Až na krev

Film týdne (69)

Do poslední kapky

Prvních dvacet minut nepromluví ani slovo. Nemusí, vidíte to v jeho tváři. Ten zarputilý, odhodlaný výraz člověka, který chce něčeho dosáhnou. Za každou cenu. Daniel Plainview (Daniel Day-Lewis) se během prvních dvaceti minut Až na krev mění, zčásti štěstím, zčásti vlastní pílí, z bezvýznamného prospektora v ropného magnáta s ohromnými zisky. Datuje se začátek 20. století a Plainview ví, co všechno bude muset obětovat, chce-li vysát větší kus půdy než jeho konkurenti.

S malým klučinou, kterého učinil sirotkem trochu vlastním přičiněním a jehož nevinnou tvářičku rád využívá coby prostředek citového vydírání, přijíždí Plainview doprostřed ničeho, doprostřed neúrodné kalifornské pustiny, která pro něj, jak je sám přesvědčen, bude brzy vším. Třebaže místnímu farmáři tvrdí pravý opak, zdejší půdu vážně neskupuje pro lov křepelek. Litry černého zlata ukryté pod povrchem začnou záhy tryskat nebezpečně vysoko.

Jedinou překážkou stojící v realizaci těžařova megalomanského plánu, jedinou živou bytostí, která (zprvu) nepodlehne svodům peněz, se ukáže být Eli Sunday (Paul Duno), náboženský fanatik s ojedinělým vlivem na své poslušné ovečky. Souboj dvou silných osobností, resp. dvou možných způsobů, jak manipulovat s lidmi (peníze vs. náboženství) – i tak lze vnímat v pořadí teprve pátý film Paula Thomase Andersona (Gambler, Hříšné noci, Magnólie, Opilí láskou).

Nadšené zahraniční ohlasy, jež doprovázejí Až na krev do českých kin, bezesporu zvýší návštěvnost, ale zároveň lze počítat, že budou hlavní příčinou zklamání spousty diváků, kterým tentokrát Anderson vychází vstříc mnohem méně než dříve. Ovšem výraz „divácká odtažitost“ bych k této strhující podívané v žádném případě nepřiřazoval.

Přes dvě a půl hodiny délky děsí, zvlášť s vědomím, že režisér, byť režírující klasicky, nevypráví klasický příběh. Chronologicky uspořádané výjevy ze života sviňáckého milionáře pro vás budou tím zajímavější, čím víc za nimi budete ochotni vidět. Klidně si za Plainviewovým nemilosrdným prosazováním vlastních zájmů hledejte paralely k Iráku, ale u nich bohaté interpretační možnosti tohoto nadčasového, těžko zařaditelného díla nezačínají, ani nekončí.

Daniel Day-Lewis (Moje levá noha, Ve jménu otce) je bezesporu fenomenální herec, jehož účast ve kterémkoliv filmu je událostí. Výjimečnost Day-Lewisova ztvárnění člověka, kterého nezajímají ztráty, jenom zisky, nespočívá ve fyzické proměně ani velkých gestech, ale v dokonalém sžití s postavou, o niž toho, veškeré snaze navzdory, na konci nevíme o mnoho více než na začátku, přesto je na tom misantropickém bastard ovi cosi fascinujícího. Četná vyjádření ohledně jeho podílu na výsledných kvalitách snímků nejsou přehnaná, ale nebylo by fér, aby všechno smetanu slíznul sám.

Na počínání Plainviewa lze nahlížet také perspektivou H.W. (Dillon Freasier), kterého jeho rádoby-otec zprvu zahrnuje láskou hlavně z pocitu viny a snad i z touhy po božím odpuštění (neskrývá se pod tou cynickou slupkou přeci jen hluboce věřící?). Druhou nejvýraznější postavou je každopádně Eli v podání Paula Dano (Little Miss Sunshine), falešný dobrák s andílkovskou tváří. Její děsivost je s děsivostí svého soupeře v plné kráse konfrontována ve vyhroceném finále, jakémsi soukromém klání „kdo je větší hajzl?“. Že by právě Eli, který své rejdy maskuje za dobrou věc?

