Archiv Červenec, 2017

Aneb Co se mi nevešlo do textu Indové v televizi, který jsem napsal pro A2.

Komediální seriály se stávají čím dál populárnější platformou k chytrému a odvážnému komentování závažných témat, od střetu kreativity a tržního kapitalismu (Silicon Valley), přes život transgender komunity (Transparent) a americký politický systém (Veep) až k policejní brutalitě a rasovému napětí (Atlanta). Někdy se tak děje na úkor vtipnosti, jindy autoři plně zužitkovávají destabilizující potenciál humoru, s jehož pomocí je snazší stavět konvence na hlavu a poukazovat na nesmyslnost některých společenských pravidel. Master of None od Netflixu patří do této kategorie.

Rasové, etnické nebo genderové předsudky v seriálu Azize Ansariho a Alana Yanga nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority (Devovo setkání s přáteli může na papíře připomínat začátek anekdoty: „Setkají se černá lesbička, žid a potomci Indů a Tchajwanců…“). Master of None je tak primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život (podobně jako hrdinky Girls) a úskalích moderního randění (podobně jako Nejsem do tebe blázen), teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni.

Mezilidským vztahům v éře Tinderu, sociálních sítí a attention whoringu se Ansari věnoval již ve vztahové příručce Modern Romance, napsané ve spolupráci se sociologem Ericem Klinenbergem. Získané poznatky doplnil o vlastní životní zážitky (část z nich můžete znát z jeho stand-upů) a výsledkem je seriál, jehož postavy někdy sice mluví trochu knižně, ale daří se mu skrze konkrétní příhody výstižně postihovat obecné problémy. Několikaměsíční vývoj Devova vztahu s novou přítelkyní Rachel, shrnutý v epizodě Mornings, například s naprostou přirozeností (s větší než nedávný indie komediální hit Prostě blbě), bez přímých narážek na rozdílné etnikum obou partnerů nebo dělání senzace z toho, že vidíme sex Američana indického původu a bílé ženy, upozorňuje, že pokud se nedokážete přenést přes drobné odlišnosti v přístupu ke světu, může to váš vztah ohrozit v základu.

Master of None připomíná jiné observační seriály jako Girls nebo Louie, není ovšem tak sebestředný jako první z nich, ani tak depresivní jako ten druhý. Od svého protagonisty si drží větší odstup a více zohledňuje společenských a kulturní kontext (např. rodina a výchova). Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii, v níž tvůrci citují De Sicu, Antonioniho nebo raného Allena. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod (jeden díl, vyprávěn na způsob Linklaterova Slackera, je např. věnován zcela neznámým postavám) nicméně vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Devovy nové přítelkyně Francesky, odpovídající do puntíku archetypu manic pixie dream girl (oproti mnohem živěji působící Rachel z první řady, která prochází podobným vývojem jako Dev a podobně jako on není dokonalá a přesně neví, co od života chce).

Vinou uvedeného nedostatku nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě (a není moc vtipná, o což se ovšem ani nesnaží). Výhodou Master of None nicméně je, že epizody, nesoucí všeříkající názvy jako Old People, Religion nebo Thanksgiving a vždy zpracovávající z různých názorových pozic určité téma, fungují jako samostatné krátké filmy (navracející se postavy a vyvíjející se romantická linie, potažmo pracovní linie ale zároveň zajišťující kontinuitu napříč sérií).

Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé, jako kdyby seriál stejně jako jeho protagonista neustále hledal svou tvář, a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu. Mám mírné obavy, aby Ansari s Yangem nedostali od Netlifxu ještě více tvůrčí svobody a namísto cizelování toho, v čem jsou dobří (zapracovat by mohli na rytmu vyprávění), se zcela neutrhli z řetězů. Pokud se Master of None na druhou stranu vzdálí (sociální) realitě a přiblíží v lecčem ještě subverzivnějším „anything goes“ šílenostem typu Broad City, taky se nebudu zlobit. V takovém případě bych prosil více italských epizod, ve kterých bude Dev se svým nakažlivým entuziasmem neustále říkat slovo „allora“, které už pár týdnů nemůžu dostat z hlavy.

