Archiv Srpen, 2007

Vengeance Trilogy

Posted: 29. 8. 2007 in recenze

„Vengeance Trilogy“ – nehledejte za tím nic sofistikovaného, je to jenom souhrnný název pro tři filmy o třech různých podobách pomsty. Jihokorejský režisér Park Chan-wook původně ani neplánoval trilogii, nicméně nakonec z toho trilogie byla a rovnou jedna z nejúspěšnějších v zemi svého vzniku. Určitě dost úspěšná na to, aby vzbudila zájem také v západněji situovaných zemích. Do našich kin jako první zavítal – Quentinem Tarantinem v Cannes do nebe vychvalovaný – Oldboy, čili druhý z volně navazujících dílů. A byl kolem toho ohromný poprask – mnoho českých diváků rapidně zvýšilo svůj zájem o jihokorejskou kinematografii, do té doby uspokojovaný nanejvýš duchovními seancemi Kim Ki-duka. O rok později následovaly Sympathy For Lady Vengeance. První díl, Sympathy For Mr. Vengeance, do běžné české distribuce vůbec nedorazil. Není však důležité, který z dílů zhlédnete jako první, druhý či poslední – smysl vám neunikne.

Sympathy for Mr. Vengeance ****
(Boksuneun naui geot, Jižní Korea 2001)

Hluchoněmý Ryu se ze všech sil snaží vydělat dost peněz, aby mohl svoji umírající sestru poslat na transplantaci ledvin (což není zrovna snadné, když jste právě přišli o práci a ještě ke všemu vám v nemocnici řekli, že potřebný orgán není k dispozici). Po menší epizodě s překupníky s lidskými orgány dá Ryu na radu své přítelkyně a rozhodne se získat peníze na sestřinu operaci únosem malé holčičky. Zpočátku slibně rozjetá akce se ale velmi brzy příšerným způsobem zvrtne a únos uvede do chodu kolotoč událostí, které všem pořádně zacloumají životy. (…) ČSFD

„Pozor chlapče, máš to v tepně“

Oko za oko, zub za zub a svět bude brzy plný slepých a bezzubých. Sympathy for Mr. Vengeance není klasickým příběhem o pomstě á la Tony Scott a jeho Muž „všem usekám pazoury“ v ohni. Když uplynula hodina poklidně vyprávěného dramatu s nějakým tím vtípkem pro milovníky černého humoru, říkal jsem si, že už není co vyprávět, že už by to mohlo skončit. Nezajímalo mě, co bude dál, mlčenlivý hlavní hrdiny mi nepřilnul k srdci (nejspíš kvůli té zelené kštici). Avšak teprve druhá půle začíná řešit téma pomsty. Ukazuje, na jak vratkých morálních základech může podobná pomsta stát a nutí nás řešit dilema, kterému ze dvou „mstitelů“ přidělit své sympatie. Nedokázal jsem se rozhodnout.

Poselství je nabíledni: když už se mstíme, měli bychom k tomu mít pádný důvod a vědět, proč a komu se mstíme. Nad celým filmem pak visí zásadní otázka „Má vůbec smysl se mstít? Povede to k něčemu?“. Park-chan Wook nepovažuje vysvětlivky pro zmatené diváky za nezbytné a asi vám chvíli potrvá, než zjistíte, kdo je kdo a kdo sleduje jaký cíl. Stále nicméně jde o nejpřímočařejší z dílů „vengeance trilogy“. Svým způsobem hodně komorní, což se projevuje i na střídmém, leč brilantně promyšleném, pojetí vizuální stránky. Park má dar vyprávět obrazy, které vystihují podstatu věcí do jejich nejhlubšího nitra, k nejúžasnějším patří výstup „stínů“ do schodů, na ten jen tak nezapomenu a ve svém žebříčku originálních vizuálních nápadů jej řadím hned za komiksové oči z Tatiho Mého strýčka.

Sympathy for Mr. Vengeance není jen dalším z nekonečné řady snímků o životě jako sérii nešťastných událostí, o životě ve světě, kde vaše volání o pomoc stejně nikdo neuslyší (v lepším případě proto, že slyšet nemůže, v horším proto, že slyšet nechce). Je zároveň důkazem progresivnosti „novovlnové“ jihokorejské kinematografie. Důkazem progresivnosti, která nespočívá jenom v neotřelém formálním přístupu, množství sprostých slov a brutálního násilí. Tohle všechno Mr. Vengeance sice má, ale navíc z toho dokáže vymáčknout pořádně silný příběh, jenž ve vás bude doznívat ještě pár minut po doběhnutí titulků.

režie: Chan-wook Park; scénář: Jae-sun Lee, Mu-yeong Lee; kamera: Byeong-il Kim; hrají: Kang-ho Song (Park Dong-jin), Ha-kyun Shin (Ryu), Du-na Bae (Cha Yeong-mi)

Celkové hodnocení: 85%

______________________

Oldboy *****
( Oldeuboi, Jižní Korea 2003)

Únos Dae-sua se odehraje rovnou před jeho domem, kde dosud poklidně žil se svou rodinou. Kdesi v podivném domácím vězení se dozví z televize, že jeho žena byla mezitím brutálně zavražděna a on že je z vraždy podezírán. V tmavé místnosti stráví patnáct let, než se jednoho dne stejně nečekaně probudí na svobodě. Od té chvíle se upne na pomstu neznámému vězniteli. (…) ČSFD

„Směj se a svět se bude smát s tebou. Plač a budeš plakat sám“

Jsem ve vězení. Venku na mě čeká manželka a dcera. Nevím, kdo mě zavřel, nevím proč mě zavřel, nevím, že budu za patnáct let propuštěn („bylo by to pak snažší?“). Co bych udělal? Jak bych se v takové situaci zachoval? Pokusy o sebevraždu jsou marné, pokusy o útěk věznitelem předpokládané („někomu teď asi bude chybět jedna hůlka“), ale též marné. Nezbývá než doufat, že se jednou dostanu ven (jinak už bych byl mrtvý, ne?) a budu mít příležitost k vykonání krvavé pomsty. To jediné mě drží při životě.

Oldboy býval v době svého vzniku (a povětšinou lidmi, kteří jej neviděli) přirovnáván k Pulp Fiction a úplně nesmyslné přirovnání to není. Minimálně v rovině „dopadové“. Přímočarý příběh, brutální násilí, černý humor. Napoprvé zábava od začátku do konce, ve které se budete jenom občas ztrácet. Napodruhé zábava, nad kterou budete hodně přemýšlet a ke které se možná ještě někdy vrátíte, ale už jenom a právě kvůli té zábavě. Jedním slovem kult. Oldboy je samozřejmě komplikovanějším filmem než Pulp Fiction, nese obecně poplatnější myšlenku (resp. nese nějakou myšlenku), má pevnou dramatickou kostru, na jejímž konci čeká kýžená katarze, která (a to především) není dílem náhody, ale dosazením posledního dílku do pečlivě promyšlené skládačky.

režie: Chan-wook Park; scénář: Jo-yun Hwang, Chun-hyeong Lim; kamera: Jeong-hun Jeong; hudba: Yeong-wook Jo; hrají: Min-sik Choi (Dae-su Oh), Ji-tae Yu (Woo-jin Lee), Hye-jeong Kang (Mi-do)

Celkové hodnocení: 90%

______________________

Sympathy for Lady Vengeance *****
(Chinjeolhan Geum-ja ssi, Jižní Korea 2005)

Pomstychtivá mladá žena s andělskou tváří po návratu z vězení hledá odplatu – za zločin, který nespáchala, za příkoří, které musela vytrpět, za ztracenou dcerku, kterou musela opustit. ČSFD

„Do You Speak English?“

Nakonec to nejlepší. Černá komedie? Thriller? Rodinné drama? Podobenství? Sympathy for Lady Vengeance nelze snadno zaškatulkovat a je to jenom dobře. Každé jeho (jejich?) sledování může být zcela odlišným zážitkem. Záleží na náladě, očekáváních, ochotě akceptovat zdánlivě neakceptovatelné. Park Chan-wook nabízí třetí a opět originální pohled na různé podoby pomsty: hlavní hrdinka po třinácti letech opouští vězení, kam byla zavřena pro vraždu malého chlapce. Postupně vychází najevo, proč ho zabila a proč má nyní pádný důvod zabít někoho dalšího.

Není snadné propracovat se přes spoustu zbytečných informací, majících během úvodních čtyřiceti minut takřka lavinový charakter, k podstatě věci. Skutečně jsem museli poznat všechny Geum-ja Leeiny (prosím, nekamenujte mě za to skloňování) spoluvězeňkyně, jakkoliv (ne)důležité pro její plán? Ale to není tak důležité, když nebudete za každou větou hledat odpovědi na nezodpověditelné otázky, nic vám nebude bránit ve vychutnání si netradičně pojaté, rovnou za nosem klikatou cestou jdoucí, cesty za pomstou.

