Archive for the ‘recenze’ Category

Kritika se spoilery!

Ani po dvou zhlédnutích nedokážu nový film Paula Thomase Andersona žánrově přesně zařadit. Podle zvoleného úhlu pohledu je to (melo)drama, romantická komedie nebo gotický horor. Právě ve své proměnlivosti a nepoddajnosti, zaručující při každém sledování lehce odlišný divácký zážitek, je Nit z přízraků unikátní a nesrovnatelná s většinou současné hollywoodské produkce.

Příběh odehrávající se převážně v Londýně 50. let minulého století, uvozují slova Almy (zřejmě pojmenované podle Hitchcockovy manželky, střihačky a scenáristky Almy Reville), obdivně vyprávějící o věhlasném módním návrháři Reynoldsovi Woodcockovi (což je pro změnu nejspíš narážka na jméno samotného Hitchcocka). Ačkoliv k tomu znalost konvencí životopisných dramat svádí, Alma není vypravěčkou filmu. Nebo alespoň ne po celou dobu (řadě situací pouze s Woodcockem nebyla přítomna). Když později navíc zjistíme, v jakém kontextu svá slova pronáší, dojde nám, že jsou spíše vyjádřením nezdravé posedlosti než lásky a obdivu. Tak je tomu v Niti z Přízraků s mnohým – nové informace vedou k významovým posunům a přepisování dřívějších scén. Stejně jako ve vztazích v ní nic není dlouho jisté.

Pro Woodcocka je jeho rozlehlý dům, který obývá společně se sestrou Cyril, zároveň jeho pracovnou. Aby se mohl v nejvyšší možné míře koncentrovat na práci, vyžaduje dodržování přesného řádu, vyjádřeného takřka taneční rytmizací úvodní sekvence. Druzí lidé jej neobtěžují, pokud se tomuto řádu podvolí. Chtějí-li ovšem změnu a od Woodcocka například vyžadují, aby jim věnoval čas a pozornost, nastává problém, což vidíme hned během první z mnoha snídaňových scén, kdy pán domu nezapomenutelným výrokem „I simply don´t have time for confrontations“ podrážděně reaguje na naléhání své chráněnky Johanny, aby ji ostentativně neignoroval. Jsme zde svědky uzavření jednoho cyklu a konce vztahu, který nejspíš nikdy skutečně nezačal (alespoň ne pro Woodcocka).

Johanna je na návrh Cyril vyplacena říjnovými šaty a Woodcock odjíždí doplnit energii na své venkovské sídlo. Po cestě se zastavuje na snídani v hotelu, kde do jeho spořádaného života vinou drobného zaškobrtnutí doslova vpadne mladá servírka s červenajícími se tvářemi. Představuje se Alma. Množství jídla, které si od ní Woodcock nechává přinést, navenek svědčí pouze o jeho neobyčejném apetitu. Z toho, jak jsou jídlo a hovory o něm rámovány v následujících scénách, však vyplyne, že to nejde jenom pokrmy, na které má Woodcock chuť a že muž nechce jenom ukojit svůj hlad a uhasit svou žízeň. Jídlo vede ke sbližování i odcizování postav, probouzí erotickou touhu (Woodcock oblizující si prsty s omáčkou, kterou Alma ochutnává), je prostředkem získávání dominance i způsobem, jak beze slov vyjádřit pohrdání (např. když Alma Woodcockovi naservíruje chřest s máslem, byť od kuchařky ví, že máslo tuze nerad), despekt k zavedeným pořádkům (Alma vyrušující u snídaně seškrabáváním připečené vrstvy na toastech) nebo ochotu pro někoho se obětovat (Woodcock se s láskyplným úsměvem pouští do otrávené houbové omelety, při jejíž přípravě Alma navíc použila dvě (!) kostky másla).

Poté, co si Alma zapíše všechny položky objednávky, host popsaný papír vytrhává z jejího poznámkového bloku. Snad aby vyzkoušel její paměť nebo aby jí dal najevo, kdo bude v klíčícím vztahu pánem. Alma má ovšem situaci ve svých rukou pevněji, než se zdá. Když na stůl vyskládá všechno jídlo a je Woodcockem pozvána na večeři, vytahuje z kapsy papírek se svým jménem a textem „To the hungry boy“. Dopředu tušila, jak se jejich flirtování vyvine a dokázala se předem připravit. Byla o krok napřed. Je to schopnost číst partnerovy myšlenky a odhadnout, v jaké pozici se chce ve vztahu nacházet (tj. v pozici chlapce, o kterého někdo musí pečovat a krmit jej), kterou Woodcocka okouzlila? Nebo si ji do svého života vpustil tak rychle a samozřejmě z důvodu, že přes emocionální odstup, který si od druhých udržuje, ve skutečnosti potřebuje mít někoho po svém boku, být někým obdivován a milován?

Pro Woodcocka, muže posedlého svou prací a realizujícího se výhradně skrze navrhování šatů, je Alma především proporčně dokonalým objektem, ideální, až neskutečně působící ženou, kterou může dále uzpůsobovat svým představám („Nevadí, že nemáš žádná prsa. Je na mně, abych ti nějaká dal. Budu-li chtít“). Nezajímá jej její minulost, zda má nějakou rodinu, odkud pochází nebo čím se dříve živila. Chce pouze její míry a pokoru. Ona si je role, jejíž přijetí se od ní očekává, dobře vědoma a zpočátku svůj úděl pasivní panenky až na pár menších projevů vzdoru trpělivě snáší. Dlouhé hodiny Woodckockovi stojí modelem, vystavuje se jeho voyeuristickému pohledu během módní přehlídky, ustupuje do pozadí, když si muž nepřeje být rušen během práce. Od začátku ale zároveň realizuje svůj dlouhodobější plán. Pomalu se „všívá“ do Woodckockova života (příznačný detail jehly pronikající látkou), aby se jí nemohl tak snadno zbavit, když jej stejně jako Johanna omrzí a přestane plnit svůj účel.

Woodcock možná „stvořil“ Almu tím, že z ní učinil svou múzu, ale Alma pomalu začíná přetvářet Woodcocka. Dělá z něj člověka, který je na ní citově (i jinak) závislý. Vztah mezi autorem a múzou zde zkrátka není jednostranný. Nejde přitom ani standardní o milostný cit, připomínají spíše spolupachatele, jak si nejzřetelněji uvědomíme, když se vydávají vysvléct šaty z Barbary Roseové, aby je nezneuctila ještě něčím jiným než tím, že se v nich na veřejnosti objevila v podroušeném stavu. V zámožné patronce na chvíli nacházejí osobu, kterou mohou společně nenávidět, což jejich vztah nakopne tak silně, že se Alma v euforii konečně osmělí říct Woodcockovi, že jej miluje.

Aby Alma obhájila svou pozici a dovršila proměnu z objektu v subjekt, který není řízen, ale sám řídí, musí zejména obstát v konkurenci jiných žen, resp. být schopna zastat jejich role ve Woodcockově životě. Vedle Cyril, zajišťující stabilitu a respektování řádu, jde zejména o zesnulou, leč v mnoha ohledech nadále přítomnou a zpřítomňovanou matku (viz např. svatební šaty, které Woodcock nechává ušít pro belgickou princeznu a které vylepšil štítkem „nikdy prokleta“). Woodcockova chorobná fixace na jednoho z rodičů, v něčem připomínající Hitchcockovo Psycho (ještě blíže má ovšem film svým námětem k Mrtvé a živé, prvnímu filmu, který Hitch natočil v USA), rozšiřuje psychosexuální podtext většiny činů, gest a slov jednotlivých postav. Hrdinové se navenek o sexu a sexualitě vůbec nebaví, ve skutečnosti se jejich dvojsmyslné dialogy ničeho jiného netýkají. Znát partnerova citlivá místa je přitom klíčové, pokud jej chcete vmanipulovat do určité pozice a třeba jej přimět, aby vás začal milovat. Alma se tak po prozkoumání a ovládnutí terénu může pro Woodcocka stát náhradní sestrou i matkou a svou vlastní přítomností zajistit symetrii záběru, harmonii vztahu (až do scény, kdy jí také Woodcock vyzná lásku, je symetrie zpravidla podmíněna ještě přítomností Cyril – k viditelné nelibosti Almy, viz jejich druhá, ne až tak romantická večeře).

