Archiv Leden, 2013

Sádrová krychle 2012

Posted: 27. 1. 2013 in událost, žebříčky

Úvodem pár obecnějších poznámek k tomu, co se loni objevilo v našich kinech a přehrávačích. (1)

  • Rok promarněných šancí, který začal předoscarovým střízlivěním (Děti moje, Černobílý svět), pokračoval zjištěním, že na domácí scéně se od normalizace stále mnoho nezměnilo (Probudím se včera); že kvůli kvalitní animaci (Piráti!) a invenční filmařině (Tady to musí být) netřeba cestovat do Států, jejichž produkty v naší distribuci oslňují zejména efektností vizuálních efektů (Avengers, Temný rytíř povstal); že nejlepší satiru americké demokracie může z podstaty věci natočit jedině Angličan (Diktátor); že červen distributoři vycpali dostatečně mizernou nabídkou premiér, aby se všichni studující cinefilové mohli bez výčitek věnovat zkouškám; že Woody Allen by udělal lépe, kdyby na svých výletech po Evropě netočil filmy (Do Říma s láskou); že v Hollywoodu stále neznají rčení „v nejlepším je dobré přestat“ (Muži v černém 3, Bourneův odkaz); že Bond se serióznímu filmovému umění rychle blíží (Skyfall) a Hollandová pomalu vzdaluje (V temnotě) a že nic lepšího než Cestu na Měsíc už stejně nikdy nikdo nenatočí.
  • Marná snah udělat z diváků čtenáře – mnoho loňských premiér doprovodilo knižní vydání předlohy s filmovou obálkou (Hugo a jeho velký objev, Jeden musí z kola ven, Muži, kteří nenávidí ženy, Žena v černém, Nebezpečná metoda, Černobílý svět, Koupili jsme ZOO, Cosmopolis, Divoši, Argo, Atlas mraků). Chápu marketingovou podstatu tohoto kroku, ale kolik lidí bude mít po zhlédnutí filmu chuť přečíst si totéž znovu na papíře? Nevyplatilo by se více vydání s delším, alespoň měsíčním předstihem?
  • Množství filmů podle knižních předloh (dále třeba Anna Karenina nebo Hunger Games) je zároveň jednou z indicií menšího počtu původních námětů. Tou další budiž oživování osvědčených hrdinů a hrdinek původu komiksového (Spider-Man), filmového (muži v černém), folkloristického (Sněhurka) nebo televizně-seriálového (21 Jump Streeet, Okresní přebor, Temné stíny). Nemluvě o převádění starých hitů do 3D (Titanic).
  • V Hollywoodu pokračovaly návraty do (alespoň navenek) bezproblémových 80. let, do doby relativní ekonomické a politické stability, ať přepracováním konkrétních látek z té doby (21 Jump Street), vypůjčením tehdejších songů (Rock of Ages) nebo resuscitací určitého žánrového modelu (přímočará akce Expendables: Postradatelní 2).
  • Ještě nostalgičtější byly filmy oslavující počátky kinematografie. Buďto stylem (The Artist, Atlas mraků, pokud jej budeme vnímat jako moderní Intoleranci), nebo obsahem (Hugo a jeho velký objev), každopádně způsobem atraktivním pro současného diváka, což platilo rovněž pro monumentální výpravu do filmových dějin The Story of Film: Odyssey.
  • Oživovací módě neunikla ani Marilyn Monroe (Můj týden s Marilyn), Edgar Alan Poe (Havran) nebo Abraham Lincoln (Abraham Lincoln: Lovec upírů). Zatímco herecká legenda se dočkala poměrně důstojné mramorizace (víc to v témže filmu schytal sir Laurence Olivier), slavný spisovatel a prezident byli donuceni páchat věci, které z nich nejspíš měly učinit cool popkulturní ikony. Jako kdyby se v éře parodií a pastišů nikdo neobtěžoval vymýšlet originální nové hrdiny, kteří by nijak neodkazovali k dílům dříve vzniklým (původní není ani John Carter a Prometheus se tváří jako pokračování Vetřelce).
  • Originalitu s diváckou vstřícností dokázali podle mne skloubit jenom dva autorští režiséři a jeden nekompromisní komik: Wes Anderson (Až vyjde měsíc), Steven Soderbergh (Zkrat, Bez kalhot), Sacha Baron Cohen (Diktátor).
  • Přišlo, že filmy méně než v předchozích letech reflektovaly probíhající krizi politiky, ekonomiky a lidských hodnot (výjimkou budiž Bez kalhot, Den zrady, Stud nebo Temný rytíř povstal) a více se snažily nabídnout únik do jiného světa. Světa řízeného zjednodušenými melodramatickými pravidly (Černobílý svět, Lov lososů v Jemenu, Báječný hotel Marigold, Navždy spolu, Nedotknutelní), světa vizuálně posazeného někam mezi sen a realitu (Pí a jeho život, Divoká stvoření jižních krajin, stylem technicolorových hollywoodských velkofilmů inspirovaný Válečný kůň), světa, v němž vlastně o nic nejde, protože vše je jenom jako (Sedm psychopatů).
  • Poměrně výstižně dokázaly současnost paradoxně okomentovat filmy zasazené do minulosti (Země bez zákona) nebo budoucnosti (Looper), v nichž jsou v krajních polohách uplatňována velmi současná pravidla trhu.
  • Dobrých žánrovek v našich kinech nebylo uvedeno mnoho. Horory by distributoři konečně mohli začít ve větším počtu kupovat třeba ze Španělska (Zatímco spíš) a namísto tuctových francouzských akcí se známými jmény (96 hodin: Odplata) zariskovat s méně ambiciózní, ovšem nepřetržitou akční jízdou (Limit).
  • Také komedie, které ohrané schéma jen nepřebírají, ale nápaditěji s ním pracují, byly příznačně „uklizeny“ rovnou na video (Znovu a jinak, Zásnuby na dobu neurčitou). Stejný osud, navíc až po nátlaku diváků, potkal solidní sportovní drama Warrior, a jen tak tak mu unikli Nedotknutelní. V obou případech zřejmě sehrála zásadní roli ČSFD. Neboť řídí-li se někdo hodnocením uživatelů této databáze, jistě bude přinejmenším zvědav, čím si ten který titul vysloužil devadesát procent. Bylo by nicméně fajn, kdyby distributoři dokázali lépe předvídat a nečekali až na nakopnutí od diváků, přicházející zpravidla po uvolnění kvalitní pirátské kopie filmu na internet, s nímž lákavost návštěvy kina logicky klesá.
  • Nejinspirativnější kino-zážitky roku 2012 sice byly spjaty s osvědčenými jmény (Cronenberg, Scorsese, Fincher, Spielberg, Soderbergh, Anderson, Mendes, Polanski, Sorrentino), stejně tak zážitky nejvíce ubíjející (opět Cronenberg, Allen, Sláma), ale příslibem do budoucna bylo několik pozoruhodných, jakkoli ne ve všech ohledech vyladěných debutů (Ben Zeitlin, Maja Milos, Seth MacFarlane). Těžko ale přemoct tušení, posílené třeba jen letmým prolétnutím některých zahraničních ne-mainstreamových žebříčků nejlepších filmů, že kvalitních debutů vzniklo podstatně více, než kolik jich bylo uvedeno do naší distribuce. Při takovémto vývoji internet zvítězí dříve, než bude v Česku dovršena digitalizace kin.

nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Christoph Waltz (Bůh masakru)

nejlepší střih
Kirk Baxter, Angus Wall (Muži, kteří nenávidí ženy)

nejlepší soundtrack orchestrální
Alexandre Desplat (Až vyjde měsíc)

nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Charlize Theron (Sněhurka a lovec)

nejlepší akce/thriller
Muži, kteří nenávidí ženy

nejlepší vizuální efekty
Temný rytíř povstal

nejlepší animovaný
Raubíř Ralf

nejlepší výprava
Anna Karenina

nejlepší sci-fi/fantasy/horor
Avengers

nejlepší song
Touch the Sky (Rebelka)

nejlepší komedie/muzikál
Diktátor

nejlepší kamera
Sean Bobbitt (Stud)

nejlepší zvířecí herecký výkon
Richard Parker (Pí a jeho život)

nejlepší scénář
Diablo Cody (Znovu a jinak)

nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Michael Fassbender (Stud)

největší opruz
Probudím se včera

nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Leila Hatami (Rozchod Nadera a Simin)

nejlepší režie
Martin Scorsese (Hugo a jeho velký objev)

nejlepší filmové scény
Bůh masakru (můj Kokoschka)
Diktátor (vyhlídkový let)
Hugo a jeho velký objev (sestřih Meliésových filmů)
Skyfall (M cituje Tennysona)
Tady to musí být (This must be the place)

