Film týdne (37)
O filmu minulého týdne nemůže být sporu, problém však vězí ve faktu, že jsem daný film neviděl a jelikož nechci vařit z vody a uveřejňovat dávno známé informace ze všelijakých cizích zdrojů, pouze vás tentokrát odkáži na několik zajímavých stránek.
Pří nedávné návštěvě jedné z nejnížinatějších evropských zemí jsem nemohl ignorovat tamější nabídku filmových DVD. V Maďarsku totiž s trochou štěstí můžete za příznivé ceny koupit velice zajímavé tituly, v mnoha případech navíc vybavené českými titulky. Ve zdejším Tescu bylo například v akci solidní množství filmů za pouhých 950 HUF. Nešlo přitom o žádná béčka a kromě mnoha Hitchcockových filmů byly za stejnou cenu k dostání: Trainspotting, Domino, Azumi (2DVD), Gangy New Yorku, Pianista, nebo anime seriál Full Metal Panic.
Cena novinek se zde pohybovala okolo 3000 HUF. Například u nás zatím nevydaný (na srpen ohlášený) akční sci-fi thriller Deja vu s Denzelem Washingtonem a českými titulky přišel bratru na 3490 HUF. Jiné česky otitulkované filmy u nás sice již vyšly, ale ne v podobně vymazlené edici – např. anime Paprika s bonusovým DVD za 2990 HUF. Za stejnou cenu se prodávala, lépe řečeno byla prodávána Marie Antoinetta. Do regálů českých obchodů zatím nezavítal ani Rocky Balboa (2990 HUF), nebo Mel Gibson se svým Apocalyptem (dvoudisková edice za necelých čtyři sta korun k nám nejspíš ani nedorazí).
Své finance jsem nakonec (po dlouhém, dlouhém rozhodování, protože nejraději bych DVD nakupoval na kila) investoval do těchto titulů:
Všechny filmy, které jsem v Maďarsku zakoupil, byly česky otitulkované, stejně tak jejich bonusové materiály (s výjimkou Capoteho). Většina z nich navíc měla český dabing. Šlo tedy o stejná DVD, jež byla/jsou/budou k dostání i u nás, málokdy však za tak příznivé ceny. A například Scorseseho Špinavé ulice v Česku nikdy samostatně nevyšly. Pokud byste sami rádi nakupovali česky lokalizované filmové DVD za výhodné ceny (čím více si jich koupíte, tím více logicky ušetříte), zkuste prozkoumat nabídku některého z níže uvedených internetových obchodů (maďarsky pojmenované filmy nejlépe poznáte podle obrázku na přebalu). Zatím jsem ovšem nezjišťoval, zasílají-li také za hranice. Nicméně, když už ne kvůli Balatonu, Budapešti, ani paprikovým klobásám, kvůli levným DVD stojí za to do Maďarska zajet.
Všechny ceny jsou uváděny v maďarských forintech (dle aktuálního kurzu je 100 Forintů cca 11 Kč).
Abych byl upřímný, nemám moc rád tyhle úvodní odstavce filmových recenzí. Cílem autora bývá přiblížit čtenáři děj daného filmu, přičemž se doporučuje začínat nějakou trefnou větou, jenž by souvisela se samotným filmem a zároveň vás přiměla pokračovat v četbě, jakkoli ta samotná již nebude tak poutavá. Mnohdy strávím desítky minut rozmýšlením, jak vhodně začít, přičemž nakonec stejně zvolím ten nejtrapnější z možných úvodů. Proč to píšu? Jednoduše proto, abych nějakým způsobem zaplnil onen neoblíbený první odstavec a případně se tím vyhnul popisu děje Fontány. Avšak děj je tou nejzajímavější složkou Fontány, nezaslouží si tudíž být zcela ignorován. Je možná až příliš zajímavý, rozhodně dost na to, abych mi dělalo problém zvolit ta správná slova k jeho popsání. Zkusím to hodně polopaticky: Muž miluje ženu, které hrozí bezprostřední nebezpečí smrti a nechce aby zemřela, kvůli čemuž je ochoten udělat cokoliv.
Jedna věta na popis děje Fontány opravdu není dostačující, tudíž zkusím jít víc do detailů. Pokud se budete ztrácet, nedá se nic dělat, lépe to napsat nedokážu:
Jste v obraze? Nejste, viďte? Ještě bych vám mohl prozradit, jakým způsobem spolu výše uvedené časové roviny souvisejí, šlo by však pouze o mou domněnku a nechci vás zbytečně mást (ale pokud vás to zajímá přečtěte si Jak lze Fontánu také chápat). Čím méně budete o ději Fontány vědět, tím lépe. V opačném případě byste mohli očekávat příliš mnoho a dostat příliš málo. Ona vlastně není o moc komplikovanější než kdejaká romantická komedie, akorát vás asi nerozesměje. Film o smrti rozesměje málokoho.
