Archive for the ‘klasika’ Category

Hitchcockovy trailery

Posted: 5. 10. 2012 in DVD, klasika, různé

Ještě jeden delší text před tím, než se opět naplno ponořím do studia – čtrnáct zastavení u trailerů filmů, které u nás vyšly na DVD v „černé“ a „bílé“ kolekci Universalu.

Přímé oslovení publika, trademark pozdějších hitchcockovských trailerů, se objevuje již upoutávce na Sabotéra, ve které k nám namísto režiséra promlouvá jeden z herců. Dramatický nájezd na jeho tvář zesiluje apelativní tón traileru, jenž kromě zpravení o novém filmu v druhém plánu také povzbuzuje bdělost lidu a nabádá k semknutí národa (záběr Sochy Svobody).

Vystoupení z fikčního světa za současného respektování prostředí, do nějž je film situován i prostředků, s jejichž pomocí je vyprávěn, staví na lži zakódované v každém fikčním vyprávění, na divákově automatickém sebe-přesvědčování „vím, ale…“. Čili: víme, že jde o herce, který komentuje vymyšlený příběh, ale přesto jeho sugestivním slovům lehko podlehneme a uvěříme, že bychom se sami mohli stát oběťmi bombového útoku (třebaže dobový kontext vedoucí nás k tomuto přesvědčení je dnes odlišný než za války, kdy Sabotér vzniknul). Chceme být klamáni, chceme se bát.

Prolnutí fiktivního (příběhu) s reálným (hercem) získává u Sabotéra dodatečný význam právě ve světle druhé světové války, kdy bylo filmové médium snáze zneužitelné k filmové propagandě. Zatímco Sabotér diváky vybičovává k ještě větší pozornosti, než k jaké je nutily reálné podmínky života, Ani stín podezření staví na kontrastu všedního povrchu a pod ním skrytého nebezpečí, čím má blíže k Hitchcockovým trademarkovým, do sebe uzavřeným světům, generujícím napětí pro napětí samé.

Obrazy rodinné idyly jsou v traileru Stínu podkopávány titulky slibujícími napínavou podívanou s vraždami a pokusy o ně. Trailer na nás v souladu s dobovou módou agresivně útočí superlativy (dnes častěji přítomnými v podobě „autentičtějších“, protože ověřitelných úryvků z recenzí) a očekávání vytváří za užití slov klíčových pro větší část Hitchcockovy tvorby (tajemství, záhada, napětí). Ze samotné zápletky je však prozrazeno jen minimum informací, jako kdyby nevědomí bylo předpokladem plnohodnotného diváckého zážitku. Jan známo, tento koncept o sedmnáct let později dovádí do vrcholné formy Psycho.

Radikální vybočení z řady zaměnitelných dobových trailerů nabízí Provaz. Zde už si režisér s divákem promyšleně pohrává, užívaje přitom venkovního záběru, který se v kino-sestřihu „bytového“ thrilleru neobjeví. Úvod, obyčejné newyorské odpoledne, vytváří očekávání nevinné romance. Z omylu nás vyvádí až James Stewart, hlavní hvězda snímku, stavějící první vteřiny traileru do odlišného světla – z romantického setkání je náhle výsek rekonstrukce spáchaného zločinu. Oslovení natolik slavným hercem lze spíše než jako pozvání do klubu vnímat coby zdůraznění výlučnosti světa, v němž se bude příběh Provazu odehrávat.

Znejistění hranice mezi hercem a postavou není cílem, sází se na naší obeznámenost s hvězdnou tváří a tedy i na větší ochotu věřit tomu, co nám „starý známý“ sděluje. Očekávání utvořená před návštěvou kina, lákání na příběh inspirovaný skutečným případem, nejsou filmem samotným dále rozvíjena. Nejsme opětovně upozorněni na pravdivostní kvality příběhu. Ať už si tuto informaci s sebou do kina přineseme, či nikoli, po zhasnutí světel se bude pracovat jenom s uměle vytvářeným napětím, s tím, co by se stát mohlo. Zdání skutečnosti je tak především reklamním tahákem, nikoli aspektem směrodatným při hodnocení filmu.

Trailer Okna do dvora vzniknul až při obnovené premiéře filmu, což je využito k mimotextové narážce na to, jakým způsobem bylo v některých kinech uváděno později natočené Psycho („and see it from the beginning of course“). Jsme v něm zavedeni na místo činu, které logicky, a pro Hitchův cynismus také příznačně, splývá s místem natáčení. Práce s myšlenkou, že ke zločinu již došlo a v kině tím pádem uvidíme jen jakousi jeho rekonstrukci, tentokrát rozšiřuje ústřední voyerský motiv snímku, zpřítomněný také zviditelněním technologického aparátu – kamery, oka, kterým budeme společně s Jamesem Stewartem šmírovat lidi odnaproti. Trailer budí pozornost i svou genderovou vyvážeností. Vybrané záběry vytváří (ne zcela mylný, ne úplně pravdivý) dojem thrilleru říznutého romancí, tedy díla, které by mohlo zaujmout muže i ženy.

S atmosférou filmu výtečně ladí také trailer na Potíže s Harrym. Začíná jako pohádka (Once upon a time), aby došlo k náhlému přepnutí do mrazivější polohy (Well… he is dead). Výběr záběrů dává společně s rozvernějším tónem komentátorova hlasu správně tušit, že navzdory mrtvole v hlavní roli nepůjde o čistokrevný thriller. Nabourání poklidného života obyčejných lidí velmi neobyčejnou událostí (nález mrtvoly) je konceptem, z něhož vychází mnoho ealingovských komedií. K tempu těch vrcholných měl nakonec blízko jenom Harryho trailer, prokládající dialogy situační komikou promyšleněji než Hitchcock ve výsledném filmu. Dobře jsme nicméně připraveni na rozptýlení protagonisty mezi vícero postav (skutečným hrdinou filmu je titulní nebožtík) a zvolenou dětskou optiku, neboť chlapec, nálezce těla, z celého traileru vám v paměti zřejmě utkví nejvíce.

