Archiv Září, 2014

Výběr z webu 04

Posted: 28. 9. 2014 in co píší jiní, tipy

21 Rest z minulého týdne, jeden z hodnotnějších článků k 20. narozeninám Přátel.

22 Dlouhý rozhovor/reportáž, z něhož si můžete udělat hrubý obrázek o povaze a životě Roberta Downeyho Jr.

22 Pro milovníky infografik – jaká bude podle filmů budoucnost?

22 Příběh jednoho z divácky nejoblíbenějších filmů všech dob, Vykoupení z věznice Shawshank.

22 Televize coby nové hrací pole pro filmaře, kteří chtějí být nezávislí.

23 Další ze série textů o raných filmech Martina Scorsese, tentokrát Alice už tu nebydlí. O Taxikáři si můžete přečíst tady, o poctě klasickým muzikálům New York, New York tady.

24 Co mají společného Ježíš Kristus, ISIS a Pacific Rim? Text, z něhož by měl Slavoj Žižek radost (to berte jako varování). CZ

24 Geneze pojmu „geek“ a poznámky ke kultuře geeků.

24 Připomenutí tvorby neprávem přehlíženého Jacquese Feydera.

25 Boření některých mýtů o pornografii.

25 Jak se od dob Travise Bicklea změnili samozvaní strážci pořádku?

25 Podíl filmu na genderové nerovnosti ve společnosti.  CZ

25 Profil Josepha L. Mankiewicze.

26 David Fincher o svých filmech mluví rád – tady máte další důkaz.

26 Profil Michaela Douglase.

26 Z jiné oblasti – Roberto Saviano začíná psát pro Vice.

Advertisements

Život a doba soudce A. K.

Posted: 23. 9. 2014 in recenze, TV

„Všichni jsme rasisti.“

Kdyby šlo o audioknihu, rád si ji poslechnu. Jako audiovizuální počin Život a doba soudce A. K. vinou potřeby verbalizovat každičkou myšlenku selhává (coby špatný vtip vyznívá hrdinův voice-over dokonce i během psychoterapie). Kvalita scénáře totiž neodpovídá sázce na statický „sit-and-deliver“ formát.

Podobně jako tvůrci Cirkusu Bukowsky, ani autoři Života a doby neodhadli hranici, za kterou začíná maskulinní cynismus (jimž zde hrdina maskuje neznámo co) působit strojeně, až směšně. Životní krize mladého soudce je navíc s pomocí vyděračské podzápletky, vyvíjející se zatím příliš líně a nedramaticky, vsazena do rámce takřka biblické tragédie (oko za oko, zub za zub).

Nemám problém akceptovat kvalitní dialogy jako náhražku vyšších produkčních hodnot (malou výpravnost mají zřejmě zachraňovat letecké scény, které působí hlavně jako švejkovská odpověď na americkou kinematografii atrakcí). Jenomže Zapletal zaměňuje kvalitu s předstíranou důležitostí.

Drsnost staré detektivní školy, patrná v knižním voice-overu, a těžkopádnost komentáře bohatého na květnaté chlapácké plky, nejde dohromady s civilností řešených problémů, obyčejnosti protagonistova života a zemitou polohou kámošských dialogů („Jsem ti dones lahváč, vole“). Z voice overu se přitom nedozvídáme informace, které by byly podstatné, případně informace, které bychom neodtušili z viděného.

Užití poněkud vyčpělého vypravěčského nástroje vnímám hlavně jako alibistický způsob, jak do scénáře vpravit přímočarý komentář české malosti (přičemž tvůrcům uniká, jak krásný příklad neschopnosti kriticky zhodnotit vlastní charakter mají v hlavním hrdinovi). Přestože věřím, že by totéž šlo učinit obratněji, méně doslovně, právě schopnost nasměrovat pozornost k obvykle přehlíženým národním slabinám, vnímám jako největší přínos seriálu.