Tak počkat, o smrti, nebo o lásce? O čem Fontána vypráví? Záleží jenom na vás a na tom, co je vám bližší. Neupřednostňujete-li nasládlé love story, vaše morbidnější povaze by nemělo nic bránit v radostném rochnění. Zdejší pojetí smrti lze interpretovat mnoha způsoby. Do jisté míry existenci smrti popírá, coby stav, jenž nikdy nemůžeme poznat a pochopit, tudíž je snazší přijímat věci takové, jaké jsou, soustředit se na to, co je teď a tady, co zrovna zažíváme. Smrt je zde zároveň naprosto čirým stavem mysli, jediným momentem, kdy si plně uvědomujeme své fyzické i psychické já. Zatímco romantická linie je mnohem prostší, ostatně stejně jako pochopení citu zvaného láska. Tommy miluje Izzy až nezdravým způsobem, nepřipouští si, že by jej někdy mohla opustit a zapomíná žít přítomnost, logicky se poté cítí být vinen a zasluhující bolestivý trest (nejspíš má jít o určitou formu pokání).
Fontánu od začátku provázejí rozporuplné reakce. Část diváků jí nenávidí a nejsou to jenom zavilí intelektuálové pohrdající čímkoliv jen trochu pěkným. Část diváků jí zcela propadla, našli své filozofické sci-fi, jakým byla před mnoha lety pro mnoho (mladých) diváků například 2001: Vesmírná odysea. Je jistě potěšující narazit na inteligentní film s jasně nadefinovaným poselstvím, které, abyste pochopili, nemusíte mít vystudovanou Filozofickou fakultu. Ale opravdu mu jenom proto právem náleží tolik obdivu ze všech stran? Budete člověka, který vám v kostce srozumitelně vysvětlí Parmenidovu teorii jsoucna a nejsoucna, mít raději než člověka, který vám totéž vysvětlí více dopodrobna, zato těžkopádně? Nepochybně ano. Má tomu tak být? Toť otázka.
Než začnu s vytahováním těch škaredých věcí, rád bych pochválil herecký výkon Hugha Jackmana. Dokázal, že jeho výkon v Dokonalém triku nebyl pouze výjimečný zábleskem, nýbrž nově nastaveným standardem, na který bychom si měli začít zvykat. Ve všech třech paralelních příbězích oddělených stovkami let hraje přesvědčivě pokaždé někoho jiného a přitom pořád tu stejnou osobu. Skutečně by nemusel mít jednou vlasy dlouhé, podruhé kratší a potřetí žádné, abyste poznali skok o pět set let dopředu. Jako méně zdatnou spoluhráčkou ukázala se mu překvapivě být Rachel Weissová. Tu si již delší dobu plánuji zařadit do svého žebříčku nejoblíbenějších hereček a doufal jsem, že mi Fontána nabídne dostatek materiálu k obhájení tohoto postu. Jenže ona je holka jakási nevýrazná, jako bez duše, pouhá vybledlá figurka s divným výrazem. Možná to byl záměr, těžko říct.
Kritikům Fontány je často (a mnohdy zcela právem) vyčítáno, že kritizují jen aby se neřeklo. Že si film úmyslně nepouštějí k tělu, neboť obdiv něčeho tak rafinovaně povrchního příčí se veškerým jejich zásadám. Sám jsem k ní sice přistupoval s jistou dávkou skepse, avšak bez předsudků, čekaje, jak na mne sama zapůsobí. Moc nezapůsobila. Nedokázala mne vtáhnou (nebo jsem se opravdu nechtěl nechat vtáhnout?). Zprvu poutavý příběh plný nejasných náznaků mě brzy začal iritovat svou neochotou udělat rázný krok vpřed. Aronofsky vytváří dojem díla náznakově intelektuálského, upejpavého, těžce zadumaného, aby v závěru vyrukoval s tou nejprostší z možných point. Podrazil? Vyměknul? Zůstal věren v prvé řadě sám sobě, teprve v druhé fanouškům Rekviem za sen?