Hrdinka, mstitelka, je opravdovou „bohyní“, do kůže oděná, s charakteristickými červenými očními stíny, s obvázaným prstem (který pár minut nebyl součástí zbytku těla), s vymazleným dvojhlavňovým koltem. Jakoby utekla z nějakého komiksu. Vlastně by ani nemusela utíkat, ona se v něm přímo nachází, veškerá podobnost tohoto extrémně stylizovaného světa s realitou by jenom podrývala důležitou nezařaditelnost celého snímku. Kdyby například posledních cca třicet minut bylo pojato s větším důrazem na pravdivost, scéna samozvaného rodičovského soudu by ztratila ze své poetiky. Je to právě jedna z těch scén, kdy jsem s němým úžasem a mrazením v zátylku přihlížel ohňostroji morbidního humoru („Táto, nejsme poslední“). Možná to vtipné být nemělo, možná mi to příště ani vtipné připadat nebude, ale na dlouhou dobu si ji v paměti uchovám jako nejneotřelejší pojetí tématu „rodiče, jejich děti a zodpovědnost k nim“.

Lady Vengeance má krom zmíněných také spoustu jiných předností. Opět například ukazuje výplody Parkovy nadprůměrné a konkrétním cílům vyhovující imaginace. Opět ale nebude po chuti všem divákům. Těm, kteří neradi experimentují sami se sebou, bych doporučil Tarantinova Kill Billa, především jeho druhou část, která je něčím hodně podobným, ale dle obecně platných měřítek zároveň něčím konzumovatelnějším.

režie: Chan-wook Park; scénář: Seo-Gyeong Jeong, Chan-wook Park; kamera: Jeong-hun Jeong; hudba: Yeong-wook Jo; hrají: Yeong-ae Lee (Geum-ja Lee), Min-sik Choi (Mr. Baek)

Celkové hodnocení: 90%

Reklamy

A Moment to Remember

Posted: 27. 8. 2007 in film týdne

Film týdne (40)

A Moment To Remember

Nezapomenu

Všechno to začalo plechovkou Coca Coly. V tom okamžiku se poprvé střetly oči dvou lidí, kteří si zprvu nemají co říct a po nějaké době si říkají všechno. V té chvíli je započata ta nejobyčejnější romance s tím nejneobyčejnějším koncem. S koncem tak smutným a přitom tak povznášejícím. Ještě teď mi vlhnou oči, když si vzpomenu.

O příběhu nemá smysl se příliš rozepisovat, čím méně toho budete vědět, tím větší bude následný prožitek. Rozhodně se nenechte odradit délkou (nejdostupnější je 144 minutový director’s cut) a první polovinou, která sice je šedivou romancí, jakých jste mohli vidět už stovky, ale záhy poté pochopíte, proč jí byla.

Věděl jsem, že je to smutný film, věděl jsem, že dojímá k slzám. Těšil jsem se na něj s dětinskou radostí a bál se, že budu zklamán. Nebyl jsem. Brečel jsem. Největší síla filmu tkví v jeho jednoduchosti. Ač jihokorejský, jeho emoce jsou univerzální, jeho poselství jednoznačné.

Nevzpomínám si, kdy mi posledně nějaké postavy přirostly k srdci jako Cheol-su a Su-jin (na ta jména se budu snažit nezapomenout). Byli tak… tak obyčejní. Veselí i smutní, ve vztahu zdánlivě dokonalí, přesto chybující a hlavně celým srdcem milující. Pro herecké výkony Woo-sung Junga a Ye-jin Son nenacházím vhodné superlativy.

On, něžný drsňák. Ona, křehká bojovnice. Intenzivně jsem spoluprožíval všechno, čím procházeli a přál si, aby film nikdy neskončil, abych s nimi ještě mohl strávit několik dalších hodin. Bohužel… . Bylo to jako opouštět dva dobré přátele, jejichž osud bych nicméně nechtěl sdílet.

Jedinečnost Okamžiku k zapamatování (nebo Nezapomenutelného momentu, jak chcete) spočívá v nepopsatelné síle emocí v jeho druhé polovině, přesněji poslední třetině, ale žádný z těch momentů by nemohl správně fungovat bez mistrovsky vybudovaného základu. Kontrast idyličnosti toho, co bylo před Tím a krutosti toho, co se děje po Tom, je zásadní.

Zásluhou herců, scénáře a režie jsem ani napoprvé (kdy jsem netušil, co přijde) neměl dojem, že sleduji tuctovou romanci a napodruhé jej nebudu mít zcela určitě, akorát budu plakat na místech, kde jsem se prvně usmíval. Příznačným stavem pro film jsou vlhké oči, slzy stékající po tváři a neschopnost polknout. Sami pochopíte.

John H. Lee natočil před tímto jenom jeden film, vzhledem k plynulosti vyprávění, kdy ani jedna dějová odbočka nenadbývá a vše splývá v bezchybně vyhlazený celek, bych to přirovnal k menšímu zázraku. Technická preciznost je u jihokorejských filmů bráno skoro jako samozřejmost: kamera rámující festovně kýčovité obrázky, hudba dokonale sladěna s obrazem, rychlý střih, který nenarušuje křehkou strukturu vyprávění.

Právě jsem si znovu vzpomněl, těžce oddechnul a zamyslel se nad protichůdností názorů „kéž by podobných filmů vznikalo víc“ a „tenhle film je jedinečný“. Je jedinečný a žádný remake nemůže dosáhnout stejných kvalit. Nikdo nedokáže z tak prostého – a ano, neoriginálního – příběhu vyždímat víc.

Potenciál každičké situace plynoucí z daného námětu byl vymačkán jako citron. Až do poslední kapičky. Až do okamžiku -„Jsme v nebi?“ -„Ano“. V tu chvíli jsem v něm byl na okamžik taky. Po usušení slz, po částečném opadnutí žalu (který zcela neodezní nikdy), jsem pocítil náhlý záchvěv radosti. Obyčejné radosti ze života.

A Moment to Remember *****
(Nae meori sogui jiugae, Jižní Korea 2004)

režie: John H. Lee; scénář: Yeong-ha Kim, John H. Lee; kamera: Jun-gyu Lee; hudba: Tae-won Kim; hrají: Woo-sung Jung (Cheol-su),  Ye-jin Son (Su-jin)

Herecké výkony: 95%
Scénář: 85%
Režie: 95%
Celkové hodnocení: 100%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 92%
IMDb: 8.0

Asia Film Festival 02

Posted: 25. 8. 2007 in různé

Tři měsíce a dva týdny zpátky jsem si během jednoho dne rozšiřoval (zornice pitím energy drinků) znalosti o asijské kinematografii několika filmy z několika asijských zemí. Řekl jsem si, nač troškařit a druhý Asia Film Festival bude trvat celý víkend a pokud vše vyjde a já vydržím, zhlédnu během něj dalších devět asijských filmů. Snažil jsem se vybrat žánrově co nejpestřejší paletu a zároveň vybírat hlavně snímky kvalitní. Někdo by to mohl označit za plýtvání dobrými filmy, ale když už se jednou přeladím na jinou kulturní vlnu, proč bych toho nevyužil.

První tři filmy, „trilogii pomsty“ (Sympathy for Mr. Vengeance, Oldboy, Sympathy for Lady Vengeance) jihokorejského režiséra Chan-wook Parka jsem již vstřebal a poznatky k nim zveřejním během následujících týdnů. Následovat by měly (ne nutně v tomto pořadí): Siworae, Audition, A Tale of Two Sisters, Samaritánka, Exiled, A Moment to Remember. Další informace se budu snažit přinášet průběžně.

So

19:25

Konkurs
(Oodishon, Japonsko 1999) ***

Obchodník Shikeghara přišel před sedmi lety o manželku. Nyní žije se svým synem a začíná uvažovat o novém vztahu. Svého přítele z filmové branže využije k uspořádání konkurzu na film, který nikdy nevznikne, konkurzu, jehož jediným cílem je najít pro Shikegharu vhodnou partnerku. Když objeví tu správnou, tu jedinečnou a (příliš) dokonalou, vše zprvu nahrává dlouhému a idylickému vztahu. Jenže, co když Shikeghara jenom nechce vidět pravou tvář své milované?

