Archiv Květen, 2015

Legenda o Šíleném Maxovi

Posted: 19. 5. 2015 in recenze

V největší zradě čtvrtého Šíleného Maxe zároveň spočívá jeho hlavní síla. Titulní hrdina je přinejmenším prvních třicet minut zpacifikovanou a zpasivněnou vedlejší postavou, která příběh sice svými slovy uvede, ale rozhodně neovlivňuje jeho směr. Kontrolu nad vyprávěním opětovně převezme až v posledním aktu, který je uveden velmi podobným záběrem, jakým film začíná (Max stojí před rozlehlou pouštní krajinou). Na chvíli potlačí nutkání dělat věci sám a po svém a navrhne, jakým směrem se vydat dál.

Maxova potřeba znovu získat sílu a respekt tvůrcům zároveň slouží k odvyprávění zhuštěné verze „origin příběhu“, nikoli ale o samotném vzniku hrdiny, ale o jeho znovu-ustanovení, aby byl film srozumitelný i pro diváky neznalé původní trilogie. Z flashbacků, a running gagů pochopíme, že jde o samotářského kovboje tíženého minulostí, který se nerad dělí s druhými (nejdojemnějším projevem důvěry proto je, když se s ostatními konečně podělí o své jméno) a potrpí si na své vestě a svém autě. K úplnosti mu chybí brokovnice s upilovanou hlavní, jejíž nefukčnost, nahlížena z psychoanalitického hlediska, vystihuje Maxovu pozici ve vyprávění – není úplným mužem (podobně se později ukáže, že nestřílí zdaleka tak dobře jako Furiosa, která jej po jeho dvou výstřelech do prázdna „použije“ jako podstavec pro odstřelovačskou pušku).

Za volantem v doslovném i přeneseném významu po většinu stopáže sedí ženy. Krásné, spoře oděné (ale ne výrazně spořeji než mužští válečníci), ale nemilosrdné, jde-li o muže, kteří jsou automaticky – a z větší části oprávněně – vnímáni jako hrozba. Výjimku zprvu nepředstavuje ani Max, který by i bez masky na tváři a řetězů na rukou připomínal zdivočelé zvíře ovládané pudy. Zejména pudem přežití, jak upozorní hned svým úvodním monologem. Snaha přežít pak zůstává jeho hlavním definičním znakem až do konce. Vlčáci nechtějí ani to. Vykoupení nacházejí ve smrti, kterou chápou jako únik ze zdecimované Země do bájné Valhally. Složitěji motivované je jednání ženských hrdinek, které ještě doufají v lepší předsmrtný život a svou vizí mírumilovného (byť silou vybojovaného) matriarchátu vybízejí k mnoha otázkám, jež si u testosteronových akčních blockbusterů zpravidla nekladete.

Rozvržení pozornosti mezi postavami neumožňuje, aby byl rozsah vyprávění vázán na Maxe stejně pevně jako ve dvojce. O jedné z jeho akcí jsme naopak „drze“ zpraveni jen velkým výbuchem kdesi v dáli. Miller přepíná mezi hledisky různých postav pro zesílení viscerálního požitku z filmu. Zapojuje maximum stylistických prostředků, abychom zoufalý boj všech zúčastněných prožívali na vlastní kůži. Změněné stavy vnímání nebo „úlevné“ utnutí hudby v okamžiku vydechnutí nejsou odvozené pouze od toho, co prožívá Max. Stejně dobře jako k našemu vcítění se do situací postav (o nichž toho vzhledem k podružnosti psychologické charakterizace víme minimum) slouží sladění rychlosti filmu s tepovou frekvencí hrdinů k rytmizaci vyprávění. Zatmívačky a roztmívačky, střídání extrémně hlučných a rychlých scén (a zrychlených záběrů) s náhlým ztišením a zpomalením, velkých celků s detaily – ryzí umění (v) pohybu, které svým nepolevujícím tempem připomíná klasické grotesky.