TOP 20

  1. Skyfall
  2. Hugo a jeho velký objev
  3. Tady to musí být 
  4. Bůh masakru
  5. Avengers
  6. Stud
  7. Muži, kteří nenávidí ženy
  8. Jeden musí z kola ven
  9. Diktátor
  10. Zkrat
  11. Rozchod Nadera a Simin
  12. Až vyjde měsíc
  13. Bez kalhot
  14. Temný rytíř povstal
  15. Nebezpečná metoda
  16. Znovu a jinak
  17. Válečný kůň
  18. Faust
  19. Klip
  20. Sedm psychopatů

________________________________________________________________

(1) Čím pochopitelně míním legálně zakoupená DVD/BD, jakkoli bylo na těch podomácku vypálených bezpochyby možno vidět mnoho jiných, mnohem lepších filmů.

Reklamy

Chvála kritiků

Posted: 23. 1. 2013 in aktualitka, co píší jiní

V sobotu by měly být vyhlášeny letošní Ceny české filmové kritiky. Považuji je za mnohem směrodatnější ocenění než medializovanější České lvy. Jakkoli si u mnohých hlasujících můžeme klást otázku, nakolik jde skutečně o filmové kritiky, díky snaze o transparentnost si po oznámení výsledků každý může prohlédnout, jak hlasoval právě a pouze jeho oblíbenec. Mne konkrétně bude zajímat přednostně stanovisko těchto osobností:

Bláhová Jindřiška – současná šéfredaktora Cinepuru, jediného českého filmového periodika, kterému se daří skloubit čtivost s pronikavou analytičností a názorovou netuctovostí, ukázkou čeho mohou být právě texty od Bláhové, jinak píšící také pro Hospodářské noviny, jež se jako poslední z tuzemských deníků filmem zaobírají pravidelně a seriózně (s výhradami lze doporučit ještě recenze Ondřeje Štindla v Lidových novinách, v jejichž sobotní příloze se čas od času objeví obsáhlejší filmový příspěvek např. od Aleny Prokopové)

Blažejovský Jaromír – pedagog specializující se na východní kinematografie, spirituální film a (pozemšťanskou) normalizační produkci; o filmech nepíše do volně přístupných periodik často (opět hlavně Cinepur), jeho texty o filmové normalizaci (v Cinepuru 21 a knize Český filmový plakát) však považuji za nejpřínosnější shrnutí dané problematiky (Hulíkova kniha jde spíše po jednotlivých osobnostech a nezaobírá se celým obdobím)

Fila Kamil – odvážný filmový kritik, který se nebojí emoce rozviřujících témat (např. hledání paralel mezi současnou a normalizační komediální tvorbou), neopomíjí dalekosáhlejší souvislosti a nebojí se o žánrovkách psát se stejnou vážností jako o „velkém umění“; řekl bych, že jako jeden z mála zdejších autorů chápe pravou úlohu uměleckého kritika, který by neměl jen konformně opisovat PR texty, ale podněcovat k veřejné diskuzi

Fuka František – filmovým odborníkem není a nijak se tím netají (kéž by stejnou upřímnost projevili jiní hlasující, kteří si na odborníky naopak již mnoho let hrají), málokdo ale dokáže psát o filmech tak vtipně (a většinou platí „tím víc art, tím víc humoru“); maximální upřímnost, minimální politická (či jiná) korektnost, v jistém ohledu ještě odvážnější autor než Fila

Prokopová Alena – autorka několika filmových knih (jejichž nelehký vznik dobře vypovídá o bídné pozici filmového psaní u nás), filmová kritička s velmi solidním kulturním přehledem, která dokáže vyhmátnout to pozoruhodné ve filmu prakticky kteréhokoli žánru a navíc autorka šperků, které jsou (jak vídávám na vlastní oči) nádhernou ozdobou každé filmumilovné bytosti ženského pohlaví

Schmarc Vít – aka Marigold na ČSFD; člověk, který rozhodně rozumí filmům, které umí uchopit nejen z hlediska ideologického (jak dokázal mj. v jednom z nejzdařilejších příspěvků ve sborníku Film a dějiny 3) a své názory dokáže vyargumentovat čtivě a bez toho, aby se pouštěl do hloubkových filmovědných analýz; společně s Alešem Stuchlým a Danem Řehákem je radost ho poslouchat v Čelistech na radiu Wave, což zpravidla bývá neuvěřitelná smršť ujetého humoru a velmi trefných postřehů k novinkám v kinech

Věřit jistě lze také úsudku Aleše Stuchlého (Cinepur), Antonína Tesaře (A2) nebo Evy Zaoralové (Film a doba). Ostatní neuvádím buď pro to, že jejich texty dostatečně neznám, či dokonce ani nevím o tom, že by o filmech psali, nebo mi jejich názory přijdou tuctové, málo kritické, málo k věci, psané mnohdy více pro potěchu distributora/producenta než pro obohacení čtenáře. Zkrátka je nepovažuji za opravdové filmové kritiky, ani za jejich pravý a přiznaný (a tím zábavný) opak.