Za dalšího, neméně významného hrdinu filmu bych bez váhání označil kameru Roberta Elswita. Její téměř neustálý pohyb (často tak nenápadný) velkou měrou přispívá k dynamice „vyprávění“. Záliba ve velkých celcích v plné kráse představuje vyprahlost krajiny i životů těch malých postaviček kdesi v dálce. Umístění kamery a její neskutečně precizně promyšlený pohyb od jednoho k druhému jsou společně se zvukovou složkou nejlepším pomocníkem při dešifrování spleti symbolů (třeba ten záběr na koleje, vedle nichž si to sólo sviští Plainview v autě – geniální!).

Dlouhé záběry, z nichž jediný nepřebývá, pro samostatný poslech velmi nevhodný, ale „zlé“ atmosféře snímku skvěle sloužící hudební doprovod hlavního kytaristy Radiohead Jonnyho Greenwooda a Daniel Day-Lewis, který, abych parafrázoval oblíbenou frázi „herecký koncert“, zastupuje celý symfonický orchestr – tohle vám nabízí bez debat nejvíce vycizelovaný klenot Paula Thomase Andersona. A také v případě, že budete čekat právě tohle, vás zcela jistě překvapí něčím dalším. Třeba černým humorem.

Až na krev *****
(There Will Be Blood, USA 2007)

scénář a režie: Paul Thomas Anderson; hudba: Jonny Greenwood; kamera: Robert Elswit; hrají: Daniel Day-Lewis (Daniel Plainview), Paul Duno (Eli Sunday)

Herecké výkony: 95%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 83%
IMDb: 8.6
RT: 92%

Marathon

Zase, zase mě dostali do kolen. Čas položit si otázku: čím to, že 80% jihokorejských filmů vyniká zcela výjimečnými kvalitami? I pokud bychom neměli možnost vidět ty opravdu špatné, jež nepochybně existují, je normální, aby jedna země během tří let vyprodukovala klenoty Oldboy, 3-Iron, A Moment to Remember, Marathon, Pouta války, Sympathy for Lady Vengeance? Jev nevídaný a mimo mé chápání. Špičková technická kvalita (přitom směšné rozpočty!), talentovaní (a obvykle i mladí a krásní) herci a hlavně naprosto obyčejné příběhy ze života, jenom nezbytně přikrášlené pro potřeby diváctva. Téměř každý film je jako pozlacený ořech, do kterého tvůrci tak tvrdě, přesto s citem, a tak dlouho buší, dokud nepustí všechnu šťávu. Potenciál ústřední zápletky, na pohled vykrádající něco dobře známého, bývá využit na maximum.

Marathon, jednou větou „příběh kluka, který rád běhal“, vám jistě připomene nejeden americký doják, nejedno sportovní drama s příchutí komedie, ale po skončení o něm nebudete (jak pevně doufám) uvažovat jako o další variaci na Rain Mana či Forresta Gumpa. Jde o plnohodnotný snímek, samostatně fungující a dva výše uvedené v mnohém překonávající. Asi by se slušelo více rozepsat o ději:

Cho-won trpí od narození určitou formou autismu. Nedokáže dávat najevo své emoce, nedokáže rozeznat pravý význam emocí druhých. Žije s matkou a starším bratrem, kterému chybí tvrdá mužská ruka otce, jenž rodinu před lety opustil. Křehké pouto mezi postiženým synem a matkou, vkládající v něj veškeré naděje, o něj zde běží především. A potom taky o maratón, o vytrvalostní běh dlouhý 42,195 kilometrů. Snem každého amatérského běžce je, zaběhnout jej pod tři hodiny. Dokáže to Cho-won? Chce to dokázat? Kdo ví…

