Úvodem pár obecnějších poznámek k tomu, co se loni objevilo v našich kinech a přehrávačích. (1)
- Rok promarněných šancí, který začal předoscarovým střízlivěním (Děti moje, Černobílý svět), pokračoval zjištěním, že na domácí scéně se od normalizace stále mnoho nezměnilo (Probudím se včera); že kvůli kvalitní animaci (Piráti!) a invenční filmařině (Tady to musí být) netřeba cestovat do Států, jejichž produkty v naší distribuci oslňují zejména efektností vizuálních efektů (Avengers, Temný rytíř povstal); že nejlepší satiru americké demokracie může z podstaty věci natočit jedině Angličan (Diktátor); že červen distributoři vycpali dostatečně mizernou nabídkou premiér, aby se všichni studující cinefilové mohli bez výčitek věnovat zkouškám; že Woody Allen by udělal lépe, kdyby na svých výletech po Evropě netočil filmy (Do Říma s láskou); že v Hollywoodu stále neznají rčení „v nejlepším je dobré přestat“ (Muži v černém 3, Bourneův odkaz); že Bond se serióznímu filmovému umění rychle blíží (Skyfall) a Hollandová pomalu vzdaluje (V temnotě) a že nic lepšího než Cestu na Měsíc už stejně nikdy nikdo nenatočí.
- Marná snah udělat z diváků čtenáře – mnoho loňských premiér doprovodilo knižní vydání předlohy s filmovou obálkou (Hugo a jeho velký objev, Jeden musí z kola ven, Muži, kteří nenávidí ženy, Žena v černém, Nebezpečná metoda, Černobílý svět, Koupili jsme ZOO, Cosmopolis, Divoši, Argo, Atlas mraků). Chápu marketingovou podstatu tohoto kroku, ale kolik lidí bude mít po zhlédnutí filmu chuť přečíst si totéž znovu na papíře? Nevyplatilo by se více vydání s delším, alespoň měsíčním předstihem?
- Množství filmů podle knižních předloh (dále třeba Anna Karenina nebo Hunger Games) je zároveň jednou z indicií menšího počtu původních námětů. Tou další budiž oživování osvědčených hrdinů a hrdinek původu komiksového (Spider-Man), filmového (muži v černém), folkloristického (Sněhurka) nebo televizně-seriálového (21 Jump Streeet, Okresní přebor, Temné stíny). Nemluvě o převádění starých hitů do 3D (Titanic).
- V Hollywoodu pokračovaly návraty do (alespoň navenek) bezproblémových 80. let, do doby relativní ekonomické a politické stability, ať přepracováním konkrétních látek z té doby (21 Jump Street), vypůjčením tehdejších songů (Rock of Ages) nebo resuscitací určitého žánrového modelu (přímočará akce Expendables: Postradatelní 2).
- Ještě nostalgičtější byly filmy oslavující počátky kinematografie. Buďto stylem (The Artist, Atlas mraků, pokud jej budeme vnímat jako moderní Intoleranci), nebo obsahem (Hugo a jeho velký objev), každopádně způsobem atraktivním pro současného diváka, což platilo rovněž pro monumentální výpravu do filmových dějin The Story of Film: Odyssey.
- Oživovací módě neunikla ani Marilyn Monroe (Můj týden s Marilyn), Edgar Alan Poe (Havran) nebo Abraham Lincoln (Abraham Lincoln: Lovec upírů). Zatímco herecká legenda se dočkala poměrně důstojné mramorizace (víc to v témže filmu schytal sir Laurence Olivier), slavný spisovatel a prezident byli donuceni páchat věci, které z nich nejspíš měly učinit cool popkulturní ikony. Jako kdyby se v éře parodií a pastišů nikdo neobtěžoval vymýšlet originální nové hrdiny, kteří by nijak neodkazovali k dílům dříve vzniklým (původní není ani John Carter a Prometheus se tváří jako pokračování Vetřelce).
- Originalitu s diváckou vstřícností dokázali podle mne skloubit jenom dva autorští režiséři a jeden nekompromisní komik: Wes Anderson (Až vyjde měsíc), Steven Soderbergh (Zkrat, Bez kalhot), Sacha Baron Cohen (Diktátor).
- Přišlo, že filmy méně než v předchozích letech reflektovaly probíhající krizi politiky, ekonomiky a lidských hodnot (výjimkou budiž Bez kalhot, Den zrady, Stud nebo Temný rytíř povstal) a více se snažily nabídnout únik do jiného světa. Světa řízeného zjednodušenými melodramatickými pravidly (Černobílý svět, Lov lososů v Jemenu, Báječný hotel Marigold, Navždy spolu, Nedotknutelní), světa vizuálně posazeného někam mezi sen a realitu (Pí a jeho život, Divoká stvoření jižních krajin, stylem technicolorových hollywoodských velkofilmů inspirovaný Válečný kůň), světa, v němž vlastně o nic nejde, protože vše je jenom jako (Sedm psychopatů).
