Archiv Duben, 2018

Líbáš jako Bůh a ďábel

Posted: 29. 4. 2018 in studie

V rámci přípravy ke své diplomce o normalizačních komediích jsem během vysokoškolských studií zhlédnul také neo-normalizační filmy Marie Poledňákové. Své postřehy ke dvěma z nich jsem shrnul do dvou delších komentářů. Nejde o tradiční recenze, ale spíše o snahu pochopit, proč něco takového vzniklo a co si z toho máme odnést. Mnohými popsanými neduhy přitom trpí také řada jiných současných českých komedií.

LB

jako Bůh

„Nápady došly“, připravuje nás Jiří Bartoška v jedné z prvních scén filmu na to, co bude následovat – návrat k lidové zábavě doby normalizační.

Zatímco v komediích z padesátých let se alespoň kolektivně budovala komunistická utopie, komediální produkce závěrečné etapy socialismu se vyznačovala odmítáním jakéhokoli vývoje. Úzkostlivé udržování statu quo se často projevovalo omezením vyprávění na soukromou sféru (tj. bez explicitních odkazů k socio-politickému kontextu), vyloučením jakýchkoli závažnějších konfliktů (typickým akcelerátorem dění byl mechanismus žárlivosti) a zejména zacykleností zápletky, která končilo víceméně ve stejném bodě, v jakém začalo, aniž by hrdinové prodělali výraznou charakterovou proměnu.

Líbáš jako Bůh nejenže uvedené znaky splňuje, jako bonus předkládá takový obraz české společnosti, který sice vychází ze světonázoru tvůrce (za normalizace šlo o světonázor strany), ale který je vydáván za pozitivní normu (resp. k němu není nabídnuta žádná alternativa).

Film z reality abstrahuje pouze pozitivní skutečnosti.  Vjemovým filtrem postav prochází výhradně pěkné věci, což Poledňákové umožňuje úporné kýčaření (např. smích postav nad roztomilou bezelstností dětí). Veškeré závažnější situace, včetně porodu, pokusu o sebevraždu nebo pohřbu, jsou komediálně orámované.

Legrační zřejmě měly být také závažné problémy mnoha (střízlivých) postav s motorikou. Přibližně každých deset minut někdo o něco zakopne nebo do něčeho/někoho narazí. Smysl groteskních držkopádů je jediný – aby nedošlo k odklonu od komediálního naladění a divák, nedejbože, nezačal přemýšlet třeba nad tím, jaké sebestředné svině s panickým strachem ze zodpovědnosti vlastně sleduje.

Nucenou situační komikou, žádající si okamžitou emocionální odezvu, Poledňáková nechtěně přiznává, že

  1. jsou jí postavy, s nimiž navenek soucítí, k smíchu
  2. nedokáže dělat chytřejší humor, vystavět gag nebo napsat hlášku, která nemá být vtipná svou nepatřičnou vulgaritou

„Zkomičťování“ sprostých slov, které občas někomu ujedou, svědčí hlavně o tom, že paní režisérce o několik desetiletí ujel vlak a nemá tušení, jak mluví dnešní mládež (zřejmě také proto zůstává motiv generačního střetu na úrovni jednorozměrného vtipkování – žádná z dospělých postav ani neprojeví snahu pochopit mladší generaci). Věřím, že ve světě Poledňákové by ani hovno nesmrdělo.

Přípustnými náměty konverzací jsou pouze vztahy, vztahy a vztahy (genderové stereotypy jsou stvrzovány tím, že ženy se baví jen o mužích a muži jen o ženách). Základní a jedinou dějovou linii proto logicky tvoří sledování vztahu dvou dospělých lidí. Lidí, kteří se chovají jako nesamostatní idioti, kteří ani po padesátce nevědí, co v životě chtějí, díky čemu může být jedna výchozí situace rozmazávána po následující dvě hodiny.

Film přitom není postaven na konfliktech a překážkách, které by postavy musely překonat, aby se nějak proměnily. Největší problém mají hrdinové s moderními komunikačními technologiemi – ale žádná ze špatně zaslaných SMS nevede k vážnějšímu problému, jde opět jen o jednorázové gagy. Vyprávění je pouze sledem „komických“ epizod, oddalujících sblížení hlavního páru, který je přitom od začátku dokonale kompatibilní. Potíží obou partnerů, kterou však film nijak neproskribuje, je jejich neschopnost učinit rázné rozhodnutí. Stačilo by říct pravdu a začít nový život. Namísto toho sledujeme zatajování, lhaní, nebrání ohledů na bližní.

