Než se po zbytek tohoto měsíce definitivně odmlčím, rád bych vám popřál poklidné prožití vánočních svátků a úspěšný vstup do nového roku, který pro mne slibuje být mnohým výjimečný. Věřím, že pro vás také.
Archiv Prosinec, 2008
Film týdne (99)
Velkofilm
V únoru 1942 Japonci poprvé bombardovali australský přístav Darwin. S tímto historickým faktem jsme seznámeni hned na začátku, ačkoliv samotný děj začíná o 3 roky dříve a mnoho kilometrů dále. Aby zabránila skoupení zděděného pozemku bezohledným velkostatkářem Carveyem, vydává se anglická aristokratka Sarah Ashleyová (Nicole Kidman) do divokých končin australských. Zde za přispění větrem a pískem ošlehaného honáka Honáka (Hugh Jackman) zjišťuje, jak se věcí mají a že se tedy rozhodně nemají v její prospěch. Východisko z nemilé situace představují – jak jinak – peníze. Kvůli výnosnému obchodu s britskou armádou bude však třeba hnát stádo 1 500 krav mnoho dní a mnoho nocí vyschlou krajinou (období dešťů si zlomyslně dává načas). Sedm vybraných statečných nemá v souhrnu mnoho zkušeností s obdobným podnikem, ale oni to MUSÍ dokázat. Zlo NESMÍ zvítězit.
Na nový film Baze Luhrmanna se čekalo dlouhých sedm let. Začátek Austrálie skýtá spoustu přesvědčivých důvodů, proč toho čekání nelitovat. Luhrmann se předvádí (doslova předvádí) jako hravý vypravěč, kterému sice není cizí naivita okázalých historických melodramat (Jih proti severu, Anglický pacient, ale také Jak byl dobyt Západ), ale zároveň si z ní umí dělat legraci. První minuty jsou do značné míry postavené na upjatosti křehké anglické lady, ve zcela jiných podmínkách vychovaného Australana a jejich vzájemných střetech. Střetávají se zároveň dvě kultury, které by k sobě z hlediska historického vývoje měly mít blíž, než ve skutečnosti mají. Třetí, docela odlišnou kulturu zastupuje vypravěč celého filmu, mladý aboriginec Nullah, řešící své postavení „ani černého, ani bílého“ a proto zákonem pronásledovaného. Právě on scénáristovi symbolicky posloužil jako spojovací článek mezi ústředním párem.
Rasová problematika a původ „pravých“ obyvatel Austrálie je (s druhým čtením přes Čaroděje ze země Oz) v podstatě tím jediným, co stmeluje podstatnou část notně nesourodé podívané. Podívané! Úchvatnosti vizuálního pojetí každičké scény věnuje režisér s přibývající minutami stále více péče než soudržnosti vyprávění, čímž opisuje elegantní, byť velmi vratký oblouk od komedie chtěné ke komedii nechtěné. Mezitím dává – za přispění stáda digitální krav – vzpomenout na exteriérovou velkolepost Lawrence z Arábie, dějovou střízlivost Červené řeky a nakonec přiletí (nejeden) Japonec. Lehké otření o Pearl Harbor v poslední třetině je skepticky apokalyptické, ale příliš krátké. Nevážná taškařice, syrové dobrodružné drama, válečný film, patetická romance, fantasy pohádka – vše vře v jednom kotli a vše je servírováno na úhledně nazdobeném talíři. Austrálie má na velkém plátně co nabídnout, přesáhnout jej však nedokáže.
Velký význam nebude mít film nejspíš ani pro kariéry dvou hlavních hvězd. Jednak moc nevydělává (celosvětově necelých 60 milionů dolarů při rozpočtu 130 milionů) a pak – hercům nenabízí nic, jež by odhalilo jejich nové možnosti. (S fyzickým odhalováním to rovněž není kdovíjak žhavé a potěšenější budou z kina odcházet spíše fanynky Hugha Jackmana, který si v jedné scéně dopřává očistu á la Vzpomínky na Afriku.) Největší problém s postavou Nicole Kidmanové je nevyjasněnost jejích cílů. Jako dospělá žena by mohla přibližně vědět, čeho chce dosáhnout a nepřebíhat co chvíli z přídě na záď. Nebo vážně mělo jít o pragmatickou mršku bez morálních zábran? V melodramatu? Jackman musí zase všemi možnými prostředky zlidšťovat zdivočelou masu svalů. Původně ji měl hrát Russel Crowe, ale po opakovaném snížení honoráře dal ruce pryč. Do herců tedy moc investováno nebylo.