Celých devadesát minut sledujeme běžnou, psychologii nepříliš zatíženou, romanci s občasnými problesky čehosi děsuplného (ten pytel sebou škubnul!). A tahle běžná romance se během závěrečné půlhodinky vyvrbí v cosi tuze neromantického, co vám vyrazí tím větší objem dechu, čím méně jste o filmu dopředu věděli. Moje smůla, že jsem toho věděl docela dost, devadesát minut čekal něco, co přijít nemělo a na konci byl logicky zklamán. Můžu si nalhávat, že by tomu bylo jinak, kdybych netušil. Můžu taky věřit svému instinktu tvrdícímu opak a přijmout fakt, že s Takashim Miikem prostě kamarádi nebudeme (první indicií směřující k tomuto poznatku mi byl Ichi). Romantická část není nijak objevná, až na sestřih z konkurzu ani vtipná a při psaní dialogů musel někdo hodně vařit z vody. Námitky typu „horor nemusí mít dobrý scénář“ v tomto případě neakceptuji, protože jedině dobrý scénář by dokázal smést pochyby o samoúčelnosti brutálního kontrastu „love me“ a „love me not“ pasáží. Herci zachraňují, co se dá, Ryo Ishibashi filmem nenápadně proplouvá jako obyčejný chlápek, kterému je souzeno milovat nesprávnou ženu, Eihi Shiina dokonale klame výrazem a její druhá, temná tvář vyvolává nepříjemné chvění po celém těle. Pochvalu už pak zaslouží jenom pár pěkných vizuálních nápadů. 60%

22:40

Siworae
(Jižní Korea 2000) ****

Příběh Siworae budou mnozí znát z amerického remaku Dům u jezera (2005) se Sandrou Bullock a Keanu Reevesem. Jde o klasický romantický příběh s tím zásadním rozdílem, že dva milence od sebe dělí dva roky života. Komunikují spolu pomoci schránky, jakési časoprostorové díry či čehosi na ten způsob. Americký remake jsem viděl dříve a je zajímavé sledovat přístup západních a východních filmařů k témuž námětu. Siworae je okleštěno od všech přebytečných motivů, obejde se bez přemíry dialogů a postav. Jeho hlavní síla tkví v poetické atmosféře, která není narušována vtípky srandovního kamaráda hlavního hrdiny či hrdinky. Americkým romantickým dojákům je často vyčítána patetičnost, ty jihokorejské jsou však ještě přeslazenější a mají mnohem blíž ke kýči. K dokonalému kýči. V Siworae nadbývají bezeslovné scény s podmanivou hudbou (ten anglický text působil velice, velice rušivě) a zasněnými výrazy zamilovaných hrdinů. Nelze jím ovšem upřít špičkové technické provedení (nádherný otáčivý záběr okolo schránky) a plné herecké nasazení typově přesně obsazených herců. Gianna Jun si později podmanila srdce mnoha cinefilů jako „drzá“ holka z My Sassy Girl. Nedokážu napsat, která ze dvou verzí mi byla bližší, obě dvě měly své silné i slabší momenty, obě dvě mě dokázaly dojmout (lhal bych, kdybych tvrdil, že k skoro k slzám) a u obou dvou jsem si kladl tutéž otázku: Proč jí neposlal svou fotku? 80%

Ne

01:00

A Tale of Two Sisters
(Janghwa, Hongryeon, Jižní Korea 2003) ****

Příběh dvou sester a jejich macechy aneb pohádka pro odrostlejší masochisty, kteří se rádi nechávají děsit vrávorajícími vybledlými Asiatkami s dlouhými černými vlasy. Děj je zasazen do velkého domu plného prázdných místností a dlouhých chodeb, jako dělaných pro nervydrásající kamerové jízdy. Hororové sekvence jsou (bohudík) dávkovány s mírou, zato málokterá z nich se minula účinkem. Buďte připraveni, že lekačka zpravidla přijde až vteřinu poté, co ji budete čekat. Významnější prostor je věnován tíživé rodinné tragédii a kostlivcům ukrytým ve skříních (doslova). Závěrečné rozuzlení někoho naštve, někoho nadchne – no, řekněme, že není z nejhorších, zároveň ani z nejoriginálnějších a k poměrně jednoduché pravdě (někdy věříme tomu, čemu věřit chceme) se dobírá zbytečně složitým způsobem. 75%

12:15

Exiled
(Fong juk, Hong Kong 2006) ****

Čtveřice nájemných zabijáků má odpravit svého dávného přítele, který „sešel z cesty“ a nyní se snaží začít nový, rodinný, život. Situace nabere nečekané obrátky, když se jejich oběť pustí do poslední větší akce, aby zajistila peníze pro manželku a nedávno narozeného syna.

Nebetyčná hloupost, samoúčelně efektivní a směšně seriózní v nepatřičných momentech; úmyslně stylizovaný akční nářez, brilantně zrežírovaný a vyvolávající napětí, při němž slyšíte tlukot vlastního srdce – tyto dva protichůdné dojmy ve mně rezonovaly během úvodní dvacetiminutové „přestřelky“. Přestřelky, během které nikdo nezemře, která skončí stejně nečekaně jako začala a ze které se vyklube skoro rodinná komedie. Byla to atypická, přesto zcela plynulá změna atmosféry. Najednou sledujeme společnou večeři pěti dobrých přátel, z nichž žádný zdánlivě nepředstavuje hrozbu pro někoho z přísedících. Jenže bossův požadavek zněl jasně a jeho ignorace se neobejde bez následků, z čehož vyplyne druhá ze čtyř (maximálně pěti) akčních scén. Zbytek první hodiny filmu zabírá bezeslovné, k prasknutí napjaté čekání na něčí výstřel. Po vizuální ani herecké stránce nemají tyto scény co nabídnout a brzy omrzí. Zdánlivě zásadní skutečnost, že příběh nemá po uplynutí šedesáti minut a vyeliminováni scénáristicky nejvděčnější postavy kam dál směřovat, se ukáže být nepodstatnou v poslední, existenciálně laděné třetině. Putování skupiny mužů bez ideálů, kteří již dávno ztratily vše, co ztratit mohli, připomíná pozdní westerny, především pak Peckinpahovu Divokou bandu. Poetické, chlapsky dojemné, trochu krvavé a z celého filmu nejvíce pohlcující. Nabudete-li však ze samého začátku přesvědčení, že tenhle blábol nemá krom dveří přihrávaných kulkami (pochopíte, až uvidíte), konec vás o opaku nepřesvědčí. Pro tu neskutečnou akční scénu započatou fotbalem s plechovkou Red Bullu, vám ale doporučuji vydržet až dokonce. Kvůli pomalému tempu a minimu děje netoužím film vidět znovu, zároveň ale nepopírám, že mě tento „složitý pohled na jednoduchý žánr akčního thrilleru“ příjemně nepřekvapil. 85%

15:00

Samaritánka
(Samaria, Jižní Korea 2004) ***

Dvě soulské středoškolačky, nejlepší kamarádky, sní o cestě do Evropy. Jedna z nich je pro získání potřebných financí ochotna prodat vlastní tělo, druhá ji vyhledává klienty. Po nečekané tragédii se právě ona rozhodne podstoupit zvláštní formu vykoupení. K velké nelibosti jejího otce, který nad dcerou začíná ztrácet kontrolu.

Chování postav v Samaritánce není příliš logické. Podřizují se logice Kimova uvažování a každá z nich pouze plní předem daný účel nepřesahující rámec konkrétního filmu. Dívka opovrhující prostitucí se sama stane prostitutkou? Dosud v klidu a míru žijící otec brutálně zabije muže, který využil „dobročinnosti“ jeho dcery? To už je i reálný svět takhle deformovaný? Nevěřím. Formálně všední, nebýt pár scén přímo šedivý, snímek je neveselým podobenstvím o současném světě, zmateném z vlastní zkaženosti. Dokážeme ještě oddělit dobré od zlého? Osobní od cizího? Důležité od nedůležitého? A pokud ne, jak z tohoto bludného kruhu uniknout? Jak uniknout ze života ve lži? Další lží? Největším problémem Samaritánky je důsledné obcházení čehokoliv konkrétního, soustředěnost výhradně na věci víceznačné a svou víceznačností provokující. Z devadesátiminutových úvah během koukání na bílou zeď byste byli podobně moudří. Jenom by tomu chyběl prvotní impuls, který vás nasměruje patřičným směrem, naladí na správnou vlnu. S podobným trendem do budoucna bych příště volil raději procházku lesem než nový film Kim Ki-duka. 70%

17:15

Poslední z plánovaných filmů, A Moment to Remember, si šetřím jako pomyslný vrchol celé minipřehlídky až na dnešní večer. Jeho recenzi přinesu během nejbližších dní (snad už zítra). Abych to nějakým rozumným způsobem uzavřel: Bylo nesmírně osvěžující zpestřit si sledování čím dál podobnějších a do jednoho celku splývajících evropských a amerických filmů, sérii filmů v mnoha ohledech jiných a v každém ohledu originálních (ač v podobném množství a bez písemných poznámek a spánku rovněž splývajících :)). Asi bych nedokázal sledovat pouze tamější snímky, kulturní bariéra je patrná a emoční dopad tím menší (polemizoval bych o univerzálnosti emocí). Celkem lituji prvního amerického filmu, který mi v nejbližší době přijde pod oči – bude chtě nechtě podroben nemilosrdné srovnávací kritice.

Nejlepší muzikály

Posted: 23. 8. 2007 in žebříčky

Dneska jde do českých kin americký muzikál Hairspray, ve kterém John Travolta hraje obtloustlou ženu a ačkoliv to bude znít jako protimluv, údajně je to film nadmíru vydařený, jehož dvě hodiny utečou jako voda. Možná se jednou zařadí k těm nejklasičtějším ze všech muzikálů. A možná ne, stále jde však o obstojný oslí můstek k žebříčku těch nejlepších muzikálů vůbec. Těch imho nejlepších, měl bych asi dodat.