Všichni muži ve filmu jsou do jisté míry posedlí válkou, násilím, demonstrováním fyzické síly, destrukcí a dominancí. Dominancí nad ženami i nad svými výkonnými stroji, které je očividně dostávají do rauše ještě účinněji než čerstvá krev a dávky mateřského mléka. Zbožštění a fetišizace vysokooktanových mašin, s nimiž by jejich řidiči nejraději splynuli (přestříkání úst chromovacím sprejem, nasávání a plivání benzinu) jsou stejně jako jména postav tlačeny za hranu toho, co ještě hraný film snese. V komiksu nebo cyberpunkovém anime bych totéž přijal bez výhrad.

Přepálenost filmu se se přesto nikdy nezpronevěří realistickému základu Millerova fikčního světa, který je právě díky mnoha styčným znakům s naší realitou radost postupně objevovat (nadvláda mužů, vzkvétající zbrojní a naftařský průmysl, zamořená příroda, vzpomínka na dobu sociálních sítí, kdy měl každý svůj „pořad“, smrt Boha, resp. zánik čehokoli vyššího, k čemu se lze modlit). Pravidla jsou nám objasňována jakoby mimoděk a vždy v souladu s potřebami vyprávění. Víme jen tolik, kolik potřebujeme, aby nás zajímalo, jakým směrem se děj bude dále ubírat. V obecných črtech podaný archetypální příběh, srozumitelná symbolika (sedm jezdců apokalypsy, slepá spravedlnost) a amalgám mnoha různých mytologií nás vracejí do časů ústní lidové slovesnosti, kdy si mezi sebou lidé vyprávěli o hrdinských skutcích, které nikdy nespatřili.

Ženy ve filmu oproti mužům v návaznosti na myšlenky ekofeminismu zosobňují péči, tvoření a snahu obnovit pozitivní vztah člověka k přírodě (která zde prakticky neexistuje, ale o to větší význam má i pouhý strom uprostřed ničeho, který hrdinům v jednom z kritických okamžiků zachrání životy). Nechtějí měnit pravidla stávajícího světa, ale vybudovat (nebo možná lépe „nechat vzklíčit“) svět nový, založený namísto válčení, kontroly a kořistění na ochraně, spolupráci a starostlivosti. Jejich největším bohatstvím nejsou zbraně ani benzin, ale semena různých rostlin. Film není v hájení alternativního životního principu nijak militantní a poplatný módním trendům – namísto úplné odluky od mužů navrhuje jako řešení částečnou syntézu –, ale stejně to chtělo pořádnou kuráž, udělat z návratu velkého akčního hrdiny pekelně divokou feministickou jízdu.

Šílený Max: Zběsilá cesta svým rytmem a epickou šíří připomíná rockovou operou na čtyřech kolech. S dobře rozvrženými chvílemi zklidnění a obratů ve vyprávění a masivními explozemi, urvanými čelistmi a souboji s motorovými pilami namísto árií.

Reklamy

„Nenávidím všechny, kdo mě milujou“

Lena Dunham zásluhou své úspěšnosti, názorové upřímnosti a otevřenosti v oblasti sexuality nepatří k nejpopulárnějším osobnostem amerického showbusinessu. Určitě je ale jednou z těch nejdiskutovanějších. Režisérka indie tragikomedií Creative Nonfiction a Tiny Furniture, autorka autobiografického bestselleru Not that Kind of Girl, scenáristka zatím čtyř odvysílaných řad seriálu Girls, herečka a feministka patří k ženám, jejichž hlas je slyšet, což je jedině dobře. Málokdo dokázal svým dílem tak pravdivě a nelítostně charakterizovat obdivovanou i (častěji) opovrhovanou generaci Y a zároveň producentům jasně předvést, že „ženská“ tvorba má nezanedbatelný komerční potenciál.