Poslední filmová událost roku nejlépe neposlouží studentům filmové vědy či filmového kýče, ale Australanům samotným. Pieta, s jakou jsou převážně rodilými Australany oprašovány kořeny tohoto kontinentu, musí každého patriota nejen dojmout, ale též ho přimět k zamyšlení jestli to, co si přivlastnil, vážně náleží jemu. Několikrát je vyzdvihován význam tradičního walkabout, jakési sebepoznávací cesty, kterou by měl absolvovat každý aboriginský mladík, válce i jiným nepříjemnostem navzdory. Bez ní neví, kým je. Ví dnešní Austrálie, čím je? A pokud ne, pomůže ji v tom nějak toto vybídnutí k vyprávění starých historek? A pomůže s něčím jiným? Přinejmenším s vybíráním vhodné položky k navštěvě kina během vánočního času. Nic lepšího ze současné nabídky nevyberete a navíc, kdy jindy byste si našli skoro tři volné hodiny (v mém případě šlo mimochodem pouze o dvě hodiny pocitového času).
Austrálie (Australia, USA, Austrálie 2008)
délka 165 minut
režie: Baz Luhrmann; scénář: Baz Luhrmann, Stuart Beattie, Ronald Harwood, Richard Flanagan; kamera: Mandy Walker; hudba: David Hirschfelder; hrají: Nicole Kidman (Sarah Ashleyová), Hugh Jackman (Honák), Bryan Brown (Carney), Brandon Walters (Nullah)
75%
Jak bylo uvedeno v předposledním Reflexu, během budapešťského natáčení Lásky a smrti (1975) měl Woody Allen volný víkend, pročež zavítal do Prahy. Dál než na ruzyňské letiště se však nedostal. O třiatřicet let později se do Čech vrátil. S celým jazz bandem.
V rámci přípravy na sobotní vystoupení v Kongresovém centru jsem zhlédnul dokument Wild Man Blues (1997), natočený během evropského turné v roce 1996. Následně jsem viděl v podstatě totéž, co ve filmu, ale naživo.
Do velkého sálu jsem dorazil s mladickým předstihem, tudíž mne trochu překvapilo, kolik lidí s předstihem nedorazilo. Pohodlně usazen v dostatečně blízké sedmé řadě jsem alespoň mohl sledovat pozvolné zaplňování spousty volných míst. Tipnul bych si, že spíše jméno Woodyho Allena, nežli reprezentativní vzorky neworleanského jazzu 20. let, přilákalo tak rozmanitou paletu diváků/posluchačů. Přicházeli mladí, staří, těhotní, vzhledově rockeři i milovníci klasiky, neslavní i slavní (musel jsem skrčit nohy před režisérem Ostře sledovaných vlaků, který se o chvíli později zdravil s režisérem Spalovače mrtvol).
Asi deset minut po sedmé byla podstatná část míst obsazená, vchodové dveře zavřené, hlavní světla zhasnutá. Na pódium postupně přišlo všech 7 hudebníků, přičemž největší aplaus dle předpokladu sklidil ten nejmenší. Woody je v reálu opravdu ještě drobnější než ve svých filmech. Jeho klarinet doplnili: Eddy Davis – bandžo (oficiální lídr kapely), Conal Fowkes – piano, Simon Wettenhall – trumpeta, Jerry Zigmond – trombón, Greg Cohen – basa a John Gill – bubny (osobně by mi úplně stačila kombinace bandža, piana, bubnů a basy). Všichni krom Woodyho a Cohena navíc také zpívali minimálně jednu píseň.