Jak známo, natáčení Fontány provázely vleklé problémy. Od prvotního nápadu do poslední klapky uplynulo dlouhých šest let. Aronofsky měl problémy s financemi, s obsazením, s partnerkou, nakonec se přes ně dokázal přenést a natočit pravděpodobně přesně takový film, jaký od začátku plánoval. Film, ve kterém je křehká romance neobratně stavěna do opozice k drsným inkvizičním výjevům, ve kterém je spousta nadějných vizuálních nápadů, žádný dotažený do podoby beroucí dech. Film, ve kterém je toho hodně, ale po jehož skončení jsem se stejně ptal „bylo tam vůbec něco?“.
P.S.: Finále „španělské“ linie vyprávění jsem si v duchu okomentoval slovy „alespoň ušetřil za pohřeb“ – usuďte z toho sami, co jsem to vlastně za člověka. 🙂
Vzpomněl jsem si na: 2001: Vesmírná odysea, El Laberinto del Fauno, Jak přicházejí sny
Fontána ***
(The Fountain, USA 2006)
Scénář: 70%
Režie: 80%
Herecké výkony: 75%
Celkové hodnocení: 70%
Jak lze Fontánu také chápat: Možná je reálnou pouze rovina odehrávající se v přítomnosti, Španělsko je čteno Tommym v knize a obsazeno jemu známými tvářemi. Pak by bylo logické, že všechny postavy zde mluví plynulou angličtinou, ne již, že Mayové mluví svým vlastním jazykem, ale pomiňme to jako detail. Vzdálená minulost je pak pouze stavem Tommyho mysli a svým způsobem také alegorií na věčný souboj člověka s nepřítelem, jehož podoba se sice mění, cíl však nikoliv. Právě v této rovině vyprávění nic nepřebývá, vše je nám sdělováno s maximální úsporností a teprve značně zveličená pointa jí ubírá na přesvědčivosti. Pasáže z budoucnosti podle mě navíc nejsou vyprávěny chronologicky, což je činí nejvhodnějšími pro dlouhé akademické debaty. Ne již tak po zařazení do kontextu zbytku díla.
Co si představíte pod slovy „letní film“? Existuje vůbec něco takového, anebo je to stejný nesmysl jako film zimní, jarní či podzimní? Možná a možná lze každý z „letních filmů“ zařadit do jedné z následujících tří skupin.
Letní blockbustery
Tu ve větším, tu v menším množství přicházejí každé léto. Bez ohledu na kvalitu na ně chodí davy lidí, jsou to totiž filmy, jejichž hlavním cílem je vydělávat peníze. A bavit diváky, ale hlavně vydělávat ty peníze, hromady peněz. Jsou to filmy, k nimž neodmyslitelně patří popcorn a cola a zpravidla i snížené nároky na diváka. Pro horké letní měsíce tedy naprosto ideální. Vloni to byli například megaúspěšní (a jako většina blockbusterů meganákladní) Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže. Film od začátku do konce velice zábavný, v klimatizovaném kině bez úhony přežitelný, na rozdíl od třetího pokračování téhož filmu, které je ukázkovým příkladem přeplácaného trháku. Kromě něj letos do našich kin zavítali či ještě zavítají Smrtonosná past 4.0, Harry Potter a Fénixův řád a Transformers. V obou případech jistě půjde o „velkou“ podívanou plnou digitálních triků, klišé, duchaprázdných dialogů a akce na úkor děje. Tohle jsou prostě letní blockbustery a buďme za ně rádi.
Televizní stálice
Během letních měsíců, přesněji během července a srpna se televizní stanice spoléhají převážně na neustálé omílání již dobře známých filmů a pořadů. Premiérově uvádějí nanejvýš německé romantické filmy (což naštve) a britské seriály (což potěší). Mnohé filmy jako by již měly zarezervované místo ve vysílání na několik let dopředu. Minimálně jednou ročně dojde na Troškovu trilogii Slunce, seno, obvykle mezi šestým a osmým měsícem v roce. Velké oblibě se těší rovněž komedie s Luisem de Funèsem, čehož může být důkazem také letošní reprízování některých z nich. A lze předpokládat, že se dočkáme také „četnické série“. V hojném počtu jsou uváděny také westerny, nejvíce pochopitelně ten nejslavnější – Sedm statečných. Časté jsou rovněž filmy „táhnuté“ slavným jménem hlavního představitele (Tom Cruise – Koktejl, Arnold Schwarzenegger – Predátor). Z mnoha dalších filmů jsou pro léto charakteristické filmy tak špatné, že si nikdo jindy než v létě odvysílat nedovolí. Lze předpokládat, že do budoucna se k těmto televizním stálicím přidají rovněž Piráti z Karibiku nebo animovaný Shrek.