Hořce komediální série o čtyřech newyorských dvacátnicích, které si snaží najít práci, udržet vztah a zachovat duševní zdraví, je mnohem víc než jen zemitější verzí Sexu ve městě. Neuhýbavá generační výpověď vytěžuje estetiku a doříkává témata řady amerických indie filmů (nejen od Dunhamové). Girls ukazují, že důraz kladený na autenticitu výpovědi (jako v podobně observačně založeném Louiem) nemusí být nutně vykoupen rezignací na obrazovou eleganci (jako v Louiem).

Seriál od prvních epizod upoutá pozornost jednoduchým, ale koherentním stylem s promyšleně komponovanými záběry, obezřetným využíváním detailů a nájezdů na tváře postav (vyprávění je převážně subjektivní, zpravidla vázané na hledisko některé z ústředních postav, jejichž svět tím pádem prakticky neopouštíme), dokumentaristickým vytěžováním reálných (nejen) newyorských lokací a subverzivním užíváním žánrových konvencí (heroické finále druhé série, začátek sedmé epizody třetí série). Mnohé z uvedeného je zřejmě zásluhou kameramana Jodyho Lee Lipese, který v první sérii předurčil, jak bude vypadat následující řady. Autorčin pozorovací talent tudíž není jedinou kvalitou, na kterou by Girls spoléhaly.

Jedna z častých výtek směřuje k hlavní přednosti seriálu, k nedokonalosti hrdinek. Hypochondrická královna sebestřednosti Hannah, zábrany neznající a ohledy neberoucí Jessa, ctižádostivá, nespravedlivě kritická a poněkud upjatá Marnie a zákonitostmi světa dospělých nepolíbená Shoshanna nejsou jako většina žen z (muži napsaných) filmů a seriálů. Nejsou to chodící stereotypy definované svou rolí přítelkyně, matky či manželky. Zosobňují to, čeho se ženám v zábavním průmyslu stále v dostatečné míře nedostává – komplexitu a různorodost. Občas činí hloupá rozhodnutí, chovají se sobecky, trpí různými neurózami (Dunhamová sama se přiznala k OCD a hypochondrii a více epizod je vystavěno okolo jejích psychických komplexů a podezření na choroby, kterými by mohla trpět, výborně tuto složku její osobnosti vystihuje replika „Of course I’m taking my meds! I’m not crazy!“). Současně jsou, což u fikčních žen nebývá obvyklé, zábavné, ironické, drzé, intelektuálně zvídavé a velmi sebevědomé.

Mnohé z uvedených charakteristik bychom mohli vztáhnout na celou generaci, kterou ústřední čtveřice reprezentuje a za kterou Dunhamová promlouvá (jak s nadsázkou zazní v pilotní epizodě). Neochota ke změně (versus arogantní vyžadování změn u druhých), nízké ambice, mizerná pracovní morálka, šlechtění vlastních zvláštností upřednostňované před navazováním dialogu s okolím, utíkání před zodpovědností, neopodstatněně vysoké sebevědomí, využívání cizích problémů jako záminek k řešení těch vlastních, hledání viny za své nedostatky u druhých (rodičů a přátel), chápání útoku jako nejlepší formy obrany, přecitlivělost vůči kritice, snižování nároků namísto snahy něco změnit (třeba sebe). Jestli vám uvedené znaky nepřijdou povědomé, zřejmě neznáte dost absolventů humanitních oborů před třicítkou.

Seriál na četné povahové nedostatky a (z jejich pohledu) složité životní situace generace „Já“ nehledá a nenabízí snadná řešení, naznačuje ovšem (zatím nejnápadněji mateřským závěrem čtvrté řady), že lékem na krajní do-sebe-zahleděnost hrdinek by mohla být nevyhnutelná konfrontace s dospělým světem. Světem, v němž pod sebou nenajdete záchrannou síť v podobě ekonomické podpory rodičů, v němž útěk od zodpovědnosti nebude možností, v němž vlastní problémy nepůjde převést na druhou osobu, v němž vy nebudete závislí na někom jiném, ale někdo jiný na vás.

