Film týdne (4)

Balance (1989)

Tentokrát jsem nad filmem týdne váhal skutečně dlouho. Ve hře byla velmi často zmiňovaná Skrytá identita, údajně po deseti letech opět pořádný film Martina Scorseseho s velmi lákavým hereckým obsazením (obzvlášť sadistický padouch Jacka Nicholsona vzbuzuje můj zájem). Uvažoval jsem také o hutné noirové detektivce Čínská čtvrť Romana Polanského (opět s Nicholsonem) a o fascinujícím dokumentu z říše opeřenců Ptačí svět. Nakonec padla má volba zcela neočekávaně na film Balance.

Balance je západoněmecký krátký animovaný film z roku 1989. O co v něm jde? Pět postav v očíslovaných kabátech (připomínajících židy držené v koncentračních táborech) se nachází na plošině čtvercového půdorysu umístěné uprostřed ničeho. Na začátku stojí všichni panáci zhruba uprostřed plošiny. Pak udělá jeden z nich krok vpřed, čímž naruší rovnováhu, plošina se začne naklánět jeho směrem, ostatní tedy musí také udělat krok vpřed, aby se plošina vyrovnala. Po chvíli čekání pokročí další, opět se musí pohnout všichni. Takto pokračují, až se octnou na okraji plošiny, zde vytáhnou z kabátů pruty a začnou lovit. Pouze jeden panák je úspěšný – vyloví tajemnou dřevěnou bednu sloužící k neznámému účelu. Ať je to bedna k čemukoliv (později se z ní vyklube hrací skříňka), chtějí ji získat všichni a tak začíná zajímavá hra s fyzikálními zákony. Postupnou eliminací zůstane pouze jeden panák s jednou bednou, kvůli rovnováze však musí být na opačných koncích plošiny. Vyhrál nad ostatními, ale přesto nic nezískal.

Film pracuje s natolik minimalistickými prostředky a vychází z tak jednoduché ústřední premisy, až to bere dech. Nejde jen o to, „kdo přežije“, jde o metaforu lidského společenství. Všechno musí být v rovnováze, všichni by měli mít stejné podmínky pro život, pro chamtivost není prostor. Jenže jak dlouho dokáží lidé žít v souladu, bez konfliktů, bez touhy po moci, po tom, mít něco víc než ten druhý? Nikdy ne příliš dlouho. Balance dokazuje, že v jednoduchosti je síla, že i nekomplikovanými symboly lze vyjádřit mnohému poplatnou ideu. Je toho v ní skutečně mnoho a je mnoho způsobů, jak ji chápat (doporučuji si všímat čísel na kabátech „trestanců“), což dokázat na prostoru sedmi minut znamená disponovat něčím víc než jen talentem. Tento filmeček by měl být k nalezení na netu a skutečně stojí za tu námahu vynaloženou jeho hledáním. Něčemu takovému se říká malý Velký film.

Filmová periodika – 1.

O nových filmech v kinech a o filmech obecně:

Cinema

Podle mého (skromného) názoru ten nejkvalitnější filmový časopis na českém trhu. Jde vstříc laickému čtenáři a zároveň rozšiřuje obzory i těm náročnějším filmomilům. Základ pochopitelně tvoří recenze premiérových titulů doplněné o velmi citlivě psané portréty, články o neobvyklých tématech nebo legendy o důležitých (ač často ne tak známých) tvůrcích či filmech. Specialitou Cinemy jsou časté reportáže z natáčení nových českých filmů. O něco horší je to s filmy zahraničními, na druhou stranu, kdo touží přečíst si poosmé, jak ta která hvězda měla při natáčení té které scény takový a takový problém? Rovněž převzaté rozhovory se zahraničními celebritami za moc nestojí (někdy je tvoří všehovšudy pět otázek), ale přinejhorším jsou vždy doplněny luxusními fotkami. Tím se dostávám ke grafické úpravě časopisu – jednoduchá, přehledná, ve které se i nový čtenář poměrně rychle zorientuje. A na samý závěr jsem si nechal to nejlepší – kvalitu článků. Po stylistické stránce je přístup každého z autorů značně odlišný, časem jistě odhalíte jejich charakteristický rukopis a najdete si svého oblíbeného psavce (mezi mé favority patří pánové Fuka, Vosmík a Šobr). Články obecně netrpí přemírou odborných výrazů nebo cizích slov, jsou vesměs psány lehkou rukou a například některá sofistikovaná souvětí paní Hejlíčkové vám jistě utkví v paměti. Cinemu tvoří lidé, kteří mají skutečně rádi film (a na rozdíl od jiných se tím nemusejí chvástat na titulní stránce) a tvoří ji pro všechny, kterým nestačí povrchní náhled na věc, kteří se však na druhou stranu nehodlají nořit příliš hluboko (jakože třeba studovat filmové dějiny), to však neznamená, že by zarytí cinefilové měli Cinemou nutně pohrdat, ona má totiž narozdíl od všech těch „inťáren s vytříbeným vkusem“ také srdce.
Cena: 98,-
Počet stran: cca 114
Kolik čísel jsem doposud přečetl: cca 97
Moje orientační hodnocení: 94%

