Archiv Srpen, 2010

Žiješ jenom dvakrát 007×005

Posted: 28. 8. 2010 in DVD, klasika

„Nejdřív z vás musíme udělat Japonce“

Další bondovka začínající smrtí protagonisty. Tentokrát byla lež dotažená nejdál. Connery v průběhu natáčení navíc veřejně prohlásil, že s Bondem končí, což úvod filmu činí obzvlášť znejišťujícím. Bondovo následné vynoření z hlubin má pak hned dvojí symbolický význam – po předchozím dobrodružství, z velké části podvodním, nyní vodu opouští. Nejokázalejší akční scény se kontrastně odehrávají vysoko v oblacích, či rovnou ve vesmíru. Vesmírné triky lehce připomínají filmy Karla Zemana, což by mohla být pochvala, ale ne u akční velkoprodukce, která má být brána alespoň trochu vážně.

Třebaže je tahle bondovka z první pětice vážná nejméně a ani by mne tolik nepřekvapilo, kdyby v ní Blofelda nakonec hrál Jan Werich, přeobsazený pro svůj dobrácký výraz po pár natáčecích dnech. Na bizarních nápadech, z nichž ten nejbizarnější zahrnuje šikmookého Bonda, bezesporu nese podíl autor scénáře a řady vtipných knížek Roald Dahl.

Žiješ jenom dvakrát se z 95 procent odehrává v Japonsku, zemi dostatečně exotické, aby měla západní publikum a agenta 007 po celé dvě hodiny čím fascinovat. Bondova fascinace přitom trochu tlumí jeho agentské schopnosti. Dvakrát o chloupek uniká smrti, neobelstí spřáteleného Tigra Tanaku, borce sobě rovného, natož znepřáteleného Blofelda. A ta největší blamáž – ve slabší chvilce do se obrátí i siamskou vodku.

Do popředí je opakovaně stavěna japonská technologická vyspělost, na níž oddělení Q odpovídá dodáním hi-tech helikoptéry Malá Nellie, jejímž hlavním smyslem je rozpoutat naprosto zbytečnou akční scénu.

Oproti předchozím dvě filmům je tento opět více špionážní, zejména ve své první půli, v té druhé tvůrci zcela podlehli okouzlení z tehdy obzvlášť populární japonské kultury (a mimořádné popularitě se v Japonsku na oplátku těšil Bond).

Fanoušky japonských bojových filmů asi zklame, jak málo brutální jsou zdejší souboje oproti krvákům se Sonnym Chibou, v zacházení se ženami Bond-san naopak nijak nezaostává. Když je mu sděleno, že ženy jsou v Japonsku vždy až na 2. místě, reaguje projevem prvojakostního šovinismu „Možná se sem odstěhuji na penzi“. Potěšilo ale, že v této hlášce, stejně jako v celém filmu, bylo méně vážnosti než v předchozím Thunderballu, kde mne nakládání se ženami dosti iritovalo.

DVD
Z tradiční bonusové nabídky se nejvíce vymyká dvacetiminutovka věnovaná bondovským úvodním titulkům Silhouettes – the James Bond Titles, nejde moc do hloubky, ale je to jediný mi známý dokument věnující se tomuto upozadňovanému procesu filmové tvorby.

Padouch: 7
Bondgirl: 7
Titulky: 5
Poskoci: 5
Hlášky: 6
Vychytávky: 7

Film: 85%

Advertisements

Text o islandských filmech chci napsat tak dlouho, že už pomalu ani nechci. Neboť toho nechci víc, neboť vlastně nechci nic, neberu své nechtění tak vážně a do sepsání dojmů ze zhlédnutých islandských filmů se přeci jen pustím.

Někdy mne fascinuje země a její kultura jako taková a teprve skrze ní se začnu zajímat o tamější kinematografii (Japonsko), můj zájem o Island naopak prudce stoupnul teprve díky filmům – a hudbě, což není nepodstatné – odtamtud.

Ani s přihlédnutím k relativně krátké historii islandské kinematografie (hlasitěji na sebe začíná upozorňovat teprve od konce 70. let, kdy byl založen Filmový fond) se neopovažuji tvrdit, že nějakých 12 viděných filmů představuje dostatečně reprezentativní vzorek.