Letní filmy
Do poslední kategorie bych zařadil všechny filmy, které se během léta odehrávají, a(nebo) je pro ně charakteristická pohodová letní atmosféra, takže bychom mohli také mluvit o filmech prázdninových, případně mají léto ve svém názvu. Rovněž u nás velice oblíbené jsou příhody rodinky Griswoldových s Chevym Chasem, nejvíce pak asi paradoxně jejich Vánoční prázdniny. Během jednoho mimořádně horkého léta se odehrávají také přinejmenším dva filmy Spikea Leeho: Jednej správně a Krvavé léto v New Yorku. Z dalších filmů, které mají léto v názvu jmenujme třeba Moje léto lásky, Babí léto, Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (v jistém smyslu také odpočinková jihokorejská meditace). Pohodově naladěné jsou povětšinou teenagerské komedie jako Prci, prci, prcičky, Zahulíme, uvidíme… nad všemi pohodovými filmy svou pohodovostí nejvíce vyčnívá Svěrákova Jízda. Méně známým pohodovým filmem, jenž se pro svou nenáročnost velice příjemně sleduje, jsou Americké graffiti George Lucase.
Filmy o krasobruslení se četností svého výskytu nemohou rovnat ani s tím šafránem. Je jich opravdu málo a když už nějaký vznikne a dostane se až k nám, český distributor jej zpravidla „operlí“ nějakou variací na slova „Ledové ostří“. Poznat rozdíl mezi názvy Ledové ostří a Ledově ostří mi v prvním okamžiku dělalo problém, přínosnější je asi vědět, že v prvním případě jde o romantické drama, zatímco v tom druhém o ztřeštěnou komedii. Oba dva filmy jsou pro svůj blízký vztah k ledu každopádně ideální do parných letních měsíců.
Ledové ostří ***
(Cutting Edge, USA 1992)
Kate Moseley (Moira Kelly) je výbornou americkou krasobruslařkou, která již pár let usiluje o zlatou olympijskou medaili. Největší překážkou je neschopnost jejího partnera, anebo spíš její přehnané požadavky a neschopnost kohokoliv přijmout jako sobě rovného. Ve stejném čase, kdy zhatí šanci získat medaili na jistém šampionátu, se těžce zraní výborný a pochopitelně také americký hokejista Doug Dorsey (D.B. Sweeney). Kvůli svému zranění již nikdy nebude moct hrát profesionálně hokej. Děj se posouvá o dva roky vpřed, Doug hledá práci, kde se dá, Kate hledá partnera, kde se dá… tihle dva se najdou a stane se z nich dokonale sehraný pár na ledě i mimo něj – nezní to nádherně romanticky? Přesněji: nádherně americky?
Ledové ostří se sebou opravdu nenese žádné překvapení, je to přesně nalajnovaná limonáda o tom, jak se z potvory stane hodná holka, která najde toho pravého a navíc (nejspíš) vyhraje nějaký ten metál (třeba olympijský). Zábavné tréninkové scény podbarvené ruským akcentem mistra Pamchenka, zábavné škorpění mezi rozmazlenou princezničkou a synkem z dědiny a najednou už tady je poslední, nejdůležitější jízda, stejně podivně sestříhaná jako všechny předchozí, a po ní už jenom blahosklonný úsměv a závěrečné titulky… v horkých letních měsících velice osvěžující. Lokněte si taky.
Ledově ostří ****
(Blades of Glory, USA 2007)
Jimmy MacElroy (Jon Heder) je zázračné dítě, sirotek z něhož miliardář Darren MacElroy vychoval špičkového krasobruslaře. Jeho rival Chazz Michael Michaels (Will Ferrell) je bohém každým coulem, nemá žádného trenéra, nemá žádný respekt k soupeřům. Tito dva vedle sebe stanou na zlatém stupínku během Zimních olympijských her v roce 2002, ale jelikož každý z nich disponuje egem příliš velkým na to, aby skousl stejně vysoké ocenění pro toho druhého, promění vzájemnou bitkou celý ceremoniál ve frašku, jež vyvrcholí zapálením nebohého maskota. Postihy pro obě krasobruslařské hvězdy jsou nemilosrdné – doživotní zákaz účasti v soutěži jednotlivců. O několik let později dostane Jimmy díky mezeře v pravidlech šanci vrátit se na výsluní a to v soutěži párů. Teď jenom najít vhodnou partnerku. Či snad partnera?