Master of None. USA 2015, 2017. Scénář: Aziz Ansari, Alan Yang.

Několik postřehů k nejnovějšímu (a možná také nejlepšímu) filmu Sofie Coppolové.

Jemnější, senzuálnější a sofistikovanější zpracování románu Thomase Cullina (A Painted Devil), než jaké v roce 1971 natočil Don Siegel s Clintem Eastwoodem. V původním filmu, balancujícím na hraně exploatace, představovaly zkázu muže žárlivé a pomstychtivé ženy, které nedokázaly potlačit svůj chtíč. Chápu proto rozhodnutí Sofie Coppolové zpracovat stejný námět tak, aby výsledkem nebyl film vyjadřující mužskou paranoiu z ženské hysterie, v němž jsou jižanské krásky definovány výhradně svou sexualitou (nebo její absencí). Coppolová vypustila širší historický kontext a nahradila jej nadčasovým vyprávěním o souboji pohlaví a dívčím dospívání. Podobně jako ve Smrti panen nebo v Marii Antoinettě své hrdinky uzavírá do zlaté klece, která jim poskytuje určité výsady, ale současně jim brání ve svobodném projevení jejich individuálních zájmů. Tato uzavřenost se v Oklamaném projevuje také v ignorování vnějšího světa, odpovídajícím hledisku privilegovaných bílých dívek, které zajímají pouze jejich vlastní potřeby.

Farrellův vlk v rouše beránčím působí ve znamenitě „nacastovaném“ filmu mnohem zranitelněji než Eastwood, díky čemuž může lépe klamat svým tělem. Jeho McBurney si uvědomuje, že pokud si nezíská přízeň svých opatrovatelek, bude vydán napospas nepřátelským vojákům. Snaží se proto vycházet vstříc touhám jednotlivých žen a stylizovat se do rolí, které od něj očekávají. Soudržný ženský kolektiv se v důsledku mužovy přítomnosti začíná rozpadat, neboť každá z dam chce Johna získat pro sebe, každá doufá, že jí pomůže naplnit určitou tužbu (v čem je on podporuje). Potřeby žen jsou přitom oproti Siegelově verzi podstatně různorodější (manžel, bratr, partner).

Na hlubší rovině vzniká napětí ze střetu dvou principů a neochoty podřídit se jim. Ženy jsou ve filmu pečujícími bytostmi spjatými s přírodou, na kterou jsou zároveň navázány dějové zvraty (želva, houby). Když je do zahrady vpuštěn muž, projevuje se destruktivně. Pomocí sekery a pily upravuje svět k obrazu svému. Stejně se v posledním aktu chová ve světě žen, jehož řád se po převzetí kontroly mužem rozpadá (čímž si vysvětluji diskontinuitu mezi některými scénami).

Uplatnění feminního hlediska se vedle nadřazení ženské perspektivy té mužské a nuancovanějšího přístupu k genderové politice projevuje zvýšenou senzualitou a vnímavostí vůči různým povrchům, odpovídající tomu, jak svět vnímají hrdinky. Přesně kontrolovaný rytmus filmu udává opakování určitých činností a záběrových kompozic. Tato cykličnost vytváří svět na pomezí snu a skutečnosti a zároveň nás upozorňuje, že pravidla určují ženy. Impresionistická kamera Philippa Le Sourda sleduje namlouvací taktiky postav s chladnou nezúčastněností, v kompozicích typu tableaux vivants, připomínajících přirozeným světlem a pastelovými barvami klasické viktoriánské malby (podobně jako v tematicky podobném Pikniku na Hanging Rock). Smyslná vizuální stránka, vyvolávající zdání odměřenosti a nevinnosti, ale nepředstavuje cíl sama o sobě. Vytváří ironický kontrast ke krutosti postav, projevující se po většinu filmu především psychologickým násilím.

Oklamaný je přes zdání plochosti a povrchnosti vrstevnatý film, který divákovi nedává jasný návod, co si má o postavách myslet. Nedokážu určit, kdo se ve výsledku zachoval jako větší svině. Za jednoznačnou považuji akorát skutečnost, že společnost, ve které by muži a ženy dokázali koexistovat, aniž by se navzájem ohrožovali, představuje nedosažitelnou utopii.

