Archiv Srpen, 2015

Spoilery!

Postmoderně sebeuvědomělá vysokooktanová špionážní akce se široko daleko nejlepšími akčními scénami, vtahujícím vyprávěním, hodně nepříjemným záporákem, velmi příjemnou ženskou postavou (vzhledem i jednáním) a množstvím nostalgických aluzí na seriál (kde se poprvé objevil Syndikát) i předchozí filmy (Moskva, králičí packa, motorky, zmínka o infiltraci do centrály CIA). Tolik Mission: Impossible – Rogue Nation v kostce.

Otevření filmu vtipně neokázalým záběrem louky kdesi v Bělorusku (ač pouze filmovém) a následné sebevražedné povlávání Ethana Hunta na boku Airbusu nastolují akčně-nadsazený tón pátého dílu Mission: Impossible. Přesněji jeho první poloviny. V té druhé už nejde o adrenalinové blbnutí jednoho pošuka (o němž víme, že je víceméně nesmrtelný), ale o životy jeho smrtelných přátel a budoucnost organizace, která mu poskytuje obživu.

Prostříhávání mezi Benjim, Brandtem, Lutherem a Huntem, který může uspět pouze díky podpoře ostatních, nás nenechává na pochybách, že tvůrci zachovávají týmový model předchozích dílů a zejména obou seriálů (z 60. a z 80. let). Také žánrový posun směrem ke špionážnímu thrilleru (s výměnami informací, ostře sledovanými schůzkami a záměnami identit), zvážnění a barevné „ochladnutí“ ve druhé části filmu jsou vázány na skutečnost, že Hunt musí svou činnost začít lépe koordinovat se zbytkem IMF, aby neohrožoval její pověst, jak doposud (nevědomky) činil.

První akční sekvence filmu, let na letadle, je zároveň tou nejsmělejší. Nestandardní rámování (Hunt se nachází na hraně záběru i života a smrti) a statičnost záběru prozrazují, že nehybná kamera byla přimontována k letícímu letadlu. Stejná syrovost charakterizuje ostatní akční scény, z nichž lze díky nadprůměrné délce a velikosti záběrů (detaily nejsou tak časté) odtušit, že se rovněž z větší části točily „naživo“. Fascinující je zejména kroužení naopak nepřipoutané a nezastavitelné kamery v podvodní sekvenci, jež vyvolává velmi podobnou „útrobní“ diváckou reakci jako řada scén v Gravitaci.

Po úvodních titulcích s trademarkovou zápalnou šňůrou a seriálovým výběrem „best of“ momentů z celého filmu (včetně finále), dostává Hunt v Londýně novou misi. Před tím, než poprvé spatří antagonistu (na jehož sípavý hlas si budeme muset počkat ještě cca 30 minut) a zplynován padne k zemi, dozví se z nahrávky, že čelit tentokrát nebude ničemu menšímu než osudu. Nikoli naposledy jsme tak explicitně upozorněni na ústřední téma osudových rozhodnutí, štěstí a náhody, tedy faktorů, s nimiž pracuje většina žánrově spřízněných titulů, ovšem bez schopnosti sebereflexe, jaké budeme ještě několikrát svědky zde.

Obyčejné přání „good luck“ se ve světle výše popsaného stává stěžejní replikou, prohlubující pouto mezi Ethanem a Ilsou (hodně štěstí si přeji po prvním i posledním setkání), kteří po celý čas hrají vabank. Klíč k Huntovým poutům při jeho londýnském zajetí je vyzdoben štěstí nosící králičí packou, jinak také MacGuffinem z třetího Mission: Impossible. Prvek náhody se do filmu vkrádá také během akce ve Vídni, kdy se Hunt musí rychle rozhodnout, kterému ze dvou střelců věnuje jedinou kulku ze získané zbraně (i později, když se s Ilsou spustí po ocelové tyči, která se následně zřítí k zemi), nebo při závěrečné konfrontaci, kdy nejdříve Loan prozradí, že vsadil na lidský faktor, aby Hunt posléze vsadil na Loanovu chamtivost (ani jeden přitom neměl/nemá žádnou jistotu, že se jeho soupeř zachová předpokládaným způsobem). Na předpokladu, že si Loan její počínání vyloží tak, jak by pro ni bylo žádoucí, staví své jednání také Ilsa (jejíž jméno společně s jistou marockou lokací nápadně odkazuje ke kultovnímu filmu o jednom osudovém setkání).

