(Text byl původně napsán pro Filmový přehled, kde jej již nenajdete.)
Současné seriály jsou tematicky i vypravěčsky mnohdy progresivnější než filmová produkce – nová kniha Radomíra D. Kokeše nabízí užitečné teoretické, deskriptivní i analytické nástroje pro jejich lepší poznání, pochopení a vysvětlení.
Jak jeden z nejplodnějších českých filmových badatelů Radomír D. Kokeš nedávno uvedl na svém blogu, zárodek knihy Světy na pokračování. Rozbor možností seriálového vyprávění se objevil již v létě 2006. Začínajícího studenta filmové vědy tehdy zaujaly vyprávěcí mechanismy v seriálu 24 hodin a rozhodl se je prozkoumat podrobněji. Následující cesta k publikaci vydané nakladatelstvím Akropolis na konci loňského roku, tedy více než deset let od položení počáteční výzkumné otázky, podle Kokeše zahrnovala „[ …] stovky rozebraných seriálových děl, srovnatelné množství sekundární literatury, desítky článků, tři absolventské práce, odborné studie, přednáškové cykly, jednorázové přednášky, další konferenční příspěvky a tisíce hodin vášnivých diskuzí.“[1]
Knihu zkoumající různé podoby vyprávění na pokračování můžeme také nahlížet jako svého druhu pokračování. Světy na pokračování nepřímo navazují na Kokešův odbornou i širší veřejností velmi kladně přijatý Rozbor filmu, jenž se čtenáře (a pozdější diváky) snažil naučit klást správné analytické otázky při pronikání do tajů fikčních světů. Kokeš v knize nejenže rozvíjel neoformalistickou teorii, zřejmě nejdůsledněji rozpracovanou Davidem Bordwellem a Kristin Thompsonovou, ale nabídnul i vlastní výkladový systém. Původní analytický model, který sice vychází z neoformalismu, kognitivistické naratologie nebo teorie fikčních světů (a z kriminálních věd), ale zároveň s dřívějšími koncepty polemizuje a řeší některá jejich omezení, předkládá také ve Světech na pokračování. Jako jeden z mála domácích filmových teoretiků tak Kokeš přichází s vlastním teoretickým konceptem i původní terminologií, které mají šanci rozvířit nejen (stojaté) domácí, ale také (živější) mezinárodní vody oboru televizních studií.
Z bleděmodré obálky knihy s netradičním čtvercovým formátem (jenž má své opodstatnění v možnosti lepšího rozložení „vytípaných“ políček z probíraných seriálů) se na čtenáře usmívá několik televizních obrazovek. Při bližším pohledu zjistíte, že každá obrazovka zobrazuje jiné grafické schéma, jiný typ narativní reprezentace neboli „seriality“. Tento typologický nástroj ke zkoumání seriálů je jednou ze základních pomůcek, které Kokeš v knize, shrnující, zpřehledňující a zpřístupňující širší čtenářské obci poznatky z jeho dosavadního teoretického a analytického bádání o poetice seriálové fikce (některé z nich byly publikovány v samostatných studiích), nabízí. Vymezení různých typů návazného vyprávění představuje první krok k hlavnímu cíli knihy, kterým je lepší popsání a poznání fikčních vyprávění na pokračování.
Podle tradičního pojetí sémantiky fikčních světů je fikční svět zakončený. S předpokladem uzavřeného vyprávění pracuje také naratologie. Rozpínavé narativy mnohasetdílných, případně dosud neukončených seriálů by s podobnou teoretickou výbavou nebylo možné analyzovat. Kokeš proto v úvodní části knihy představuje pět typů seriality, jež jsou odvozeny nikoliv od konečného tvaru díla, nýbrž od vzájemné propojenosti fikčních entit (především postav) mezi koncem jedné a koncem druhé epizody. V některých seriálech prochází hrdina postupnou proměnou a svého cíle dosahuje až v poslední epizodě, v jiných vypráví každá epizoda uzavřený příběh, který dále nijak nepokračuje, byť třeba na scénu opět uvádí téhož protagonistu atd. Seriálovou fikci pak Kokeš chápe skrze dynamiku mezi fikčním makrosvětem (časoprostor celého seriálu) a jednotlivými epizodními světy, jak ji díky své kulturní encyklopedii, zprostředkovaným informacím a otázkám, které mu proces vyprávění průběžně klade, vnímá divák.
„[…] poetika seriálové fikce chce postihnout tvůrčí bohatost či ozvláštňující sílu konkrétních děl. Chce být s to každému jednomu seriálu porozumět skrze objasnění a vysvětlení soustavy jeho spolupůsobících prostředků, částí a dílčích celků – a rozličných vzájemných soupeřících funkcí.“ (s. 19)
Po představení základní typologie, pojmů (při jejich první zmínce jsou ty nejdůležitější pro snazší zpětné dohledání zvýrazněné) a aspektů, jimiž je fikční dílo tvořeno (osnova vyprávění, proces vyprávění, aranžmá makrosvěta, dynamika makrosvěta) se Kokeš pouští do podrobnějšího zodpovídání otázek souvisejících se seriálem coby systémem s určitými zákonitostmi. V prvním ze tří obsáhlých oddílů knihy „Serialita jako soustava“ zkoumá, jak zkušenost diváka formuje osnova vyprávění, jak mohou být informace v této osnově uspořádány a jaké je vnitřní uspořádání fikčního světa, zabydleného postavami se specifickými vlastnostmi.