S trailerem Muže, který věděl příliš mnoho se vrací herec komentující vlastní roli a přímé oslovení diváka. Použití fráze „As you know…“ předpokládá naši poučenost s typem filmů, jaké Hitchcock točí a jakými nás přesto dokáže opět vytrhnout ze sedadel. Účinnost ambivalentní kombinace dobře známého (thrillerového schématu) s nezbytnou (příběhovou) inovací je zaštítěná režisérovým jménem, fungujícím jako záruka určité kvality. Opětovným poukazováním na fiktivnost předkládaných příběhů jako kdyby Hitch dával najevo svou kontrolu nad našimi emocemi – ukážu vám, že je to jenom jako a stejně vás dokážu napnout.

Trailer Vertiga, znovu brnkající současně na romantickou i thrillerovou strunu, otevírá slovníková definice titulního výrazu, čím je nám poskytnut podstatný mimofilmový údaj, pojistka, že budeme mít jako diváci ponětí, jaká fobie protagonistu sužuje. Sázka na předpřipraveného diváka zcela nekonvenuje s tradičním reklamním sdělením ve smyslu „uvidíte, co jste nikdy dříve neviděli (ale Hitchcock vám to ukáže)“. Jinými slovy, můžeme být jakkoli filmově i nefilmově vzděláni, přečíst libovolné množství encyklopedií a přesto budeme tváří tvář mysteriózní zápletce stejně bezbranní jako James Stewart při pohledu z velké výšky. Některá tajemství dopředu odhalit nelze a i kdyby šlo, Hitch nás stejně převeze.

Koncept představení místa činu rozšiřuje trailer Psycha, vydávající filmovou lokaci za lokaci skutečnou. Tentokrát nikoli jeden z herců, ale již rovnou pan režisér (tehdy již bezpochyby srovnatelně slavný jako hvězdy jeho filmů) nás provádí nechvalně proslulým Batesovým domem i motelem. Jeho předstírané znechucení zločiny (štítivé grimasy) asociuje vraha, jemuž se zvedá žaludek nad vlastními mordy, neboť kdo koneckonců všechno spáchal? Režisér. Znechucení se díky rozvernému tónu hlasu mísí s pobavením.

S pobavením sadisty, pána reprezentace, nám Hitchcock dává vědět, že neprozrazuje zdaleka vše podstatné, natož aby něco ukázal – jediným záběrem z filmu je výkřik Janet Leigh ve sprše, fungující jako prudké vytržení z příjemného povídání onoho zaobleného pána. Namísto dnes preferovaného vršení atrakcí se zde mnohem rafinovaněji pracuje s pouhými náznaky a představivostí diváka. Sugestivní slova bohatě vynahrazují nepřítomné explicitní záběry. Navozování zneklidňující atmosféry napomáhá užití formálních postupů z Hitchcockových (a obecně napínavých) filmů – pomalé nájezdy, znejišťující podhledy, postupné prozkoumávání prostoru s postavou – takže nevidíme víc (spíše méně) než ona a cítíme se stejně „zranitelní“.

Stylem „znáte mne a já znám vás“ je pojat trailer Ptáků, uvozený přátelským dotazem „Jak se vám daří?“. Vlídnost na jedné straně, snaha přimět diváky vyskočit z kůže na straně druhé. Klamné zdání, že stojí na naší straně, zatímco za našimi zády připravuje imaginární past. Princip stojící v centru většiny filmů, nejenom thrillerů. Mistr hrůzy svého vlídného zjevu a přirozené autority (mohl by z něj být oblíbený kantor) využívá ke čtyřminutové přednášce o ptácích, která se rychle vybarví jako historie jejich vraždění a je příznačně pronášena v místnosti plné mrtvých opeřenců (jediného živého Hitchcock zakrývá svým tělem).

Jízlivé převrácení schématu „člověk ohrožován přírodou“ bych vnímal spíše jako projev Hitchova utilitárního nakládání s postavami, podřizování jejich individuality napínavosti příběhu, nežli jako režisérův mizantropismus. Stejně tak jsou jeho hrátky s diváckým očekáváním spíše zábavně drzé než vyloženě podlé, čemu napomáhá i Hitchův neškodný zjev milého pána, který rád jí. Smrt a jídlo coby dva trademarky tvorby mistra napětí jsou v traileru vtipně zkombinovány v podobě pečeného krocana. Hitch tím nejen dotváří svou image, ale také přiznává svou spoluvinu, zařazuje se mezi ostatní vrahy ptáků, za co je potrestán lehkým klovnutím, příslibem mnohem většího teroru přítomného v samotném filmu. Tedy opět zneklidňující oscilování mezi dvěmi neslučitelnými polohami – muž, který nad námi má kontrolu a muž, který by klidně mohl být našim sousedem.

Marnie, zase takřka pět minut a další nakouknutí do zákulisí. Nikoli na způsob filmu o filmu, který filmovou iluzi poodhaluje, ale tajnůstkářským přístupem „k něčemu tady došlo, jestli chcete vidět, k čemu, přijďte se podívat do kina“. Tím, že ukazuje rámec, mustr, podle kterého jsou trailery vyráběny („ukážeme vám pár lákavých scén z filmu“), dává Hitchcock, trunící v úvodu příznačně vysoko nad ostatními členy štábu, najevo svou plnou autorskou kontrolu nejen nad filmem a jeho propagací, ale také nad našimi emocemi (manipuluji s vámi a mám z toho klukovskou radost). Zároveň variuje svou oblíbenou roli „já nic, já muzikant“, když předstírá, že nezná detaily zápletky.