Na zbytečné řeči nebyl prostor. Woody akorát po pár skladbách přivítal přítomné, popřál pěkný zážitek a dál se věnoval tomu, kvůli čemu absolvoval tak dalekou cestu. Neuposlechl tedy v dokumentu zaznamenané rady své sestry, ani své manželky Soon-Yi Previn, aby více mluvil, neboť právě kvůli tomu mnozí přišli. Těm, kteří se opravdu přišli bavit Woodym Allenem, nejspíš nestačilo mistrovo časté měnění hubičky (doufám, že jde o správný výraz) klarinetu.
Vrchol příjemnou rychlostí plynoucího a s milou ležérností pojatého (manšestráky nemohly chybět) večera přišel v závěru. Mohutný aplaus přilákal – na nějakých 15 minut – zpět nejen kapelu, ale také Woodyho dcerku Bechet (pojmenovanou podle jazzového hudebníka Sidneyho Becheta), která po krátkém tanci stydlivě prchla do zákulisí. Takovou spoustu lidí nejspíš nečekala. A Woody dle jeho závěrečného poděkování také ne. Byli to ostatně právě Allena-chtiví diváci, kteří se postarali o hezky spontánní zakončení. Jejich natlačení k pódiu znemožnilo výhled z prvních řad, pročež se ty, ale postupně také mnohé ostatní řady musely postavit. Ti, kteří měli tu možnost, začali bezstarostně fotit a natáčet, ochranka prakticky neměla šanci zasáhnout. Ale proč taky zasahovat do něčeho tak vydařeného. Tímto absurdním způsobem byl tedy večer zakončen snem nejednoho umělce, potleskem ve stoje.
První české vystoupení Woodyho Allena stálo za to (za „to“ si doplňte poměrně vysokou sumu peněz). Sice se ze mne nestal příznivec jazzu, ale bylo balzámem pro duši i pro uši, uniknout na hodinu a půl před předvánočním nákupním šílenstvím. A navíc mám dojem, že svého nejoblíbenějšího režiséra znám o chlup lépe a o stejný chlup více si proto rovněž vychutnám každý jeho film.
Již první celovečerní film milované i proklínané legendy Andreje Tarkovského se může pyšnit řadou vizuálně úchvatných scén s nenapodobitelnou atmosférou. Tuhle mám nejraději:
V roce 1965 vydal Bob Dylan své páté a šesté studiové album a zúčastnil se koncertního turné po Velké Británii. Poskytnul pár rozhovorů, zahrál pár songů, bez zdravotní újmy unikl všem fanynkám. Vše stylem cinéma vérité (kino-pravda) hezky syrově zaznamenal doposud nepříliš známý americký dokumentarista D. A. Pennebaker. Vznikl unikátní pohled do zákulisí koncertů jedné folkové legendy – Dont Look Back (apostrof za n není úmyslně). Film otvírá slavné „Subterranean Homesick Blues“, později vydávané za jeden z prvních hudebních videoklipů vůbec. A také ostatní natočené materiály mají, nejen pro Dylanovy fanoušky, mimořádnou vypovídací hodnotu. Dovíte se, jak tehdy čtyřiadvacetiletý Dylan smýšlel, jak vypadala jeho spolupráce s neméně slavnou Joan Baez a zříte, jak už tehdy dokázal vytáčet novináře.
Dont Look Back bylo dva roky zpět uvedeno v Karlových varech (společně s krátkometrážním Daybreak Express, 1953). Mimo toto promítání jej mohlo vidět jenom pár šťastlivců. Až do včerejška. Film vyšel na DVD v edici BLESK HUDBA. Na kvalitním DVD. Jeho pouhé dva nedostatky představuje laciný obal a absence českých titulků. Ostatní lze jenom chválit. Od vtipného potisku disku, přes slušnou kvalitu černobílého obrazu a (vzhledem ke své době) zvuku: DD 2.0, k nečekané nadílce bonusů. Ty zahrnují skoro třicet minut audionahrávek písní pořízených během natáčení, anglicky otitulkovaný komentář režiséra k celému filmu, trailer, alternativní verzi videa „Subterranean Homesick Blues“ a profily zainteresovaných. To vše vás přijde na úsměvných 52,- Kč. Tento měsíc se již asi těžko bude na nějaký titul více hodit „hodně muziky za málo peněz“.
