Kick-Ass (2010)

Všelijaké poznámky k nejlepšímu filmu za dlouhou (a na dlouhou) dobu

Přečíst komiks mi trvalo déle než jeden večer jenom proto, že jsem něco tak zábavného nechtěl „vyplývat“ naráz. Kéž by totéž šlo u filmu – vychutnávat si jej po částech.

Scénář vznikal paralelně s komiksem, srovnání obou děl proto není zcela na místě, ale těžko se mu vyhnout. Ve filmu drží jednotlivé dějové linie lépe pohromadě, chování postav je trochu odlišné, některá překvapení přibyla, jiná odpadla. Oproti komiksu pochopitelně ubylo ultra-brutálního násilí a vyústění je uspokojivější, jak se na mainstreamový film sluší. Stále si však Vaughn za vlastní prachy dovolil mnohonásobně víc, než by bylo kterékoli velké studio ochotno akceptovat. Třeba v násilí páchaném na malých dětech a malými dětmi nemá Kick-Ass konkurenci.

Film se množstvím vizuálních lákadel snaží vyrovnat komiksu. Namísto hlášek odkazuje k jiným komiksům (resp. komiksovým filmům) pojetím některých scén. Popkulturními odkazy byl komiks napěchovaný víc, film se na druhou stranu nesnaží být vtipný za všech okolností a sem tam účinně zahraje i na tragickou notu. Komiksová stylizace není tak nápadná jako třeba u Sin City nebo Speed Racera a možná i díky tomu bezproblémově fungují ostré přechody mezi parodií superhrdinských filmů a „teďjdeoživot“ násilím.

V podstatě je Kick-Ass filmem realistickým, postavy se chovají jakž takž věrohodně a rány vážně bolí. Z člověčí fascinace násilím jsou těženy vtipy, ale ve stejný okamžik z ní tuhne krev. Přinejmenším hláškou adresovanou přímo do voyerské kamery, do řad diváků ve filmu i v kině, vás Kick-Ass přiměje sáhnout do svědomí. Přiznejme si to, i v reálu by se většina z nás jenom dívala. Jiná scéna zas pěkně ilustruje postupné vytlačování ostatních médií, včetně televize, internetem. Také jeho opakovaným zapojením do hry je film žhavě aktuální.

Počeštění jmen postav je pochopitelné už kvůli skloňování, ale taková Zabijačka prostě nemá stejnou údernost jako Hit-Girl.

Obsazení úžasné. Herci bezchybně zapadají do svých rolí. Nicolas Cage po řadě různě velkých průserů přijal roli, ve které je vtipný i chtěně a nejen svým účesem (Špatného poldu jsem zatím neviděl). Christopher Mintz – Plasse jako typický reprezentant zlaté mládeže si každým výrazem říká o přesdržku, ale zároveň budí lehké obavy, čeho všeho je schopen. Mark Strong – ryzí padouch. A Chloe Moretz vraždí a kleje s takovou nenuceností, až si říkáte, z jaké ve skutečnosti pochází rodiny.

Dodávat, že Kick-Ass obsahuje nejefektnější akční scény 21. století snad ani netřeba. Stejně kulervoucí je soundtrack.

Vážně mne nenapadá, co by mohlo zabránit tomu, aby se z Kick-Ass stal minimálně pro určitou skupinu diváků kultovní film. Je v něm všechno, s čím se takový obyčejný geek potýká a co ho baví. Nedosažitelné holky, komiksy, přehnané násilí, k citaci vybízející hlášky, YouTube, akce, humor. Plus celá řada scén, které byste si ve smyčce nejradši pouštěli do konce života.

N e s k u t e č n á zábava! Sice žádná velká hloubka (na rozdíl od Watchmenů), ale jestli tohle někomu vadí, potřeboval by nakopat prdel.

Piráti na vlnách *****

Když hudba spojuje

Šedesátá léta britským posluchačům pop-music nepřála. BBC pouštěla do éteru pouhé dvě hodiny těch nejžádanějších hitů denně. Spása měla podobu rádia Coraline, které brázdilo Severní moře v letech 1964 až 1968. Programová náplň? Rock and roll a další „zakázané“ žánry od rána do večera a ještě déle. Richard Curtis tohle rádio zažil jako malý kluk (ročník ‘56) a zapůsobilo na něj tolik, že po padesáti letech, již jako respektovaný scénárista (Mr. Bean, Černá zmije, Čtyři svatby a jeden pohřeb) i solidní režisér (Láska nebeská), osvěžil svou paměť a natočil nejpohodovější komedii od… od Lásky nebeské!

Loď byla přejmenována na prozaičtější Radio Rock a počínání členů její posádky sledujeme rovný rok počínaje rokem 1966, kdy na palubu zavítá Carl (Tom Sturridge), kmotřenec kapitána lodi a šéfa rádia Quentina (Bill Nighy). Nejtvrdší oříšek představuje film-sjednocující zápletka, kterou se mi přes veškeré úsilí najít nepodařilo. Stejně jako v Lásce nebeské před námi defiluje nestřídmé množství výrazných postav a neboť Curtis je dobrák od kosti, všem poskytuje speciální prostor, aby zazářili. (Komu přijde film moc dlouhý, nechť zví, že původní sestřih byl stejně jako u Lásky nebeské mnohem delší – vypadla například nepochybně vtipná scéna falešného rozhovoru s Beatles.)

Hlavní hrdina tím pádem chybí, což není dobré, na druhou stranu je to lepší, než kdyby jím byl nevýrazný Carl, jenž, jaké to klišé, nikdy nepoznal svého otce. Individuální příběhy jednotlivých DJů by nás asi měly nejenom rozesmávat, ale také dojímat. Vysoká koncentrace komiků (Nick Frost ze Spaced, Rhys Darby z Flight of the Conchords, Chris O’Dowd z Ajťáků) a excentriků (Bill Nighy, Philip Seymour Hoffman, Rhys Ifans) to znesnadňuje a závěrečná emocionální katarze zdaleka nedosahuje výšin Lásky nebeské, kterou bylo snazší brát vážně.

Do jednoho jsou to ovšem sympaťáci a po dvou hodinách strávených s nimi, navíc v poměrně stísněném prostoru (krom prostřihů na posluchače zavítá kamera na břeh jedinkrát), je budete opouštět stejně neochotně jako partu dobrých kámošů. Uvedené, povětšinou britské herce dále doplnili například Kenneth Branagh, jehož politické hajzlovství je zničující, od zarostlé hlavy po holé paty stoprocentně hipísácký Ralph Brown z kultovní anglické chlastačky Withnail And I nebo Katherine Parkinson, vedle Chrise O’Dowda druhá hvězda Ajťáků, kterážto skutečnost jenom navyšuje povědomost obsazených tváří a příjemný „parťácký“ dojem.

Co by u jiného režiséra mohlo být výhodou, musí být v Curtisově případě klasifikováno jako problém – do všeho jde po hlavě. Když westernovou vsuvku, tak ve vší parádě (s hudbou od Morriconeho a „leoneovskými“ prostřihy na nervózní tváře soupeřů), když ženy, pak plnou kocábku žen, když sebekratší a pro děj nijak podstatnou akci, potom náležitě okázalou (SPOILER: katastrofický závěr je stejně okázalý jako Titanic s Dokonalou bouří dohromady). Důsledek? Přesycenost. Moc žánrů, moc postav, moc atraktivních scén, které, stejně jako všechny posluchače Radia Rock, spojuje jediné, hudba. HUDBA!

Film je podle vybraných songů do určité míry vymodelován – jejich text odpovídá probíhající situaci/duševnímu rozpoložení hrdiny. Nemusíte být hudební znalci, abyste si je – a s nimi všechnu tu šedesátkovou pohodičku – vychutnali, stačí se tomu poddat. Na konci jsem uvěřil, že nebylo (a těžko bude) lepší doby než 60. léta minulého století. Dokud někdo nevynalezne stroj času, asi nenajdete náhražku s potenciálem padnout do noty prakticky komukoli. Ale asi ne každému.