S výjimkou dvou (Sódóma Reykjavík, 1992, Zimnice, 1995) vznikly všechny v uplynulém desetiletí, zcela mezi nimi chybí populární středověké vikinské ságy (trilogie Hrafna Gunnlaugssona) a co napsat nemám ani k oblíbeným, i v českých kinech uvedeným komediím Dagura Káriho (Albín jménem Noi, Outsider). Zkrátka a dobře, většinu níže umístěných závěrů si budu tahat z paty.

Nejznámějším režisérem ze země ledu je bez veškerých pochyb Friðrik Þór Friðriksson – ten co by mohl z fleku hrát severským větrem ošlehaného krále v nějaké severské pohádce. Natočil 9 celovečerních hraných a 4 dokumentární filmy. Obdržel na dvacet filmových cen (ty islandské se jmenují Edda Awards a jsou udělovány počínaje rokem 1999). Jeho Děti přírody (1991) byly nominované na Oscara. Na úspěchu islandskou kinematografie má podíl nejen umělecký, ale rovněž finanční, v roce 1987 založil The Icelandic Film Corporation.

Friðriksson si za hrdiny opakovaně vybírá outsidery. Je jím Japonec Hirata přijíždějící na Island uctít památku svých zesnulých rodičů (Zimnice) i, z odlišného důvodu zajisté, schizofrenik Paul (Andělé všehomíra, 2000). Nemožnost/neschopnost zapadnout mezi ostatní nutí postavy hledat jiná, řekněme méně společenská východiska. Hirata během své cesty potkává mnoho bizarních individuí, aby harmonii nakonec našel v návratu k dávným rituálům a přírodě, kterou Friðriksson tak rád zabírá.

Důležitou složkou vícero islandských filmů, vážných i méně vážných, je černý, tak trochu ze zoufalství vyvěrající humor. Jaký jiný taky v zemi, jejíž nemalá část je neobyvatelná a kde nejvyšší letní teploty dosahují stěží patnácti stupňů (třicítku tam naměřili naposledy ve 30. letech). Islanďané si ze své země umí udělat legraci, třebaže jsou na ni nesmírně pyšní.

Panoramatické záběry krajiny zkrášlují skoro každý tamější film. Jako kdyby šlo o vládní nařízení, mající za cíl propagaci země v zahraničí. Islandské filmy dělají pro Island totéž, co udělal Pán prstenů pro Nový Zéland. V obou případech je těch záběrů až příliš, ale jsou tak úchvatné, že jim to rádi odpustíte.

Žánrové rozpětí je na malou zemi odvážně široké, ale ať se jedná o fantasy (Astropia), krimithriller (Reykjavik-Rotterdam), horor (Reykjavik Whale Watching Massacre) nebo dobové drama (Smích racků), nikdy nechybí zmiňovaný humor. Nabourává vážnost, s níž jsou některé žánrovky pojímány v Hollywoodu, byť z jeho konvencí zdejší filmaři vydatně čerpají. Vliv americké kinematografie (více než kinematografií evropských) pramení ze vřelých vztahů mezi oběmi zeměmi.

Ze zhlédnutých filmů by se dala vydolovat řada dalších nepodložených faktů. O uměleckém založení většiny Islanďanů (není tu moc co dělat, tak pojďme psát básně), o jejich zvýšené ostražitosti k cizincům (proč by kruci někdo cestoval na Island?), o hrdosti na mýty, z nichž jejich kultura vychází. A nekakofonicky skřehotavá hudba, zdaleka nezačínající u Sigur Rós a nekončící u Björk? Nebude-li se vám zamlouvat ona, nejspíš si vás nepodmaní ani Island jako takový.

Před obeznámením se s Islandem skrze jeho hudbu a kinematografii jsem chtěl navštívit několik cizích zemí, teď chci OPRAVDU navštívit pouze jedinou. Tak schválně, jak dlouho mi to vydrží…?

