Archiv Červenec, 2014

Co nebylo ve Varech

Posted: 13. 7. 2014 in tipy, výhled

Nad očekávání mnoho kvalitních filmů z celého světa bylo letos uvedeno v Karlových Varech. (1) Jiné, neuvedené ve Varech a zatím nezakoupené do české distribuce, můžeme zatím jenom závidět zemím, kde již měly premiéru, a doufat, že se objeví na nějakém menším tuzemském festivalu nebo na internetu. (2) Filmy jsou řazeny abecedně podle původních názvů (s výjimkou Winter Sleep, jehož originální turecký titul by vás akorát zmátl).

Deux jours, une nuit: sociální drama postavené na high-concept premise. Marion Cotillard musí za víkend přesvědčit své spolupracovníky, aby se vzdali svých bonusů a ona nepřišla o práci. Chválena je uvěřitelnost postav, vytýkáno repetitivní vyprávění a nepřekvapivost. Film zakoupila společnost Film Europe. Snad na uvedení v českých kinech nebudeme čekat příliš dlouho.

Foxcatcher: Bennettova (Capote) charakterová studie vychází ze skutečné události, z vraždy, kterou v roce 1996 spáchal bývalý olympijský zápasník. Film se vrací 9 let před tuto událost a slibuje důsledné rozkrytí okolností, které ke zločinu vedly. Chladnokrevné, vážné (prý až příliš) drama, jehož autorem by v alternativní historii podle recenzí mohl být Dostojevskij, sází na soustředěné herectví Channinga Tatuma, Marka Ruffalo a – nečekaně zcela seriózního – Stevea Carella.

Bande de Filles: drama o týmu hráček amerického fotbalu, které se srovnávají s pubertou, získává pozitivní ohlasy za citlivé dívčí portréty, působivé širokoúhlé kompozice a přesný výběr hudby. Upřímné teenagerské filmy, které se obejdou bez vulgarismů a vulgarizace, jsou potřeba víc, než si teenageři i jejich rodiče připouštějí.

Happy Christmas: americký nezávislý režisér Jo Swanberg natáčí nový film přibližně jednou za půl roku (v roce 2011 jich do kin uvedl rovnou šest). Podle ohlasů přesto stále dokáže všední žánrové schéma naplnit originálním obsahem. Lo-fi vztahová komedie Happy Christmas má nepřímo navazovat na jeho Drinking Buddies tím, že představuje mírně vyzrálejší hrdiny. Silné stránky filmu by měly být podobné – autentické postavy, přirozené herectví, obcházení žánrových klišé.

The Immigrant: James Gray se netají svým obdivem k novohollywoodským filmům ze 70. let. Zatímco jeho předchozí filmy upomínaly k neo-noirovým thrillerům (Noc patří nám) nebo na silném příběhu a kvalitním herectví postaveným psychologickým dramatům (Milenci), The Immigrant má údajně nejblíže k revizionistické mafiánské sáze Kmotr. Italské imigranty v tomto rozmáchlém příběhu z 20. let minulého století nahradila rusko-polská rodina a vyprávění se netočí okolo silných mužů, ale silné ženy. Marion Cotillard v hlavní roli by společně s kamerou Dariuse Khondjiho měla patřit k nejpozoruhodnějším aspektům filmu.

It Felt Like Love: realistický příběh o dospívání a sexuálním probouzení natočila debutující americká režisérka Eliza Hittman a podle trailerů i recenzí půjde o film tichý, pomalý, ale upřímný a podmanivý.

Listen Up Philip: věčně nespokojený a pesimistický newyorský spisovatel, vševědoucí vypravěč aktivně proměňující probíhající dění ve fikci, intelektuální humor. Odvážně strukturované sblížení filmů Woodyho Allena s postmoderními vypravěčskými hříčkami jako Horší už to nebude? Doufejme, že ano.

Mr. Turner: životopis britského romantického malíře J. M. W. Turnera natočil Mike Leigh jako tragikomickou, neadorační charakterovou studii, jejíž kamera (Dick Pope) pracuje se světlem podobně jako Turner na svých obrazech. V Cannes cenou za nejlepší mužský herecký výkon oceněný Timothy Spall prý znamenitě napodobuje Turnerovu žoviálnost, způsob mluvy i dobový slovník.

Obvious Child: nekompromisní romantická komedie ve stylu seriálu Girls. Poté, co pod vlivem většího množství alkoholu otěhotní, rozhodne se hlavní hrdinka poněkud neromanticky podstoupit potrat. Film překvapující tím, že namísto společenských předsudků dává průchod zdravému rozumu – abort neodsuzuje a pojednává o něm jako o ženině svobodném rozhodnutí.

