

taky viděno: Sekáč, Miluji tě modře, Resident Evil: Poslední kapitola, Spojenci, Strnadovi, Šíleně šťastná, xXx: Návrat Xandera Cage

možná se podívám: Psí poslání, Zakladatel, Pod rouškou noci, Proč právě on?, Všechno nebo nic

ÚNOR

Jackie ***
John Wick 2 ****
Klient ***
LEGO® Batman film ****
Lék na život
Lion ***
Místo u moře ****
Mlčení *****
Moonlight ****
Spojené státy lásky ****
T2 Trainspotting ****

taky viděno: Bábu z ledu, Padesát odstínů temnoty, Já, Daniel Blake, Richard Müller: Nepoznaný

možná se podívám: Sámská krev

BŘEZEN

Ghost in the Shell ***
Glory
Kong: Ostrov lebek
Logan *****
Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho ***
Volání netvora: Příběh života ****

taky viděno: Rande naslepo, Slepý Gulliver, Díra v hlavě, Kráska a zvíře, Rocco, Masaryk, Smrt v Sarajevu, Muzzikanti

možná se podívám: 150 miligramů, Jako z filmu, Život, Stát pevně

DUBEN

Nocturama ***
Raw ***
Rychle a zběsile 8 ***
Uteč ****
Zkouška dospělosti ****
Ztracené město Z *****

taky viděno: Neznámá dívka, Nocturama, Personal Shopper, Naprostí cizinci, Špína, Špunti na vodě, Kinders, Pátá loď, Raw

možná se podívám: Přes kosti mrtvých, Safari

KVĚTEN

Lady Macbeth ****
Poslední rodina *****
Strážci Galaxie Vol. 2 ****

taky viděno: Vetřelec: Covenant, Klient, Král Artuš: Legenda o meči, Tři dny v září

ČERVEN

Holky na tahu ***
Wonder Woman ****

taky viděno: Transformers: Poslední rytíř, Pobřežní hlídka, Mumie, Skokan

možná se podívám: Auta 3

ČERVENEC

Baby Driver ****
Druhá strana naděje ****
Dunkerk *****
Oklamaný ****
Pěkně blbě ****
Svět podle Daliborka ***
Válka o planetu opic

taky viděno: Život za život, Dvojitý milenec, Spider-Man: Homecoming

možná se podívám: Valerian a město tisíce planet, Axolotl Overkill

SRPEN

Barry Seal: Nebeský gauner ***
Atomic Blonde: Bez lítosti **
Křižáček
Loganovi parťáci *****
Tulipánová horečka ***

taky viděno: Po strništi bos, Zabiják & bodyguard, Selský rozum,

ZÁŘÍ

Dobrý časy ****
Nejsledovanější
O těle a duši ****
Po bouři *****
To ****
Wind River ****

taky viděno: Kingsman: Zlatý kruh, Nerodič, Neruda

možná se podívám: Červená

ŘÍJEN

Blade Runner 2049 ***
Čtverec ***
Hora mezi námi
Chlapi nepláčou
matka! *****
Sněhulák
Thor: Ragnarok ****
Western ****

taky viděno: H*art on, Ta, která odešla, Svatba, Jmenuji se Hladový Bizon

možná se podívám: Čára

LISTOPAD

120 BPM ***
Fantastická žena *****
Paddington 2 ****
Rock’n Roll *
Suburbicon ***
Vražda v Orient expresu ***
Zabití posvátného jelena ***

taky viděno: Kvarteto, Rodin, Liga spravedlnosti, Tom of Finland, Všechno nejhorší

PROSINEC

Ladíme 3
Star Wars: The Last Jedi

taky viděno: Borg/McEnroe, Universum Brdečka, Obávaný, Out, Thelma, Místo splněných přání, Polibek od Beatrice

ZATÍM BEZ DISTRIBUTORA

20th Century Women ****
Aquarius ****
Baden Baden
Beach Rats ***
Call Me By Your Name
Cameraperson ***
Columbus ****
Daphne
Day 6
Dau
Death and Life of John F. Donovan, The
Death of Stalin, The
Detroit *****
Disaster Artist, The
Dreamed Path, The
Dreyfus Affair
Félicité
Fences ***
First Reformed
First They Killed My Father
Free Fire ****
Ghost Story, A ****
Human Surge, The
I Am Not Your Negro ****
Illinois Parables, The
Kate Plays Christine ***
Lady Bird
Levelling, The
Love Witch, The ****
Loving ****
Meyerowitz Stories, The ****
Nothing Factory,
The