Určit, kdo svádí a kdo je sváděn, kdo ovládá koho, lze s postupujícími minutami stále obtížněji. Oba partneři spolu hrají vyrovnanou partii a jeden před druhým i před divákem dlouho skrývají svou pravou tvář. Během celé první poloviny se až na pár náznaků, že s nimi něco není v pořádku, v zásadě chovají jako hrdinové klasického hollywoodského melodramatu. Jako hollywoodské melodrama je Nit z přízraků ostatně i natočena (opulentní výprava a kostýmy, dlouhé záběry, téměř neustávající hudební doprovod). V melodramatické struktuře se ale postupně objevuje další a další trhliny. Alma ani Woodcock se nechtějí chovat tak, jak jim přikazují konvence žánru, potažmo konvence společnosti. Stále menší ohledy berou jeden vůči druhému i vůči ostatním (Woodcock posílající doktora Hardyho do prdele, nikoliv kvůli horečce, jak vyjde najevo zpětně, když mu svůj výrok zopakuje ve zcela střízlivém stavu). Jak zjišťují, kým doopravdy jsou, přetvářka přestává plnit svou funkci a proto od ní upouštějí. Navenek se k sobě sice chovají hnusně, ale ve skutečnosti jim tato brutální upřímnost (a občas nějaké jedovaté houby k tomu) pomáhá utužit vztah. K lásce se dobírají skrze nenávist.

Nit z přízraků se téměř celá odehrává v několika málo interiérech, jenom párkrát je postavám, resp. jejich vztahu umožněno „dýchat“ venku (poprvé je spolu v exteriéru vidíme během romantické procházky krátce po seznámení, podruhé při úprku s ukořistěnými šaty, potřetí v Alpách, počtvrté pouze v Almině představě idylické budoucnosti). Toto prostorové omezení, kdy naši pozornost neodvádí časté střídání míst a okázalé záběry krajiny (nejblíž k „money shots“ mají záběry šatů, ovšem ani ty nejsou dávány na odiv tolik jako v klasickém kostýmním melodramatu), Andersonovi umožňuje koncentrovat se na vztahovou dynamiku a vytvářet napětí s pomocí přesně načasovaných, obvykle velmi výmluvných detailů tváří, reagujících na určitý zvukový či vizuální podnět, nebo skrze (ne)respektování ritualizovaného pohybu prostředím (přičemž Alma tyto rituály zprvu nezná – neví, které dveře mají zůstat zavřené a do kterých místností by vůbec neměla vcházet – a narušuje je).

Film je díky pečlivému načasování akcí a reakcí, pohledů a protipohledů (na němž mají vedle kamery a střihu nezanedbatelný podíl herci) vzdor svému neakčnímu námětu a absenci zřetelného dějového oblouku nesmírně svižný a vtahující. O rytmickou vyrovnanost vyprávění se vedle toho stará hudba, podvratně přerušovaná v momentech, kdy byste naopak očekávali její zesílení (například před prvním vyznáním lásky) a střídání dynamických „following shots“, které má Anderson tak rád (ale které zde nepoužívá stejně okatě jako dříve, ale naopak velmi účelně) s pomalými nájezdy kamery nebo statičtějšími kompozicemi, kdy se čas na chvíli zastaví. Nudě a monotónnosti se film v neposlední řadě vyhýbá uzpůsobováním barevného nádechu scén podle jejich obsahu (nezdravě bledý obraz, když je Woodcockovi zle, jedovatě zelený tón během přípravy otrávené omelety).

Nad Nití z přízraků je zkrátka radost nejen přemýšlet, ale také ji sledovat a záběr po záběru analyzovat, přičemž významová a stylistická rovina se neustále vzájemně doplňují, což u podobně unikavého filmu, který je chvíli komedie a chvíli tragédie (a někdy obojí naráz), považuji za zcela mimořádný počin. Ani napodruhé jsem přitom neměl pocit, že jsem dokázal rozkrýt všechny významové vrstvy a docenit, jak precizně je tato komplexní výpověď o lásce, posedlosti, závislosti, obětování a úskalích práce z domova napsaná, zrežírovaná a zahraná. Mistrovské dílo.

Phantom Thread. USA 2017, 130 min. Režie, scénář a kamera: Paul Thomas Anderson.

Reklamy

Alexander Payne v posledních letech natáčí stále tentýž příběh o postarších bílých mužích typu „average Joe“ (žijících ve středozápadní části USA), kterým dost pozdě dochází, že většinu života promrhali, neboť neinvestovali dost energie do mezilidských vztahů. Pročež se vydávají na cestu, aby našli smysluplnou náplň svých prázdných životů. Zmenšování, odehrávající se ve světě, kde se lidé pro zlepšení svých životů a záchranu planety mohou nechat zmenšit na nějakých 13 centimetrů, v podstatě nepředstavuje výjimku, pouze má ambiciózní záběr a vedle krize jednotlivce se snaží postihnout také krizi západní společnosti, potažmo celého světa (přičemž jedno vyplývá z druhého a vše je podrobováno liberální kritice), čemuž uzpůsobil žánr i strukturu vyprávění.

Film hned v úvodu přepíná z individuálního hlediska (úspěch jednoho vědce) na globální perspektivu (jak na objev reaguje svět) a následně stejný postup uplatňuje u postavy Damonova fyzioterapeuta (jménem Paul Safranek), který řešení svých problémů nachází v tom, že se začíná víc zajímat o okolní svět, aby v závěru pochopil, že je třeba začít s menšími cíli (tedy u lokálního, ne u globálního). K základu tvořenému hořkou komedií zpochybňující víru v americký sen a nikdy nekončící americkou prosperitu (Payneovo oblíbené téma) se přidává sci-fi satira a (melo)drama s poměrně explicitním politicko-ekologickým poselstvím. Občas jsem si tak nebyl jistý, zda má scéna vyznít jízlivě (protože postava říká něco strašně kýčovitého a doslovného a Christoph Waltz se při tom usmívá jako jeliman), nebo dojemně. Chci ovšem věřit, že ta ambivalence byla záměrná a autoři ponechali rozhodnutí, zda se budeme smát, či plakat, na nás.

Větší potíž je v tom, že Payne a jeho spoluscenárista Jim Taylor se chvílemi nedokážou rozhodnout, zda je víc zajímají postavy, anebo zmenšený svět, který pro ně vymysleli a jehož zákonitosti nyní společně s hrdiny objevujeme. Ošetřovatelky přendávající dezinfikovanými škrabkami z velkého do malého lůžka zmenšené muže s vyholenými těly jsou k popukání, ale co nám scéna (jedna z mnoha tohoto druhu) prozrazuje o situaci hlavního hrdiny, případně naší planety? Celý nápad se zmenšováním mi přišel jako gimmick, sloužící víceméně jen k jízlivému komentáři, co jsou lidé ochotni podstoupit kvůli zlepšení svého sociálního statusu. V jádru jde o variaci známého payneovského příběhu, která by se mohla odehrát i v reálném světě. Sci-fi rovinu vnímám hlavně jako způsob, jak si usnadnit práci a postavy rychleji postavit před dilemata, která chce scénář řešit.