Nedovedu například odhadnout, jak film přijme ženská část publika, neboť pro tradičně chápanou lásku na této lodi plné chlapů není prostor. I když okolnosti chvíli naznačují opak, sex je přednější než romantika. Jediný vážnější vztah vyklíčí ze snahy přijít o panictví. K rokenrollu a drogám tohle holt neodmyslitelně patří. Piráti na vlnách by mohli být pro milovníky dobré hudby a atmosféry 60. let tímž, čím byla Láska nebeská pro všechny šťastně i nešťastně zamilované. Moc nad nimi nepřemýšlejte, užijte si je!

Piráti na vlnách (The Boat That Rocked, VB/Německo 2009)
délka 129 minut

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (84%), IMDb (7.6), RT (55%)

Wrestler

Iluze vítězství

Film, ze kterého na vás dýchne Nový Hollywood. Aronofsky se nevrací jenom před svou syntetickou Fontánu, ale mnohem dál, do sedmdesátých let minulého století, kdy „mainstreamový“ nutně neznačil „bez uměleckých ambicí“.

Wrestler má díky mimofilmovým skutečnostem (velký Rourkeův comeback) šanci oslovit širokou vrstvu diváků a současně nezůstává nic dlužen těm, kteří nechtějí jenom konzumovat, ale také si vychutnávat. Namísto vesměs preferovaných kuřecích nudliček pořádná flákota masa.

Smutný pád a pád (vzestup chybí) celoživotního bojovníka je zaznamenán s téměř dokumentaristickou autenticitou. Aronofsky nechává scény pěkně „doznít“. Často se mlčí. Slova byla vyplýtvána a prostor je vyhrazen naši empatii.

Kameramanka Maryse Alberti má na svém kontě mnoho dokumentů, což nejviditelněji prozrazuje „pronásledování“ postav, jež na kameru na rozdíl od běžných hraných filmů nečekají. Tento styl snímání asociuje také vstup wrestlerů do „bojiště“. Ironie obsažena v neustále připomínané různorodosti životních bojů (nelze rozlišit ty méně a více významné) doprovází Randyho nástup k novému džobu. Před zaujmutím pozice v supermarketovém oddělení lahůdek slyšíme povyk nepřítomných fanoušků. Začíná nové kolo.

Filmu s přehledem dominuje fenomenální Mickey Rourke. Odhaluje své tělo i nitro, nic neskrývá, vše dává všanc. Randy působí jako tank, kamkoli se hne, napáchá škodu. Pohyb zpět vyloučen, učiněné odčinit nelze. Stejně mu přejete úspěch, úspěch méně vylhaný než vítězství ve wrestlingu.

Ač by se něco takového nabízelo, do onoho všudypřítomného sportu film netepe a k jeho aktérům přistupuje smířlivě. Výměna tradičního boxu (Zuřící býk, Rocky, Nadmuté město) za moderní wrestling ale není beze smyslu. Falešné rány a jistota vítězství ze všeho nejvíc odráží vyměknutí hollywoodské kinematografie, tristní stav bývalých hvězd (dojemná autogramiáda) zase vypovídá o macešském chování filmových producentů vůči těm, kdo je vytáhli z krize.

O Randyho duševním rozpoložení hodně vypovídá již první záběr, kdy zmoženě sedí v rohu prázdné místnosti a následně dostává jedinou odměnu za zápas, jenž právě absolvoval – pár mizerných dolarů, kterých, jak se později dovíme, nemá dostatek ani na zaplacení nájemného. Prázdnota duchovní i materiální.

Ve slepé uličce se octl Randyho vztah k barové tanečnici Cassidy (Marisa Tomei s každou další rolí dokazuje, že Oscar za Mého bratrance Vinnieho v žádném případě nebyl nedorozuměním), která si po jistých zkušenostech drží muže (natožpak zákazníky) od těla a společnou řeč nedokáže najít ani s dcerou (rising star Evan Rachel Wood). Jakoby se najednou probudil do světa, kterému vůbec nerozumí a i když mu rozumět chce, druzí mu v tom nijak nepomáhají.

Svou jedinou zničující jistotu nakonec nachází uvnitř ringu, jehož účel zůstává po léta neměnný: nabízí divákům „reálné“ násilí. Ať v Karlových Varech, nebo od 9.7. (snad) v běžné distribuci, Aronofského emotivní exkurz do zákulisí často a bez rozmyslu odsuzovaného sportu byste si neměli nechat ujít. Po plně dokumentárním Bigger Stronger Faster* tu máme další zdůraznění trpké skutečnosti, že sebedestruktivní cesta je pro mnohé tou jedinou možnou. S pátráním po příčinách pak sice můžeme začít u jednotlivců, ale rozhodně bychom u nich neměli skončit.

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (85%), IMDb (8.4), RT (98%)

tržby

Na odstřel *****

Ne každý publicista je novinář

/* Style Definitions */
table.MsoNormalTable
{mso-style-name:“Normální tabulka“;
mso-tstyle-rowband-size:0;
mso-tstyle-colband-size:0;
mso-style-noshow:yes;
mso-style-parent:““;
mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt;
mso-para-margin:0cm;
mso-para-margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:10.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:#0400;
mso-fareast-language:#0400;
mso-bidi-language:#0400;}

S tištěnými novinami je to nahnuté. Internet salámovou taktikou přebírá vedoucí úlohu, ale krom zoufání, že v nedlouhém časovém horizontu přijdeme o vysoce mobilní médium (či minimálně o ty kvalitnější zástupce na trhu), mnoho nezmůžeme. Nanejvýš zoufat, že přijdeme také o excelentní thrillery jako Na odstřel.

Přirovnání ke Všem prezidentovým mužům (Alan J. Pakula, 1976) má svou logiku. Kevin Macdonald stejně jako Alan J. Pakula – a na rozdíl od naprosté většiny současných kolegů – nenadužívá akčních scén (ačkoliv právě „vtahující“ akční scénou Na odstřel začíná). Třicetiletý časový posun je na tempu filmu vidět, průměrná délka záběrů ovšem převyšuje dnešní hollywoodský standard a herci mají tím pádem větší prostor prokázat, co v nich vězí. Nezapomenutelná je v souhrnu několikaminutová kreace Jasona Batemana, jenž coby chodící mocnina slova „egoismus“ zrcadlí všechny neduhy kapitalismu.

Když už jsem takto zkraje nakousl herecké výkony, jedním dechem musím dodat, že Macdonald měl až na jedinou výjimku šťastnou ruku při výběru herců. Ostříleného novináře (nikoliv publicistu!) obdařil svou medvědí elegancí Russel Crowe, suverénně dokazující svou způsobilost hrát autenticky role „starých“ harcovníků s rukávy plnými rad a trefných postřehů. Minimálně novináři budou jeho postavu zbožňovat. Calova dlouholetá praxe by tolik nevynikla, nebýt nezkušenosti Delly Fryeové, zastupující horlivou internetovou generaci. Půvabně křehká Rachel McAdams svým pragmatickým – a šéfredaktorce v podání britsky odměřené Helen Mirren plně vyhovujícím – přístupem (vyšší náklady především) i díky otevřenému konci (za čím ti dva odchází?) nebudí znepokojení, ale sympatie.

Předchozí Macdonaldův film, Poslední skotský král (2006), ztrácel body kvůli prapodivnému chování hlavního hrdiny. V Na odstřel spadla role blbečka do klína Bena Afflecka v roli bohudík vedlejší, přesto nesmírně důležité. Jeho kongresman se po většinu času jeví jako velmi dobře čitelný, aby za pět minut dvanáct bez předchozích náznaků předvedl, jak špatně čitelný vlastně byl. Špatné herectví, nebo záměr ke zmatení diváka?

