Archiv Červenec, 2009

Nebeská brána *****

Posted: 31. 7. 2009 in klasika

Dobrý film se špatnou pověstí

Odvrácená stránka Nového Hollywoodu: režiséři utržení ze řetězu. Friedkin potrápil studio remakem Mzdy strachu, Coppola prožil soukromou Apokalypsu a Cimino odrovnal sebe i United Artists Nebeskou bránu (jedním kritikem ještě během produkce překřtěna na Apocalypse Next). Natočili špatné filmy? Ani náhodou, jenom pod vlivem svých mamutích eg přestali respektovat nepsaná pravidla hry a přispěli k uzavření dveří pro řadu dalších. Nebeská brána, 3,5 hodiny dlouhá exhibice talentu přímo od Boha, ze všech tří filmů nejjasněji ukazuje, kde se stala chyba.

Průser visel ve vzduchu od prvních natáčecích dní. Podle plánu mělo být tempo natáčení 2 stránky 113-ti stránkového scénáře za den. V reálu činila rychlost přibližně 5/8 stránky denně. Po dvanácti dnech měli filmaři skluz 10 dnů a 15 stránek (čili Tropická bouře tolik nepřehání). Rozpočet postupně narostl z původních deseti zhruba na 40 milionů dolarů. Zástupci studia si až do premiéry nervali chomáče zšedivělých vlasů, neboť věřili kouzlu promítnutých záběrů, jež jim připomněly Davida Leana ve vrcholné formě. Veškerý optimismus je opustil s prvním veřejným promítáním nesestříhané verze (Cimino mimochodem pořídil nějakých 220 hodin materiálu). Katastrofa. O pět měsíců později putuje do kin verze zkrácená na 149 minut. Pramalý rozdíl, Nebeská brána vydělala v době svého vzniku směšnou sumu 1,3 milionu dolarů.

Problém filmu je zřejmý od prvních minut, v zásadě obsahuje buďto záběry zbytečné, nebo zbytečně složité. Nelze jim ale upřít, že vypadají skvěle. Nahnědlé obrázky Vilmose Zsigmonda nepostrádají westernový šmrnc, ač film samotný je svým vyzněním spíše anti-westernový. Rozlehlá krajina, nádherná obloha, světlo a stín podle pohybu mraků, které vnímáte. Přitom žádný kýč, jenom boží trpělivost. Kvůli podobným záběrům je široké plátno široké. Příměr k Davidu Leanovi pasuje.

Otázka „kam se poděl děj?“ je na místě, ale její důležitost slábne po boku filmů takového Terrence Malicka (třeba názvem spřízněných Nebeských dnů), které v podstatě taky žádný nemají. Podobně jako Malick později v Novém světě, soustředí Cimino často pozornost na vyprázdněný prostor mezi příčinou a následkem, čemu odpovídá i zasazení příběhu mezi dvě války. Jelikož Amerika na druhou stranu dýchá válkou, i kdyby měla válčit sama se sebou, nemůže tento stav trvat dlouho. Úchvatné scény, kdy čekáte, co se přihodí, jsou úchvatné právě oním čekáním. Napětí je přítomné, ač neopodstatněné a tím intenzivnější. Smysl dává rovněž – nejspíše nezamýšlená – bezvýznamnost a psychologická plochost postav. Každý se snaží přežít s tím, co má a co umí. Copak tihle lidičkové mohou zvrátit běh dějin? Směrodatné není, co se přihodí jim, nýbrž celé zemi. Smutek nad zacházením s ní má delší trvání. Stejně nezáleží na tom, oč běží, ale jak to vypadá.