Výsledný hybrid, který bych čekal spíše od nějakého jihokorejského tvůrce, drží pohromadě zejména díky Mattu Damonovi, který umí být jako pupkatý čtyřicátník s lehkou depresí stejně přesvědčivý jako tajný agent se zabijáckými schopnostmi. Žánrové transformace, které film prodělává, pak částečně odrážejí vývoj jeho postavy, ke které je Payne v porovnání se svými dřívějšími snímky až příliš shovívavý (často na úkor stereotypních ženských figur).

Nejpodnětnější otázky, které film klade, určitým způsobem souvisejí s měřítkem. Bude naše trápení menší, když se sami necháme zmenšit, resp. když se zmenší svět, který obýváme? Neuzavíráme se do stále menších, jasně ohraničených světů, abychom se vyhnuli zodpovědnosti? Nezdají se nám naše vlastní problémy zásadní jen proto, že nám od nich chybí odstup? Může pomoc jednomu člověku přispět ke zlepšení celého světa? Když své cíle uzpůsobíme své velikosti, bude hrát roli, jak malí ve skutečnosti jsme? Jsou to prosté otázky, které si kladli už klasici komedií satirizujících americký způsob života (Capra, Sturges), líbila se mi ovšem kombinace naléhavosti a ironie, s jakou je Payne pokládá.

Zmenšování je v mnoha ohledech dost problematický film a rozhodně ne dokonalý, ale zřejmě i tím mi imponuje. A možná je pravým důvodem, proč mám potřebu jej spíš hájit než hanit, vysmátý Christoph Waltz jako srbský pašerák jménem Dušan Markovič, jemuž skvěle sekunduje Udo Kier.

Downsizing. USA 2017. Režie: Alexander Payne. Scénář: Alexander Payne, Jim Taylor.

„His ‘oeuvre’? What the fuck, he’s Stanley Kubrick?”

Pro řadu diváků je vrcholným filmem Davida Finchera extrémně ponurý thriller Sedm nebo anarchistický generační portrét Klub rváčů. Sám z jeho kvalitativně výjimečně vyrovnané filmografie stále víc doceňuji Zodiaca, film držící se více při zemi a méně nápadně upozorňující na to, jak dobře je natočený (například výstředními úhly a akrobatickými pohyby kamery). Rekonstrukce pátrání po sériovém vrahovi, který řádil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v okolí San Franciska, vyniká kromě trpělivého vyprávění, věrného napodobení stylu filmů ze 70. let a péče o dobové detaily zejména nenaplňováním žánrových očekávání. Dvouapůlhodinový faktografický procedurální thriller přes veškerou investovanou energii dvou detektivů a jednoho novináře nekončí odhalením a dopadením vraha. Důležité je podrobné zmapování procesu, odhalení toho, proč k žádnému odhalení nedošlo, ne výsledek. Desetidílný netflixovský seriál Mindhunter, pod kterým je jako showrunner podepsán anglický dramatik Joe Penhall, je podobně frustrující, neuvidíte v něm takřka žádnou akci a násilí (nejbrutálnější je hned prolog první epizody) a trvá skoro osm hodin (délka epizod se různí, některé trvají kolem hodiny, jedna má jen málo přes třicet minut).

Seriál vychází z knihy dvojice agentů FBI Lovec duší (Mind Hunter: Inside the FBI’s Elite Serial Crime Unit), popisující vznik oddělení pro behaviorální výzkum a postupné prosazení metody vyšetřování založené na psychologické profilaci vrahů. Kniha i seriál se tudíž vracejí ke kořenům postupů, s nimiž většina moderních thrillerů o sériových vrazích pracuje jako s něčím samozřejmým –  abyste pochopili zločince, musíte přemýšlet jako on. Kniha pokrývá poměrně rozsáhlé časové období a z pohledu člověka, který se osobně setkal s nejnebezpečnějšími psychopaty novodobé americké historie, detailně popisuje vyšetřování velkého množství kriminálních případů. Úvodní řada seriálu, jehož další série byla potvrzena už v dubnu, se odehrává na konci 70. let, tedy v době samých počátků kriminální psychologie, kdy ještě nebyly ani zavedeny základní pojmy jako „sériový vrah“. Mindhunter díky tomu současně odkrývá, kde leží počátky pozdější masové fascinace vnitřním světem lidí zabíjejících jiné lidi.

Osu vyprávění netvoří pátrání po jednom konkrétním vrahovi (toho bychom se dle tajuplných prologů jednotlivých epizod mohli dočkat v druhé sérii), ale právě vznik a ukotvení nového vyšetřovacího oddělení. resp. zcela nové oblasti kriminologie.  Zločinci, s nimiž vedou agenti Holden Ford a Bill Tench rozhovory, jim zejména pomáhají precizovat jejich metodu a zdokonalovat se v kladení otázek. Případné dopadení pachatele je příjemným bonusem, ne cílem, k němuž by jednotlivé díly směřovaly. Podobně jako v Zodiakovi udržuje naši pozornost napříč celým vyprávěním hlavně vývoj hlavních hrdinů, který logicky ovlivňují psychopati, s nimiž se dotyční stýkají. Holden na jedné straně získává větší sebedůvěru a dokáže ve druhých lidech „číst“ s větší přesností (jak v poslední epizodě krásně demonstruje jeho holmesovská dedukce toho, co mu chce sdělit mlčící přítelkyně), ale zároveň začíná trpět paranoiou a má stále větší problém oddělit svou práci od osobního života.

Prostupování obou subsvětů (deviantních a „normálních“ lidí) prostřednictvím chování postav, dialogů i množství vizuálních paralel nebo podobností v jednání představuje vlastně základní charakteristiku vyprávění i pointu příběhu. Holden je podobně jako většina Fincherových hrdinů natolik posedlý svou profesí, že ta postupně požírá jeho osobní život a stává se jedinou náplní jeho existence. Analytický modus vnímání, kdy se snaží jít pod povrch zjevného, proniknout k podstatě problému, nedokáže vypnout ani během sexu s přítelkyní, ani během přátelského pokecu s kolegou, který se stáčí k hovoru o absentujícím otci (jak trefně poznamenává jedna postava, freudiánská psycholožka, všichni otcové jsou otci absentujícími).

Rodina či vztah s partnerkou pro agenty tudíž nepředstavují záchrannou síť a bezpečné zázemí, ale nanejvýš zdroj zkušeností a vzpomínek, s jejichž pomocí lze z vraha dostat potřebná fakta. Zprostředkovávání informací, nikoliv vzbuzování soucitu, bychom ostatně mohli označit za hlavní funkci většiny postav. Holdenova nevýraznost, kterou si on sám uvědomuje („plain is right“) není chybou, ale nezbytnou součástí konceptu. Slouží jako plátno, na nějž se promítá chování či vyjadřování lidí, s nimiž vede rozhovory a od nichž si on přes veškerou snahu nedokáže udržet potřebný odstup. Proniknutí do světa lidí, kteří uvažují diametrálně odlišným způsobem, nevede jen k vyřešení zločinu, ale zároveň ke konfliktům mezi postavami (Billova hádka s manželkou po nalezení fotografií z místa činu) a protagonistově pomalé ztrátě vnitřní stability.