Nehezkých vplutí do vod nerealistického filmu skýtá Na odstřel více. Abych nespoileroval, vyjádřím jenom své zklamání ze zbytečné a krajně nepravděpodobné romantické podzápletky, která měla nejspíše učinit vztahy mezi postavami komplikovanějšími, ale místo toho upozorňuje na vykonstruovanost některých segmentů vyprávění. Postava kongresmanovy manželky (výborná Robin Wright Penn) do jinak důkladně promyšlené struktury nepasuje, nadbývá a mne odrazuje od záměru pochválit redukci nepochybně velkého množství postav z původního seriálu na nezbytné minimum.

Zamilované klábosení a pár patetických zaškobrtnutí vesměs chytrého a vtipného scénáře (mj. autor Michaela Claytona Tony Gilroy) ubírají filmu na nádherné přímočarosti, kdy se děj s vervou buldoka, klasicky lineárně (tzn. bez zbytečných flashbacků) valí vpřed. Atmosféra mnohých scén tento neduh staví do pozadí. Macdonald si výtečně osvojil křížový střih, takže párkrát musíme držet palce několika postavám zároveň, v závěru napětí navíc graduje užitím časové limitace (deadline).

Jako poučený produkt mediálního světa dokáže Macdonaldův film postupy médií využívat, stejně tak je ironizovat – krom slovního humoru třeba „převrácená“ cesta informace přes všechny možné televizní kanály až k osobě, které se bezprostředně týká. Případnou souvislost mezi politickou linií, kdy ten, kdo je oslavován jako hrdina hrdina, může být ve skutečnosti akorát mocným zbabělcem, prokáže teprve čas. Originální název State of Play již teď zasáhl cíl. Od filmařů asi nikdo nečekal něco objektivnějšího, nestranícího všemocným médiím, vedle nichž je každý politik jenom bezmocný žabař. Následkem je pak samozřejmě i nadhodnocování těchto filmů novináři či lidmi majícími k novinařině vřelý vztah. 🙂

Na odstřel bude na delší dobu, dokud někdo nevymyslí, jak natočit poutavé drama o webových „novinářích“, posledním filmem novinářského sub-sub-žánru, v podstatě odnože politických thrillerů. Bez obav bych zde užil výrazu „pomník“, vždyť posuďte sami: Posunování uzávěrky připomíná komediální Noviny (R. Howard, 1994), když si k tomu přidáte nezanedbatelný význam komplexu Watergate a obsazení Jeffa Danielse, naposledy zářícího v Dobrou noc a hodně štěstí (G. Clooney, 2005), dramatu o moci médií v pozitivním slova smyslu, je prakticky nemožné se ubránit nostalgii. Ti citlivější ctitelé původního významu slova „žurnalistika“ pak budou během titulkové cesty napsaného textu od odeslání až k vytištění na starý dobrý papír horko těžko skrývat slzy dojetí. Navíc ten font titulků jako ze 70. let… Nádhera! Něco končí, jen aby něco stejně nosného začalo.

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (78%), IMDb (7.6), RT (85%)

tržby

Hunger (2008) *****

Film týdne (106)

Co je to hlad

HM Maze není bludiště v Horním Mrcasíně (omlouvám se, ale už pár dní mám potřebu použít nějaký tvar onoho slova), nýbrž označení pro Her Majesty’s Prison Maze v Severním Irsku. V roce 1981 právě tam začala skupina vězněných členů IRA s protesty, jejichž primárním cílem mělo být dosažení statutu politických vězňů. Poté, co nezabralo důsledné nemytí, nestříhání a rozmávání vlastních výkalů po zdech cel, pustil se Bobby Sands (v první velké roli excelující Michael Fassbender) do dobrovolného hladovění.

Hlad. Jak abstraktní pojem pro nemalou část světa. Z pouhého pomyšlení na něj vstávají chlupy na zátylku i těm, kdož jej nikdy nepoznali. Někteří dávají své zdraví (a svou mysl) všanc, aniž by museli. Dobrovolné hladovění leží kdesi mezi šílenstvím a hrdinstvím. Skláním hlavu před odhodláním hladovkářů (a tedy i postupně ubývajícího Michaela Fassbendera), jež od svého záměru necouvnou, dokud nedosáhnou – dosáhnou-li vůbec – svého. Zároveň jsem vůči účinnosti podobně pasivního „boje“ notně skeptický. Svědčí smrt o síle jednoho a slabosti druhého protivníka? Nejde spíše o nesmyslnou sebevražednou střelbu do vlastních řad?

Režijní debut Stevea McQueena (zavádějící jméno) od přímočarých stanovisek odrazuje. (Což nelze připsat k dobru Loachově pohledu na severoirskou problematiku Zvedá se vítr.) Není filmem politickým, neboť nezůstává poplatný jednomu aktu jedné doby, nutí k zamyšlení nad smyslem užití krajních prostředků při dosahování jakýchkoliv cílů kdykoliv. Po dvacetiminutovém, nehybnou kamerou a bez jediného střihu sledovaném dialogu zhruba v polovině filmu nabízí nejdelší ze všech bezdějových scén prostor právě ke „strávení“ (bez ironie ani ránu) a přemýšlení.

Sardonicky bych za největší Sandsův úspěch mohl označit právě film, který o něm vznikl. Ale jaký!, chce se s podstatně menší jízlivosti zvolat. Podobně jako skutečný hlad se vám usadí na mozku skrze (spoluprožívané) fyzické útrapy. Dlouhé záběry z nikterak příjemných prostředí nás bez milosti vtahují do „špinavého“ filmového světa. Skoro cítíte zápach cely vymalované výkaly, bolest úderů dopadajících na pohublá těla… kamera neuhýbá, nedovolí nám uniknout.

Zážitek je to krajně nepříjemný, dokonce i po boku pochmurností jako Rekviem za sen nebo Krvavé neděle. Krátký únik do „voňavého“ světa za zdmi onoho (ne)lidského pekla je okamžitě proměněn v šokující argument pro druhou stranu. Navíc s ním pochopíme dvojí: 1. proč bylo nezbytné zlidštění jednoho z bachařů; 2. že v úspornosti McQueenova stylu, kdy mu stačí ukázat jedno a další tři vám naskočí, tkví jeho největší filmařská síla. Zdrcující síla.

Hunger (VB/Irsko 2008)
délka 96 minut

režie: Steve McQueen; scénář: Steve McQueen, Enda Walsh; kamera: Sean Bobbitt; hudba: Leo Abrahams, David Holmes; hrají: Michael Fassbender (Bobby Sands), Stuart Graham (Ray Lohan), Liam Cunningham (Otec Moran)

90%

jak hodnotí jinde: IMDb (7.8), ČSFD (75%), RT (90%)

Strážci – Watchmen *****

Film týdne (105)

„Cílem moci je moc“

(George Orwell)

Text obsahuje informace, jež by někteří mohli považovat za spoilery!

Jak nemůžu napsat, kolik jsem přesně přečetl knih nebo viděl filmů, s určitostí mohu uvést číslo přečtených komiksů: 0. Neberu v potaz Garfielda, Dilberta ani Red Meat, ale výhradně velké, vícesvazkové tituly. Ne, že bych daným médiem opovrhoval – nepochybuji, že mezi komiksy lze nalézt řadu děl vysoké umělecké kvality, jenom jsem tyhle atraktivně podané papírové příběhy nikdy aktivně nevyhledával. Po Strážcích (což mi přijde schůdnější než gramaticky záludné „Watchmenech“) začínám seriózně uvažovat, že bych jeden komiks přece jen mohl načnout.