Sebezpytné postavení v rámci westernových filmů nevedlo k vyeliminování tradičních westernových prvků: železnice, půda, harmonika, winchester ’66, znásilnění, přistěhovalci místo Indiánů (kteří jsou připomenuti bojem nápadně připomínajícím Little Bighorn – historie se neustále opakuje). Rozšíření a modernizaci tématického okruhu dokazuje zejména aktivní úloha ženské hrdinky. Krom drsné mužské je přítomna také jemnější ženská linie vyprávění a obě dvě se několikrát brutálně protnou (znásilnění, první a druhé rozstřílení). Otevřenou nahotu (nejenom neamericky krásné Isabelle Huppert) lze zas v dobovém kontextu vnímat coby dozvuk sexuální revoluce. Nejkritičtější podtext filmu zajišťuje vysokoškolský prolog. V pesimistickém závěru si můžeme klást otázku nabízející se po celý film – kam tato „elita národa“ svůj národ za více než dvacet let přivedla?

Slovo „okázalá“ dost dobře nevystihuje monumentalitu výpravy. Vše působí věrohodně, artificiálnost starých studiových velkofilmů chybí; jako důkaz, že se od nich Cimino distancuje. Ulice měst jsou živé, stále jimi proudí davy komparsistů, kteří dělají spoustu hluku. Zjevně nebylo jenom dostatku peněz, ale také lidí. Ze změti bezejmenných postaviček vystupuje tvář pána, který vypadá jako Rasputin a paní připomínající ženu z Ejzenštejnova Křižníku Potěmkina. Vous Krise Kristoffersona potom asociuje generála Custera (opět ten Little Bighorn), což je vzhledem k nicotným možnostem projevit herecký talent asi to nejlepší, co mu můžu přičíst. Ale o individuální osudy v tomto nadosobním příběhu skutečně nejde.

Ať bylo natáčení napjaté sebevíc, zúčastnění občas budí dojem, že si jej celkem spontánně užívali (dlouhá taneční sekvence). Pro diváka je to mnohem obtížnější, protože Nebeská brána nijak přátelskou podívanou není, sám jsem si začal mít rád (ano, jde to) teprve díky Stockholmskému syndromu. Po tři a půl hodinovém zajetí začnete vidět v příznivějším světle kdejaký film, tento navíc patří k tomu vizuálně nejúžasnějšímu, co kdy Hollywood světu dal. Chci věřit, že příští setkání bude již přátelské a mé nadšení okamžité.

Nebeská brána (Heaven’s Gate, USA 1980)
délka 219 minut

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (74%), IMDb (6.4), RT (48%)

Advertisements

Jezinky a bezinky *****

Posted: 21. 7. 2009 in klasika, recenze

Čelit smrti smíchem

Byl jednou jeden rozkošný domeček, hnedle vedle hřbitova, a v něm dvě hodné tetičky a jejich synovec, toho času Theodor Roosevelt. V ten den, na Halloween to bylo, se jejich druhý synovec s image věčného starého mládence zrovna čerstvě zasnoubil a synovec třetí, vzhledem nezdařená kopie Borise Karloffa, chováním něco mnohem horšího, zatoužil po domově. A neměl zábrany vzít s sebou strůjce svého ksichtu. Jediné, co by mohlo tuto rodinnou sešlost narušit, by byl nález nějakého umrlce. Ale ti jsou přeci všichni hluboko pod zemí… ač… možná… ne úplně všichni a ne až tak hluboko.

Vypadáte jako někdo, koho bych mohl potkat v džungli.

Chtěl bych tu hru o rodince, která bere vytahování kostlivců ze skříně trochu doslovněji, vidět na divadle. Abych si mohl potvrdit, že filmovou verzi Franka Capry nemůže nic překonat. Jakákoliv kombinace thrilleru, z něhož tuhne krev v žilách a ztřeštěné komedie pro mne představuje „must see“ pamlsek, ale tohle, to byla učiněná žranice. Jejím konzumentem chci být znovu a znovu a znovu, dokud mi ty mistrovské hlášky nezabarví krev do srandovna. Jako milovník všeobecně nemilovaných žebříčků neotálím s vyklizením první příčky v komediální TOP 10.