Jestliže má protagonista podezřele často štěstí a nerozvážně uvažuje stylem „buď to vyjde, nebo ne“, můžeme to považovat za rozvíjení ústředního tématu filmu. Je to možná alibismus ze strany tvůrců, kteří tím mohou omlouvat nepravděpodobnost dění, ale většina akčních filmů si nedává tu práci, aby přepálenost některých svých scén nějak ospravedlnila a dala najevo, že o jejich nerealistické povaze ví. Také tím je Rogue Nation výjimečný a mazanější než jiné letní blockbustery.

Po uspání Hunta vyjde najevo, že úvodní akce nás neměla pouze rozehřát a navnadit na zbytek filmu, ale zároveň připravovala půdu pro budoucí děj. Ne zcela ideální průběh mise byl posledním hřebíkem do rakve IMF, která bude nyní rozpuštěna, resp. převedena pod CIA. Hunt se zároveň věren svému jménu stává pro americkou vládu lovnou zvěří. Krátce po začátku filmu nás tak zajímá vyřešení hned tří velkých problémů – zjistit, kdo je mužem s brýlemi a oč mu jde, resuscitovat IMF, nenechat se chytit CIA. Všechny jsou přitom elegantně provázané a většina akcí ve filmu, jakkoli vystavěných jako samostatné epizody s vlastním vývojovým vzorcem, má dopad na každý z nich.

McQuarrie pro větší přehlednost neustále opakuje a do nových kontextů zasazuje klíčové informace, neztrácí ze zřetele ústřední téma osudovosti a náhody a nezapomíná, že natáčí akci týmovou, nikoli sólovou.Vztahy mezi členy týmu, ztrácení a získávání důvěry mezi nimi, nahrazují běžnou romantickou vztahovou linii. Skoro všechny akční scény jsou dynamizovány prostříháváním mezi více postavami a Hunt se opakovaně ocitá v situacích, z nichž by bez cizí pomoci ve zdraví nevyváznul.

V následující scéně mučení přibývá další podstatná otázka, jejíž pravdivé zodpovězení nás bude držet v napětí po zbytek filmu – kdo je žena, která Huntovi pomohla a na čí straně stojí? Když už si myslíme, že pomáhá správné straně (ačkoli sama prozíravě upozorňuje, že správná je ta strana, o které si to myslíme), ukáže se, že jednala v zájmu někoho jiného. Někým jiným je přitom nejprve pouze Loan, později také Atlee z britské MI6. Její snaha získat svobodu, aby nadále nemusela plnit příkazy mužů, kteří s ní v žádném případě nehrají fér (pojistka v podobě dvou dalších střelců, smazání dat), je jednou z bočních, ale díky dobře odstíněnému herectví Rebeccy Ferguson velmi působivých dějových linií.

S rozostřenou hranicí mezi různými mocenskými skupinami se přitom nepotýká jenom Ilsa, ale také Hunt, který se domnívá, že jedná nezávisle na IMF i CIA, zatímco ve skutečnosti nechtíc pomáhá Syndikátu. Hledání velkých spiknutí za všemi světovými tragédiemi zavání módními konspiračními teoriemi, ale hlavní motiv Loanova počínání – destabilizovat světový řád – celkem dobře odpovídá snahám různých teroristických skupin (které ovšem šíří hlavně strach a to navíc transparentnějšími cestami, neboť se ke svým činům veřejně hlásí). Film stejně jako nedávný Captain America: Návrat prvního Avengera naznačuje, že největší ohrožení pro systém může někdy vyprodukovat systém samotný. Jinými slovy, boj se zlem sám zlo vytváří.