Ve čtvrtek byly zveřejněny nominace na ceny zahraničních novinářů v Hollywoodu Zlaté glóby a s ním jsme získali první vodítko, které filmy by příští rok mohly uspět také během oscarového klání. Pojďme si blíže posvítit na jednu kategorii a vyzdvihnout u nás zatím prakticky neznámé tituly.
Co je potěšující, televizní kategorie mají silné zastoupení ve snímcích a seriálech, které díky kabelovým i nekabelovým televizím můžeme vidět také v tuzemsku. Ať je to politické drama Nové sčítání hlasů (22.12. v původním znění na HBO), mini-série o jednom ze zakladatelů Spojených států John Adams (každou středu a neděli na HBO 2), nebo psychoanalyzující seriál V odborné péči (každé pondělí na ČT 2). Z dalších porůznu nominovaných budou mnozí jistě znát Dr. House, Tudorovce, Californication (druhá série od ledna na HBO) a Dextera (ve Státech finišuje třetí série).
Zajímavé celovečerní filmy začínají s těmi animovanými. Slušná hodnocení sklízí pes Bolt, hrdina televizního seriálu o superpsovi, díky kterému nabude dojmu, že sám disponuje zvláštními schopnostmi. Něco jako Buzz Rakeťák ve zvířecí podobě. Nejlepší neanglicky mluvené záležitosti staví do jednoho ringu pět silných, částečně také z Karlových varů známých (Valčík s Baširem, Gomorra) dramat. Hodně probíraný byl krátce po své premiéře Der Baader Meinhof Komplex o příslušnících extremistické Frakce rudé armády (RAF). Povinnost pro všechny vážnější zájemce o světové dění ve vyhrocených 60. a 70. letech.
Teď už se dostáváme k tomu nejsledovanějšímu, filmům americkým a hraným. K vysokým metám má nakročeno Duel Frost/Nixon, dramatizace televizních rozhovorů mezi moderátorem talk show Davidem Frostem a bývalým prezidentem Richardem Nixonem, zpovídajícím se toho času z aféry Watergate. Nehvězdně obsazený pohled do nedávné minulosti (zase ta 70. léta) režíroval Ron Howard (Čistá duše, Těžká váha, ale také Šifra mistra Leonarda). Velké haló, zdá se že oprávněně, vyvolal již prvním ohlášením Podivuhodný případ Benjamina Buttona, nový film Davida Finchera o muži (Brad Pitt), který – ve 20. letech minulého století – s přibývajícími roky mládne. O romantickou podzápletku by se měla postarat Cate Blanchett, ale jak Fincher předeslal (snad aby uklidnil své morbidní fanoušky), bude hlavním tématem filmu smrt.
Po úspěchu nesoučasné Země, která není pro starý a Až na krev, se američtí filmaři hromadně vrhli do minulosti. Do 50. let je zasazen Nouzový východ Sama Mendese, dávající po jedenácti letech opět dohromady Kate Winslet a Leonarda DiCapria jako dvojici manželů s řadou nedořešených osobních problémů. Působivé, neokázalé drama slibuje nabídnout také příběh z poválečného Německa The Reader v režii Stephena Daldryho (Hodiny). Lehce nostalgickou řadu narušuje Angličan Danny Boyle (Trainspotting) s ryze současným a diváky již teď milovaným Slumdog Millionaire. Film by měl přinést odpověď na otázku, jak dokázal osmnáctiletý chlapec pochybného vzdělání vyhrát částku 20 milionů rupií v indické verzi soutěže Chcete být milionářem?
O dalších filmech bezesporu ještě padne slovo v souvislosti s Oscary, takže letem světem:
- Doubt (rok 1964, katolická škola: jeptiška vs. kněz, Meryl Streep vs. Philip Seymour Hoffman)
- Hrdý držitel benátského medvěda The Wrestler (komedie o wrestlerovi M. Rourkeovi v režii s oblibou přeceňovaného D. Aronofského)
- Výměna (záměna dítěte Angeliny Jolie pod starosvětsky spolehlivou taktovkou Clinta Eastwooda).
