Vyhlídka na vraždu 007×014

„Byl to dědečkův popel, ale on se vždycky rád pral“

Důstojným rozloučením bych Mooreovo poslední laškování s rolí Jamese Bonda vážně nenazýval, třebaže cosi důstojného v mluvě a pohybech (přesněji chůzi) onoho postaršího pána, který ženě v ohrožení nabídne namísto pomocné ruky jenom hasičskou hadici (1), nalézt lze.

Vyhlídka selhává ve vícero ohledech. Počínaje přestřelenými akčními scénami, vydatně vyztuženými zadní projekcí. Pokračuje jalovým scénářem, který sice s megalomanií bondovským padouchům vlastní reaguje na tehdy aktuální boom křemíkových čipů (zatopíme Silicon Valley, muhahahaha!), ale děj posunuje vpřed i na bondovky prapodivně komplikovanými oklikami (jako když Zorin nechá Bonda, namísto aby ho jednoduše zastřelil, jakože spáchat vraždu, „zaseknout“ ve výtahu a uhořet). Konče padouchem, bělovlasým (2) steroidním dítětem, kterého nadsazená psychopatie by zapadla do Pytlákovy schovanky, nikoli do v jádru seriózního akčňáku z roku, kdy v čele Sovětského svazu stanul Michail Gorbačov.

Jako kdyby tvůrci svou tvůrčí nouzi namísto skutečně tvůrčí činnosti řešili násobením osvědčeného (3), přičemž současně museli brát ohledy na věk hlavního herce a nereálnou akci proto prokládají předlouhými dialogovými scénami. Bondovo neakční rozkrývání zlosynových zločinů připomíná činnosti spíše novinářskou nežli špionážně-tajně agentskou. Zvlášť těžko by scenáristé před tribunálem pro nedějový balast obhajovali „parťácké“ scény Moorea s Patrickem Macneem ze slavné televizní série The Avengers. Pánové, spřízněni věkem i suchostí preferovaného humoru, se během natáčení nejspíše bavili. Háček je v tom, že divák sám nemá, čím by se zabavil.

Nejsme-li mi, bytosti film sledující, opomíjení, je s námi nakládáno jako s pacienty právě probuzenými z dlouhého kómatu. Vtipy jdou přímo k věci, bez snahy o dvojznačnost. Důležité informace jsou pro jistotu několikrát zopakovány. Nač to komplikovat. Velmi americký, velmi nebondovský přístup.

Zatímco v Chobotničce ujížděl vlak pouze Bondovi, tady viditelně dochází dech celému týmu. Pomalé tempo, dané opakováním známých informací a nadmírou vatových záběrů (a vedlejších dějových linií), obzvlášť vynikne po srovnání s dravými, nejen osmdesátkovými akcemi. Už jenom automobilová honička z Bullitta (rok výroby 1968) působí dnes svižněji a svěžeji než kterákoli z akčních scén – rovněž do Frisca situované – Vyhlídky na vraždu.

Kritici alergičtí na Bondův sexismus by mohli konstatovat, že více než ženy jsou tentokráte zneužíváni koni. Když je nouze, možno i v podobné skutečnosti nacházet důvod k úsměvu. Nebo spíše k hořkému úšklebku.

DVD
Krátký dokument The Bond Sound: The Music of 007 připomíná mnohé zpěváky a zpěvačky, kteří pěli za peníze Bondových producentů, přínosnější jsou ovšem komentáře hudebních skladatelů několika generací.

Titulní píseň: 5
Bondgirl: 4
Padouch: 5
Padouchova pravá ruka: 5
Hračičky: 4
Hlášky: 3

Film: 50%
__________________________________________________________

(1) A když ji posléze snáší na zádech po žebříku, je scéna prezentována jako heroický výkon, na který by si netroufnul ani Spider-Man.
(2) Zřejmě, aby vynikl kontrast s tmavou barvou kůže jeho společnice.
(3) Bond řídící celé auto? Zapomeňte. Auto bez střechy? Kdeže. Bond řídíci půlku auta!

Nikdy neříkej nikdy 007×00?