Thunderball 007×004

Posted: 18. 8. 2010 in DVD, klasika

„Poprvé jsem ochutnal ženu“

Young ovlivnil Hamiltona, Hamilton Younga. Thunderball pokračuje ve hravém duchu Goldfingera, je možná dokonce ještě odpočinkovější. Pro diváky i pro Bonda, překvapivě taky smrtelníka, který právě díky pobytu na léčebné klinice získá malý náskok před Blofeldem.

Ještě více prostoru dostaly hračky pro velké kluky, místy jako vypůjčené z laciného sci-fi, ale faktem je, že třeba tryskové vznášedlo opravdu existovalo a opravdu fungovalo.

Hlavním tahákem Thunderballu jsou scény natáčené pod vodou a zabírající celou čtvrtinu více než dvouhodinové stopáže. Dnes možná úsměvné, ale třeba si uvědomit, že ačkoliv podvodní, nebyly natáčeny podvodně. Ano, Thunderball shrábnul Oscara za vizuální efekty, ale ty v roce 1965 nebyly zdaleka na takové úrovni, abyste na kompjůtru mohli vytvořit digi-žraloka a následně ho šoupnout mezi živé herce.

Adjektivum „adrenalinové“ se nemusí stydět, bude-li spojováno s akčními scénami tohoto typu – šlo v nich skutečně o život.

Zatímco dříve mne Thunderball za všech bondovek okouzlil nejvíc, po letech mne místy iritoval, hlavně chováním agenta 007. Stále souloží ostošest, což bych mu, ulpívaje zrakem na Lucianě Paluzzi a Claudine Augerové skoro odpustil, ale ztratil zbytky respektu k živým bytostem. Ženy kolem něj umírají, muže zabíjí sám a na pozoru aby se před ním měla i zvířata („Zabij toho žraloka“).

Lítost? Bond nezná lítost. Chápu, že tohle k Bondovi patří, ale nezbytně v takovém množství a takto podané? Jsem zvědav, co bude dál, je trochu nemilé sledovat bondovku, v níž je vám sympatičtější padouch než Bond.

DVD

Typ polo-hraného propagačního materiálu, jaké se dnes již netočí (důraz je naopak kladen na autentičnost různých virálních videí) představuje sedmnáctiminutovka A Child’s Guide to Blowing Up a Motor Car. Narozeninový dárek otce synovi má podobu návštěvy natáčení nové bondovky. Infantilní, ale pár informací se z toho pochytit dá.

úvodní titulky: 7
bondgirl: 6
padouch: 8
padouchovi poskoci: 6
vychytávky: 7
hlášky:5

film: 80%

Před pár lety byla za povinnou položku knihovničky považována Šifra mistra Leonarda, dnes připadá „must have“ (nebo alespoň „must read“) statut detektivní trilogii Milénium. Rozebírání knih a jejich předčasně zesnulého autora Stiega Larssona v kulturním kamrlíku každého deníku a týdeníku už je poněkud otravné, ale nikoliv marné. Jinými slovy: taky jsem podlehnul.

První díl, Muži, kteří nenávidí ženy, představuje napínavý thriller s širokým tématickým rozpětím (nacismus, žurnalismus, náboženský fanatismus, finanční podvody, násilí na ženách, problém opatrovnictví). Larsson čtenáře od začátku zahlcuje informacemi, někdy trochu nad rámec spisovatelských „povinností“, ale zároveň nám neprozrazuje tolik, aby detektivní pátrání ztratilo na napínavostí.

Narozdíl od Dana Browna, autora Šifry, Larsson věděl, o čem píše a je poznat, že jako poctivý investigativní novinář rešerše nijak neodfláknul. Malinko nezvládnutý je konec – zbytečně roztahaný, do prázdna vyznívající a navíc uzavřený, takže nemáte bezprostředně po dočtení potřebu sáhnout po druhé knize.

Natahovaný konec je jedním z neduhů, které tvůrci filmové adaptace dokázali nenásilně odstranit. Dojezd je kratší, lépe vygradovaný a flashbacky vypůjčené z druhé knihy lákají na pokračování.

