„Nenávidím všechny, kdo mě milujou“
Lena Dunham zásluhou své úspěšnosti, názorové upřímnosti a otevřenosti v oblasti sexuality nepatří k nejpopulárnějším osobnostem amerického showbusinessu. Určitě je ale jednou z těch nejdiskutovanějších. Režisérka indie tragikomedií Creative Nonfiction a Tiny Furniture, autorka autobiografického bestselleru Not that Kind of Girl, scenáristka zatím čtyř odvysílaných řad seriálu Girls, herečka a feministka patří k ženám, jejichž hlas je slyšet, což je jedině dobře. Málokdo dokázal svým dílem tak pravdivě a nelítostně charakterizovat obdivovanou i (častěji) opovrhovanou generaci Y a zároveň producentům jasně předvést, že „ženská“ tvorba má nezanedbatelný komerční potenciál.
Hořce komediální série o čtyřech newyorských dvacátnicích, které si snaží najít práci, udržet vztah a zachovat duševní zdraví, je mnohem víc než jen zemitější verzí Sexu ve městě. Neuhýbavá generační výpověď vytěžuje estetiku a doříkává témata řady amerických indie filmů (nejen od Dunhamové). Girls ukazují, že důraz kladený na autenticitu výpovědi (jako v podobně observačně založeném Louiem) nemusí být nutně vykoupen rezignací na obrazovou eleganci (jako v Louiem).
Seriál od prvních epizod upoutá pozornost jednoduchým, ale koherentním stylem s promyšleně komponovanými záběry, obezřetným využíváním detailů a nájezdů na tváře postav (vyprávění je převážně subjektivní, zpravidla vázané na hledisko některé z ústředních postav, jejichž svět tím pádem prakticky neopouštíme), dokumentaristickým vytěžováním reálných (nejen) newyorských lokací a subverzivním užíváním žánrových konvencí (heroické finále druhé série, začátek sedmé epizody třetí série). Mnohé z uvedeného je zřejmě zásluhou kameramana Jodyho Lee Lipese, který v první sérii předurčil, jak bude vypadat následující řady. Autorčin pozorovací talent tudíž není jedinou kvalitou, na kterou by Girls spoléhaly.
Jedna z častých výtek směřuje k hlavní přednosti seriálu, k nedokonalosti hrdinek. Hypochondrická královna sebestřednosti Hannah, zábrany neznající a ohledy neberoucí Jessa, ctižádostivá, nespravedlivě kritická a poněkud upjatá Marnie a zákonitostmi světa dospělých nepolíbená Shoshanna nejsou jako většina žen z (muži napsaných) filmů a seriálů. Nejsou to chodící stereotypy definované svou rolí přítelkyně, matky či manželky. Zosobňují to, čeho se ženám v zábavním průmyslu stále v dostatečné míře nedostává – komplexitu a různorodost. Občas činí hloupá rozhodnutí, chovají se sobecky, trpí různými neurózami (Dunhamová sama se přiznala k OCD a hypochondrii a více epizod je vystavěno okolo jejích psychických komplexů a podezření na choroby, kterými by mohla trpět, výborně tuto složku její osobnosti vystihuje replika „Of course I’m taking my meds! I’m not crazy!“). Současně jsou, což u fikčních žen nebývá obvyklé, zábavné, ironické, drzé, intelektuálně zvídavé a velmi sebevědomé.
Mnohé z uvedených charakteristik bychom mohli vztáhnout na celou generaci, kterou ústřední čtveřice reprezentuje a za kterou Dunhamová promlouvá (jak s nadsázkou zazní v pilotní epizodě). Neochota ke změně (versus arogantní vyžadování změn u druhých), nízké ambice, mizerná pracovní morálka, šlechtění vlastních zvláštností upřednostňované před navazováním dialogu s okolím, utíkání před zodpovědností, neopodstatněně vysoké sebevědomí, využívání cizích problémů jako záminek k řešení těch vlastních, hledání viny za své nedostatky u druhých (rodičů a přátel), chápání útoku jako nejlepší formy obrany, přecitlivělost vůči kritice, snižování nároků namísto snahy něco změnit (třeba sebe). Jestli vám uvedené znaky nepřijdou povědomé, zřejmě neznáte dost absolventů humanitních oborů před třicítkou.
Seriál na četné povahové nedostatky a (z jejich pohledu) složité životní situace generace „Já“ nehledá a nenabízí snadná řešení, naznačuje ovšem (zatím nejnápadněji mateřským závěrem čtvrté řady), že lékem na krajní do-sebe-zahleděnost hrdinek by mohla být nevyhnutelná konfrontace s dospělým světem. Světem, v němž pod sebou nenajdete záchrannou síť v podobě ekonomické podpory rodičů, v němž útěk od zodpovědnosti nebude možností, v němž vlastní problémy nepůjde převést na druhou osobu, v němž vy nebudete závislí na někom jiném, ale někdo jiný na vás.
Sázka na opravdovost se vzhledem k neochotě autorky dělat kvůli svým postavám dramaturgické ústupky neprojevuje pouze plasticitou charakterů a přesvědčivým vykreslením prostředí, ale i formální rozvolněností. Epizody, zpravidla vytěžující jedno prostředí nebo jeden motiv, nefungují jako semknuté skeče s postupnou gradací a výstižnou pointou. Často končí do prázdna. Namísto prudkých zvratů pracují s náznaky a jemnými posuny v charakterovém vývoji hrdinek, který se vskutku neubírá nejpříznivějším směrem. Hannah je ve druhé a třetí sérii ještě protivnější egoistkou než v první. Až čtvrtá, nejméně Hannahcentrická řada ubrala ze satirické kousavosti a na postavy nahlíží s nepatrně větší shovívavostí.
