Archiv Únor, 2007

Ještě jednou k těm Oscarům

Posted: 26. 2. 2007 in různé

Tak už to máme za sebou. 79. ročník výročních cen filmové akademie proběhl včera, od osmi hodin večer amerického času. Přímý přenos mohli ti šťastnější sledovat dnes od dvou ráno na HBO, ti ještě šťastnější ve Slovanském domě v Praze. Následující text je spíše chronologickým výpisem mých dojmů, pocitů a názorů na průběh ceremoniálu, než celistvým textem s přehledem všech oceněných (u většiny kategorií stejně uvádím pouze samotný film, nikoliv oceněnou osobu).

Vše jako klasicky začalo děláním dobrého dojmu na červeném koberci a zde bych si dovolil udělit pár ocenění v kategoriích, kterým absolutně nerozumím 🙂 :
Nejhorší šaty: Jessica Alba
Nejmladistvěji vypadala: Helen Mirren
Nejhorší účes: Cameron Diaz (blond jí sluší víc), ale zase měla nejlepší šaty

Show začíná, na scénu přichází Ellen DeGeneres a snaží se působit vtipně a přirozeně, což se jí celkem daří (i když se snaží být vtipná za každou cenu), jenom historku o tom, že už od dětství toužila moderovat Oscary si mohla odpustit. Velký – „protibushovský“- potlesk poprvé sklízí Al Gore, za zdařilý považuji tento vtip: „Nebýt židů, černých a homosexuálů, nebyli by Oscaři“.

Cenu za nejlepší výpravu přichází vyhlásit Daniel Craig, vedle kterého se Nicole Kidman krásně vyjímá jako nová bondgirl. První ocenění pro Faunův labyrint.

Místo pro komický výstup Willa Ferrela, Jacka Blacka a následně také Johna C. Reilyho, hoši se snaží, ale přesto působí příliš křečovitě.

Nejlepší masky: Faunův labyrint, v tuto chvíli to vypadá, že večer skutečně ovládnou tři amigos z mexika (Iňárritu, Cuarón, del Toro), jak trefně poznamenal Tomáš Baldýnský.

Přichází můj osobní vrchol celého večera – „dozvučování“ slavných filmových cen sborem „zvukařů“, jejichž jedinými nástroji jsou jejich těla a mikrofony. Nad tím, jaké zvuky dokáže vyloudit skupina dobře sehraných těl zůstává rozum stát.

Střih zvuku přichází vyhlásit Greg Kinnear a Steve Carrell s vtipem „střih zvuku je jako sex: často to děláte v noci, sami a se spoustou elektrických přístrojů okolo sebe“.

Po sérii méně významných ocenění dostává (od jako vždy velice sexy Rachel Weisz) můj favorit Alan Arkin Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Zobrazování tváří nominovaných v hereckých kategoriích těsně před vyhlášením bylo moudrým tahem.

Po dvou písních za sebou (trochu nerozumné) následoval „zelený“ apel na občany celé planety (opět Al Gore, opět obrovský potlesk a jakýsi náznak jeho opětovné kandidatury na prezidentský post).

Největší šok celého večera, Oscar pro nejlepší animovaný film putuje k tvůrcům Happy Feetu, který sice zapadá do protiglobálního ladění celé akce, ale kvalitativně tolik zaostává za Pixarovskými Auty, že se mnozí kritici museli plácat na čelo. A já s nimi.

První filmový sestřih (tento je od Nancy Mayersové) představuje tvůrčí krizi v praxi.

Nejlepší adaptovaný scénář pro Skrytou identitu předává Helen Mirrenová s Tomem Hanksem. Nejlepší kostýmy jsou jedinou proměněnou nominací Marie Antoinette (jinou ani neměla).

Gwyneth Paltrow to trochu přehnala se rtěnkou, což ji samozřejmě nebrání vyhlásit nejlepší kameru – opět Faunův labyrint. Jisté puritánské obavy rovněž vzbuzovaly šaty Naomi Watts, která předala cenu pro nejlepší vizuální efekty dvojce Pirátů z Karibiku.

Cena za Nejlepší neanglicky mluvený film překvapivě neputuje do Mexika, nýbrž do Německa, čili další mezinárodní úspěch Životů těch druhých (že by po delší době opět německý film, který se vyplatí vidět?).

Velice pěkný sestřih ze dříve oceněných neanglicky mluvených filmů, v němž nechybí ani Ostře sledované vlaky nebo Kolja. Úžasné je logo filmu Hadi v letadle sestavené z lidských těl za plátnem (následuje ještě Ďábel nosí Pradu a Skrytá identita).

Nejlepší herečka ve vedlejší roli – začínající Jennifer Hudsonová, která neuspěla v Superstar, zkusila štěstí ve filmu – a vida!

Přichází Eva Green nalíčená a oblečená jako žena vamp, nejlepším dokumentem se vzhledem k předchozímu dění zcela nepřekvapivě stává Nepříjemná pravda Ala Gorea (když mluví, všichni mu doslova visí na rtech).

Pocta Enniemu Morriconemu (opět zdařilý sestřih), ten dostává Oscara za celoživotní přínos a sklízí imho nejzaslouženější aplaus celého večera.

Série dalších ocenění (hudba: Babel, původní scénář: Malá Miss Sunshine, původní píseň: Nepříjemná pravda – Gore vyhrává na všech frontách, střih: Skrytá identita), poslední sestřih, tentokrát historie Ameriky očima Michaela Manna a už konečně přichází finálová čtveřice.

