Dobrý příslib výborného filmu – Na střeše

Stejně jako tragikomedie Pojedeme k moři, také žánrově podobně situovaný film Na střeše je ryze autorským projektem Jiřího Mádla. Scénář si sám napsal i zrežíroval. Za téma si zvolil mezilidské vztahy v době, kdy se lidé spíš uzavírají do svých malých mikrokosmů (Facebook ovšem ve filmu ironicky slouží k tomu, že hrdina znovu naváže kontakt s vnějším světem).

Zosobněním naštvanosti na celý svět a zvlášť pak na změny, které v něm probíhají, je devětasedmdesátiletý učitel češtiny v důchodu Rypar (Alois Švehlík). Většina potřebných informací o protagonistovi se dozvíme z několika úvodních záběrů, příkladně využívajících vypravěčské zkratky (baví jej šachy, učil na gymnáziu, má problémy s prostatou).

Později zjišťujeme, že Rypar byl členem KSČ, ale není zřejmé, zda právě to bylo důvodem, proč po revoluci zanevřel na okolní svět, který jej jako připomínku totalitního období také přestal akceptovat (ve stejné době, třicet let zpět, jak říká, jej totiž opustily dvě blízké osoby, takže se pro jeho izolaci a nevraživost nabízí různá vysvětlení).

Škoda, že ne všechny z motivů představených na začátku kvůli charakterizaci hlavního hrdiny jsou později náležitě rozvedené. Rypar si sice jednou zahraje šachy a má motivaci naučit se používat internet, aby si mohl číst webové vydání svého oblíbeného šachistického časopisu, ale jeho potřeba blízkého člověka není skrze šachový motiv více akcentována.

Přerušované močení představuje vyčpělý running gag, který se objevuje v každé druhé české komedii s hrdinou důchodového věku. Zde slouží jen k podtrhnutí věkového rozdílu mezi Ryparem a jeho mladým podnájemníkem, který močí jedna báseň.

Důsledněji Mádl pracuje pouze se skutečností, že Rypar učil češtinu. Lekce češtiny totiž začne udělovat také vietnamskému mladíkovi Songovi, který mu jednoho dne znemožní vychutnat si na střeše činžáku na Novém Městě jeho cigaretu (s pražskými lokacemi pracuje kameraman Martin Žiaran znamenitě, nesledujeme nějakou „poslepovanou“ fikční verzi Prahy, ale naopak vnímáme, že se děj odehrává ve skutečném městě s mnoha pozoruhodnými výhledy, nepřímo odkazujícími k názvu filmu). Nezodpovězená otázka, jak se Song octl na střeše domu uprostřed Prahy, je zároveň jedním z příkladů toho, kdy jinak šikovně využívaná elipsa selhává.

Song je v Česku ilegálně a navíc po něm pátrá policie, protože byl v Sapě nucen pracovat v pěstírně marihuany a při svém úprku jednomu policistovi způsobil vážná zranění (policejní pátrání je jednou z linií, které nikam nevedou a navzdory svému dramatickému potenciálu vyprávění příliš nedynamizují). Je sympatické, že Rypar přes své předsudky, shrnuté do věty „Falšujete tenisky, neplatíte daně“, přistupuje k novému nájemníkovi poměrně chápavě. Nenaplňuje tak bezezbytku stereotypní roli zapšklého stárnoucího xenofoba (viz třeba švédský Muž jménem Ove). Stejně tak se scénář, balancující vyjma občasných úletů na pomezí dramatu a komedie, vyhýbá jiným zjednodušením učiněným „populisticky“ pouze kvůli komediálnímu efektu.

Způsob, jakým Rypar mladíka obeznámí s faktem, že nemůže opustit jeho byt, protože by jej někdo mohl legitimizovat, má poněkud výhružný charakter a chvíli to vypadá, že se film překlopí do bytového psychothrilleru jako od Polanského.