Matka každopádně věří, že ano (ač později radikálně změní názor) a svého syna svěří do péče trenéra Jung-wooka. Ten veškerý trénink zpočátku omezuje na vyřčení cifry udávající počet kol k zaběhnutí a následnou konzumaci své či Cho-wonovy svačiny. Jak už to v podobných filmech chodí, trenér postupně najde se žákem společnou řeč, třeba o zvířatech v Serengeti či padajícím dešti. Cho-won má výbornou paměť, ale dokáže uběhnout maratón? Co když ne, jak přijme zklamání z prohry? Navíc z prohry v jediné disciplíně, která mu na několik hodin umožňuje být jako ostatní. Běžet s nimi a být jimi obdivován. Ale znovu vyvstává otázka – skutečně tohle chce? Ví vůbec, co chce a kdyby věděl, dokáže to vyjádřit?

Odpovědi, které film nabízí, nejsou jednoznačné a umně zdolávají překážkovou dráhu z klišé. Zatímco flákačský trenér sbírá odhodlání vytrénovat z chlapce maratónského běžce,  matka pochybuje a váhá, odhaluje své slabé stránky, dokonce odvážným způsobem přehodnocuje svůj vztah k retardovanému synovi. Starší brácha chce vlastně jenom kousek její pozornosti. A otec? Ten taky není beznadějně zapomenutou minulostí.

Vztahový propletenec je uvěřitelný a snadný na pochopení, ovšem těžký na popsání. A podobně je to v tomto filmu se vším. Je to film o emocích. Hlavně a především o emocích a ty jsou, jak známo, pouhými slovy nepřenosné. Když pár minut před koncem … … … … … … … … . Ztratil jsem řeč. Ano, dostali mě. Už zase.

Marathon *****
(Malaton, Jižní Korea 2005)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 85%
Režie: 95%
Celkové hodnocení: 95%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 90% 
IMDb: 8.2 

NFS – 27. (Donnie Darko)

Poměrně záhy po svém uvedení kultovní film Richarda Kellyho původně vůbec uveden být nemusel. Ani 28 režisérem vystřihnutých scén (v zahraničí vyšel director’s cut) nezkrotilo rozpaky producentů, kteří jednoduše nevěděli, nač diváky nalákat. Inu, třeba na hodně čudného mluvícího králíka:

BrainStorm

Film týdne (68)

Tentokrát bez „-ingu“

Psycholog Jakub (Ivan Trojan) tak trochu nezvládá krizi středního věku. Nedokáže usnout a když už usne, strašně nerad vstává, opustila ho manželka (Ivana Chýlková), pubertální dcera (Tereza Voříšková) má trable ve škole (resp. nemá, protože ji vyhodili). Finančně jej ždímá rekonstrukce bytu jistým nadšeným neumětelem a jako by toho nebylo dost, jeho bratr odjíždí na půl roku do Chile a dlouho neváhá, komu svěřit do péče otce v invalidním důchodu (Radoslav Brzobohatý). Tento starý pán se slinou u pusy a nepřítomným výrazem na tváři vyhlíží neškodně. Opak je pravdou. Můžeme si klást otázku, zda-li by Jakub zvládl nastalou situaci, kdyby do osudu jeho a jeho bližních nezasáhla vyšší moc. Zázračné pilulky BrainStorm daly celému filmu název a jakkoliv svádí k představě sci-fi, při finálním odkrytí karet vyjde najevo, že jsme sledovali spíše rodinné fantasy ve stylu legendárního It’s a Wonderful Life.