Nejméně překvapivá jsou ocenění v hereckých kategoriích: Helen Mirrenová a Forest Whitaker (který je z toho ještě více na prášky než na Glóbech). Martina Scorseseho nejlepším režisérem vyhlásili F.F. Coppola, S.Spielberg, G.Lucas (který se jako jediný nedržitel Oscara z trojice cítil doslova a do písmene jako „ten třetí vzadu“). Takže tlak na Akademii, aby konečně ocenila tohoto newyorského matadora byl dostatečný. No a nejlepším filmem se – jak už jistě dávno víte – stala Skrytá identita. Nazvěme to třeba Hollywood sobě.

Celý večer včetně reklam trval téměř čtyři a půl hodiny a místy se opravdu nepříjemně táhl, mnohé zachránili komentátoři Fuka, Baldýnský, Michailidis a něco málo komentátorka DeGeneresová. Ať si o oceněných myslíte cokoliv, je těžké Oscary zcela zavrhnout a netěšit se na další, jubilejní, ročník. Už aby tu byl. 🙂

Reklamy

Vím, že Oscaři jsou příliš přeceňovanou akcí, že nejlepší americké filmy nejsou nejlepšími filmy na světě, že rozřazení do jednotlivých kategorií lze často označit za přinejmenším pochybné, že vítězové by měli určitým způsobem „respektovat“ politiku USA, tedy jejich kvality nejsou mnohdy tím hlavním. (Jistě, rasismu je špatný, ale homosexuálové? My v Americe nemáme žádné homosexuály.). Ale stejně si neodpustím svoje tipy, jak bude ta parta konzervativních důchodců (to byl vtip) hlasovat v některých kategoriích letos.

Nejlepší film – Babel
Rozhodující souboj lze očekávat mezi Babelem a Skrytou identitou, malou šanci urvat zlatou sošku jako „ten třetí, vzadu stojící a tiše se smějící“ má Little Miss Sunshine, ale otázkou je, jestli se vyplatí oceňovat malé, nezávislé, politicky neangažované filmy. Britská Královna bude podle mě i na Akademii příliš konzervativní (to nebyl vtip) a Eastwoodovy Dopisy z Iwo Jimy by podle zdejší logiky měly být nominovány jako nejlepší neanglicky mluvený film, takže vůbec nechápu co v této kategorii dělají. Mnohem radši bych zde uvítal Let číslo 93 a Potomky lidí, IMHO filmy, které by svými kvalitami všechny výše zmíněné bez problémů převálcovaly.

Nejlepší režie – Paul Greengrass (Let číslo 93)
Jmenovat Greengrasse je poněkud odvážný tah, zvlášť když nemá svého koně mezi nejlepšími filmy, ale když už nic jiného, právě režie Letu číslo 93 by zasloužila nějakou tu cenu. Nebo je 11. září stále příliš otevřenou ránu, do které není radno – byť zcela nestranným způsobem – rýpat? Oscar pro matadora Scorseseho za vcelku standardní krimi thriller by alespoň v mých očích razantně snížil hodnotu těchto cen. Stále je zde však mexický „bojovník za práva lidu“ Alejandro González Iňárritu a jeho přechválený Babel – otázkou je, kolika lidem bude jeho emočně vyhrocený styl vyhovovat. Na druhou stranu, emočně vyhrocený (a to ještě mnohem víc) je také Let číslo 93, akorát na mnohem menším, v podstatě komorním prostoru.

Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli – Forest Whitaker (Poslední skotský král)
Obrovské překvapení ze Zlatých glóbů následoval několik ne až tak obrovských překvapení u jiných cen a nejspíš bude završeno vůbec ne velkým překvapením oscarovým. Peter O’Toole má nejlepší role za sebou, Ryan Gosling před sebou a tváře DiCapria i Smithe jsou příliš komerční, což je možná blbost, ale znáte snad lepší způsob, jak se v Hollywoodu zviditelnit, než získáním Oscara?

Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli – Helen Mirren (Královna)
V této kategorii bych holohlavce moc a moc přál Kate Winsletové, jejíž talent už by konečně měl být po zásluze oceněn, ale obávám se, že vedle zkušených hartovnic Mirrenové, Denchové a Streepové bude opět přehlédnuta. Stejně jako španělsky krásná Penelope Cruzová, která byla za Volver nejspíš nominována hlavně proto, že mít mezi nominovanými Volver je letos docela cool (mezi nejlepší zahraniční filmy se nepropracoval).

Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli – Alan Arkin (Little Miss Sunshine)
U této kategorie mě nejvíce zamrzela nenominace Jacka Nicholsona, který podle mě podal ve Skryté identitě geniální výkon, nicméně ani hippiesácký děda Alana Arkina z rodinné road-movie Little Miss Sunshine nebyl špatný, naopak scény s nim patřili k těm nejzábavnějším.

Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli – Jennifer Hudson (Dreamgirls)
Obhájení vítězství v této kategorii se jeví pro Dreamgirls jako nejpravděpodobnější. O Jennifer Hudson se mluví jako o největším hereckém objevu několika posledních let a i když se to nestává často, také Akademie je schopna překvapit oceněním naprostého eléva.

Nejlepší animovaný film – Auta
Na výhru Aut bych vsadil svůj první mléčný zub a pravou ledvinu jako bonus. Kvalitativní rozdíl mezi nimi a zpívajícími tučňáky, případně strašidelným domem je přímo nehorázný. (A ne, pokud Auta nevyhrají, nikomu svou ledvinu neprodám. 🙂

Nejlepší kamera – Emmanuel Lubezki (Potomci lidí)
Kamera v tomto filmu nemá obdoby. Dlouhé, až osmiminutové, nepřerušované scény musely být jistě vždy dopředu pečlivě naplánovány, jediný chybný krok a jede se znova. Tedy nejen za samotné nasnímání, ale rovněž za trpělivost a sportovní výkon by měl být Lubezki po zásluze odměněn.

