Zmizelá

Posted: 3. 10. 2014 in recenze

Kritika se spoilery

Pětiaktová hra o manželství a podmanivém vypravěčství. Film nejenže zachovává „he said/she said“ strukturu knihy, ale navíc vyprávění různých verzí téhož příběhu slovem i obrazem tematizuje. Zatímco jedna z postav o pravdivosti svého příběhu přesvědčuje přímo nás, druhá, které bylo oproti knize vyprávění v první osobě upřeno, si hledá spojence a vzbuzuje nedůvěru ve fikčním světě filmu a hlavně z návodných reakcí postav pak také my vyvozujeme, zda říká či neříká pravdu (viz pochybovačné pohledy Gilpina). První tři akty filmu jsou posouvány vpřed v souladu s tím, jak Nick postupně ztrácí důvěru lidí okolo sebe (médií, resp. veřejnosti, Amyiných rodičů, Go, policie). Ve zbývajících dvou aktech ji musí získat zpět.

Z vypravěčského hlediska je Zmizelá pozoruhodná jak komunikací filmu s divákem, tak jednotlivých vyprávěcích segmentů mezi sebou. Vzniká dojem, že informace z Amyina deníku reagují, na to co zažívá Nick, a opačně. Deníkové flashbacky spouští přítomné dění (nalezení artefaktů Úžasné Amy) a návraty do současnosti jsou řešeny plynulými grafickými přechody (polibek – výtěr z úst), díky čemuž se záběry organicky doplňují. Amy jako spolutvůrkyně Nickova příběhu je tak zprostředkovaně přítomná i ve scénách, v nichž se fyzicky nevyskytuje (v knize je tohoto dojmu dosaženo Nickovým pocitem, že mu Amy nahlíží přes rameno a komentuje text románu, který píše).

Díky „kooperaci“ informací z minulosti a z přítomnosti nemáte pocit, že byste sledovali dvě na sobě nezávislé dějové linie – obě nabízejí důkazy podporující gradaci detektivního vyšetřování (koupě zbraně k obraně a další indicie, že Nick mohl Amy zabít). Na vyšší úrovni pak podobná komunikace probíhá mezi první a druhou částí filmu. Ve druhé jsou variovány scény z první, akorát s jiným rozvržením rolí kořisti a predátora (podezření, že se někdo pohybuje před domem má nejprve Nick, poté Amy) a jinými motivacemi jednání (cíl „najít Amy“ zůstává, ale až do finálního aktu neběží o život její, nýbrž Nickův). Zároveň je stejný hudební motiv použit v odlišném kontextu a tento ironický kontrast nás nutí přehodnotit upřímnost dříve viděné idyly – nešlo ve skutečnosti od začátku o oboustrannou přetvářku?

Stejně jako kompozice některých záběrů, které jsou děsivé tím, jak nelidsky dokonale jsou vycentrované (záběry, které nás mají přesvědčovat, že by Nick mohl být monstrem, zavraždění Desiho), také podobnost celých scén potvrzuje Fincherovu posedlost symetrií. Přesto nepovažuji morální relativismus knihy ani filmu za tak vyladěný, jak by si tvůrci přáli. Proti sadomasochistické sociopatce a vražedkyni stojí docela obyčejný chlapík, který „jen“ lže, chová se hnusně ke svému otci a byl nevěrný své manželce.

Přes jeho výroky, že nefandí ani jedné z hlavních postav, podezřívám Finchera, že negativní vykreslení ženské hrdinky bylo důvodem, proč ho kniha oslovila. Nadále tak v jeho filmografii budeme marně hledat výraznou ženskou postavu, která by nespadala do kategorie „femme fatale“, „šílená mrcha“, „asociální nerdka“ nebo „hlava v krabici“. Militantní feministky nicméně mohou cítit jistou satisfakci z toho, že Amy k symbolickému vykastrování svého manžela (na které jsme připraveni Goiným tričkem s nápisem „Protect Your Nuts“ v úvodní scéně) používá výlučně ženských zbraní. Její síla nespočívá v tom, že by začala myslet a jednat jako muž.