  1. Vlasy (1979)
  2. Zpívání v dešti (1952)
  3. Moulin Rouge (2001)
  4. My Fair Lady (1964)
  5. Šumař na střeše (1971)
  6. West Side Story (1961)
  7. Pomáda (1978)
  8. Noční můra před Vánoci (1993)
  9. South Park: Peklo na Zemi (1999)
  10. Chicago (2002)

K osmému a devátému filmu si domyslete nenápadně pomrkávajícího smajlíka. 😉

Most do země Terabithia

Posted: 22. 8. 2007 in recenze

Únik do světa snů

Není nad to, uniknout jednou za čas do světa vytvořeného vlastní představivostí. Vůbec nezáleží na věku, vzdělání, vyznání ani na ničem jiném, každý má přece právo nechat se pohltit vlastní fantazií. Nejde o to, mít důvod, jde o to chtít. Jesse Aarons má po krk školy, otce, matky, svých čtyř sester a na náladě mu moc nepřidá, když mu radost z vítězství v běžeckém závodě sebere běžec ještě rychlejší. Tím běžcem je navíc dívka, jmenuje se Leslie a kromě běhání také píše výborné slohové práce. Například o potápění, ačkoliv sama se nikdy nepotápěla, jednoduše má dost bujnou fantazii. Netrvá dlouho a z Jessieho a Leslie jsou nejlepší kamarádi, kteří společnými silami čelí nepříjemnostem reálného života, aby s o to větší chutí mohli překračovat pomyslný most (ve skutečnosti stačí zhoupnutí na laně) do magické krajiny zvané Terabithia.

Nejde o příběh příliš originální, nejde o příběh nesoucí kdovíjak úžasné poselství, jde však o příběh, jenž důležité věci říká nadmíru srozumitelným způsobem. Něco podobného by mohl natočit „po svém“ třeba nějaký nezávislý finský režisér jako tvrdý art, kdy na nás bude bafat metafora zpoza každého rohu, ale stávající podoba se mi pro svou srozumitelnost zamlouvá mnohem více. Z traileru byste mohli snadno nabýt dojmu, že půjde o „něco jako Letopisy Narnie“, což v žádném případě nejde a obzvlášť menší diváci by z toho mohli být právem zklamáni. Distributorovi asi přišlo řešení běžných rodinných problémů, o které zde jde především, příliš nudné a tak se snaží lákat na něco jiného, o čem film není téměř vůbec a když už, tak jenom okrajově. Pro děj je velice důležitý nečekaný zvrat někdy ke konci druhé třetiny, dodávající všemu dění jiný, realističtější, nádech a přesvědčující i ty největší pochybovače, že tohle má k běžnému rodinnému filmu daleko.

Na režisérské stoličce tentokrát překvapivě seděl Maďar – Gabor Csupo (který tak svým hollywoodským debutem předběhl krajana Nimróda Antala). Jeho režie je na potřebných místech okázalá, na potřebných místech komorní a občasná kýčovitost jako by byla pouze jedním z nezbytných kroků pro vyvolání těch správných emocí. Most do země Terabithia emocemi překypuje, otázkou zůstává, kteří diváci je dokáži bez cynických úšklebků všechny strávit. Pro ty menší až nejmenší to bude moc smutné, pro puberťáky zase moc infantilní, takže pro dospělé? Ano, ale nejspíš pouze pro dospělé s petro panovským komplexem (viz. zde). Ale zcela jistě se Terabitiha bude líbit všem, kteří rádi občas unikají do svého imaginárního světa a nestydí se za to.

Pětihvězdičkové hodnocení možná není zcela zasloužené, jenže už dlouho se v žádném filmu nesešlo tolik věcí, které mám rád. Ať je to student otrávený nepřátelským školským prostředím, souboj s každodenní tvrdou realitou, krásná hudba, krásná a talentovaná mladá herečka Anna Sophia Robb… A neměl bych zapomenout ani na starosvětsky ujetou Zooey Deschanel, vnášející do filmu humor, nebývalou energii, prvek nepředvídatelnosti i další tragický rozměr. Terabithia mě opravdu dokázala chytnout za srdce, nejde přitom o to, jestli jsem na konci brečel (skoro), jde o dobrý pocit, který ve mně navzdory svému smutku zanechala. Takže pokud sníte rádi, bez problému sníte i tento film.

Vzpomněl jsem si na: Nauka o snech, Nekonečný příběh, Obyčejní hrdinové

Most do země Terabithia *****
(Bridge to Terabithia, USA 2007)

Herecké výkony: 75%
Scénář: 75%
Režie: 80%
Osobní prožitek: 100%
Celkové hodnocení: 90%

Transformers

Posted: 20. 8. 2007 in film týdne

Film týdne (39)

Transformers

No Brain, just Fun!

Michael Bay točí hodně hlasité filmy, ve kterých hodně věcí vybuchuje, jezdí v něm auta, na která si běžný smrtelník může leda tak sáhnout, hrdinové pronášejí úděsně patetické věty. Jsou to filmy machistické a patriotické, děsně cool a šíleně zábavné. Obvykle. V případě Transformers stoprocentně. Předchozí Ostrov u mnohých vyvolal obavy, jestli se snad nejkomerčnější z komerčních režisérů nedal na vážnější filmy. Sice v něm nechybělo několik parádních akčních scén, ale, co si budeme nalhávat, nikam nevedoucí pseudofilozofické dialogy do bijáku Michaela Baye nepatří. Možná bych jenom na okraj podotknul, že jsem ještě nepřestal toužit vlastnit klon Scarlett Johansson (ne nutně jenom jeden). Ale co bylo, bylo, Transfomers jsou akcí jiného ražení.

Někde uprostřed katarské poušti (jedné z mnoha) přistane cosi velkého, mimozemského a ne zrovna přátelského. Připomíná to dost velkého robota a zdejším americkým vojákům to nepěkně naruší zevlování. V domnění, že jde o zlo z východu (z Ruska? z Číny? ne, nejspíš z Japonska… jo, určitě z Japonska) použijí běžné střelivo – bez viditelného účinku. Ministrovi obrany (Jon Voight) na čele naskakuje další vráska, protože něco na tisíce mil vzdálené katarské poušti právě narušilo bezpečnost Spojených států amerických a nechává povolat ty nejlepší (jistěže americké) programátory, aby záhadě přišli na kloub. Teenagera Sama Witwickyho (Shia LaBeouf) tyhle věci (zatím) netrápí, maličko vyděračskou cestou ze svého kantora právě vymáčkl třetí áčko a splnil tím poslední podmínku pro získání svého prvního auta.

Když Sam s otcem zabrousí do prvního bazaru (vedeného legračním černochem, který má tlustou a nahluchlou matkou), znenadání před ním stojí obstarožní Chevrolet Camaro. Vyšší cena nemůže být překážkou, protože auto si hledá svého majitele, ne naopak. Neuplyne mnoho filmového času a Sam, ani neví jak, najednou sedí v parádním auťáků a co víc, ve svém auťáku a co nejvíc, nesedí v něm sám. Společnost mu dělá fešná (fešná!) zlodějka aut Mikaela (Megan Fox). A pak už jdou věci ráz naráz: Chevrolet Camaro najednou není Chevroletem Camaro, nýbrž hodnou pěti (dobrá, deseti) metrovou plechovou potvorou, které – jak vyjde najevo – velí jiná, ještě větší hodná plechová potvora. Dohromady to jsou dvě hodné velké plechové potvory, které s pomocí dalších tří musí zabránit, aby se šest jiných, zlých plechových potvor zmocnilo brýlí Samova prastrýce Archibalda Witwickyho. Jsou v nich totiž vyryty souřadnice ke Krychli a Krychle musí být zničena. Ale víte co… neřešte to.

Scénář Transformers je buď nehorázně pitomý, anebo jeho tvůrci viděli parodii Team America a uvědomili si, že vážnost není tou nejlepší cestou k úspěchu a sami proto trochu přitlačili na komediální pilu. V každém případě – vážně to brát nelze. Film je vtipný od prvních minut (určitě úmyslně) a nepřestává být vtipný ani během minut následujících (možná neúmyslně). Krom toho je občas romantický a dojemný. A myslím tím opravdu romantický a opravdu dojemný, i když se třeba dojímáte nad zmražováním hodné velké plechové potvory. Hlášky, které v amerických akčních filmech zpravidla bývají míněny vážně, jsou zde tak četné, že vážnými být přestávají. Všechny postavy se chovají nelogicky, nicméně maximálně předvídatelně a ty, kdož viděli předchozí filmy od Baye jistě rozesměje (možná dojme) k slzám scéna, ve které poblíž tlouštíka s videokamerou cosi exploduje, pročež ten se s hláškou „tohle je lepší než Armageddon“ k postiženému místu rozeběhne.

