Počtem obdržených ocenění jeden z nejúspěšnějších amerických filmů loňského roku Lady Bird vypráví s nadhledem o dívčím dospívání, jak jej prožila režisérka a scenáristka Greta Gerwig.
Americká herečka Greta Gerwig si na počátku milénia pro svůj talent a herecké nasazení od kritiků vysloužila označení „Meryl Streep nezávislého filmu“. Zprvu se objevovala zejména ve snímcích svých kamarádů, které budou znát milovníci tzv. „mumblecore“ (syrové portréty vztahů mladých městských intelektuálů točené s extrémně nízkými rozpočty). Průlomová pro ni v roce 2012 byla role v indie hitu Frances Ha, který napsala společně se svým partnerem Noahem Baumbachem. Svěží černobílá komedie pojatá ve stylu francouzské nové vlny v něčem předjímala samostatný režijní debut Gerwigové Lady Bird (v minulosti spolurežírovala nízkorozpočtové vztahové drama Noci a víkendy, 2008). Oba filmy sledují mladé ženy během procesu uvědomování si, čeho doposud dosáhly a co vlastně od života chtějí. Oba přesvědčivě zachycují atmosféru konkrétního místa a času. Oba mají poměrně volnou dramaturgii.
Téměř jednohlasně nadšené zahraniční recenze a několik desítek ocenění, která Lady Bird posbírala (mj. Zlatý glóbus pro nejlepší komedii), logicky vyvolávají velká očekávání, jejichž nenaplnění může snadno vést ke zklamání. Greta Gerwig přitom nenatočila v žádném ohledu přelomové dílo, nýbrž „pouze“ sympaticky pravdivou indie komedii o dívčím dospívání. Sedmnáctiletá středoškolačka Christine McPhersonová (Saoirse Ronanová), která si ke stvrzení své nezávislosti nechává říkat „Lady Bird“, je v podstatě mladší verzí svéhlavých, mile drzých hrdinek, jejichž ztvárněním si Gerwigová dříve zajistila početnou fanouškovskou základnu. Lady Bird zároveň nese poměrně výrazný autobiografický otisk.
Gerwigová se narodila v roce 1983, hrdinka jejího filmu, odehrávajícího se mezi roky 2002 a 2003, je o dva roky mladší. Christine by raději než katolickou školu ve zkostnatělém Sacramentu, kde nad ní nepřetržitě bdí oba rodiče, studovala ve společnosti podobně svobodomyslných a kreativních lidí umění v New Yorku. Gerwigová rovněž pochází ze Sacramenta a své rodné město opustila, aby mohla studovat newyorskou Barnard College. Inspirací jí přitom byla spisovatelka Joan Didionová, jiná rodačka ze Sacramenta, jejímž citátem je Lady Bird uvozena. Také další fakta ze života režisérky víceméně odpovídají zápletce filmu.
Matka Christine (Laurie Metcalf) pracuje na dvě směny v nemocnici, aby vykompenzovala oslabení rodinného rozpočtu poté, co její manžel a otec hlavní hrdinky (Tracy Letts) přišel o práci. Zajištění kvalitního vzdělání pro dceru je pro rodiče navzdory komplikované situaci nadále prioritou. Christine se ovšem zdá být příliš zaujata vlastní osobou, aby dokázala ocenit, jaké oběti kvůli ní podstoupili. Do vyprávění o dospívání tak během domácích hádek netradičně vstupuje i motiv financí a boje s třídním zařazením, které výrazně omezuje spektrum možností, kterak se mladý člověk může v budoucím životě realizovat.
Zohlednění ekonomické reality obyčejných Američanů a empatický přístup k hrdinům různých generací přispívají k tomu, že se Lady Bird daří vykročit mimo škatulku středoškolských komedie o první lásce a generačním neporozumění. Byť film využívá motivů a charakterů známých z mnoha jiných filmů tohoto subžánru, vsazuje je do velmi přirozeně působícího kontextu. Gerwigová má talent pro nepodbízivé vystihnutí konkrétního časoprostoru. V jaké době a atmosféře se film odehrává, si uvědomujeme díky vytáčenému internetovému připojení, hudbě kapel jako Dave Matthews Band a odkazům k jedenáctému září nebo válce v Iráku. Tyto detaily pomáhají vytvořit autentický podklad pronikavé výpovědi o univerzálním tématu hledání společného dialogu rodičů a dětí.
Oproti tvůrcům mnoha jiných filmů o přechodu z puberty do dospělosti Gerwigová svou pozornost neomezuje na sexualitu a romantické vztahy. Také kvůli nedořešeným rodinným záležitostem nejsou pro Christine klíčem ke štěstí chlapci. Netrápí ji, že ještě s nikým nespala, ale že jí v životě nic nevychází tolik, aby mohla být spokojena sama se sebou. Pro vyprávění Lady Bird je pak směrodatné (ne)porozumění mezi Christine a její občas přehnaně kritickou, ale v zásadě milující matkou. Jejich vážné i úsměvné střety akcelerují vnitřní proměnu protagonistky, pomáhají ji utřídit si své myšlenky a pochopit, jak důležitá je v životě schopnost myslet nejen na sebe, ale také na druhé.
Rozkrývání vnitřního světa a sociálních vazeb jedné pubertální outsiderky nahrazuje určitější cíl typu dokončení školy nebo ztráty panenství, čemuž odpovídá také struktura vyprávění. To variuje několik podobných situací s různými postavami, díky kterým hrdinka směřuje k poznání, že opravdu nepředstavuje střed vesmíru. Zásluhou vyrovnaného rytmu a střídmé stopáže zvolená struktura nepůsobí monotónně. Scenáristický talent Gerwigové jde ruku v ruce s jejím režisérským nadáním. Když postavy občas na chvíli utichnout, nastupují namísto prudkých slovních výměn náladotvorné střihové sekvence podbarvené vhodně zvolenými songy.
Daní za dynamické vyprávění je občasná roztěkanost a zkratkovitost, na které doplácejí některé boční dějové linie a vedlejší postavy. Jde ovšem o zanedbatelné nedostatky vtipného a emocionálně upřímného filmu, který se obejde bez moralizování a momentů velkého prozření. Lady Bird je neokázalý, nesentimentální film bez falešných tónů, který sice nenabízí výrazně originální téma nebo úhel pohledu, ale zásluhou přesné charakterizace postav, vnímavosti vůči konkrétnímu místu a době a důvtipným dialogům nepůsobí ani chvilku obehraně.
Lady Bird. USA 2017, režie a scénář: Greta Gerwig.
O filmu 