Ledově ostří jsou další švihlou komedií s Willem Ferrellem, který je ještě švihlejší než kdy dřív a bavit se u ní budete přímo úměrně vašemu vztahu k jim preferovanému humoru. Zápletka je stupidně přímočará, po deseti minutách vás již nebude mít čím překvapit. Překvapivé a potěšující jsou mnohé odkazy na krasobruslení jako takové, i filmy o něm. Debutantská režie je na nenáročnou oddechovku překvapivě kvalitní, krasobruslařské kreace ústředního páru jsou originální a finále, ve kterém jde doslova o krk, dechberoucí. Pokud se vám líbil Zprávař kvůli Ferrellovi, budete z Ledově ostrých v sedmém nebi a pokud se vám nelíbil vůbec, stejně jako ostatní komedie s tímto excentrikem, je zde spousta jiných filmů, po kterých můžete sáhnout.
Film týdne (36)
Film založený na skutečných událostech.
Rok 1939, do irské nápravné katolické školy přichází nový učitel. William Franklin (Aidan Quinn) se právě vrátil jako voják ze španělské občanské války, jeho čestný přístup k žákům a snaha o rovnoprávnost se nestřetává s přílišným nadšením hlavně ze strany bratra Johna (Iain Glen). Ten si u chlapců vybudoval respekt zavedením nekompromisních pravidel a častými tělesnými tresty. Franklin postupně zjišťuje i to, co by mělo navždy zůstat skryto za školními zdmi a navzdory dobrým vztahům se žáky, začíná pochybovat, zda-li je pro podobné zaměstnání tím pravým. Mlácení, často bezdůvodné, zneužívání a ponižování na straně jedné, vzájemné porozumění, respekt a snaha rozvíjet skrytý talent na straně druhé. Drsný střet dvou odhodlaných mužů je na spadnutí.
Tohle není žádná obecná škola. I když se občas najde nějaká dobrá duše, pořád zde budou sadistické svině, které buď nikdy, anebo příliš často zakusily bolest, jakou způsobují svým svěřencům. Bít chlapce koženým páskem přes obličej, tomu se říká špatná výchova a nezbývá doufat, že se najde nějaký princ bez království, který – i za cenu vlastního utrpení – otevře ostatním oči. A pak z toho logicky bude skandál v katolické škole.
Píseň za chudého chlapce není prvním ani poslední filmem, který se zaobírá nekalými praktikami některých „bratrů“ v různých nábožensky orientovaných školách, čím se tedy liší od ostatních? Řekněme, že odlišnost není nezbytnou součástí úspěchu. Snadno odhadnete, která postava se ve které chvíli zachová jakým způsobem a kam celý film směřuje (těch posledních pár vteřin jsem však stejně byl napjatý jako struna).
S trochou nadsázky můžeme hovořit o dobře zrežírovaném klišé. Scény veselejší jsou umně střídány s těmi méně veselými, až depresivními. Na naše emoce není příliš naléháno, tak nějak se očekává, že přijdou samy. V mém případě skutečně přišly, film mě i díky věrohodným hereckým výkonům záhy vtáhnul a emočně vyždímal do úplného dna. Místy je to celkem drsné a po skončení se asi nebudete cítit úplně svěží, ostatně jako po málokterém irském, či Irskem poznamenaném filmu (Moje levá noha, Krvavá neděle).
Školy jako byla výše uvedená existovaly v Irsku až do osmdesátých let a je těžké věřit, že se v nich i nadále nedějí stejná zvěrstva. Římskokatolická církev se od podobných případů distancovala a vinu přisuzuje jedinci, jenže není problém spíše v jejím přístupu? Zvrhlíci nacházející útočiště pod ochranou církve, kde mohou dát plný průchod svým choutkám a vše „smít“ několika otčenáši. Do zobrazovaných extrémů pochopitelně nedojde každý případ zneužívání, ale je vysoce pravděpodobné, že těch skrytých, doposud neodtajněných, třeba ještě horších, jsou stovky. Největším nedostatkem filmů jako Píseň za chudého chlapce a tedy nejsilnějším argumentem v rukou církve, je vykreslování týraných chlapců jako nevinných andílků, přičemž to mnohdy byli drzí spratci, které teprve pár ran řemenem dokázalo srovnat do latě. Ale opravdu neexistovalo etičtějších prostředků? À propos, je na místě používat minulý čas?
P.S.: Čerstvá informace o tisícovkách Američanů, kteří se s církví soudí kvůli sexuálnímu zneužívání, mě jenom v mnohém utvrdila.