Zabedněnost (transformer schovaný za úzkým stromem :)) a smrtelná vážnost na místech, kde není vítána, k podobnému snímku (bohužel? bohudík?) neodmyslitelně patří, co však naštve jsou téměř amatérské chyby, převážně související s logickou a chronologickou návazností scén (noc/den, Samovo mizející a znovu se objevující oblečení). Nezbývá mi, než vás přimět přimhouřit oči také nad těmito skutečnostmi, ono jde stejně jenom o tu akci. Jak už jsem naznačil v předchozím odstavci, je to hloupější než všechny předchozí filmy made by Bay a je to ku prospěchu věci. Jinde, pod taktovkou jiného režiséra, by obrovští roboti bruslící po dálnici nebyli myslitelní již z toho prostého důvodu, že by na ně nesehnal potřebné peníze. Stopadesátimilionový rozpočet vypadá vedle takových 175 milionů přitroublé komedie Božský Evan směšně, o to víc dechu bere velkolepost některých scén.

Transformeři se pohybují naprosto plynule a dělají věci, na které si ani mnohý člověk netroufne. Ve velkém demolují okolní prostředí (dálnice, ulice, celé město) a sem tam jen tak mimoděk zašlápnou nějakého civilistu – takový drobný detail. Protože Michael Bay není žádný béčkař (jak se to vezme…) a má slabost pro nepředstavitelně drahé dopravní prostředky, všichni roboti se maskují za luxusní auta případně letouny. Pontiac Solstice tak „stane“ po boku Hummeru H2, aby společně čelili stíhačce Raptor F-22 a vrtulníku Sikorsky MH-53. Jestli vám názvy nic neříkají, vězte, že všechny tyhle vehikly vypadají ďábelsky cool. V zápalu boje si toho možná ani nevšimnete a pokud všimnete, nejspíš stejně jako já jenom s blaženým výrazem zaslintáte nad tou krásou a nechápavě zakroutíte hlavou nad něčí touhou demolovat výhradně luxusní auťáky.

Část předcházející věty, konkrétně „s blaženým výrazem zaslintáte nad tou krásou“ je uplatnitelná rovněž na dámskou část hereckého osazenstva. Nad křivkami Megan Foxové i slovo „sexy“ roztává. A Rachel Taylor? Kéž by tak vypadaly všechny, ehm, kéž by tak vypadala alespoň JEDNA programátorka. O hereckých výkonech samozřejmě nemůže být řeč v případě těchto dvou krásek, ani v případě přehrávajícího Turturra a Voighta. Nejzajímavější výkon předvedla bleskově stoupající teenagerská hvězda Shia LaBeouf. Sam Witwicky byl za dlouhou dobu jediný filmový puberťák, kterému jsem po třech minutách netoužil ošklivě ublížit. Po dvou hodinách také ne. Co je nejlepší, nejspíš nešlo o šťastnou náhodu – v Disturbii (do českých kin půjde až v září) hraje Shia se stejnou lehkostí.

Už dlouho tady nebyl tak pádný důvod zajít si do kina s velkým popcornem a kolou. Transformers toho za sto padesát (či více/méně) korun nabízejí mnoho, Mnoho, a na oplátku toho mnoho nevyžadují: pouze vypnutý mozek, žádné předsudky a ochotu sto čtyřicet minut se bavit, resp. být baven. Jistě, je to ještě mnohem hloupější než Piráti z Karibiku, levnější než Spider-Man 3 a delší než čtvrtá Smrtonosná past, ale pro svou naivitu, s jakou vás to chce bavit a nic než bavit, zároveň lepší než všechny tři jmenované filmy dohromady. Kvůli podobným filmům existují (multi)kina, takže se zas pro jednou nebojte být komerční a mazejte pro lístky.

Vzpomněl jsem si na: Den nezávislosti, 60 sekund, Železný obr, Armageddon

Transformers (USA 2007) *****

Herecké výkony: 70%
Scénář: 65%
Režie: 85%
Zábava: 100%
Celkové hodnocení: 90%

Kmotr

Posted: 18. 8. 2007 in klasika, různé

The Godfather

Následující text předpokládá vaší znalost filmového či knižního Kmotra a tudíž obsahuje informace označitelné za spoilery.

Roku 1972 spatřil světlo světa dosud nepřekonaný film o rodině. Získal tři Oscary, s rozpočtem šest milionů dolarů vydělal milionů více než sto. Ten film se jmenoval Kmotr a byl taky trochu o mafii.

Dementia 13, Teď už jsi velký chlapec, Lidé deště – to jsou některé z filmů, které Francis Ford Coppola režíroval před Kmotrem. Nepřekvapí proto, že společnost Paramount Pictures (v té době jí měl pod palcem Robert Evans) zprvu váhala se svěřením adaptace nejúspěšnější knihy té doby do jeho rukou. Jako první byl osloven Sergio Leone, ten však dal před italskými přednost židovským mafiánům (Tenkrát v Americe). Když byl Coppola konečně vybrán (jistě i zásluhou svého italského původu), stále neměl na růžích ustláno. Při skepticismu producentů mnohdy chybělo málo a jméno Francis Ford Coppola bychom si nespojovali s jedním z nejlepších filmů všech dob – pokud bychom si na podobné jméno vůbec vzpomněli. Nakonec však Coppola dokázal statečně uhájit svou režisérskou stoličku (nebo věděl, že nemá co ztratit?) a těžko si dnes představit, že by tomu bylo jinak.

Příběh nejslavnější mafiánské ságy, jaká kdy byla napsána, je pověstně známý, zkusme se proto zaměřit spíše na odlišnosti knižní a filmové verze:

Kniha začíná sérií nešťastných událostí, jež jejich (přímé či nepřímé) aktéry přimějí navštívit dona Vita Corleona během svatby jeho dcery, kdy – jak známo – nemůže nikoho odmítnout. Film nám po doznění tónů nezapomenutelné melodie Nina Roty nabízí památný monolog o víře v Ameriku pronášený funebrákem Bonaserou. Následují další hosté s žádostí o pomoc a jelikož je don Corleone v prvé řadě obchodníkem, venku probíhající svatební veselku vnímá spíše okrajově. Ideální „startovací“ sekvence, kdy zjistíme mnoho o povaze samotného dona Corleona a navíc se postupně seznámíme s ostatními členy famiglie.
Když pomineme demonstraci Corleonovy moci, ve filmu není zcela patrný smysl podzápletky s Jackem Woltzem a uříznutou koňskou hlavou. V knize je jí, stejně jako celé osobě Johnnyho Fontana, věnováno podstatně více prostoru. Hagenova žádost o finance z Fontanem produkovaných filmů ve filmu vyznívá kamsi do ztracena.
Na naprosté minimum byla zredukována také dějová linie okolo Lucy a jejího lékaře/milence (na gynekologické operace asi nebyl Hollywood počátku sedmdesátých let připraven).
Odlišná je dále celková struktura vyprávění, zatímco film je striktně chronologický, kniha v několika případech popisuje následek a až poté příčinu (smrt Sonnyho).
Kromě pozměněného finále (ve filmu „definitivnějšího“) lze za největší odlišnost považovat naprosté vypuštění retrospektivní pasáže mapující dětství a postupný vzestup Vita Corleona – tzn. část obsahu Kmotra 2.

Při pohledu na úspěch Kmotra, na jeho tržby a desítky různých ocenění (ať diváky či odbornou porotou), vyvstává otázka „Proč?“. Proč zrovna Kmotr? Tomu, kdo film viděl může podobná otázka připadat zbytečná, přesto, zkusme poodhalit některé z možných příčin:

Zábava a umění v jednom – Francis Ford Coppola dokázal natočit bezmála tříhodinovou mafiánskou ságu, která nenudí, ba vás dokonce nutí napjatě, téměř bez dechu, sedět, a čekat, co bude dál. Tempo vyprávění ani na okamžik nepolevuje, neustále se něco děje (největší pozitivum „zhuštění“ obsáhlého románu) a za tou zábavou přitom můžeme najít sžíravý komentář k americké politice, v Puzově scénáři ještě útočnější než v jeho knize. Mafie není stavěna nad běžný demokratický systém, je s ním však srovnávána, což je samo o sobě krokem velice odvážným. Některé dialogy napsané speciálně pro film obsahují rozumné argumenty proti propagátorům vládních mocností (rozhovor Kay a Michaela po jeho návratu ze Sicílie). Rozhodně nejde o glorifikaci mafie, scénář obratně pracuje s nadsázkou a soustředí se spíše na celkový úpadek společnosti. A komu by se to přesto nelíbilo: takhle to s největší pravděpodobností vypadalo (vypadá) také ve skutečnosti. Film nenabízí snad žádný důvod k nudě a pokud sám není uměním, uměním bylo jej natočit.

