Hořící keř – výběr (z) textů

Vlastní názor na oslavovanou HBO minisérii o důsledcích sebe-upálení Jana Palacha jsem zveřejnil coby komentář na ČSFD, na následujících řádcích vybírám z českých médií více či méně přínosné texty, které se k Hořícímu keři vyjadřují.

Jako alternativu k ostalgickým úkazům typu Vyprávěj vyzdvihuje Hořící keř Jan Gregor na Aktuálně. Nejde ale série od Hollandové do opačného extrému, kdy celou republiku přikrývá šedivá deka, nikdo se nemůže dovolat svých práv a jedinou životní radost představuje upachtěné milování ve stísněné koupelně? Recenze není vyloženě oslavná, ač nedostatkům počinu nevěnuje zdaleka tolik prostoru jako jeho kladům. Navíc opravdu nesouhlasím s tím, že by tezovitost některých výroků zachraňovala přirozenost mluvy postav. Na konci 60. let se možná mluvilo vytříbenějším jazykem než dnes, pochybuji ale, že by tehdy lidé měli dopředu tak hezky promyšlené formulace pro každou příležitost. To, co slyšíme, smrdí papírem.

Vzepření se tragikomickému trendu chválí rovněž na ihned Jindřiška Bláhová, která stejně jako Gregor nepovažuje Hořící keř za národní projekt a pragmatické přizpůsobení látky celému středoevropskému trhu vnímá jako klad. Nevím, jestli by tvůrci měli radost. Mirka Spáčilová si v recenzi pro idnes tradičně pomáhá zjednodušujícím škatulkováním (true story, justiční drama, detektivka) a příměry k jiným filmům (hlavně Ve stínu, na který nedá dopustit). Pochválí herce (kromě moc mladé Pauhofové), vypíchne pár scén, které se jí líbily a… to je asi tak všechno. Velmi pozoruhodnou informací začíná dostatečně obsáhlá a vcelku vyvážená kritika Jakuba Jiřiště na indiefilmu. Hulíkův scénář v sobě údajně skrýval záblesky ironie. Kam se tedy z výsledného díla vytratily? Je převládající, neředěný patos opravdu hlavně zásluhou režisérky? Ještě zvláštnější je, že autor v sérii ironii, jejíž záměrnou nepřítomnost potvrdila samotná Hollandová (viz níže uvedený rozhovor v Respektu), nachází, což mu umožňuje vytýkat Hořícímu keři to, co v něm podle většiny ostatních publicistů přítomno není – tragikomický rozměr.

Trochu v americké recenzentské tradici je pojata kritika Jana Jaroše na kultuře21: většinu prostoru zabírá popis děje a hodnocení hereckých výkonů. Hlubší analytické vhledy jsou nahrazeny korekcemi historických nepřesností (což vzhledem k autorově specializaci na české dějiny nepřekvapí), jejichž přítomnost navzdory zevrubným historickým rešerším si čtenář již musí odůvodnit sám. Navzdory uvedeným faktografickým nedostatkům je počin překvapivě hodnocen devadesáti procenty. Kritičtější je k přílišnému soustředění se na osobní život postav Zdena Mejzlíková na internetových stránkách Divadelních novin. Vytýkána je také místy přílišná pietnost a patetičnost a s tím související nadužívání hudebního doprovodu. Recenzi doplňuje krátká úvaha o mučednictví v českých dějinách a důležitosti Palachova odkazu. Oddělení dvou doplňkových bloků od samotného zhodnocení díla považuji za velmi moudrý krok. Autoři mnoha jiných textů totiž Hořící keř posuzují výhradně skrze symbolickou hodnotu Palachova činu a odbíhají tak od estetiky k etice, od objektivního hodnocení k emocím, což v přinejmenším v případě útvaru vydávaného za recenzi nepovažuji za dvakrát šťastné řešení.

Jde-li o tištěná média, vybírám z toho, co se mi dostalo do rukou. Své negativní (v záplavě superlativů ostatních tedy poměrně vzácné) stanovisko Táňa Zabloudilová artikulovala již v Čelistech na rádiu Wave, v novém čísle A2 pak svému názoru dala psanou podobu. Její argumenty zůstaly v překvapivě stručné a z velké části zbytečnému popisu děje věnované kritice stejné – příliš dokonalá hlavní hrdinka, nepřirozené dialogy, morální černobílost, falešný happy end. Rozdělení postav na dobré a zlé podle mne není až tak jednoznačné, hledání něčeho lidského na „sviních komunistických“ každopádně působí vykalkulovaně, jako pojistka proti těm, kdo by Keři chtěli nezohlednění vícero hledisek vyčítat.