Nejlepší neanglicky mluvený film – El Laberinto del Fauno
Ze zde nominovaných filmů jsem sice neměl to štěstí vidět ani jeden, ale zahraniční ohlasy na nový počin Guilerma del Tora mě přesvědčily o výjimečnosti tohoto filmu. Superlativy typu „mistrovské dílo!“ nevidíte v každé recenzi.

Ztraceni v překladu

Posted: 21. 2. 2007 in recenze

Babel (2006) ****

K Babelu jsem přistupoval značně skepticky. Zpočátku jsem měl strach do něj vůbec vstoupit. Byl to strach z nenaplněných očekávání. Byl to strach pronásledující mne již od Amores Perros a 21 gramů. Byl to strach oprávněný.

Když si ukousnete příliš velké sousto, můžete se zadávit. Něco podobného se děje často různým nezkušeným režisérům, Alejandro González Iňárritu však nezkušený není, naopak je talentovaný dost. Možná až příliš na to, aby si vybíral podobně nosná témata, která sama o sobě zpravidla zaručují silný film. Ale ještě jsem vlastně nenapsal jaká témata. Příběhy jsou čtyři. Každý z nich se odehrává chronologicky, akorát jsou do něj vklíněny zbývající tři. Vzájemně se tedy chronologicky nedějí, ale souvisejí spolu (něco co uslyšíme na začátku jednoho příběhu bude řečeno až na konci jiného, atp.). Čtyři různé příběhové linie budete na pokračování sledovat vždy v tomto pořadí:

  • Marocký pastevec si od přítele koupí zbraň, aby mohl chránit svá stáda před nenasytnými šakaly. O něco později jeho dva synové, v rámci klukovského blbnutí, zkoušejí na jedoucím autobusu, zda-li puška skutečně dostřelí do vzdálenosti tří kilometrů. Ano, dostřelí…
  • Chůva žijící v San Diegu musí kvůli určitým nešťastným okolnostem vzít dvě americké děti, které opatruje, na svatbu svého syna do rodného Mexika. Jak dopadne střet dvou kultur? Bude veselá mexická svatba veselou i pro Američany? Kdoví…
  • Američtí manželé cestují po Maroku. Ona je v neustálém stresu kvůli sobě i vlastním dětem, on si kvůli ní výlet příliš neužívá. Zanedlouho se ona stane terčem zbloudilé kulky, vypálené podle zbrklého vyjádření amerických úřadů teroristy…
  • Hluchoněmá japonská dívka žije v Tokiu, žije pouze s otcem a žije nevesele. Na náladě ji moc nepřidá zjištění, jak těžké bude s jejím handicapem přijít o panenství…

Pokud to není dostatečně jasné z výše napsaného, bude se řešit: terorismus, rasismus, dlouho zakořeněné předsudky, vliv individuálních osudů na světové dění, komunikace mezi jednotlivci i celými národy (o tu půjde především). Bude se to řešit se vší vervou, čili nebude nouze o velice vypjaté momenty, o scény napěchované silnými emocemi. Vzhledem ke globálnosti témat emocemi ještě silnějšími než u již tak dost vypjatých 21 gramů.

Iňárritu nám nejdříve dá nahlédnout do těch nejintimnějších sfér životů jednotlivých postav, abychom následné utrpení prožívali s o to větší dávkou empatií. Scénárista Guillermo Arriaga musel mít hodně krušné dětství, anebo je to ten největší pesimista pod sluncem. Jakoby nikdy nepoznal ty světlejší stránky života, právě o ně připravuje i své postavy. Se znalostí jeho předchozích děl vám bude od začátku jasné, že i ty poklidnější dějové linie brzy vyletí z daných kolejí a pohodovost se záhy změní v nepříjemnost – pro vás i pro hrdiny. To je nejvíc patrné u mexického příběhu, z něhož celou sekvenci se svatebním dortem považuji za to nejlepší z celého filmu (protože nejveselejší). Ještě jakž takž snesitelná je část japonská, která má navíc docela nadějeplný závěr. Ve zbývajících dvou marockých částech však jde od samého začátku o život a s přibývajícími minutami to bude jenom horší, rozuzlení lze označit za přiměřené, nikoliv veselé.

Snad všechny hlavní postavy alespoň jednou za film propadnou beznaději, rozbrečí se, začnou se chovat hystericky, což je vzhledem k jejich situaci pochopitelné, ale je to nezbytné? Musíme to všechno vidět, spoluprožít na vlastní kůži? Přílišné zveličování emocí viděných podle mě otupuje emoce diváka a filmu ubírá na přesvědčivosti. Kdyby někdo sem tam prohodil nějaký „zlidšťující“ vtípek, kdyby tam bylo i trochu toho patosu. Ano, patosu. Iňárritu se mu vyhýbá tak důsledně, až to působí křečovitě. Hudba zpravidla začne hrát až několik vteřin po nějakém zásadním okamžiku, abychom během několika následujících, bezdějových záběrů mohli vstřebat všechnu tu hrůzu a říct si, v jak mizerném světě to žijeme a jak bezstarostné jsou ve většině případů naše životy oproti životům hrdinů, a já se znovu ptám: Je to nezbytné?