Letní komedie (třeba) na Vánoce
-Máte ráda vlahé letní večery?
-Ano, proč?
-Jen tak, kvůli houbám.
(Eva tropí hlouposti)
Mohli jste se bránit sebevíc, ale stejně si vás to našlo. K tanci podněcujícímu popíku ABBY nemožno uniknout. Minimálně ty největší hity znají pro jejich vlezlé refrény (gimmegimmegimme, honeyhoney, moneymoneymoney) všichni kulturou políbení: mladí i staří, Norové i Řekové, milovníci folku i metalu. Z popularity písní slavného švédského kvarteta nejdříve vytěžil maximum divadelní muzikál Mamma Mia!, uvedený premiérově roku 1999 v londýnském West Endu. Poté, co byl s velkým úspěchem uveden takřka na všech kontinentech, někoho trklo, kolik Money! Money! Money! by mohlo kápnout z filmové verze téhož. A tak se stalo. No… Staly se i horší věci.
Prostinkou zápletku, v podstatě jenom jakousi prchavou esenci filmové zápletky v pravém slova smyslu, dává do pohybu dvacetiletá Sophie (Amanda Seyfriedová). Jedna z obyvatelek geograficky přesně nezařaditelného, nicméně zcela určitě řeckého a pohádkové idylického ostrova. Za doprovodu svého nasládlého pění – a za nepřítomnosti matky Donny (Meryl Streepová), jež vědět co dcera činí, pění – vhazuje do poštovní schránky tři obálky určené jejím třem potenciálním otcům, které tímto pozývá na svou brzkou svatbu. Zázrakem filmového střihu ponecháváme hrdinku v osidlech vlahého letního večera a jsme svědky rychlého transportu trojice mužů, jež nejspíš již zdolali krizi středního věku. V New Yorku si své saky paky pakuje dobře situovaný architekt Sam Carmichael (Pierce Brosnan). Ze Stockholmu by byl býval přicestoval věčný dobrodruh a příležitostný spisovatel Bill Anderson (Stellan Skarsgård), nebýt zrovna kdesi na cestách. A ruch Londýna ochotně opouští bankéř Harry Bright (Colin Firth). O těchto pánech se mnoho nedovíme. Dokonce ani není dle nepsané muzikálové tradice každému z nich věnována sólo píseň, takže nezbývá, než luštit mezi řádky a tvorbou nepřítomných flashbacků zaměstnávat vlastní imaginaci. Nebude-li vám jejich minulost lhostejná, což nejspíš bude, protože nedostanete důvod, aby nebyla.
Sam, Bill a Harry tedy shodou okolností, jež nemá smysl řešit rozumem, naráz připlují na zmíněný-nezmíněný ostrov, kde mezitím v plném nasazení probíhají předsvatební přípravy. Před kadencí štěbetání kamarádek dceřiných i matčiných zatím bůhvíkam prchlo mužské osazenstvo tohoto nevelkého kousku země, aby v potřebných okamžicích zase bůhvíodkud přitančilo. Tak je to ve filmu se vším. Doporučuji neřešit. Muži jsou na ostrově, matka neví, že jsou muži na ostrově, ale možná ví, který z nich je Sophiiným otcem. Sophie ví, že jsou muži na ostrově, ale nechce, aby to věděla matka, jakkoli sama touží zjistit, kdo je jejím otcem. Po této expozici by měl následovat nějaký vývin děje libovolným směrem. Nenásleduje nic. Zabedněné, k důraznějšímu nakopnutí vybízející postavy během první hodiny filmu všehovšudy zjistí, co divák dávno ví, následně se tomu chvíli diví, aby z toho nakonec nic nevyvodily. Všichni si povídají o věcech, které běžně vycpávají prázdný prostor laciných romantických filmů, do toho občas někdo „legračně“ zakopne, ale co je hlavní – celý ten nelogický patvar bezvadně pasuje na písně od ABBY. Doporučuji neřešit.