Tradičněji pojatý a na viditelných senzacích (namísto náznaků) postavený trailer Roztržené opony upoutá zejména zapojením obrazu a zvuku za účelem „oživení“ názvu filmu, který si díky obrazu a zvuku trhající se opony snáze zapamatujeme a třeba si na něj ve vhodnou chvíli (vybírání, na co zajít do kina) vzpomeneme.

Trailer Topazu, z hlediska autorské kontroly možná nejproblematičtějšího Hitchova filmu (společně s režisérovým jménem také jako záruka kvality slouží knižní předloha), je pojat po bondovsku. Lokace, jejichž atraktivita a napojení na aktuální politické události je oproti dřívějšku vyzdvihována (Kuba, Paříž), slouží za podklad lehce dráždivých scén a studenoválečných hrátek na špióny, podbarvených moderní hudbou. Čili mix exotiky, erotiky a napínavé akce. Pro každý případ jsme důrazně upozorněni, že jménem, které se bude v souvislosti s filmem nejčastěji skloňovat, není Bond, nýbrž Hitchcock, Alfred Hitchcock. Ten dle traileru opět překonává sám sebe a nabízí ještě víc oblíbených ingrediencí než kdy dříve (Hitchcock tops Hitchcock… jako kdyby byl gagem v grotesce). Na samý závěr traileru upoutá pozornost zařazení snímku do dospělácké kategorie SMA (Suggested for Mature Audience), která předjímala ratingový systém.

Trailer Zběsilosti , z časů, které přály dravějším filmařům a odvážnějším námětům, trefně začíná ujištěním, že Hitchcock ještě rozhodně není mrtvý. Ani jako fyzická osoba, ani jako tvůrce filmů, které dokážou napnout. Trailer v souladu s dobovou módou láká na drsnější materiál – brutální vraždy, sexuálně motivované násilí i ponuré prostředí Londýna. Hitch si přesto neodpustil dát najevo, že zůstává nad věcí. Kromě úvodního nebožtíkovského plutí v Temži v traileru účinkuje jako spoluvyšetřovatel zločinů (nalezení nohy na tržišti) i jejich možný pachatel (kravata). Dělá si legraci ze svého postavení režiséra, který zločiny sám realizuje a zároveň nám pomáhá s jejich odhalením.

První ze dvou trailerů Rodinného spiknutí oživuje oblíbenou myšlenku „všechno je jen jako a stejně vás převezu“, byť zároveň vytváří zdání seriózního přístupu uctivým oslovováním herců (mister, miss), které nás ale znalost mimotextových sovislostí nutí vnímat obezřetně (herci jako tupé stádo). Druhý trailer, Hitchův poslední, je symbolicky situován na hřbitov, což je zřejmě to nejstylovější rozloučení, jaké si člověk s celoživotní náklonností k vraždám a černému humoru mohl vymyslet.

Advertisements

Kdo chce zabít Jessii?

Posted: 16. 7. 2012 in klasika, recenze

„Jeden svět nestačí“, pravil titul v pořadí devatenáctého dobrodružství Jamese Bonda. Tvůrci české komedie Kdo chce zabít Jessii? se rozhodli rodinné motto agenta 007 přeměnit ve (filmovou) skutečnost. Do akce zapojují světy rovnou tři (přednormalizační realita, komiks, sny).

Vysvobození Beránka, ale i dalších postav z šedi nevýrazných životů příznačně (a provokativně) představuje zhmotnění původem amerického snu. Valnou část následujícího děje zabírá mírně chaotické lovení a následné likvidování těchto snů příslušníky státní bezpečnosti a docentkou Beránkovou, ztělesňující tu nejtupější státní demagogii. Významová propojenost s dobou svého vzniku je patrná. Pro sny a snění není v daném světě místo.

Supermana, Pistolníka a křehkou krásku Jessie můžeme vnímat jako tři reprezentanty americké kultury. Film mimoděk dokazuje neslučitelnost této kultury s kulturou středoevropskou, konkrétně československou. Oba pánové se projevují jako nevycválaní hrubiáni, kteří si neváží majetku a nechovají žádnou úctu k ženám. Nemají zábrany klít před mládeží a pohrdají autoritami. Do světa pořádku vnášejí chaos.

Jessie sice rovněž zamotá hlavu nejednomu příslušníkovi veřejné bezpečnosti, ale v zásadě se chová mnohem ukázněněji, což vede k její asimilaci. V poslední scéně se vzdává své komiksové řeči a stává se z ní oddaně milující občanka Československa. Superman mizí dobrovolně. Amerika prohrála.

S tím, jak elementy komiksového světa hlouběji pronikají do světa nekomiksového, racionalita jde stranou a postavy jakoby začínaly podléhat zjednodušenému komiksovému uvažování. Proměna Kdo chce zabít Jessii? v crazy komedii se všemi náležitostmi tím pádem proběhne až kvůli této konkrétní příčině. Drtivá většina bláznivých situací pramení v užívání logiky jednoho světa v rámci světa jiného: sebevětší objekt smí být použit jako zbraň, každé výše položené místo dobře poslouží k úniku a zástupci zákona v patách nepředstavují žádný trvalejší problém.

2D bubliny s textem do trojdimenzionálního světa nezapadají, což autoři využívají v řadě gagů. Tato komunikační bariéra se jeví být největší překážkou ve vztahu Beránka a Jessie. Ale po počátečních neshodách nakonec, jako mnozí milenci před nimi i po nich, naleznou společnou řeč. Z genderového hlediska nepřekvapuje, že se žena musí přizpůsobit partnerovi. Bráno z praktického konce, není důvod, aby svůj způsob dorozumívání měnil Beránek, jehož řeči Jessie rozumí.

