„Všichni jsme rasisti.“
Kdyby šlo o audioknihu, rád si ji poslechnu. Jako audiovizuální počin Život a doba soudce A. K. vinou potřeby verbalizovat každičkou myšlenku selhává (coby špatný vtip vyznívá hrdinův voice-over dokonce i během psychoterapie). Kvalita scénáře totiž neodpovídá sázce na statický „sit-and-deliver“ formát.
Podobně jako tvůrci Cirkusu Bukowsky, ani autoři Života a doby neodhadli hranici, za kterou začíná maskulinní cynismus (jimž zde hrdina maskuje neznámo co) působit strojeně, až směšně. Životní krize mladého soudce je navíc s pomocí vyděračské podzápletky, vyvíjející se zatím příliš líně a nedramaticky, vsazena do rámce takřka biblické tragédie (oko za oko, zub za zub).
Nemám problém akceptovat kvalitní dialogy jako náhražku vyšších produkčních hodnot (malou výpravnost mají zřejmě zachraňovat letecké scény, které působí hlavně jako švejkovská odpověď na americkou kinematografii atrakcí). Jenomže Zapletal zaměňuje kvalitu s předstíranou důležitostí.
Drsnost staré detektivní školy, patrná v knižním voice-overu, a těžkopádnost komentáře bohatého na květnaté chlapácké plky, nejde dohromady s civilností řešených problémů, obyčejnosti protagonistova života a zemitou polohou kámošských dialogů („Jsem ti dones lahváč, vole“). Z voice overu se přitom nedozvídáme informace, které by byly podstatné, případně informace, které bychom neodtušili z viděného.
Užití poněkud vyčpělého vypravěčského nástroje vnímám hlavně jako alibistický způsob, jak do scénáře vpravit přímočarý komentář české malosti (přičemž tvůrcům uniká, jak krásný příklad neschopnosti kriticky zhodnotit vlastní charakter mají v hlavním hrdinovi). Přestože věřím, že by totéž šlo učinit obratněji, méně doslovně, právě schopnost nasměrovat pozornost k obvykle přehlíženým národním slabinám, vnímám jako největší přínos seriálu.
Seriál by potřeboval více lehkosti a méně knižnosti. Vrcholu dosahuje intelektuální onanie literárního podkladu ve třetí epizodě, kdy protagonista zvládne ocitovat Tolstého, Balzaka, Balabána i Škvoreckého.
Postavy rozličného sociálního zázemí, věku a vzdělání mluví u soudu zaměnitelným slovníkem, což by mohlo být součástí snahy poukázat na pokrytectví účastníků soudního přelíčení, pár desítek minut předstírajících civilizovanost, ale tato rovina vedených procesů není více rozvedena.
Podobně by nadhodnocené vnímání dění, které skutečnou hloubku a tragičnost postrádá, mohla ospravedlnit vypravěčská perspektiva přecitlivělého a sebestředného protagonisty se sklony k melodramatickým gestům (namísto rychlého telefonátu osobně navštíví terapeutku jen pro to, aby jí oznámil, že už k ní nepřijde, po telefonním rozhovoru s bývalou přítelkyní naštvaně zahodí mobil do řeky). Seriál nicméně ohýbání faktů tak, aby zapadaly do Klosovy sebeprojekce, nepřiznává a nereflektuje a veledůležitě se „tváří“ i tehdy, nepromlouvá-li k nám přímo hlavní hrdina.
Tuctovost figury pěkné, ale naivní soudní zapisovatelky Terezy, která se domnívá, že Kate Winslet hrála v Deníku Bridget Jonesové (nebo si to myslí pan scenárista?) pak tak jako tak s Klosovým úhlem pohledu nijak nesouvisí a jde pouze o další projev ledabylosti českých tvůrců při psaní ženských postav, které mívají blíže k „ženským“ než k ženám. Ženy v seriálu vystupují převážně v rolích kořistí, hysterek a manipulátorek, které mohou být po traumatizující zkušenosti se sexuálním obtěžováním – slovy Klose – rády, že je o ně zájem.
I kdyby se seriál chtěl od tuzemské televizní produkce odlišit pomalým tempem a zadumaným tónem, nedokáže tyto kvality obhájit dramaturgicky. Dlouhé scény ze soudní síně jsou umrtvující, jednotlivé roviny (soudní, rodinná, „cvokařská“) spolu možná i kvůli třem různým režisérům moc nekomunikují a nebýt nucené podzápletky s neobratně vedeným (a to nejlepší ze Sedláčkovy tvorby připomínajícím) vyšetřováním, úplně chybí důvod ke zvědavosti, k čemu dojde v příští, formou, námětem i postavami stejně obehrané epizodě.
Rád bych s ohledem na předchozí tvorbu Roberta Sedláčka věřil, že je nezáživnost, křečovitost a pseudo-důležitost této sondy do života takového obyčejného českého chcípáka součástí ironické hry s divákem a pravidly žánru. Seriál však během svých čtyř epizod poskytnul zanedbatelné množství indicií, které by tuto hypotézu potvrzovaly.
O filmu 