Píseň za chudého chlapce ****
(Song for a Raggy Boy, Irsko, VB 2003)
Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 85%
Kromě recenzovaného Studia 60 můžete na česky mluvících televizních kanálech narazit také na slušné množství jiných kvalitních seriálů. Které to jsou a které na své uvedení u nás teprve čekají? Pokud vás to zajímá, možná uvítáte následující stručný přehled.
Pondělní večery již nějaký ten pátek 🙂 patří Zoufalým manželkám. Během nejbližších pondělků odvysílá Prima poslední epizody druhé série a lze se domnívat, že ta třetí na sebe nenechá dlouho čekat. Je zde však ještě jeden seriál, jež by s větší publicitou imho klidně mohl kralovat všem pondělkům: Podfukáři o partičce elegantním podvodníků, kteří jdou tak trochu ve šlépějích legendárního Podrazu. ČT před nedávnem začala vysílat třetí řadu. Doporučuji všemi deseti!
V úterý je nadílka kvalitních seriálů nejbohatší. V podvečer na ČT 2 reprízují klasickou Záhadu hlavolamu podle knihy Jaroslava Foglara. Na další kultovní a i také u nás velice oblíbený britský sitkom má zaděláno Kancl Rickyho Gervaise, ze stejné země pocházejí tento týden „odstartované“ Canterburské povídky, nabízející humor v trochu lechtivějším balení. Stabilní jistotou je již nějakou dobu „novácká“ Kriminálka New York, své příznivce si jistě stihly najít také Vraždy v Midsomeru (na Primě běží devátá, premiérová série). A ti, kteří mají předplacený filmový kanál HBO, mohou každé úterý od deseti sledovat zmíněné Studio 60.
Středeční nabídka je již o poznání slabší, doporučil bych vám snad alespoň na ČT 2 reprízované Simpsonovy. Ty můžete ovšem vidět každý všední den, stejně jako silně návykový The Amazing Race na AXN.
Čtvrteční večer patří další kriminálce, té las vegaské (jen tak pro zajímavost: poslední epizodu právě uváděné páté série režíroval Quentin Tarantino). No a pokud raději přece jenom tu new yorskou – třetí série jde na AXN.
Pátek opět patří reprízám. Konkrétně Červeného trpaslíka na ČT 2 a válečného Tam někde na HBO
V sobotu mají přednost jiné pořady, takže vám bude muset stačit reprízovaná první série Partičky IT na HBO.
Nedělní nabídka, to už je jiné kafe. Časově si konkurují Chirurgové na Primě, druhá řada Ztracených na Nově (kterou už beztak všichni viděli) a závěr třetí řady Ztracených na AXN (který možné ještě všichni neviděli).
Velké popularitě ve Státech se těší Prison Break, akční pecka o útěku z vězení. V srpnu se začne vysílat třetí sezóna, na kterou však netrpělivě čekají také stovky českých fanoušků a pokud po tomto seriálu sáhne například Nova, lze předpokládat, že stejně jako se Ztracenými u cílové skupiny příliš neuspěje. Od podzimu by Prima měla začít vysílat prý také skvělé Heroes, o lidech obdařených zvláštními schopnostmi. Těžko říct, jestli se někdo odváží rozčeřit poklidné vody české televizní scény poněkud nekonvenčím Dexterem o vrahovi, který je zároveň detektivem. Větší diváckou jistotu by asi představoval komediální seriál ze stále oblíbeného lékařského prostředí Scrubs. Opomenout bychom neměli ani resty na poli animovaných seriálů. I ten největší optimista již začal pochybovat, že se někdy dočkáme české verze Futuramy od tvůrců Simpsonů a moc pravděpodobné není ani uvedení animovaného sitkomu Family Guy. Poněkud opomíjení jsou rovněž fanoušci kvalitních sci-fi, když pomineme Star Trek a Hvězdnou bránu, zatím neměli možnost vidět na českých televizích pořádný seriál z tohoto žánru a jistě by nepohrdli Firefly nebo Battlestar Galactica.
Rychlost šíření nových úspěšných seriálů je totožná s rychlostí internetového připojení seriálových fanoušků, české, resp. česky hovořící televizní kanály se tudíž budou muset snažit hledat a hlavně včas uvádět méně proklamované tituly, jakými byly v poslední době Chirurgové, Doktor House, nebo mnou neustále omílané Studio 60. Přejme jim, ať mají při výběru šťastnou ruku. Kvůli jim samotným a hlavně kvůli nám, seriálu-chtivým divákům.