Pokud mělo jít o film, který dosti komplikovaným způsobem řeší globalizaci na příkladech několika věrohodných příběhů, nechápu, proč není blíže specifikováno, kde se jednotlivá dějová pásma odehrávají. Někde v Maroku, někde v Japonsku, někde v Mexiku, pouze jméno amerického státu San Diego je vyřčeno nahlas (což také o něčem svědčí). Jistě, Tokio pozná každý (jakoby Japonsko pro filmaře ani nemělo jiná města), ale pokud chtěl Iňárritu bavit i vzdělávat (nepochybně chtěl), proč tak nevstřícným způsobem, kdy nám v rámci maximální efektivity „zatajuje“ většinu konkrétnějších jmen? A tentokrát rozhodně nelze tvrdit, že podobné příběhy by se mohly odehrát kdekoliv na světě, to těžko. Možná na to jdu příliš racionálně, možná jsem měl při sledování víc zapojit srdce než mozek, ale proč když to u jiných filmů funguje (z poslední doby Potomci lidí, Let číslo 93), tak u Babelu ne? Pro přílišnou složitost a jistou vyjadřovací těžkopádnost? Ale vždyť sám režisér prohlašuje, že emoce jsou univerzální. Třeba nejsou.

Režie je velice zdařilá, pro příště by ji nicméně prospělo, kdyby to nebyla režie nového filmu od tvůrce Amores Perros, 21 gramů, Babelu, kdyby to prostě byla režie Alejandra Gonzáleze Iňárritua, který se už nebude snažit o dechberoucí přesah ve všech myslitelných směrech. Vzhledem k tomu, že Babel by měl být vrcholem zamýšlené „trilogie smrti“ a že se Iňárritu ne zrovna v míru rozešel se svým dvorním scénáristou Arriagou, jistá naděje zde je. Navzdory všemu napsanému se na jeho další film těším. Věřím, že bude mít přinejmenším stejně skvělý soundtrack, stejně kvalitní ozvučení, stejně pestrý herecký ansábl, v němž se tentokrát sešli herci známí více (Brad Pitt, Cate Blanchett, Gael García Bernal), méně (Adriana Barrazová) i vůbec (Rinko Kikuchiová), každopádně herci kteří ze sebe bez výjimky dokázali vyždímat maximum.

Scénář: 70%
Režie: 80%
Herecké výkony: 90%
Celkové hodnocení: 80%

Film týdne (16) 

Královna ****
(The Queen, 2006)

Být anglickou královnou sebou nese obrovskou zodpovědnost, na kterou se buď můžete úplně vykašlat, anebo žít v neustálém stresu. Podle nejnovějšího filmu Stephena Frearse Alžběta II. ve stresu rozhodně nežije.

Květen 1997 – ve volbách vítězí labouristé, premiérem se stává Tony Blair, rozhodnutý zavést radikální reformy. Čeká jej audience u královny. Právě v tomto okamžiku film začíná a setkání uvolněného Blaira s upjatou Alžbětou patří k těm nejroztomilejším okamžikům. Během dní následujících po smrti princezny Diany (které jsou hlavním objektem scénáristova zájmu) jim ani vám již moc do smíchu nebude. Alžběta odmítá vystoupit na veřejnosti, Blair s tím sice nesouhlasí, ale postupně si tuto postarší dámu oblíbí natolik, že mu ani britský konzervatizmus není tolik proti chuti. Královna NENÍ komedií, ačkoliv tuto teorii mnohá média podporují. Královna je něčím mezi politickou satirou, biografickým dramatem a dokumentární rekonstrukcí, přičemž má místa vtipná, místa dojemná i místa bolestně pravdivá.

Scénárista Peter Morgan si těžko mohl pro „analýzu“ královské rodiny, předně její nejvýznamnější členky, vybrat lepší výchozí situaci než právě tragickou Dianinu smrt. Morgan, na rozdíl od tehdejší veřejnosti, královnino chování neodsuzuje, snaží se jej pochopit. A ať již byl královnin obraz jakkoliv zkreslený, měl jsem po skončení pocit, že jí znám mnohem lépe než ze všech informací objevivších se dosud v tisku. K čemuž nezanedbatelnou měrou přispěla Helen Mirrenová. Ta nejen že dokonale odpozorovala všechna královnina gesta, ale navíc ji dokázala vdechnout osobitou duši, kterou na záběrech ze všech těch oficiálních akcí postrádá. Co je nejlepší, abyste poznali, že její výkon je naprosto výjimečný, skutečnou Alžbětu II. vůbec znát nemusíte. Tvrzení, že s výkonem Mirrenové film stojí a padá je nesmyslné (nejen z toho důvodu, že by pak jenom stál :)).

Opatrně, ale do hloubky jdoucí scénář, suchý britský humor a slušná Frearsova režie (dovolil si i pár okázalých leteckých záběrů na nádhernou skotskou krajinu) činí z Královny společně s výkonem Mirrenové komplexní snímek, který alespoň v mých očích dosáhl všech vytyčených cílů. Pokud je vám britská královská rodina ukradená a nemáte rádi filmy postavené na hereckých výkonech a dialozích, nemá smysl dát za tento film sto padesát korun a následně ostatní diváky v kině iritovat výkřiky typu „to je taková nuda!“. Ono to záleží hlavně na přístupu, protože špatným filmem Královna rozhodně není.