Muzikály mám rád, dokonce hodně rád, poslech ABBY u mne ošklivé alergické reakce nevyvolává (přinejhorším nic, co by nešlo spravit pár minutovým poslechem Zeppelinů) a rád vegetuji u pohodových letních filmů. Mamma Mia! mi přesto nepadla do noty. Možná z důvodu, že je příliš dobře naladěná.
Určitě znáte tu sortu věčně dobře naladěných, afektovaně žoviálních lidí, kteří vstupem do místností půlku přítomných otráví po zbytek dne a půlku přimějí k tanci. Mamma Mia! je takovou osobou přetransformovanou do filmu a já jsem člověkem, který bude patřit do první z výše uvedených půlek (posílaje zmíněného mezi půlky). Mohl bych zahořkle napsat „moje chyba“ a „dobře vám tak, tančící polovino“, ale už z principu nechci být zlý a raději zkusím zjistit, kde přesně došlo k chybě. Mamma Mia! nijak neskrývá svou prostomyslnost, což prospívá věci nanejvýš prvních dvacet minut, ale brzy nato mne napadlo „OK, vyblbnuli jste se, teď by přišel vhod svědomitější přístup“. Alespoň jedna myšlenka, jež vydrží déle než sněhová koule při pokojové teplotě. Nic, ani ťuk. Od debutující Phyllidy Lloydové, mimochodem režisérky původní divadelní verze, bych čekal osobitější vklad, ne jen otrocké zrežírování scénáře slepě kopírujícího verzi z jeviště (včetně titulkového „bonusu“), kde celá šou nejspíš fungovala právě proto, že to byla šou. Ale film je film a žádá jiný přístup.
Herci můžou zpívat a tančit o duši (ne, že by tak skutečně zpívali a tančili), ale pořád budou jenom aktéry – v momentě sledování – neživého filmu, jemuž navíc chybí jim samotným tolik proklamovaná spontaneita. Její nahrazování absurdním humorem, jehož smysl je skrýván za adjektivum „řecké“, nezabírá. Až na pár (pravděpodobně) nechtěných zaškobrtnutí a výkon Meryl Streepová (viz níže) působí vše velmi vyumělkovaně, jako opatrně ukovaný stroj na peníze. Stroj splnil svou funkci na výtečnou, mluví se o nejvýdělečnějším filmovém muzikálu všech dob. Touha hnout svou línou kostrou, vstát a tančit a přitom s každým nadechnutím cítit, že žiju, však absentovala. Na rozdíl od Vlasů, Bohémů, Zpívání v dešti, Moulin Rouge, Šumaře na střeše a řady dalších. K čemu je muzikál s kasou namísto srdce? Že bych si pro jednou mohl tyhle sentimentální žvásty odpustit? Tak fajn.
O popularitě ABBY (a výši nabídnutých částek) svědčí řada obsazených herců, jež si snad ještě mohou vybírat role i podle kvality a podle toho, jestli jim sednou. Třem mužským protagonistům třeba nesednou vůbec. K nevýraznému zpěvu a vzhledu Angličana Firtha a Ira Brosnana přidává navíc Švéd Skarsgård bonus v podobě výrazu „kde jsem se to u Thorova kladiva se svým holým zadkem octnul?“ Vyznění filmu nejlépe pochopila Američanka Meryl Streepová, předvádějící po stopadesátéosmé, jak fenomenální herečkou je a jaký problém jí dělá zahrát s lehkostí a přesvědčivostí jakoukoliv postavu: vůbec žádný. Právě během sledování jejího upřímného „blbnutí“ mne nejvíce mrzelo, že mi falešnost „blbnutí“ všech ostatních znemožňuje inhalovat plnými doušky onu jindy a jinde rozmilou muzikálovou náladu.
Kdyby byl Mamma Mia! The Movie malinko horší, či lépe malinko lepší, šlo by u něj parádně vypnout. Nemít potřebu řešit, o nakolik bezobsažnou hloupost jde, proč se všichni chovají naprosto nesmyslně a říkají tak obehrané fráze. On je to příjemný film, když jej posloucháte, méně, když se na něj díváte a ještě méně, když nad ním přemýšlíte.