Herecké obsazení – také v tomto ohledu si Kmotr zaslouží primát. Herci typově přesně odpovídají svým knižním předobrazům (předpopisům?) a u podoby šťastně vybírající ruky neskončila. Když se řekne Kmotr, málokdo si okamžitě nepředstaví vážnou tvář prošedivělého Marlona Branda, málokdo si okamžitě nevybaví jeho charakterisický chraplák vypouštěný do éteru zvláštně napuchlými ústy (prý to nebyly tampony, nýbrž jakési pryskyřicové kuličky na stoličkách). Jeho herecký projev je úžasný, demonstrativně nepřevzatý Oscar zcela zasloužený. Marlon Brando je KMOTR. Jeho pravou ruku, adoptivního syna Toma Hagena přesvědčivě zahrál Robert Duvall. Možná jako Ir není nejlepším consiglierim pro válku, ale „neodmítnutelné“ přesvědčovací schopnosti mu upřít nelze. Nejstaršímu ze tří bratrů, horkokrevnému Sonnymu, dal tvář James Caan. Do všeho jde po hlavě, na kterou si rozhodně kálet nenechá. V dobrém i zlém slova smyslu „italský hřebec“. Stejně jako v knize je upozaděn Freddie, nejmladší a nejméně povedený z bratrů (John Cazale), avšak na rozdíl od knihy nechybí filmovému Kmotrovi hlavní hrdina. Podle očekávání se jim stal Michael, původně černá ovce rodiny, která se postupně vypracuje na nového kmotra. Proměnu vlasteneckého vojína plného ideálu v nemilosrdného, chladnokrevného vraha (chcete-li obchodníka), jenž veškeré ideály pohřbil, s nečekaným přehledem zvládnul začínající Al Pacino. Sice není KMOTREM, ale na druhou dokazuje, že někdy úplně stačí být kmotrem.

Atraktivní prostředí – filmy o mafiánech se odjakživa těšily mimořádné oblibě, chyběl však takový, který by šel až k jádru věci a bez okolků ukazoval stinné i světlé stránky těchto „rodinných podniků“. Kmotr není další povrchní gangsterskou o zlých policistech a hodných mafiánech (či naopak), Kmotr je zevrubným pohledem na fungování amerického organizovaného zločinu. Nepřekypuje informacemi jako kniha, ale stále jich nabízí dost pro vytvoření si vlastního názoru. Uslyšíte recept na „mafiánskou“ špagetovou omáčku, zjistíte, co znamená „zalehnout na matrace“ a především, že rodina je základ, od kterého se vše odvíjí. Jde o striktně patriarchální společenství – ženy, jejich práva… však víte, ženy a jejich práva nikoho moc nezajímají. Feministky by se mohly bouřit a nějaký člen rodiny Corleonů by se jim mohl vysmát. Jednoduše se dozvíte hromadu nových (předpokládám, že nových) věcí. Ano, je to poučné a ne, podobný film zde před Kmotrem ještě nebyl.

Kmotr vyhrál mnoho cen, na Mezinárodní filmové databázi IMDb mu již několik let náleží první místo v žebříčku nejlepších filmů. Je tedy opravdu nejlepším filmem všech dob? To je samozřejmě velice subjektivní a pokud bych měl mluvit za sebe, tak není. Díky preciznosti a funkčnosti všech aspektů, které dělají dobrý film dobrým filmem, k němu nemá daleko, ale není jim. Jiní lidé vám budou tvrdit něco jiného a nebude jich málo, o tom nepochybuji.

Co bylo dál? Pochopitelně druhý díl, dotvářející s tím prvním komplexní portrét rodiny Corleonů a svými kvalitami dle mnohých jedničku dokonce překonávající. Třetí pokračování již vzniklo hlavně kvůli penězům, jako taková velkolepá vzpomínková oslava tvůrců, a narušilo bezchybný dojem z prvních dvou dílů. Dneska je filmový Kmotr každopádně vnímám jako trilogie. V dějinách kinematografie trilogie zcela ojedinělá, jejímuž vyváženému poměru zábavy a umění se doposud žádný režisér přiblížit nedokázal (či snad dokázal, ale najevo to vyjde teprve za pár let?). Ani Coppola nedokázal natočit podobně úspěšný film. V jeho filmografii sice září ještě několik výborných kousků (zmiňme alespoň alegorickou Apokalypsu a paranoidní Rozhovor), ale vždycky se o nich bude mluvit jako o filmech, které natočil před Kmotrem, po Kmotrovi, mezi dvěma Kmotry… . Jdu si tedy hrdě obléct triko s podobiznou dona Vita Corleona a alespoň v duchu zařvat „Ať žije Cosa Nostra!“. Zkuste to taky, třeba bez toho trika, není to úplně košer, ale ten pocit, pocit, že jste členem jedné velké famiglie, je osvobozující.

Kmotr *****
(Godfather, USA 1972)

Herecké výkony: 95%
Scénář: 90%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Zajímavosti:

  • V závěru filmu křtěný chlapeček je ve skutečnosti holčička. Jmenuje se Sofia Coppola a do dnešního dne má na triku celovečerní filmy Smrt panen, Ztraceno v překladu a Marie Antoinette.
  • Počet mrtvých (včetně jednoho koně) není tak vysoký, jak by se někomu mohlo zdát: 18
  • Při psaní postavy dona Vita Corleona se Mario Puzo inspiroval skutečným vůdcem gangsterů Frankem Costellem (jistě ne náhodou jde o jméno postavy Jacka Nicholsona ve Skryté identitě).
  • Nino Rota nejspíš nevyhrál Oscara z toho důvodu, že pro Kmotra pouze přepracoval hudební motiv filmu Fortunella.
  • Původní režisérský sestřih Francise Forda Coppoly trval pouze 126 minut. Na žádost producenta Roberta Evanse bylo téměř 50 minut (převážně scén o rodině) navráceno.
  • Robert De Niro si měl zahrát menší roličku zrádce Paulieho Gatta. K jeho obsazení nakonec nedošlo a tak jsme si jej mohli plně vychutnat coby mladého Vita Corleona ve druhém díle.
  • Pro roli Michaela Corleona byli osloveni rovněž Jack Nicholson, Warren Beatty a Dustin Hoffman. Všichni odmítli.
  • Italský výraz „stronzo“, kterým Sonny označí Paulieho poté, co se doví o jeho zradě, lze do angličtiny překládat jako „asshole“ (do češtiny už si to přeložte sami).
  • Pomeranče ve scénách postřelení a následné smrti Vita Corleona údajně neměli nic symbolizovat, pouze učinit film barevnějším.
  • Scéna bitky Sonnyho s Carlem je sice z dnešního pohledu nevěrohodná a směšná, ve své době její natáčení nicméně zabralo celé čtyři dny.

Simpsonovi ve filmu

Posted: 15. 8. 2007 in recenze

O snu, který se rozplynul

Konečně! Po sedmnáct let dlouhém čekání jsme se konečně dočkali celovečerní verze jednoho z nejmilovanějších animovaných seriálů, jaký kdy v televizi běžel. Oblíbená famílie pěti žlutých čtyřprsťáků ze Springfieldu (ze kterého z nich?) si tedy našla cestu na stříbrné plátno, ale stálo nám to čekání za to? Po dlouhém přemýšlení musím s hořkostí zkonstatovat, že nikoliv.

Děj je velice slabý. Kopíruje motivy z již odvysílaných epizod (zamilovaná Líza, manželská krize, ekologická katastrofa), netvoří jeden kompaktní celek a jeho hlavním smyslem je patrně poskytnout prostor co nejvíce komickým situacím. Přibližně prvních třicet minut navíc nemůže být o žádném skutečném ději řeč, jsou to jenom vedle sebe úhledně naskládané vtipy. Potěší pár parodií (Titanic, Prison Break, Spider-Man, Harry Poser, ehm, Potter).

Z postav nechybí snad nikdo, každý dostane svých patnáct vteřin slávy, třeba i za cenu výše zmíněného roztříštění filmu na autonomní humorné výstupy. Chybí zajímavá nová postava. Cameo Schwarzeneggera coby amerického prezidenta je vyloženě trapné (v českém dabingu obzvlášť), u Toma Hankse mi nebylo jasné, jestli si z něj tvůrci dělali legraci či nikoliv, situaci v tomto ohledu zachraňují pouze Green Day, kteří však jdou záhy ke dnu.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se po celých devadesát minut dobře nebavil. U mnohých epizod seriálu (ne nutně těch nejlepších) jsem se nicméně bavil více a dodnes si z nich pamatuji některé momenty. Z celovečerního snímku si – když pominu občasné pobrukování „Spider Pig, Spider Pig…“ – tři dny od zhlédnutí na nic konkrétního nevzpomínám.

Animátoři naštěstí odolali současnému 3D trendu, film natočili hezky ve 2D. Kontury jsou jasnější, barvy sytější, pohyby plynulejší, proto zamrzí, že tvůrci měli přesto nutkání propašovat do filmu i pár trojrozměrných záběrů. V takových okamžicích připomínají hrdinové postavičky vystřižené z leporela a není na to moc pěkný pohled.

Citelně chybí politická či jakákoliv jiná politická satira. Ve snaze zalíbit se všem, není kritizován nikdo. Pro tuto korektní bezzubost kinoverze seriálu, který již nejednou s úspěchem parodoval americký sen, tupost politiků i praktiky v showbyznysu, nedokážu najít jiného výrazu než: pokrytectví.

