Archiv Březen, 2016

„Life for me is… a movement.”

Melodrama za všechny peníze – nejdražší francouzská koprodukce své doby. Po své premiéře zůstala opulentní ukázka Ophülsova sklonu k vypravěčským i stylistickým excesům mimo okruh kritiků z Cahiers du Cinéma nedoceněna. Teprve po režisérově smrti k ní pozornost většího množství cinefilů přitáhl americký auteurista Andrew Sarris, označující Lolu za nejlepší film všech dob. Bezradnost producentů nicméně udělala své a film byl krátce po premiéře zmrzačen necitlivými střihovými zásahy, přeskupujícími události do chronologického pořádku. Syté technicolorové barvy, původní cinemaskopický formát a stereofonní zvukovou stopu první kopie nejvěrněji přibližuje a Ophülsovu neortodoxní vyprávěcí strukturu zřejmě nejpřibližněji zachovává restaurovaná verze od Cinémathèque Française, přístupná na discích od Criterionu.

Příběh titulní tanečnice a společnice je volně inspirován životem domnělé milenky bavorského krále Ludvíka. Namísto tradičního životopisného filmu ale Ophüls natočil sebereflexivní dekonstrukci filmů o slavných ženách. Jedna verze příběhu (mužská) je průběžně uváděna na pravou míru verzí druhou (ženskou). Lolin život má podobu hlavní atrakce cirkusového představení, jehož průběh řídí principál, a Lola samotná představuje pouze krásný pasivní objekt k potěše diváků. Z jejího života se stalo představení pro druhé. Flashbacky jsou ovšem plně v režii protagonistky, která může alespoň ve své mysli unikat z vězení, v němž se octla vinou vlastního půvabu a profese (stále aktuální téma komodifikace celebrit). Oscilace mezi chladnou manipulací a romantickou zasněností charakterizuje Ophülsův rukopis. Film si od Loly drží odstup a také nám různými objekty v mizanscéně znemožňuje, abychom k ní měli přímý přístup, ale zároveň stejně jako ona podléhá vášním. Přemíra objektů, barev, zvuků a pohybů je zde normou.

Kamera se téměř nezastaví. Její kroužení okolo postav, stoupání, klesání a naklánění se není manýristickým cvičením. „Tanec“ kamery dodržuje promyšlenou choreografii a nelidsky bezchybné načasování (není divu, že Kubrick řadil Ophülse mezi své nejoblíbenější režiséry). Určuje rytmus vyprávění, komentuje vztahovou a mocenskou hierarchii postav, záměrně upozorňuje na umělost vytvářeného světa a rozvádí ústřední metaforu života jako neustávajícího pohybu. Samotný pohyb kamery (nebo naopak její nehybnost) nám toho mnohdy sděluje více než to, co zrovna vidíme. Podobně výmluvná je výprava, neustále zápasící o naši pozornost s postavami, často schovanými za stropními klenbami, záclonami nebo mřížovím. Paradox je zjevný – nacházíme se v Loliných vzpomínkách, a přesto k ní nemůžeme blíž. Nejsou to ale právě šaty, které si obléká a objekty, kterými se obklopuje, co Lolu definuje? Není její identita odvozena od toho, kvůli čemu ji jiní obdivují – od krásných povrchů?

Tím, že fetišizaci tematizuje a prostřednictvím záběrových kompozic upozorňuje na akt dívání se, konfrontuje nás film s vlastními voyeuristickými tužbami. Režisér se tím vyhýbá podezření, že sám Lolu vnímá jako padlou ženu, která si za své hříchy zaslouží být vystavována v kleci. Prázdný výraz Martine Carol využívá jako projekční plátno pro naše vlastní přání a fantazie. Důležitější než její epizodicky podaný osud je nicméně po celou dobu vyprávění o něm, tedy opět ne to, co vidíme, ale dívání se jako takové. Lola Montes je jedním z nejúchvatnějších povrchových filmů. Jen divák, který nepřijme jeho výzvu k tanci, jej zřejmě bude vnímat zároveň jako film povrchní.

Lola Montès, 1955, Francie, Západní Německo, Lucembursko, r. a s.: Max Ophüls

Advertisements

Febiofest 2016

Posted: 6. 3. 2016 in tipy, událost

Dvanáct filmových tipů na letošní Febiofest. Vybíral jsem přednostně tituly, u nichž existuje vyšší pravděpodobnost, že nepůjde o film naprosto nezajímavý, nezvládnutý či obskurní tím špatným způsobem. Opomenuty záměrně zůstaly filmy, které již byly zakoupeny do české distribuce (Carol, Nemravné léto, Spotlight…) a Febiofest by tudíž neměl být poslední, nýbrž pouze první (a se vstupným za 89,- zároveň jednou z nejlevnějších) možností, jak je vidět na plátně.Kromě stránek Febiofestu odkazuji na zahraniční recenze a v závorce uvádím áčkové festivaly, významná ocenění a jména známých auteurských osobností.