Mezi filmy Jiřího Stracha (Strachu?) ční jediný netelevizní, byť pro televizi původně určený (Anděl páně), každopádně nejde o televizního režiséra v obvyklém (čili negativním) smyslu. Minimálně válečná dramata Vůně vanilky a Operace Silver A by po dopilování některých prvků směle strčila do kapsy „to“, co je běžně k vidění v kinech. Totéž platí o BrainStormu, za jehož největší přednost i slabinu zároveň lze označit scénář poslední dobou nebývale žádaného (a tudíž plodného) Marka Epsteina. S čím jsem měl největší problém – základní hybný prvek vyprávění, BrainStorm, přichází příliš pozdě. Přibližně čtyřicet minut sledujeme nikterak výjimečnou přehlídku kvalitního herectví, méně kvalitního figurkaření (křečovité duo Konvalinková, Navrátil) a vtipů, jež jen občas zasáhnou cíl. V poslední třetině bohudík utlumená snaha být vtipný za každou cenu tomuto náběhu na silné „lidské“ drama v globále škodí. Stejně jako dříve ROMingu či Václavovi.

Když konečně přichází na řadu BrainStorm, vyvstává řada otravných otázek okolo jeho původu. Objednal jej nakonec Jakubův syn na internetu (jestli ne, proč ho potom otec žádá o další várku?) a jakým konkrétním způsobem tyto léky ovlivňují jinak zdravé osoby (začíná a končí vše u nabytí rainmanovských počtářských vlastností?) a k čemu měla posloužit ta zásilka v závěru? Šlo vážně o placebo, jež má lidi nasměrovat tím správným směrem? Zájem, který u mne tento tajemný léčebný přípravek vyvolal, přisuzuji kvalitě samotného nápadu, ale třeba to takhle má být – úmyslné zastření nejasnostmi a velký prostor pro divákovu fantazii.

Dalším nevykonaným krokem k dokonalosti je spíše obrysové vyprofilování některých postav a zvláštnost jejich chování. Jakubův otec zjevně sám nemá vědět, kým vlastně je (jak naznačuje dialog mezi Jakubem a jeho exmanželkou), ale proč dvěma pubescentům tolik vadí, když je senilní děda „odklizen“ do ústavu? V přímém kontrastu stojí dceřina otrávenost při žádosti, aby té seschlé zapáchající bytosti donesla jídlo. Jasně, od filmových postav se tohle čeká a možná právě zde leží nejproblémovější balvan Epsteinových scénářů: realitu vnímají výhradně skrze jiné filmy, nikoliv skrze realitu jako takovou.

Četné, třebaže nijak zásadní nedostatky scénáře hravě maskuje Strachova umná režie i slušné technické zázemí, které mu Česká televize poskytla (poprvé se například natáčelo speciální kamerou s vysokým rozlišením). Drobné vtípky scénáristovy (v kině hrají ROMing) doplňují vtípky castingové. A tak například lékaře hraje byvší „básník“ Pavel Kříž a Hana Gregorová si s manželem Radoslavem Brzobohatým střihla milou etudu na téma chrápání. Hereckému obsazení samozřejmě vévodí Ivan Trojan, přičemž ostatní herci s ním povětšinou dokáží držet nelítostné tempo. Zmíním alespoň dva své favority, roztomile nenucenou Slovenku Táňu Pauhofovou coby milenku hlavního hrdiny a i při rozsahu jeho role nezapomenutelného Pavla Lišku.

Přese všechny výše uvedené výtky převažuje u mne z BrainStormu veskrze pozitivní dojem. Originální a špičkově zpracovaný námět sice ztrácí na detailech, ale v celku umí vyvolat dlouho přetrvávající emoce. Tiše sním svůj naivní sen o americkém remaku v režii Darrena Aronofského, se Stevem Carellem a Peterem Falkem v rolích otce a syna. 🙂

BrainStorm (ČR 2008) ****

režie: Jiří Strach; scénář: Marek Epstein; kamera: Martin Šec; hrají: Ivan Trojan (Jakub), Radoslav Brzobohatý (děda), Táňa Pauhofová (Viki), Ivana Chýlková (Jakubova exmanželka), Tereza Voříšková (dcera Eliška)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 80%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 85%

NFS – 26. (Domino)

Nezapomenutelné filmové scény

!Obsahuje spoilery!