Simpsonovi přinášejí přesně to, co každý očekával, tvůrce snad ani nenapadlo nabídnout nám i nějakou nadhodnotu. Něco, co by Simpsonovi v kině odlišovalo od Simpsonových v televizi. Ve stávající podobě jsou to jenom tři (možná čtyři) průměrné epizody neobratně slepené v jeden celek. Nedá mi to, abych je nesrovnal s celovečerním South Parkem, jenž byl zcela věrný podtitulu originálního názvu: Bigger, Longer, Uncut.

Simpsonovi ve filmu ****
(The Simpsons Movie, USA 2007)

Animace: 70%
Postavy: 100%
Scénář: 70%
Režie: 65%
Celkové hodnocení: 80%

Divoké vlny

Posted: 13. 8. 2007 in film týdne

Film týdne (38)

Divoké vlny

Vzhůru do vln!

Velkou část dosavadních filmů letošního roku bych mohl rozdělit do dvou kategorií. Na ty, od nichž jsem čekal mnohé, leč mnohého jsem se nedočkal (Smrtonosná past 4.0, Auto zabiják, ROMing) a na ty, od nichž jsem nic nečekal (či nečekal ani je samotné) a následně byl velice mile překvapen, skoro u vytržení (Jednotka příliš rychlého nasazení, Operace Silver A, Most do země Terabithia). Divoké vlny k mému velkému potěšení spadají do druhé kategorie.

Podobný film tady… tady už možná byl, ale i to je relativní. Zkuste si představit Legendy z Dogtownu říznuté Happy Feet, Auty, celé pojaté jako seriózní dokument a přesto natřískané vtipy i vtípky v každičké vteřině. Jeden by čekal, že tvůrci si pouze vyberou nejoblíbenější tvory poslední doby, kteří již lákali do kin davy svým křepčením (Happy Feet) i svou podlostí (Madagaskar), přidají k nim prkna a hodí je do divokých vln, očekávaje ohromné tržby. Vydali se však komplikovanější cestou a trpkou pravdou zůstává, že ačkoliv natočili jeden z nejlepších animovaných filmů všech dob (nežertuji), z komerčního hlediska jde o naprosté fiasko. Nemá smysl nad tím naříkat, raději na ně budu pět chválu, kde se dá, v naději, že pár lidí přesvědčím o nutnosti zhlédnutí.

Při surfingu je důležitý svižný rozjezd a ten filmu nechybí. Hlavního hrdinu Codyho Mavericka poznáme v jeho domáckém prostředí, tzn. na Antarktidě, konkrétně ve „městečku“ Mražákov (orig. Shiverpool). Jelikož jde o dokument zčásti životopisný, nechybí rozhovory s rodinnými příslušníky a krátký medailonek věnovaný Codyho dětství. Klíčovým okamžikem v jeho životě bylo setkání s největší surfařskou legendou mezi tučňáky, s velkým Z, zakladatelem tohoto sportu. Důležitější je však současnost a blížící se Mezinárodní surfařský šampionát na Havaji. A Cody? Pochopitelně se jej zúčastní. Za pomocí zkušeného mentora získá chybějící zkušenosti a pochopí, na čem v životě opravdu záleží. Krom toho si najde nové přátele (zhulené kuře, fešná samička) a nepříteli (potetovaný drsňák) dá na frak.

Klišé střídá klišé, ano, ale vadí to tolik? Zvlášť, když je film tak neskutečně zábavný? Divoké vlny jsou ojedinělé již svou formou: ne tak docela mystifikační dokument (přinejmenším o Z-boys musel slyšet leckdo). Po skončení se asi nebudete ohánět informacemi o historii surfování, neboť není lehké rozpoznat pravdu od pouhých legrácek, ale mnohé scény mohou směle konkurovat kdejakému věrohodnému záznamu domnělé pravdy. Třeba když veterán vzpomíná na staré zlaté časy, sledujeme archivní záběry, hraje k tomu nostalgická hudba a je to velice dojemné. V ten moment žádná parodie, žádné předstírání, působí to tak reálně… ano, animovaní, surfující tučňáci vzbuzují reálné emoce.

Vtipně je také využíváno toho, že postavy i v běžných záběrech (tzn. když nejsou přímo zpovídání), vnímají přítomnost kamery – v takových okamžicích jsem si vzpomněl na Kancl. Kameraman je pak občas proti své vůli zatažen do děje (útok zfanatizovaných tučňáků s kosočtverci na břichách). Zatím jsem neviděl podobně pojatý hraný, natožpak animovaný snímek a řekl bych, že jakákoliv snaha napodobit jej skončí katastrofou. Divoké vlny fungují zčásti shodou šťastných náhod, zčásti obrovským zápalem tvůrců. U žádné scény jsem se nenudil, žádná scéna mi nepřipadala zbytečná. Pokud dění na plátně zrovna nevzbuzovalo smích nebo dojetí, stále šlo o úžasnou podívanou. Někdy jsme jenom unášeni vlnami, což je maximální pohodička a krásně si toho zrelaxujete.

Nejsem expert na animaci, sic, mé laické oko ji shledalo špičkovou. Animátoři dokázali vytvořit kompromis mezi reálností a komičností, takže třeba vlny a odlesky na peří tučňáků jsou naprosto věrohodné, ale když vidíte tučňáka-samičku pádící ve stylu Pobřežní hlídky vstříc topícímu se mláděti, je to zároveň vtipné. Divoké vlny jsou z těch animovaných filmů, které zcela vyeliminovaly lidský prvek, tzn. jsou zasazeny do ryze zvířecího světa s vlastní kulturou, historií a vůbec. Nedozvíme se tolik vedlejších informací jako v Autech, ale celý film lze vnímat jako alternativní pohled na zrod a fungování „člověčího“ surfingu, kdy již dodatečné otázky nejsou zapotřebí.

Asi bude hodně patetické, když napíšu, že všichni, kteří tvořili Divoké vlny, do projektu vložili celé své srdce, ale nemohu si pomoci, přesně tak na mne působily. Dobře je to patrné z hlasů dabérů, jež – což byl rovněž unikát – namlouvali své postavy v jedné místnosti a tudíž měli neomezené možnosti improvizace. Nezapomenutelné je popichování mezi Shiou LaBeoufem a Jeffem Bridgesem. Velkou radost mi udělala také Zooey Deschanel, ta svůj hlas propůjčila podobné postavě, jaké běžně ztvárňuje, tedy plné života a chutí do něj. Kvalitu českého dabingu nemohu posoudit, ale pokud budete moci, zajděte si na titulkovanou kopii (snad k nám nějaká dorazí). O Divokých vlnách bych toho ještě mohl napsat hodně, ale své pocity z nich vám přesně popsat nedokážu. Bylo to nadšení, nadšení zcela ojedinělé, nejspíš neopakovatelné, ale nadšení upřímné, bez kapky přetvářky, bez kapky soucitu nad úžasným filmem, který nevydělal úžasné peníze. Kdybych byl mladší a fyzicky zdatnější, tleskám na konci i nohama.

Divoké vlny *****
(Surf’s Up, USA 2007)

Animace: 90%
Postavy (včetně orig. namluvení): 95%
Režie: 95%
Scénář: 75%
Celkové hodnocení: 95%

P.S.: Té titulkované kopie se v našich kinech nakonec asi opravdu nedočkáme. Přesto neváhejte zajít do kina, dabing není z nejhorších a originál si časem můžete poslechnout na DVD.

Iwo Jima

Posted: 3. 8. 2007 in recenze

Bitva o Iwo Jimu (nejen) očima Clinta Eastwooda

Události, které změnily svět

Je to docela obyčejná dokumentární série, ale přinejmenším poslední epizoda by mohla vzbudit také zájem mnoha filmových fanoušků. Přináší podrobnější pohled na bitvu Američanů o japonský ostrov Iwo Jima a důležité slovo v něm má James Bradley, autor knihy Vlajky našich otců. Jak už asi tušíte, tato kniha byla základem pro stejnojmenný film Clinta Eastwooda. Ten si z dokumentu „vypůjčil“ dokonce i některé záběry (slézání do člunů po lanové síti) a krom jiného můžete zaslechnout, že vyfotografování oné slavné fotky s muži vztyčujícími americkou vlajku proběhlo ve skutečnosti trochu jinak, než jak nám ukazuje Eastwood (což je u tak důležitého momentu celého filmu zarážející). Dokumentární bitva o Iwo Jimu (mj. asi nejfotografovanější a nejfilmovanější bitva druhé světové války) se stejně jako o pět let později vzniklý film bohužel vyznačuje přemírou patosu a záběry na válečné veterány, dělající mezi větami delší pomlky kvůli náhlému přílivu emocí, jsou trochu laciné a zkreslují celkový obrázek. Japonská strana je pak reprezentována pouze krátkými a emocí zcela prostými výpověďmi některých přeživších a (což je docela unikát) syna generála Kuribayashiho (v Dopisech z Iwo Jimy famózní Ken Watanabe). Každopádně, pokud chcete rozšířit své znalosti o krutém a vyčerpávajícími boji na Iwo Jimě, pro průběh druhé světové války boji velice důležitém, je tohle minimálně kvůli své střídmé délce jeden z těch rozumnějších způsobů. A navíc pak můžete sami posoudit, do jaké míry se v Hollywoodu tentokrát drželi reality.