Seriál by potřeboval více lehkosti a méně knižnosti. Vrcholu dosahuje intelektuální onanie literárního podkladu ve třetí epizodě, kdy protagonista zvládne ocitovat Tolstého, Balzaka, Balabána i Škvoreckého.

Postavy rozličného sociálního zázemí, věku a vzdělání mluví u soudu zaměnitelným slovníkem, což by mohlo být součástí snahy poukázat na pokrytectví účastníků soudního přelíčení, pár desítek minut předstírajících civilizovanost, ale tato rovina vedených procesů není více rozvedena.

Podobně by nadhodnocené vnímání dění, které skutečnou hloubku a tragičnost postrádá, mohla ospravedlnit vypravěčská perspektiva přecitlivělého a sebestředného protagonisty se sklony k melodramatickým gestům (namísto rychlého telefonátu osobně navštíví terapeutku jen pro to, aby jí oznámil, že už k ní nepřijde, po telefonním rozhovoru s bývalou přítelkyní naštvaně zahodí mobil do řeky). Seriál nicméně ohýbání faktů tak, aby zapadaly do Klosovy sebeprojekce, nepřiznává a nereflektuje a veledůležitě se „tváří“ i tehdy, nepromlouvá-li k nám přímo hlavní hrdina.

Tuctovost figury pěkné, ale naivní soudní zapisovatelky Terezy, která se domnívá, že Kate Winslet hrála v Deníku Bridget Jonesové (nebo si to myslí pan scenárista?) pak tak jako tak s Klosovým úhlem pohledu nijak nesouvisí a jde pouze o další projev ledabylosti českých tvůrců při psaní ženských postav, které mívají blíže k „ženským“ než k ženám. Ženy v seriálu vystupují převážně v rolích kořistí, hysterek a manipulátorek, které mohou být po traumatizující zkušenosti se sexuálním obtěžováním – slovy Klose – rády, že je o ně zájem.

I kdyby se seriál chtěl od tuzemské televizní produkce odlišit pomalým tempem a zadumaným tónem, nedokáže tyto kvality obhájit dramaturgicky. Dlouhé scény ze soudní síně jsou umrtvující, jednotlivé roviny (soudní, rodinná, „cvokařská“) spolu možná i kvůli třem různým režisérům moc nekomunikují a nebýt nucené podzápletky s neobratně vedeným (a to nejlepší ze Sedláčkovy tvorby připomínajícím) vyšetřováním, úplně chybí důvod ke zvědavosti, k čemu dojde v příští, formou, námětem i postavami stejně obehrané epizodě.

Rád bych s ohledem na předchozí tvorbu Roberta Sedláčka věřil, že je nezáživnost, křečovitost a pseudo-důležitost této sondy do života takového obyčejného českého chcípáka součástí ironické hry s divákem a pravidly žánru. Seriál však během svých čtyř epizod poskytnul zanedbatelné množství indicií, které by tuto hypotézu potvrzovaly.

Výběr z webu 03

Posted: 21. 9. 2014 in co píší jiní, tipy

15 Druhá část rozhovoru Henryho Jenkinse s Tessou Jolls, ředitelkou Centra mediální gramotnosti (Center for Media Literacy). Ve středu byla zveřejněna část třetí, v pátek čtvrtá.

15 Obsáhlé kritické zhodnocení kariéry Julie Roberts.

16 Emocionálně stále více vtahující videohry.

16 Rozhovor s Davidem Fincherem nejen o jeho nejnovějším filmu.

17 Postupně doplňovaná série článků o filmech Martina Scorseseho.

18 Brání prequely tomu, aby se kinematografie vyvíjela?

18 Náhoda, nebo trend? Nefunkční rodiny v dnešních amerických filmech.

19 Jonathan Rosenbaum zveřejnil svůj 10 let starý text o nestárnoucím filmu Východ slunce.

19 Nezodpovědné filmové reprezentace násilí na ženách.

19 Stručná historie ženské verze Supermana.

19 Zamyšlení nad problémy současného Hollywoodu.

21 Jak filmaři přistupují ke klimatickým změnám?

 

Nesentimentální vztahový seriál s nestereotypními ženskými postavami by už pomalu mohl být standardem. OitNB však stále představuje ojedinělý počin, k němuž budeme obtížně hledat blížence.