Herecké výkony: 90%
Scénář: 80%
Režie: 70%
Celkové hodnocení: 80%

Jak hodnotím

Posted: 17. 2. 2007 in různé

Za dosavadní existenci blogu jsem zde již různým způsobem ohodnotil mnoho a mnoho filmů. Úplně jsem však zapomněl dodat ke svým hodnotícím „praktikám“ nějakou legendu. Ono pochopitelně každému dojde, že 90% a pět hvězdiček má vyšší hodnotu než 20% a hvězdička jedna, ale jaký konkrétně by měl například film zasluhující hodnocení nejvyšší? Tedy, jaký by měl být podle mého názoru:

*****/ 90-100%
Film mimořádně kvalitní, v určitém směru zpravidla přelomový. Musí jít o velice silný emotivní zážitek, zřídka takto hodnotím také výjimečně vtipnou komedii či výjimečně adrenalinovou akční jízdu. U pětihvězdičkových filmů platí, že je mám rád a že je těžké popsat slovy, proč zrovna je. Jde o skvělý filmový zážitek, který se jen tak nevytratí z paměti.
Několik příkladů: Amadeus (100%), Mechanický pomeranč (100%), Metropolis (100%)  Sedm (95%), Potomci lidí (95%), Forrest Gump (90%), Unaveni sluncem (90%), Moulin Rouge (90%)

****/ 75-85%
Kus dobře odvedené práce, nemusí jít o nic přelomového, ale přinejmenším se jedná o film zábavný. Takto obvykle hodnotím také filmy, které mě vzhledem k očekáváním zklamaly, které si však – jak tuším – nezaslouží nižší hodnocení. Čtyřmi hvězdičkami hodnocený film je ve většině případů alespoň v rámci žánru dílem nadprůměrným, pozoruhodným či hodným diskuze.
Několik příkladů: Mluv s ní (85%), Pulp Fiction: Historky z podsvětí (85%), Zoolander (85%), Čínská čtvrť (80%), Lola běží o život (80%), Vesnice (80%), Království nebeské (75%), Tanec v temnotách (75%), Vzpomínky na Afriku (75%)

***/ 55-65%
Film průměrný, místy třeba i velice zdařilý, ale celkově nikterak výjimečný. Tři hvězdičky jsou takovým neutrálním hodnocením, které mi mnohdy pomůže u filmu, se kterým si nevím rady. Může jít o snímek zábavný i dobře zrežírovaný, který mě však nechal chladným. Někdy lze takovéto hodnocení brát jako spíše pozitivní (právě u různých prostoduchých komedií), někdy jako spíše negativní (film, který plně nevyužil svůj potenciál)
Několik příkladů: Čistá duše (70%), Mladý Frankenstein (70%), Rambo (70%), Hra s nevěrou (65%), Lepší pozdě nežli později (65%), Účastníci zájezdu (65%), Highlander (60%), Polibek draka (60%), Terminál (60%), Alice (55%), Sametoví vrazi (55%)

**/ 35-50%
Tak tohle je slabota. Téměř vždy nuda nenesoucí buď myšlenku žádnou nebo nesoucí myšlenek spoustu, ale podávající je těžko srozumitelným způsobem. Může jít o velice nevydařené pokračování kvalitního filmu, o nenápaditě zrežírovanou akci či komedii, která daný žánr vůbec ničím neobohacuje. Sledovat takto hodnocený film však ještě není zdraví škodlivé.
Několik příkladů: Český sen (50%), Matrix Revolutions (50%), Skřítek (50%), Resident Evil (45%), Tajemný let (45%), Běžící muž (40%), Identita (40%), Saw 2 (40%), Madagaskar (35%), Scary Movie (35%)

*/ 0-30%
Skupina skutečně hrozných filmů, kterým by se každý rozumnější člověk měl raději vyhnout (vyjma obětavého kritika, bez nějž byste o zrůdnosti těchto zrůdností nevěděli :)). Extrémně nepodařený snímek s polo nebo zcela amatérskou režii, křečovitým scénářem, nesympatickými herci a jinými ingrediencemi, které by žádný slušný film obsahovat neměl. Zřídka se objeví film tak špatný, až je zábavný, ale s trochou štěstí zrovna na takový „shit“ narazíte.
Několik příkladů: Milenci a vrazi (30%), Canterburské povídky (25%), Bojiště Země (20%), Ken Park (15%), Kameňák (10%), Hollywood, Hollywood (0%)

Spojenec *****
(Inside Man, 2006)

Schválně, kolik jste už viděli filmů o vykrádání banky? O zdánlivě dokonalém plánu, o lupičích, kteří byli vždy o krok před policisty, o vyděšených rukojmích a letadlech požadovaných výměnou za jejich životy… hádám, že hodně. Spojenec je dalším z řady a přitom do této řady v mnohých ohledech vůbec nepatří. Téměř neustále se v něm něco děje a i pokud se v něm nic neděje, stále je špičkově zrežírován. Tedy, kromě jiného…

Kdo? Dalton Russel (Clive Owen). Co? Nedávno naplánoval a zrealizoval dokonalé přepadení banky. Proč? Prostě proto, že mohl. Jak? To se během následujících více než dvou hodin dozvíte. Skupina ozbrojenců vpadne do banky. Odrovná kamery, ochranku, znemožní možné riziko zvenčí i zvnitřku (mobily jsou sviňky užitečné, ale pro hladký průchod bankovní loupeže zcela nevyhovující). Všichni rukojmí jsou donuceni obléct se stejně jako kriminálníci.  Tolik k „těm zlým“.

Keith Frazier (Denzel Washington) je vyjednavač NYPD. Touží po povýšení. Čeká jej dlouhý den, možná dva, na jejichž konci se – jak věří – opět shledá se svou manželkou. Keith Frazier je férovej chlapík, ale našli byste férovější.

Madeline Whiteová (Jodie Fosterová) je právnička zastupující zájmy jisté třetí strany mající zájem na tom, aby jisté věci z bezpečnostních schránek přepadené banky nikdy nespatřily světlo světa. Tohle začíná smrdět čímsi podezřelým. A to je jenom začátek.

Tři postavy, tři (?) cíle, spousta peněz, spousta svinstva, které vyplave na povrch a jeden film, jeden výtečný kriminální thriller, v němž bylo kromě klasické černé a bílé využito ještě mnoho jiných, mnohem zajímavějších barev.