Již několik týdnů byste mě každé úterý od deseti hodin večer mohli zastihnout před televizní obrazovkou, kterak hltám každé slovo každého z těch sympaťáků, jež mají podíl na vzniku zábavné šou pro každý páteční večer.
Matt Albie píše skeče, naučil se spoléhat hlavně sám na sebe, ale postupně zjišťuje, že mít parťáky je taky fajn.
Jordan McDeereová šéfuje celé televizní stanici NBS, převzala místo po „odejitém“ řediteli, který již nehodlal dále mlčet a právě nemlčení v některých momentech Jordan málem stojí místo.
Danny Tripp je producentem Studia 60, asi jediná postava, která po deseti epizodách neukázala žádnou ze svých stinných stránek, zatím stále jenom rozdává dobré rady na všechny strany, což je taky fajn.
Trojice Simon Stiles, Harriet Hayesová, Tom Jeter pak každý týden prezentuje to, co výše uvedeni stvořili a zafinancovali.
Studio 60 přináší fascinující pohled do zákulisí natáčení tzv. sketch comedy show (pro což pravděpodobně existuje český ekvivalent, ale nechci se pouštět na tenký led). Každá epizoda seriálu mapuje přípravu jedné epizody zmíněné fiktivní show a s tím související problémy, případně problémy vyvstanuvší teprve při živém (!) vysílání, v takových momentech se konverzační satira mění téměř v thriller (kupříkladu po zjištění, že právě odvysílaný skeč jeden člen z týmu scénáristů nejspíš od někoho okopíroval). Seriálu navzdory nepřetržité smršti vět neschází tempo, podpořené navíc famózními hereckými výkony, spoustou humoru a tu více, tu méně nápadnou kritikou masmédií.
Dalo by se říct, že jsem o podobném typu seriálu již dlouho snil a možná právě proto nebudou mé nadšení sdílet jiní diváci, kterým to přijde moc ukecané a vlastně pořád o tom samém. Jednotlivé charaktery ve skutečnosti procházejí zajímavým psychologickým vývojem, s každou další epizodou mi jsou sympatičtější a stále mám pocit, že moc dobře vím, proč se v daném okamžiku chovají tak, jak se chovají. Ač jinde Matthewa Perryho a Amandu Peet přijímám spíše vlažně, zde patří jejich postavy k mým nejoblíbenějším. Pravděpodobně půjde o zásluhu neskutečného scénáře Aarona Sorkina. Ani na okamžik nepřestává být vtipný, břitký, cynický, někdy i dojemný a hlavně vzbuzuje dojem, že moc dobře ví, o čem píše. Z jeho přístupu číší lehké pohrdání, zároveň však hluboký obdiv k práci těch, jenž nám přinášejí zábavu. Zde konkrétně těch posledních odvážných, přinášejících zábavu inteligentní a na úrovni.
Camea přijalo několik notoricky známých tváří, jmenujme alespoň pár z nich: Eli Wallachi (milá nostalgická pocta), John Goodman (typický nevadský soudce), Macy Gray, Sting, Jessica Simpson (hudební hosté Studia 60). Některé narážky si lépe vychutnají lidé znalejší americké televizní kultury, ale díky jejímu nepolevujícímu pronikání také do našich domácností, nejspíš nepochytíte jenom minimum z nich. Co bych ještě napsal k tomuto snadno přehlédnutelnému, leč těžko přeslechnutelnému dítku NBC? Snad jen, abyste se nenechali odradit tím přívalem slov a zkusili sem tam nějaké i pochytit (všechny při jejich kadenci snad ani nelze). Dozvíte se spoustu zajímavých informací o tom, jak to chodí v takové obyčejné americké televizi, zasmějete se a jako bonus spoluprožijete osobní dramatu neodolatelných hrdinů – mimo objektivy kamer vcelku obyčejných lidí. Možná, pokud budete chtít. Určitě, pokud budete naladěni na stejnou notu a svět médií vám není lhostejný.
Nejlepší epizody: The West Coast Delay (4), The Wrap Party (6)
Studio 60 *****
(Studio 60 on the Sunset Trip, USA 2006)
Herecké výkony: 90%
Scénář: 95%
Režie: 80%
Celkové hodnocení:90%
Žánr westernu je – možná kvůli „horkému“ prostředí, možná kvůli častému reprízování těchto filmů během letních měsíců – vnímán jako „letní“. Skutečně z něj mám takový pocit. Kdy jindy si tedy připomenout ty nejlepší westerny, než během parného léta? Pravda, to letošní má k parnosti daleko, inu, máte alespoň pádný důvod, proč usednout k televizi a na nějaké ty upocené kovboje s kolty zavěšenými proklatě nízko se podívat.
