Alejandro González Iñárritu se stává mistrem ve vytváření mediálního humbuku. Chytře k němu přitom využívá svých herců. Předloni se postaral o velký comeback Michaela Keatona, v loňském roce přiměl Leonarda DiCapria ustlat si v hřejivých útrobách mrtvého koně a pozřít kus syrových bizoních jater nebo čerstvě vylovenou rybu (v obou případech se přitom kousek od něj nachází oheň – ale jíst tepelně opracované maso by holt nebyla taková machrovina). Ještě výrazněji než v případě Birdmana ale u Revenanta platí, že povyk okolo filmu, vydatně přikrmovaný režisérem a představitelem hlavní role, neodpovídá kvalitám filmu samotného.
Mytologizace náročného natáčení filmu z období, kdy se rodil Divoký západ, jak jej známe ze stovek westernů (technicky tedy o western nejde), má podobné proporce jako produkce Mankiewiczovy Kleopatry, Coppolovy Apokalypsy, Ciminovy Nebeské brány nebo prakticky libovolného společného projektu Wernera Herzoga a Klause Kinského. Iñárritu je možná stejně zarputilý megaloman jako uvedení pánové, ale jeho posedlost autenticitou s ohledem na nepřesvědčivý výsledek vyznívá falešně. Jako kdyby chtěl v první řadě vzbudit pozornost (a zajistit DiCapriovi Oscara), nikoli natočit mimořádný film.
Inspirací pro dobrodružnou podívanou, jejíž rozpočet dvakrát překročil původní plán (měla tedy stát cca 70 milionů dolarů, nikoliv 135), byl boj o přežití, který ve 20. letech 19. století svedl trapper Hugh Glass poté, co ho sežvýkal a nechal napospas neprozkoumané divočině na západ od řeky Missouri jeden obzvlášť rozběsněný medvěd (prozaickou podobu mu dal Michael Punke v knize The Revenant: A Novel of Revenge a zřejmě nejzdařilejším filmovým zpracováním je Muž v divočině s Richardem Harrisem).
Ve filmu, z jehož každého záběru odkapává testosteron, je původkyní většiny hrdinových trablů příznačně medvědice (vyjma několika bezejmenných Indiánek jediná samička tohoto hypermaskulinního filmu). Po incidentu s ní Glass vstává z mrtvých, aby se vydal na více než 300 kilometrů dlouhou cestu za vykoupením a pomstou svého zabitého syna. Tímto východiskem Revenant připomíná Vysvobození, jiný film o tom, že pokud se člověk pokusí znásilnit přírodu, příroda na oplátku znásilní jeho. Oproti čtyřem městským dobrodruhům z Boormanova filmu má ovšem Glass sám ke zvířeti poměrně blízko od začátku, což mu také pomůže přežít.
Vysvobození bylo natočené v době, kdy byla Amerika sužována nejen strachem z okolního, ale i z vnějšího (AIDS, nedůvěra v politiky, v média, v sebe samé) a postavený na strachu civilizovaného člověka z toho, co se mu může přihodit pár desítek kilometrů od domova. Proč byl ovšem zrovna nyní, kdy lidé v přírodě nacházejí spíše útěchu než to, z čeho mají strach, natočen Revenant, mi není zřejmé. Za výmluvné považuji, jak násilně mu jistou dobovou relevanci dodávají tvůrci při svých mediálních výstupech (viz například děkovné řeči DiCapria a Iñárritua na Zlatých glóbech, dosti nejapně věnované původnímu americkému obyvatelstvu, o které ve filmu vážně moc nejde). Nechtíc tím dávají vyniknout, jak pozérský film natočili.
