Archiv Srpen, 2009

Poslední filmy roku

Posted: 31. 8. 2009 in výhled

Do konce prázdnin zbývá pár hodin. Slunce zaleze, teploty klesnou, dny budou kratší a přesvědčování sebe samého „vstaň z postele a jdi makat“ delší. Nejistotu související s opětovným přepnutím do pracovního/studijního modu by mohla zmírnit nálož filmů, které během následujících čtyř měsíců slibují navštívit česká kina. Od vybrané desítky, kam jsem se snažil nezařaďovat nejprofláklejší tituly (Avatar, District 9, Ať vejde ten pravý), si slibuji nejvíc, tím spíše může jít o největší zklamání. Aby ovšem vůbec o něco mohlo jít, nesmí čeští distributoři začít ohlášené premiéry rušit, jak s oblibou činívají. Jistota neexistuje, nechme se překvapit.

Únos vlaku 1 2 3 (od 3.9.)
Tonyho Scotta považuji (stále) za nejpovolanější osobu co se týče vydatných, přitom lehce stravitelných žánrových chuťovek. Soudě z dostupných ohlasů, remake výborného thrilleru ze 70. let nebude dalším přelomovým dílem (jako Domino), ale pochybuji, že by z kombinace charismatu Denzela Washingtona a padoušství Johna Travolty vzešel naprostý průser.

Bratři Bloomovi (od 15.10.)
Rian Johnson, režisér nedoceněného neo-noiru Zmizení (2005) přichází s autorským projektem z opačného konce žánrového spektra. Sympaticky obsazení Bratři Bloomovi (Adrien Brody, Mark Ruffalo, Rachel Weisz) mají být dobrodružnou komedií s přimíchanou špetkou krimi a romantiky. Tvář kinematografie asi nezmění, ale téměř jistě zpříjemní jeden z dlouhých podzimních večerů.

Antichrist (od 22.10.)
Existuje mnoho důvodů, proč chci vidět nový film Larse von Triera a ne všechny se sluší publikovat. Jeho (ne)dobré pověsti nelze odolat a určitě se o něm bude ještě hodně diskutovat. A umět vyvolat diskuzi taky není jen tak.

Jennifer’s Body (od 29.10.)
Druhý zveřejněný plakát s Megan Fox před školní tabulí ve mne probudil základní instinkty. Jako antidota (či studená sprcha) zafungoval trailer. Ou! I kdyby byl film dočista pitomý, rating R je dostatečným lákadlem. Tolik (z) Megan v Transformerech nikdy neuvidíme. Budiž omluvou pro tento pubertální argument, že jsem hranici teenagerského věku překročil teprve před pár týdny.

Orphan (od 19.11.)
Jak dosvědčují minimálně dva horory z doby nedávné (Sirotčinec, REC), Španělé vědí, jak z tohoto žánru vymáčknout dalších pár krvavých kapek a z diváků pár výkřiků do tmy. Sirotek vypadá spíše na thriller, ale stejně… má děsivě jednoduchou zápletku, tajuplné obsazení (Karel Roden jako Dr. Värava) a nervydrásající trailer. Že by lepší, dívčí verze Dobrého synka ?

Zakletý v čase (od 19.11.)
Adaptace románu Audrey Niffeneggerové (vyšel také u nás, pod názvem Žena cestovatele časem, který distributor filmu nepochopitelně nepřejal) by svou originalitou, ale také srdcervoucí romantickou náplní mohla připomenout Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Má ovšem menší rozpočet a méně hvězdné obsazení, v němž ale – což je pro mne zásadní fakt – nechybí film od filmu milejší Rachel McAdams.

Užívej si, co to jde (od 3.12.)
Rok by nebyl úplný bez nového filmu Woodyho Allena, na ten nejnovější si oproti Spojeným státům musíme počkat jenom šest měsíců, což je jistě dáno také jeho kladným diváckým a kritickým přijetím (momentálně má na IMDb lepší hodnocení než některé z nejlepších mistrových filmů). Po Kasandřině snu a Vicky Cristina Barcelona je to třetí film, v němž Allen nehraje, kterýžto fakt mne i jako jeho velkého fanouška velmi těší. V Sólokaprovi byla jeho roztěkanost k nesnesení. Snad svými tiky nenakazil Larryho Davida, jinak hvězdu nekonvenčního komediálního seriálu Larry, kroť se.