Cinepur

V předchozím textu jsem zmiňoval tzv. cinefily, a právě jim je určen tento časopis – kompletně černobílý, s jednoduchou grafickou úpravou, minimem reklamy a maximem poučného textu. Cinepur se snaží tvářit co nejkultivovaněji, jako filmový časopis s tím nejvyhraněnějším vkusem a jen pro ty zasvěcenější z filmových diváků a ano, daří se mu to. Jeho cílová skupina není příliš početná, nicméně ji přináší to, co očekává. Odborné články plné komplikovaně strukturovaných vět, při bloudění jejichž zákoutími snadno ztratíte orientaci. Doporučuji zakoupit si Slovník cizích slov a dělat si v průběhu čtení poznámky, není-li vám tedy podstata textu ukradená. Ale neberte to jako jednostrannou kritiku, cílem Cinepuru prostě není zažraný čtenář, je to časopis odborný, nikoliv populárně naučný a jako takový nemá na tuzemském trhu příliš silnou konkurenci.
Cena: 55,-
Počet stran: cca 64
Kolik čísel jsem doposud přečetl: 9
Moje orientační hodnocení: 80%

Premiere

Pokud si chcete přečíst něco o filmu „jen tak“, neexistuje ideálnější volby. Premiere je časopis, který se na obálce pyšní titulem „Časopis, který miluje film“, inu, nebudu to zpochybňovat, nebudu to komentovat. Za 49 Kč dostanete „poměrně obsáhlý“ časopis pyšnící se neobvyklým formátem (pro technické typy: 17cm x 22,5cm). Ovšem tu obsáhlost bych si dovolil hned zkraje zpochybnit, neboť cca třicet stránek každého čísla zabírá podrobný program několika kabelových televizí (HBO, HBO 2, AXN, Cinemax), většiny kin v České republice a navrch je tu pár stránek krátkých verdiktů momentálně promítaných filmů. Až na poslední se jedná o informace dosti zbytečné a na internetu snadno dostupné a uznejte: kdo dnes nemá přístup k internetu? Čím je tedy zaplněno těch zbývajících zhruba sto stran? Jsou zde filmové novinky, jsou zde reportáže z natáčení, jsou zde články zcela zbytečné (jako 10 důvodů, proč vidět zrovna tenhle trhák nebo jakýsi výběr těch nejlepších fotek z daného filmu doplněný kratičkými textíky) i články poměrně užitečné (hlavně rubrika Retro). A pochopitelně i recenze, které jsou sice pro přehlednost umístěné na jednom místě časopisu, ale nikdy tak nedisponují prostorem zvícím více nežli jednu stránku (navíc v onom podivném formátu). Mnoho recenzí pak bývá stlačeno na prostoru jedné šestiny stránky, přičemž třetinu z oné šestiny tvoří obrázek – no, z podobných recenzí se toho opravdu moc nedozvíte. Premiere má pěknou, barevnou grafickou úpravu (změna by neuškodila) a cílové skupině – tj. divákům mainstreamovým – přináší přesně to, co očekávají. Bohužel nic víc. Ale někdo prostě preferuje zábavnost před poučností a je mu ukradené, že lze celkem elegantně skloubit obé. Tento časopis čtu pravidelně již pátým rokem, nedá se říct, že bych jej neměl rád, ani jej nemiluji, prostě k němu chovám vztah ryze pragmatický, spíše v něm listuji než že bych jej se zápalem četl, ale český trh je na podobně zaměřené časopisy natolik chudobný, že Premiere prostě zcela ignorovat nemohu.
Cena: 49,-
Počet stran: cca 134
Kolik čísel jsem doposud přečetl: 52
Moje orientační hodnocení: 60%

Divoce žít, divoce umřít

Divoká banda
(The Wild Bunch, 1969)