V oddíle „Serialita jako rejstřík možností“ přechází Kokeš od systémových zákonitostí fikčních světů na pokračování ke konkrétním tvůrčím možnostem, jež podobný typ vyprávění autorům nabízí. K udržení a vedení divákovy pozornost podle Kokeše slouží tázací model (volně vycházející z erotetického chápání narativu Noëla Carrolla). Seriál divákovi klade různé typy otázek vázající se k uspořádání fikčního světa i k dění, jež v něm probíhá, např. „Podaří se Esmeraldě ve stejnojmenném seriálu (1997) znovu získat zrak?“ (s. 90) Některé seriály nás pak dovedou vtáhnout nejen tím, co se v nich děje, ale také postupným osvětlováním zákonitostí fikčního světa a vytvářením napětí mezi jeho jednotlivými složkami (mikrosvěty postav, subsvěty sdílené více postavami). Druhý oddíl knihy uzavírá ukázka, jak lze s uvedenými teoretickými poznatky uvažovat o výstavbě fikčních světů krimiseriálů.
Případovými studiemi je pak tvořen závěrečný oddíl „Serialita jako analytické pozadí“, dávající odpověď čtenářům, kteří by si mohli začít klást otázku, k čemu je to všechno, co se doposud dozvěděli, vlastně dobré. Kokeš analyzuje konstrukční principy čtvrté řady seriálu 24 hodin, jehož členité vyprávění zůstává maximálně přehledným zásluhou užití postupů klasického hollywoodského vyprávění. Pozorný (analytický) čtenář by po dočtení Světů na pokračování měl být schopen podobným způsobem plněji docenit a lépe pochopit důmyslnost jiných seriálu nejen ze současné vlny „quality TV“, ale také z dávnější minulosti. Sám Kokeš ostatně své poznatky průběžně aplikuje na nesmírně široké spektrum seriálů od latinskoamerických telenovel přes MacGyvera až po Ulici, což jen dokládá jeho mnohaleté ověřování teoretických pojmů na konkrétních analýzách, z nichž se před čtenáře dostává pouze zlomek (viz např. v lecčem příznačná věta „Bojíte se tmy? tak podobně jako třeba Pohádky o mašinkách /1987/ tvoří podle mých zjištění spíše odchylku kráčející v tradici vyprávěcího uspořádání Dekameronu“, s. 188). Nechybí dokonce ani Mr. Bean. Důsledný popis jeho seriálových eskapád, které jsou podle Kokešových závěrů mnohem provázanější, než se zdá, třetí oddíl knihy ukončuje.
Světy na pokračování oproti Rozboru filmu předpokládají čtenáře se základní teoretickou výbavou (již mu může poskytnout právě předchozí autorova kniha), který tuší, co jsou to fikční světy nebo strukturalismus. Nové teoretické pojmy Kokeš nicméně průběžně testuje jejich aplikováním v různě rozsáhlých případových studiích, takže pokud na čtenáře ve druhé polovině knihy vyskočí například věta „Retrográdně pokřivuje jejich kumulativně-komparativní vzorce osnování a narušuje soudružnost singulárních a relačních vlastností entit“ (s. 120), měl by být schopen představit si, oč konkrétně jde (jakkoli si výrok zřejmě bude muset přečíst ještě jednou). Autor v zájmu maximální přehlednosti zpravidla nejprve představí teoretický problém, vyloučí neuspokojivé odpovědi (podobně jako jsou v krimiseriálech vylučováni jednotliví podezřelí a chybné hypotézy) a teprve poté nabídne své řešení. Díky tomu, že můžeme sledovat jeho myšlenkový proces, klademe si podobné otázky a vzniká dojem, že ke konečnému poznání postupujeme společně s ním.
Promyšlená kompozice, logicky uspořádaný výklad a schopnost jasně, srozumitelně a přesvědčivě formulovat problém, položit výzkumné otázky a vyznačit cesty vedoucí k odpovědím, mění knihu vzdor vysokému stupni odbornosti, jenž je ovšem vyvažován množstvím konkrétních příkladů, ve vtahující intelektuální dobrodružství. Světy na pokračování nenabízejí návod na rozpoznání dobrého seriálu (jakkoli i k tomu lze předloženou koncepci použít, nebudeme-li kategorie dobrého a špatného chápat striktně jako záležitost vkusu), ale dokážou vás přimět, abyste si při sledování další epizody Ordinace v Růžové zahradě, Světa pod hlavou nebo Četníků z Luhačovic kladli pronikavější otázky než doposud, případně se zamysleli, proč si některé otázky vlastně kladete. Sledování seriálů už pro vás zkrátka nebude pouze o tom, zda se Esmeraldě vrátí zrak.
Kokeš, Radomír D.: Světy na pokračování. Rozbor možností seriálového vyprávění. Praha: Akropolis, 2016. Vydání první, 240 stran.
Poznámky:
[1] Kokeš, Radomír D., Po desáté sezóně konec aneb SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ vydány! douglaskokes.blogspot.cz [online]. [cit. 2017-09-01]. URL: <http://douglaskokes.blogspot.cz/2017/01/svety.html>.
O filmu 