Není snadné vyzdvihnout z (v dobrém slova smyslu) pošahané trikové koláže Tonyho Scotta jedinou scénu, když jde o permanentně cool trip. Po nelehkém váhání jsem dal závěrečné přestřelce přednost před sexy tanečkem Keiry Knightley.

Control

Film týdne (67)

Život mimo kontrolu

23 let. Dlouhá doba? Ne, jde-li o lidský život. Právě ve třiadvaceti, v roce 1980, se rozhodl ukončit své trápení Ian Curtis. Možná nevíte, kdo to byl, možná to víte velmi dobře, Control vás tak jako tak překvapí. Svým pojetím notně přesahuje rámec běžného životopisu o frontmanovi Joy Division (podle útvaru německých vojáků za druhé světové války). Pochopitelně nechybí základní fakta (původně se tahle rocková grupa z anglického Salfordu jmenovala Warsaw), ale Antonu Corbijnovi, doposud především uznávanému fotografovi, slouží k vytvoření specifické atmosféry, o kterou jde především. Takže zatímco jiné životopisné filmy takříkajíc kloužou po povrchu a ve snaze nikoho neurazit jenom vrší všeobecně známá fakta o dané osobnosti, Control zevrubně nahlíží do Curtisovy rozervané duše a naznačuje, že nebyl (a není) jediným, koho potkal podobný osud. Pouze na sebe zásluhou pozoruhodného talentu ještě za života stačil upoutat pozornost.

Minutu za minutou méně veselá podívaná sílí právě díky postupnému odkrývání skutečností, jejichž znalost vás na druhou stranu vrhne do tmavé vlhké místnosti již od úvodních, ještě jakž takž pozitivních minut. Curtisova neléčitelná nemoc není nijak přikrášlována. Jednoduše vidíme, jak se věci mají a tušíme, že se budou mít ještě hůř. Ještě mnohem hůř. Skříňka plná léků s odrazujícími vedlejšími účinky Curtise staví do pozice závisláka. Závisláka na pomoci někoho/něčeho jiného. Ale stejně – když to přijde, nedokáže mu pomoct nikdo. Krom sugestivně zobrazené nemoci (před zhlédnutím Controlu mě zdaleka tolik neděsila představa, že se mé zdraví může kdykoliv vymknout kontrole) činí Curtisův temný svět ještě temnějším psychologicky věrohodné těkání mezi dvěmi ženami. Manželka, kterou možná nemiluje, ale ke které ji poutá jakási otcovská zodpovědnost – má s ní dceru; a na opačném pólu milenka, kterou miluje, ale která se do něj sama zamilovat bojí.

Hrdinovo duševní rozpoložení zrcadlí i prostředí, ve kterém tráví svůj život. Strohá kancelář, kde „v civilu“ pracuje, malé stísněné byty a ne o moc větší kluby, po kterých s ostatními členy kapely hraje… venku dlouhé ulice nevzhledných cihlových domků a déšť, neustále se připomínající déšť, před kterým není úniku. Vše snímáno černobílou kamerou, jež svou černobílost obhajuje každým záběrem, každičkým ponurým obrázkem, jenž máte chuť si (černě) orámovat, pověsit na zeď a dlouze sledovat, když na vás přijde depka. Neumím si představit, jak by Control fungoval v barvě. Anglická hudební scéna 70. let, tak nějak přirozeně nejtemnější z mi známých hudebních scén, by pak prostě nemohla být anglickou hudební scénou 70. let. Ne po zhlédnutí Controlu, jenž by s barevnou kamerou působil stejně bizarně jako óda na radost od Edgara Alana Poea. Vsadím se, že kameraman Martin Ruhe byl během práce hodně ovlivňován Corbijnem, což je jenom dobře, jejich vzájemné vizuální cítění dohromady tvoří až neúnosně ponurou podívanou.