Před Divokou bandou byste marně hledali film s natolik amorálními hlavními hrdiny. Skupina vyděděnců, vrahů, zlodějů, kteří jsou o to nebezpečnější, že ví oč můžou přijít – vůbec o nic. Hned úvodní bankovní přepadení je přehlídkou krve a násilí – nevinní okolojdoucí padají k zemi zasaženi kulkou, ať vypálenou lovci či lovenými, splašení koně se vzpouzejí, mrtví přibývají (převážně z řad členů Protialkoholní ligy, což byla taková malá provokace notorického režiséra, ale v porovnání s provokací symbolizovanou zbytkem filmu, ji nikdo nevěnoval vážnější pozornost). Je to nezapomenutelný začátek jedné westernové legendy. Těžko si představit lepší odrazový můstek, předehru vhodnější pro naladění do toho správného rozpoložení. První minuty nám jasně říkají: Takhle to chodí na Divokém západě. Na Divokém západě Sama Peckinpaha. Všichni jsou tak trochu hajzlové, nikdo nesleduje žádné vznešené cíle, akorát pětice námi sledovaných desperátů má posviněné duše jaksi mimochodem. Oni jsou stále stejní, to jen okolní svět se mění. Nevraždí pro peníze, vraždí z principu, je to jejich poslání, smysl jejich života. Jenže, bude společnost pro kulturní proměně schopna akceptovat podobné jedince? Respektive, dokáži se oni přizpůsobit nastávajícím změnám, anebo raději dobrovolně odejdou jako poslední skuteční hrdinové Divokého západu? Zná tahle doba vůbec pojem hrdinství? Díky scénáři Sama Peckinpaha, Walona Greena a Roye N. Sicknera nejsou bandité bezcitnými zrůdami. Sami si dobře uvědomují cestu, kterou si zvolili, ani pokud by mohli, neměnili by ji, narodili se jako desperáti a jako desperáti zemřou. V souvislosti s tím stojí za zmínku ještě jedna skutečnost – kamera si často všímá nevinných dětských tváří, které paradoxně patří zákeřným malým spratkům (vrcholem dětské brutality sice může být předhazování škorpiónů nenasytným mravencům, ale co až vyrostou?), případně jsou svědky okolních hrůz, dvojí smysl pak lze najít v často citované hlášce: „Všichni chceme být dětmi. I ti nejhorší z nás. Ti možná nejvíc.“.

Divoká banda je jasným, přímočarým, nekompromisním filmem. Když v něm někdo řekne „tak jdem“, tak se jde, když se střílí, stříká krev, když se pije, tak až do dna. Je to dílo pohlavně neobyčejně vyhraněné. Feministky jej můžou oprávněně nenávidět. Ženské postavy v Peckinpahových filmech nikdy nehrály velkou roli, vždy byly pouhými oběťmi. Něco jako láska zde nemá absolutně žádnou váhu, když se bavíme o přátelství, pak o ryze mužském. A tomu odpovídá také prezentace emocí – drsná, chladná, bez nimrání se v rozpolcených duších. Činy zde mají tisíckrát větší hodnotu než pocity. Jde tedy o přátelství čtyř stárnoucích kovbojů a o co ještě? O alegorii Války ve Vietnamu, společenských poměrů v soudobém Mexiku. O konec jedné éry, o odchod jedné sorty (anti)hrdinů. Oni Divoký západ stvořili a oni budou také přítomni jeho zániku. A bude to divoké. Finální masakr v Argua Verde patří k nejdiskutovanějším westernovým scénám všech dob a nejen co se násilí týče. Dost se přehlíží skutečnost, že právě on dal vzniknout pozdějšímu „krvavému baletu“ v akčních řežbách Johna Woo, že právě on zavedl pojem „estetika násilí“, že právě jemu vděčíme za vznik těch nejefektivnějších akčních scén moderní kinematografie. Jak to ten Peckinpah jenom dokázal? Na place prý často improvizoval, mnoho scén řešil až v den natáčení – výsledek je pak buď souhrou šťastných náhod, nebo znakem jeho geniality. Dokázal s jistotou zinscenovat brutální masakr, kde každá scéna má logickou návaznost na tu předchozí. Nic nepřečnívá, vše do sebe bezchybně zapadá. Kamera sleduje přesně to, co bychom rádi viděli, zpomalených záběrů není zbytečně moc, jsou ideálně vyváženy svižnými střihy na další brzkou oběť. Výborných scén je v Divoké bandě více, ale tuto vám z hlavy vytěsní jenom hodně silný zážitek. Mezi americkými westerny amerických režisérů byste marně hledali přelomovější dílo. Ironií je, že si westernový žánr musel na tak kvalitního zástupce sebe sama počkat až do svého konce, který Divoká banda vlastně započala.