- Poměrně výstižně dokázaly současnost paradoxně okomentovat filmy zasazené do minulosti (Země bez zákona) nebo budoucnosti (Looper), v nichž jsou v krajních polohách uplatňována velmi současná pravidla trhu.
- Dobrých žánrovek v našich kinech nebylo uvedeno mnoho. Horory by distributoři konečně mohli začít ve větším počtu kupovat třeba ze Španělska (Zatímco spíš) a namísto tuctových francouzských akcí se známými jmény (96 hodin: Odplata) zariskovat s méně ambiciózní, ovšem nepřetržitou akční jízdou (Limit).
- Také komedie, které ohrané schéma jen nepřebírají, ale nápaditěji s ním pracují, byly příznačně „uklizeny“ rovnou na video (Znovu a jinak, Zásnuby na dobu neurčitou). Stejný osud, navíc až po nátlaku diváků, potkal solidní sportovní drama Warrior, a jen tak tak mu unikli Nedotknutelní. V obou případech zřejmě sehrála zásadní roli ČSFD. Neboť řídí-li se někdo hodnocením uživatelů této databáze, jistě bude přinejmenším zvědav, čím si ten který titul vysloužil devadesát procent. Bylo by nicméně fajn, kdyby distributoři dokázali lépe předvídat a nečekali až na nakopnutí od diváků, přicházející zpravidla po uvolnění kvalitní pirátské kopie filmu na internet, s nímž lákavost návštěvy kina logicky klesá.
- Nejinspirativnější kino-zážitky roku 2012 sice byly spjaty s osvědčenými jmény (Cronenberg, Scorsese, Fincher, Spielberg, Soderbergh, Anderson, Mendes, Polanski, Sorrentino), stejně tak zážitky nejvíce ubíjející (opět Cronenberg, Allen, Sláma), ale příslibem do budoucna bylo několik pozoruhodných, jakkoli ne ve všech ohledech vyladěných debutů (Ben Zeitlin, Maja Milos, Seth MacFarlane). Těžko ale přemoct tušení, posílené třeba jen letmým prolétnutím některých zahraničních ne-mainstreamových žebříčků nejlepších filmů, že kvalitních debutů vzniklo podstatně více, než kolik jich bylo uvedeno do naší distribuce. Při takovémto vývoji internet zvítězí dříve, než bude v Česku dovršena digitalizace kin.
nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Christoph Waltz (Bůh masakru)
nejlepší střih
Kirk Baxter, Angus Wall (Muži, kteří nenávidí ženy)
nejlepší soundtrack orchestrální
Alexandre Desplat (Až vyjde měsíc)
nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Charlize Theron (Sněhurka a lovec)
nejlepší akce/thriller
Muži, kteří nenávidí ženy
nejlepší vizuální efekty
Temný rytíř povstal
nejlepší animovaný
Raubíř Ralf
nejlepší výprava
Anna Karenina
nejlepší sci-fi/fantasy/horor
Avengers
nejlepší song
Touch the Sky (Rebelka)
nejlepší komedie/muzikál
Diktátor
nejlepší kamera
Sean Bobbitt (Stud)
nejlepší zvířecí herecký výkon
Richard Parker (Pí a jeho život)
nejlepší scénář
Diablo Cody (Znovu a jinak)
nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Michael Fassbender (Stud)
největší opruz
Probudím se včera
nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Leila Hatami (Rozchod Nadera a Simin)
nejlepší režie
Martin Scorsese (Hugo a jeho velký objev)
nejlepší filmové scény
Bůh masakru (můj Kokoschka)
Diktátor (vyhlídkový let)
Hugo a jeho velký objev (sestřih Meliésových filmů)
Skyfall (M cituje Tennysona)
Tady to musí být (This must be the place)
TOP 20
- Skyfall
- Hugo a jeho velký objev
- Tady to musí být
- Bůh masakru
- Avengers
- Stud
- Muži, kteří nenávidí ženy
- Jeden musí z kola ven
- Diktátor
- Zkrat
- Rozchod Nadera a Simin
- Až vyjde měsíc
- Bez kalhot
- Temný rytíř povstal
- Nebezpečná metoda
- Znovu a jinak
- Válečný kůň
- Faust
- Klip
- Sedm psychopatů
________________________________________________________________
(1) Čím pochopitelně míním legálně zakoupená DVD/BD, jakkoli bylo na těch podomácku vypálených bezpochyby možno vidět mnoho jiných, mnohem lepších filmů.
O filmu 