Vynález na vizualizaci/zhmotňování snů ani anti-gravitační rukavice by samozřejmě nikdy fungovat nemohly, přesto v případě obou vědců představují klíčové objekty na jejich cestě za seberealizací. Šanci dosáhnout v reálném světě socialismu úspěchu má tudíž, ironicky, leda ten, kdo dokáže šikovně využít možností světa jiného.

Kdo chce zabít Jessii?
ČSR, 1966, 80 min
R.: V. Vorlíček; s.: V. Vorlíček, M. Macourek; k.: J. Němeček; h.: S. Havelka
H.: Olga Schoberová, Dana Medřická, Jiří Sovák, Juraj Višný, Karel Effa, Jan Libíček ad.

Chobotnička 007×013

Posted: 26. 8. 2011 in DVD, klasika

„To je sexuální diskriminace. Tam se rozhodně musím podívat.“ (poté, co se Bond dozví o ostrově obývaném výhradně ženami)

Natáčení bondovky s „nešťastným“ pořadovým číslem 13 postavilo studio MGM před dvojitou výzvu. Muselo divákům nabídnout velkolepější podívanou než Warneři s Conneryho trucprojektem Nikdy neříkej nikdy (akční scény jsou následkem toho lehce přepísknuté) a zároveň zamaskovat, že Moore ve své roli už poněkud přesluhuje. Scenáristé ovšem namísto maskování zvolili přesně opačný postup, na Mooreův věk upozorňují, dokonce si z něj utahují (a to ironicky nejvíce ve scéně, kdy z něj udělají klauna). Bondovu věku se vysměje parta mladých v moderním sporťáků, na jeho kondičku v závěru naráží i bondgirl.

Mooreovi v utáhnutí penězi napěchovaného spektáklu příliš nepomáhají padouši ani bondgirl. Nejspíš aby tolik nevyniklo, že Bond by měl trávit čas raději lehkou turistikou, stojí po jeho boku po Muži se zlatou zbraní opět osvědčená a rovněž zestárnuvší Maud Adams. Jeden z požadavků na každou novou bondovku, totiž nabídnout lačnému zraku divákovu čerstvé maso, tím nebyl splněn. Zlosyn Kamal Khan je pouze slizce snobský, ale jinak nevýrazný a hravě by ho zastínil snad ze sovětské oceli kutý generál Gogol, který se při proslovech o zavšivených kapitalistech vždy tak rozlítí, až z toho stylově zrudne. Postava hraná charismatickým Stevenem Berkoffem byla ale hrubě nevyužita (dokonce jej ze světa nesprovodí samotný Bond). Přítomnost Kabira „Sandokana“ Bediho s náměsíčným výrazem je už jenom takovou drobnou kuriozitou navíc.

Třebaže Bond zprvu navazuje na Jen pro tvé oči a před okamžitou střelbou preferuje starosvětský sběr dat (čili stealth akce), film se postupně zvrtne v další velkohubou akční ptákovinu, ozvláštněnou alespoň tím, že hrdinovi v odstranění padoucha vydatnou měrou pomáhají pohybově zdatnější ženy, z nichž výjimečně žádná nestojí proti Bondovi – že by konečně emancipace, nebo naopak naplnění šovinistova snu o ideálním světě?

Skromnost Chobotnička neprojevuje ani ve výběru lokací, jimž vévodí Indie. Indie v bondovsky turistickém pojetí samozřejmě znamená Taj Mahal a hodně různých zvířat, která Bond poznává na vlastní kůži („Odsyč“) a za něž se s fetišistickou potěchou vydává (gorilí, krokodýlí převlek). Spíše než abyste jej brali vážně, přejete tomuhle Bondovi zasloužený odpočinek. Kdyby, s dohasínající jiskrou v oku, sám nedával najevo, že mu ujíždí vlak (v jedné scéně doslova), bylo by sledování filmu stejně úmorné, jako bylo pro Moorea natáčení těch pár rychlejších scén, kdy za něj nezaskakují dublové.

DVD
Pár krátkých záběrů z kamerových zkoušek, označených James Brolin Original Screentests, je dobrým důvodem, proč být rád, že přesluhující Moore v roli ještě na jeden film zůstal. Jistě, na prostoru pár minut toho moc nevykouzlíte, ale stejně – ten chlap nemá absolutně žádné charisma, jenom vypracovanou postavu.

Titulky: 6
Zlosyn: 5
Bondgirl: 6
Hračky: 6
Hlásky: 6
Poskok: 5

Film: 75%

Jen pro tvé oči 007×012

Posted: 15. 8. 2011 in DVD, klasika

„Jen pro Tvé oči“

Přesně jak je v řadě komentářů i v dokumentu o natáčení zmíněno – James Bond se z oběžné dráhy vrátil na zem a ke svým špiónským kořenům. Doslova domů, do Evropy, ve které se celý film odehrává. A absence exotičtějších lokací filmu, soustředěnějšímu na napínavost nezahlceného vyprávění (kdo je vlastně padouch?) a realističnost akce, na atraktivnosti nijak neubírá.

Soustředěnějším se stal také Bond, odolávající krom jedné hraběnky (jež za sex zaplatí životem) až do tradičního milostného epilogu půvabům všech přítomných dam, na nichž se nově dopouštějí fyzického násilí jen padouši. Sympatické rovněž je, že v příběhu tentokrát nejde o atomové bomby a vyhlazení lidstva, ale „jen“ o kódovací přístroj.