– Jak se jmenujete?
– Mortimer Brewster, obvykle. Ale dnes nejsem ve své kůži.

Cary Grant si natáčení s Caprou moc neužíval, necítil se být vhodnou volbou pro roli Mortimera, svůj honorář věnoval na dobročinné účely a v souvislosti s odkládanou premiérou filmu (z 1941 na 1944) dokonce vyjádřil přání, aby ten prokletý film někdo někde zašantročil a tím jej navěky skryl před bělmy diváků. Bohudík se nestalo a Grant se vážně nemá zač stydět, jeho vyjevené reakce na průběžně navyšovaný počet nebožtíků jsou jedinečné. Přehrává, ano, ale v intencích bláznivé komedie. Bláznivé pojetím i postavami. Ostatně, všichni jsme blázni, kterážto stará známá pravda film uzavírá. Představiteli Jonathana dávají scénáristé jeho podobnost s jistým slavným hororovým hercem (který navíc ztvárnil stejnou roli na divadle) pěkně sežrat, což jeho tváři nijak neubírá na děsivosti. Kumpán, plastický chirurg bez licence a dobré pověsti, byl pro Petera Lorreho příležitostí předvést svůj komediální talent. Ale nedobrý pocit z toho človíčka přetrvává. Měl „to“ prostě natrvalo vepsané do tváře. Obsazení by nebylo kompletní bez těch dvou postarších dam, které si čas mezi tlacháním nad kávou a cíděním starého porcelánu krátí mordy. Nenucenost, s jakou o této kratochvílí rozprávějí, z nich činí hvězdy večera, kdykoliv Grant kamsi odběhne.

V naší rodině je šílenství dědičné. Prakticky běžné.

Na film od člověka, který posléze (a po sérii válečných dokumentů) natočil něco pojmenovaného Život je krásný (1946), skrývají Jezinky a bezinky pod nevinnou slupkou atypicky morbidní jádro. Počet mrtvých převyšuje dvacítku (ať budeme, či nebudeme počítat toho postřeleného se zápalem plic), zdaleka ne všichni viníci jsou potrestáni a mráz běhající po zádech během několika scén dává zapomenout, že sledujeme komedii. Ani vtipy reprezentující ten nejčernější humor na druhou stranu nepohrdají dobrým vkusem a určitě pobaví i vaše rodiče (tetičkám raději nepouštět). Sotva je po pár úvodních minutách dožene – a nám umožní zorientovat se, kdo je kdo –, udržuje Capra se svými poblázněnými postavami tempo. A rozhodně se nespokojil s jedním dobrým umístěním kamery. Tu udržuje v pohybu a diváky zas v napětí nad tím, co se stane v příští minutě. Vzhledem k minimu prostředí (jeden a půl interiéru + hřbitov) a maximu slovního humoru Jezinky neskutečně frčí. Nejednou mi vinou smíchu nad vtipem předchozím unikl vtip stávající a jen tak tak jsem stihl ten nastávající.

Víte, pane Brewstere, momentálně je nedostatek Napoleonů.

Nenapadá mne absolutně nic, co by stálo za vytknutí, pouze mi většina současných komedií naráz připadá mnohem hloupější, pomalejší a strašlivě astenická, pokud jde o vtipy. Není to film, který by zastavil globální oteplování a pomohl vám překonat krizi identity, ale jestli se chcete pobavit jako králové, jako císařové, jako pánové celého světa, nečekejte. Jenom drobné varování: existuje vysoká pravděpodobnost, že pak už nebudete chtít vidět nic jiného.

Jezinky a bezinky (Arsenic and Old Lace, USA 1944)
délka 118 minut

95%

jak hodnotí jinde: ČSFD (86%), IMDb (8.1), RT (90%)

Bourne Trilogy

Posted: 20. 7. 2009 in DVD

První díl bourneovské trilogie jsem svého času zavrhnul jako nudnou pitomost, dvojku jsem prvně viděl během cesty vlakem z Ostravy do Prahy, v kterýchžto podmínkách se v mé paměti následně usadil jenom výtečná automobilová honičky a třetí díl mi vzhledem k obrovskému nadšení, jež jej provázelo, přišel velice nadhodnocený. Teprve nyní, po dlouhém odkládání, jsem si konečně vyhradil tři volná odpoledne na důkladné zhlédnutí všech tří filmů na DVD. Přišel čas přehodnotit svá stanoviska.

