(Text doporučuji číst až po zhlédnutí filmu.)
Hrdinkami režijního debutu Marleen Gorrisové (známější je její Oscarem oceněná Antonia, 1995) jsou čtyři ženy. Tři z nich, hospodyňka, číšnice a sekretářka, se dopustily zločinu. Chladnokrevně zavraždily muže. Nikdy před tím se ovšem neviděly a vraždu nepřipravovaly. Čtvrtou ženou je psychiatrička Janine, pověřená soudcem, aby vyšetřila duševní stav obviněných. Postupně zjišťuje, že ženy nejsou šílené, jenom frustrované ze svých životů.
V době svého uvedení silně provokativní nizozemská alegorie stále dokáže vyvolat silné emoce nejen svým otevřeným hájením krajně feministických myšlenek (v čemž se liší od formálně radikálnější Jeanne Dielmanové, nesoucí politické sdělení méně ostentativně), ale i komplexní vyprávěcí strukturou, vzdáleně připomínající Občana Kanea (s tím rozdílem, že zde není rozkrýván život jednoho muže, nýbrž zločin tří žen).
Výchozí událost, brutální vražda majitele butiku (čili zosobnění patriarchálního kapitalismu), je přehnaná a nepravděpodobná, o to větší zájem vzbuzují všechny otázky, před které nás Otázka mlčení staví (The Question of Silence je anglický název, ten původní bychom mohli doslovně přeložit jako „Ticho kolem Christine M.“). Jinak by film nebyl stejně burcující a nepříjemný na sledování pro většinu mužů, jak bylo nepochybně záměrem. Číst ovšem film jako obhajobu vraždění osob mužského pohlaví znamená dezinterpretovat jej a brát doslovně to, co je míněno jako metafora či pobídnutí k zamyšlení.
První polovina filmu je vystavěna jako pátrání po motivu. Vzhledem k nelineárnímu odtajňování informací je pro nás pochopení příčin stejně nesnadné jako pro Janine. Co začíná jako objektivní, nezprostředkovaná scéna, se následně nejednou ukáže být vizualizací vzpomínky některé z obviněných.
Někdy je autorkou obrazů samotná Janine, poslouchající vzpomínání z pořízených audionahrávek, takže jsme scénu probíhající navenek v přítomném čase nuceni přehodnotit jako subjektivizovaný návrat k tomu, co se již událo. Občas je do jednoho flashbacku zapuštěn jiný. Jindy jsou povaha a chování žen filtrovány pohledem zaměstnavatele nebo manžela. Aby to nebylo tak jednoduché, tyto flashbacky, pohlížející na ženy zprvu zvnějšku, obsahují rovněž prvky podtrhující subjektivitu vnímání (detail očí, hlediskový záběr, zneklidňující nondiegetická hudba vypovídající o duševním rozpoložení), čili už jde o zkreslenou interpretaci toho, jak mohla aktérka sama danou situaci prožívat a vnímat.
Podstatná část toho, co vidíme a slyšíme, je tak skrze jednu i více postav mediována, což značně komplikuje nezkreslené poznání reality. Režisérka na druhou stranu udržuje a vede naši pozornost různými vizuálními i zvukovými nápovědami (barva šatů Janine usnadňuje chronologické uspořádání scén, znepokojující hudební podkres při otázce, zda byl v butiku ještě někdo, naznačuje, že půjde o zásadní otázku). Nehrozí tudíž, že bychom se ztratili, resp. že bychom ztratili zájem o příběh.
„Filtrovaný“ pohled na minulost nachází opodstatnění v klíčových tématech objektivity, projednávané také u soudu, a normotvorného škatulkování žen podle společenských konvencí. Správnost ženského chování, určována patriarchálním řádem, je neustále hodnocena a usměrňována někým druhým. Čin trojice obviněných je šokující také tím, nakolik se odchyluje od jejich předepsaných rolí vzorných zaměstnankyň a poslušných manželek a matek. Šílenými se ženy stávají až poté, co jim veřejnost přisoudí tuto nálepku.
Rozhoduje sociokulturní prostředí. Společnost řízená muži přitom nemůže připustit, že by ženy takto jednaly při smyslech, v reakci na to, jak s nimi jejich partneři nebo nadřízení dosud zacházeli (marně se proto Janine soudce snaží přesvědčit, že jednání obviněných bylo plně racionální a motivované, nikoli spáchané ve stavu nepříčetnosti).
Kusé vzpomínky mužů, vnímajících ženy pouze v mantinelech daných rolí, zároveň dokládá jejich zaslepenost. Ženy pro ně byly neviditelné, dokud nespáchaly vraždu, nevystoupily tím z nikomu nevadících škatulek a neprojevily se jako autonomní bytosti. Třebaže činem překračujícím nejen společenské, ale i etické normy.
Podle patriarchálních norem zprvu uvažuje a podobně jako muži obviněné posuzuje také Janine, která ovšem postupně mění své stanovisko, přechází na druhou stranu a obviněné začíná vnímat individuálně, ne jako skupinu. Jejich akt nicméně má kolektivní povahu a i v samotném filmu se pravděpodobně týká více než jenom tří do vazby vzatých žen. U soudu tudíž vystupují jako jedna žena, jeden umlčený hlas, a podle toho jsou také snímány (bok po boku, vždy v pozadí záběru, v jehož popředí za ně mezitím někdo promlouvá).
Během konfrontace s institucionální mocí vychází definitivně najevo, že jejich vzbouření proti mužskému řádu nemá naději na úspěch. Patriarchální systém jim ani nenabízí slova, kterými by se mohly hájit. Nezbývá jim než zoufalý, tentokrát již skutečně iracionální (a pro muže o to méně srozumitelný) smích. Přidávají se další ženy v soudní síni, pravděpodobně spolupachatelky, i Janine, jejíž prozření a vystoupení z patriarchálních struktur je tím završeno.
Přestože apelativní tón filmu již dnes nezní stejně naléhavě jako v 80. letech, k plodné myšlenkové aktivitě svou strukturou i svými významy Otázka mlčení stále dokáže podnítit.
De stilte rond Christine M. Nizozemsko, 1982. Režie a scénář: Marleen Gorris.
O filmu 