Salvo: sicilský nájemný vrah se rozhodne nezabít nevidomou sestru své oběti. Banální příběh je prý zachraňován artistním řemeslným zpracováním. Atmosférický a senzorický (tj. na všechny smysly působící) režijní debut podle kritiků udivuje pohlcující jednotou zvukové a vizuální složky.

Tim’s Vermeer: Pennem a Tellerem, dvojicí populárních amerických iluzionistů, produkovaný a režírovaný dokument je portrétem svébytného vynálezce Tima Jenisona. Ten je posedlý jistým v titulu uvedeným holandským malířem. Přestože nikdy nemalovat, rozhodl se věrně napodobit Vermeerovy obrazy. Údajně geniálně prostá a plně funkční metoda, kterou k tomu použil, by měla být odhalena ve filmu. Dle diváckých i kritických ohlasů velmi zábavných 80 minut s nějakým tím překvapením navrch.

Tu dors Nicole: dvacátnice Nicole se snaží vyřešit problém s nespavostí, svým zaměstnáním a s tím, kam pojede v létě na dovolenou. Příběhově dietní film má svou epizodickou strukturou a výmluvno černobílou kamerou připomínat nedávný indie hit Frances Ha. Jeho suše absurdní humor se ale prý blíží spíše Kaurismäkiho komediím. Odlehčený film o problémech dnešních dvacátníků zní jako něco značně obehraného, ale podle recenzí šlo o jedno z nejmilejších překvapení Cannes.

Under the Skin: už podle traileru film vyvolávající těžko zaškatulkovatelné pocity. Scarlett Johansson v něm (zřejmě) hraje mimozemšťanku, která jezdí po Skotsku, svádí muže a následně jim asi provádí něco ne moc příjemného. Britské sociální drama potkává kubrickovsky chladnou studii o (ne)lidskosti. Vypadá to na audiovizuální nálož, která vám vystřelí mozek z hlavy. Vzhledem k celkové enigmatičnosti by možná nebylo od věci přečíst si před zhlédnutím do češtiny přeloženou literární předlohu (Pod kůží od Michela Fabera).

The Unknown Known: The Life and Times of Donald Rumsfeld: jestli někomu věřím, že dokáže natočit strhující dokumentární portrét politika, je to Errol Morris. Jedině pod jeho patronátem jsem ochoten strávit sto minut ve společnosti bývalého amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda. Prý se můžeme těšit na verbální akrobacii, jaká by i českým politikům zlomila páteř. Přestože se Rumsfeld, přesvědčený o své chytrosti a neomylnosti, odmítá za cokoli omlouvat, mělo by jít o poučnou lekci z machiavellismu.

Winter Sleep: turecký režisér Nuri Bilge Ceylan mne svou existenciální detektivkou Tenkrát v Anatolii přesvědčil, že je skutečným mistrem obrazu a obtížně vyjádřitelných nálad. Jeho nový film, vítěz z Cannes, je nejen delší (přes 3 hodiny), ale údajně také intenzivnější zážitkem, který si z něj odneseme. Přitom jde námětem o intimní čechovovské drama o rozpadajícím se manželství. Ne všichni aktéři téhle monumentální psychologické studie ale uhlídají své emoce a nakonec snad v horském hotelu, kam je po vzoru Osvícení vyprávění zasazeno, poteče i krev.

Whiplash: mnoho let po Červených střevíčcích (a pár let po Černé labuti) další vychvalovaný film o sebedestruktivním uměleckém nasazení. Baletku nahradil talentovaný bubeník, podstupující brutální trénink (už jen skutečnost, že učitele hraje J. K. Simmons by byla pádným důvodem, proč film vidět), aby se z učně mohl stát mistrem. Jedná se o rozpracovanou verzi krátkometrážního filmu a kritici píší o strhující sadomasochistické vztahovce. Přičemž jde atypicky a nemelodramaticky o vztah žáka a jeho kouče.

Z komerčnějších filmů, které se do naší distribuce s jistotou nebo alespoň s velkou pravděpodobností dříve či později dostanou, vkládám větší naděje to těchto: Alexander and the Terrible, Horrible, No Good, Very Bad Day, The Drop, Gone Girl, Good People, Guardians of the Galaxy, Interstellar, Into the Woods, The Judge, Kingsman: The Secret Service, A Most Wanted Man.
_________________________________________________________________
1) Filmy, kvůli nimž své neúčasti na festivalu lituji nejvíce, jsou: Co děláme v temnotách, Černé uhlí, tenký led, Kmen, Křížová cesta, Leviatan (koupila Film Europe), Locke, Malej Quinquin, Zmizení Eleanor Rigby (On i Ona), Život Rogera Eberta a Chlapectví, které již má jistou českou distribuci.
2) Za peníze, samozřejmě.

Advertisements