Dilemata hrdinů ale film neposunují směrem k psychologickému dramatu. Jejich řešení jsou umně zakomponována do akčních/napínavých scén a přibližují nám charaktery postav. Ilsa například dvakrát z vlastní vůle zachrání Hunta, ačkoli tím ohrozí svou infiltraci do Syndikátu. Hunt zase raději strhne motorku do strany, než aby pohlednou agentku srazil (kteréžto zjištění je druhým dějovým přínosem dlouhé marocké honičky – tím prvním je, že díky ní Luther a Brandt „potkají“ Hunta a Benjiho). Sbližování Hunta a Ilsy, nad nímž neustále visí otázka, za který tým ona kope, zlidšťuje postavy i bez toho, aby se ze vzájemného profesionálního respektu stalo něco víc. A to navzdory očividné erotické přitažlivosti (zájem, s nímž si Hunt prohlíží Ilsu vyzutou nebo Ilsu vystupující z vody – její obnažování před Huntem má přitom vlastní vývoj: nejdřív chodidla, následně nohy ve večerních šatech, pak bikiny a poté, co jej vytáhne z vody, je na okamžik svlečena do půl těla, byť otočená zády).

Posun od akční komedie, která nijak nepolevuje ve svém tempu, k pomalejšímu a upovídanějšímu thrilleru, je pouze zdánlivý. Akční je celý film a vyprávění bychom mohli rozdělit do několika různě strukturovaných akčních segmentů (+ prolog) s krátkými plánovacími a vysvětlovacími pauzami mezi nimi (vysvětlování příběhu přitom probíhá i „v běhu“). Londýn (představení Ilsy), opera (odhalení Ilsiných záměrů, informace o „deníku“, poškození pověsti Hunta/IMF), Casablanca (souvislost mezi Loanem a MI6, získání dat, Ilsina zrada, bod obratu – nemožnost dešifrovat data a hrát s CIA narovinu), setkání v obchodním centru (další komplikace – únos Benjiho), únos britského premiéra (dílčí řešení – dešifrování „deníku“), setkání v Londýně (osvobození Benjiho, dopadení Loana).

Akční scény jsou relativně přehledné, díky natáčení „naživo“ velmi fyzické a silný pocit nebezpečí vyvolávající a znamenitě pracují také se střídáním delších a kratších záběrů, hluku a ticha (operní sekvence s čekáním na „osudovou“ notu je bravurní modernizací nervydrásajícího finále Hitchcockova Muže, který věděl příliš mnoho). Každá z akčních sekvencí má mimo to vlastní vývojový vzorec a zároveň posouvá hlavní vyprávění (pověst IMF, dopadení Loana). Některé akce jsou omezené na malý prostor, během jiných urazíme pěkný kus cesty. Během některých jsme o tom, co se bude dít, stejně málo/moc informováni jako postavy (Vídeň), během jiných si myslíme, že toho víme více, což ale nutně nemusí být pravda (Londýn).

Film tak dokáže i v rámci mantinelů vymezených žánrem, v němž dobro zákonitě zvítězí nad zlem, neustále překvapovat drobnými odchylkami od konvencí, nápadnými náznaky, že nechá zemřít některou z důležitých postav (poté, co Loan vystřelí Ilsiným směrem, chvíli to vypadá, že byla zasažena, Hunt je podobně jako ve trojce krátce na onom světě a časomíra na semtexové náloži se zastaví až 19 milisekund před explozí), změnami směru vyprávění, vznášením pochybností o tom, kdo je padouch a kdo hrdina nebo prostě tím, jak hladce a přirozeně do sebe všechno od prvních minut až do uzavření kruhu (resp. kvádru) zapadá.

Mission: Impossible – Rogue Nation, USA 2015, 132 min, r. a s.: Christopher McQuarrie

Reklamy