O výjimečných kvalitách také do češtiny přeloženého, dvanáctidílného komiksu Alana Moorea (Liga výjimečných, Z pekla, Top 10) píší jiní, o genezi jeho filmové verze též, což mi umožňuje přejít k meritu věci, tedy k nástinu obsahu tak, jak jsem jej pochopil z viděného. Za sebe mohu zároveň potvrdit, že absolutní neznalost zápletky není na závadu: můžete si díky ní do dna vychutnat každý zvrat, nevypočitatelný stejně jako chování Komedianta.

Lidský život začíná početím, Mooreův komiks smrtí. Osmdesátá léta minulého století, Spojené státy americké; během nostalgicko-drastické bitky je zmlácen a následně z hodně vysoko situovaného okna vyhozen postarší muž. Nám sledování jeho smrti zpříjemňuje song Unforgettable Nat King Colea. Krásná smrt, slova nestačí. Tomu muži přezdívali Komediant (Jeffrey Dean Morgan). Kdysi byl členem již rozpuštěné skupiny Strážců, superhrdinů, jejichž činnost víceméně zakázala Nixonova vláda. Není to žádný jiný Nixon, než tušíte. Prezident, zdiskreditovaný v reálu aférou Watergate, se v alternativní historii stále drží u moci mimo jiné zásluhou Komedianta (zabil pro něj novináře Woodwarda a Bernsteina, ale to je teďvcelku irelevantní), jehož smrt hodlá vyšetřit jistý Rorschach (Jackie Earle Haley). S Rorschachovým testem užívaným v psychologii má společnou tvář, tvořenou dle stávající nálady jednou z oněch deseti notorických inkoustových skvrn. Smrt jednoho ale pozbývá významu při hrozbě smrti miliard.

Vztahy mezi USA a Sovětským svazem jsou obzvlášť vypjaté, atomová válka může každou chvíli smazat lidstvo z povrchu zemského. Tímto problémem se dlouhodobě zabývá Dr. Manhattan (Billy Crudup), dle potřeby různě vysoký modrý polobůh, který díky nešťastné příhodě z minulosti volně cestuje prostorem. Čas jako takový pro něj má pramalý význam a problémy lidstva shledává pošetilými. Druhou osobou schopnou spasit svět je nejchytřejší a (díky tomu) pravděpodobně i nejbohatší muž planety Ozymandias (Matthew Goode). Vedlejší role prozatím náleží Hedvábnému přízraku II (Malin Akerman) a Sůvě II (Patrick Wilson). Ty římské dvojky za jmény značí, že jde o potomky „jedniček“, na které v tomto těžko uchopitelnému kolosu rovněž zbyl prostor. Teď možná čekáte představení arcizlosyna, egoistického magora, kterému půjdou zmínění po krku. Ve skutečnosti jsou egoistickými magory všichni výše uvedení a největší trable mají se sebou samými, mezi sebou samými, případně s lidstvem samým.

Souvisle vyprávěný příběh… Strážci mají, ale cesta k němu není snadná. Celé je to o postavách. Postavy nejlépe poznáte skrze jejich minulost. Minulost každá z nich odhaluje způsobem jí blízkým.

Komediant, v civilu Edward Blake, zemře jako první a kým byl, zvíme z útržkovitých vzpomínek ostatních. (Flashbacky tvoří v souhrnu dobrých třicet procent filmu.) Ze všech jeho vlastností jsem mu záviděl jenom upřímnost. Nebojí se říct (a Moore s ním), že vyzývavé oblečky superhrdinek mají za cíl znásobit mužskou sexuální žádostivost, což následně předvede v praxi. Zkusí znásilnit matku Hedvábného přízraku II. Nebojí se říct, že lidi jsou nevděčná sebranka, kterou je třeba držet zkrátka a, není-li zbytí, trochu jim upravit fasádu. Třeba plamenometem.

Rorschach, málokdy užívaným civilním jménem Walter Kovacs, neměl pěkné dětství. Vlastně ho nemohl mít o moc horší, proto není divu, že se z něj stalo, co se z něj stalo. Zachmuřený, buď smrtelně vážný nebo brutálně cynický. Jako vzorový detektiv z filmu-noir prochází deštivým městem, píše si deník (většího významu, než je nejprve patrné) a občas někomu zpřeláme pár kostí. Nejspíš největší psychopat ze všech se nakonec projeví jako osoba nejpevnějších morálních zásad.

Dr. Manhattan, před „proměnou“, k níž se vrací pozoruhodně roztříštěnými flashbacky (ach, ten relativní čas), známý jako Jon Osterman, je až příliš povznesen nad starostmi všedních dní. Někdy doslova – rád medituje na Marsu. Někteří lidé jej považují za Boha či stvoření Bohu velmi blízké a zpohodlněle věří, že za ně svou nadlidskou mocí vyřeší všechny starosti. Představuje prototyp nietzscheovského nadčlověka (takže nakonec spíše „Bůh je mrtev“?), což s sebou zdaleka nenese samé výhody. Jeho zaujetí výhradně tím pro něj podstatným jej stojí blízké přátelství s mladším Hedvábným přízrakem aka Laurie Jupiterovou, sympatickou, ale citově deprimovanou dívkou. Laurie zkouší najít východisko z nešťastného vztahu ve zprvu jenom vzpomínkově-pokecových schůzkách s Danem Dreibergem (Sůva II), ordinérním tloustnoucím týpkem.

Kromě Dr. Manhattana vyniká pouze jeden další ex-superhrdina jinou výjimečnou schopností než mimořádnou silou či mrštností, Adrian Veidt (čili Ozymandias) dokáže být rychlý. Hodně. O něm, velmi důležité postavě, toho z vyprávění jeho či druhých až do konce víme překvapivě málo, zároveň však není těžké si domyslet, proč zrovna on se svou inteligencí zvolil zvolenou cestu.

Vskutku to nejsou lidé ctnostných vlastností, ale mé sympatie si získali přesně takovým chováním, jaké by nejspíš bylo typické pro normální smrtelníky, kdyby oplývali stejnou výjimečností. Zábrany stranou, můžu někomu dobře mířenou ranou vyrazit dech a všechny zuby k tomu, tak proč toho nezneužít…

Z letmého prolistování komiksu bych si troufl usoudit, že vizuální věrnost předloze je vysoká. Zack Snyder (Úsvit mrtvých, 300) zároveň otrocky „nepřekresluje“ (viz Sin City) a nevzdává se svého trademarku ze Třístovky. Barevně promyšlené, prakticky neustále zpomalené – takže si každý záběr můžeme užít podobně jako políčko komiksu – akční scény jsou miniaturními oslavami animálního násilí. Lidé umírají sice bolestivě, ale stylově. Pár nejbrutálnějších scén už trochu zavání provokací („teď těm zpropadeným rádoby-liberálům vytřu zrak“), k filmu, kterému není nic svaté, to však patří. Stejně jako sex bez lásky, navíc zdůrazňující fetišistickou zálibu v latexu.

Maximálně „vytuněné“ akční scény jdou plně vstříc nejširší divácké skupině a nejsou ničím víc než pastvou, na kterou můžete párkrát vypustit své zrakové a sluchové receptory. Film by bez nich mohl klidně existovat, jenom by nebyl tak neskutečně cool a oslovil by výrazně nižší procento mladých diváků, s nimiž Snyder i po čtyřicítce a navzdory komplikovanosti narace a obsahu nadále duševně souzní. Popkulturní odkazy do nás hustí počínaje první scénou (300), plynule pokračuje dlouhou titulkovou smrští (zhuštěné dějiny 20. století neopomínají Andyho Warhola, Trumana Capoteho ani Fidela Castra), aby v průběhu celých sto šedesáti minut prověřoval naší pozornost nenásilně zakomponovanými odkazy ke známým filmům (Dr. Divnoláska, Apokalypsa…) či novodobým architektonickým skvostům (Veidtův mrakodrap připomíná budovu Shanghai World Financial Center). Pestrý soundtrack mísí interprety, jež osloví posluchače napříč generacemi (Bob Dylan, Jimi Hendrix, Leonard Cohen), ale vesměs jsou to songy příliš profláklé, abychom Snyderovi, podobně jako jindy Tarantinovi, děkovali za neznámé pecky, které pro nás objevil.