Film vyznívá ještě více v neprospěch Amy než kniha, neboť z velké části vypouští příběh jejího nešťastného dětství, kdy ji rodiče připravili o identitu. Její fanatická touha po dokonalosti zde není dost zjevně motivována, oproti knize si nemůžeme přečíst/vyslechnout, co si o ní Nick myslí, a spíše ji tudíž odsoudíme jako psychopatickou potvoru. Vyšší míru mizogynie částečně vyvažuje aktivnější role detektivky Boneyové (Kim Dickens ze seriálu Treme představuje trochu empatičtější verzi Fincherových posedlých detektivů z dřívějška), která vede vyšetřování bez výrazné výpomoci Gilpina, sloužícího ve filmu hlavně k nahrávání vtipů a k distribuci podezřívavých pohledů směrem k Nickovi.

Kromě mediální konstrukce příběhů, které nemusí být pravdivé, ale měly by vás jednoznačnou typologií (zlý manžel, nevinná manželka) přimět pustit si večer televizi, je ve Zmizelé akcentováno další z Fincherových oblíbených témat – rozklad americké rodiny, která je neustále ohrožována zevnitř i zvenčí a rozhodně neskýtá pocit jistoty a bezpečí. V ohrožení se tradičně nachází muž. Tenkrát nikoli kvůli svému sebedestruktivnímu já (Klub rváčů) nebo kvůli své obsesi (Zodiac), ale kvůli vlastnímu narcisismu.

Nick přestal být milován, protože ho již nebavilo hrát roli modelového manžela, naplňovat ideál, kterému jej Amy přizpůsobila (čímž se dostáváme na území genderově převrácené verze Vertiga). Nepřekonatelná zášť vůči partnerovi je tím, co definuje Nicka i Amy, co je ničí, jsou-li spolu, ale co jim zároveň nedovoluje být jeden bez druhého. V nastolení nepříjemné otázky, zda ve vztahu všichni pouze nenaplňujeme představu partnera o nás (namísto toho, abychom byli sami sebou), je film přes vyhrocenost své druhé poloviny univerzálně platný. Manželství je zde podáno bez iluzí jako bojiště, na němž jsou povoleny nejšpinavější triky, jejichž uplatnění vám ale stejně přinese přinejlepším Pyrrhovo vítězství.

Ovládnutí audiovizuální podoby každého záběru je u Finchera film od filmu suverénnější. Zastřešující noirové ladění s vychladlými barvami je za pomocí drobných úprav barevnosti, tempa nebo velikosti záběrů přizpůsobeno tu klinickému policejnímu procedurálu, tam jedovatě cynické vztahové satiře (à la Kdo se bojí Virginie Woolfové?) nebo dokonce splatteru. Namísto přepínání mezi thrillerem, sžíravým komentářem společnosti a temnou komedií jsou na sebe jednotlivé typy výpovědi vrstveny, zásluhou čeho můžeme jednotlivé scény nahlížet ze stále více (žánrových) perspektiv a obdivovat, s jakou precizností Fincher hlídá, aby žádný ze žánrů nepřevážil a divák nemohl zažít satisfakci z naplnění určitého schématu.

Z tohoto hlediska je Zmizelá stejně neuspokojivá jako představa Gillian Flynn o manželství – slibuje život v pohádce, ale namísto změny, východiska či řešení nabízí jenom hořké rozčarování a bezvýchodnou situaci, v níž je člověk, kterého nejvíce milujete, zároveň tím, kterého k smrti nenávidíte.

Gone Girl, USA 2014, 145 min, r.: David Fincher

Advertisements
Komentáře
  1. OLA napsal:

    Hmm, to by asi stalo za videnie…

  2. Petr napsal:

    super recenze na super film 😉

  3. […] 9. Zmizelá (Gone Girl, 2014) – každým střihem, každou záběrovou kompozicí precizní vyprávění o vyprávění. Oproti předloze chladnokrevnější k postavám a tematicky chudší, ale na druhou stranu více akcentující campovou složku příběhu, který zvlášť ke konci prostě nelze brát vážně. Cynický thriller pro dospělé diváky je zároveň jedním z nejupřímnějších amerických filmů o manželství, jakkoli jsem měl – jako u všech Fincherových filmů – pocit, že režisér straní mužům, kteří se ze všech žen světa nakonec mohou spolehnout jenom na svou sestru. Smůla, pokud žádnou nemají. Více zde na blogu. […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s