An – Zen a lívanečky (Naomi Kawase, Cannes, drama, Japonsko, 2015, recenze)
Bomby s díky vítáme! (drama, Rakousko, 2015, recenze)
Closet Monster (drama, Kanada, 2015, recenze)
Hector (drama, Velká Británie, 2015, recenze)
Klan (stříbrný lev pro nejlepší režii z Benátek, životopisný, krimi, drama, Argentina, Španělsko, 2015, recenze)
Léto (Locarno, drama, romantický, Francie, 2015, recenze)
Maryland (Cannes, drama, thriller, Francie, Belgie, 2015, recenze)
Noc bezMoci (podle Ucha Jana Procházky, drama, thriller, Makedonie, 2015, recenze)
Odjezd (drama, rodinný, romantický, Velká Británie, Francie, 2015, recenze)
Píseň západu slunce (Terence Davies, San Sebastian, drama, Švédsko, Velká Británie, 2015, recenze)
Tanna (Benátky, drama, Austrálie, 2015, recenze)
Vzpomeň si (Atom Egoyan, Benátky, Mar del Plata, drama, thriller, Kanada, 2015, recenze)

Oscar 2016

Posted: 1. 3. 2016 in aktualitka

Když už do podobné akce zatahovat politiku, pak takovýmto způsobem. Chris Rock nemohl „vybělenost“ Oscarů přejít mlčením a tak z ní holt učinil hlavní téma svého úvodního proslovu i většiny následujících komentářů. Někdy vtipkoval odvážně (narážky na lynčování černochů v 50. a 60. letech), někdy decentně (a první cenu předá herečka bílá a ještě bělejší), někdy trochu neomaleně, v duchu sprostých černošských komedií, ale stále podle svého – tj. nebudil dojem, že odříkává vtipy, které pro něj napsal někdo jiný.

Nedostatek různorodosti a nerovné podmínky v jiných než rasových oblastech pak tematizovaly některé uvádějící hvězdy (nejvtipněji Louis C. K. a Ali G, nejdůstojněji Joe Biden) a vcelku logicky politika prosákla také do děkovacích řečí oceněných (Adam McKay, Sam Smith, Leonardo DiCaprio). Večer byl díky této solidaritě (jakkoli zčásti jistě falešné) s těmi, jejichž hlas ve veřejném prostoru stále nezaznívá dost často a dost nahlas, poměrně jasně zacílený a ucelený a zároveň mu nechyběl zdravý nadhled, zpřítomněný vedle Aliho G i zástupci animovaného světa a trojicí robotů (bez nichž bych se ale lehko obešel).

Určitý koncept prozrazovalo také seřazení kategorií. Od literárního základu se přešlo k oživení daného světa na place (kostýmy, dekorace, masky), následovala kamera a postprodukční úpravy, tedy střih, zvuk a digitální efekty. Teprve poté mohly přijít na řadu hotové filmy. (Cynici by toto pořadí mohli vykládat jako snahu vypořádat se nejprve se scenáristy, na nichž nikomu nesejde, a postupně přejít k významnějším osobám, čemuž by ale neodpovídalo například pozdější zařazení krátkých dokumentů, jejichž malou prestiž dokázal tak výstižně pojmenovat Louis C. K.).

Tempu večera pomohlo zkrácení děkovaček běžícím textem se jmény osob, který by oceněný byl býval poděkoval, kdyby měl neomezené množství času. Nezdržovaly ani všelijaké sestřihy filmových scén a samoúčelné oslavy výročí oblíbených filmů (ústřední dvojice z Toy Story byla využita k vyhlášení jedné z kategorií) jako v loňských ročnících – vyjma obligátního in memoriam. O jinou formu zábavy než tradiční stand-up se postarala trojice hudebních interpretů (z nichž minimálně dva svou osobou nebo textem své písně zároveň přispěli k větší pestrosti a vyváženosti ceremoniálu) a oživením dobře zapadajícím do celkového ladění večera byla i Rockova anketa v Comptonu nebo navenek nevinné, ale v daném kontextu poměrně provokativní prodávání sušenek, kdy si převážně bohatí bílí muži s bankovkami v natažených rukách kupovali pozornost černých dětí.

Scéna byla bez přílišné pompy upravována v souladu s aktuální kategorií/kategoriemi (nejnápadněji u kostýmů/dekorací), sestřihy nominovaných v technických kategoriích patřily k těm nejpodařenějším za poslední roky (např. výtečně rytmizovaný Střih zvuku) a pokud došlo na nějakou trapnou situaci, šlo o trapno záměrné, které snad alespoň trochu přispělo k pocitu provinilosti v sále sedících bílých celebrit, hledících chvíli na svůj nepříliš lichotivý odraz v zrcadle (trolling Stacey Dash).

Jsem zkrátka vesměs spokojen, nenudil jsem se a myslím, že autorům vyšel jejich záměr být dobově maximálně relevantní (oproti dřívější nostalgii za únikovou zábavou klasického Hollywoodu) a jít na hranu přípustného, ale nepřekročit ji a nenadřadit rozhořčenost nad problémy doby solidní zábavě. Kvalitu či nekvalitu doprovodného komentáře a simultánního překladu na ČT neřeším, jakkoli bych se pro příště klidně obešel bez obojího.

Z udělených cen mě nejvíce potěšili Oscaři pro Alicii Vikander (která v Dánské dívce přehrála Eddieho Redmaynea a v Ex Machině oba dva své kolegy), Ennia Morriconeho (konečně), Toma Rylance, Saulova syna, Brie Larson (ačkoli zrovna v této kategorii by mi nevadilo vítězství kohokoli jiného) a pro Šíleného Maxe, resp. jeho originální fikční svět. Zásadní „přehmat“ nebo opomenutí se tento rok nekonalo, jakkoli Fassbinder bezesporu hrál lépe a více než DiCaprio (cenu pro něj chápu jako uznání za mimořádný fyzický, nikoli herecký výkon).