Následující texty počítají se znalostí filmů a obsahují řadu spoilerů!

Agent bez minulosti ***

Seznámení s aktéry, o něj běží v pozvolnějším prologu trilogie zejména. Na začátku potkáváme vyjukaného mladíka, který nás v závěru opouští jako elitní tajný agent s vražednými „skills“.

Povětšinou zamlklý Matt Damon zvládl tuto proměnu přesvědčivě. Psychologické věrohodnosti jeho postavy s bezpočtem falešných identit (Jason Bourne je jméno v prvním pasu, na který narazí) pomáhá milostná linie s Frankou Potente, dle mého mínění linie hlavní.

Oběma je společná nezakotvenost – buď nedokáží nebo nemohou pobýt na jednom místě delší dobu. Jsou to však protiklady, které je skutečně spojují. Dvojí přístup k řešení téhož problému obohacuje jednoho i druhého. Tyto scény – diplomacie v hotelové recepci x hrubá síla při otevírání dveří – patří k těm nejvtipnějším, resp. k těm jediným vtipným v celém filmu.

Brnkání na romantickou a rodinnou notu odpovídá lehce klišovitá úloha malého dítěte coby brzdy Bourneova zabijáckého počínání i silně klišovitý závěr, připomínající slzopudné finále laciné romance ještě více ve verzi, která nakonec nebyla použita (k vidění na DVD).

Otázka, jak může člověk bez paměti začít milostný vztah, jak může člověk bez paměti vůbec něco začít, se prolíná celým filmem a autorům se při hledání odpovědí nejen daří vyhýbat plytkosti, ale zaplňování prázdných míst Bourneovy paměti současně zvládají propojovat s klasickou thrillerovou zápletkou.

Díky šikovnému řazení scén jsme stále o krok před Bournem a zatímco on jen tuší, mi již víme. Víme především, jaké mu hrozí nebezpečí, čímž sílí napínavost. Akčními scénami není plýtváno, ovšem neakční mi Agent bez minulosti díky jejich rozmístění po celé délce filmu nepřišel.

Právě akční scény bohužel také poukazují na nezkušenost režiséra s jejich natáčením. Nedůslednost ani rychlý střih ještě nevadí tolik jako několikerá inspirace nikoliv realitou, nýbrž hloupějšími akčními filmy („mrtvý“ padouch vstávající ze země, skok ze schodiště).

Realismus si přitom nárokuje být doménou bourneovské série, k niž Agent bez minulosti navzdory snaze o pevně uzavřený konec (mnoho informací zůstává nezodpovězených: pozadí projektu Treadstone, původ čipu s číslem účtu) patří. Jenom ve společnosti Greengrassových počinů působí jako bratranec, kterému to zapaluje trochu pomaleji.

Bournův mýtus ****

Na dlouhé proslovy nebyl čas ani v Agentovi bez minulosti, Mýtus v tomto zachází ještě dál. Strohé věty, umění zkratky, schopnost vměstnat co nejvíce informací do jediné scény. Paul Greengrass tohle zvládá jedna báseň. Pár stručnými záběry nám dává vědět, kde jsme a o co běží. Jason Bourne běží o život.

Snaží se uniknout nepříjemné minulosti, kterou nám v úvodu filmu připomíná Mariino listování novinovými výstřižky a útržkovitými poznámkami. Sotva je tato nejvýraznější ženská postava celé trilogie odklizena ze scény (ironicky krátce poté, co naznačí, že existuje i jiná, méně divočejší cesta, jak žít) a Jason na příznačně malém ohníčku spálí vzpomínky na pár uplynulých měsíců, Greengrass přeřazuje na vyšší rychlost.