10 nejlepších westernů

Western dlouhou dobu nepatřil k mému nejmilovanějšímu žánru, vlastně jsem jej přímo nesnášel, těžko říct proč. Asi mě nelákaly pohádky o statečných kovbojích a zlých banditech, ve kterých se navíc víc žvanilo než střílelo. A pak jsem jednoho dne nabral dostatek odvahy na zhlédnutí téměř tříhodinového a velmi vychvalovaného eposu Tenkrát na Západě… můj pohled na westernový žánr se rázem převrátil o 360 stupňů. To, co předvedl Sergio Leone nebyl jenom western, to byl „sakra dobrej film“, jeden z nejlepších, co jsem do té doby viděl. Můj zájem o tento kdysi tak oblíbený, dnes prakticky neexistující, žánr enormně vzrostl. Velice mě překvapilo, kolik vynikajících filmů nese nálepku western. Jeden z níže uvedených řadím do svojí filmové TOP TEN a zbývajících devět bych také doporučil vaší pozornosti.

1. Hodný, zlý a ošklivý (1966) neboli ten nejlepší – Výborný western měnící se ke konci s nevídanou elegancí v protiválečný film.
2. Tenkrát na Západě (1968) neboli ten nejznámější – Velkolepý westernový film o pomstě, drsnější a špinavější než všechny předchozí.
3. Butch Cassidy a Sundance Kid (1969) neboli ten nejvtipnější – Netypický western založený na kvalitním scénáři a charismatu hlavních hrdinů.
4. Divoká banda (1969) neboli ten nejkrvavější – Masakr Divokého západu v nekompromisní režii Sama Peckinpaha.
5. Pro hrst dolarů (1964) neboli ten nejlepší remake Kurosawy – Nedoceněný western s nepopsatelnou atmosférou a s prvním pořádným kovbojem Clinta Eastwooda.
6. Sedm statečných (1960) neboli ten nejzábavnější – Klasika všech klasik, která po letech bohužel ztratila část svého kouzla.
7. Pro pár dolarů navíc (1965) neboli ten nejlepší westernový druhý díl – Sergio Leone, Ennio Morricone, Clint Eastwood – co jiného než skvělý film.
8. Rio Bravo (1959) neboli ten nejwesternovější – Vzorový příklad bezchybného amerického westernu s Johnem Waynem.
9. Vinnetou (1963) neboli ten nejčastěji reprízovaný – Rodičové by mi neodpustili, kdybych jej sem nezařadil. 🙂
10. Serenity (2005) neboli ten nejmodernější – Sci-fi jako western? Jako dobrý western? Je to k neuvěření, ale je to tak.

Nejlepší DVD kolekce

Kmotr trilogie (5 DVD)
Kmotr, Kmotr 2, Kmotr 3
Filmy: 88,67%
DVD: 80%
Cca: 1399,-
Suma sumárum: Do příchodu LOTRa ta kvalitativně nejhodnotnější filmová trilogie a nebýt slabšího třetího dílu, je jí stále. F. F. Coppola dokonale skloubil film mainstreamový s filmem umělecky hodnotnějším, díky této kolekci se navíc dozvíte spoustu zajímavostí z natáčení.

Pán prstenů – rozšířená trilogie (12DVD)
Pán prstenů: Společenstvo prstenu , Pán prstenů: Dvě věže, Pán prstenů: Návrat krále
Filmy: 88,67%
DVD: 100%
Cca: 1799,-
Suma sumárum: Ve třech elegantních rozkládacích krabičkách najdete tři nejvelkolepější fantasy filmy posledních let v rozšířených verzích a s mnoha a mnoha hodinami bonusů. Pokud si chcete pánoprstenovský zážitek z kina co nejvíc přiblížit, není lepší volby.

Star Wars Trilogie (4 DVD)
Star Wars, Star Wars – Impérium vrací úder, Star Wars – Návrat Jediho
Filmy: 87,5%
DVD: 80%
Cca: 1349,-
Suma sumárum: Před dávnými časy v předaleké galaxii… stvořil George Lucas kult, který přežije generaci naši i mnoho generací následujících. Bonusové materiály tvoří hlavně rozsáhlý dokument o celém fenoménu, bohužel nepřeložený.

Kolekce filmů Humphreye Bogarta (6 DVD)
Casablanca, Maltézský sokol, Key Largo, Poklad na Sierra Madre, Mít a nemít, Hluboký spánek
Filmy: 84,5%
DVD: 40%
Cca: 1399,-
Suma sumárum: Další z warnerovských plechových krabiček, tentokrát obsahující skutečné klenoty americké kinematografie, spojené osobou Humphreye Bogarta. Až na nadbytečnou Casablancu (vyšla samostatně v reprezentativnějším dvojdisku) se jedná o víceméně nesehnatelné lahůdky těch nejlepších režisérů a nejvyšších kvalit.

Stanley Kubrick’s Collection (6 DVD)
Lolita, Barry Lyndon, Mechanický pomeranč, Eyes Wide Shut, Olověná vesta, Osvícení
Filmy: 82,25%
DVD: 40%
Cca: 1399,-
Suma sumárum: Plechová krabička s papírovou „harmonikou“ obsahuje reprezentativní kolekci filmů jednoho, za života nedoceněného, velikána filmového plátna. Zamrzí jenom absence naprosto zásadní Vesmírné odysey a bohatší bonusové výbavy.