Strážci porušují, nebo úplně ignorují vícero zásad klasických superhdinských filmů, jsou více filmem antihrdinským, nikoliv vhodným pro obdivovatele toho, co činí Supermana Supermanem. Dělení na hodné a zlé je ponecháno výhradně na našem subjektivním názoru. „Hrdinové“ jsou úplatní, sebestřední a, což mi přišlo nejzajímavější, občas svým chováním signalizují, že ví, v jakém pošahaném (komiksovém) světe se to octli. Krom sebereflexivních poznámek typu „Nejsem žádný komiksový padouch“ značí uzavření ve světě, z něhož chtějí uniknout, kupříkladu údery Laurie přímo do kamery, do jakési tušené skleněné bubliny – uzavřeného komiksového políčka (ve skutečnosti buší do podivné konstrukce). Nápadně často jsou postavy také snímány přes sklo, znesnadňující přiblížení a následné ztotožnění s hrdiny.

Obdiv zasluhuje nikterak plytké rozpracování určitých filozofických a psychologických otázek, z nichž valná část řeší vztah člověka k moci, potažmo naší podvědomou touhu nechat se řídit někým mocnějším, naoko vševědoucím. Iracionální víru v Boha, případně někoho jako Dr. Manhattan, v závěru – za cenu vpravdě nemalou – dočasně pohřbívá diskreditace vyšší mocnosti, ale zároveň dochází k posílení neméně nebezpečného antropocentrismu. Neděje se něco podobného v cyklech již pár staletí?

Moore při své obdivuhodné erudici (dle vzhledu bych ho tipoval spíše na spolu-autora Satanské bible) neopomíjí ani roli médií a politiků. Média jsou vtipně, bohužel výstižně připodobněna ke zbrani hromadného ničení. Za všechny proradné politiky vystupuje svým pragmatismem proslulý Nixon s legračně rypákoidním nosem, u nějž jen čekáte, kdy, stejně jako ten Pinocchiův, nevydrží nápor lží a o pár centimetrů povyroste. Vše příznačně, a vzhledem ke stáři předlohy nečekaně aktuálně směřuje k totalitní společnosti. Ne náhodou jedna z obrazovek za Ozymandiasovými zády ukazuje slavnou Scottovu reklamu na Macintosh ve stylu 1984. Ke lži, akceptované nakonec (některými) jako nutné zlo v rámci „vyššího principu“, zbývá dodat „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“ Učiněný Mount Everest ambivalentních závěrů.

Jestli Moore skutečně vychází z myšlenek Friedricha Nietzscheho, bohužel přejímá také filozofovy antifeministické názory. Jestli ne, je to prostě sexista. Jedna ze dvou ženských hrdinek nachází potěchu ve znásilnění, druhá sleduje od určitého momentu jenom ukojení vlastního chtíče. Na druhou stranu, uposlechnete-li porůznu rozeseté pobídky, abyste brali celé Strážce jako temnou komedii (likvidace Vazouna), stačí úsměv a mávnutí rukou. Na rozdíl od reálného světa vám ten filmový umožňuje pohlížet na veškeré dění očima Dr. Manhattana.

Úsměvné, s velkou pravděpodobností neúmyslně, jsou některé hlášky. Podivnými výrazy zahlcené vysvětlování fyzikálních jevů připomíná The Big Bang Theory a jisté dialogy už jste v jiných filmech mohli slyšet tolikrát, že lehko odhadnete reakci druhého mluvčího (–Teď poslouchejte –Ne, vy poslouchejte). Herci se s nimi vypořádávají po svém. Malin Akerman (Těsně vedle) ani Patrick Wilson (Jako malé děti) by u Stanislavského nezabodovali. Pravděpodobně by ani neprošli do užšího výběru, ale charismatický Jeffrey Dean Morgan (Chirurgové) nejspíš a Jackie Earle Haley (taky Jako malé děti) určitě ano. Síla Haleyho osobnosti a barva jeho hlasu vás přesvědčí, že má jako Rorschach vždy pravdu, přesněji: odradí vás od pouhého pomyšlení, že pravdu nemá.

Po Bourneově ultimátu a Temném rytíři jsou Strážci další hollywoodskou žánrovkou, jež vyniká obrovskou komplexností, aniž by rezignovala na lákadla běžných komerčních snímků. Nároky na diváka jsou opět o stupeň vyšší (ale možná za tím stojí jen má neznalost předlohy), což se negativně odráží na tržbách, pevně ovšem věřím, že fanoušci Snyderův nejambicióznější režijní počin podrží (velké zisky lze očekávat z ohlášené 220-ti minutové DVD verze). Bylo by hrozně smutné, kdyby natolik nadčasové dílo neuspělo kvůli něčemu tak pomíjivému jako jsou peníze. 🙂

Strážci – Watchmen (USA 2009)
délka 163 minut

režie: Zack Snyder; scénář: David Hayter, Alex Tse podle grafické novely Davida Gibbonse a Alana Moorea (v titulcích na vlastní přání neuváděn); kamera: Larry Fong; hudba: Tyler Bates; hrají: Jackie Earle Haley (Walter Kovacs / Rorschach), Billy Crudup (Dr. Manhattan / Jon Osterman), Jeffrey Dean Morgan (Edward Blake / Komediant), Malin Akerman (Laurie Jupiter / Hedvábrný přízrak II), Matthew Goode (Adrian Veidt / Ozymandias), Patrick Wilson (Dan Dreiberg / Sůva II), Carla Gugino (Sally Jupiter / Hedvábný přízrak)

95%

jak hodnotí jinde: IMDb (8.1), RT (64%), ČSFD (83%)

tržby…

Duel Frost/Nixon ****

Film týdne (104)

Otázky a odpovědi

V roce 1977 uplynuly tři roky od rezignace amerického prezidenta Richarda M. Nixona, zapleteného do aféry Watergate. Ve stejném roce mladý britský moderátor David Frost (ročník 1939) sehnal podstatnou část prostředků k realizaci série televizních rozhovorů, které, jak byl přesvědčen, zaznamenají obrovskou sledovanost. Rozhodnul se Nixona přimět ke zpovědi, kterou národem nenáviděný stárnoucí muž veřejně nikdy neučinil. Jestli Frost dosáhnul svého, můžete nyní posoudit díky filmu Rona Howarda (Apollo 13, Čistá duše, Šifra mistra Leonarda…), původně divadelní hře Petera Morgana. Ten své dílo slíbil přetvořil ve filmový scénář pod podmínkou, že zůstane zachované původní obsazení. Zůstalo.

Jak Frost (Michael Sheen), kariérista s nenaplněnými ambicemi, tak Nixon (Frank Langella), těžko snášející svou náhlou nečinnost, jsou od začátku vykreslováni bez příkras jako dva velcí pragmatici. Prvnímu jde o věhlas, druhému hlavně o peníze. Jejich tužby odpovídají jejich věku a životním zkušenostem. Od začátku je také zjevná scénáristova snaha najít, co mají tito dva muži, později (ne)dobrovolní soupeři, společného. Překvapivě mnoho, jak vyjevuje otevřený noční telefonát. Morgan (Frosta) nemytizuje ani (Nixona) nedémonizuje, jenom naznačuje jaké to bylo obrovské štěstí, že se před kamerou sešly zrovna tyto dvě osobnosti. Hodnota vzniklého materiálu je, minimálně pro Američany, nevyčíslitelná.