Spike Lee dokázal natočit film, který si užije snad každý a snad každý si z něj něco odnese. Pro někoho to bude „jenom“ zábavný žánrový snímek, pro někoho mnohovrstevnatá sociologická diagnóza současné situace v Americe a postzářijového traumatu (ne všichni, kteří vypadají jako potenciálně nebezpeční skutečně jsou potencionálně nebezpeční atd.). Na první pohled banální příběhovou pavučinu o tom „kdo“, „kdy“, „co“, „proč“ a „jak“ tvoří mnohonásobně pevnější vlákna, než na jaká jsme u podobných filmů zvyklí. Jako nit se celým filmem line rasová otázka, k jejíž podstatě se Lee propracovává s mnohem větší obratností než třeba tvůrci Crashe. Rušivě nepůsobí ani množství dokumentárně pojatých scén, které nejsou nikdy použity samoúčelně. Vlastně existují s ostatními scénami v dokonalé symbióze.

Lee je natolik schopný filmař, že si může dovolit pohrávat s žánrovými pravidly. Překrucuje je, nebo je zcela obchází a zcela odlišným způsobem přistupuje k tomu, co by měl vědět zločinec, co policista a co divák. Vždy to ovšem činí tak, aniž by se divák cítil podražen, jako v případě druhého dílu Dannyho parťáků. Výborný scénář plný černého humoru a slovních přestřelek skýtá nejedno překvapení, to hlavní je nám odhaleno na samém začátku (aniž bychom o tom věděli), ta ostatní většinou v pravý okamžik vypointují nějakou vedlejší epizodku (albánský dialog). Psychologické prokreslení postav je přiměřené, čili nerušivé. Rozsahem největší roli má Denzel Washington, kterému se celkem úspěšně daří nevykrádat sám sebe, rovněž způsob, jakým Clive Owen přistupuje k dalšímu charismatickému hajzlíkovi zaslouží obdiv. Pozoruhodná je postava Jodie Fosterové, šedé eminence (příjmení Whiteová nelze brát jinak než jako ironii), která disponuje nebezpečnou mocí v podstatě nad všemi zúčastněnými stranami.

Pokud se chcete bavit a poté nemít pocit promarněného času, Spojenec by vás neměl zklamat.

Režie: 90%
Scénář: 90%
Herecké výkony: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Prvotřídní trip

Posted: 12. 2. 2007 in film týdne

Film týdne (15)

Temný obraz ****
(A Scanner Darkly, 2006)

Richard Linklater je velice pozoruhodnou osobností amerického nezávislého filmu. Dokázal již natočit civilní, téměř dokumentaristicky pojatou romanci (Před úsvitem, Před soumrakem), mainstreamovou hudební komedii s Jackem Blackem (Škola Ro(c)ku), sociálně kritickou agitku (Fast Food Nation) a v neposlední řadě také experimentální animované sci-fi (Temný obraz). Právě Temnému obrazu lze v jeho dosavadní filmografii přisuzovat nejvýjimečnější statut. Jeho předchozí filmy byly buď dobré nebo špatné, buď oblíbené nebo neoblíbené, sice hodné diskuzí, ale nikdy ne natolik rozporuplné jako Temný obraz. Jedním slovem jde o film nekonvenční.

Zajímavý je již samotný způsob natáčení, odborně nazývaný „interpolated rotoscoping“. Celý film byl nejdříve natočen zcela klasicky, se živými herci, v reálném prostředí. Během následujících 18 měsíců však všechen materiál (zjednodušeně řečeno) prošel počítačem, kde se pěkně „vybarvil“, sestříhal a opatřil speciálními efekty. Výsledná podoba se kromě Linklaterova kraťasu Sním či bdím ničemu dosud viděnému nepodobá a pro lepší představu vám může jedině doporučit podívat se na nějaké fotky přímo z filmu (třeba zde). Vizuální stránka je výjimečná do té míry, že je těžké o ní prohlásit, zda je vydařená či nikoliv a záleží to opravdu pouze na subjektivním názoru každého diváka. Nausea z viděného u mnohých nejspíš překročí určité meze.

Dojem, který budete z použité techniky mít, plně koresponduje s obsahem filmu. Celou dobu není jasné, zda viděné je či není realita, zda se náhodou nejedná o způsob vnímání světa některým z mnoha narkomanů, nejpravděpodobněji Boba Arctora (Keanu Reeves). Ten žije dva životy – jako dealer drogy Substance D (jako „Death“) a jako tajný agent z protinarkotického oddělení Frank, přičemž není zcela jasné, jestlipak si toho je vědom. Kde by mohla vězet pravda nám tvůrci sice ledabyle předhodí v posledních minutách, ale nemá smysl věnovat tomu přílišnou pozornost, je to pouze malý test divákovy pozornosti. Respektive jeden z mnoha podobných testů. Linklaterovi se celkem úspěšně daří „vmanipulovávat“ nás do role jednoho z drogově závislých a pokud si chcete Temný obraz naplno užít, nezbývá vám, než jeho pravidla hry přijmout. Buďte paranoidní, nevěřte tomu co vidíte či slyšíte, na druhou stranu neobcházejte okolo filmu jako (slovy jedné z postav). „kočka bez vousů“.

Temný obraz vzniknul na základě poloautobiografické knihy Philipa K. Dicka, tvůrce takových pilířů sci-fi žánru jako Blade Runner, Minority Report či Total Recall. Svou knihu věnoval především lidem, kteří si, stejně jako on, prošli drogovým peklem. S menší dávkou ironie lze film vnímat coby poctu všem vyléčeným narkomanům. Drogy každopádně tvoří pouze jednu desetinu komplikovaného příběhu, co – a zda-li vůbec něco – si složíte ze zbývajících střípků záleží na vaší ochotě podstupovat experimenty a také na vaší trpělivosti (rozhodně to není divácky vstřícný film). Richard Linklater natočil dle mého názoru nejdiskutabilnější snímek své dosavadní kariéry, snímek možná výjimečně dobrý, možná výjimečně špatný, každopádně ne snímek průměrný – jestli si ceníte i tohohle… záleží na vás.