Černá kolekce filmů Alfreda Hitchcocka (7 DVD)
Sabotér, Ani stín podezření, Provaz, Okno do dvora, Potíže s Harrym, Muž, který věděl příliš mnoho, Psycho
Filmy: 81,5%
DVD: 60%
Cca: 1349,-
Suma sumárum: Jednoduchý papírový obal ukrývá sedm filmů (Psycho je vtipně přidáno v sólo obalu) mistra napětí. Sedm filmů různých žánrů a kvalit, které jistě potěší všechny studenty filmové režie. Od koho jiného se také učit než od mistra.

Kolekce filmů Jamese Deana (8 DVD)
Gigant, Rebel bez příčiny, Na východ od ráje
Filmy: 79,8%
DVD: 80%
Cca: 1499,-
Suma sumárum: S touto kolekcí sice dostanete jenom tři filmy, ale jsou to skutečně legendární záležitosti s tím nejslavnějším rebelem filmového plátna. Tři dvojdiskové verze filmů doplňují dvě DVD s celovečerními dokumenty.

Kolekce filmů Alfreda Hitchcocka (6 DVD)
Hrůza na jevišti, Zpovídám se, Vražda na objednávku, Nepravý muž, Na sever severozápadní linkou, Cizinci ve vlaku
Filmy: 79,6%
DVD: 60%
Cca: 1334,-
Suma sumárum: Hitchcock tentokrát v plechové krabičce a od Warnerů. Pokud opravdu toužíte po tom, mít všechny jeho filmy na DVD, nemáte jinou možnost než si zakoupit i tuto kolekci.

Matrix Ultimate Collection (10 DVD)
Matrix, Matrix: Nová návštěva, Animatrix, Matrix Reloaded, Matrix Revolutions
Filmy: 75, 6%
DVD: 100%
Cca: ???,-
Suma sumárum: Skutečně ultimátní matrixovská kolekce, kde kromě tři hlavních a dvou vedlejších filmů naleznete hodiny a hodiny materiálů do detailů rozebírajících kult Matrixu ve všech myslitelných směrech. U sběratelské edice naleznete navíc sošku Nea.

Bílá kolekce Alfreda Hitchcocka (7 DVD)
Vertigo, Ptáci, Marnie, Roztržená opona, Topaz, Zběsilost, Rodinné spiknutí
Filmy: 75, 14%
DVD: 60%
Cca: 1349,-
Suma sumárum: Stejné balení jako Černá kolekce, kvalitativně podobně vybrané filmy (tzn. několik zásadních kousků a několik kousků do počtu), stejná cena. Pokud máte Hitchovy filmy zavile rádi a nestačí vám sólo Vertigo a Ptáci, jděte do toho.

Vysvětlivky: Procentuální hodnocení filmů je průměrem všech jejich hodnocení z ČSFD a IMDb, vzhledem k různým počtům hlasujících u různých filmů se jedná o velmi orientační čísla. Kvality DVD jsem hodnotil předně v závislosti na množství bonusových materiálů, nikoliv audiovizuálních kvalit, které jsou často odlišné v závislosti na době vzniku daného filmu. Uvedená cena skrývá hypertextový odkaz na internetový obchod, kde si onu kolekci za uvedenou cenu můžete objednat, neručím, že se jedná o ceny nejvýhodnější.

Průvodce současně vysílanými seriály – shrnutí

Připomeňme si všechny dříve rozebírané seriály formou přehledného výpisu od toho nejlépe hodnoceného (čísla v závorce uvádějí, ve které části Průvodce naleznete o seriálu detailnější informace):

1. Simpsonovi 100% (2.)
2. Podfukáři 90% (2.)
3. Black Books 85% (3.)
4. Zoufalé manželky 85% (4.)
5. Chirurgové 80% (5.)
6. Dr. House 75% (5.)
7. Ztraceni 75% (4.)
8. Kriminálka Las Vegas/Miami 70% (1.)
9. Taxík 70% (5.)
10. Deadwood 65% (5.)
11. Myšlenky zločince 60% (5.)
12. Letiště 30% (1.)
13. Horákovi 20% (3.)
14. Ordinace v růžové zahradě 20% (3.)
15. Rodinná pouta 15% (3.)
16. Pojišťovna štěstí 10% (3.)