Sázka na opravdovost se vzhledem k neochotě autorky dělat kvůli svým postavám dramaturgické ústupky neprojevuje pouze plasticitou charakterů a přesvědčivým vykreslením prostředí, ale i formální rozvolněností. Epizody, zpravidla vytěžující jedno prostředí nebo jeden motiv, nefungují jako semknuté skeče s postupnou gradací a výstižnou pointou. Často končí do prázdna. Namísto prudkých zvratů pracují s náznaky a jemnými posuny v charakterovém vývoji hrdinek, který se vskutku neubírá nejpříznivějším směrem. Hannah je ve druhé a třetí sérii ještě protivnější egoistkou než v první. Až čtvrtá, nejméně Hannahcentrická řada ubrala ze satirické kousavosti a na postavy nahlíží s nepatrně větší shovívavostí.

S každou další řadou je zároveň znát, že Dunhamová jako režisérka zraje (což je fajn, protože snáze rozpoznáte, kdy scéna vyznívá do prázdna záměrně) a více svůj rukopis uzpůsobuje současné televizní produkci (což je škoda, protože seriál ztrácí na syrovosti a nevypočitatelnosti). Ani obroušení ostrých hran ale Girls neproměnilo v seriál, který by se svým narcistními postavami soucítil a obhajoval jejich krátkozrakou nekritičnost. Brutální upřímnost seriálu naopak začala plnit zjevnější účel. Nejde již tak často o upřímnost pro upřímnost samu, ale o upřímnost sloužící příběhu a vývoji postav (které se oproti jiným seriálům nemění z epizody na epizodu, ale mnohem pomaleji a tím i přesvědčivěji). Přesto se z Girls zatím, naštěstí, nestal klasický narativně integrovaný seriál, který by s pomocí semknutého vyprávění vedl postavy přes překážky za jasně definovaným cílem.

Velkým tématem pro ty, kdo mluví nebo píší o Girls je sex a nahota, k nimž se Dunhamová skrze seriál, v rozhovorech nebo ve své autobiografii vyjadřuje bez obalu a bez předsudků. Ne všem je tato otevřenost po chuti, částečně kvůli tomu, že jsou to atypicky ženy, kdo se svým sobecky predátorským jednáním snaží dosáhnout fyzické slasti. Ze strany Dunhamové, která s vlastním tělem nakládá s osvobozující a inspirující svobodomyslností, přitom nejde o senzacechtivost. Právě naopak, nahota v Girls je tak diskutovaným tématem částečně pro to, že seriál z nahoty – oproti mnoha a mnoha pubertálně nevyzrálým komediím od mužů pro muže – téma nedělá. Jednoduše ji ukazuje jako přirozenou součást života.

Přirozený přístup k sexualitě a tělesnosti je, pro někoho možná paradoxně, jedním z nástrojů, jimiž Girls bojují proti časté a stereotypní prezentaci žen jako infantilních erotizovaných objektů, nad nimiž mají moc druzí. Muži, ať oblečení nebo nazí, jsou zde minimálně stejně trapní a bezradní jako ženy a rozhodně nedisponují větší mírou kontroly nad situacemi (a svými těly). Spíše než aby sváděli, jsou sváděni ženami, které se svým půvabem nakládají mnohem uvědoměleji než běžné filmové a seriálové hrdinky. Stávají-li se pouhými objekty, je tato objektivizace reflektována.

Odvaha ukázat sex jako něco příjemného, ale mnohdy i trapného nebo ponižujícího a vlastně málokdy opravdu vzrušujícího (nebo alespoň úsměvného), byla možná nejradikálnějším krokem Dunhamové. Ožehavě intimní mezilidskou aktivitu naplnila stejnou ambivalencí, jakou se vyznačují všechny složité a nejednoznačné hrdinky seriálu. Když je žena úspěšná, neznamená to, že netrpí úzkostmi. Když nemá dokonalé tělo, nemusí automaticky toužit po jeho „vylepšení“. Když se s někým miluje, nemusí jít o oboustranně příjemnou a pro diváky esteticky líbivou zkušenost. Jestli je jedním z cílů feminismu nechat ženy promlouvat samy za sebe a ukazovat je takové, jaké skutečně jsou, feminističtější seriál než Girls nenajdete.