The Beguiled. USA 2017, 94 min. Režie a scénář: Sofia Coppola.

Pokud si koupíte nedávno vydaný dvojdisk s Následky lásky a Tady to musí být z edice Festival 12, kromě dvou výborných filmů (po Božském těch nejlepších, které Sorrentino natočil) získáte také booklet s textem, ve kterém se snažím popsat, co mají oba snímky společného a čím jsou příznačné pro Sorrentinův rukopis jako takový.

 

(Text doporučuji číst až po zhlédnutí filmu.)

Hrdinkami režijního debutu Marleen Gorrisové (známější je její Oscarem oceněná Antonia, 1995) jsou čtyři ženy. Tři z nich, hospodyňka, číšnice a sekretářka, se dopustily zločinu. Chladnokrevně zavraždily muže.  Nikdy před tím se ovšem neviděly a vraždu nepřipravovaly. Čtvrtou ženou je psychiatrička Janine, pověřená soudcem, aby vyšetřila duševní stav obviněných. Postupně zjišťuje, že ženy nejsou šílené, jenom frustrované ze svých životů.

V době svého uvedení silně provokativní nizozemská alegorie stále dokáže vyvolat silné emoce nejen svým otevřeným hájením krajně feministických myšlenek (v čemž se liší od formálně radikálnější Jeanne Dielmanové, nesoucí politické sdělení méně ostentativně), ale i komplexní vyprávěcí strukturou, vzdáleně připomínající Občana Kanea (s tím rozdílem, že zde není rozkrýván život jednoho muže, nýbrž zločin tří žen).

Výchozí událost, brutální vražda majitele butiku (čili zosobnění patriarchálního kapitalismu), je přehnaná a nepravděpodobná, o to větší zájem vzbuzují všechny otázky, před které nás Otázka mlčení staví (The Question of Silence je anglický název, ten původní bychom mohli doslovně přeložit jako „Ticho kolem Christine M.“). Jinak by film nebyl stejně burcující a nepříjemný na sledování pro většinu mužů, jak bylo nepochybně záměrem. Číst ovšem film jako obhajobu vraždění osob mužského pohlaví znamená dezinterpretovat jej a brát doslovně to, co je míněno jako metafora či pobídnutí k zamyšlení.

První polovina filmu je vystavěna jako pátrání po motivu. Vzhledem k nelineárnímu odtajňování informací je pro nás pochopení příčin stejně nesnadné jako pro Janine. Co začíná jako objektivní, nezprostředkovaná scéna, se následně nejednou ukáže být vizualizací vzpomínky některé z obviněných.

Někdy je autorkou obrazů samotná Janine, poslouchající vzpomínání z pořízených audionahrávek, takže jsme scénu probíhající navenek v přítomném čase nuceni přehodnotit jako subjektivizovaný návrat k tomu, co se již událo. Občas je do jednoho flashbacku zapuštěn jiný. Jindy jsou povaha a chování žen filtrovány pohledem zaměstnavatele nebo manžela. Aby to nebylo tak jednoduché, tyto flashbacky, pohlížející na ženy zprvu zvnějšku, obsahují rovněž prvky podtrhující subjektivitu vnímání (detail očí, hlediskový záběr, zneklidňující nondiegetická hudba vypovídající o duševním rozpoložení), čili už jde o zkreslenou interpretaci toho, jak mohla aktérka sama danou situaci prožívat a vnímat.

Podstatná část toho, co vidíme a slyšíme, je tak skrze jednu i více postav mediována, což značně komplikuje nezkreslené poznání reality. Režisérka na druhou stranu udržuje a vede naši pozornost různými vizuálními i zvukovými nápovědami (barva šatů Janine usnadňuje chronologické uspořádání scén, znepokojující hudební podkres při otázce, zda byl v butiku ještě někdo, naznačuje, že půjde o zásadní otázku). Nehrozí tudíž, že bychom se ztratili, resp. že bychom ztratili zájem o příběh.