Mamma Mia! (USA, VB 2008)
délka 110 minut
režie: Phyllida Lloyd; scénář: Catherine Johnson; kamera: Haris Zambarloukos; hudba: Benny Andersson a zbytek ABBy; hrají: Meryl Streep (Donna Sheridan), Pierce Brosnan (Sam Carmichael), Colin Firth (Harry Bright), Amanda Seyfried (Sophie Sheridan), Stellan Skarsgård (Bill Anderson)
70%
Konečně musím něco napsat. Začal bych ospravedlňující, nikomu konkrétnímu neadresovanou stížností na nedostatek času. Asi takhle: momentálně mám rozečtené tři knihy a několik učebnic, snažím se systematicky zpracovávat maturitní otázky a k tomu dát do pondělí dohromady několikastránkovou esej. Vánoce naštěstí dychtivě čekají přede dveřmi a vyhlídka 14-ti denního (slovy: dvoutýdenního) zmírnění tempa (nebo jeho zrychlení, záleží na úhlu pohledu) mi není cizí. Ale jelikož zde začínám propadat jakémusi EMO bolestínství, raději svižně přejdu ke kultuře.
Nemáte-li zatím pořízený vánoční dárek pro nepříliš jemnocitnou osobu ze svého okolí, nebo pokud se chcete sami od prohnilého srdce zasmát, mohla by vás zajímat čerstvě vydaná kniha, kterou jsem sám objevil díky těmto stránkám. A tomu se mám smát? islandského autora s mírně nepraktickým jménem Dagsson Hugleikur je vlastně série do osmnácti let nepřístupných kreslených vtipů, jejichž ukázka zde mne utvrdila v jednom – na Islandu asi nemají moc pěkné počasí. Knihu do češtiny mimochodem překládal tento člověk, který již několikrát prokázal, že má rád divný humor.
Když už odkazuji na všechno možné, neodpustím si na závěr trochu neplacené inzerce. Z mých kšeftů na ČSFD si můžete vybrat libovolných 10 DVD po 50-ti Kč, případně libovolných 5 DVD po 100,- Kč za speciální cenu 300,- Kč (čili v obou případech ušetříte 200,-). Není to žádný podfuk, jde o originální filmová DVD v plastových, nebo papírových obalech, která již z různých důvodů netoužím vlastnit a je mi líto je vyhodit (ale zase ne tak moc, abych je někomu rozdával zcela zdarma :-)). V případě zájmu neváhejte. Konec reklamní vsuvky i dnešního příspěvku.
Když jsem před pár týdny sledoval část devítihodinového dokumentu Šoa, zdálo se nepředstavitelné, aby mi něco dokázalo přiblížit téma holocaustu více. Avšak – stalo se. Páteční exkurze do Osvětimi (Auschwitz) a přilehlé Březinky (Birkenau), tvořící dohromady největší německý vyhlazovací tábor 2. světové války, byla… nepopsatelným zážitkem. Nejsem z těch, kteří by návštěvy podobných míst nějak extrémně prožívali a zpočátku mi viděné a slyšené přišlo pouze zajímavé, poučné. (Ačkoliv si za mnohasettisícovými čísly obětí stále nedokážu představit nic konkrétního – tohle je prostě moc.) S přibývajícími minutami jsem vzdal marnou snahu cokoliv pochopit a nechal na sebe místo jednoduše působit. Dojem byl rázem jiný, intenzivnější. Dříve, před procházením vězeňskými celami, plynovou komorou, kolem zdi smrti mne párkrát napadlo, jestli je třeba, aby podobná místa nadále stála a připomínala nám velmi nepříjemnou minulost. Teď už vím, že ano, rozhodně ano. Příliš mnoho lidí si ještě neuvědomilo, k čemu tehdy vlastně došlo. Nejen oni by si měli povinně naordinovat návštěvu Osvětimi. Víc nemá význam psát, učinili tak jiní a k pochopení mých dojmů vám to stejně moc nepomůže.