Závěr filmu byl jak vkročení do tunelu, na jehož konci není světlo, na jehož konci není vůbec nic. Závěr filmu mě sežehl na popel a všechny ty elementární částice rozptýlil po širém okolí. Najednou bylo nesmírně snadné pochopit smýšlení člověka, který vše dělal jakoby proti své vůli možná právě proto, že se mu vše proti jeho vůli dělo. Neospravedlňuji Curtisovu sebevraždu, ale (byť nikdy nemohu v plném rozsahu pochopit jeho tehdejší zoufalou situaci) chápu ji, chápu, proč to udělal a s mírným znepokojením si uvědomuji, že bych se nejspíš zachoval stejně. Doufám, že jenom teď, den po zhlédnutí, pod vlivem, který časem vyprchá. S nadsázkou lze napsat, že Control je film o to lepší, o co horší bude vaše nálada po jeho skončení. Moje byla kousek pod bodem absolutní nuly. Hudba Joy Division mi každopádně bude znít v uších navždy jinak.

P.S.: Jedním slovem k hereckým výkonům, které jsem (opět) opomenul zmínit v hlavním textu: skvělé!

Control (VB, 2007) *****

režie: Anton Corbijn; scénář: Matt Greenhalgh; kamera: Martin Ruhe; hudba: Joy Division a New Order; hrají: Sam Riley (Ian Curtis), Samantha Morton (Deborah Curtis), Alexandra Maria Lara (Annik Honoré)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 85%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 81%
IMDb: 8.0
RT: 87%

NFS – 25. (Dogma)

Nezapomenutelné filmové scény

SPOILER WARNING!

Závěr silně neortodoxní (a křesťany nenáviděné) komedie Kevina Smithe se nese ve stejném duchu jako předchozí minuty. V této „WTF“ scéně stane Jay (Jason Mewes) tváří v tvář samotnému Bohu, který má překvapivě podobu ženy, konkrétně Alanis Morissette.

3:10 Vlak do Yumy

Film týdne (66)

Americký kovboj

Takový americký rančer na konci 19. století se musel umět sakra otáčet, aby uživil celou rodinu a ještě splatil jisté dluhy. Při troše štěstí mu osud do cesty přihrál obávaného padoucha, jehož eskorta k vlaku směrem „sbohem svobodo“ byla slušně placena. Rančeři z amerických westernů většinou tu trochu štěstí měli a vězte, že tohle je americký western v dobrém i ve zlém. Dan Evans (Christian Bale) přišel během občanské války o nohu. Je hrdým otcem, který miluje svou manželku a své dva syny. Ben Wade (Russel Crowe) zabil mnoho lidí (většinou ze zištných důvodů) se svou zdivočelou bandou přepadnul mnoho dostavníků (vždy ze zištných důvodů). Dan Evans je hodný, Ben Wade je zlý, jejich osud je ošklivý.

Oba dva jsou ztroskotanci, kterým teprve postupem času dochází, že vlastně plují na téže lodi. Oba dva touží ve svých životech něčeho dosáhnout, být milováni, být obdivováni a hlavně mít jistotu, že příští rozhodnutí, které učiní, bude tím jediným správným. Těch špatných bylo až příliš. Jeden nemá náturu, aby si od života vzal, co chce, druhý si bere jenom co chce, ale přitom víc ztrácí, než získává. Z morálního hlediska bychom mohli po pár minutách označit za vítěze Evanse, jenže koho zajímá morální hledisko? Koho v lehce, lehoučce existencionalistickém westernu zajímá morální hledisko?

Vlak do Yumy resuscituje lehce zatuchlý žánr se vší parádou. Mnohým nebude po chuti, že jej krom akčnějších přestřelek v žádném směru nemodernizuje, že zůstává až příliš věrný nepsaným pravidlům, jejichž původ bychom mohli datovat nějakých sedmdesát osmdesát let zpět. Ženské postavy jenom splní svůj „účel“ a vzápětí vyklízejí pole klukům a jejich hře na kovboje; Apači jsou krvelační zmetci, jimž činí potěšení zabíjet; padouši se nikdy netrefí napoprvé, hrdina vždycky… Před lety bylo lpění na těchto dogmatech míněno vážně, dnes si musí tvůrci dávat mnohem větší pozor na prozíravost diváků, na jejich rozmlsanost a neochotu akceptovat kdejakou blbinu. Otázka „proč si na to tvůrci Yumy pozor nedávají?“ je myslím na místě.