Nowhere to Hide
Okja ***
Patriots Day ***
Paula
Prevenge ****
Professor Marston and the Wonder Women
Rider, The
Sicilian Ghost Story
Stronger ****
Submergence
Suspiria
Tower ***
Three Billboards Outside Ebbing, Missouri
Trap, The
Under the Silver Lake
Visages, villages
Voyage à travers le cinéma français
Weightless
Witness, The
Wonderstruck
Work, The
You Were Never Really Here ****

SERIÁLY

13 Reasons Why *****
Alias Grace
The Alienist
American Gods
American Vandal ****
Big Little Lies ****
Britannia
The Deuce ****
Feud ****
Future Man
Guerrilla
The Handmaid’s Tale ****
I’m Dying Up Here
Iron Fist
Legion ****
Mindhunter *****
Room 104
Sharp Objects
SMILF ***
The Son
Taboo ****
The Terror
Time After Time
Vietnam War, The

Novinky

Co všechno zatím víme o druhé řadě velkého seriálového překvapení Stranger Things.

Film podle videoherní série Uncharted bude točit Shawn Levy. Bohužel.

Uwe Boll prý končí s filmováním. Bohudík.

Predator Shane Blacka by měl být Rkový sci-fi thriller, v němž nebude chybět humor. Natáčení začne zřejmě začátkem příštího roku.

Britské animátorské studio Aardman slíbilo druhý celovečerák s ovečkou Shaun.

Nerealizovaný scénář Ingmara Bergmana by měla zrežírovat švédská režisérka Suzanne Osten.

Autor Mad Men Matthew Weiner připravuje antologii pro Amazon.

V únoru by mělo mít premiéru další „tajné“ pokračování Abramsova Cloverfieldu.

Wes Anderson začal natáčet stop-motion animák s Billem Murrayem v roli psa.

Pokračování akčního sci-fi Na hraně zítřka bude prequelem k prvnímu příběhu.

 

Recenze

„By the end of the 10-episode first season, which follows Elizabeth around the time of the death of her father and during her first few years on the throne, a viewer might feel as though he or she has lived through that era in real time. The drama meanders on at such length that all subtext is eventually hauled out and made text, now and then in the form of lumbering, on-the-nose dialogue.“

Desetidílná netflixovská série o mládí královny Alžběty II. The Crown.

„One of the most revealing things Lumet says in By Sidney Lumet is that his moment of truth as a director usually comes when he decides what a film is about.“

Dokumentární portrét By Sidney Lumet.

 

Delší čtení

„Time is my biggest ally on a film, more than money, more than anything. I need to buy time. Because I know when I start the thing but I don’t know when I’ll end it. I don’t know what’s going to happen, it’s a journey into the unknown. It’s a labyrinth where I have to find the exit at a certain point.“

Rozhovor s italským dokumentaristou Gianfrancem Rosim, jehož Požár na moři bude brzy k vidění v českých kinech. 

Rozhovor s Abbi Jacobson nejen o Broad City.

„When he did stand-up for the first time since his wife’s death, at the Upright Citizens Brigade Theater in Los Angeles in September, he felt some shame, he admitted. “I projected onto the audience: Your wife is dead and you’re telling jokes? What’s wrong with you?”

Komik Patton Oswalt otevřeně o tom, jak se vyrovnává se smrtí své manželky.

„In this film, all the men are villains and all the men are pathetic. The only cool characters are women. And the only positive male characters in the film are one or two babies.“

Rozhovor s Park Chan-wookem nejen o Komorné.

Park Chan-wook ještě jednou.

„As Welles once said, men like Kane “combine a morbid preoccupation with the public with a devastatingly low opinion of the public mentality and moral character.” That’s why they “always tend toward the newspaper and entertainment world.” Sure enough, Trump’s first ambition—per a 1980 article in People magazine—was to “head up a TV network.”

Paralely mezi Donaldem Trumpem a Občanem Kanem.

„Horror puts the scary parts of life up on the screen, and invites us to try and make sense of them. It’s an opportunity to think, to feel, to learn and to discover.“

Proč se dívat na horory.

„From Hammer Horror monstrosities and wart-crusted Disney beldams to the never-ending Blair Witch saga, cinema is bloated with hysterical, bastardised visions of uncanny women, archetypes rooted in age-old misogynist anxieties around women’s power.“

Filmové čarodějnictví v průběhu věků.

Rozhovor s Johnem Carpenterem převážně o hudbě.

„The fear that Americans were facing was not an infiltration, but a monster that had become a part of themselves. The nightmare found in films like The Lords of Salem, Sinister, Let Me In and The Cabin in the Woods figured the threat to an American way of life as being woven into a hidden part of their identity.“

Jak některé horory reflektují narušenou americkou národní identitu.

 

Trailery

Billy Lynn’s Long Halftime Walk

The Ivory Game

Neruda