Také později, když si na sebe oba muži začnou zvykat, se nelze zbavit nedobrého pocitu z toho, že starý bílý muž ve svém bytě odměnou za vykonávání domácích prací „hostí“ bezprizorného přistěhovalce. Vzhledem k tomu, že jej občas proti jeho vůli zamyká v pokoji a trápí jej s kondicionálem (i když Song má stále problém dát dohromady jednoduchou větu), nejde o úplně rovnocenný přátelský vztah, ale spíše o civilizovanější formu otrokářství (Rypar se přitom hrozně diví, když zjišťuje, že sám Song byl zotročen v pěstírně). V zapojování příslušníka národnostní/etnické menšiny do vyprávění je Na střeše každopádně citlivější než opěvovaná Zelená kniha.

Ještě víc nežádoucích konotací vyvolává Ryparovo laškování se sousedkou mladší o padesát let (kterou chce sice ve skutečnosti dohodit Songovi, ale řada „creepy“ scén vyznívá tak, že si na ni sám dělá zálusk), vyplňující prostřední část filmu. Právě na nikam nevedoucí podzápletce s mladým párem odnaproti se ukazuje nedomyšlenost vyprávěcí struktury, potažmo nezacílenost filmu, i další nedostatky.

Vychází najevo plochost postavy Songa, o němž se na rozdíl od Rypara už nic nového nedozvídáme a který se nijak nevyvíjí a zůstává velmi pasivní figurou (ve vyprávění slouží primárně k tomu, aby posloužil Ryparově dějové linii a pomohl odhalit, že Rypar má více vrstev).

Pochybnosti vyvolává také nekonzistentní charakterizace postav. Kde se například v deprimovaném, uličkami supermarketu se pomalu šinoucím Ryparovi, vykřikujícím ve slabší chvilce, že mu celý svět může políbit prdel, náhle vzala jeho hravá stránka, projevující se lepením vzkazů na trsy „warholovských“ banánů? Pokud má na jeho psychiku takhle ozdravný účinek přítomnost Vietnamce, který mu snaživě luxuje koberce, není to z filmu zřejmé.

Vzniká dojem, že tvůrci jen potřebovali nějakou neškodnou zábavou vyplnit cca čtyřicet minut filmového času před tím, než postavy nasměrují k novému cíli a nechají je posunout se v příběhu dál (Rypar sám příznačně v jednu chvíli pronese, že stejně nemají nic lepšího na práci). Nebýt registrace na Facebooku, která později vede k jednomu dojemnému setkání a milému cameu, postava sousedky, o jejíž hledisko je vyprávění (dosud vázané jenom na Rypara a Songa) rozšířeno, by ve filmu vůbec nemusela být.

Dramaturgická nevyrovnanost se znovu projevuje těsně před koncem, kdy dochází k výraznému zpomalení a film udržující si dosud jistý nadhled se stává silně sladkobolným. Konec ale přichází v perfektně načasovaný moment, takže průhledná hra na divákovy city nestačí zkazit dojem z celého filmu.

Na střeše je snímkem mnoha rozporů. Vypráví sice dobově relevantní příběh o přátelství navzdory generačním, jazykovým i kulturním rozdílům (ty poslední jsou ovšem akcentovány zdaleka nejméně – vietnamský původ přistěhovalce má zejména realistickou motivaci s ohledem na české reálie), ale díky obrovskému charismatu Aloise Švehlíka, v jehož stínu zůstávají všichni ostatní herci, je přesvědčivější jako nadčasová výpověď o stáří a samotě v rychle se měnícím světě.

Je to film o schopnosti přizpůsobit se změně i film o neochotě cokoliv měnit. Je mnohým zároveň a přitom toho v něm na sto minut stopáže není dost, což je škoda. Kdyby měl autor lépe ujasněno, kterým směrem chce vyprávění vést a které z jeho mnoha rovin více akcentovat, mohlo by jít o výborný film. Takhle je to jen příslib toho, že Jiří Mádl takový film jednou natočí.

Martin Šrajer