Z dvojice herců má po většinu „duelu“ jasně navrch Langella, jehož postupně oslabována suverenita nejspíš odpovídá reálnému vývoji, kde se předem rozhodnutý boj změnil v boj Davida s Goliášem. Obehrané, dokonce i ve filmu obsažené připodobnění k boxerskému mači, není docela od věci. Oba protivníci jsou mezi jednotlivými koly povzbuzování zkušenými trenéry (výborný je militantní Kevin Bacon z Nixonova týmy), kteří vědí, kdy do ringu hodit ručník. Zde takový čin nepředstavuje konec zápasu, nýbrž jenom pojistku, že televizní diváci neuslyší příliš. Nixon si totiž, na rozdíl od Josepha McCarthyho o dvě dekády dříve (viz Dobrou noc a hodně štěstí), dobře uvědomoval, jakou moc televize má.

Výkon Langelly, herce především divadelně činného, je natolik nečernobílý, až jsem všemi opovrhovaného Nixona, jinak zjevně člověka intelektuálně zdatného, skoro litoval. Jediným Langellovým záměrem přitom podle mne bylo, zahrát ho věrně. A přes televizi Nixon pravděpodobně dojímat uměl. Výkonu Michale Sheena, mimochodem dosti podobného skutečnému Frostovi, škodí pouze jeden výkon dřívější – místo playboye ze sedmdesátých let jsem pořád viděl Tonyho Blaira (Královna). Malou roličkou Frostovy přítelkyně – romantická podzápletka bohužel působí nuceně – potěšila Rebecca Hall, sympatická Angličanka, která svou přítomností již zpříjemnila sledování Allenovy komedie Vicky Cristina Barcelona.

Plynulý průběh dobře propočteného dramatického oblouku pohlídal Ron Howard, režisér sice řemeslně zručný a zajišťující producentům solidní tržby, ale ne režisér filmů oslnivých, které budete mít chuť vidět za dalších deset let. Duel v jeho filmografii nepředstavuje výjimku, jde o další dobře střiženou sázku na jistotu. Howard umí vystupňovat napětí, svou režii plně podřizuje tempu dialogů (nebo naopak?) a u každé scény si pečlivě hlídá, aby nezačala být moc dlouhá, moc autentická, moc nefilmová. Paradoxně toho opakovaně dosahuje rádoby-autentickými „mluvícími hlavami“. Po většinu času však není pochyb, že sledujeme notně přibarvenou fikci s dialogy, jež v reálu zněly jinak, nebo nezazněly vůbec. Duel má spíše hodnotu „připomínací“ než dokumentární a skutečné fajnšmekry třeba inspiruje k objednání DVD s původním rozhovorem, jehož pravou hodnotu film v podstatě banalizuje na zpověď starého muže.

Vykreslování doby rovněž není kdovíjak důsledné, což ovšem ani nebylo třeba. Sedmdesátá léta v takovém Milkovi o sobě dávala (úmyslně) vědět s podstatně větší agresí. Rovněž tato skutečnost – snadné přenesení děje do jiné doby – otevírá dveře přemítání, zdalipak dnes existuje osoba dost odvážná, aby kladla nepříjemné otázky Georgi W. Bushovi. Ten se ovšem stačil parádně znemožnit bez cizího přičinění a má-li alespoň špetku zdravého rozumu, do televizní debaty s předem danými otázkami (a nejlépe i odpověďmi) nikdy nepůjde. Nabíledni je jiný, nikomu neadresovaný dotaz: jakou funkci má dnes, při stoupajícím vlivu internetu, televize? Dokáže nám nabídnout něco, co bychom nevěděli s několikahodinovým předstihem? A jestli ne, pak proto, že nechce, nebo proto, že nechceme?

Duel Frost/Nixon (Frost/Nixon, USA, VB, Francie 2008)
délka 122 minut

režie: Ron Howard; scénář: Peter Morgan podle vlastní divadelní hry; kamera: Salvatore Totino; hudba: Hans Zimmer; hrají: Frank Langella (Richard M. Nixon), Michael Sheen (David Frost), Kevin Bacon (Jack Brennan), Sam Rockwell (James Reston), Rebeca Hall (Caroline Cushing)

80%

jak hodnotí jinde: ČSFD (85%), IMDb (8.1), RT (92%)

tržby

Nouzový východ *****

Film týdne (103)

Romance a cigarety

Režisér Sam Mendes odstartoval svou kariéru oslnivou černou komedii z amerického předměstí Americká krása (1999). Černou kapitolu z dějin Spojených států připomnělo (pouze) solidní gangsterské drama Road to Perdition (2002) a zatím nejrozporuplnější dojmy vzbudil nudný Mariňák (2005) o nudě v Saudské Arábii. Adaptací románu Richarda Yatese Nouzový východ (vyšel také česky) uzavírá Mendes, překvapivě anglický rodák, první cyklus své kariéry, zkoumající z různých úhlů pohled na život v USA a co to obnáší. Jeho další snímek, Away We Go, by již měl být komedií prostou všech temných podtónů (uvidíme…). Při sledování Východu hlodá mysl podezření, jestli Sam tentokrát tak trochu nesázel na jistotu. Každopádně mu ta sázka vyšla.

Předměstí Connecticutu, rok 1955. April a Frank Wheelerovi jsou perspektivou jejich známých a sousedů z ulice Revolutionary Road (odtud původní název filmu) sympatickým mladým párem, kterému nic nechybí ke štěstí. Realita tak růžová není. Snahy obou o seberealizaci opakovaně končí nezdarem, což ústí v nepříjemně otevřené hádky. Frank hledá východisko z nudné práce a uměle udržovaného manželství v nevěře, April (zatím) jenom v cigaretách. Právě ona přichází s troufalým nápadem, jak dostat rezivějící loď ze souše do rozbouřených vod okolo proudícího života. Plán prodat dům, podat výpověď a odplout do Paříže, zní až příliš revolučně, ale jiná než zásadní změna by jim nejspíš nepomohla. Nebo ano?

Nejdříve ostýchavě, posléze odhodlaně přijatá vyhlídka kompletně jiného života dostává povážlivé trhliny s mimořádně lákavou nabídkou pro jednoho z manželů. Přijmout ji by znamenalo zůstat věrný americkému pragmatismu, získat peníze, úspěch a jistotu, zároveň však ztratit možná poslední šanci vybřednout z všepohlcující maloměšťácké šedi. Být jako ostatní, nic nezkusit a na smrtelné posteli se proklít. Řešení nelehkého dilematu znamená jenom další hádky, které nejenže nic nevyřeší, ale navíc mohou vést ke ztrátě těch pár stávajících jistot.

Důvod, že tak excelentní dramatický materiál nebyl zpracován již dříve (román vyšel počátkem 60. let), bych spatřoval v jeho neaktuálnosti. Potřeba markantní změny ubíjejícího životního stylu má samozřejmě stále čím oslovit, ale její podání ve filmu je úzce spjaté s upjatostí padesátých let. S postupující ženskou emancipací si lze dnes těžko představit manželku podobně závislou na svém živiteli. Kariéristé byli, jsou a budou nadále, stejně tak lidé smíření s očekávanou průměrnosti, ba ani nepřemýšlející nad úžasnými příležitostmi, jež čekají za humny. Řekněme, že přesah filmu do současnosti je minimální (vím, že mnozí s tím souhlasit nebudou), což ale nijak nedegraduje sílu emocí, jež vyvolává.

Přítomnost sebejistého režiséra, který ví, čeho a jak chce dosáhnout, nevnímáme ani tolik za jednotlivými záběry, jako za jejich sériemi, které tvoří důrazně gradující scény. Jsou jako krátké divadelní výstupy, prostorově zpravidla omezené jedinou místností. A nejde jenom o snahu zapůsobit na diváka, každá konfrontace dvou a více postav nám o zúčastněných prozrazuje něco nového a zmenšuje prostor pro otázky vyvstanuvší s nečekaně otevřeným koncem. Po dlouhé době jsem navíc u nějakého filmu, u komorního dramatu snad vůbec poprvé, měl dojem, že trvá podstatně kratší dobu, než uvádí stopáž.