Není pochyb, kdo má tentokrát navrch, zarputilého zabijáka žene osobní msta. A opět zde máme vnitřní rozpor – Jason ví, že byl vrah, ale od té doby se mnoho věcí změnilo, jeho myšlení zejména. Jak potlačit zabijáka v sobě?

Kromě Jasona přechází do druhého dílu také Nicky a právě ona plní onen iniciační význam. Kdo jiný by měl hlavního hrdinu zasvětit do příčin dění, když nikoho jiného nezná? Do popředí se dostává také Abbott, šéf projektu Treadstone, který, zdá se, definitivně neskončí, dokud bude Jason živ.

Díky tomu před námi vyvstává těžko napadnutelný koncept, jenž lze využít pro nekonečné množství pokračování. Objeví se osoba znalá Treadstonu (z těch nám známých zbývá Nicky) a nedokonale odstraněné stopy nějaké předchozí mise. Jejich odstraňování vrátí Jasona do hry.

Hlavním lákadlem druhého a třetího dílu jsou bezesporu grandiózně vygradované akční scény. Radost sledovat plynulý přechod o nedění k dění zběsilému a lidským okem v plné parádě sotva zaznamenatelnému. Rychlost akce, zde zejména bitky muže proti muži a závěrečné automobilové honičky, nemá obdoby.

Greengrass šetří videoklipovými střihy, některé záběry jsou naopak nezvykle dlouhé díky tomu násobí autenticitu. Z ní série těží nemálo a krom jízdy notně pochroumaným taxíkem jsem si jedinkrát neřekl, že by se něco takového nemohlo v reálu stát. Napomáhá tomu Bourneova „jakože“ improvizace (toustovač, alkohol) i věrohodnost prostředí (Němci mluví německy, Rusové rusky).

Bournův mýtus má stejně jako Agent bez minulosti uzavřený konec a pravděpodobnost pokračování se v závěru, kdy hrdina dokonce zví své skutečné jméno, zdá být velice nízká (v ultimátu je toto vyřešeno přímo šalamounsky).

Jakkoli říká vše podstatné, neříká toho dost, moderní dynamický thriller s inteligentním hrdinou, konspirační zápletkou a párem extrémně adrenalinových scén zůstává perlou svého žánru, nikoliv dílem kinematograficky významným, jak to o mnoho let dříve dokázal například William Friedkin s Francouzskou spojkou. A o pár let později Paul Greengrass s Bourneovým ultimátem.

Bourneovo ultimátum *****

Zatím závěrečný díl (zatím) trilogie je utahováním šroubů. Zvíme chybějící střípky informací, dochází k zacelení (nerušivé) díry z Bourneova mýtu a hlavně společně s Jasonem objevíme ztracenou identitu.

Film předpokládá dobrou znalost předchozích dvou dílů, neboť ta usnadňuje bezproblémovou orientaci v poněkud komplikovanějším příběhu. Stejně jako si Bourne v jistých situacích vybavuje útržkovité vzpomínky na minulost, nelze díky jasným odkazům nevzpomenout na dříve viděné filmové okamžiky: povídání na benzinové pumpě, vlakové nádraží Gare du Nord, vyjevený výraz Nicky poté, co Bourne zpacifikuje soupeře, barvení vlasů, zakončení automobilové honičky s policejním autem namísto taxíku atd.

Jsme tedy s Bournem na stejné lodi, akorát se kvantum našich vzpomínek omezuje na znalosti pochycené v rámci diegeze. Struktura vyprávění, kdy se děj neustále žene vpřed a dochází k opakování známých motivů, připomíná spirálu. Poslední scéna, upomínající k úplnému začátku (voda) ovšem asociuje spíše uzavřený kruh.