Film týdne (35)
Mladý americký manželský pár David (Dustin Hoffman) a Amy (Susan George) přijíždí na anglický venkov, kde chce manžel v klidu dopsat svou knihu. Člověk tápe, jak se dva natolik odlišní lidé mohli dát dohromady. David je distingovaný profesor matematiky s vyjasněnými životními prioritami, Amy je poněkud frivolní, lehkovážná a zákeřná potvora. Zdejší vesničané ji zahrnují lačnými pohledy, které jim bez ostychu oplácí. Podobné chování nemůžu zůstat dlouho bez odezvy. Mrtvá kočka pověšená ve skříni je jenom začátek psychického teroru diváka a psychického i fyzického teroru ústřední dvojice.
Vykreslení anglického venkova Samem Peckinpahem není moc líbivé – všude samí burani s vlažným vztahem k zákonu. Ještě hůř však dopadly ženy, resp. jediná žena, ale podobně Peckinpah přistupoval ke všem ženským hrdinkám. Manipulativní mrcha, která kolem sebe – mimo jiné ignorací vynálezu zvaného podprsenka – tak dlouho vytváří erotické dusno, až je, k vlastnímu překvapení, avšak bez přílišného odporu, znásilněna rovnou dvěmi muži. Z podobného macho přístupu by nejednu feministku mohla ranit mrtvice, ale nebylo by fér obviňovat režiséra ze samoúčelnosti a snahy vzbudit senzaci. Ač možná právě tak někteří pochopí brutální závěrečný masakr, ve skutečnosti hodně drsnou satiru společnosti ovládané násilím. Z původně nezainteresovaného, agresivitu jako akt barbarství popírajícího člověka, se David nakonec stává dalším zvířetem (anebo jenom přestal být slabochem a stal se skutečným mužem?). V závěrečné scéně odjíždí za stejným cílem jako duševně chorý vrah Harry Ware, jak ostatně lakonicky shrnuje dialog: -„Chci jet domů“ -„Já taky“.
Strašáci (spíš bych uvítal název jako „Zvířata“) nejsou tak působiví jako silně stylizovaný Mechanický pomeranč, ale jsou realističtější a tím i děsivější. Už dlouho se mnou žádný film takhle nezacloumal. Zásluhu na tom má hlavně posledních cca dvacet minut, ale teprve po zařazení těchto minut do kontextu celého filmu, sestávajícího převážně z minut poklidnějších, mi došlo, jak přelomové dílo Sam Peckinpah před více než třiceti lety stvořil. Strašáci se od jiných filmů obviňujících násilí liší právě svou agresivitou, svou drzostí a útočností. Nestačí jim v náznacích říct, že násilí je špatné a že mu nikdo nedokáže bez odezvy vzdorovat věčně, oni jej ukazují a to způsobem, který i dnes zacloumá kdejakým otrlejším divákem. Pro Peckinpaha tolik charakteristické zpomalené záběry nejenom vylepšují vizuální dojem, ale hlavně podtrhují bestiálnost každého násilného aktu. Při prostřelení žaludku brokovnicí mě ještě nikdy tak nemrazilo v zátylku.
Umístěním děje do Velké Británie se režisér vyhýbá jednostranné kritice americké společnosti. Úplně dostačujících je pár vět, naznačujících, že „tam“ je to ještě horší (pronesených však dlouho před vyhrocením situace do těch největších extrémů). Anglický venkov by navíc nemusel být anglickým venkovem, nositeli všeho zla by nemuseli být jenom tamější venkované, což vlastně ani nejsou (scénář do stejné míry relativizuje vinu Amy). Tady jde hlavně o varování před tím, kam až může násilí zajít, tzn. do bodu, kdy bude každý nějakým prohřeškem vinen. Cenou za snahu o „absolutní“ definici pojmu násilí a souvisejících složek, je jistá hyperbolizace některých situací, hraničící až s morbidním humorem. Svědčí o tom paradoxy jako že je celý závěrečný masakr rozpoután kvůli vrahovi.
Na konci budete pravděpodobně otřeseni stejně jako hrdinové. Není to příjemný pocit. Sám jsem nedokázal noc po zhlédnutí Strašáků usnout. Dílem otřesností z viděného, dílem intenzivním přemýšlením nad světem a tím, kam spěje.
Strašáci *****
(Straw Dogs, VB, USA 1971)
Herecké výkony: 85%
Scénář: 85%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 90%
O filmu 