Filmy, z nichž jsem letos vybíral (podmínkou česká kino/DVD/BD premiéra v roce 2012): 2 dny v New Yorku, 21 Jump Street, 96 hodin: Odplata, Abraham Lincoln: Lovec upírů, Andělský podíl, Anna Karenina, Argo, Atlas mraků, Avengers, Až vyjde měsíc, Báječný hotel Marigold, Bez kalhot, Bohémský život, Bůh masakru, Caesar musí zemřít, Cosmopolis, Černobílý svět, Čtyři slunce, Den zrady, Děti moje, Diktátor, Divoká stvoření jižních krajin, Divoši, Do Říma s láskou, DONT STOP, Druhá šance, Expendables: Postradatelní 2, Faust, George Harrison: Living in the Material World, Hasta la vista!, Havran, Holky na tahu, Hugo a jeho velký objev, Hunger Games, Iron Sky, Jeden musí z kola ven, John Carter: Mezi dvěma světy, Klip, Kluk na kole, Konfident, Konspirátor, Kontraband, Koupili jsme ZOO, Křtiny, Ladíme!, Le Havre, Limit, Looper, Lov lososů v Jemenu, Love, Lurdy, Máme papeže!, Margin Call, Méďa, Ministr, Moje letní prázdniny, Můj týden s Marilyn, Musíme si promluvit o Kevinovi, Muži v černém 3, Muži, kteří nenávidí ženy, Navždy spolu, Nebezpečná metoda, Nedotknutelní, Nepřítel pod ochranou, Neřízená střela, Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka, Patrola, Perfect Sense, Pí a jeho život, Piráti!, Podivuhodná cesta, Pomáhat a chránit, Probudím se včera, Prometheus, Raubíř Ralf, Rebelka, Rock of Ages, Rozchod Nadera a Simin, S ledovým klidem, Sedm psychopatů, Sinister, Skyfall, Sněhurka a lovec, Soukromý vesmír, Stud, Tady to musí být, Temné stíny, Temný rytíř povstal, The Amazing Spider-Man, The Artist, The Story of Film: Odyssey, Titanic 3D, Tohle je válka!, Urbanized, V temnotě, Válečný kůň, Věra 68, Vrtěti ženou, Warrior, Zásnuby na dobu neurčitou, Zatímco spíš, Země bez zákona, Zkrat, Znovu a jinak, Železná lady, Žena v černém

KATEGORIE HERECKÉ

nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Benedict Cumberbatch (Jeden musí z kola ven)
Philip Seymour Hoffman (Den zrady)
Christoph Waltz (Bůh masakru)

nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Bérénice Bejo (The Artist)
Judi Dench (Skyfall)
Chloë Grace Moretz (Hugo a jeho velký objev)
Charlize Theron (Sněhurka a lovec)
Kate Winslet (Bůh masakru)

nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Sacha Baron Cohen (Diktátor)
Michael Fassbender (Stud)
Gary Oldman (Jeden musí z kola ven)
Sean Penn (Tady to musí být)
Channing Tatum (Bez kalhot)

nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Leila Hatami (Rozchod Nadera a Simin)
Meryl Streep (Železná lady)
Charlize Theron (Znovu a jinak)

nejlepší zvířecí herecký výkon
Uggie (The Artist)
Ted (Méďa)
Richard Parker (Pí a jeho život)