Leitmotivem filmu je pomsta. Bond v úvodu konečně dostane možnost pomstít smrt své zesnulé manželky a jednou provždy odstraní Blofelda. Z tohoto důvodu má nejspíš pochopení pro mstivou náladu Meliny, která je v podání francouzské modelky Carole Bouquet sexy, s kuší dvojnásob. Dvojnásob vedle mladinké (23) bondgirl také vyniká Mooreův pokročilý věk (53). S vráskami jako kdyby zmoudřel, proměnil se ze svůdce v patrona, utěšitele a rádce. Dočasně, jak ukáže následující, opět více komediální Chobotnička.

Během natáčení akčních scén jako obvykle nasazovali životy špičkoví kaskadéři, což je znát a mrazí z toho v zádech (krkolomné horolezectví). Dynamiku přehledných honiček posiluje hudba, přecházející dle potřeby od tónů thrillerovějších k tónům komediálnějším, které – oproti Moonrakerovi – nikdy nepřeváží.

Ubylo technických vychytávek, Bondův automobil je vtipně vyhozen do luftu hned zkraje a také po následující minuty musí 007 musí více spoléhat na vlastní vynalézavost a hezky po macgyverovsku improvizovat (tkaničky do bot). Provedení závěrečného přepadu připomíná klasickou válečnou akci Orel přistává. Namísto ohromných výbuchů je upřednostněna tichost. Takto si představuji práci agenta Jejího veličenstva.

Jen pro Tvé oči je jednou z nejlepších bondovek díky náladové vyrovnanosti, akční přesvědčivosti a Bondovi přepnutému do pracovnímu módu, jakkoli si nezapomíná užívat svých oblíbených kratochvílí (lyžování, potápění, kasino, dobré jídlo a pití). Jediná nepatřičná scéna přichází až v samém závěru, který je prvoplánovým výsměchem Margaret Thatcherové.

DVD
Na bonusovém disku si můžete pustit videoklip k titulní písni Sheeny Easton, což pro každého zřejmě nebude ten největší tahák, ale sám mám pro ten song iracionální slabost.

Titulky: 7
Zlosyn: 7
Bondgirl: 7
Hračky: 5
Hlásky: 5
Poskok: 5

Film: 80%

Moonraker 007×011

Posted: 1. 8. 2011 in DVD, klasika

„Myslím, že je čas vrátit se domů“

Jedenáctá bondovka není totální neúspěch, jak se o ní traduje, je jen velmi, velmi nevyrovnaná. Baladický titulní song pramálo odpovídá tomu, co následuje. Co následuje?

  • Bond na centrifuze, ze které když vyleze, vypadá agent 007 jako kdyby strávil noc ve společnosti tvrdého alkoholu.
  • Akční scény, které jsou víc o přidružených gazích než o akci samotné (ukřičený souboj s maskovaným bojovníkem připomíná Clouseaovo blbnutí s Katoem).
  • Atmosférický úžasně výživná scéna s dívkou utíkající lesem před dvěma krvelačnými psy. Vhodná do hororu, nevhodná do filmu, který se odmítá brát vážně.
  • Album idylických pohlednic z romantických Benátek. (Protože Benátky jsou ve filmu vždy romantické, stejně jako je Brazílie vždy Rio de Janeiro.)
  • Westernové klusání jihoamerickou stepí s hudbou (jako) ze Sedmi statečných.
  • (Ne)nápadný product placement (obzvlášť jistý sladký nápoj a jistý japonský výrobce hodinek).
  • Dlouhé a pomalé vesmírné sekvence, během kterých bychom zřejmě měli obdivovat, kolik peněz bylo do filmu nasypáno.
  • Imbecilní romantickou vsuvku s nakonec dětsky neškodným Jawsem a jeho novou známostí.
  • Po vesmírné poezii následuje opulentní laserová show.

Moonraker nabízí fůru atrakcí, jenom je nedokáže vyladit, aby jedna nepůsobila vedle druhé rušivě.

DVD
Slabší není jen bondovka, ale i bonusová výbava disku, ze které mne nejvíce, ovšem nechtěně, pobavil třičtvrtěhodinový dokument o natáčení. Nevidět předtím film, skoro bych ze superlativů tvůrců podlehnul dojmu, že dali vzniknout sci-fi s nejrevolučnějšími speciálními efekty od 2001: Vesmírné odysei.

Padouch: 6
Bondgirl: 6
Titulky: 6
Poskok: 5
Hlášky: 6
Vychytávky: 6

Film: 65%

-Jmenuji se Bond. James Bond.
-A co má být?

Poté, co Bond v závěru Muže se zlatou zbraní zvítězil nad Bohem (byl rychlejší než plující mrak), sám se Bohem stal. Soudě ze samozřejmosti, s jakou během úvodní rakouské lyžovačky přelstí všechny zlosyny. Rozehřívací akce je famózní a dojem z ní nekazí ani následující minuty.

Cubby Broccoli (poprvé produkující bez Harryho Saltzmana) po Ve službách Jejího veličenstva opět vsadil na romantičtější notu, což neznamená úbytek akce, pouze větší pozornost věnovanou interakce mezi agenty 007 a XXX (1). Bondgirl neslouží jen pro okrasu, jakkoli o nějaké rovnoprávnosti pohlaví zatím nemůže být řeč. Všechna důležitá a rozumná rozhodnutí činí Bond, byť výjimečně není vůči všem nástrahám své parťačky imunní (jednou se jí nechá přelstít, ovšem bez vážnějších následků). Na skutečně emancipovanou bondovku si diváci museli počkat ještě dvacet let (Zítřek nikdy neumírá).

