Smích přes slzy – Toni Erdmann

Posted: 27. 10. 2016 in recenze
Tagy:

Třetí film německé režisérky Maren Ade je smutnou převlekovou komedií, jejíž hrdinové se nejvíce obnažují díky maskám.

Winfried, žijící s umírajícím psem a občas navštěvující svou chřadnoucí matku, se bojí smrti a samoty. S obojím bojuje pomocí svých alter eg jako je smrťák rozveselující klienty pečovatelského domu nebo jeho bratr, který si poštou nechává posílat (pseudo)bomby, aby je následně mohl deaktivovat. Fiktivní společníci mu ale nestačí. Poté, co mu dává valem kluk, který k němu chodil na lekce hry na klavír, a pes umírá, vydává se Winfried zlepšit náladu své dceři, chodící případové studii toho, co s vaším zdravím (fyzickým i psychickým) a charakterem udělá odlidštěný svět korporátního kapitalismu.

Ines je svou prací pohlcená natolik, že otce nejprve ani nepozdraví a odbude ho svou snaživou sekretářkou. Po odjezdu nečekaného návštěvníka jí však dochází, že ze svého života právě vykázala zřejmě jediného muže, který si ji nechce přivlastnit, jediného člověka, díky němuž nemusí nic předstírat, jedinou spřízněnou duši v celé Bukurešti.

Jejich návyk na život o samotě a podle vlastních pravidel Winfrieda a Ines rozděluje i spojuje. Podstatnou část filmu je v záběrech vidíme osamocené, ve chvílích, kdy doznívá úlevný efekt smíchu a navrací se vědomí promarněné příležitosti a nezvratného odcizení. Trapný pocit zde oproti mnohým současným americkým indie komediím a seriálům není cílem sám o sobě. Vedle smíchu vzbuzuje i soucit a vztahuje se ke klíčovému tématu ponížení a nepatřičnosti. Nepatřičnosti, kterou postavy pociťují jedna k druhé, samy k sobě i vůči společnosti.

Na druhý pokus se Winfried snaží do dceřina světa vetřít jako karikatura zosobňující globální kapitalismus. Životní kouč, ambasador, konzultant a malíř vajec, který do Rumunska přijel kvůli wellnessu a nakupování. Toni Erdmann ovšem oproti Ines alespoň nějaké hodnoty vytváří. Dokáže druhým zvednout náladu, svět sběratelů vizitek, společenských snobů a neurčitých pojmů jako „koncept“, „klient“ nebo „výkon“ bere s nadhledem a rumunští dělníci pro něj nejsou čísly, která je třeba zredukovat, ale reálnými lidmi, kteří sice nic nemají, ale pokud projevíte trochu lidskosti, rádi se s vámi podělí o úrodu jablek a nabídnou vám posezení na záchodě s tygrem. Toniho zajímá skutečné Rumunsko, na které Ines pouze shlíží z klimatizované konferenční místnosti. Rumunsko s jeho zvyky a tradicemi (jako je právě ono malování vajec), ne luxusní nákupní centrum, kde si většina místních stejně nemůže nic koupit.

Film nestraní jedné z postav, což se odráží i v jeho struktuře nebo v tom, jak se situace vyznívající jako vítězství Winfrieda znenadání obracejí ve prospěch Ines (její volba písně The Greatest Love of All, která by mohla být hymnou mileniálů, po trapasu s malováním vajec). Zhruba první hodinu trávíme s Winfriedem, který pak z vyprávění znenadání mizí bez příslibu, zda jej ještě uvidíme. Následující minuty pak zůstáváme po boku Ines až do Winfriedova opětovného zjevení, stejně nečekaného jako jeho odchod. Po zbytek filmu dochází ke střídání hledisek na způsob předávání štafety. Scéna začne s Ines, v jejímž životě se najednou objeví Winfried/Toni (někdy je přítomen nepřímo, prostřednictvím jeho potměšilého způsobu vztahování se ke světu – viz erotická hotelová scéna, která je ve způsobu získání kontroly nad mužem předzvěstí epicky ztrapňujícího finále), s nímž zůstáváme i poté, co Ines ze scény odejde.

Nenucenost a nepředvídatelnost, s jakou Ade kombinuje komiku s tragikou, intimní drama s výpovědí o socio-ekonomických vztazích v globalizované Evropě, přitom není výsledkem šťastných náhod a improvizace à la Dogma 95, ale precizní práce se střihem a mizanscénou, která nás často společně se zdánlivě ničemu nesloužícími útržky dialogů s předstihem připravuje na některou z příštích scén (Winfried například zaslechne, že se Ines má setkat se svými kamarádkami, před barem v zadním plánu vidíme Toniho limuzínu) a zároveň vytváří mylná očekávání (například ohledně Winfriedova zdraví). Co se může jevit jako série volně propojených komediálních sekvencí, je ve skutečnosti pevně semknutým vyprávěním bez záběru navíc, v němž má všechno svůj jasný pořádek a určitou souvislost s něčím jiným.

Také díky suverénnímu režijnímu vedení prožíváme nejistotu, údiv, smutek, radost, ponížení, odmítnutí, přijetí a katarzi zároveň s postavami, které se nám po 160 minutách nechce opustit ne proto, že by nám s nimi bylo tak dobře, ale protože s námi mají tolik společného.

Toni Erdmann. Německo/Rakousko 2016, 163 min. Režie a scénář Maren Ade.

Advertisements
Komentáře
  1. […] slavnostní premiéra v Lucerně otřásající se smíchem pro mne byla kinozážitkem roku, víc tu. Ulice Cloverfield 10 – thrillerová lahůdka bez zbytečného záběru, dolující maximum z […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s