__________________________________________________________

Vlajky našich otců

(…) Únor 1945. Vítězství v Evropě je na dosah, ale boje v Tichomoří neustále pokračují. Jedna z nejzásadnějších a nejkrvavějších bitev celého konfliktu byla o ostrov Iwo Jima. Dobývání vyvrcholilo scénou, kterou dodnes zachycuje jedna z nejikoničtějších fotografií dějin – pět vojáků námořní pěchoty a námořní poddůstojník vztyčuje na hoře Suribači americkou vlajku (…) převzato z ČSFD

Film má pomalé tempo, jenž k danému tématu výborně pasuje. Starosvětská Eastwoodova režie nikdy nenudí, ba naopak překvapuje množstvím mimořádně zdařilých scén. Za všechny bych vyzdvihnul alespoň slézání do lodí po provazovém žebříku (kdy si uvědomíte nebezpečnost i jiných, než těch běžně prezentovaných válečných aspektů) a první vylodění na Iwo Jimě (kdy jsou nic netušící američtí vojáci sledováni „zakopanými“ Japonci jako nějakými hororovými stvůrami). Strukturou vyprávění připomínají Vlajky uzavřený cyklus, možná dva propojené cykly, tedy osmičku. Scény ze začátku jsou zařazeny do smysluplného kontextu a dále rozvíjeny až ke konci. Paralelně sledujeme tři různé časové roviny, jimž bohužel není věnován rovnoměrný prostor. Při té první, válečné, bych uvítal více prostřihů do linie třetí, ze současnosti, a naopak. Druhé linii, mapující cestu tří vojáků z oné proslavené fotografie, je věnován prostoru až příliš, přičemž jde o linii nejméně zajímavou (neustále omílá to samé schéma).

Za velice mazaný tah z Eastwoodovy strany považuji posledních cca patnáct minut, věnovaných víceméně pouze nikterak výjimečným životům titulních „hrdinů“ – nádherná demonstrace toho, o čem se nás celý film snaží přesvědčit, totiž, že hrdinové jsou docela obyčejní lidé, které pro svůj život potřebují jiní docela obyčejní lidé. Bitevní scény mají daleko k efektivnosti Zachraňte vojína Ryana, kamera je klidnější, zabírá pouze to podstatné, krev nestříká ze všech stran a tím působivější jsou občasné záblesky explicitního násilí (jako explozí urvaná hlava). Že Eastwood nepociťuje potřebu ukazovat nám všechno, že věří v sílu pouze tušeného, dokazuje například scéna s pravděpodobně brutálně umučeným vojákem, kterého nevidíme, ovšem z výrazu jeho kámoše můžeme vytušit mnohé. Zásluha malého rozpočtu to jistě nebude, málokterý výbuch zavání čímsi digitálním, vše budí dojem poctivé ruční práce (ač na počítačové triky jistě taky došlo a nebylo jich málo) a okázalé letecké záběry na bitevní pole jsou… prostě okázalé.

Obsazení vesměs neokoukaných tváří pak jistě nebylo snahou na zmíněné triky ušetřit, neznámým hercům spíše uvěříte odhodlané mladé kluky. Když procházeli územím, na kterém bych se v dané době a za daných podmínek sám dokázal leda tak připosraně krčit někde v zákopu, věřil jsem jim strach v jejich očích a okamžitě mi bylo jasné, že chtějí být jinde a s někým jiným (krásná je nostalgická scéna s písní věnovanou jejich stále čekajícím dívkám). Patriotismus k podobnému filmu patří, způsob jeho podání zde je však poměrně originální. Neštval mě, naopak jsem byl v duchu rád za všechny ty lidi, kteří odhodlaně bojovali pro to, co považovali za správné a bez nichž by mnoho, dnes zcela obvyklých, věcí nemuselo nikdy existovat. Vlajky našich otců lze jen stěží označit za standardní americkou válečnou podívanou. Ať už pro jejich atypický přístup k pojmu „hrdinství“ (celý film možno označit za snahu o jeho definici), pro mnoho silných momentů či polodokumentární, nicméně nedokumentárně zábavný příběh jedné světově proslulé fotografie… je toho docela dost na film, který má v tuto chvíli na ČSFD hodnocení 62%.

Vlajky našich otců ****
(Flags of our Fathers, USA 2006)

Herecké výkony: 75%
Scénář: 70%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 80%

_______________________________________________________

Dopisy z Iwo Jimy

Tisíce japonských vojáků muselo opustit své domovy, své manželky, své dcery, své syny, aby bránili svou vlast na malém kousku země uprostřed oceánu. Ostrov Iwo Jima se většině z nich stal osudným. Věděli, že si pro ně přijde smrt. Nevěděli kdy a odkud. Nyní, několik měsíců před útokem Američanů, jim nezbývá než čekat, věřit v bezpečnost vykopávaných bunkrů a doufat, že nepojdou hladem nebo na otravu vodou. Situaci do svých jistých rukou přebírá generál Kuribayashi, kterého zprvu více trápí nedokončená kuchyňská podlaha. Ve chvíli, kdy charakteristický černý písek začne zkrápět krev prvních padlých a posily z pevniny se stávají zbožným přáním, dochází mu, jak směšné jsou naděje na přežití.

Clint Eastwood zde pojímá bitvu o Iwo Jimu diametrálně odlišným způsobem než ve Vlajkách našich otců, jeho diferenciace na ty hodné a ty zlé je sice jasnější, stále však vyniká snahou onu pomyslnou bariéru zbourat. Nejlépe je to patrné ve scéně se zajatým americkým vojákem, jehož dopis svým obsahem v podstatě kopíruje obsah dopisů, jež dostávají vojáci japonští. Dopisy stejně jako efektivní a nadhodnocená Pouta války začínají vykopáváním minulosti, zde konkrétně vaku s věcmi nezbytnými pro vyprávění následujícího příběhu. Na rozdíl od Pout, v podstatě akčního snímku, mají Dopisy silně humánní poselství a jakkoliv na první pohled vypráví klasický dobrodružný příběh o cti a odvaze, odmítají válku akceptovat coby přirozenou součást dějin lidstva.

Divácké přijetí Dopisů bylo z mnoha pochopitelných důvodů vřelejší než v případě Vlajek. Mají mnohem pevnější narativní kostru, v postatě chronologickou, pouze zřídka obohacenou nějakým flashbackem, jenž však vždy dodává nový rozměr hlavnímu dění a slouží k detailnější charakterizaci některé z postav. Těch důležitějších postav přitom není tolik a za hlavní lze považovat dvě – zmíněného generála Kuribayashiho a pekaře Saiga, kterého doma čeká manželka a malá holčička. Kuribayashi je v podání Kena Watanabeho přesně tím typem správného, vždy spravedlivého a vlasti věrného muže, jaké ztvárňoval John Wayne, dodává mu však ještě jeden rozměr – má respekt ke krajině svého nepřítele, k Americe (kde se ročně vyrobí 5 milionů automobilů). Stále je však příliš hrdý na svou domovinu, aby odmítl příkaz převzít velení na tom malém, leč strategicky nesmírně důležitém, kousku půdy. Svůj odhodlaný boj nevzdává ani ve chvíli, kdy jej právě vlast, pro kterou bojoval, „zradí“ a společně s hrstkou přeživších odsoudí na smrt.

O čekání na smrt je celý film a vlastně i celý život, Eastwood se nad lidským údělem zamýšlí podobně jako v Million Dollar Baby, jde však ještě víc na dřeň problému a mrazivost mnohých scén v tomto ohledu přesahuje rámec běžného válečného filmu. Obsazení japonských, až na Watanabeho neznámých, herců rozhodně nebylo náhodné a přesvědčivostí svého herectví hravě strkají do kapes kolegy z amerického bratříčka. Mnohé scény mi svou „poetikou“ asociovaly díla japonských režisérů, Eastwood buď pečlivě studoval jejich styl, anebo se obklopil tou správnou skupinkou spolupracovníků. Japonskou kulturu se snaží chápat i za hranice toho, co je pochopitelné pro Evropany – například hromadná sebevražda, v Japonsku přijímána zcela odlišně než u nás. Na jednu stranu je to překvapující, zároveň však velice potěšující a reprezentující onu snahu o jednotnost v nahlížení na nesmyslné zabíjení.

Ačkoliv je pár scén totožných s těmi z Vlajek (například vyloďování), celkovou atmosférou se Dopisy liší. Liší se v mnoha ohledech, ve výsledku jsou silnějším a přímočařejším filmem, teprve postaveny vedle sebe ovšem dávají Vlajky a Dopisy celistvý obrázek ani ne tolik o jednou boji na jednom ostrově, jako o smyslu podobných bojů, o postoji nás – nezaujatých – k nim a hlavně o lidech, kteří jimi na vlastní kůži museli projít a v mírně odlišné podobě procházejí dodnes.

Dopisy z Iwo Jimy *****
(Letters from Iwo Jima, USA 2006)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%