Chemie mezi ústřední dvojicí funguje vzhledem k „já sám“ povaze Bonda nad očekávání dobře, skoro jako v nějakém pozdějším buddy movie. A tady mi dovolte osobní a sexistickou poznámku: Anya svůj mužský protějšek výborně doplňuje také tím, co James rozhodně nemá – božská ňadra. (2)

Kromě akce a humoru zůstalo ve filmu trochu místa pro starou dobrou špionáž a tímto opatrným návratem k tradici je poznamenáno také vyprávění. Vše podstatné se nedozvídáme přímo, informace jsou chytře dávkované a teprve ze znalosti kontextu vyplyne, kdo bude mít s kým co a proti komu. Za příklad může posloužit hned předtitulková sekvence: Anin amant mluví o rakouské misi, v Rakousku je následně Bond napaden cizími agenty.

Úplně tradiční není rozlišení hodných a zlých, neboť Sověti spolupracují s Američany, jakkoli jsou ti hodní nakonec pro každý případ oděni modře a zlí červeně (na implicitní rovině ve filmu tedy studená válka stále zakódována je).

Vysoká produkční hodnota, nepochybně jeden z důvodů popularity bondovek, se v Agentovi projevuje četností a sofistikovaností technologických hraček. Jaderné ponorky v útrobách obřího tankeru představují jenom špičku ledovce. Bondův Lotus Esprit vypadá na souši stejně elegantně jako pod vodou, s designem Strombergova podmořského sídla si vyhrál Ken Adam, jinak spolupracovník Stanleyho Kubricka (kterého si tajně pozval na plac kvůli nasvícení vnitřku monumentální lodi). Nejroztomilejší technofilní scénu filmu bychom pak mohli nazvat Bond a příručka Učíme se programovat. Porozumění moderním technologiím je zkrátka nutné k přežití v moderní době. A chybami se člověk učí, chce se dodat s vyhlídkou následujícího Moonrakera.

Nejen romantický, sexy a velkolepý, ale také odlehčený je desátý Bond. Ne tolik jako předchozí Gilbertův příspěvek do série (Žiješ jenom dvakrát) a spíše parodický než sebeparodický. Schytávají to zejména Čelisti, jejichž jméno si půjčil padouchův groteskní poskok (se vzhledem Brendada Frasera, který to přepísknul s anaboliky) a jejichž jedna slavná scéna je zde napodobena, akorát s autem namísto žraloka. Jako kdyby tvůrci chtěli hollywoodským spratkům (3), jejichž tempu viditelně nestačili, říct něco ve smyslu „Jděte se bodnout se žralokem, mi máme atomovky“.

Jsou to hlavně Roger Moore, britštější než dříve, a Barbara Bach, kdo udávají jakž takž jednotný tón filmu založeného jinak na výpůjčkách. Z jiných žánrů, např. z hororu (hororově nahozené scény typu „nestartující auto“ s Jawsem, typickým hororovým monstrem) i z dřívějších filmů série, zejména Thunderballu a Srdečných pozdravů z Ruska (souboj v jedoucím vlaku, KGB, nastrčená soudružka, Orient). Pravda, na eklekticismu série částečně stojí, ale v některých filmech byla maskována umněji, což nic nemění na faktu, že Agent, který mne miloval nabízí i po letech nádherně čistou, přitom ne hloupou zábavu.

DVD
Nejvíce pobavil kratičký výběr Mooreových odpovědí z dobového interview Roger Moore: My Word Is Bond. Co věta, to hláška jako od samotného Bonda.

Padouch: 5
Bondgirl: 7
Titulky: 7
Poskok: 6
Hlášky: 7
Vychytávky: 9

Film: 80%
________________________________________________________________

(1) Ten tehdy ještě neměl tělo Vina Diesela.
(2) Nezapomenutelná scéna „Ještě jste nikdy neviděl majora ve sprše?“
(3) Nyní Spielbergovi, příště Lucasovi s jeho Hvězdnými válkami.

„Slečno Andersonová. V oblečení jsem vás nepoznal.“

Mooreovo sžití s rolí Jamese Bonda zkomplikovala hned jeho druhá bondovka, která je jednoduše špatná. Ne vinou Moorea, ani prověřeného Guye Hamiltona, ale pro velmi béčkový a několika lidmi několikrát přepisovaný scénář. Po Žít a nechat zemřít, stylizované dle populárních blaxploitation titulů, tenhle film prostě neví, co si s Bondem na počátku revizionistických sedmdesátých let počít.

Producenti po Žiješ jenom dvakrát opět vsadili na asijskou exotiku a opět nechali agenta 007 prodělat drobnou změnu zevnějšku. Zatímco Bondovo zjaponštění do celkově ujeté páté bondovky jakž takž zapadlo, přilepení třetí mléčné žlázy jinak vážného Muže se zlatou zbraní posouvá žánrově přibližně někam mezi béčkové sci-fi a laciný horor, což není míněno jako zlá narážka na charismatického, svou úlohu dobře chápajícího Christophera Lee. Z přímočarého psychopata s touhou ovládnou svět učinil takřka konceptuálního umělce, jehož dílem je vražda, resp. okolnosti, za jakých k ní dojde. Skoro mi bylo líto, že Bond z logiky série nebude jeho vysněným opus magnum.

Šlo by to, být v přehánění a ve snaze o exotiku za každou cenu důslednější a využít bondovský půdorys třeba k poctě hammerovským hororům, namísto toho je ale dosti nejistě sázeno na vyšeptalou jistotu. Taková střízlivá pařba v Bangkoku.

Rozpačitý scénář se projevuje nekonzistencí celku, tvořeného již tak absurdními situacemi. Bond, jenž namísto klasického pátrání rozjíždí hru, v níž je sám hlavní cenou, musí například odcizit vystřelenou zlatou kulku, kterou jistá břišní tanečnice coby magický talisman schraňuje ve svém pupíku. Namísto toho, aby padouši prchající před spravedlností přesedlali z jednoho dopravního prostředku do jiného, absolvují zdlouhavý upgrade auta v letadlo. V bondovce přece nemůže chybět maximálně nepraktická technická vymoženost. Scenáristé zhruba věděli, co by měla správná bondovka obsahovat, jenom si zoufale nevědí rady, jak všechno do jednoho filmu napěchovat. Namísto souvisle plynoucího příběhu jde o předváděcí akci typu „koukejte, na co všechno jsme dostali peníze“.