Herecké výkony: 70%
Scénář: 80%
Režie: 75%
Celkové hodnocení: 75%

Průkopníci kinematografie

Posted: 11. 2. 2007 in klasika, různé

Výběr z internetu zdarma a legálně stáhnutelných filmů se sice omezuje převážně na postarší kousky, často nevalných obrazových kvalit, ale pokud chcete vidět jak se rodila kinematografie jak ji známe dnes, mnohdy je to jediný způsob. Následující dva filmy sehrály v historii kinematografie nezanedbatelnou roli a není nic snazšího než si je – třeba kliknutím na jejich název – najít, stáhnout a přehrát. Jak jsem jejich sledování „prožíval“ já můžete vytušit z uvedených komentářů vztahujících se ke konkrétním okamžikům daného filmu. Můžete je tedy použít jako doplněk ke sledování a k porovnání vlastních dojmů s dojmy mými. Bez znalosti samotného filmu (který je nejlepší mít v čerstvé paměti) pozbývají valnějšího smyslu, ale možná se u nich alespoň pobavíte.

Cesta na měsíc (1902)

  • 00:00:45 – poletí se na Měsíc, důkladná instruktáž je nezbytná
  • 00:02:40 – pojďme se pustit do práce!
  • 00:03:40 – namalované pozadí je převelice roztomilé
  • 00:04:40 – chce to odvahu, vlézt do té kovové piksle…
  • 00:05:25 – … a nechat se zástupem švarných mladic zatlačit do podezřelého kanónu
  • 00:06:05 – Měsíc to schytal rovnou do oka, chudák – obrázek, který se zapsal do dějin
  • 00:07:20 – vesmírní turisté pokročilého věku si dopřávají šlofíka a začínají se dít zvláštní věci
  • 00:08:35 – nádhera! něco takového bych chtěl mít na zahradě
  • 00:09:05 – jen pokud možno bez malých satanášů
  • 00:10:00 – dědci se nedají
  • 00:10:15 – nejvelkolepější akční scéna roku 1902 (bez ironie)
  • 00:11:25 – zpátky na Zemi

Andaluský pes (1928)

  • 00:00:50 – lehce mě znepokojuje mizerná obrazová i zvuková kvalita, ale co byste chtěli z internetu a navíc zadarmo
  • 00:01:27 – více než lehce mě znepokojila scéna se žiletkou a lidským okem, celkem odvaha, zaútočit na nepřipraveného diváka něčím takovým hned zkraje
  • 00:03:59 – mravenci v dlani, prolínačka, useknutá ruka – začíná to být pořádná magořina
  • 00:05:50 – pohledná dívka stojí uprostřed silnice, pěkný záběr, jen opět velice znepokojivý – kdy do ní někdo narazí?
  • 00:06:35 – hurá, bude osahávačka! masáž prsou bych v tak starém filmu neočekával, ale když je to surrealismus, tak proč vlastně ne
  • 00:07:52 – kde se vzala, tu se vzala – mršina osla na piánu, lahůdkový film
  • 00:08:33 – a zase ti mravenci
  • 00:10:00 – vyhazování věcí z balkónu, zdá se mi to, nebo tu skutečně nic nedává smysl?
  • 00:11:12 – dva chlápci, z nichž jeden má v ruce pistoli, tohle nedopadne dobře
  • 00:11:40 – další podivný střih z temné místnosti někam doprostřed lesa
  • 00:13:11 – motýl s lebkou, jeden z mála srozumitelných symbolů filmu
  • 00:14:25 – že by happy end?
  • 00:15:25 – tak asi ne

Nefilmové televizní tipy

Posted: 9. 2. 2007 in tipy

Film a televize patří neodmyslitelně k sobě. Pokud se tento blog jmenuje O filmu, může tedy obsahovat také články o televizi. Televize pochopitelně není jenom o filmech v ní. Čímž jsem myslím srozumitelně odůvodnil, proč následující TV tipy neobsahují ani jeden filmový (:)), ale pojďme k věci.

Po-Pá:

  • The Amazing Race – superkační a supernákladná reality show; několik soutěžních dvojic podniká závod napříč celým světem, nejpomalejší vypadne, nejrychlejší vyhraje 1 000 000 dolarů: 90% AXN
  • Simpsonovi – již několikrát zmíněná klasika mezi animovanými seriály; opětovné upozorňování na ni je skoro trapné, ale chybět zde nemůže: 100% ČT 2
  • Bořiči mýtů – dva kutilové se v každé epizodě snaží vyvrátit jistý mýtus (může se člověk zašprajcovat na záchodku v letadle?, bude auto s rozloženým vepřem smrdět tak, že si jej nikdo nekoupí? atd.), je to trochu poučné, ale hlavně velice zábavné: 80% Discovery

Po:

  • Zoufalé manželky – romantická, tajemná, vtipná, taková byla první série nejúspěšnější americké „více než telenovely“,  jejíž druhá série startuje již v pondělí na Primě; IMHO jeden z mála seriálů, který si dokázal udržet určitý standard po všechny dosud odvysílané epizody: 85% Prima
  • Dr. House – seriál z lékařského prostředí pojatý podobným stylem jako Kriminálka Las Vegas a navíc dokořeněn lehce morbidním humorem cynika každým coulem – Dr. Gregoryho House: 75% Nova
  • Chirurgové – další nadprůměrně kvalitní pondělní seriál, opět vtipný a opět z lékařského prostředí; tento se soustředí hlavně na vztahy mezi několika mladými chirurgy a byl oceněn Zlatým glóbem pro nejlepší dramatický seriál: 80% Prima