Zatímco v naprosté většině seriálů s melodramatickými parametry (v nichž emocionální drama dominuje nad fyzickou akcí) stojí vzdělaná a ekonomicky zajištěná WASP hrdinka v centru dění, tady jí připadá role pouhé kronikářky (udržuje vyprávění v chodu, ale není hlavní aktérkou), která se navíc nemůže příliš spoléhat na své materiální ani intelektuální zázemí (vzhledem ke stále multikulturnější skladbě společnosti se nabízí otázka, zda situace „WASP v ohrožení“ nebude časem běžná také mimo vězeňské zdi). Naopak je odsouzena všechny společenské masky postupně sejmout a být sama sebou.

Vypořádání se s vlastní identitou, před kterou mohla venku díky nepřebernému množství šidítek, jež si civilizace vymyslela, uhýbat, představuje největší dar i největší výzvu, které se Piper ve vězení dostává. Přetvářka vás dostane pouze do potíží a zaměstnat se zároveň nemůžete natolik, abyste zapomněli, kým ve skutečnosti jste. Peklo nepředstavují ti druzí, dřímá ve vás. Nic tuhle ideu nevyjadřuje tak otevřeně a tak znepokojivě jako katarzní, třebaže v kontextu vězeňských filmů poněkud tuctové finále první řady.

Příběh duševního zrání jedné yuppie nicméně slouží hlavně jako svorník mnoha pod-zápletek (a jako pojistka pro diváka, který se v osudech ostatních a svéráznějších hrdinek nenajde). Právě rovnoměrná distribuce pozornosti mezi postavy různého věku, rasy, národnosti, sexuální orientace a sociálního zázemí, které jsou propojeny komplexní a dynamickou sítí vztahů, činí seriál unikátním. Do detailů prokreslené, samy o sobě (tj. bez mužů) plnohodnotné, své (tj. ne svých partnerů) problémy řešící a neustále se vyvíjející ženské postavy sbližuje to, že byly patriarchátem zrazeny či zneužity a že se následně vzepřely přiděleným rolím. Pouze Larry na svém zneužití (vystavění kariéry na ženině příběhu, čím je hezky tematizovaná jedna z ústředních myšlenek feministických studií – muž jako vypravěč, žena jako objekt jeho vyprávění) teprve pracuje, stejně jako se Piper teprve musí vzepřít požadavku na to, jak by se milující přítelkyně měla chovat.

Díky obnažujícím flashbackům a náhledům do privátní sféry (kdesi hluboko v nitru citlivý Mendez, doma vysmívaný, své tradiční role zbavený Healy), které časoprostorově uzavřenému vyprávění umožňují „dýchat“, odhalujeme nové vrstvy také těch postav, které se zprvu mohly jevit jako jednorozměrné figurky jednající bez (psycho)logické motivace. Rozmanitost vězeňkyň, pod jejichž kůži v každé epizodě pronikáme, stojí v opozici ke zkreslenému pohledu dozorců (a také většinové společnosti), kteří ženy vnímají jako homogenní masu („dámy“).

Charakterová ambivalence jde ruku v ruce s ambivalencí žánrovou. Přechody mezi různě černou, hořkou nebo absurdní komedií a tragédií jsou někdy plynulé, jindy stejně ostré jako graficky navazující střihy mezi záběry, vždy ale mají své opodstatnění. Jistá míra nevyzpytatelnosti přispívá k realistickému efektu. Buďme rádi, že je to zrovna realističnost a ne třeba knižní voice-over, co indikuje, že seriál vychází ze vzpomínkové knihy Piper Kermanové.