Třebaže mohl doufat v opak, pan režisér z toho taky nevyvázne bez poskvrny. Film trpí pomalým tempem a akční podváhou. Souboje muže proti muži jsou líně sestříhané, komické vsuvky do filmu nezapadají, nýbrž z něj čouhají jako sláma z bot vidláckého šerifa Peppera (ještě víc zbytečná, hloupá a otravná postava než posledně). Snaha o „pouťovou estetiku“ s expresionisticky vychýlenými úhly kamery (scéna na Queen Mary) a wellesovským blouděním mezi zrcadly zaujme nedůsledností. Podobné záběry by ospravedlnil teprve jejich četnější výskyt. Hamilton svou poslední bondovkou prokázal především neschopnost adekvátně reagovat na proměny filmové stylistiky posledních let.

Trochu ze zoufalosti, jak jinak tenhle rozháraný snímek uchopit, mi přijde nejnosnější vnímat devátou bondovku jako ostrou reakci na feministická hnutí. Ženy jsou komicky povolné, buďto zrádné nebo přihlouplé. (Goodnightová je intelektuálně neposkvrněná jako nepopsaný list papíru.) Jejich vnady zakrývají pouze bikiny (rozumnější odění zakázáno). Rovnoprávnost je vyloučena, muži jsou víc (někteří mají navíc nejen penis, ale také extra bradavku), muži jsou od toho, aby si ženy podmaňovali. Trochu out-dated, není-liž pravda? Jako celý film.

Muž se zlatou zbraní je jako návštěva pouti, která nabízí všelico, jenom nic, čím by jednotlivé atrakce sladila dohromady.

DVD
Ze slabší bonusové nabídky (zvlášť archivní materiály mají mizivou kalorickou hodnotu) bych vyzdvihnul alespoň půlhodinovou poctu bondovským kaskadérům Double-O Stuntmen, připomínku těch nejkrkolomnějších pádů, skoků a bitek z celé série.

Padouch: 7
Bondgirl: 5
Titulky: 5
Poskoci: 6
Hlášky: 5
Vychytávky: 6

Film: 55%

-Čí je to pohřeb?
-Váš

James Bond prodělal další plastickou operaci. A změnil se i povahově. Zejména v zacházení se ženami projevuje více něhy – zbraní na ně míří až po pohlavním aktu. Nic nebere vážně nebo závazně, sex je pro něj ještě více než dříve jen koníček a praktikuje jej, aby nevyšel ze cviku. Vzhledem k tomu, že mělo jít o představení Bonda nové generaci diváků, hippie mládeži 70. let, čekal bych méně šovinismu a více respektu k lidskému životu.

Sedmdesátkovější než Bond je prostředí, ve kterém se agent pohybuje a ve kterém zpočátku (právě kvůli své „zaostalosti“) tápe: masky, magie, mák. Střet s jinou kulturou, s voodoo a okultismem mu nesvědčí, spíše než aby padouchy sledoval, je jimi sledován a manipulován tam, kde ho chtějí mít.

Z dobové filmové produkce Žít a nechat zemřít nejzřetelněji reaguje na blaxploitation filmy, s tím stěžejním rozdílem, že padouchy nejsou běloši. Vyjma primitivního rasistického šerifa, jedné z mnoha zbytečných figurek v honičce člunů, zabírající dobrou pětinu stopáže. (Nezvyklá je tato akční scéna tím, že se zčásti odehrává kdesi mimo obraz a namísto Bonda sledujeme právě neschopného policajta.)

Bond trochu omládnul, Mooreova mladost a pružnost je neustále stavěna do popředí (frontální záběry, odhalená hruď), ale překvapivě málo využívána v akčních scénách, jimiž se během první poloviny celkově šetří. Pozvolným tempem, neuspěchaným seznamování s exotickým prostředím jde o návrat k Dr. No, akorát s mnohem větší porcí humoru. (Bitka v jedoucím vlaku zas připomíná odstředěnou verzi bitky v Srdečných pozdravech z Ruska a hláška „Utopit? Pochybuji, že budete mít čas utopit se“ nejslavnější hlášku z Goldfingera.)

Jiné než trefné hlášky Bond z úst nevypouští. Načasování je lepší než v lecjaké komedii, do níž se film i ve scénách, které by dříve byly pojaty vážněji, zvrhává (zmíněná honička, finální konfrontace s nafoukaným padouchem). Nový Bond je paradoxně pomalejší a současně zábavnější než ten předchozí.

Podtitul osmé bondovky by mohl znít „Pan Bond a jeho zvířátka“. Hada, jimiž je film prosyčen, Bond v hotelové koupelně přivítá home-made plamenometem, krokodýly využije coby kamenů. Že by kompenzace za násilí, které tentokrát nepraktikuje (tolik) na ženách?

Výměna Conneryho, kterému role padla dokonale, ale zjevně ho už trochu unavovala, byla po Diamantech na spadnutí. Žít a nechat zemřít dává párkrát tušit, že Moore představuje znamenitou volbu, převážně ale ohledně správnosti volby vyvolává mírně rozpačité pocity. Změní se to s další bondovkou?

Pokračování příště…

DVD
V dokumentu Inside Live and Let Die mimo jiné uvidíte, jak vznikala scéna s Bondem skákajícím po krokodýlech. Šlo doslova o údy.