Pár sérií opomenutých okolností ozřejmuje v rozhovoru pro nejnovější Týden skutečná Dagmar Burešová, které se ale scénář prý líbil (seriál zřejmě neviděla). Páteční magazín Lidových novin přinesl rozhovor se scenáristou Štěpánem Hulíkem, který mimo jiné vysvětluje přítomnost navenek zbytečné erotické scény z třetí epizody (prostě cítil, že se Burešové po sexu uleví), s neskrývanou úctou k Hollandové popisuje průběh natáčení a se skromností, byť ne úplně přímo, přiznává, že jeho scenáristická prvotina nebyla v některých ohledech úplně vychytaná.

Z dříve publikovaných časopisů se vyplatí vrátit k pátému letošnímu Respketu, kde Kamil Fila v samostatné kritice i Agnieszka Holland v čtyřstránkovém rozhovoru řeší české odmítání patosu, našemu národu vlastní zlehčování velkých činů všelijakými „srandičkami“. Otázkou je, zda se má smysl do nějaké patetičnosti nutit, zda ji skutečně potřebujeme, když nám oproti jiným národům není vlastní (o čem u nás v kontextu s filmem dobře svědčí třeba přetrvávající chápání melodramatu jako pokleslého žánru). Nepřítomnost ironie v Hořícím keři Hollandová nepříliš uspokojivě vysvětluje skutečností, že šlo v podstatě o první ambicióznější zpracování daného tématu. Kritická revize bude, zdá se, úkolem pro jiného filmaře, který se bude moci vůči čemu vymezit. Možná právě v poskytnutí uctivého, mýty stvrzujícího základu pro pozdější přepisování, bude s odstupem let největší přínos Hořícího keře.

Týden o filmu IV (28.1. – 2.2. 2013)

Neboť jsem na přínosné české texty o filmu již delší dobu neupozorňoval, budu tentokrát trochu podvádět a na úvod vyberu článek uveřejněný ještě v týdnu minulém. Kokešova kritika Lincolna je vzácná už jen tím, že se neveze s proudem, jak bývá často zvykem. Zatímco uživatelé ČSFD a mnohá mainstreamová média píší povětšinou o nudném oslavném životopisu, Kokeš nový Spielbergův film řadí po bok strhujících politických dramat typu Všech prezidentových mužů. Pečlivě vyargumentovaný, jakkoli pro laického čtenáře, uvyklého recenzentským dojmologiím, možná moc hutný text, dokazuje, že režisérovým prvořadým cílem nebyla mytologizace amerického prezidenta a důkladné nahlédnutí do jeho osobního života (střízlivě o této rovině filmu viz recenze na 25fps). Lincoln zaslouží obdiv hlavně pro elegantní všívání historických faktů do vyprávění, pro provázání postav s daty, jichž jsou nositeli. Škoda, že málokterý z aktivních českých filmových kritiků srovnatelně dbá o objektivní fakta a píše o tom, co (a jak) film skutečně sděluje, ne o svých očekáváních, dojmech, domněnkách či ideologickém nesouhlasu s neseným významem.

Mnohem patetičtější než Lincoln a mýty usilovněji stvrzující je podle mého mínění minimálně první část minisérie Hořící keř (nevylučuji, že po zhlédnutí dalších dvou dílů své stanovisko poupravím), jejímuž jednostrannému adorování se v českém tisku a na českém internetu během uplynulých dvou týdnů nedalo vyhnout. V té záplavě superlativů, které se mnohdy vztahují spíše k záslužnosti podobného počinu a k významu Palachova skutku než k formě a stylu série, pak potěší každý rozumný názor z opačné strany barikády. Hned dva názory, které nepodléhají všeobecnému nadšení, lze slyšet v tomto dílu rozhlasového pořadu Čelisti z rádia Wave.

Poslední doporučení se bude opět týkat psaného slova. Obsáhlé pojednání o knize Chris Marker se objevilo na indiefilmu. Nejedná se o tradiční recenzi, spíše o stylisticky vyzrálé a vlastními postřehy k Markerovi doplněné poznámky z četby, o výborný trailer na knihu samotnou i na dílo Chrise Markera jako takové.

P.S.: na stránkách k Cenám české filmové kritiky se již objevily tabulky informující o tom, jak který z kritiků hlasoval. K tomu za sebe snad jen tolik, že nadále nemám důvod provádět jakékoli změny v pomyslném žebříčku filmových publicistů, jejichž názor je mi blízký.