Výstavbě dramatu, vystupňovaného s děsivě dokonalou plynulostí k (bez)východnému, bez přehánění deprimujícímu finále, pomáhá postupné odtajňování zásadních skutečností. (Například až po třiceti minutách filmu zvíme, že mají Wheelerovi dvě děti, což nutí k přehodnocení některých domněnek.) Neděje se tak ovšem za cenu neustálého představování nových postav, scénář maximálně využívá potenciálu od začátku přítomných.

K nejzdařilejším patří konfrontace Wheelerových s jejich známými. S rigidními sousedy (jimi oceňované hodnoty jsou patrné z Frankovy neopatrné sebechvály na pláži), s manžely Givingsovými a jejich synem nebezpečným hlavně svou upřímností – John (na Oscara nominovaný Michael Shannon) je vůči okolnímu světu netečný, cítí, že do něj nepatří, proto si dovoluje říct o něm pravdu na plná ústa. Zároveň ho můžeme vnímat jako ústředního hybatele děje, nevede právě jeho krutá (ale pravdivá) poznámka April k jejímu zoufalému činu?

Akademické přesnosti napomáhá kamera Rogera Deakinse, dnes jednoho z nejtalentovanějších mužů svého oboru, i hudba Thomase Newmana, jenž chytře variuje hlavní motiv Americké krásy. Přesvědčivé herecké výkony díky Titanicu dobře sehrané dvojice vdechují v jiných ohledech chladně perfektnímu snímku život. Díky přiblížení jeho minulosti jsou lépe srozumitelné motivace DiCapria, Winsletová by zase mohla vyjádřit spoustu svých tužeb skrze vztah k dětem, kdyby ty nebyly neustále odsunovány na vedlejší kolej – nejspíš pro vyjádření paralely s chováním rodičů vůči nim.

Jsou dramata těžká (většina evropské, především severské tvorby) a jsou dramata lehká (hlavně americká), Nouzový východ si z obou skupin bere to lepší. Necháte-li se jim dobrovolně ovládnout, nebudete řešit praktické detaily a pominete absenci výrazné druhé vrstvy, schované pod tou první, dostanete bez potíží stravitelné sousto, které vám ještě dlouho bude ležet v žaludku. A že jde jenom o samoúčelnou exhibici talentu několika extra nadaných osobností? Copak to vadí, když vás dokáže stáhnout jako málokterý „hlubší“ film?

Nouzový východ (Revolutionary Road, USA/VB 2008)
délka 119 minut

režie: Sam Mendes; scénář: Justin Haythe podle romána Richarda Yatese; kamera: Roger Deakins; hudba: Thomas Newman; hrají: Kate Winslet (April Wheeler), Leonardo DiCaprio (Frank Wheeler), Michael Shannon (John Givings), Kathy Bates (paní Givingsová)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (84%), IMDb (7.8), RT (71%)

tržby

Podivuhodný případ Benjamina Buttona *****

Film týdne (102)

Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš co ochutnáš.

David Fincher si zajistil popularitu širší divácké obce snímky temnými a morbidními (Sedm, Klub rváčů). Obavy z jim chystaného romantického příběhu tedy opadly až po režisérově konstatování, že ústředním tématem filmu bude smrt. Pohledem optimisty to ale stejně tak může být život.

První scéna, pro okázalé velkofilmy nad dvě hodiny často klíčová, ničím neuchvacuje. Nemocnice New Orleans. V pokoji stará umírající žena Daisy (Cate Blanchett) a její dcera Caroline (Julia Ormond). Za oknem zuří hurikán Katrina. První z neuvěřitelných příhod se před našim zrakem na rozdíl od většiny ostatních nezhmotňuje zásluhou deníku, nýbrž Daisiny paměti. Vypráví o slepém hodináři, jemuž ve válce zemřel syn, a proto sestavil hodiny… které šly pozpátku. Nádherná, pro ostatní děj nikoliv irelevantní idea je zároveň prvním náznakem, že nás Fincher chce přimět k jinému pohledu na svět pomalu, beze spěchu, ale zato nadlouho.

Následně jsme za využití osobního deníku seznámeni s Benjaminem (Brad Pitt), nejdříve ošklivým malým dítětem, jež vlastní otec, prosperující výrobce knoflíků, bezprostředně po narození odloží před dům, v němž lidé spíše umírají. Píše se rok 1918, první světová válka právě skončila, podivuhodný příběh muže, který stárnul pozpátku, právě začíná.

Benjamin (své příjmení zví mnohem později) žije od raného dětství s vědomím, že může pro své chabé zdraví kdykoliv zemřít. Neustále umírají také lidé kolem něj, v domově pro starce, jimž zbývá spousta vzpomínek a pár měsíců života. Benjamin ovšem žije, těší se čím dál lepšímu zdraví a od starších (byť navenek stejně starých) a zkušenějších sbírá rady do života, jemuž co nevidět vyjde vstříc.

Říká se, že mládí by bylo skvělé, kdyby přišlo později, Benjamin, ve většině ohledů tragický hrdina, to vyvrací. Není podstatné, kterým směrem půjdete – na konci vás čeká totéž – ale koho po cestě potkáte, co sami zažijete a co si z toho odnesete. Zde zároveň vyvstává jeden ze závažnějších problémů, jež by s filmem někdo mohl mít. Benjamin jenom pozoruje, potkává, zaznamenává, ale sám jakoby vůči vlivům zvnějšku zůstával imunní. Nemění se k lepšímu ani k horšímu, slouží spíše jako knoflík (button), který jediný spojuje všechny ty nesourodé postavičky, jež by bylo jinak obtížné dostat do jednoho filmu.

Různé postavy reprezentují různé životní filozofie (otec-pragmatismus, melancholický námořník-existencialismus, nedospělá Daisy-hédonismus a fatalismus) a pomáhají spoluvytvořit filozofii novou, nádhernou, slovy těžko zprostředkovatelnou. Opravdu jde více o pocity, jež zážitky hlavního hrdiny vyvolávají, než o hlavního hrdinu samotného (na rozdíl od Forresta Gumpa, viz níže). Což asi zní schizofrenně, neboť nebýt hlavního hrdiny, není pocitů a důležité romantické zápletky. Přijímat celý film pouze skrz ní jde samozřejmě také a ani v takovém případě by nešlo o žádné podřadné dílo.

Nudu během pár zdlouhavějších scén (Benjaminovy rozhovory s Elizabeth) zahání pečlivost stylu a poutavost mizanscény, bohaté – jak je u perfekcionisty Fincherova formátu zvykem – na dobové detaily. Stejně svědomitý režisér není (nemohl být?) při napodobování vizuálu starých filmů, kdy by třeba historce o výrobě hodin prospěl černobílý formát. Ten si vysloužily jenom zdaleka nejvtipnější záběry „uhodil do mě sedmkrát blesk“, jež neplní výhradně funkci komického dochucovadla, ale včas jsou využity k rozšíření široké palety lidských údělů. Multifunkčnost a spjatost s hlavním příběhem je vlastní většině motivů, jenom navenek nahodile rozesetých.

Ne všechny z nich byly do děje vpraveny nejšikovněji, což zmírňuje tempo a odrazuje od bezprostředního druhého zhlédnutí, z obsahového hlediska jsou ale všechny žádoucí. Nedovedu posoudit, jestli by po vyjmutí některé epizody zůstal zachován obrovský emoční náboj díla. Co byste ovšem chtěli vystřihnout? Indiána, který má nejpádnější důvod bojovat za Ameriku a posiluje nevtíravou vlasteneckou linii? Kolibříka, který symbolizuje nutnost neustálého pohybu? Zpátečnické hodiny, které končí stejně jako jimi reprezentovaná idea kdesi v potemnělém sklepě (v podvědomí)?