ŽÁNROVÉ KATEGORIE

nejlepší animovaný
Piráti!
Raubíř Ralf
Rebelka

nejlepší akce/thriller
Muži, kteří nenávidí ženy
Temný rytíř povstal
Zkrat

nejlepší komedie/muzikál
Bůh masakru
Diktátor
Sedm psychopatů

nejlepší sci-fi/fantasy/horor
Avengers
Looper
Sinister

TECHNICKÉ KATEGORIE

nejlepší kamera
Sean Bobbitt (Stud)
Hoyte Van Hoytema (Jeden musí z kola ven)
Janusz Kaminski (Válečný kůň)
Seamus McGarvey (Anna Karenina)
Robert Richardson (Hugo a jeho velký objev)

nejlepší vizuální efekty
Avengers
Hugo a jeho velký objev
Muži v černém 3
Pí a jeho život
Temný rytíř povstal

nejlepší výprava/kostýmy
Anna Karenina
Jeden musí z kola ven
Válečný kůň

nejlepší střih
Atlas mraků
Hugo a jeho velký objev
Muži, kteří nenávidí ženy

HUDBA

nejlepší soundtrack orchestrální
Až vyjde měsíc
Divoká stvoření jižních krajin
Stud


nejlepší song

Pi’s Lullaby (Pí a jeho život)
Skyfall (Skyfall)
Touch the Sky (Rebelka)

HLAVNÍ KATEGORIE

nejlepší scénář
Wes Anderson (Až vyjde měsíc)
Diablo Cody (Znovu a jinak)
Martin McDonagh (Sedm psychopatů)
Yasmina Reza (Bůh masakru)
Steven Soderbergh (Bez kalhot)

nejlepší režie
Tomas Alfredson (Jeden musí z kola ven)
Sam Mendes (Skyfall)
Steve McQueen (Stud)
Martin Scorsese (Hugo a jeho velký objev)
Paolo Sorrentino (Tady to musí být)

největší opruz
Cosmopolis
Čtyři slunce
DONT STOP
Holky na tahu
Probudím se včera

Výsledky za týden a jeden den.

Také první týden nového roku se ještě nesl v převážně retrospektivním duchu. Zveřejněny byly nepřekvapující nominace na Ceny české filmové kritiky, Deník Referendum poreferoval o nejlepších loňských dokumentech, osobní žebříček  filmových vrcholů a pádů zveřejnil na stránkách ČT Michal Šobr a zcela předvídatelné není ani Redakční bilancování na 25fps. Aktuálně publikovalo výběr ze zahraničních výběrů nejlepších filmů loňska (poměrně zásadní Sight and Sound chybí, ČSFD nesmyslně přebývá) a alternativu ke všem těmto žebříčkům a výročním anketám se na svém blogu – nepřekvapivě pod vlivem Bordwella a Thompsonové – rozhodnul vytvořit Douglas.  Vzpomínalo se také na osobnosti, které do roku 2013 nevkročily nejšťastněji (což je, pravda, hodně blbý eufemismus pro „zemřely“). Nekrologu se dočkal pro česká média dosud v podstatě neexistující Paulo Rocha i filmový archivář Karel Čáslavský. Posmrtné objevování a doceňování dlouho ignorovaných významných filmařů ovšem není pouze českou specialitou, jak jsem se přesvědčil při nedávném dohledávání anglicky psaných nekrologů Chrise Markera (o jehož úmrtí mimochodem z českých zpravodajských webů obsáhleji referoval jenom ihned).

Objevily se ale i texty orientované do budoucna, například reakce na zveřejnění line-upu festivalu v Sundance nebo představení letošní nabídky Projektu 100. Dvou recenzí, na ihned a na Aktuálně, se od dvou prověřených autorů (Bláhová, Kokeš) se dočkal Jack Reacher, o Frankenweeniem se na svém blogu (původně na serveru Lidových novin) rozepsala Alena Prokopová.  Hlavním zdrojem textů něčím objevných byl pro tento týden filmový magazín Fantom, na němž se již v neděli objevil tématický blog věnovaný řecké nové vlně – inspirativní čtení, ať už si o těchto „módních vlnách“ myslíte cokoli. Toliko souhrn toho pozornosti hodného, co se během minulých 7 dnů v souvislosti s filmem objevilo na českém internetu. Pokud jsem podle vás něco zajímavé opomenul, což nepochybně opomenul, neváhejte mi dát vědět.

Nepříliš potěšující vzorek internetových recenzí na poslední Burtonův film potvrzuje známou pravdu o tom, jak snadné a svůdné je vydávat se za filmového odborníka (nebo alespoň recenzenta).