Nabízí se několik odpovědí:

a) chtěli natočit „hloupý“ western a nenápadně tím poukázat, že většina westernů byla stejná

b) nechtěli natočit „hloupý“ western, jenom prostě neměli chytřejší scénář

c) ve skutečnosti natočili argument, proč nemá smysl dnes točit nemoderní westerny, k čemuž poukazují mimo jiné důmyslnou, třebaže ve scénáři původně neuvedenou scénou, kdy dva archaičtí pistolníci probíhají rozestavěnou budovou, symbolem budoucích časů

d) bylo jim jedno co točí, hlavně, že (se) točí

Odpověď je asi lepší neznat, nepátrat po ní a vůbec, být rád, že zase vzniknul klasický western, který se neklasickým většinou být nesnaží a když už snaží, udělal by lépe, kdyby se nesnažil (jakkoliv mi tolik zatracovaný závěr přišel zcela správný a logický). Perfektně ozvučená, výtečně sestříhaná a moc hezkou kamerou nasnímána Yuma uhání dál po dobře známých planinách. Škoda jen, jak často uhání s těžkopádností starého kulhavého valacha, kterého, když zaržá, máte chuť utratit. Těch pár westernů, které mám opravdu rád, něčím ční nad ostatní, většinou navíc chutnají po špagetách, jinými slovy žánr sám o sobě zrovna nezbožňuji a veškerá snaha nespojovat s ním Yumu přišla vniveč. Co s ní?

Hvězdička za technické zpracování (včetně velmi poslouchatelného soundtracku Marca Beltramiho), dvě hvězdičky za dvě prvoligové herecké hvězdy a půl hvězdičky za Wadeův střízlivý přístup k životu: „Tommy byl slabý. Tommy byl hloupý. Tommy je mrtvý“. Je mrtvý i „čistý“ western? Asi ano. A tvůrci nechť jej nechají odpočívat v pokoji.

Vzpomněl jsem si na: Poslední vlak z Gun Hillu, V pravé poledne, Nesmiřitelní

3:10 Vlak do Yumy ****
(3:10 To Yuma, USA 2007)

režie: James Mangold; scénář: Halsted Welles a Michael Brandt; kamera: Phedon Papamichael; hudba: Marco Beltrami; hrají: Russel Crowe (Ben Wade), Christian Bale (Dan Evans) ad.

Herecké výkony: 85%
Scénář: 60%
Režie: 75%
Celkové hodnocení: 75%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 78%
IMDb: 8.0
RT: 88%

Průvodce k rozpoznávání současných seriálů

Při kvantu kvalitních seriálů, jež se na nás v posledních letech valí, není snadné oddělit zrno od plev a předejít tím tvrdnutí před lecjakou hloupostí. Pro snažší orientaci jsem se pokusil sestavit reprezentativní seznam nejzajímavějších seriálů vzniklých od roku 2000 (včetně) po současnost. Seznam je zatím v prenatálním stavu a pokud mi to jen čas dovolí, budu se jej snažit doplňovat a aktualizovat. Jestli v daném výběru postrádáte nějaký významnější kousek, rozhodně mi dejte vědět, rád jej doplním.

NFS – 24. (Divotvůrkyně)

Nezapomenutelné filmové scény

Druhý režijní počin Arthura Penna je inspirován skutečným životním příběhem hluchoslepé spisovatelky Helen Kellerové a její odhodlané učitelky Anne Sullivanové. Následující scéna zachycuje snahu slečny Sullivanové (výborná Anne Bancroft) o převýchovu rozmazlené dívčiny v kultivovanou osobu, která bude jíst příborem, nikoliv rukama. Rozhodně nic pro slabší nátury.