Bitch Slap (od 3.12.)
Nechci raději moc domýšlet, jakými názvy je český distributor schopen opatřit tuhle od pohledu primitivní akci nezajímavého režiséra (beztak nakonec jako tradičně vyměkne a překládat nebude). Jestli se nevyplní mé neblahé tušení – odstartované vpravdě béčkovým trailerem – a film nepůjde na DVD, nýbrž si skutečně proklestí cestu do kin, mohli bychom se dočkat něčeho jako Grindhouse (pánů Tarantina a Rodrigueze) bez zbytečných keců okolo.

Max a maxipříšerky (od 10.12.)
Český název oblíbené dětské knihy Maurice Sendaka funguje jako výstraha pro všechny diváky starší pěti let, ale předčasného skepticismu odrazují dvě věci. Jméno režiséra Spikea Jonze, který s mimořádnou vizuální nápaditostí pojal krom spousty videoklipů také dva scénáře Charlieho Kaufmana a trailer, podle nějž se můžeme těšit na magické vyprávění pro všechny věkové kategorie. Samotného mne nejvíce láká určitá podobnost se „srdcovkou“ Most do země Terabithia.

Whip It! (od 17.12.)
Debutující Drew Barrymore režíruje sebe samotnou a Ellen Pageovou v komedii o soutěži krásy a in-line bruslení. Tohle bude buď příšernost každým políčkem, nebo rozkošná blbinka pro dospívající slečny, pro mne každopádně asi na dlouho poslední příležitost vidět dvě své oblíbené herečky v jednom filmu.

Rád bych se ještě jednou, naposledy a formou závěrečného shrnutí vrátil k nejzáslužnějšímu počinu České televize za poslední roky (společně s Procesem H), ke Zlatým šedesátým.

Od ledna až do července téměř každou sobotu v exkluzivním čase 20:00 jeden z filmových tvůrců (spolutvůrců) povyprávěl o svém životě a díle. Způsob, jakým svou „zpověď“ každý/á z oslovených pojal/a nemálo vypovědělo o něm/ní samé(m) a filmech, jež daná osobnost natáčela či stále natáčí. Neuvadající půvab Formanova lidového vypravěčství tak mohl vyniknout ve stejném pořadu, kde si lehce zafilozofoval Zdeněk Mahler a kde se Karel Vachek nerozpakoval být nekriticky kritickým.

Absence ucelené formy bohužel v některých případech vedla k redukci nosných informací na naprosté minimum. Vícekrát jsem byl vyveden z omylu, že povídání o filmech nemůže být nezáživné (Drahomíra Vihanová, Igor Luther).

Na kvalitě výsledné epizody se pokaždé podepsala kvalita a zejména kvantita doplňujícího obrazového materiálu. Někdy jako by dlouhé ukázky z filmů ředily nedostačující množství použitelného „rozhovoru“. Některé záběry (srpen ’68) se pro změnu opakovaly s pravidelností jarního tání. Měly snad ony – společně s víceméně pravidelnou zmínkou o prvním/zásadním zhlédnutém filmu – dodat seriálu jakýs takýs jednotný charakter?

Velmi odbité bylo kratičké (na obrazovce k přečtení navíc velmi krátce ponechané) textové info o dalších, nejednou mnohem zajímavějších krocích dané persóny. Vzhledem k nepravděpodobnosti podobně rozsáhlé televizní mapace let sedmdesátých, případně osmdesátých by přesah za „zlatá“ šedesátá nebyl na škodu.

Za největší nedostatek považuji nepřítomnost odborníků přes filmovou teorii, jejichž zasvěcený – a přednostně z nespolehlivé paměti netěžící – úvod mohl uvést jisté věci na pravou míru. Když už ne k jednotlivým epizodám, alespoň jako hodinové seznámení s faktory, které měly na vznik podmínek pro všechny vysílané filmy největší vliv, něco podobného vzniknout mohlo. A možná vznikne. Přesně tenhle nadosobní přesah totiž slibuje celovečerní film Československá nová vlna. Dobrý střihač a smysluplný komentář a možná i ve zdejších poměrech vznikne něco jako Bezstarostní jezdci, zuřící býci (2003) nebo přinejmenším A Decade Under the Influence (2003).