„Filtrovaný“ pohled na minulost nachází opodstatnění v klíčových tématech objektivity, projednávané také u soudu, a normotvorného škatulkování žen podle společenských konvencí. Správnost ženského chování, určována patriarchálním řádem, je neustále hodnocena a usměrňována někým druhým. Čin trojice obviněných je šokující také tím, nakolik se odchyluje od jejich předepsaných rolí vzorných zaměstnankyň a poslušných manželek a matek. Šílenými se ženy stávají až poté, co jim veřejnost přisoudí tuto nálepku.

Rozhoduje sociokulturní prostředí. Společnost řízená muži přitom nemůže připustit, že by ženy takto jednaly při smyslech, v reakci na to, jak s nimi jejich partneři nebo nadřízení dosud zacházeli (marně se proto Janine soudce snaží přesvědčit, že jednání obviněných bylo plně racionální a motivované, nikoli spáchané ve stavu nepříčetnosti).

Kusé vzpomínky mužů, vnímajících ženy pouze v mantinelech daných rolí, zároveň dokládá jejich zaslepenost. Ženy pro ně byly neviditelné, dokud nespáchaly vraždu, nevystoupily tím z nikomu nevadících škatulek a neprojevily se jako autonomní bytosti. Třebaže činem překračujícím nejen společenské, ale i etické normy.

Podle patriarchálních norem zprvu uvažuje a podobně jako muži obviněné posuzuje také Janine, která ovšem postupně mění své stanovisko, přechází na druhou stranu a obviněné začíná vnímat individuálně, ne jako skupinu. Jejich akt nicméně má kolektivní povahu a i v samotném filmu se pravděpodobně týká více než jenom tří do vazby vzatých žen. U soudu tudíž vystupují jako jedna žena, jeden umlčený hlas, a podle toho jsou také snímány (bok po boku, vždy v pozadí záběru, v jehož popředí za ně mezitím někdo promlouvá).

Během konfrontace s institucionální mocí vychází definitivně najevo, že jejich vzbouření proti mužskému řádu nemá naději na úspěch. Patriarchální systém jim ani nenabízí slova, kterými by se mohly hájit. Nezbývá jim než zoufalý, tentokrát již skutečně iracionální (a pro muže o to méně srozumitelný) smích. Přidávají se další ženy v soudní síni, pravděpodobně spolupachatelky, i Janine, jejíž prozření a vystoupení z patriarchálních struktur je tím završeno.

Přestože apelativní tón filmu již dnes nezní stejně naléhavě jako v 80. letech, k plodné myšlenkové aktivitě svou strukturou i svými významy Otázka mlčení stále dokáže podnítit.

De stilte rond Christine M. Nizozemsko, 1982. Režie a scénář: Marleen Gorris.

Výběr textů a videí z festivalu, z nichž většina neřeší, jak (málo) je vřelá Uma Thurman a jak (moc) vřídelní voda.

Filmový kritik Guy Lodge měl při uvádění svého oblíbeného Ducha úlu boží tričko (zdroj: kviff.com)

Filmy

Andrzej Wajda: Akce! (Andrzej Wajda: Róbmy zdjęcie!, 2009, r. Marcin Sauter, Maciej Cuske, Piotr Stasik, Thierry Paladino) +  David Lynch: život v umění (David Lynch: The Art Life, 2016, r. Jon Nguyen, Olivia Neergaard-Holm, Rick Barnes)

Arytmie (Aritmiya, 2017, r. Boris Chlebnikov)

Arytmie II

Austerlitz (2016, r. Sergej Loznica)

Baby Driver (2017, r. Edgar Wright)

Breaking News (2017, r. Iulia Rugină)

Cukrář (The Cakemaker, 2017, r. Ofir Raul Graizer)

Cukrář II

Čára (Čiara, 2017, r. Peter Bebjak)

Čára II

Divý kraj (La región salvaje, 2016, r. Amat Escalante) + Na konci světa (God’s Own Country, 2017, r. Francis Lee)

Hora (Monte, 2016, r. Amir Naderi)

Chibula (Khibula, 2017, r. Georgij Ovašvili)

Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, 2017, r. Alen Drljevic)