Nejstresovějším elementem jsou paradoxně ony roztomilé malé děti, které generují komické příhody (kterýmžto překódováním je potlačena skutečnost, že zdejší dospělí nejsou schopni ani uhlídat děcko předškolního věku) a přidělávají starosti. Muset se starat o někoho jiného než o sebe je zkrátka otrava.

Ačkoli milenecký pár zprvu projevuje snahu udělat si výlet do ciziny, nakonec neopustí hranice České republiky, protože doma je hezky a apartmá v Puppu k navození dojmu luxusu stačí. Provincionalismus postav se dobře doplňuje s jejich zaujatostí vlastními zájmy a naprostým nezájmem o vnější svět. Chtějí mít hlavně klid samy pro sebe, nebýt otravovány dětmi, vnuky, (bývalými) partnery, pacienty, žáky nebo kýmkoli jiným. Nemají žádné morální ambice, neposlouchají hudbu, nečtou knihy, nesledují filmy.

Hrdinové filmu myslí jenom na lásku v její zvulgarizované podobě. Jinými slovy – akorát by šukali. Větší požadavky Poledňáková na postavy svého filmu nemá, a buď si zvrácenost této skutečnosti neuvědomuje, nebo je jí lhostejná. Jestli přesvědčí o neškodnosti nezájmu o vnější svět také diváky, splnila svou ďábelskou misi a může si jít spokojeně lehnout do mauzolea mezi Sequense a Balíka.

jako ďábel

Ďábelské líbání pro mne bylo méně bolestné než líbání božské zejména díky tomu, že jsem jej viděl bez reklam a subjektivní délka tudíž nebyla šest hodin, ale pouze čtyři. Film je navíc oživován čímsi na způsob akčních scén. Tyto momenty obnažují až na dřeň režisérské neumětelství Marie Poledňákové a dodávají filmu nezáměrně parodické kvality. Tím bohužel výčet „pozitivních“ jevů končí.

Líbáš jako ďábel je dlouhou, nevkusnou a nevtipnou komedií o zásunu, akorát ne pro teenagery, ale pro dospělé (ve Spojených státech tomuto tento typ filmů na základě komedií s Doris Day opatřují přídomkem „delayed fuck“). Životní filozofií všech postav je užívání si životních radostí. O strastech se nemluví, případně dochází k jejich „zkomičtění“ za užití mickey mousingu.

V univerzu filmu není nic definitivní ani trvalé, ničeho se není třeba obávat (vyprávění přirozeně nekončí pohřbem, ale svatbou, tj. novým začátkem). Zprávami ze světa se postavy, vlastně politováníhodné figurky s nízkou inteligencí a velkým libidem, nezatěžují, pouze si jimi zpestřují přípravu pokrmů. Většinu volného času věnují vymýšlení způsobů, jak si ještě víc zpříjemnit život a konverzacím o vztazích. Svých vlastních i cizích.

Konflikty s prachbídným dramatickým potenciálem vznikají z neschopnosti hrdinů opustit partnera a myšlenku (což je problém celé post-normalizační tvorby paní režisérky).  Postavy jsou do jedné zlé závistivé mrchy, neupřímné k nejbližším (dvě postavy si neřeknou, že mají dítě z dřívějšího vztahu, protagonistka svému novému příteli neprozradí, že za nimi přiletí její exmanžel), neschopné odpustit druhým, neschopné povznést se nad malicherné všednodenní problémy (vytáhnout si hlavy ze zadků, chcete-li).

Magálova například nechápe, že nejenom ona, ale také ostatní chtějí s někým spát, což ji štve a bere chuť do života (tzn. chuť na jídlo a sex). Z nemožnosti ukojit pudy je frustrovaná, za vinu to dává Kaiserovi, a začíná uvažovat, že by se vrátila za Bartoškou. Způsob, jakým jsou ve filmu vytvářena všemožná pseudo-dramata, nejlépe vystihne vztahový poradce (Nárožný), upozorňující na neuvěřitelný talent postav komplikovat si život.