S každou další řadou je zároveň znát, že Dunhamová jako režisérka zraje (což je fajn, protože snáze rozpoznáte, kdy scéna vyznívá do prázdna záměrně) a více svůj rukopis uzpůsobuje současné televizní produkci (což je škoda, protože seriál ztrácí na syrovosti a nevypočitatelnosti). Ani obroušení ostrých hran ale Girls neproměnilo v seriál, který by se svým narcistními postavami soucítil a obhajoval jejich krátkozrakou nekritičnost. Brutální upřímnost seriálu naopak začala plnit zjevnější účel. Nejde již tak často o upřímnost pro upřímnost samu, ale o upřímnost sloužící příběhu a vývoji postav (které se oproti jiným seriálům nemění z epizody na epizodu, ale mnohem pomaleji a tím i přesvědčivěji). Přesto se z Girls zatím, naštěstí, nestal klasický narativně integrovaný seriál, který by s pomocí semknutého vyprávění vedl postavy přes překážky za jasně definovaným cílem.
Velkým tématem pro ty, kdo mluví nebo píší o Girls je sex a nahota, k nimž se Dunhamová skrze seriál, v rozhovorech nebo ve své autobiografii vyjadřuje bez obalu a bez předsudků. Ne všem je tato otevřenost po chuti, částečně kvůli tomu, že jsou to atypicky ženy, kdo se svým sobecky predátorským jednáním snaží dosáhnout fyzické slasti. Ze strany Dunhamové, která s vlastním tělem nakládá s osvobozující a inspirující svobodomyslností, přitom nejde o senzacechtivost. Právě naopak, nahota v Girls je tak diskutovaným tématem částečně pro to, že seriál z nahoty – oproti mnoha a mnoha pubertálně nevyzrálým komediím od mužů pro muže – téma nedělá. Jednoduše ji ukazuje jako přirozenou součást života.
Přirozený přístup k sexualitě a tělesnosti je, pro někoho možná paradoxně, jedním z nástrojů, jimiž Girls bojují proti časté a stereotypní prezentaci žen jako infantilních erotizovaných objektů, nad nimiž mají moc druzí. Muži, ať oblečení nebo nazí, jsou zde minimálně stejně trapní a bezradní jako ženy a rozhodně nedisponují větší mírou kontroly nad situacemi (a svými těly). Spíše než aby sváděli, jsou sváděni ženami, které se svým půvabem nakládají mnohem uvědoměleji než běžné filmové a seriálové hrdinky. Stávají-li se pouhými objekty, je tato objektivizace reflektována.
Odvaha ukázat sex jako něco příjemného, ale mnohdy i trapného nebo ponižujícího a vlastně málokdy opravdu vzrušujícího (nebo alespoň úsměvného), byla možná nejradikálnějším krokem Dunhamové. Ožehavě intimní mezilidskou aktivitu naplnila stejnou ambivalencí, jakou se vyznačují všechny složité a nejednoznačné hrdinky seriálu. Když je žena úspěšná, neznamená to, že netrpí úzkostmi. Když nemá dokonalé tělo, nemusí automaticky toužit po jeho „vylepšení“. Když se s někým miluje, nemusí jít o oboustranně příjemnou a pro diváky esteticky líbivou zkušenost. Jestli je jedním z cílů feminismu nechat ženy promlouvat samy za sebe a ukazovat je takové, jaké skutečně jsou, feminističtější seriál než Girls nenajdete.
Nabílední je srovnání s jiným feministickým televizním pořadem, jehož autorství patří ženě, se sitkomem The Mindy Project od komičky s indickými kořeny Mindy Kalling. Protagonistkou je mladá, pohledná a úspěšná gynekoložka, jejíž problémy mají převážně vztahový charakter. Přes idyličnost výchozího nastavení a zdánlivou dokonalost hlavní hrdinky se Kallingové daří využívat nestárnoucí schéma souboje pohlaví k reflexi a ironizaci stereotypního mužského uvažování o ženách a v hravém, barevně rozbujelém aranžmá dekonstruovat koncept maskulinity, založený právě na vnímání žen jako druhého, slabšího pohlaví. The Mindy Project dává ženským postavám větší moc a feministické názory vyjadřuje otevřeněji než Girls, ale stejně jako ony je zábavný hlavně pomrkáváním na zasvěceného diváka, který z teorie nebo praxe ví, jak (zne)výhodňování na základě pohlaví/rodu funguje.
Uvědomuji si, že Girls jsou výrazně generační záležitostí a sám budu za pár let řešit něco jiného než přátelství a nepřátelství, důvěru a sebedůvěru, kariéru a sebevzdělávání, ale momentálně je považuji za nejužitečnější trenažér pro životní situace, které vás mohou potkat po vysoké. Svými pronikavými postřehy o vztazích na jedné straně nepříjemně pravdivý, na druhé neuvěřitelně vtipný. Pro holky i pro kluky. Pro ty, kdo s někým chodí i pro ty, kdo by s někým chodit chtěli. Po životě samotném jsou pro mne Girls v současnosti hned druhou nejlepší školou života.
O filmu 