Inovační pojetí akce tkví v pohybu, zejména pak v pohybu prostorem. Z velké dálky, sofistikovanými metodami a proto neustále pronásledovaný Bourne je v pohybu prakticky nonstop. A s ním také celý film, který není – což jsem si uvědomil teprve při druhém sledování – sérií několika špičkových akčních scénách, nýbrž nepřetržitou, nikdy nepolevující akcí.

Dokonce i dialogové scény vyvolávají dojem pohybu – někde mimo záběr. Zastavit se znamená dát všanc svůj život. Díky nepřetržitě strhujícímu tempu trvalo Ultimátum v mém případě slabých šedesát minut psychického času.

Pohyb prostorem a prostor samotný si krom nadhledů a podhledů uvědomíte i díky tomu, že postavy často neběží z levé strany doprava nebo naopak, ale přímo proti kameře či pryč od ní. Nejvíce o promyšlené práci v rozmanitém terénu prozrazuje honička v Tangieru, kdy dochází k neustálým přechodům mezi spodní a horní úrovní a jejich prolnutí nastává po Bourneově troufalém skoku ze střechy rovnou do otevřeného okna, přičemž kamera skáče s ním! My také.

U Bourneova ultimáta si víc než u předchozích dílů uvědomíte relativitu úhlavního nepřítele. CIA Bournea pronásleduje, protože z něj má oprávněné obavy – sám se nechal vytrénovat ve stroj na zabíjení. Bezpečnost národa má přednost před životem jednotlivce. Počínání pronásledovatelů znepokojuje hlavně ignorací příčin a bezohlednou likvidací následků.

Jediný, kdo nakonec dokáže proniknout k jádru problému a snad jej (v sobě samém) i vyřešit, je Bourne. Nové objevení vlastní identity vede k jejímu kritickému přehodnocení.

Opět potěšil důraz kladený na autenticitu. Hrdinovo vzpamatování po ohlušující explozi NENÍ okamžité, bitka dvou speciálně vycvičených borců tělo na tělo JE syrová. Bourne navíc jakoby v tušení blížícího se cíle preferoval rychlost před opatrností, kvůli čemuž dělá více chyb (nedokáže zachránit Danielsův život, Vosenovi prozradí svou pozici a následně je málem dopaden).

Jestli chcete vidět akční film, který je opravdu akční a zároveň ne hloupý, Bourneovo ultimátum, film o pohybu, vás nemůže zklamat.

DVD bonusy: všechny tři film doplňují poutavé komentáře režisérů, vystřižené scény (občas jsou zajímavé, ale nejspíš by filmy zbytečně brzdily) a krátké dokumenty o natáčení, často konkrétních scén (informačně výživnější v případě druhého a třetího dílu).

Vary v blogu

Posted: 12. 7. 2009 in aktualitka, událost

Filmový festival virtuálně

Jako náhražku za letošní absenci na MFF Karlovy Vary jsem zvolil pilné čtení některých blogů. Souhrnně z nich mám dojem, že akce s podobnou koncentrací všelijakých kratochvílí nepřidávají zúčastněným – až na výjimky – na chuti, trávit čas sdělováním svých dojmů absentujícím.

Zářným příkladem výše zmíněného jevu budiž slibně rozjetý blog Ondřeje Vosmíka, kterého první den festivalu nejspíše zmohl příliš, aby ve svém psaní mohl pokračoval. Větší rezistenci vůči svodům festivalu k pracovní nečinnosti prokázal během svého pětidenního pobytu František Fuka.

Jeho mile neodborné recenze na několik festivalových titulů byly prokládány postřehy Františkovy přítelkyně Jitushky, jejíž „jiný pohled“ na film a dění okolo něj vnímám jako nejpříjemnější karlovarskoblogerské zpestření.

Fuka byl s Tomášem Baldýnským rovněž aktérem pořadu Odvarné palce, kde pánové komentovali viděné filmy a ve vtipně volených prostředích (o Bronsonovi zpoza mříží) dali „pamětníkům“ vzpomenout na zlaté časy Odvážných palců Radia 1.