Neméně jalová a vyprávěním ještě neschopněji odůvodněná je linie s únosem. Veškeré marocké peripetie mají pro hlavní děj víceméně pouze ten význam, že oddalují soulož a nadbíhají maloměšťáckým předsudkům, z nichž sestává světonázor hrdinů. Maroko je v kontrastu s klidnou a idylickou Prahou zobrazeno jako divočina, ze které má bílý člověk oprávněně strach. Kufry vám tam ukradnou, jejich kohoutková voda se nedá pít, únosy turistů jsou tam na denním pořádku. Raději zůstat doma, ve svých útulných bytečcích, vybavených konkrétními spotřebiči na přípravu chutných nápojů.

Za peníze si podle filmu sice můžete koupit svobodu a nekonečné štěstí (a do aleluja jimi multiplikovat životní radosti), ale lépe uděláte, utratíte-li je doma. Jak by si jistě také přáli četní sponzoři filmu. Známé české pořekadlo by v amorálním světě postav mohlo být upraveno, na základě jednoho z četných vtipů založených na lehké idiocii postav, na „dobrá hospodyňka pro peníze i do kontejneru skočí.“

Řekněme, že je můj problém, nelíbí-li se mi, co film říká. Nehledě na ideologii ovšem nelze akceptovat, jak nesrozumitelně to říká. Chaoticky se skáče mezi postavami, scénami, které nikam nepokračují a ničemu dalšímu neslouží se zas a znovu vbíhá do slepých narativních uliček, situace slouží jednorázovému pobavení a neobohacují větší celek, kterého jsou součástí. Vyprávění se stejně jako životy postav pohybuje v kruzích, nesměřuje vpřed, neustále jsou v něm variovány tytéž situace. Nikoli za cílem dosáhnout komického efektu, ale z prosté neschopnosti přijít s něčím novým.

Prohlášení „Začneme od začátku“, pronesené po 100 minutách filmu, tak není jen drsnou provokací, ale rovněž výstižným zhodnocením vlastní narativní impotence, jelikož nakonec opravdu nesejde na tom, co se celou dobu dělo. Kdyby se nedělo nic, výsledný efekt bude stejný.

Reklamy

Novinky

Byl zveřejněn plakát k Dogmanovi od Mattea Garroneho:

… a taky k novému filmu Yorgose Lanthimose:

Druhou sérii Mindhuntera budou vedle Finchera režírovat Carl Franklin a Andrew Dominik

Festival v Cannes představil složení hlavní poroty a zbytek programu

Netflix by mohl začít skupovat kina, aby měl kde uvádět své filmy kvůli Oscarům

Steven Spielberg by měl natočit film v rámci DC univerza

 

Recenze

Godard Mon Amour (Jonathan Romney)

A Quiet Place (Nikki Baughan)

Un beau soleil intérieur (Adam Nayman)

 

Delší texty

Co znamená migrace britských filmařů do USA pro britskou kinematografii?

Čím je přelomové Utrpení Panny orleánské, slavící letos 90 let od svého vzniku?

David Bordwell rozebírá další filmy zhlédnuté na Wisconsin Film Festival

Esej věnovaná dokumentárnímu portrétu Jane

Nekrolog Juraje Herze

Netflix a nadprodukce filmu, které nikoho nezajímají

Molly Haskell o screwball komedii Nahá pravda

Komplikovaná produkční historie De Palmovy Zjizvené tváře

Rozhovor s Claire Denis o Vnitřním slunci:

„Since my first film I always like to build plot out of a block of moments, not to have a real continuity. I love ellipses so I was always working this way, and those blocks could be interpreted as fragments of a life but all my films are a little bit fragmentary.“

 

Trailery

Deadpool 2

The Equalizer 2

Shoplifters

Novinky

Agnès Varda bude ve filmu Let’s Talk About Cinema reflektovat vlastní kariéru

Broad City skončí s pátou sérií

Byla představena podstatná část programu Cannes

Juliette Binoche a Catherine Deneuve si zahrají v příštím filmu Hirokazu Koreedy

Marco Bellocchio natočí minisérii o únosu Alda Mora

Nové projekty Stevena Soderbergha

Rai Cinema bude produkovat filmy od Sokurova nebo Končalovského

Zemřel Juraj Herz

Zemřel Miloš Forman

Zemřel spoluzakladatel animačního studia Ghibli Takahata Isao

Zemřel Vittoria Taviani

 