Kultura21
Inženýrku Olgu Koníčkovou Frankenweenie šokoval svou černobílostí. Mno, bývaly časy, kdy filmy ani jinak nevypadaly. Autorka má bezpochyby pravdu, když rezignovaně konstatuje, že s dvoubarevností snímku divák nic nenadělá. Stejně jako nebohý čtenář tohoto paskvilu zřejmě nic nenadělá s tím, o jak komicky špatný text se jedná. Recenze, přesněji převyprávění děje s přilepeným procentuálním hodnocením na konci, vyniká velmi divokou stylistikou, která svědčí spíše o neschopnosti uhlídat si srozumitelnost vět, než o básnickém nadání („Přelétne jiskra mezi nimi“), gramatickými nesmysly (vědecká soutěž se těžko vyhlásí, nanejvýš může být vyhlášena) i přemírou překlepů a chybějících slov („Sparkyho vždy odvede dvorek se psí boudou“, „seznámí skrze díru plotu“). Je zaplevelen banálními sděleními („Láska psí se projevuje očicháváním“) a vyjádřeními myšlenkových pochodů, které si autorka mohla nechat pro sebe („No, je to tak, s tím nic nenaděláme.“, „A teď to začne.“). Soudnost v tomto případě chyběla jak autorce textu, tak správci webu, který literární výplod na úrovni nižšího stupně základní školy v dané podobě dovolil zveřejnit.

K filmu
Recenze začíná ostrým odsouzením Burtonova předchozího filmu a v podobně zaujatém duchu se nese i zbytek textu. Čtyřiapadesátiletý Burton je označen za senilního tvůrce, který ztratil talent (jak se ztrácí nadání?) a nad svou tvorbou už zřejmě ani nepřemýšlí. Škoda té vyhrocenosti, která odrazuje od dalšího čtení, protože v následujících odstavcích se dočkáme i několika výstižných postřehů o rozbujelosti popkulturních odkazů v současné kinematografii nebo o (ne)smysluplnosti stereoskopického formátu v případě černobílého filmu. Chtělo by to méně útočnosti a více fakt, neboť takhle jde autor sám proti sobě – budí dojem Burtonova zhrzeného fanouška, jednoho z těch lidí, které sám označuje za intelektuálně líné.

Filmweb
Recenze obsahuje pár zajímavých informací o produkci filmu a pár užitečných ohledně jeho uvádění v českých kinech (dobrá viditelnost titulků, původní znění), v poměrně stručné hodnotící části se ale dopouští zbytečné paušalizace („Z Frankenweenieho nebude tolik lidí nadšených jako z Mrtvé nevěsty Tima Burtona“).

FanMovie
Rovněž tento text pracuje s představou určitého vzorového diváka, za něhož autor sebevědomě promlouvá („a vy pořád jenom čekáte, kdy konečně roztomilého pejska jménem Sparky zajede auto“, „Z letargie vás vytrhne“). Současně se pouští na tenký led autorského záměru, když se domnívá, že ví, „jaká by měla být pointa“ určité scény. Zarážející jsou nedomyšlená, v neredigovaných internetových textech všeho druhu bohužel poměrně častá slovní spojení. Není mi jasné, jakým způsobem mohou být rozvíjený figury z původního kraťasu (když už, tak jejich dějové linie), nebo si představit za „lehce nadprůměrným dojmem“ z celého filmu.

Fandime filmu
Pakliže správně chápu význam slova „médium“, přechod od hraného k animovanému filmu nelze chápat jako změnu média, jak uvádí autor, pouze jako změnu reprezentační techniky v rámci téhož (filmového) média. Znovu se dozvíme, čeho si bude všímat divák, namísto toho, aby recenzent psal sám za sebe, znovu si můžeme obohatit slovník o několik prapodivných spojení („nevalná spokojenost“) a nechybí ani velmi populární, velmi obehraná gastro-přirovnání (nutno však uznat, že kombinaci rohlík+kaviár nelze odepřít jistou míru zábavné obskurnosti). Stejně jako většina ostatních recenzí, také tato vnímá silnou autobiografičnost filmu s mnoha seberefenčními odkazy jako Burtonovo sebe-vykrádání, nikoli jako Frankenweenieho přednost. Tim se holt bude muset snažit víc, aby jej fanoušci opět začali brát vážně. Anebo toto nepochopení svědčí o nepochopení skutečných kvalit filmu, který díky tomu funguje jako filtr oddělující skutečné burtnofily od rádoby fanoušků?

Červený koberec
Kábrtova recenze se už už dobírá k podstatě věci, k tomu, co Frankenweenieho činí v rámci posledních Burtonových filmů výjimečným a inspirativním (síť odkazů, nostalgie), když je náhle utnuta. Inu, proč se namáhat…