Za co může Rambo
Musíš vyhrávat, být lepší, ještě lepší, nejlepší. Když vám tohle televize od raného dětství tlačí do hlavy, snadno nabudete přesvědčení, že lůzři nejsou ve světě žádáni. Druhé místo nikoho nezajímá. Buď všechno, nebo nic. Od dní, kdy jako nevyzrálé mládě hltal každé slovo, každý hrdinný čin Arnolda, Sylvestra a Hulka (s dobře šlechtěným knírem, nikoliv s nezdravě zelenou pokožkou), se odráží Christopher Bell, aby skočil ladnou šipku do vod anabolických steroidů a přitom vzedmul vlnu nepříjemně dorážející na svědomí celičké Ameriky.
Bell, sám bývalý uživatel steroidů, začíná s pátráním, proč lidé berou tyhle drogy, u svých dvou bratrů, neúspěšných wrestlerů. Pokračuje vystřízlivělým pohledem na nejdříve oslavované, posléze nenáviděné dopující sportovce a neopomíjí ani legislativní ošetření užívání nedovolených prostředků. Ze spousty informací, jež vytvářejí muskulaturu ústředního tématu, začíná pomalu vyplývat mnoho nemilých faktů.
Uměle přiživovaný kult dokonalého těla, výhody, která vám dle médií přinese věčné štěstí, slávu a bohatství, paralyzovala život nejednoho Američana. Stále doufají, že jejich šance přijde, ale ona už mezitím dávno v tichosti prošla kolem. K čemu je takový život, věčné čekání na Godota? Vypadá takhle americký sen? Jak těžké je odstřihnutí od aktivity, která vám pomohla vymanit se z role třídního otloukánka, dokazují oba Bellovi bratři. Svým blízkým slibují blízké ukončení, přitom nic ukončovat nechtějí. Protože je to ilegální, je to nutně horší než jiná droga, alkohol, jak absurdně pointuje dialog muž žijící v přesvědčení, že mu anabolika zabila syna. Jeden z četných důkazů pokrytectví, vlastnosti podezřele vysokého procentu občanů USA.
Styl, jakým Bell mixuje ukázky z filmů (do zajímavého světla staví kupříkladu proslavený projev George C. Scotta z úvodu Generála Pattona), výseky z televizních zpráv a rozhovory se zainteresovanými (těm jednoznačně kraluje jistý kongresman), na první pohled kopíruje bezvadně fungující manipulování Michaela Moorea. Ale zatímco Moore téměř každým ze svých dokumentů došel k jednoznačnému závěru – že americký koncern (Roger a já), americké střelné zbraně (Bowling for Columbine), americký prezident (Fahrenheit 9/11), americké zdravotnictví (Sicko) jsou špatné – Bell s nepatrně větším patriotismem vše šmahem neodsuzuje, je méně útočný a více přístupný protiargumentům. Označit anabolika za největší zlo by bylo jenom důkazem jeho vlastního pokrytectví. Ukazuje, proč anabolika ano, proč anabolika ne a stanovisko nechává na nás.
Považuji za úžasné, že mé jednoznačné „NE“ veškerému dopingu dokázal Bigger, Stronger, Faster* (ta hvězdička má své opodstatnění) učinit poněkud vrtkavým. Přiznávám, jsou v tom emoce, ale svou strukturou filmu, jenž chce dojmout – scény často podbarvuje hudba, zaangažování autora přesahuje dokumentární rámec – jsem to nebral jako nějaký podraz.
V samém závěru, tam, kde by Michael Moore vyrazil na zteč, Bell jenom smutně konstatuje, jak se věci mají a (nejspíš) mít budou. O happy end, bez něhož není americký film americkým filmem, neusiluje. Tón posledních minut jenom zdůrazňuje obsah klíčového sdělení – vyhrát, a nepřipustit si prohru není totéž. Což zdaleka neplatí jenom pro Spojené státy americké.
Bigger, Stronger, Faster* (USA 2008)
délka 105 minut
režie: Christopher Bell; scénář: Christopher Bell, Alexander Buono, Tamsin Rawady; kamera: Alexander Buono; hudba: Dave Porter
O filmu 