Kontrast nevyzpytatelných sériových vrahů a „normálních“ postav je s přibývajícím časem stále méně ostrý, neboť vychází najevo, že skoro všichni si s sebou nesou nějaká traumata z minulosti, žijí v obavách a nejistotě, něco před ostatními skrývají (třeba homosexualitu). Pouze své frustrace dokázali kompenzovat něčím jiným než tím, že by cizím ženám uřezávali chodidla (například workoholismem). Neustálé akademické debaty o chování psychopatů tak neslouží jenom k předání velkého množství informací divákům. Pro hrdiny je převádění hrůzné reality do roviny obecnějších teoretických pouček zároveň prostředkem, jak racionalizovat něco navenek iracionálního a děsivého a udržet si vědecký odstup. Předposlední scéna desáté epizody, řadící se k tomu nejnapínavějšímu, co kdy Fincher natočil, však ukazuje, že sebedokonalejší ovládnutí teorie vás nikdy nemůže plně připravit na praxi. Namísto vítězoslavného pocitu z ovládnutí metody se dostavuje úzkost a otázka, vnucující se během většiny dialogů s vrahy – skutečně jsou to vyšetřovatelé, kdo určují pravidla těchto „mind games“? A existují vůbec nějaké vzorce, podle kterých mysl vrahů funguje, jak by hrdinové posedlí řádem rádi věřili, nebo uvnitř jejich hlav, slovy lišky z Trierova Antichrista, vládne chaos?

Fincher je se seriálem sice spojen „pouze“ jako výkonný producent a režisér čtyř epizod (první dvě a poslední dvě), ale jeho rukopis prozrazují všechny díly – nevlídné barevné tónování, odosobněná prostředí, cynický humor, chirurgicky přesný střih, obezřetné vedení naší pozornosti, symetrické kompozice, skeptický pohled na mezilidské vztahy… (plus řada vizuálních či slovních citací z Fincherových dřívějších filmů). Jen občas si dovolí nějaký stylistický úlet, zpravidla podmíněný dobou, ve které se seriál odehrává, například stíračku nebo střihovou montáž s rozvernou rockovou hudbou. Jeho perfekcionistický způsob inscenování (zejména) dialogových scén, při nichž hraje roli každé přeostření nebo změna pozice kamery a které tím připomínají klinické studie chování pachatelů i vyšetřovatelů, přejali také ostatní režiséři, Andrew Douglas, Asif Kapadia a Tobias Lindholm, takže nebýt úvodních titulků, zřejmě byste ani nepoznali, kdo režíroval kterou epizodu. Společně dokázali látku, které hrozila divadelní strnulost, proměnit ve velmi „filmově“ vypadající počin pro trpělivé a pozorné diváky, který je radost sledovat a analyzovat od první do poslední minuty.

(Text jsem původně psán jako komentář na ČSFD, čemuž odpovídá jeho neučesanost nebo fakt, že se nezdržuji úvodním popisem děje, ale kvůli délce jsem se jej rozhodl zveřejnit v plném rozsahu zde.)

„What we see or what we seem are but a dream, a dream within a dream.“

Weirův výlet na pomezí noční můry a erotického snu otevřel dveře novému australskému filmu příběhem z naratologického hlediska podobně neuspokojivým, jakým bylo o 15 let dříve Antonioniho Dobrodružství. Fabule by se dala shrnout do jedné věty. Tři dívky zosobňující platónskou ideu krásy a nevinnosti (čemuž napomáhají jejich bílé šaty stejně jako pastelové tóny barev a svícení připomínající impresionistické obrazy) se v Den svatého Valentýna ztratí ve skaliskách. Podstatná je atmosféra, kterou se Weirovi kolem jejich zmizení, které od prvního záběru na zlověstné skály visí ve vzduchu, daří vytvářet.

Splašení koní, vyplašení ptáků, skály ve tvaru hlav, zastavení času přesně v polovině dne (následovat tedy může jedině sestup). K záměrně matoucí výstavbě předkamerového prostoru (s neustále se měnícími směry pohybu a úhly a pozicemi kamery, s preferováním detailů na úkor celků) přispívá dezorientující zvuková stopa. K bezelstným tónům panovy flétny se přidává účelně využívané ticho (film zmlkne vždy, je-li třeba sdělit něco podstatného) a zlověstné hlasy přírody. Ta na dívky oproti několika přítomným mužům pohlíží (časté jsou pohledy z míst, kde se – pravděpodobně – nenachází žádný člověk) s nevraživostí. Přesto je pro ně, svázané viktoriánskou morálkou a přísným internátním řádem (od kterého se osvobodí nejdříve sundáním rukavic, posléze bot, punčoch, a minimálně v jednom případě také korzetu), něčím hypnotizujícím, něčím neodolatelným.

S ohledem na věk dívek a prostředí, v němž vyrůstají, není udivující, že touží po poznání. Vlastní sexuality, světa dospělosti, neuchopitelného iracionálna (kterému nakonec příznačně podléhá také paní McCrawová, zastupující „maskulinní intelekt“). Za vzestup do dospělosti (skladba Ascent Bruce Smeatona je stěžejním hudebním motivem), probíhající paralelně se sestupem k předcivilizačnímu primitivismu (flétna jako tradiční pohanský nástroj) a iracionálním rituálům, dívky zaplatí buď exkomunikací, nebo životem. K rituální povaze událostí na Hanging Rock a zároveň k „ženské“ cykličnosti času vyprávění (které není mužsky přímočaré s jasným cílem a řešením) odkazuje kruh, který kamera opíše před vystoupáním dívek mezi skaliska.

Agresivně červená barva Irminých šatů vyjadřuje její osvobození a prozrazuje, že se změnila její perspektiva, s jakou pohlíží na svět (-Whatever can those people be doing down there? Like a lot of ants), že poznala. Ví víc než ostatní dívky (a nejspíš také víc než divák), které jejich sebepoznání teprve čeká, a proto se stává terčem zlostných pohledů, verbálních i fyzických útoku.

Motiv civilizace ztracené v divočině je samozřejmě otevřen řadě jiných výkladů, z nichž některým jde film vstříc. Když se Michael zpovídá z traumatu, které mu zmizení dívek způsobilo, a které dle vlastních slov „can’t forget, and never will“, hraje v podkresu britská hymna. Je tedy tím znepokojivě tajuplným „jiným“ nikoli nespoutaná sexualita, nýbrž Austrálie a ostatní britské kolonie, které se Britům, stejně jako dívky na začátku filmu arogantně přesvědčeným, že určitá místa po miliony let čekala právě na jejich příchod, nikdy plně zkrotit a pochopit nepodařilo?

O cokoli nakonec jde, mocný bílý muž a mocná bílá žena si díky tomu uvědomili, jak slabí ve skutečnosti jsou, jak snadnou mohou o kontrolu nad situací přijít – represivní, úzkostlivě budovaný svět paní Appleyardové (s tikajícími hodinami nelítostně odměřujícími tentýž čas, který se na Hanging Rock zastavil), se po úvodní události začne drolit. Anebo se jednoduše můžeme domnívat, že se Miranda a její kamarádky proměnily v labutě.

Piknik na Hanging Rock je podmanivý tím, že namísto odpovědí nabízí pouze vodítka a stejně jako titulní skála se vzpírá racionálnímu vysvětlení. Teprve opakovaná zhlédnutí vyjevují, nakolik je tato neuchopitelnost, nejintenzivnější během prvních 35 minut a ke konci již poněkud rozmělněná bočními dějovými liniemi, výsledkem přepečlivě promyšleného užívání jistých stylistických postupů a nekomunikativního vyprávění.

Picnic at Hanging Rock. Austrálie 1975. Režie: Peter Weir. Scénář: Cliff Green (podle předlohy Joan Lindsayové).

(Text jsem původně psán jako komentář na ČSFD, čemuž odpovídá jeho neučesanost nebo fakt, že se nezdržuji úvodním popisem děje, ale kvůli délce jsem se jej rozhodl zveřejnit v plném rozsahu zde.)