-Celého jsem vás zamokřila
-Ale moje Martini je stále suché

Štáb neoficiální bondovky viditelně nevěděl, jak udělat bondovku… a tak napodobuje a když už neví, jak napodobovat, dělá si z „pravého“ Bonda, z jeho nepatřičnosti v 80. letech, legraci. Někdy úspěšně, jindy méně, v zásadě ale bokem „oficinální“ MGM produkce nevznikl výrazně horší film, než v jakých ve svých slabších chvilkách hrál Moore.

Film obsahově až na neněžné nakládání s něžným pohlavím překvapivě málo připomíná Thunderball, s nímž sdílí příněhovou kostru. Neboť jsem nečetl předlohu, nemohu posoudit, zda-li se jí tento ponor do týchž vod drží věrněji. Bond není cyničtější ani krutější, spíše tak nějak taťkovštější, což ale přisuzuji věku představitele.

Connery si svou životní roli vychutnává jako za starých zlatých (goldfingerovských) časů, což by vzhledem k dvanáctiletému posunu mohl být problém, nemít ten chlap pořád neuvěřitelné charisma. Takže ať své povolení zabíjet a hláškovat uplatňuje v teplákové soupravě nebo v trenclích, na Bahamách nebo v Monte Carlu, stále je zábavný už jen tím, že je.

Na Bondův věk je zpochybňováním jeho kondice upozorňováno častěji a s menší úctou k protagonistovi než v pozdních mooreovkách. Krátce poté, co si odbude další ze svých fingovaných smrtí, je Bond poslán na rehabilitaci, aby ze svého těla dostal volné radikály, škodlivé látky vytvořené agentovými nerozlučnými přáteli tabákem a alkoholem.

Upozorňování na absurditu bondovského univerza prostupuje celý film, jen někdy není zřejmé, jde-li o legraci záměrnou a škodolibou (ze závisti?), či mimoděčnou. Nadsazenosti protentokrát unikl padouch, kterého Klaus Maria Brandauer podává jako lahůdkově bezcitného psychopata, v jehož pokřiveném charakteru lze nalézt kus čehosi autentického.

Sexismus Nikdy neříkej nikdy budí podezření, jestli film nevzniknul dlouho předtím, než byly ženám přiznaná volební práva. Likvidací šílené feministky, nutící Bonda napsat doznání, jak skvělý sex mu nabídla, je buď lacinou parodií neemancipovanosti v bondovkách jako takových, nebo jednoduše špatně odhatnutým vtipem. Větší míra nahoty a lascivnosti v erotických scénách současně svědčí o schopnosti reflektovat posuny v zobrazování erotiky na plátně, k čemu se paralelně běžící mooreovská série neměla.

Snaha modernizovat starého Bonda současně minimálně v jednom ohledu – Bond jako pařan – zachází příliš daleko. Ale chtějte od režiséra nejlepší epizody Star Wars, aby do svého dalšího velkorozpočtového filmu nepropašoval žádné lasery. Třebaže s Bondem v titulní úloze, působí Nikdy neříkej nikdy zvláštně nebondovsky, přesněji nebondocentricky. Varovně mnoho dlouhých scén si vystačí bez agenta 007. Jako kdyby byl prostor vyklízen někomu jinému. (1)

Některými motivy mladistvá, samozřejmostí prováděného sexu a násilí archaická, v jednotlivých, někdy neprofesionálně chabě pospojovaných akčních scénách živá, celkově ale zoufale negradující – taková je tato rozporuplná nebondovka o zbytečnosti bondovek.

Padouch: 5
Poskok: 5
Hračičky: 5
Bondgirl: 5
Hlášky: 5

Film: 65%

________________________________________________________________________
(1) Že by potrhlému poskokovi Rowana Atkinsona, pozdějšího představitele Bondova zesměšnitele Johnnyho Englishe?

Odnikud někam

Kamera nehybně zabírá pouštní krajinu. Ve vysoké rychlosti před ní projíždí černé Lamborghini, aby vzápětí na několik vteřin zmizelo mimo obraz. Po chvíli se vrací. A pak znovu. A ještě jednou. Dokolečka totéž. Žádná jiná úvodní scéna by vás tak dobře nepřipravila na tón nového snímku Sofie Coppolové, oceněného loni v Benátkách Zlatým lvem.