Janička (Jeannette l’enfance de Jeanne d’Arc, 2017, r. Bruno Dumont)

Jejich nejlepší hodina a půl (Their Finest, 2017, r. Lone Scherfig)

Ještě víc (Daha, 2017, r. Onur Saylak)

Ještě víc II

Křižáček (2017, r. Václav Kadrnka)

Křižáček II

Křižáček III

Křižáček IV

Křižáček V

Příběh jednoho života (Une vie, 2016, r. Stéphane Brizé)

Přízrak (A Ghost Story, 2017, r. David Lowery)

Ptáci zpívají v Kigali (Ptaki śpiewają w Kigali, 2017, r. Joanna Kos, Krzysztof Krauze)

Rekviem za paní J. (Rekvijem za gospodju J., 2017, r. Bojan Vuletić)

Sad granátovníků (Nar baği, 2017, r. Ilgar Najaf)

Střemhlav (Strimholov, 2017, r. Marina Stepanska)

Svět podle Daliborka (2017, r. Vít Klusák)

Svět podle Daliborka II

Tarzanova varlata (Ouăle lui Tarzan, 2017, r. Alexandru Solomon)

Vnitřní slunce (Un beau soleil intérieur, 2017, r. Claire Denis)

Western (2017, r. Valeska Grisebach)

 

Osobnosti 

Bosenský režisér Alen Drljevic o filmu Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, 2017)

Estonský režisér Priit Pääsuke o filmu Konec řetězce (Keti lõpp, 2017)

Gruzínský režisér Georgij Ovašvili o filmu Chibula (Khibula, 2017)

Gruzínský režisér Georgij Ovašvili o filmu Chibula II

Povídání s Kenem Loachem a Paulem Lavertym (video)

Povídání s tvůrci filmu Přízrak (video)

Rozhovor s americkou střihačkou Sarah Flackovou (video)

Rozhovor s gruzínskou režisérkou Mariam Khatchvaniovou o filmu Dede (2017)

Rozhovor s Jamesem Newtonem Howardem I

Rozhovor s Jamesem Newtonem Howardem II (video)

Rozhovor s kanadským režisérem Denisem Coté

Rozhovor s kanadským režisérem Denisem Coté II (video)

Rozhovor s polskou režisérkou Joannou Kos-Krauzeovou o filmu Ptáci zpívají v Kigali (Ptaki śpiewają w Kigali, 2017, r. Joanna Kos, Krzysztof Krauze)

Rozhovor s tvůrci dokumentu David Lynch: život v umění (David Lynch: The Art Life, 2016, r. Jon Nguyen, Olivia Neergaard-Holm, Rick Barnes)

Turecký režisér Onur Saylak o filmu Ještě víc (Daha, 2017)

Vít Klusák o dokumentu Svět podle Daliborka (2017)

Vít Klusák o dokumentu Svět podle Daliborka II

 

Ostatní

52. ročník MFFKV na stránkách České televize.

Digitalizovaná vydání Festivalového deníku.

Dojmy z festivalu den za dnem na irozhlas.

Hodinu po hodině dění ve Varech mapovali na Aktuálně.

Každý den zveřejňovaný Kviff Guide od tvůrců Honest Guide je něco jako Festivalové vteřiny, akorát mnohem zábavnější a praktičtější.

Selfieglosy k vybraným filmům nahrával pro Aktuálně Kamil Fila.

Zpravodajství z festivalu na Českém rozhlase.

 

To nejlepší

Soudě ze zde odkazovaných textů a mnoha dalších ohlasů na Twitteru a Facebooku, nejpozoruhodnějšími filmy festivalu, dosud nezakoupenými do české distribuce, byly: Ciambra, Cukrář, Dobrý časy, Chlapi nepláčou, Janička, Moje šťastná rodina, Odnikud, Přízrak, Ptáci zpívají v Kigali, Wind River (osobně jsem navzdory odrazujícímu hodnocení na ČSFD hodně zvědav také na Vnitřní slunce, které by mělo vycházet z Barthesových Fragmentů milostného diskurzu, zatím nejlepší knihy, již jsem letos četl)