Bonellova studie jistého pařížského nevěstince na přelomu století je více psychoanalytická než sociologická a společně s Cronenbergovou Nebezpečnou metodou představuje cenný filmový příspěvek k tématu „zrod psychoanalýzy“.

Nevěstinec zde funguje jako soběstačný svět s vlastními pravidly a vlastní měnou a zároveň jako metafora ne/dobrovolné ženské nesvobody. Dívky otrocky plní mužské fantazie s vidinou vykoupení, k němuž ale nakonec nedojde jejich přičiněním, nýbrž vinou širších společenských změn. Na svobodu se těší a zároveň je naplňuje obavami, ne nepodobnými strachu vězňů z neschopnosti uvyknout podmínkám světa bez pevně daného řádu. Jak přitom ukazuje jediná scéna mimo nevěstinec, během které se dívky dokážou bavit jenom o svých zákaznících, nesvazuje je prostředí, ale vlastní myšlení.

Změna, ke které v závěru dochází, je především změnou diskurzu. Ženská sexualita se přesunuje z uzavřeného prostoru do ulic, stává se věcí veřejnou. Osvobození spočívá v možnosti nasadit si masku a tímto odosobňujícím činem získat větší kontrolu nad vlastním milostným životem. Ženám jako kdyby bylo konečně oficiálně dovoleno souložit „mimo“ svá těla, vzdát se během aktu své identity, jak jedna z prostitutek v opakujícím se snu vnímá přístup muže, majícího na tváři rovněž masku.

Společně s touto linií emancipace, kterou ovšem Bonello rozhodně nepovažuje za dokonanou, o čem svědčí (nejenom) epilog, film bočním pohledem sleduje dějiny reprezentace ženského pohlaví. Ženy jsou brány za objekty sloužící v celku i jednotlivými částmi mužům (japonská vsuvka s jazykem konajícím svou „povinnost“ nezávisle na tělu). Na jejich přání se musí měnit v panenky, sochy a monstra. Jsou to přitom muži, kdo z žen dělají v doslovném i přeneseném významu zrůdy, kdo je nutí brečet (sperma). Pěkně to ukazuje jedna z „multiperspektivních“ scén, díky které vidíme na čtyřech obrazech kromě prostitutky brečící kvůli přečtené sociologické studii také důkazy, jež vyvracející, co se autorka odborného textu snažila dokázat.

Vzhledem k prostředí si Bonello bez obav, že bude obviněn ze samoúčelné provokace, může dovolit zkoumat i ženské pohlaví v jeho fyzické podobě. Zákazníci jsou jim fascinováni jako objektem, nad nímž nemají kontrolu (a který má naopak kontrolu nad nimi) a různými způsoby se jej snaží pochopit a uchopit (malířství, fotografie a nepřímo i kinematograf, k němuž v některých záběrech odkazuje rozkouskování výjevu rozestavěnými zrcadly á la Muybridge a jeho kůň nebo malby futuristů). Poněkud ironicky dívky nejvíce nevyvede z míry přání některého ze zákazníků, ale nevinné lékařské vyšetření, během kterého si nejzřetelněji uvědomují svou „objektivizaci“, skutečnost, že je někdo zkoumá pohledem.

Znepokojující, takřka hororová atmosféra charakterizuje většinu filmu, na čem má nemalou zásluhu šokující gore scéna hned z úvodu. Od ní jsme drženi v napjatém očekávání, nedojde-li k další podobně prudké změně nálady. K „vytrhávání“ z pohodlného sledování Bonello později nápaditě používá zvukovou stopu, kdy se zvukem nediegetickým (moderní songy) pracuje, jako kdyby šlo o zvuk diegetický (střihem do jiné místnosti je hudba přerušena). Nepříjemně svíravému pocitu napomáhá téměř úplné vyeliminování osvobozujícího celkového záběru. Preferovány jsou polocelky a detaily tváří. Dotěrnost kamery společně s nepřikrášlujícím svícením brání voyeristické potěše z obnažených těl.

Třebaže film obsahuje několik solidnějších dějových linií s možností vícero interpretací (utrpení židovky Madeleine), zdráhal bych se jej označit za drama. Hned v úvodu Bonello nastiňuje svou chladně analytickou metodu – již jednou prezentované informace zasazuje do širšího kontextu, čímž mění vyznění dané scény. Varuje nás před povrchním čtením dějin na základě prvního dojmu, jemuž se sám dokázal úspěšně vyvarovat. Nevěstinec je mnohavrstvým snímkem k opakovanému sledování, jehož kvality jsem tímto netříděným výběrem některých motivů zdaleka nepostihl.

L’Apollonide – souvenirs de la maison close. Francie 2011, 122 min. Režie a scénář: Bertrand Bonello.

Nejspolehlivější lék na hypochondrii? Rumunský zdravotní systém. Cristi Puiu a jeho Smrt pana Lazaresca.

Několik poznámek ke druhému celovečernímu filmu jednoho z nejodvážnějších rumunských filmařů.

(Text byl původně psán jako komentář na ČSFD, čemuž odpovídá jeho neučesanost nebo fakt, že se nezdržuji úvodním popisem děje, ale kvůli délce jsem se jej rozhodl zveřejnit zde.)

Významnou přidanou hodnotou této neuhýbavé, naturalistické nemocniční road movie je, jak nás po celou dobu upozorňuje, že onen systém tvoří lidé. Lidé různě naladěni a unaveni, více či méně přívětiví, zatížení rozličnými problémy, nad které se nedokáží povznést ani před svým pacientem. Na staršího neupraveného muže, z něhož táhne alkohol (a který se posléze také pozvrací, pomočí a pokálí), reagují pochopitelně – dle prvního dojmu. Teprve sečtení několika těchto prvních dojmů dává panu Lazarescovi šanci na náležité vyšetření.

Pevnou formu film postrádá pouze zdánlivě. Jeho rytmus, udávaný navenek tím, co se zrovna (náhodou) přihodí, není monotónní. Tempo se však mění přirozeně (například tím, jak postupuje noc a s ní stoupá únava postav), bez prudkých zvratů prozrazujících přítomnost scenáristy. Podobně nerušivě a úsporně je používán střih, který hercům jejich práci nijak neulehčuje a slouží převážně k přeskočení těch situací, které jsme si s postavami již alespoň jednou „zažili“ (nakládáni Lazaresca do sanitky).

Zřetelně si tak uvědomujeme, že se v reálném životě, jemuž je film oddaný, nic neděje okamžitě a samozřejmě, že od zvratků na podlaze nelze pohodlně utéct jedním střihem a předstírat, že kamsi zmizely. Jakkoli dlouhé jsou záběry, kompozice neztrácejí na přehlednosti, a to přesto, že kamera není fixována na jednu hlavní akci, ale reportážně si všímá všeho, co se v její blízkosti děje. Díky tomu může být Lazarescova dějová linie průběžně rozbíjena mikropříběhy vedlejších postav, kterým skutečnost, že kvůli nějakému nadřazenému Vyprávění nepřestávají žít svá osobní dramata, přidává na autentičnosti.

Předsudky, nevšímavost, sebestřednost, arogance, potřeba dokazovat svou převahu, neochota naslouchat. Pan Lazarescu coby ne zrovna vzorový pacient režisérovi slouží jako element vyvolávající u ostatních tyto reakce. Citově i finančně vydírán blízkými, lékařům sloužící za terč jejich černého humoru (do krematoria své pacienty neposílá jenom pan doktor Skružný z Vesničky mé střediskové), vyvolával alespoň v mém případě pocit bezpráví a soucit s protagonistou.