Jak to tenkrát bylo

Hádanka se zvířecími názvy filmů (viz. 12.10.06) asi potrápila mozkové závity mnohých z vás, nikdo bohužel při řešení neuvažoval podobným způsobem jako já při vymýšlení. Dost bylo napínání, tady je řešení:

1. Na Ropáky v Atlasu zvířat nenarazíte a ten smajlík tam taky nebyl pro nic za nic, takže pryč s nima.
2. Začít s číslem neznamenalo uspořádat filmy podle roků vzniku (ty vás měly jenom zmást), nýbrž uspořádat názvy abecedně (čísly se obvykle začíná) – takže 101 dalmatinů, Černá kočka, bílý kocour, Divoké včely atd.
3. Nyní ta nejobtížnější část: ztučněné písmeno ve skutečnosti označovalo polohu písmena tajenky z následujícího názvu filmu (pro poslední Tanec s vlky jsem jako následující bral prvních 101 dalmatinů), takže pokud například u Honu na myš bylo zvýrazněno „n“, tedy třetí písmeno, u abecedně následujícího Mravence Z jste měli označit písmeno „a“, tímto postupem jste získali slovo ANIMALIA. Snad je to dostatečně srozumitelné.

Průvodce současně vysílanými seriály – část pátá

Poslední zajímavé kousky pravidelně oblažující temnou televizní obrazovku.

Chirurgové
Kdy: Po – cca 22:10 Prima
Jak: Chirurgové sice nejsou svým námětem nějak extra originální (kolik už jsme tady měli seriálů z lékařského prostředí), ale přistupují k němu způsobem poměrně neobvyklým a překvapivě fungujícím. To, co mě zaujalo hned v pilotním díle nejvíc byl humor, spousta humoru ve všech podobách (samozřejmě převažoval ten pro mediky nejcharakterističtější – tj. černý), velmi vtipně jsou také vybírané písně pro nastříhaný sled scén (aneb není nad pořádný song o životě, když ležíte na smrtelné posteli). Seriál sleduje skupinku mladých chirurgů od jejich prvního nástupu do práce (a s tím souvisejícího 48-hodinového zápřahu) a stejně jako Pohotovost jenom výjimečně zabrousí mimo jejich pracoviště. Vztahy se obvykle řeší přímo na nemocničních chodbách, nebo ještě lépe na sále. Nejedná se o akční drama plné řešení dilemat nad zpackaným zákrokem, je to hlavně a především komedie a jako taková svůj cíl – tedy pobavit – splňuje na výbornou.
Takže: 80%

Dr. House
Kdy: St – cca 22:10 Nova
Jak:Tvůrci House zvolili podobný přístup jako tvůrci Kriminálky Las Vegas – tedy co díl, to jeden řešený případ, akorát nejde o vraždy nýbrž o neobvyklé nemoci. A na ty je dr. House expert, ne už tak na vztahy k pacientům, potažmo k lidem obecně. Léčení případů typu „mám empétrojku v konečníku“ považuje za urážku svých schopností, k pacientům přistupuje jako k výrobkům, ze kterých je nutné odstranit závadu a příliš úcty nechová ani ke svým spolupracovníkům. Jeho těžce ironický náhled na život dodává seriálu potřebnou šťávu a právě díky němu jen těžko sklouzne k nezáživné rutině. Mimochodem, některé epizody režíroval Bryan Singer.
Takže:75%

Taxík
Kdy: St – cca 23:10 Nova
Jak: Davida Morse jste pravděpodobně viděli v nějakém průměrném bijáku coby zkorumpovaného poldu či jiného padoucha a pravděpodobně nedokážete k jeho povědomé tváři přiřadit to správné jméno. V Taxíku dostal jeho um konečně zasloužený prostor, jako bývalý zkorumpovaný polda (některých nálepek se nikdy nezbavíte:) ), nynější taxikář, pomáhá udržovat pořádek ve svém městě (tuším Washington), k tomu řeší vztah se svou bývalou manželkou, se svým malým synkem a občas zajede podřistat (nad plechovkou pivka v papírovém sáčku) za svým nejlepším přítelem – knězem. Těžko se věří faktu, že Taxík není stupidní akcí disponující supermanovským hrdinou, který všem padouchům nakope hýždě. Hlavně díky scénáři Davida Koeppa (který napsal spoustu zajímavých věcí, nejen Spidermana) to je zajímavé, přiměřeně psychologizující, krimi s charismatickým hlavním hrdinou. Tento seriál kvůli názvu a času vysílání snadno přehlédnete, ale ve skutečnosti stojí za to mu věnovat zvýšenou pozornost.
Takže: 70%

