Provinilá rozkoš – Komorná

Tento příspěvek můžete brát jako rozšíření některých mých tezí z recenze pro Lidové noviny.

Komorná se k myšlence o soběstačnosti žen (tentokrát dokonce i během svatební noci), přítomné v řadě jiných filmů z posledních let (Carol, Divočina, Pestrobarvec petrklíčový), ubírá nečekanými cestami, na nichž číhá spousta překvapení. Třeba obří chobotnice, sex stejně živočišný jako v Životě Adele nebo citace slavného záběru z Tenkrát na Západě s příjezdem Jill do města.

S postupným přechodem od zatajování k opačnému extrému, kdy vidíme víc, než bychom chtěli, získává film stále výrazněji pulpový charakter, ale explicitní sex a násilí ani kýčovitě přebarvené scény jako z technicolorových filmů (viz závěr na lodi) nejsou samoúčelné. Podloží pro některé výjevy si Park připravuje dlouho dopředu, jiné vyplývají z jeho zveličení žánrových konvencí nebo ze záliby ve vizualizaci abstraktních konceptů.

Hrůzostrašný sklep lze brát jako zhmotnění strýcovy zvrhlé mysli, záběr z ženského klína dovádí do krajnosti motiv ženské subjektivity a lesbický sex představuje akt ženské liberalizace, při němž se hrdinky nenechávají svazovat rolemi, které jim nařizují muži a dávají naplno průchod tomu, po čem samy touží.

Divácká potěcha z pohledu na extatickou rozkoš dvou splývajících těl (podobně jsou do sebe zaklesnuté první a druhá část filmu) má však příchuť provinilosti. Film zpochybňuje právo mužů zmocňovat se ženského těla pohledem, potažmo tím, že jej promění v umění, ať už v podobě knihy, kresby nebo – jako Park a mnozí jiní režiséři – filmu. Diváci mužského pohlaví jsou tak podvratně situováni do stejné pozice jako muži účastnící se dekadentních večerních předčítání a zakrývající si rozkroky svými klobouky.

Dějištěm podstatné části filmu je dům postavený částečně v japonském a částečně v anglickém stylu. Podobně i Park mísí japonský minimalismus, při němž záleží na sebemenším gestu a symbolice všech užitých objektů (třešeň zpřítomňující nešťastný úděl žen, had jako symbol moudrosti a vědění, které jsou Sukhui zapovězené), s expresivitou gotických melodramat.

Záběry z ptačí perspektivy, nevázané na ničí hledisko, se střídají s prudkými nájezdy kamery v souladu s pohledy, které si mezi sebou postavy vyměňují. Park se proti námitkám vůči neodůvodněným stylistickým excesům pojistil motivem divadla, které většina postav hraje (záměrně přehrávající Kim Tae-ri, zkoušení reakcí na různé situace) a které zároveň znemožňuje brát vážně melodramatickou linii. Láska se rodí z tělesné potěchy a svatebním dárkem je ampule se silně koncentrovaným opiem.

Podobně excesivní jako „scorseseovská“ kamera je i „tarantinovská“ narace s dělením do kapitol, různými vypravěči, korekcí dříve viděného a skoky v čase. Sukhuino vyprávění, určeno vzhledem k tykání a typu poskytovaných informací zřejmě přímo divákovi, nám ozřejmuje to, co protagonistka kvůli přetvářce a rolím, jež je nucena hrát, nemůže vyjádřit jinak.

Hlediskem chudé venkovské dívky je zároveň odůvodněno množství fetišistických detailů šatů nebo šperků (ve druhé části, vyprávěné z pohledu Hideko, jich je mnohem méně). Některé z nich jsou motivovány kompozičně (například brož, kterou Sukhui daruje její adoptivní matka a která dívce později symbolicky pomůže získat zpět ztracenou svobodu), jiné vyjadřují Sukhuinu fascinaci světem, o němž si dosud mohla nechat jenom zdát. Toto okouzlení lze zároveň vnímat jako konfrontaci zaostalejší Koreje s moderním Japonskem, tematizovanou i různou barvou titulků.

Komorná je pro mne precizně semknutým hitchcockovským thrillerem s feministickým sdělením a atmosférou Magického hračkářství Angely Carter. Čím bude pro vás, záleží na tom, které z jejích mnoha rovin budete věnovat více pozornosti.

Agasshi, Jižní Korea, 2016; r.: Chan-wook Park, s.: Chan-wook Park a Seo-Kyung Chung podle knihy Sarah Waters Zlodějka