Johnny Marco (Stephen Dorff) je hollywoodský herec, obletovaná hvězda. Johnny Marco je v háji. Jeho život se změnil v ubíjející rutinu. Přežívá díky cigaretám, tvrdému alkoholu, falešným přátelům a své dceři Clee (Elle Fanning), na kterou ale pořád jaksi zapomíná. Vzrušit, vytrhnout z apatie ho, zdá se, již nedokáže nikdo a nic (ani Benicio Del Toro, potkaný náhodou v hotelovém výtahu). Během úvodních třiceti minut v podstatě jenom někde sedí/někoho pozoruje. Naprostá pasivita. Neschopnost činnosti, lhostejnost k okolí.

Nezděste se hned, když napíšu, že film je stejný jako Johnny, resp. jeho život. Zádumčivý, monotónní, velmi pomalý (stejně jako Johnny ve svých emocionálních reakcích). Svižnou romantickou komedií nebylo ani Ztraceno v překladu, ale Odnikud někam zachází v redukci děje a koncentraci na zachycení určitého duševního rozpoložení ještě dál. Kamera je zpravidla nehybná, záběry dlouhé, nediegetická hudba rozhodně méně častá než zvuk ticha. Prázdnota – o ni zde běží a tu se Coppolová odhodlala zachytit. Přičemž u nenápadité metafory pouště, kam je většina filmu situována, coby stavu duše, opravdu nezůstala.

Scénář mladá autorka údajně napsala na základě chvil strávených s vlastním otcem, v době jejího dětství stále velmi respektovaným režisérem. Toto uzavření do světa celebrit, fakt, že příběh-nepříběh nenapsal člověk zvenčí, někdo s odstupem, filmu trochu škodí. Odnikud někam budí podezření, že si jej Coppolová napsala a natočila hlavně pro sebe a pro své přátelé, čili lidi z branže, kteří se s letargickým protagonistou nejsnáze ztotožní. Chcete-li si z filmu odnést víc než omšelý poznatek o pomíjivosti života sezónních celebrit, schopnost empatie je klíčová.

Jak režisérka ukázala již v netradičním pohledu na život francouzské královny Marie Antoinetty, dokáže použít nudu jako prostředek vyprávění (či přesněji „nevyprávění“). Pokud přijmete její pravidla hry, tzn. nebudete-li se bát nudy, bezobsažnost díla vás skutečně dokáže přiblížit Johnnyho pocitům. Kdo čeká, že film s objevením Johnnyho dcery nabere spád, že hrdina začne radikálně překopávat svůj nijaký život, nedočká se. Ano, záběry se nepatrně zkrátí, střihy jsou častější a barvy na plátně trochu hřejivější, ale melancholická atmosféra nemizí.

I když v zásadě sledujeme one man show Stephena Dorffa, množství výrazových prostředků, které herec mohl použít, bylo výrazně omezeno. Johnnyho nebaví nasazovat stále nové masky, hrát role v běžném životě (namaskovat v doslovném smyslu ho dokáže pouze skupina maskérů). Můžeme jen hádat, co se mu honí hlavou, na co během svého nekončícího vegetování v neosobním hotelovém pokoji myslí. Nečitelnost a beztvarost Dorff zvládá perfektně a dává tím vyniknout chutí, s jakou okolní svět objevuje Elle Fanning coby jeho dcera.

Teprve Clea, která je ovšem nucena trávit chvíle vyhrazené pro svého otce s někým jiným, ho párkrát dokáže přimět ke změně výrazu tváře. Johnny jako kdyby si díky ní začal uvědomovat, v čem tkví pravá hodnota života. Ale stejně jako všechno ostatní v tomto filmu, i jeho „uvědomování si“ probíhá nesmírně pomalu a jestli se Johnny skutečně začne chovat zodpovědněji, vážit si třeba i mlčenlivých okamžiků strávených po boku někoho blízkého, pak až po naběhnutí závěrečných titulků. Odnikud někam je třeba prožít – i za tu cenu, že se místy budete nudit. Zároveň si musíte najít důvod, proč nějaký film prožívat zrovna s postavou jako je Johnny Marco. Myslím, že jsem na ten důvod přišel přibližně deset vteřin před koncem. Jistý si ale nejsem.