Recenze

Jeannette l’enfance de Jeanne d’Arc (Simon Abrams)

Nikdys nebyl (Adam Nayman):

„A sequence showing Joe plying his trade entirely via surveillance cameras is a gimmick, but it also says something provocative about violence and spectatorship, presenting an unblinking but distanced perspective on carnage that another director might have rendered in close-up.“

Rampage (A. A. Dowd)

Rampage (Matt Singer):

Rampage knows itself. It’s so self-aware about its stupidity that it almost loops back around to being smart.“

The Rider (A. O. Scott)

Submergence (Matt Zoller Seitz)

Zama (Adrian Martin)

Zama (Adam Nayman)

 

Delší texty

11 odhalených tajemství Ready Player One:

„It’s more balance[d] to the characters, and gives her more agency and a bigger role, while still capturing the spirit of what’s in the book.“

25 nových filmů režírovaných ženami

David Bordwell píše mj. o filmu Obávaný:

„Despite all his influence, the original Godard will never become “normalized,” just as Schoenberg will never become elevator music.“

Douglas Sirk a jeho melodramata pro Universal

Nekonvenční vyprávění Soderberghova Zakázaného ovoce.

Netflix a budoucnost kinematografie:

„Netflix has created a distribution platform of staggering power, capable of delivering movies to people who’d never get within 1,000 miles of Cannes’ Croisette, but it’s also built a model that thrives on quantity over quality, where it doesn’t matter what people are watching as long as they’re watching something.“

Molly Ringwald píše o Snídaňovém klubu ve světle #metoo

Ohlédnutí za queer klasikou Sally Potterové Orlando

Rozhovor s Lynne Ramsay:

„To me, most filmmaking is a kind of visualization of how people are. The dark, the light, the absurdity of life, all the crazy things, you know?“

Rozhovor s Lynne Ramsay II

 

Trailery

American Animals

Birds of Passage

Dark Crimes

Dogman

Hot Summer Nights

Incredibles 2

Ocean’s 8

Picnic at Hanging Rock

Under the Silver Lake

Vision

Inspirativní video eseje II

Posted: 2. 4. 2018 in videa
Tagy:

(Kromě níže vybrané doporučuji také všechny ostatní video eseje od Matta Zollera Seitze věnované filmům Wese Andersona. Dohromady vydají za analytickou studii o několika desítkách stran.)

12 Angry Men – A Lesson in Staging (Andrew Saladino)

Center Framing: Mad Max, Wes Anderson & Kubrick (ScreenPrism)

Constructive Editing in Robert Bresson’s Pickpocket (David Bordwell)

Howard Hawks & The Art of Screwball Comedy (Taylor Ramos, Tony Zhou)

Inglourious Basterds — The Elements of Suspense (Michael Tucker)

Jacques Tati – Where to Find Visual Comedy (Andrew Saladino)

The Legacy of Paranoid Thrillers (Travis Lee Ratcliff)

The Life of a Woman, Directed by Women (Emma Piper-Burket)

Manic Moretti (Philip Brubaker)

On the Waterfront – Aspect Ratio Visual Essay (Issa Clubb)

One Way To Deconstruct There Will Be Blood — Or Any Movie (Nerdwriter)

PlayTime: Anatomy of a Gag (David Cairn)

See With Your Ears: Spielberg And Sound Design (Nerdwriter)

Under The Skin – The Alien Lens (Julian Palmer)

VoiceOver according to Martin Scorsese (Truthtellers)

The Wes Anderson Collection Chapter 3: The Royal Tenenbaums (Matt Zoller Seitz)

When Harry Met Sally — Breaking Genre Conventions (Michael Tucker)

Why Do Dogs Die In Wes Anderson Movies? (Luís Azevedo)

Why Framing Matters in Movies (Chloé Galibert-Laîné)

WTF IS THAT? The Pre- and Post-Cinematic Tendencies of Paranormal Activity (Allison de Fren, Brian Cantrell)