Či snad celý nemocniční vyprávěcí rámec? A přijít tím o hru založenou na střídání několika vypravěčů, resp. na samotné potřebě vyprávět? Pro Julii Caroline, tedy filmového recipienta, je příběh určen, aby pochopila matku a poznala otce. Některé chybějící deníkové pasáže logicky číst nemůže, tudíž je vypráví samotný Benjamin a nejspíš je to také on, kdo nám, divákům nabízí pro zpestření alternativní verzi jedné zvratové situace (opět nejde o zbytečný výstřelek, ale o chytrý příspěvek do diskuze „a život plyne…“). Nutnost vyprávět a dovyprávět každý příběh, ať někdo poslouchá, nebo ne, zdůrazňuje samotná Daisy, jež se také párkrát (i za dceřiny nepřítomnosti) ujímá slova.

Benjamin Button, stejně jako útěšně rostoucí procento současné hollywoodské mainstreamové produkce, nabízí potěchu mnoha odlišně zaměřeným a na různý druh percepce připraveným divákům. Mysteriózní love story k pobrečení, dějiny USA, potažmo první poloviny 20. století v kostce k pobavení, pojednání de morte/de vita k nikterak plytkému zamyšlení. Všechny roviny nicméně fungují nejlépe pospolu a film jako takový dokáže diváka rozbrečet (pořádně), pobavit (příjemně) a znejistět (neodpíráme si vlastně sami věci, které jsou na životě opravdu krásné?). Pohled na mnoho údělů člověka, které splývají v jeden, nemusel být v kýčovitém závěru zploštěn na jednoslovnou charekteristiku, kým kdo je, protože není pochyb, kolik dalších se za tím jedním slovem skrývá.

Unikátní příležitost ztvárnit jedinou postavu v průběhu minimálně padesáti let získal díky bravurní práci maskérů (a trikařů) Brad Pitt. Jeho výkon mi, stejně jako výkony ostatních uměle omlazených, „zestařených“ herců, přišel tím lepší, čím méně make-upu na tváři měl. Obdivuhodná byla rovněž převážně vnějšková proměna čtyřicetileté Cate Blanchettové v cca dvacetiletou dívku. Pod jiskřivostí ústředního páru by neměl zaniknout příjemně civilní výkon nečekaně obsazené Angličanky Julie Ormond. Na „chuť“ jsem nedokázal přijít jedině plavkyni Tildě Swintonové, elegantní jako celičký klasický Hollywood, ale ve svém hereckém projevu zvláštně „tuhé“ (že by zase make-up?).

Příliš se mi nechce psát zde nějaký shrnující komentář, vedlo by to leda ke zjednodušení fabulí odvážně komplikovaného, přesto syžetem lehko srozumitelného počinu. Eric Roth využil jádro povídky Francise Scotta Fitzgeralda k napsání scénáře v jistých ohledech podobného (také jeho) Forrestu Gumpovi. David Fincher podle něj natočil film, který je objektivně lepší než Forrest, ač nepadne do noty srovnatelnému množství diváků. Mnohým z nich totiž vybraný bonbon nabídne celkem jinou chuť, než by tipoval dle lákavého vnějšku. Což se k tříhodinovému filmu o odvaze zkoušet a objevovat, nehledě na neúprosně plynoucí čas, vlastně docela hodí.

Podivuhodný případ Benjamina Buttona (The Curious Case of Benjamin Button, USA 2008)
délka 166 minut

režie: David Fincher; scénář: Eric Roth; kamera: Claudio Miranda; hudba: Alexandre Desplat; hrají: Brad Pitt (Benjamin Button), Cate Blanchett (Daisy), Tilda Swinton (Elizabeth Abbot), Julia Ormond (Caroline)

90%

jak hodnotí jinde: IMDb (8.4), RT (71%) ČSFD (86%)

tržby

Boy A *****

Film týdne (101)

Umíme odpouštět?

Po čtrnácti letech vychází na svobodu. S jiným jménem, odlišným životním přístupem, dospělejší tváří, ale stejnou minulostí. Z Erica Wilsona, který se kdysi (údajně) spolupodílel na strašlivém činu, se stal Jack Burridge, perspektivní mladý muž. Nachází práci, nové kámoše a navazuje první vážnější známost. Jeho resocializaci koriguje Terry, sám řešící problém s nezodpovědným synem.

Sledujeme Jackovy první bázlivé krůčky po nelehkém návratu mezi „normální“ lidi. Zdá se, že bude vše v pořádku, Jack má přesto strach. Má zcela oprávněný strach z dávných událostí, na něž, jak správně tuší, ještě zdaleka všichni nezapomněli. Někteří zapomenout odmítají.

Hrdina stíhaný prohřešky minulosti již zaplnil dějovou prázdnotu nejednoho žánrového snímku. Většinou vyjde najevo, že buď žádný zločin nespáchal, anebo spáchal, aby zamezil zločinu horšímu, případně někomu zachrání život a z psance se stane miláčkem veřejnosti. Nežánrový Boy A na to jde jinak, je mnohem realističtější a ke společnosti kritičtější. Jackovu vinu nezpochybňuje, na druhou stranu jeho zločin ani explicitně nevyjevuje, takže jsme až do konce nuceni čelit nepříjemným pochybám. Co když vlastně vůbec nic neudělal?

Omezování scén hororovějšího ražení (ta nejpůsobivější se odehrává ve snu) filmu prospívá a posiluje jeho psychologickou věrohodnost. Vnitřní stav hrdiny nám krom tušeného přibližují pohyby kamery, vyvolávající v jednu chvíli nauseu z náhle nabyté svobody (diskotéka) a později prostou radost ze schopnosti normálně žít (zábavní park). Někdy od druhé poloviny jsme svědky Jackova pozvolného vytlačování mimo společnost, která ho nedokáže akceptovat. Příběh potom logicky vrcholí na samém okraji pomyslné, nyní i zhmotnělé propasti.

Svůj nelehký part pomaleji uvažujícího delikventa, jenž musí zároveň získávat divákovy sympatie, bravurně zvládnul na velkém plátně debutující Andrew Garfield (mohli jste ho vidět v Redfordových Hrdinech a zbabělcích). Ostýchavý způsob, jimž dává najevo své emoce, nám zprvu znesnadňuje lépe jej poznat, ale společně s flashbacky, kdy poznáme chlapcovo komplikované rodinné zázemí, a s jeho senzitivním přístupem k přítelkyni Michelle (důvěru vzbuzující „bílá velryba“ Kate Lyons) se před námi utváří nebývale komplexní „mapa“ Jackovy mysli.

Druhý režijní počin Johna Crowleyho je viditelně poučen z chyb Intermission, debutantsky přeplácaného přešlapování mezi drsným krimi a absurdní komedií. Boy A oproti tomu představuje pevně sevřený, nelítostný psychologický film s naprostým minimem úsměvných okamžiků. Lze jej stejně jako nedávný Control vnímat coby skličující drama jednotlivce, anebo jako mnohem víc skličující obžalobu celé společnosti. Ve svých „dokonalých“ životech máme často největší strach z chyb druhých. Co nám brání být k nim stejně shovívaví jako k těm vlastním?

Boy A (VB, 2007)
délka 100 minut

režie: John Crowley; scénář: Mark O’Rowe; kamera: Rob Hardy; hudba: Paddy Cunneen; hrají: Andrew Garfield (Jack Burridge), Alfie Owen (Eric Wilson), Katie Lyons (Michelle), Peter Mullan (Terry)

90%

jak hodnotí jinde: IMDb (8.0), RT (89%), ČSFD (85%)