Výrazně zredukováno bylo zabijácké množství kávy, které do sebe literární postavy vylijí (tímhle byla kniha nechtěně směšná). Úbytek sexu pak souvisí s mírným pozměněním Mikaelovy charakteristiky. Z bodrého svůdníka je smutný, zamlklý muž. Menší problém vzhledem k tomu, že zamlklá je povětšinou též Lisbeth. Díky charismatickým hereckým představitelům (Michael Nyqvist a Noomi Rapace) mne však jejich troušení úsečných vět bavilo. Humoru ovšem celkově ubylo.

Záběry nejsou napěchovány dějposunujícími informacemi, zůstává v nich prostor k vytvoření atmosféry. Někdy se prostě jen pár vteřin mlčí, nebo kamera vysoko z oblaků zabírá auto jedoucí švédskou krajinou a do toho hraje pochmurná hudba. Zkrátka švédká depka jak se patří. Nejbrutálnější scény nejsou oproti knize moc mírněny (k tomu nejspíš dojde až v plánované americké verzi). Naše nenávist pociťována vůči titulním mužům si tak v ničem nezadá s nenávistí, jež oni muži chovají vůči ženám.

Zatímco Mikaelovým psychickým pochodům bylo věnováno péče méně, počínání Lisbeth jsem chápal lépe než v knize. Za jejími činy tušíte zřetelnou vnitřní motivaci.

Vše do sebe hladce zapadá, film je sevřenější. Vedlejší dějové linie byly osekány na nezbytné minimum, informace jsou distribuovány v jiném sledu, pokaždé ve prospěch diváckého napětí. Chybí zdlouhavé dialogy, neduh mnoha knižních adaptací. Nápaditě byly do vyšetřování zapojeny pohyblivé obrázky (Henrik Mikaelovi pouští dokumentární snímek z „onoho“ dne), které by zase nefungovaly na papíře.

Chybět přítěž v podobě elementárního thrillerové klišé – padouch rozebírá své zločiny v okamžiku, kdy by měl jednat – nevím, co bych filmu v rámci žánru vytknul. Takhle by se měly adaptovat knihy!

Goldfinger 007×003

Posted: 5. 8. 2010 in DVD, klasika

„Auric Goldfinger. Jako francouzský lak na nehty.“

Bond si po vyčerpávajících pozdravech z Ruska dopřává odpočinku, který ale nemá dlouhého trvání. Prázdninová atmosféra končí se smrtí Jill. S přemístěním děje z Miami do Londýna film ztemní doslovně i obrazně, ale ne natrvalo.

Goldfinger je podstatně odlehčenější bondovkou než obě předchozí. Padouch si po většinu děje nehraje s Bondem, ale Bond s padouchem… a režisér s divákem: opakovaně nám předkládá falešnou stopu (úmysly Tilly Mastersonové, nebezpečnost plynu vypouštěného nad Fort Knoxem).

Hravost se promítá také do obsahu – hrají se karty, hraje se golf a Goldfinger sám je hračička (laser, model pevnosti, jemuž k dokonalosti chybí jenom vláček projíždějící okolo). Radost, s jakou Bond zkouší v praxi technické vychytávky z laboratoře Q (především nadstandardní funkce automobilu Aston Martin DB5), nelze pak nazvat jinak než radostí klukovskou.

Zesílil Bondův pragmatický přístup k ženám: jednu z nich se neštítí využít coby štítu a nepodmanit si Pussy, těžko určit, jak celá akce dopadne. Šovinismus v bondovkách nachází živnou půdu, jak jinak, když třeba zrovna Goldfinger začíná vynořením protagonisty, který má, přeložte si to jak chcete, ptáka na hlavě.

Změna režiséra není nijak citelná. První důkaz, že styl udaný Terencem Youngem dokáže žít vlastním životem.

DVD

Nejznámější bondovka je poměrně slabě zásobena bonusy. Zaujala jedenáctiminutová historie „veřejných výstupů“ Bondova auta On Tour with the Aston Martin DB5.

úvodní titulky: 6
bondgirl: 5
padouch: 8
padouchovi poskoci: 7
vychytávky: 7
hlášky: 6

film: 85%