Za největší přínos Zlatých šedesátých zatím považuji odvysílání obdivuhodně dlouhé řady filmů poukazujících, co všechno zde šlo v příhodných podmínkách zrealizovat. Od nenákladných historických látek (Kladivo na čarodějnice), přes postapokalyptické sci-fi podobenství (Konec srpna v hotelu Ozon) k sugestivnímu psychologickému dramatu (Pasťák). Šlo. Půjde ještě někdy?

Kdo chybí. I při obsáhlosti Zlatých šedesátých nezbyl prostor pro všechny české a slovenské tvůrce, kteří své nejlepší filmy mohli natočit právě v 60. letech. Někteří se již bohužel odebrali do filmařského nebe, ale není zrovna tohle další důvod poskytnout prostor filmovým historikům?

  • Vratislav Blažek (scénář Starci na chmelu, Světáci
  • Jiří Brdečka (scénář Limonádový Joe aneb Konská opera, Až přijde kocour)
  • Zbyněk Brynych (…a pátý jezdec je Strach, Transport z ráje)
  • Pavel Juráček (Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata)
  • Jan Kadá, Elmar Klos (Obchod na korze, Smrt si říká Engelchen)
  • Karel Kachyňa (Noc nevěsty, Kočár do Vídně)
  • Jiří Krejčík (Svatba jako řemen, Čintamani & podvodník, Polnočná omša)
  • Antonín Máša (Bloudění, Hotel pro cizince, Ohlédnutí)
  • Jaroslav Papoušek (Ecce homo Homolka)
  • Evald Schorm (Návrat ztraceného syna, Každý den odvanu, Farářův konec)
  • Zdeněk Sirový (Smuteční slavnost)
  • Peter Solan (Kým sa skončí táto noc, Boxer a smrť)
  • František Vláčil (Ďáblova past, Údolí včel, Marketa Lazarová)
  • Jozef Zachar (Zmluva s diablom)

Abych dal prostor své úchylce na žebříčky malého významu a velkého rozsahu, ukončím stylově jedním takovým i tento příspěvek, ale jak už jsem předeslal – svým neinvenčním viděním světa pro mne byly podnětné všechny zhlédnuté tituly.

  1. Spalovač mrtvol (1968) – mrazivě dokonalé
  2. Intimní osvětlení (1965) – neobyčejně obyčejné
  3. Démanty noci (1964) – na vlastní kůži
  4. Muž, ktorý luže (1968) – hravé
  5. Ostře sledované vlaky (1966) – světově hořkosladké
  6. Sedmikrásky (1966) – nekompromisní
  7. krátké filmy Jana Švankmajera (Historia naturae (1967), Zahrada (1968), Byt (1968), Picknick mit Weismann (1969), Tichý týden v domě (1969), Kostnice (1970)) – pokaždé jedinečné
  8. Konec srpna v hotelu Ozon (1966) – svůdně nedivácké
  9. Den sedmý – osmá noc (1969) – ponuré
  10. Slnko v sieti (1962) – pěkná práce se symboly
  11. Černý Petr (1963) – ze života (bez „jako“)
  12. Pasťák (1969) – syrové
  13. Nikdo se nebude smát (1965) – příliš dlouhá povídka
  14. Kladivo na čarodějnice (1969) – nepříjemné
  15. Zabitá neděle (1969) – pocit zbytečnosti

Piráti na vlnách *****

Posted: 3. 8. 2009 in film týdne

Když hudba spojuje

Šedesátá léta britským posluchačům pop-music nepřála. BBC pouštěla do éteru pouhé dvě hodiny těch nejžádanějších hitů denně. Spása měla podobu rádia Coraline, které brázdilo Severní moře v letech 1964 až 1968. Programová náplň? Rock and roll a další „zakázané“ žánry od rána do večera a ještě déle. Richard Curtis tohle rádio zažil jako malý kluk (ročník ‘56) a zapůsobilo na něj tolik, že po padesáti letech, již jako respektovaný scénárista (Mr. Bean, Černá zmije, Čtyři svatby a jeden pohřeb) i solidní režisér (Láska nebeská), osvěžil svou paměť a natočil nejpohodovější komedii od… od Lásky nebeské!