Přimknutí se k Lazarescovi je jeden z možných způsobů, jak s ním jeho absurdní dvouapůlhodinovou odyseu absolvovat bez ochabnutí pozornosti. Domnívám se, že šlo o Puiův záměr – „uvěznit“ nás ve společnosti titulního hrdiny na dost dlouhou dobu, aby v nás tím probudil zájem o mužův osud. Těžko by totiž mohl vyprávění založit na zatajování toho, k čemu dojde, neboť tuto informaci prozrazuje název. Obdobně nemá smysl tázat se, kdo bude „vrahem“, neboť podobně jako rozrůstající se rakovinový nádor na člověka očividně působí souhra systémových a lidských vad.

Natočit zdrcující portrét odlidšťujícího společenského mechanismu způsobem, který ve vás probudí zájem o konkrétního člověka, považuji za skutečný umělecký triumf a smysluplné využití filmového média.

Moartea domnului Lăzărescu. Rumunsko 2005, režie a scénář: Crisi Puiu.

Aneb Co se mi nevešlo do textu Indové v televizi, který jsem napsal pro A2.

Komediální seriály se stávají čím dál populárnější platformou k chytrému a odvážnému komentování závažných témat, od střetu kreativity a tržního kapitalismu (Silicon Valley), přes život transgender komunity (Transparent) a americký politický systém (Veep) až k policejní brutalitě a rasovému napětí (Atlanta). Někdy se tak děje na úkor vtipnosti, jindy autoři plně zužitkovávají destabilizující potenciál humoru, s jehož pomocí je snazší stavět konvence na hlavu a poukazovat na nesmyslnost některých společenských pravidel. Master of None od Netflixu patří do této kategorie.

Rasové, etnické nebo genderové předsudky v seriálu Azize Ansariho a Alana Yanga nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority (Devovo setkání s přáteli může na papíře připomínat začátek anekdoty: „Setkají se černá lesbička, žid a potomci Indů a Tchajwanců…“). Master of None je tak primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život (podobně jako hrdinky Girls) a úskalích moderního randění (podobně jako Nejsem do tebe blázen), teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni.

Mezilidským vztahům v éře Tinderu, sociálních sítí a attention whoringu se Ansari věnoval již ve vztahové příručce Modern Romance, napsané ve spolupráci se sociologem Ericem Klinenbergem. Získané poznatky doplnil o vlastní životní zážitky (část z nich můžete znát z jeho stand-upů) a výsledkem je seriál, jehož postavy někdy sice mluví trochu knižně, ale daří se mu skrze konkrétní příhody výstižně postihovat obecné problémy. Několikaměsíční vývoj Devova vztahu s novou přítelkyní Rachel, shrnutý v epizodě Mornings, například s naprostou přirozeností (s větší než nedávný indie komediální hit Prostě blbě), bez přímých narážek na rozdílné etnikum obou partnerů nebo dělání senzace z toho, že vidíme sex Američana indického původu a bílé ženy, upozorňuje, že pokud se nedokážete přenést přes drobné odlišnosti v přístupu ke světu, může to váš vztah ohrozit v základu.

Master of None připomíná jiné observační seriály jako Girls nebo Louie, není ovšem tak sebestředný jako první z nich, ani tak depresivní jako ten druhý. Od svého protagonisty si drží větší odstup a více zohledňuje společenských a kulturní kontext (např. rodina a výchova). Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii, v níž tvůrci citují De Sicu, Antonioniho nebo raného Allena. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod (jeden díl, vyprávěn na způsob Linklaterova Slackera, je např. věnován zcela neznámým postavám) nicméně vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Devovy nové přítelkyně Francesky, odpovídající do puntíku archetypu manic pixie dream girl (oproti mnohem živěji působící Rachel z první řady, která prochází podobným vývojem jako Dev a podobně jako on není dokonalá a přesně neví, co od života chce).

Vinou uvedeného nedostatku nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě (a není moc vtipná, o což se ovšem ani nesnaží). Výhodou Master of None nicméně je, že epizody, nesoucí všeříkající názvy jako Old People, Religion nebo Thanksgiving a vždy zpracovávající z různých názorových pozic určité téma, fungují jako samostatné krátké filmy (navracející se postavy a vyvíjející se romantická linie, potažmo pracovní linie ale zároveň zajišťující kontinuitu napříč sérií).

Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé, jako kdyby seriál stejně jako jeho protagonista neustále hledal svou tvář, a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu. Mám mírné obavy, aby Ansari s Yangem nedostali od Netlifxu ještě více tvůrčí svobody a namísto cizelování toho, v čem jsou dobří (zapracovat by mohli na rytmu vyprávění), se zcela neutrhli z řetězů. Pokud se Master of None na druhou stranu vzdálí (sociální) realitě a přiblíží v lecčem ještě subverzivnějším „anything goes“ šílenostem typu Broad City, taky se nebudu zlobit. V takovém případě bych prosil více italských epizod, ve kterých bude Dev se svým nakažlivým entuziasmem neustále říkat slovo „allora“, které už pár týdnů nemůžu dostat z hlavy.

Master of None. USA 2015, 2017. Scénář: Aziz Ansari, Alan Yang.

Několik postřehů k nejnovějšímu (a možná také nejlepšímu) filmu Sofie Coppolové.

Jemnější, senzuálnější a sofistikovanější zpracování románu Thomase Cullina (A Painted Devil), než jaké v roce 1971 natočil Don Siegel s Clintem Eastwoodem. V původním filmu, balancujícím na hraně exploatace, představovaly zkázu muže žárlivé a pomstychtivé ženy, které nedokázaly potlačit svůj chtíč. Chápu proto rozhodnutí Sofie Coppolové zpracovat stejný námět tak, aby výsledkem nebyl film vyjadřující mužskou paranoiu z ženské hysterie, v němž jsou jižanské krásky definovány výhradně svou sexualitou (nebo její absencí). Coppolová vypustila širší historický kontext a nahradila jej nadčasovým vyprávěním o souboji pohlaví a dívčím dospívání. Podobně jako ve Smrti panen nebo v Marii Antoinettě své hrdinky uzavírá do zlaté klece, která jim poskytuje určité výsady, ale současně jim brání ve svobodném projevení jejich individuálních zájmů. Tato uzavřenost se v Oklamaném projevuje také v ignorování vnějšího světa, odpovídajícím hledisku privilegovaných bílých dívek, které zajímají pouze jejich vlastní potřeby.

Farrellův vlk v rouše beránčím působí ve znamenitě „nacastovaném“ filmu mnohem zranitelněji než Eastwood, díky čemuž může lépe klamat svým tělem. Jeho McBurney si uvědomuje, že pokud si nezíská přízeň svých opatrovatelek, bude vydán napospas nepřátelským vojákům. Snaží se proto vycházet vstříc touhám jednotlivých žen a stylizovat se do rolí, které od něj očekávají. Soudržný ženský kolektiv se v důsledku mužovy přítomnosti začíná rozpadat, neboť každá z dam chce Johna získat pro sebe, každá doufá, že jí pomůže naplnit určitou tužbu (v čem je on podporuje). Potřeby žen jsou přitom oproti Siegelově verzi podstatně různorodější (manžel, bratr, partner).

Na hlubší rovině vzniká napětí ze střetu dvou principů a neochoty podřídit se jim. Ženy jsou ve filmu pečujícími bytostmi spjatými s přírodou, na kterou jsou zároveň navázány dějové zvraty (želva, houby). Když je do zahrady vpuštěn muž, projevuje se destruktivně. Pomocí sekery a pily upravuje svět k obrazu svému. Stejně se v posledním aktu chová ve světě žen, jehož řád se po převzetí kontroly mužem rozpadá (čímž si vysvětluji diskontinuitu mezi některými scénami).