Padouch: 6
Bondgirl: 7
Titulky: 7
Poskoci: 6
Hlášky: 7
Vychytávky: 6

Film: 75%

„Máte na sobě krásné nic. To vám schvaluji“

Lazenby do dalšího kola neprošel, John Gavin utřel dřív, než stačil pronést „Jmenuji se Bond… James Bond“, a tak Connery mohl se svou typickou ležérností sfouknout poslední bondovskou prácičku. Jakoby mu již o mnoho nešlo. Stejný dojem budí celý film.

Snad proto, že se celé natáčely ve Spojených státech, obsahují Diamanty méně britského šarmu a více americké frivolnosti (-Hi! I’m Plenty -But of course you are). Las Vegas je sice podáváno jako město vulgární a obscénní, nezdá se ovšem, že by s tím měl Bond nějaký problém.

Hromadění vtípků, záměn identit a akčních scén přebíjí velmi vratkou zápletku, která dostává jakýs takýs smysl až za pět minut dvanáct, s objevením skutečného Whytea, postavy inspirované excentrickým miliardářem Howardem Hughesem. Explozivní finále na ropné plošině do děje zapadá stejně neobratně jako automobilová honička ulicemi města hříchů.

Dojem z natahovaného konce naštěstí spravuje labužnický dovětek, během kterého si trošku tělesných prostocviků užijí i dva nápadně homosexuální masoví vrazi.

Svou náklonnost k sexuálním menšinám projevují scenáristé také na jiných místech. Bond zblízka poznává stehna dvou lesbických akrobatek a Blofeld v okamžiku nouze sahá po apartním dámském kostýmku. V předchozích bondovkách by transvestitivní vsuvka rušila, zde bezproblémově zapadá do lehkovážného celku.

S podivnou samozřejmostí jsou zabíjeny vedlejší postavy, nad nimiž nikdo neprojevuje žádnou lítost. Dokonce i pohřbívání je redukováno na stisk několika tlačítek. To byla sedmdesátá léta vážně takhle cynická?

Lehčího tónu nezůstal ušetřen ani tradiční motiv Bondovi smrti, dovedený zde na hranici parodie. Bond nejprve zabije sebe samotného („Právě jste zabil Jamese Bonda“), poté se octne ve spalovací peci a do třetice je zahrabán pod zem, kteréžto undergroundové dobrodružství agent Jejího Veličenstva glosuje nejvtipnější a zároveň nejabsurdnější hláškou filmu o venčení krysy.

Diamanty nejsou věčné, jsou hlavně zábavné. Splní svůj účel a rychle vyšumí. Nová, Mooreova krev byla nezbytná.

DVD
Za pozornost stojí BBC rozhovor s Connerym, který nezastírá, že už mu na Bondovi dvakrát nesejde.

Padouch: 5
Bondgirl: 5
Titulky: 6
Poskoci: 8
Hlášky: 7
Vychytávky: 4

Film: 70%

Bond se zamiloval. Tentokrát doopravdy. Po krátkém rozehřívacím intru a zdvořilostním „Jmenuji se Bond. James Bond“, naběhnou úvodní titulky s motivem přesýpacích hodin a ženských těl. Stylový začátek nejvíce femininní bondovky.

Lazenby není vůbec tak špatný Bond, jak se traduje. Jako Australan sice nemá dokonale britský akcent (stejně jako Skot před ním nebo Velšan a Ir po něm), ale vzhledem k nulovým hereckým zkušenostem, na modela, kterého si tvůrci vybrali mimo jiné (ale především) pro jeho aroganci… slušný výkon.

Zároveň asi první Bond, který si s chutí prohlíží Playboye a pod skirtem nenosí trencle (ne, slipy taky ne). Přesto jeden z nejvážnějších a nejdospělejších Bondů. Jednak dočasným vyeliminováním hračiček od Q, jednak seriózní milostnou linií, která musí mít logicky tragické vyústění (show must go on).

Suchý humor je sice opět štědře dávkován, avšak nemění film na komedii. Oproti předchozím třem filmům je tento vážnější, uhlazenější, něžnější v zacházení se ženami, což platí i pro Bonda.

Někomu asi přijde film pomalý a Bond zženštilý, osobně mi více dialogů a méně akce vyhovovalo. Skromněji zastoupené akční scény jsou přitom velkolepé, zejména sjíždění hor.

James Bond vysoké alpské vršky sjíždí výhradně na jedné lyži, přičemž unisono oblečené padouchy nechává daleko a vysoko (protože na stromech) za sebou – dneska se těžko ubráníte úsměvu, ale nejspíš vám dojde, že to v době svého vzniku bylo něco „mega“. Obdivuhodná je práce kameramana, zavěšeného pro účely leteckých záběrů na spodku vrtulníku.

Odvážně dynamický střih logicky nese stopu tentokrát režírujícího Petera Hunta, který nový způsob stříhání prvně použil v Dr. No. Na rozdíl od „jen na skok“ režisérů byl Hunt dobře obeznámen s bondovským stylem a namísto základů řízení se mohl věnovat pokročilejším finesám.

Z dosavadních bondovek se Ve službách Jejího veličenstva jeví jako ta řemeslně nejpreciznější. Přesným střihem, nákladnými dekoracemi (Hunt chtěl víc třpytu, víc „glamour“), volenými úhly kamery i prácí s barvami. Škoda, že ani Lazenby, ani Hunt nebyli – zejména kvůli nižším ziskům – k další bondovce připuštěni. Moc by mne zajímalo, jakým směrem by se v jejich režii série ubírala.

DVD

Především zásluhou životem poučeného Lazenbyho nejvíce pobavil dokument Inside On Her Majesty’s Secret Service, z něhož se navíc dozvíte vše podstatného o průběhu natáčení.

Padouch: 7
Bondgirl: 7
Titulky: 5
Poskoci: 5
Hlášky: 5
Vychytávky: 1

Film: 80%