Nejhutnější, nejkritičtější a nejvíc do hloubky jdoucí bylo dle očekávání blogování Kamila Fily (a dle očekávání také vzedmulo velkou polemickou vlnu). Své analytické recenze doplnil trefnými postřehy „ze zákulisí“. Ze všech sledovaných blogů mi proto právě ten jeho přinesl nejucelenější přehled o festivalovém dění.

Kvalitou a poučeností svých textů za Filou nijak nezaostává Alena Prokopová, která navíc, pokud se nepletu, nepsala na něčí žádost, nýbrž (stejně jako Vosmík) na vlastní popud.

Příspěvky základní čtveřice svých oblíbených autorů jsem doplňoval nepravidelným čtením blogu Ireny Hejdové a sledováním neformálních (a povětšinou nefilmových) rozhovorů Reflexu.

Jak možno soudit jenom z tohoto zlomku, cest, jak zvědět, co hýbe nejsledovanějším českým městem uplynulého týdne, nebylo málo. Nutno ovšem přiznat, že jsem drze očekával texty pravidelné a delší. K dojmu „bytí“ na místě dosti scházelo. Inu, příští rok si tuhle nevděčnou roli plánuji vyzkoušet na vlastní prsty, skrze něž poté na práci profesionálů již nejspíše pohlížet nebudu.

Ve vzduchu něco visí. Blíží se soumrak DVD. Nanejvýš za dva roky podle mého mínění BR disky odsunou DVD na vedlejší kolej. Také z toho důvodu v současnosti provádím jakousi „finalizaci“ své DVD-téky – doplňuji klasiku a s novými tituly čekám na BR (21. července ve Státech např. vychází DC Watchmenů). Objevování, čím vším mám zaplněné stojany, mne přivedl na myšlenku udělat si přehled v bonusových materiálech, přesněji: vybrat ty nejlepší.

Ben Hur (4 DVD)
Ben-Hur: A Tale of the Christ (1925) – málokdy představuje bonus celovečerní film a ještě řidší jsou případy, kdy je onen film stejně kvalitní jako tento pozapomenutý němý klenot. 140 minut beze slov mne dokonce bavilo více než samotný čtyřhodinový Ben Hur.

Blade Runner (2 DVD)
Dangerous Days: Making Blade Runner (2007) – na vypočítání všech existujících verzí Scottova noirového sci-fi byste potřebovali prsty jedné ruky. Zdejší končiny sice obešla pětidisková verze, ale dvoudiskový Final Cut taky není k zahození, zvlášť, když na něm nechybí takřka čtyři hodiny dlouhý (210 minut!) dokument o komplikovaném vzniku filmu. Maso.

Bohémové (2 DVD)
No Day But Today: The Story of ‚Rent‘ (2006) – collector’s edition Bohémů u nás budete hledat marně, ale jestli se pokládáte za fanoušky tohoto muzikálu, určitě vám nebude líto připlatit si za tuto verzi nějaké to Euro (je k dostání třeba v Německu). Skoro dvouhodinový dokument o vzniku projektu jménem „Bohémové“ za to stojí.

Cesta do fantazie
Making of – od japonského anime nelze čekat všední pohled do zákulisí, v tomto budete mimo jiné svědky toho, jaké dobroty Hayao Miyazaki vaří členům svého štábu. Ale těch informací (i užitečných) je v těch 45-ti minutách podstatně víc a ocení je nejenom začínající animátoři.

Jackie Brown (2 DVD)
Jackie Brown: How It Went Down (2002) Rozhovor s Quentinem Tarantinem – Quentina Tarantina s vystupováním nevyzpytatelného maniaka a erudicí vysokoškolského profesora filmových studií je pokaždé radost poslouchat, když zde navíc chrlí informace týkající se filmu, který od něj mám nejradši, není co řešit.