Loď byla přejmenována na prozaičtější Radio Rock a počínání členů její posádky sledujeme rovný rok počínaje rokem 1966, kdy na palubu zavítá Carl (Tom Sturridge), kmotřenec kapitána lodi a šéfa rádia Quentina (Bill Nighy). Nejtvrdší oříšek představuje film-sjednocující zápletka, kterou se mi přes veškeré úsilí najít nepodařilo. Stejně jako v Lásce nebeské před námi defiluje nestřídmé množství výrazných postav a neboť Curtis je dobrák od kosti, všem poskytuje speciální prostor, aby zazářili. (Komu přijde film moc dlouhý, nechť zví, že původní sestřih byl stejně jako u Lásky nebeské mnohem delší – vypadla například nepochybně vtipná scéna falešného rozhovoru s Beatles.)

Hlavní hrdina tím pádem chybí, což není dobré, na druhou stranu je to lepší, než kdyby jím byl nevýrazný Carl, jenž, jaké to klišé, nikdy nepoznal svého otce. Individuální příběhy jednotlivých DJů by nás asi měly nejenom rozesmávat, ale také dojímat. Vysoká koncentrace komiků (Nick Frost ze Spaced, Rhys Darby z Flight of the Conchords, Chris O’Dowd z Ajťáků) a excentriků (Bill Nighy, Philip Seymour Hoffman, Rhys Ifans) to znesnadňuje a závěrečná emocionální katarze zdaleka nedosahuje výšin Lásky nebeské, kterou bylo snazší brát vážně.

Do jednoho jsou to ovšem sympaťáci a po dvou hodinách strávených s nimi, navíc v poměrně stísněném prostoru (krom prostřihů na posluchače zavítá kamera na břeh jedinkrát), je budete opouštět stejně neochotně jako partu dobrých kámošů. Uvedené, povětšinou britské herce dále doplnili například Kenneth Branagh, jehož politické hajzlovství je zničující, od zarostlé hlavy po holé paty stoprocentně hipísácký Ralph Brown z kultovní anglické chlastačky Withnail And I nebo Katherine Parkinson, vedle Chrise O’Dowda druhá hvězda Ajťáků, kterážto skutečnost jenom navyšuje povědomost obsazených tváří a příjemný „parťácký“ dojem.

Co by u jiného režiséra mohlo být výhodou, musí být v Curtisově případě klasifikováno jako problém – do všeho jde po hlavě. Když westernovou vsuvku, tak ve vší parádě (s hudbou od Morriconeho a „leoneovskými“ prostřihy na nervózní tváře soupeřů), když ženy, pak plnou kocábku žen, když sebekratší a pro děj nijak podstatnou akci, potom náležitě okázalou (SPOILER: katastrofický závěr je stejně okázalý jako Titanic s Dokonalou bouří dohromady). Důsledek? Přesycenost. Moc žánrů, moc postav, moc atraktivních scén, které, stejně jako všechny posluchače Radia Rock, spojuje jediné, hudba. HUDBA!

Film je podle vybraných songů do určité míry vymodelován – jejich text odpovídá probíhající situaci/duševnímu rozpoložení hrdiny. Nemusíte být hudební znalci, abyste si je – a s nimi všechnu tu šedesátkovou pohodičku – vychutnali, stačí se tomu poddat. Na konci jsem uvěřil, že nebylo (a těžko bude) lepší doby než 60. léta minulého století. Dokud někdo nevynalezne stroj času, asi nenajdete náhražku s potenciálem padnout do noty prakticky komukoli. Ale asi ne každému.

Nedovedu například odhadnout, jak film přijme ženská část publika, neboť pro tradičně chápanou lásku na této lodi plné chlapů není prostor. I když okolnosti chvíli naznačují opak, sex je přednější než romantika. Jediný vážnější vztah vyklíčí ze snahy přijít o panictví. K rokenrollu a drogám tohle holt neodmyslitelně patří. Piráti na vlnách by mohli být pro milovníky dobré hudby a atmosféry 60. let tímž, čím byla Láska nebeská pro všechny šťastně i nešťastně zamilované. Moc nad nimi nepřemýšlejte, užijte si je!

Piráti na vlnách (The Boat That Rocked, VB/Německo 2009)
délka 129 minut

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (84%), IMDb (7.6), RT (55%)