Co bylo, ale už není – Still Walking (Aruitemo aruitemo)

Posted: 1. 5. 2017 in recenze

„Děti vždycky nedospějí tak, jak bychom si přáli.“

Drama o generačním konfliktu, napsané a režírované jedním z nejvýraznějších japonských tvůrců posledních let Hirokazuem Koreedou se odehrává během jednoho letního dne v domě Jokohamových. Kvůli uctění památky prvorozeného syna, který před 15 lety utonul, přijela za rodiči jejich dcera s rodinou i jejich druhý syn s novou manželkou a jejím potomkem.

Nenápadné mistrovské dílo na pomezí Čechova (jeden den, jedna rodina, jeden dům, dlouho se zdánlivě nic podstatného neděje) a Ozua (zejména Příběh z Tokia, ale také další jeho dramata obyčejných lidí neboli „šomin geki“). Still Walking je zároveň moderním filmem pro svůj ambivalentní postoj k postavám (všech generací) i k tradicím (které je dobré dodržovat, ale neměly by nám bránit v rozvoji). Tón je méně melancholický než u Ozua a konec nelze označit za dvakrát smířlivý.

Smyslem Still Walking ovšem není nalézt během víkendového setkání rodičů a dětí řešení – překonat rodinné křivdy, znovu nalézt společnou řeč, zacelit otevřené rány (vyrovnávání se s absencí někoho blízkého je jedním z leitmotivů Koreedovy tvorby). Hirokazu Koreeda vytváří s trpělivostí mistra mnohovrstevnatý portrét složitých rodinných vztahů, v nichž se na konci filmu budete perfektně orientovat, protože s většinou členů rodiny strávíte dostatek času a poznáte jejich chování v rozličných situacích.

Film přes neobyčejnou formální preciznost, pozvolný rytmus – udržovaný atmosféru letního dne dokreslujícími prostřihy na jedoucí vlak, mraky na obloze nebo kvetoucí strom (tzv. „pillow shots“) – a zaměření na drobné všednodenní radosti (v duchu japonského konceptu „mono no aware“) není na okamžik strnulý, jenom svou dynamiku nezakládá na vypjatých hádkách a dějových zvratech, ale na přirozených dialozích a podprahovém napětí. Napětí mezi minulostí a přítomností, veřejným a soukromým, rodiči a dětmi.

Koreeda rodinné vztahy nahlíží z různých hledisek (otec, matka, syn) a tomuto zdrženlivému přístupu, ponechávajícímu postavám i divákovi poměrně velkou svobodu, odpovídá také styl dlouhých celkových a postupně „zalidňovaných“ záběrů s ozuovsky nízko umístěnou kamerou, několika plány akce a vícero paralelně probíhajícími konverzacemi (přičemž o dalším dění jsme zpravováni alespoň prostřednictvím zvuků a hlasů mimo obraz).

To, co bylo, ale už více nebude, je – jako ve většině Koreedových filmech – zpřítomňováno především jídlem (jeho přípravou, konzumací a hovory o něm), ale dále také rodinnými historkami, návštěvou hřbitova, prohlížením alb s fotografiemi (z fotografie veškeré dění pozoruje také nejstarší syn), žluťáskem nebo přítomností nemotorného mladíka, kterému zesnulý syn zachránil život (k neskrývané nelibosti otce a matky, kteří alespoň mají koho nenávidět).

Bez poskvrny nejsou ani děti, příliš zaujaté svou vlastní budoucností, ani rodiče, stále žijící v minulosti. Ústřední postavou, okolo které se většina filmu točí, která udává rytmus celého dne a podněcuje generační neshody mezi rodiči a dětmi, je v podstatě nepřítomný starší syn, který před lety utonul.

Podobně podstatnou „postavou“, jejíž stav zrcadlí vztahy mezi postavami i jejich životní situaci, je samotný dům. Rjota do něj jako černá ovce rodiny pro svou neobvyklou výšku nepasuje, připomínkou stárnutí rodičů je madlo u vany (nainstalované poté, co otec upadl) a odpadávající kachličky v koupelně. Dům se tak paradoxně mění výrazněji než postavy, opakující dokola tytéž chyby (např. Rjotovo závěrečné uvědomění si, že mu to „vždycky dojde pozdě“, které lehce a dojemně shrnuje celý film) a žijí v neměnném rytmu (jak dokládají opakující se záběrové kompozice).

Velký význam má rozčlenění vnitřního prostoru domu podle funkcí, jimž jednotlivé místnosti slouží nebo umístění figur v jednotlivých plánech záběru. Když budete drobná gesta, nenápadné akce a letmé pohledy, jimiž spolu postavy komunikují, pozorovat dostatečně bedlivě, možná se pro vás Still Walking stane ve své zdánlivé jednoduchosti nejen mimořádně komplexním vyjádřením pocitu ztráty, ale také důvodem, proč konečně navštívit vlastní rodiče.

Téma rozloučení s těmi, kdo nás opustili coby podmínky toho, abychom mohli pokračovat ve svém životě, je nenásilně otevřeno hned v úvodu příhodou se školním králíkem a dopisem na rozloučenou. Se smrtí bližního se nejlépe dokázala smířit Rjotova nová manželka, které s překonáním traumatu pomohl její syn, který jí muže připomíná. V souladu s (anglickým) názvem filmu pokračuje v chůzi, netočí se v kruzích jako ostatní.

Běh času nezastavíme. Je proto dobré si jej uvědomit dřív, než bude na splnění stále odkládaných plánů (typu společně návštěvy fotbalového zápasu) pozdě. Koreedovy přirozeně plynoucí filmy, teprve v jejichž závěru vám zpravidla dojde, kolik podstatného se toho v nich stalo, vás k tomuto důležitému uvědomění si dokážou přimět bez jakéhokoliv nátlaku. Jestli se vám bude líbit Still Walking, podívejte se také na Po bouři , což je v podstatě nepřímé pokračování.

Aruitemo aruitemo. Japonsko 2008, 114 min, režie a scénář: Hirokazu Koreeda.

Advertisements
Komentáře
  1. Ola napsal:

    Len tak pozvolna vsetko plynie a nie je to neprijemne, naopak!

  2. Dan Krátký napsal:

    Skvělý text. O Still Walking se u nás nic moc nenapsalo, tak mám radost, že i zpětně se k tomu někdo obrátil. Díky!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s