Kmotr (5 DVD)
The Godfather Family: A Look Inside (1991) – o hodně dobrých filmech zřídkakdy vznikne mizerný dokument, právě naopak. 73 minut moc není, ale těch informací moc je.

Matrix (10 DVD)
Matrix: Nová návštěva (2001) – krom tří filmů (+ Animatrix) přetékají DVD bonusovými materiály různé úrovně i délky, tento dokument je z nich asi nejvydatnější.

Monty Python a Svatý grál (2 DVD)
Co jenom vybrat? Ptákovinu jako titulky k Shakespearovu Jindřichovi IV.? Nebo Svatý grál s postavičkami z LEGA? Či snad návod na výrobu koňských kopýtek z kokosových ořechů? Na tomto neskutečně zábavném DVD buď shledáte zábavným každičký drobek, nebo budete jenom nechápavě hledět, čemu se někteří lidé dokáží smát.

Monty Pythonův smysl života (2 DVD)
The Meaning of Making ‚The Meaning of Life‘ (2003) – ze záplavy bonusů stejně vtipných a skoro stejně hojných jako v předchozím případě mne nejvíce pobavila hodina mluvení všech žijících ex-pythonů. Mluvení vtipného a ujetého stejně jako jejich skeče.

Příběh z Filadelfie (2 DVD)
Katharine Hepburn: All About Me (1993) – Katharine Hepburn byla neobyčejnou ženou a tohle je její neobyčejný (auto)portrét. Asi nejlepší (a dozajista nejotevřenější) počin svého druhu.

Ratatouille
Vaši kamarádi hlodavci (2007) – všechny krátkometrážní filmy od Pixaru jsou excelentní. Jenom některé víc. A tenhle snad úplně nejvíc. Kouzelné a poučné.

Smrtelné zlo 2
The Making of ‚Evil Dead II‘ or The Gore the Merrier (2000) – zatímco film stojí někde na pomezí hororu a komedie, dokument zachycující náladu během natáčení je jednoznačnou komedií. Když lidi jejich práce baví, vypadá to asi nějak takhle.

Terminátor 2 (2 DVD)
Než se pustíte do natáčení svého prvního velkorozpočtového sci-fi, zhlédněte a přečtěte všechny materiály na bonusovém disku. Ke konci vám sice bude pukat přecpaná hlava, ale zároveň budete mít pocit, že víte vše potřebné.

THX 1138 (2 DVD)
A Legacy of Filmmakers: The Early Years of American Zoetrope (2004) – zajímá vás, jak začínali Francis Ford Coppola, George Lucas a další současné režisérské hvězdy? Začátky společnosti American Zoetrope jsou pro americkou kinematografii důležité a pro vážnějšího zájemce o film poutavé.

Ukradené Vánoce
Vincent (1982) + Frankenweenie (1984) – každý ví, že Nightmare Before Christmas nenatočil Tim Burton, měla by nám kvůli tomu snad vadit přítomnost dvou Burtonových raných kraťasů? Zvlášť když jsou stejně roztomile morbidní jako jeho pozdější celovečerní filmy? Škoda, že chybí české titulky.

Vall-I (2 DVD)
Příběh Pixaru (2007) – vizuálně pěkně zpracovaná historie nejlepšího mainstreamového animátorského studia dneška. Uvědomil jsem si během ní, že pixarovské filmy jsou stále lepší a lepší a proto můj mozek jaksi neodkáže pochopit, kam dál ještě chtějí v kvalitě zajít. Nechám se překvapit, Vzhůru do oblak se každopádně budeme moci vydat až 20.8.

další kandidáti, s nimiž jsem zatím nenavázal oční kontakt: The Curious Birth of Benjamin Button (2009), The Beast Within: The Making of ‚Alien‘ (2003), Empire of Dreams: The Story of the ‚Star Wars‘ Trilogy (2004)

twitter

Posted: 2. 7. 2009 in aktualitka

Začínám psát na twitter (na blog psát nepřestávám).