Deadwood
Kdy: Po – cca 23:15 ČT1
Jak: Veeeeelice nudný westernový seriál, který zkouší trpělivost svých diváků. Originální verze prý disponuje velmi nevšedním jazykem mísícím viktoriánskou angličtinu s těmi nejtvrdšími vulgarizmy, na ČT bohužel nedávají originální verzi, takže jediným zajímavým aspektem zůstává nepřiměřená brutalita a snaha o vykreslení Divokého západu s veškerou jeho špínou, bordely, nekalými obchody, zákeřnými bastardy a hlavně bez jediné pořádné westernové přestřelky. Ale chceme vidět reálný Divoký západ? Není ten zidealizovaný přeci jen zábavnější? Ano, ač někteří antiwesternoví režiséři (Peckinpah, Leone) dokázali že to nemusí platit vždy, ale tvůrci Deadwoodu jdou bohužel jiným, dle mého mínění nevhodným, směrem.
Takže: 65%

Myšlenky zločince
Kdy: Út a Čt – cca 22:05 Prima
Jak: Další zajímavé krimi s ještě důmyslnějšími vraždami, ještě modernějšími postupy při jejich řešení a s ještě víc cool detektivy? Ani náhodou. Takže další nudné krimi do počtu, které nepřináší zhola nic nového? Ne tak docela. Že by zlatá střední cesta – tj. vyvážený poměr inovací a nudy? Trefa! Tento seriál mě vůbec ničím nezaujal, nenaštval mě, nedojal mě, nenadchl mě, zanechal mě chladným jako člověka, který nebyl schopen akceptovat nabídku, která se neodmítá, čili nebožtíka. Nejsem mrtvola, to jen tento seriál působí příliš mrtvolným dojmem.
Takže: 60%

Donnie Darko

Donnie Darko (2001) ****

Při psaní recenzí jsou nejobtížnější začátky, nějaký šikovný oslí můstek, kterým se dostanete k jádru věci. Z příliš markantní snahy o originalitu obvykle vzejde jenom další hloupý blábol. Psaní recenze na Donnieho skýtá tu výhodu, že začátek filmu je natolik zajímavý, že si recenzent může dovolit začít právě jim. Je však třeba brát v potaz důležitost Donnieho začátku pro jeho konec, ze strachu z prozrazení pointy raději popis prvních minut zcela vypustím. Jelikož nemá smysl popisovat děj odprostředka, začnu tentokrát poněkud atypicky nastíněním jedné teorie ve filmu zmíněné: Teorie hyperprostoru říká, že vesmír byl před Velkým třeskem desetirozměrným prostorem v němž bylo možno libovolně cestovat (i mezi rozměry). Tento prostor se časem rozpadl na dva oddělené prostory – čtyř a šesti rozměrný. Jedná z dimenzí (konkrétně pátá) představuje pohyb mezi dvěmi (a více) verzemi téhož světa. To je teorie, Donnie ji předvádí v praxi.

Pokud jsem film dobře pochopil, jde v něm o cestování časem, napříč dimenzemi, o víru v Boha, v předem daný osud a jeho nezvratitelnost. Možná jsem jej pochopil špatně, možná se jednalo o seriozní psychologický rozbor jedné schizofrenní duše, možná o mysteriózní horor, možná o drama o dopívání a možná, možná tam bylo úmyslně od každého něco. Což je vlastně nejlepší cesta, jak natočit zaručeně kultovní, popkulturní dílo. Žádný divák nebude natolik agilní, aby do detailů studoval fyzikální teorie ve filmu zmíněné (výše popsané je pouhým zrnkem rýže z velké čínské rýžové farmy). Každý si raději řekne, že jej to myšlenkově dostatečně přesahuje a bude nadšený, když přijde na jakž takž rozumné vysvětlení všeho viděného. Ono na první pohled sice všechno pěkně zapadne do sebe, jenže při detailnější analýze přijdete na mnoho nesrovnalostí a začnete vymýšlet jinou teorii a pak další a další.

Donnie Darko je jako puzzle, jemuž ke zkompletování zbývá doplnit několik posledních dílků, přičemž všechny na volná místa pasují, jen některé lépe. Není to film, na kterém bude někdo obdivovat herecké výkony, vizuální efekty nebo režii (ač by klidně mohl), je to film vzbuzující diskuzi šikovným skloubením mnoha věcí zdánlivě nesmyslných do fungujícího celku. Jeho konec je jednoduše geniální (jeden z těch momentů, kdy se vám rozsvítí v hlavě a řeknete si: „aha, tak takhle to bylo“), nejednoznačný a každým jinak akceptovatelný (někým třeba vůbec). Donnie Darko je ojedinělá záležitost, která svou „hyperprostorovostí“zaujme každého filmového nadšence z cílové skupiny, je však také dobrým filmem? Odpověď hledejte za zrcadlem.

Průvodce současně vysílanými seriály – část čtvrtá

Dneska si konečně posvítíme na dva největší současné seriálové hity.