Nabílední je srovnání s jiným feministickým televizním pořadem, jehož autorství patří ženě, se sitkomem The Mindy Project od komičky s indickými kořeny Mindy Kalling. Protagonistkou je mladá, pohledná a úspěšná gynekoložka, jejíž problémy mají převážně vztahový charakter. Přes idyličnost výchozího nastavení a zdánlivou dokonalost hlavní hrdinky se Kallingové daří využívat nestárnoucí schéma souboje pohlaví k reflexi a ironizaci stereotypního mužského uvažování o ženách a v hravém, barevně rozbujelém aranžmá dekonstruovat koncept maskulinity, založený právě na vnímání žen jako druhého, slabšího pohlaví. The Mindy Project dává ženským postavám větší moc a feministické názory vyjadřuje otevřeněji než Girls, ale stejně jako ony je zábavný hlavně pomrkáváním na zasvěceného diváka, který z teorie nebo praxe ví, jak (zne)výhodňování na základě pohlaví/rodu funguje.

Uvědomuji si, že Girls jsou výrazně generační záležitostí a sám budu za pár let řešit něco jiného než přátelství a nepřátelství, důvěru a sebedůvěru, kariéru a sebevzdělávání, ale momentálně je považuji za nejužitečnější trenažér pro životní situace, které vás mohou potkat po vysoké. Svými pronikavými postřehy o vztazích na jedné straně nepříjemně pravdivý, na druhé neuvěřitelně vtipný. Pro holky i pro kluky. Pro ty, kdo s někým chodí i pro ty, kdo by s někým chodit chtěli. Po životě samotném jsou pro mne Girls v současnosti hned druhou nejlepší školou života.

Filmy, které mne fascinují

Posted: 10. 5. 2015 in různé

Neboť si většinu filmů, které zhlédnu, dobrovolně vybírám (tzn. nemusím vidět všechno, co jde do distribuce), jsou viděné snímky zpravidla odrazem toho, co mne momentálně zajímá. Odpověď na otázku, jaké filmy mám rád, je tím pádem vždy „sezónní záležitostí“. Sotva opadne mé nadšení z nového Stricklanda, uhrane mne třeba americké melodrama od režiséra, o němž jsem do té doby neslyšel a od kterého pak chci vidět další filmy (naposledy Curtis Bernhardt).

Když jsem se přesto snažil najít společné znaky filmů, na něž hledím s největší fascinací a které chci bezprostředně po doběhnutí titulků vidět znovu, dospěl jsem k závěru, že rozhodujícím kritériem není žánr (jakkoli mám kromě zmíněných melodramat slabost třeba pro neo-noir, heist movies, muzikály, grotesky nebo černé komedie) ani jméno režiséra nebo přítomnost konkrétní herečky či herce, nýbrž – nepřekvapivě – styl. Použít velmi zobecňující označení, jde o asketické filmy, filmy, jejichž tvůrci nedělají kompromisy, filmy jako Křížová cesta, Osudový kruh nebo Gertrud (abych vybíral z těch viděných v posledních měsících).

Uvedené tři tituly spojují dlouhé záběry, propracovaná vnitrozáběrová montáž, velký důraz kladený na mizanscénu (kompozice, herci, svícení, barvy, horizontální a vertikální linie…) a mimořádná vypravěčská i estetická koherence (kdy je z každého záběru patrná maximální autorská kontrola). Přes svou stylistickou vytříbenost jsou to stále filmy dějové, pochopitelné skrze příčinně propojený sled událostí, nikoli skrze vědomí vztahů mezi parametry určitých filmových technik a stylistických postupů (Bordwellovými slovy, styl je v nich z větší části závislý na požadavcích syžetu).