Protože se tvůrci zřejmě domnívali, že by nebylo záživné sledovat dvě hodiny jednoho muže jdoucího krajinou, jsou Glassovy útrapy prokládány příběhově vesměs bezvýznamnými a z vyprávění vytrhávajícími záběry jiných mužů jdoucích krajinou (jestli mezi nimi měla podobně jako mezi postavami v podobně strukturovaném Babelu fungovat nějaká osudová propojenost, unikla mi). Ani je, ani Glasse nepoznáme natolik, abychom jejich životům přikládali větší význam. Když pomineme množství zlámaných žeber a useknutých prstů, žádná z postav se navíc nemění. Lze ale chápat, že vám při permanentním boji o holé přežití na psychologický vývoj nezbývá čas.
Nejenom zredukováním charakterizace postav na minimum připomíná Revenant torture porn, tedy filmy, které – dle Wikipedie – „reputedly emphasize depictions of violence, nudity, torture, mutilation and sadism“ (asi nebude náhoda, že scenárista Mark L. Smith má na kontě převážně druhořadé hororové filmy). Páchání samoúčelného psychického a fyzického násilí na postavách patřilo vždy mezi Iñárrituovy speciality. Teprve nyní je ale režisérův neukojený sadismus hlavní hybnou silou postupně více a více ubíjejícího vyprávění. Paradoxně bohužel ne silou jedinou.
Vzhledem k talentu režiséra a mistrovství kameramana, který převážně s přirozeným světlem díky natáčení během magické hodiny maluje plátna jako od Alberta Bierstadta nebo Thomase Morana, by Revenant mohl být jedním z nejlépe vypadajících a nejsofistikovaněji natočených béčkových filmů historie (béčkových zápletkou, nikoliv produkčními hodnotami). Jenomže to by se Iñárritu nesměl vedle Wernera Herzoga a Beara Gryllse inspirovat také u Andreje Tarkovského (kterého sám zmiňuje – a ve scéně s levitující ženou přímo cituje) nebo Terrence Malicka (kterého z filmu vycítíte i pokud jste viděli třeba jen trailer na Strom života),
Lineární směřování z bodu A do bodu B je tak ozvláštňováno vertikálními výpravami do hrdinova vnitřního světa, kde teprve může dát Iñárritu průchod své barokní obrazotvornosti. Velmi fyzický, na zemi pevně stojící film se chce zároveň vznášet v oblacích, nabídnout vedle oldschoolové vnější akce také lyricky rozjímavé flashbacky a snové sekvence, což má neblahý vliv zejména na jeho kolísavé vyprávěcí tempo. Jestli bylo záměrem natočit film, kterým bude divák unášen jako proudem vědomí, kvůli vypadávání z rytmu mu dokáže vždy pohltit jenom na chvíli (i díky dechberoucím dlouhým záběrům), ale ne na celých, zcela neopodstatněných 150 minut.
Rád bych Revenanta vzal na milost jako druhý nejlepší akční film (a trenažér na zánik civilizace) loňského roku (po Šíleném Maxovi), ale to by se za svou příslušnost k tomuto žánru nesměl stydět a snažit se jednoduché jádro zamaskovat takovým množstvím new age balastu, až se stává těžkopádným, chvílemi skoro nehybným. Jako kdyby tvůrci – oproti Georgi Millerovi – nevěřili ve svou schopnost určitá témata (povaha člověka, počátky kapitalismu, zaměnitelnost Boha) dramatizovat pohybem a vizuálními symboly a museli si vypomáhat jejich neobratnou verbalizací.
Revenant se tolik snaží přesvědčit nás, že sleduje vyšší umělecké cíle, že v důsledku není přesvědčivý ani na nejelementárnější (viscerální) rovině a jestli za něj DiCaprio nedostane Oscara, nepůjde jen o film, který nedokáže obhájit vlastní existenci a nabídnout dost přesvědčivý důvod, proč bychom se na něj měli podívat znovu, ale, což je ještě smutnější, o jedno z nejzbytečnějších plýtvání obrovským talentem. Raději se v takovém případě nechci domýšlet, co do sebe DiCaprio kvůli Oscarovi nasouká a do jakého mrtvého zvířete vleze příště.
The Revenant, USA, 2015, 156 min, r.: Alejandro González Iñárritu, s.: Alejandro González Iñárritu a Mark L. Smith
O filmu 