Poddat se autoritě – Tiché doteky

Posted: 14. 10. 2019 in recenze

V hlavní soutěži karlovarského festivalu letos chyběl český zástupce. Zvlášť překvapující je tato skutečnost po zhlédnutí dlouho vznikajícího a dlouho doznívajícího snímku absolventa FAMU Michala Hogenauera, který se musel spokojit s vedlejší sekcí Na východ od Západu. Pro své kvality by se ale mohl poměřovat s tituly, které v minulosti obdržely Křišťálový glóbus.

Tiché doteky vznikaly nesnadno a dlouho, jejich geneze zabrala takřka sedm let. Režiséra Michala Hogenauera po premiéře jeho středometrážního studentského filmu Tambylles, uvedeného v Cannes, oslovil producent Petr Oukropec. S ním se pustil nejprve do přípravy příběhu z dětského tábora. Pak ale získal finance na jiný námět. Aby jej dokázal náležitě zpracovat, rozhodl se důkladně zmapovat danou problematiku. Současně se učil, jak napsat kvalitní scénář. Během rešerší narazil na podivnou náboženskou komunitu, ke které posléze zaměřil většinu své pozornosti.

Závěrečné titulky filmu na první pohled nejsou ničím zvláštní. Jména členů štábu vidíme napsána bílým písmem na černém pozadí a podtrhnutá tlustou bílou čárou. Postupně je ale zřejmější, že ony čáry nejsou vodorovné, nýbrž lehce vychýlené. V jiném filmu by šlo o zanedbatelný detail. Hogenauerův debut je ovšem dílem vyznačujícím se tak přísnou režijní kontrolou nad jednotlivými složkami, že se i grafické pojetí závěrečných titulků nabízí vnímat jako součást promyšleného konceptu a doklad ojedinělé formální kázně.

Stejné jako čáry podtrhující jména tvůrců, tedy navenek všední, ale při bližším pohledu od veškerých norem odchýlené, jsou také postavy nelehko zaškatulkovaného filmu. V „normálním“ světě příběh alespoň zpočátku ukotvuje mladá Češka Michaela (Eliška Křenková), která jako au-pair přijíždí do dobře situované rodiny v blíže nespecifikované západoevropské zemi. Dívka otevřená novým zkušenostem a zážitkům rozhodně není připravena na řád, jemuž se v klaustrofobním prostoru luxusní vily s rozlehlou zahradou bude muset podřídit.

Postupné přijetí pravidel příčících se našemu individuálnímu nastavení je společně s banalitou zla a nenápadnou manipulací jedním z ústředních motivů Tichých doteků. Univerzalitě otázek, které film nastoluje, odpovídá neurčitá psychologická charakterizace hlavní hrdinky, která je pro Hogenauera především vyjádřením určitého postoje ke světu. Jeho proměna pod vlivem okolního prostředí pak tvoří osu vyprávění. Oproti thrillerům ovšem není vyjadřována náhlými dějovými zvraty a vršením šokujících odhalení. Probíhá pomalu a zároveň s mrazivou samozřejmostí.

První, o co hrdinku její noví zaměstnavatelé připraví, je její jméno. Nehledě na její nelibost ji přejmenují na Miu. Jména jsou ovšem ve světě, v němž se Míša snaží zorientovat (ale ve skutečnosti je stále ztracenější), stejně zaměnitelná jako jejich nositelé. Ani chlapec, o kterého se má starat a zároveň si od něj držet odstup, se možná původně nejmenoval Sebastian. Jeho prázdný pohled je pak důsledkem výchovy proměňující člověka v mechanicky jednající bytost, jejíž život řídí přísný program. Stanovené jsou čas i skladba snídaně, příchody a odchody z domu. Po sebemenším porušení pravidel následuje trest.

Míša tento odlidštěný výchovný model přirozeně odmítá přijmout. Do stroze zařízeného domu, v němž vše plní jasně stanovenou funkci, naopak vnáší jiné barvy než jsou různé odstíny šedé. Její červené tričko, mikina nebo kartáček na zuby, navracející život tam, odkud byl odstraněn, představují tichý projev vzdoru. Třebaže se písemně zavázala k dodržování pravidel, zcela se jim podřídit nehodlá. Kvůli tomu, aby si udržela přízeň rodičů, ale stejně pozvolna přejímá jejich způsob uvažování a uchyluje se k činům, které pro ni dosud byly nepřijatelné. Sama začíná zosobňovat autoritu, které se dříve vzpírala.

Hogenauerův film je stejně chladný a málo sdílný jako většina postav. Častěji než herce nechává promlouvat mizanscénu. Předměty mimoděčně umístěné v zadních plánech záběrů předjímají budoucí dění a zrcadlí stav a situaci hlavní hrdinky. S tím, jak Michaela, přichází o veškerou substanci a stává se pouhým odrazem vnějšího tlaku, proměňuje se také barevná paleta scén, kostýmy postav nebo způsob, jak jsou snímány (od subjektivních záběrů k odtažitému snímání skrze okna domu nebo autobusu).

K tomu, abychom si jednotlivé záběry důkladně prohlíželi a hledali v nich vodítka k pochopení příběhu, jsme vedeni i tím, jak nizozemský kameraman Gregg Telussa komponuje záběry. Kamera se jen ve výjimečných momentech vzdoru proti zavedenému systému pohybuje se stejnou volností jako postavy. Převažují delší záběry se sotva postřehnutelným přerámováváním, navozující dojem, že sledujeme statické malby. Podobným minimalismem jako vnitrozáběrová dramaturgie se vyznačuje herectví Elišky Křenkové. Důležitější než její záměrně nečitelný výraz je způsob, jakým je v různých částech příběhu zabírána nebo jak se pohybuje prostorem (v jedné z posledních scén připomíná svým pohybem robota, kterého vidíme i coby jednu z mála hraček v Sebastianově pokoji).

Tím, že k lidem přistupuje jako k subjektům klinické studie, s nimiž se divák nemá šanci identifikovat, prozrazuje Hogenauer svůj obdiv k podobně odtažitým filmům Michaela Hanekeho, Yorgose Lanthimose nebo Rubena Östlunda. Podobně jako tvorba uvedených filmařů, také Tiché doteky obsahují prvky velmi suchého humoru a bizarní setkání, která sice zvrstvují ústřední téma, ale z vyprávění vybočují a později nejsou nijak vysvětlena. Hogenauerův způsob vyprávění celkově není příliš komunikativní. Množství podstatných informací drží pod pokličkou až do samého závěru.

Řada výpustek jednak zostřuje naši pozornost, znejišťuje nás a činí Tiché doteky záludně nepředvídatelným, ale také vytváří natolik široké interpretační pole, až se dostavují pochyby, jestli autor nezašel ve své neochotě k doslovnosti příliš daleko a nenatočil film, který ve výsledku sděluje především to, co si do něj konkrétní divák dosadí (časté je např. čtení příběhu jako výpovědi o střetu Východu a Západu). Nejsem si jist, zda režisér dokázal vybalancovat poměr mezi tím, jak nám říct dost, abychom chtěli vědět víc, ale zároveň ne tolik, abychom věděli něco „definitivního“, film rozděluje publikum. Jisté ovšem je, že tato nejasnost a neuchopitelnost činí sledování Hogenauerova formálně ojediněle ukázněného debutu zároveň podnětným i frustrujícím.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.