Není to ale na druhou stranu ani tak příběh, co mne na uvedených filmech fascinuje, jako jistá posedlost postav, nacházející svou odezvu právě v perfekcionismu režie. Hrdinové Osudového kruhu nemohou během loupeže v klenotnictví udělat jediný přešlap, neboť hrozí jejich prozrazení. Každý jejich pohyb musí být předem promyšlený, stejně jako je promyšlený každý střih a každý pohyb kamery.

Obdivuhodná a zároveň zneklidňující sebekontrola postav, které vědí, čeho chtějí dosáhnout, a nedělají ústupky, i kdyby je to mělo stát manželství a dva milenecké vztahy (jako Gertrud ze stejnojmenného Dreyerova filmu), však sama o sobě z filmu nedělá něco vznešeného (přičemž prožitek vznešena chápu jako směs obdivu, úcty a dojetí – méně vybranými slovy by se asi dalo napsat, že mě film posadil na zadek). V takovém případě bych byl stejně jako z výše zmíněných filmů nadšen také třeba ze Scorseseho Taxikáře, který oné – řekněme „bressonovské“ – formální dokonalosti nedosahuje.

Nabízí se spojovat vypravěčskou kázeň, kterou tak obdivuji, s věkem a zkušenostmi tvůrce. Pro Melvilla byl Osudový kruh nejzazším vyjádřením jeho celoživotního respektu k mužským svazkům a nesmlouvavé profesionalitě, Dreyer v Gertrud, jeho posledním dokončeném filmu, dovršil své směřování k výrazovému minimalismu na samé hraně abstrakce. Srovnatelně vyzrálá Křížová cesta je na druhou stranu teprve čtvrtým snímkem stále relativně mladého (39 let) německého filmaře Dietricha Brüggemanna.

Důležitější než to, kolik toho režisér natočil a zažil, se tudíž jeví jeho schopnost držet se uměleckého konceptu (a sladit jej s talentem a požadavky všech spolupracovníků), čímž se vracíme k hlavním definičním znakům filmů, které se zde snažím popsat – sebeovládání, kázeň, přísnost (na sebe i na druhé – v tomto případě na diváky, kterým není nic ulehčováno). Možná je u filmů stavím tak vysoko z toho důvodu, že jde o vlastnosti, kterých si nejvíc cením (a vyhledávám) také u lidí.

Výběr z webu 19

Posted: 7. 5. 2015 in tipy

10 Deep Focus: Southern Gothic (Nick Pinkerton) bfi.org.uk

10 The Misunderstood Genius of Amy Schumer (Andrew Wallenstein) variety.com

10 Sex on the beach: a brief history of Cannes and erotic cinema (Peter Bradshaw) theguardian.com

8 35 years after Friday The 13th, slasher movies may have a future again (Matt Barone) thedissolve.com

8 The Craziest Stories About The Making Of Mad Max And The Road Warrior (Abhimanyu Das) io9.com

8 Feminus Ex Machina (Marysia Jonsson, Aro Velmet) lareviewofbooks.com

7 Arnold Schwarzenegger On The Roles That Made Him Famous, Funny, And, Finally, A Serious Actor (Alison Wilmore) buzzfeed.com

7 ‘Forbidden Films’ Exhumes Nazi Poison From the Movie Vaults (J. Hoberman) nytimes.com

7 How film restorers brought The Apu Trilogy back to life (Ryan Vlastelica) avclub.com

6 ‘Hot Pursuit’ and Other Films Elevate the Art of the Blooper Reel (Robert Iro) nytimes.com