Zoufalé manželky

Kdy: Po – cca 21:15 Prima
O čem: O jednom úplně obyčejném americkém předměstí, kde žije několik spokojených manželek, které neřeší žádné záhadné sebevraždy, nejsou nevěrné svým manželům a udržují velmi přátelské mezisousedské vztahy. Tedy zdánlivě…
Jak: Z první epizody „Zoufalek“ jsem byl naprosto nadšený. Černý humor, tajemno, hudební motiv Dannyho Elfmana, sympatické a sexy hlavní hrdinky, na seriálu jsem nedokázal najít jediný detail stojící za vytknutí. Jenže, jak už to chodí, epizody následující s dechem zdaleka nestačily na pilotní díl. Zdařilá parodie na mýdlové opery se změnila v další mýdlovou operu, věci záhadné a nevyjasněné šly stranou, aby uvolnily místo milostným a rodinným problémům hospodyněk. Seriál je sice stále vtipný, neotřele zrežírovaný a herecky perfektně zvládnutý, jen už ne tolik. Nedokážu posoudit, nakolik tvůrci vystihli situaci v mnoha současných amerických rodinách, v sociálně-citové rovině jsou však Manželky spíše konejšivě smířlivé nežli břitce ironické a nelítostné (viz. Americká krása), což bude jistě vyhovovat něžnější (a tedy i cílové) části diváctva. Úplnému sklouznutí na úroveň pořadu diskutovaném při nedělním čajovém dýchánku naštěstí brání zmíněný motiv tajemna a prvky s ním související. Ať se jedná o roli hlavního vypravěče (kterou po vzoru Sunset Blvd. převzala osoba zesnulá), nebo o spoustu podezřelých skutečností a osobností (které seriál na rozdíl od Ztracených nepřesytili, naopak velmi oživily). Zoufalé manželky nejsou žádným veledílem, ač celkově velmi lákavé, ve skutečnosti namíchané z ingrediencí běžně dostupných, ale jsou dílem přinejmenším velice zábavným a televizní obrazovky zpestřujícím.
Takže: 85%

Ztraceni

Kdy: Ne – cca 21:50 Nova
O čem: O přeživších ze zříceného letadla, kteří se octnou na tropickém ostrově, kde se dějí velmi podivné věci, přičemž útoky ledního medvěda jsou jenom malicherností.
Jak: Střih je výborný, kamera chvalitebná, herecké výkony dobré, scénář dostačující a nedostatečnou si odnese logika. Po první sérii nemohu hodnotit ztracené jako nejlepší seriál současnosti. Jistě, má své kouzlo, které vás nutí podívat se bezprostředně po první epizodě na druhou a pak na další a na další a na další… , jenže ze snahy nadopovat jeden seriál co největším množstvím tohoto kouzla vzniká velké, tajemné, přeplácané „cosi“. Mohl by to být realistický boj o přežití na pustém ostrově, jenže to by byla nuda. Tak co přidat? Podivná stvoření z jiného světa, záhadnou černou skálu, údajně mrtvé lidi mizející v houští, skupinku lidí s velmi nestandardní minulostí (vrah, podvodník, milionář, neurochirurg, feťák ad.), tajemnou – smůlu přinášející – kombinaci čísel, sérii zvláštních událostí navazující na sérii jiných zvláštních událostí, oblíbené osudové téma a… počkat není toho už dost? Ne, podle tvůrců ne, výše zmíněné je jen hrubý nástin lákavých ingrediencí obsažených v první sérii. Velmi hrubý. Navzdory této přesycenosti trpí některé epizody bezdějovostí, v posledních dílech mi také začali vadit pravidelné flashbacky, které často neříkaly zhola nic nového či zásadního a pouze natahovaly délku na nezbytných 40 minut. Rýpání se v minulosti nejen že nepřináší uspokojivé odpovědi na dění v přítomnosti (tedy na ostrově), ale navíc celý seriál zbavuje jinak solidního tempa. Nezáživné – emočně přeexponované čili nepřirozené – dialogy se sice vedou v hojné míře také na ostrově, ale pocit, že jste „v centru dění“ je zde mnohem intenzivnější. Scénář je každopádně velice originální, jen jsem zvědav jak dlouho si svou originalitu, budovanou na naší nevědomosti, udrží. Dozvíme se konečně nějakou zásadní, alespoň něco osvětlující, informaci v sérii druhé, nebo snad až ve třetí? Dozvíme se vůbec někdy něco, povyšující všechno dění na vyšší logický stupeň? Něco co udělá z ledních medvědů, smolných čísel a hříchů minulosti úhledný, kompaktní celek? Je příliš brzo na to, abych začal pochybovat, můj momentální dojem ze Ztracených nicméně nejlépe vystihuje slovo „rozpačitý“.
Takže: 75%