Zásluhou postupného, do detailů jdoucího rozkrývání specifik vězeňského ekosystému, stojícím na stejně nekompromisním teritoriálním chování jako svět venku (kde ovšem mají střety různých ras a náboženství mnohem brutálnější následky), tenhle „character-driven“ seriál nikdy příliš nezabředne do emocionálních stavů a citových vztahů. Na sentimentalitu ve vězení zkrátka není dost času ani prostoru. Také díky tomu je OitNB jedním z prvních feminních (hrdě a do důsledků) seriálů, které dokáží stejně naléhavě oslovit ženy i muže.

Výběr z webu 02

Posted: 14. 9. 2014 in co píší jiní, tipy

Odkazy tentokrát řadím podle dne, kdy byly články zveřejněny (viz číslo).

8 Nefilmová, ale inspirativní esej o proměnách čtenářských návyků v době čteček a e-knih.

8 Vědecký pohled na stylistickou evoluci filmů (abstraktní obraz z konce článku si fanoušci cinemetriky zřejmě zatouží zvětšit, vytisknout a pověsit na zeď).

9 Jakkoli dobře znáte ranou kinematografii, o muži jménem Walter R. Booth jste s velkou pravděpodobností zatím žádný obsáhlejší článek nečetli. Druhá část zde.

9 Taky nevíte, kdo to byl Phil Karlson? Zde máte možnost to zjistit.

10 Budoucnost filmové exhibice (doporučuji také ostatní texty k tématu Future of Films).

10 Proč jsou sexy mužští padouši problematičtí?

10 Koncept morality a Temný případ.

11 Filmová kritika po Ebertovi.

11 Jeden ze dvou textů věnovaných genderově stále výjimečně podvratné screwball komedii The Lady Eve. Druhý text je zde.

11 Podoba maskulinity v současné americké kultuře. Tady si můžete přečíst reakci na Scottův příspěvek.

12 Jsou filmy Jima Jarmusche „cool“?

12 Subverzivní ženské postavy ve filmech Davida Finchera.

14 Čtení na dlouhý večer. Hutný profil Al Pacina.

14 Rozhovor s Davidem Cronenbergem. Úroveň otázek všelijaká, odpovědi velmi kvalitní.

Výběr z webu 01

Posted: 7. 9. 2014 in co píší jiní, tipy

Zatímco dříve jsem rubriku „co píši jiní“ využíval přednostně k poukázání na neveselý stav české filmové publicistiky, od nynějška zkusím být pozitivnější. Jednou za týden hodlám z volně dostupných, během uplynulých 7 dnů zveřejněných domácích i zahraničních webových textů vybírat ty, které mají delší trvanlivost a stojí za přečtení. Nebudou mne tudíž zajímat recenze, novinky ani reporty z festivalů, nýbrž obsáhlejší články nevztahující se nutně k tomu, co právě běží v kinech nebo na televizních obrazovkách. Kromě literárních útvarů věnovaných filmům a seriálům občas odkáži na příspěvek zasvěcený videohrám, jinému audiovizuálnímu médiu, které si stále hlasitěji nárokuje seriózní pozornost.

Řazení odkazů se prozatím nedrží žádného systému, časem případně nějaký zavedu.

David Bordwell a proč je užitečné míti filmové archivy.

Jaké vzory nabízejí mladým ženám současné filmy? (1)

Doplněk k předchozímu textu – Proč hollywoodská studia začala více zohledňovat divačky?

Jak vznikala jedna z nejpozoruhodnějších romancí dneška – The Disappearance of Eleanor Rigby.

Filmový střih z hlediska neurovědy.

Filmy Darrena Aranofského a mentální empatie.

Proti-levicová poselství dystopických sci-fi pro mladé.

Příběhy podle skutečných událostí se lépe prodávají.

Rekapitulační rozhovor s Johnem Watersem.

Nad neodolatelností filmových sociopatů.

Do nitra jedné z největších talentových agentur Hollywoodu.

________________________________________________

1) Díky výrazu „girlhood“, s nímž text operuje, jsem si uvědomil, že v češtině jednoslovné označení pro dívčí věk neexistuje („chlapectví“ však máme). Přijmeme-li, že má jazyk formativní vliv na společnost (a opačně), stojí tenhle lexikální detail za úvahu.