Uplatnění feminního hlediska se vedle nadřazení ženské perspektivy té mužské a nuancovanějšího přístupu k genderové politice projevuje zvýšenou senzualitou a vnímavostí vůči různým povrchům, odpovídající tomu, jak svět vnímají hrdinky. Přesně kontrolovaný rytmus filmu udává opakování určitých činností a záběrových kompozic. Tato cykličnost vytváří svět na pomezí snu a skutečnosti a zároveň nás upozorňuje, že pravidla určují ženy. Impresionistická kamera Philippa Le Sourda sleduje namlouvací taktiky postav s chladnou nezúčastněností, v kompozicích typu tableaux vivants, připomínajících přirozeným světlem a pastelovými barvami klasické viktoriánské malby (podobně jako v tematicky podobném Pikniku na Hanging Rock). Smyslná vizuální stránka, vyvolávající zdání odměřenosti a nevinnosti, ale nepředstavuje cíl sama o sobě. Vytváří ironický kontrast ke krutosti postav, projevující se po většinu filmu především psychologickým násilím.

Oklamaný je přes zdání plochosti a povrchnosti vrstevnatý film, který divákovi nedává jasný návod, co si má o postavách myslet. Nedokážu určit, kdo se ve výsledku zachoval jako větší svině. Za jednoznačnou považuji akorát skutečnost, že společnost, ve které by muži a ženy dokázali koexistovat, aniž by se navzájem ohrožovali, představuje nedosažitelnou utopii.

The Beguiled. USA 2017, 94 min. Režie a scénář: Sofia Coppola.

Text obsahuje drobné spoilery.

David Bordwell na svém blogu nedávno zveřejnil text vysvětlující, proč patří thrillery již mnoho let k esteticky nejpodnětnějším žánrům. Dynamický thriller ze světa vysoké politiky Miss Sloane by mohl použít jako ukázku vysoce sofistikovaného vyprávění, které stojí na klasických vyprávěcích principech, ale zároveň klade na pozornost diváka poměrně vysoké nároky. Na rozdíl od filmů, o nichž píše Bordwell, je Miss Sloane, nesmírně napínavá i přes to, že ústředním zločinem není vražda.

Jessica Chastain hraje chladnokrevnou washingtonskou lobbistku Elizabeth Sloane, jež si navenek nikoho a nic nepřipouští k tělu. Ostatní lidé, včetně nejbližších kolegů, jsou pro ni pouhými figurkami na šachovnici, které jí pomáhají přelstít soupeře. Svůj styl hry nám ve zkratce představí hned v úvodním monologu, zdánlivě pronášeném směrem k divákovi (ve skutečnosti její slova patří etické komisi senátu). Podobně jako v Dokonalém triku Christophera Nolana nám ovšem úvodní výzva k větší obezřetnosti nebude moc nápomocná. Ať se hrdinku s pokerovou tváří budete snažit prokouknout sebevíc, nakonec vás stejně převeze. Stejně jako všechny postavy okolo sebe.

Režisér John Madden a debutující (!) scenárista Jonathan Perera na rozdíl od tvůrců filmů jako Podfukáři (2013) nepodlehli touze překvapovat diváka na úkor příběhové logiky a nepomáhají si neférovými úhybnými manévry, které by celou zápletku postavily na hlavu. Nelžou a nevymýšlejí si nemožné (dokonce i švábi s mikrokamerou na zádech jsou dnes realitou), jenom nám zkrátka neříkají všechno. Práce s informacemi je přitom alfou i omegou také pro Elizabeth, která si potrpí na přesných faktech a větu „I don’t know“ nebere za odpověď.

V jednom z mála okamžiků, kdy někomu říká víc než to, co sama chce, aby dotyčný věděl, na sebe Elizabeth prozrazuje, že v životě nezvládla jedinou zkoušku – řidičskou (a proto je auto jediným prostorem, kde sama neřídí, ale nechává se vést). Od té doby je pro ni jakékoliv selhání nepřípustné. Kariérní úspěchy se pro ni staly posedlostí i jediným smyslem existence. Bez práce by její život neměl žádný obsah, v čemž připomíná procedurální thriller 30 minut po půlnoci, v němž si Chastainová zahrála tvrdou kariéristku posedlou stoprocentním výkonem poprvé.

Elizabeth ovšem přes svůj emocionální chlad není ženou nectící žádné morální zásady. Motivace jejího jednání v průběhu celého filmu je jedním z mála zlidšťujících faktorů, které z ní dělají zranitelnou lidskou bytost (společně se skutečností, že nespí, potřebuje k životu sex a jídlo, které bere za stejnou nutnost jako chození na WC). Víc o jejím soukromí však ani vědět nepotřebujeme. Film stojí primárně na příběhu, nikoliv na postavách (jinými slovy je „plot-driven“, nikoliv „character-driven“), jejichž výrazně zredukovaný soukromý život tak neodvádí naši pozornost a nezpomaluje strhující tempo vyprávění.

Film začíná uprostřed vyšetřování Elizabethiných pochybných postupů při získávání hlasů senátorů. Od probíhajícího slyšení se v několika dějových blocích vracíme do stále méně vzdálené minulosti, abychom, alespoň navenek, pochopili, jak se Elizabeth dostala do úzkých (ve skutečnosti je i samotné slyšení součástí jejího plánu). Svědomí se v ní podle všeho hnulo ve chvíli, kdy měla jednomu významnému zástupci NRA pomoct přesvědčit ženy, že puška patří do každé domácnosti. Ačkoliv prosazuje co nejvolnější trh, jsou hranice, které odmítá překročit.

Než aby přijala tuto nabídku, dává výpověď a přijímá pracovní nabídku menší firmy (kterou dostala ještě před tím, než se rozhodla odejít, takže tolik neriskovala), která chce prosadit opak toho, po čem toužil její dosavadní zaměstnavatel – přísnější kontrolu a regulaci střelných zbraní. Jestli vám její počínání zavání osobní pomstou, jste na správné stopě. Osobní rozměr celé záležitosti, kterou lze vnímat i jako boj ženy odmítají jednat stejně bezohledně jako muži (ačkoli tvrdí, že pro ni pohlaví nehraje roli), ale není směrodatný. Elizabeth není tak malicherná, aby se rozhodla jít po krku opravdu mocným rybám jen z ukřivděnosti.

Na základní úrovni vypráví Miss Sloane o střetu dvou znesvářených subsvětů, jejichž obyvatelé sledují stejný cíl – získat na svou stranu dostatek senátorů k prosazení zákona. K podobnému závěru nás navádí střídavé zprostředkovávání informací o dění v obou táborech. Netušíme ovšem, že jedna z postav je nastrčeným krtkem a jistá fakta sděluje jistým lidem s odlišným záměrem, než se dotyční domnívají (případně její počínání nevidíme v úplnosti, ale jen v náznaku, takže jej vyhodnotíme chybně). Teprve v závěru vyjde najevo, že otázka „prosadí zákon/neprosadí zákon“ byla v podstatě jen MacGuffinem, hrdinka sledovala jiný cíl a její zdánlivá chyba byla ve skutečnosti součástí plánu.

Znovu je třeba zdůraznit, že film nám nesděluje nepravdivé informace, pouze vytváří takový (interpretační) rámec, který nás svádí k vytváření mylných hypotéz. Pro zvolenou vyprávěcí strategii tudíž není směrodatné to, co bylo řečeno, nýbrž to, co zůstalo nedořečeno. Zřejmě až během druhého zhlédnutí si budete více všímat mnoha náznaků, že nám bylo něco zatajeno, že zbývá povysvětlit, proč si postavy povídaly zrovna o tomto tématu (k čemu odkazuje narážka na Sokratovy žáky?, proč Elizabeth studuje učebnici pneumologie?). Podobné otázky si přitom kladou i vedlejší postavy, pro které je protagonistka stejně netransparentní jako pro nás.