St:

  • Sběratelé kostí – jeden ze zdařilějších klonů Kriminálky Las Vegas, který sice nepřináší nic moc nového, ale kouká se na něj dobře: 80% Prima

Čt:

  • Možné i nemožné – pořad, který byl s největší pravděpodobností hlavním inspiračním zdrojem tvůrců nováckého Cleveru s Milanem Šteindlerem, aneb i věda může být zábavná, pokud ji neberete zcela vážně: 70% Discovery
  • Kriminálka Las Vegas – dnes již matador kriminálních seriálů, který žánr oživil poctivou infuzí čerstvé krve, po cca deseti epizodách sice začíná nudit, sem tam se však vidět dá: 75% Nova 

Pá:

  • Uvolněte se, prosím – asi nejoblíbenější česká talk show současnosti, která navzdory řečnickým schopnostem Jana Krause stejně jako všechny talk show záleží hlavně na „kvalitě“ pozvaných hostů: 80% ČT 1
  • Monty Pythonův Létající cirkus – je nutné představovat? Pokud jste ještě opravdu neviděli ani jednu sérii naprosto šílených skečů těchto britských pošuků, určitě byste to měli napravit, i když jste přesvědčeni, že se vám to nebude líbit, zkuste to: 95% ČT 2

Ne:

  • Ztraceni – navzdory všem výtkám, které k tomuto seriálovému hitu můžeme mít, je těžké si s ním začít a v zápětí přestat, na Nově teprve dobíhá druhá série, na AXN v neděli začíná třetí (i když nepochybuji, že mnozí viděli i většinu dílů z ní): 70% Nova, AXN
  • Prison Break – již po sedmi epizodách se opovažuji mluvit o nejlepším hraném seriálu současnosti, má spád, má jakous takous logiku a má věrohodné hrdiny; sledovat Prison Break se slovenským dabingem asi není nic příjemného, nicméně pokud nemáte jinou možnost, kterak jej vidět, riskněte to, fakt to stojí za to: 90% Joj 

Kromě všech výše vypsaných možností také můžete televizi zcela ignorovat (ideální je vyhodit ji z okna) a věnovat čas mnohem užitejčnějším činnostem než sezení před ní, ale volba je pouze na vás. Tak ke které straně se přidáte?

Totální akční nářez

Posted: 7. 2. 2007 in recenze

Zastav a nepřežiješ ****
(Crank, 2006)

  • scénář a režie: Mark Neveldine, Brian Taylor
  • hrají: Jason Statham, Amy Smart, Efren Ramirez
  • kamera: Adam Biddle

Představte si následující situaci: Proberete se z bezvědomí, jste ve svém bytě. Objevíte DVD na kterém vám nějaký „skoroasiat“ řekne (a názorně předvede), že máte v krvi jakýsi čínský sajrajt, který vás cca do hodiny zabije. Látka pohlcuje váš adrenalin, nebezpečně snižuje vaši tepovou frekvenci a pokud jakýmkoliv způsobem nenapumpujete dostatek krve do srdce, zemřete. Váš doktor je na dovolené, vrátí se co nejdříve to bude možné. Do té doby musíte přežít. Do té doby musíte být v pohybu! Pokud nejste členem nějakého gangu pravděpodobně se do podobné situace nikdy nedostanete (a předpokládám, že byste se do ní ani dostat nechtěli). Na rozdíl od nájemného vraha Cheva Cheliose (Jason Statham), který – pokud chce přežít, a to si pište že chce – bude mít v následujících osmdesáti minutách pěkně napilno.

Je jedno, jakým způsobem potřebný adrenalin získá, jestli bude utíkat před policajty, jestli se obslouží nemocničním defibrilátorem, jestli osouloží svou přítelkyní (nejlépe před desítkami vyšokovaných Číňanů) – prostě jej musí získat a udržet si jej do doktorova příletu. Chev nebere ohledy absolutně na nikoho, což je jeden ze sympatických rysů tohoto snímku – s ničím se nemaže. Jeden na plný plyn a to od první do poslední minuty. Zběsilé automobilové honičky, bitky tělo na tělo, krvavé přestřelky, humor, spousta humoru (mnohdy možná nezamýšleného) – film ani na okamžik nepolevuje ze svého tempa a není minuty bez nějaké akce. Scénář je velice slaboduchý, čehož si debutující dvojce režisérů byla plně vědoma a dokázala to ukázkovým způsobem využít ve svůj prospěch. V podstatě neustálé střihy, dělení obrazu, dovysvětlující titulky a animace, kamerové filtry, rozostřený obraz, pohled očima první osoby, pestrá škála chytlavých písniček – trošku to připomíná pejskokočičkovský dort, který však alespoň mě převelice šmakoval.

Zastav a nepřežiješ je béčkovým filmem, tentokrát však výjimečně ne v neprospěch věci. Jeho pološílená povaha, jeho nekorektní přístup k věci, roztomile idiotský způsob, jakým hází bobek na morální stránku věci… z něj dělají jednu z nejzábavnějších filmových jízd posledních let. Už dlouho mě žádný film tolik nebavil. Debutující režisérké duo ani o nic jiného než o pobavení diváka neusilovalo. Do všeho jdou po hlavě, kašlou na možné následky a to je dobře, u podobně pojatého filmu a jednou za čas je to dobře.

  • herecké výkony: 80%
  • režie: 85%
  • scénář: 65%
  • zábavnost: 100%
  • celkové hodnocení: 85%

Film Zastav a nepřežiješ má českou premiéru již zítra!