6 The Marvel-Industrial Complex (James Rocchi) moviemezzanine.com

6 Orson Welles GOES AROUND THE WORLD (Sean Alexander) fandor.com

6 Through a Glass, Darkly: ‘The Lady From Shanghai’ and the Legend of Orson Welles (Brian Phillips) grantland.com

6 Why Orson Welles Matters More Today Than Ever (Eric Kohn) indiewire.com

5 Forum: Little Shop of Horrors (Nathan Rabin, Tasha Robinson) thedissolve.com

4 Out Loud: Women in Science Fiction (audio) (Amelia Lester, David Haglund) newyorker.com

Filmový výhled z konce minulého roku byl trochu věštěním z kávové sedliny. Řada z filmů v letošním roce rozhodně nebude uvedena do českých kin, v některých případech ani do zahraničních. Tento výhled pro druhou polovinu roku se proto omezuje na tituly, jejichž uvedení v tuzemské distribuci je poměrně pravděpodobné, jakkoli ne zcela jisté (nevsázel bych třeba na Vykolejenou, vzhledem k tomu, že ani předchozí dvě Apatowovy komedie neběžely v našich kinech). Vybíral jsem pouze filmy, které mne něčím zaujaly (spíše v pozitivním smyslu), které bych tudíž chtěl vidět a zároveň filmy, jejichž trailery již byly zveřejněny. Na 6 měsíců toho není mnoho, ale zase zůstane více času na ty skutečně kvalitní snímky, které do českých kin nikdy nikdo nekoupí (a abych nebyl osočen z elitářství – nemyslím tím jenom artové obskurnosti, ale také invenční žánrovky natočené jinde než v USA).

Aloha (září) – feel good romantika s hromadou klišé a sympatickým obsazením, občas třeba.

Crimson Peak (říjen) – steampunkový gotický horor s melodramatickou linkou a deltorovskými příšerkami – vypravěčsky to bude zřejmě stejně málo semknuté jako mistrovy předchozí filmy, ale výtvarně…

Daleko od hučícího davu (červenec) – tradiční pojetí klasiky, které slibuje akcentovat dnes relevantní témata (v traileru mne potěšila zejména věta „Pro ženu je velice obtížné popsat své pocity v jazyce, který vytvořili vesměs muži…“).

Jurský svět (červen) – pure cinema of attractions; snad.

Mimoni (červen) – trailery mě baví, a věřím, že kdyby se ve filmu nemluvilo, mohl by být ještě lepším návratem ke slapstickové tradici.

Mission Impossible – Národ grázlů (červenec) – vypadá to, že série bude dál směřovat opačným směrem než bondovky – kinetická špionážní akce, která se nebere příliš vážně (a která by díky McQuarriemu mohla mít důmyslný scénář a přehledné akční scény).

Slow West (červenec) – dle traileru funkčí fúze klasického vyprávěcího schématu a moderních westernových subžánrů (nejvíckrát jsem si vzpomněl na Mrtvého muže).

Southpaw (září) – tragédie, která si až moc okatě říká o Oscary, pokud se na nějaký film těším hlavně kvůli hereckým výkonům, pak na tento.

Spectre (listopad) – zrovna u bondovky s Christophem Waltzem by byla škoda, kdyby postrádala nadhled, jak naznačuje zachmuřený trailer; pravdou je, že po Skyfallu čekám film roku.

Star Wars: Síla se probouzí (prosinec) – poslední trailer mne nadchnul a dojal, přesto zatím nejsem přesvědčen o smysluplnosti vydojování ságy novými epizodami.

Špión (červen) – Paul Feig, jeden z nemnoha upřímně feministických režisérů dnešního Hollywoodu, převrací pravidla dalšího z „mužských“ žánrů; opět s Melissou McCarthy, opět stylem „padni komu padni“.

Terminátor Genisys (červenec) – buď všechno to cestování časem konečně začne dávat smysl, anebo veškerého smyslu definitivně pozbude.

V hlavě (červenec) – Byl jednou jeden… život v líbivějším, popovějším podání.

Vykolejená (srpen) – Amy Schumer je sprostá, ale vtipná; stejně jako komedie Judda Apatowa; jen se obávám, aby film kromě vyvrácení některých předsudků ohledně ženského přístupu k sexu nenabídnul ve výsledku jen tuctovou romantiku s předvídatelným happy endem.