Syžet s učebnicově načasovanými obraty a dávkování informací à la konspirační thrillery ze 70. let doplňuje chladný vizuální styl současných thrillerů, zpopularizovaný zejména Davidem Fincherem. Mnoho scén se odehrává ve spoře nasvícených interiérech, venku je častěji noc než den, barvy v jednotlivých záběrech jsou sladěné stejně dokonale jako šatník Elizabeth, která dobře ví, kdy praktický kalhotový kostým nahradit nějakým „ženštějším“ modelem. Konzistentní je vedle tónu i konstantně vysoké tempo vyprávění, na němž má vedle hladkých přechodů mezi záběry, střihových sekvencí nebo paralelní montáže podíl i rychlost, s jakou se Jessica Chastain pohybuje a mluví, dávající vzpomenout na hrdinky screwball komedií klasického Hollywoodu (oproti nim preferuje Elizabeth o poznání cyničtější humor).

Maddenův znamenitý thriller, do puntíku naplňující poučku o Čechovově pušce, ve své fascinaci proceduralitou politického vyjednávání připomíná Lincolna od Stevena Spielberga. Zároveň ukazuje, pakliže ji přijmete jako reflexi reálných poměrů ve Washingtonu, že prosazování nepopulárních zákonů stále vyžaduje velké množství kliček a vykonat jednu dobrou věc někdy vyžaduje udělat pár věcí, které tak docela dobré nejsou.

Miss Sloane. USA 2016, 132 min, r. John Madden, s. Jonathan Perer.

„Děti vždycky nedospějí tak, jak bychom si přáli.“

Drama o generačním konfliktu, napsané a režírované jedním z nejvýraznějších japonských tvůrců posledních let Hirokazuem Koreedou se odehrává během jednoho letního dne v domě Jokohamových. Kvůli uctění památky prvorozeného syna, který před 15 lety utonul, přijela za rodiči jejich dcera s rodinou i jejich druhý syn s novou manželkou a jejím potomkem.

Nenápadné mistrovské dílo na pomezí Čechova (jeden den, jedna rodina, jeden dům, dlouho se zdánlivě nic podstatného neděje) a Ozua (zejména Příběh z Tokia, ale také další jeho dramata obyčejných lidí neboli „šomin geki“). Still Walking je zároveň moderním filmem pro svůj ambivalentní postoj k postavám (všech generací) i k tradicím (které je dobré dodržovat, ale neměly by nám bránit v rozvoji). Tón je méně melancholický než u Ozua a konec nelze označit za dvakrát smířlivý.

Smyslem Still Walking ovšem není nalézt během víkendového setkání rodičů a dětí řešení – překonat rodinné křivdy, znovu nalézt společnou řeč, zacelit otevřené rány (vyrovnávání se s absencí někoho blízkého je jedním z leitmotivů Koreedovy tvorby). Hirokazu Koreeda vytváří s trpělivostí mistra mnohovrstevnatý portrét složitých rodinných vztahů, v nichž se na konci filmu budete perfektně orientovat, protože s většinou členů rodiny strávíte dostatek času a poznáte jejich chování v rozličných situacích.

Film přes neobyčejnou formální preciznost, pozvolný rytmus – udržovaný atmosféru letního dne dokreslujícími prostřihy na jedoucí vlak, mraky na obloze nebo kvetoucí strom (tzv. „pillow shots“) – a zaměření na drobné všednodenní radosti (v duchu japonského konceptu „mono no aware“) není na okamžik strnulý, jenom svou dynamiku nezakládá na vypjatých hádkách a dějových zvratech, ale na přirozených dialozích a podprahovém napětí. Napětí mezi minulostí a přítomností, veřejným a soukromým, rodiči a dětmi.

Koreeda rodinné vztahy nahlíží z různých hledisek (otec, matka, syn) a tomuto zdrženlivému přístupu, ponechávajícímu postavám i divákovi poměrně velkou svobodu, odpovídá také styl dlouhých celkových a postupně „zalidňovaných“ záběrů s ozuovsky nízko umístěnou kamerou, několika plány akce a vícero paralelně probíhajícími konverzacemi (přičemž o dalším dění jsme zpravováni alespoň prostřednictvím zvuků a hlasů mimo obraz).

To, co bylo, ale už více nebude, je – jako ve většině Koreedových filmech – zpřítomňováno především jídlem (jeho přípravou, konzumací a hovory o něm), ale dále také rodinnými historkami, návštěvou hřbitova, prohlížením alb s fotografiemi (z fotografie veškeré dění pozoruje také nejstarší syn), žluťáskem nebo přítomností nemotorného mladíka, kterému zesnulý syn zachránil život (k neskrývané nelibosti otce a matky, kteří alespoň mají koho nenávidět).

Bez poskvrny nejsou ani děti, příliš zaujaté svou vlastní budoucností, ani rodiče, stále žijící v minulosti. Ústřední postavou, okolo které se většina filmu točí, která udává rytmus celého dne a podněcuje generační neshody mezi rodiči a dětmi, je v podstatě nepřítomný starší syn, který před lety utonul.

Podobně podstatnou „postavou“, jejíž stav zrcadlí vztahy mezi postavami i jejich životní situaci, je samotný dům. Rjota do něj jako černá ovce rodiny pro svou neobvyklou výšku nepasuje, připomínkou stárnutí rodičů je madlo u vany (nainstalované poté, co otec upadl) a odpadávající kachličky v koupelně. Dům se tak paradoxně mění výrazněji než postavy, opakující dokola tytéž chyby (např. Rjotovo závěrečné uvědomění si, že mu to „vždycky dojde pozdě“, které lehce a dojemně shrnuje celý film) a žijí v neměnném rytmu (jak dokládají opakující se záběrové kompozice).

Velký význam má rozčlenění vnitřního prostoru domu podle funkcí, jimž jednotlivé místnosti slouží nebo umístění figur v jednotlivých plánech záběru. Když budete drobná gesta, nenápadné akce a letmé pohledy, jimiž spolu postavy komunikují, pozorovat dostatečně bedlivě, možná se pro vás Still Walking stane ve své zdánlivé jednoduchosti nejen mimořádně komplexním vyjádřením pocitu ztráty, ale také důvodem, proč konečně navštívit vlastní rodiče.

Téma rozloučení s těmi, kdo nás opustili coby podmínky toho, abychom mohli pokračovat ve svém životě, je nenásilně otevřeno hned v úvodu příhodou se školním králíkem a dopisem na rozloučenou. Se smrtí bližního se nejlépe dokázala smířit Rjotova nová manželka, které s překonáním traumatu pomohl její syn, který jí muže připomíná. V souladu s (anglickým) názvem filmu pokračuje v chůzi, netočí se v kruzích jako ostatní.

Běh času nezastavíme. Je proto dobré si jej uvědomit dřív, než bude na splnění stále odkládaných plánů (typu společně návštěvy fotbalového zápasu) pozdě. Koreedovy přirozeně plynoucí filmy, teprve v jejichž závěru vám zpravidla dojde, kolik podstatného se toho v nich stalo, vás k tomuto důležitému uvědomění si dokážou přimět bez jakéhokoliv nátlaku. Jestli se vám bude líbit Still Walking, podívejte se také na Po bouři , což je v podstatě nepřímé pokračování.

Aruitemo aruitemo. Japonsko 2008, 114 min, režie a scénář: Hirokazu Koreeda.