I remember everything – Call Me By Your Name

Posted: 15. 3. 2018 in recenze

(Kratší recenzi na CMBYN jsem napsal pro Vltavu, delší text, čítající nějakých 13 tisíc znaků, vyjde ve Filmu a době, níže pouze rozvádím některé doplňující postřehy pro zájemce, kteří se do knihy/filmu zamilovali stejně jako já. Snažil jsem se přitom, aby se jednotlivé reflexe překrývaly co možná nejméně a každá z nich rozkrývala jiné aspekty filmu, jenž je mnohem vrstevnatější, než se napoprvé může jevit.)

„To be who I am because of you. To be who he was because of me.“

Vynikající adaptace skoro bezchybné knihy a jedno z nejpřesvědčivějších filmových zachycení nejistého sbližování dvou lidí. Výjimečnost Call Me By Your Name je nenápadná, protože na rozdíl od předchozích filmů Lucy Guadagnina nestrhává pozornost k tomu, jak je „udělaný“. Využívá atypicky dlouhých záběrů (nejpropracovanější, u památníku první světové války, trvá skoro pět minut) s více plány akce, mezi nimiž namísto střihu pouze přeostřuje, případně nás na dění v pozadí upozorňuje drobným přerámováním (každá scéna se natáčela jen jednou kamerou). Tentokrát rozhodně víc Renoir, Rohmer nebo Pialat než Sirk.

Zatímco Oliver zásluhou Ammerovy vysoké postavy a preferovaného typu snímání připomíná antickou sochu, a vidíme jej tedy tak, jak jej vnímá Elio, jehož hlediska se vyprávění po většinu času drží (teprve ke konci si kamera všímá Olivera nezávisle na Eliově pohledu). (Někdy se ovšem jedná o falešné hlediskové záběry, svědčící o přítomnosti dalšího vypravěče, stojícího nad příběhem – např. na diskotéce se zdá, že sledujeme Olivera očima Elia, ale ten pak sám vtančí do záběru.)

Protagonista působí i za přispění toho, jak je zabírán, nesměleji, neohrabaněji, méně vznešeně. Jako někdo, kdo hledá ujištění (které mu zprvu poskytuje otec, o kterého se následně přetahuje s Oliverem). Drží se víc v pozadí, spíše pozoruje, než jedná. Zprostředkovává mužský pohled na mužská těla. Podobně jako sochaři jako Praxiteles, kterými se zabývá jeho otec. Až Oliver mu dodává odvahu přihlásit se k tomu, kým skutečně je, ke své bisexualitě i svému židovství (po vzoru Olivera si dává na krk přívěsek s Davidovou hvězdou).

Díky využívání celků a polocelků, živé mizanscéně a zvukům mimo obraz si uvědomujeme – možná více než Elio a Oliver, pro něž nikdo a nic jiného neexistuje, prostředí, které ústřední pár obklopuje. Guadagnino je mistrem ve vystihnutí genia loci, ať už jde o letní sídlo, severoitalské město nebo přírodu. Film tak přes zaměření pozornosti na vztah dvou intelektuálně orientovaných mužů, kteří se zdají být nad problémy obyčejných smrtelníků povzneseni, působí velmi autenticky a vystihuje italskou realitu té doby (např. zastavení času na italském venkově, symbolizované portrétem Mussoliniho na domě stařenky, která Eliovi a Oliverovi nabídne vodu).

Call Me By Your Name sice má osmdesátkový feeling, ale současně k tehdejší estetice (barvy, kostýmy, font písma) nestrhává pozornost na úkor postav a příběhu a nedělá z ní fetiš (snad s výjimkou guilty pleasure scény s Armiem Hammerem snažícím se tančit v rytmu disco hitu Love My Way od The Psychedelic Furs).

Film není oproti předloze, ve které hraje hledisko dospělého Elia klíčovou roli, vyprávěn retrospektivně, ale v přítomném čase, což navozuje dojem oživených vzpomínek, které znovu prožíváme, protože nechceme, aby úplně pominuly a přestaly být formující složkou našeho já (k čemuž ve svém monologu Elia nabádá jeho otec – bolest je třeba přijmout, ne popírat, zároveň bychom se jí ale neměli nechat zcela paralyzovat a zamrznout kvůli ní v minulosti).

Ústředním motivem filmu je pro mne, podobně jako v Carol od Todda Haynese, jiném filmu, v němž jsou mnohdy nejvýmluvnější letmé doteky, ostýchavé pohledy nebo třeba jen pozice postav v záběru, hledání adekvátních výrazů „milostného diskurzu“ a čekání na správnou chvíli, kdy je použít. Způsob, jakým spolu postavy mluví, toho sděluje více než slova jejich dialogů.

Elio a Oliver se po celý film setkávají s odvěkou lidskou snahou vyjádřit určitý pocit či myšlenku prostřednictvím umění (hudby, soch, literatury) – hudební variace známých skladeb, fotky antických soch, objevená bronzová socha, milostná legenda z 16. století o rytíři, který tak jako Elio řešil dilema, zda promluvit, či zemřít, v jejímž případě jde navíc o interpretaci na druhou, neboť ji Eliova matka překládá z němčiny. Tyto artefakty jsou pro ně zároveň prostředky k jejich vlastnímu sblížení. Poučenost minulosti slouží k lepšímu uchopení a plnějšímu prožití přítomnosti.

„But going back is false. Moving ahead is false. Looking the other way is false. Trying to redress all that is false turns out to be just as false.“

Přestože film navenek jen v sérii proustovských fragmentů, oddělených ostrými střihy (podobně jako kniha, která také není plynulým vyprávěním s přímo navazujícími momenty), zachycuje dojmy z první lásky a atmosféru několika letních dnů a nemá žádný děj, vztah se napříč poměrně klasicky strukturovaným vyprávěním (cca každou půlhodinu k sobě mají hrdinové blíž) vyvíjí v souladu s tím, jak si oba milenci osvojují jazyk, kterým spolu mohou a dovedou komunikovat. Mění se také barevný tón filmu. Ke konci se stává chladnějším (stejně jako počasí), začíná převažovat modrá a bílá (modrý autobus, kterým odjíždějí do Bergama, Oliver v modrém, Elio v pruhovaném modrobílém tričku).

Od prvního pohledu, který si mezi sebou Oliver a Elio vymění, čekáme, kdy prolomí mlčení a konečně si „to“ řeknou, náznaky nahradí otevřenou komunikací. Vzhledem k šestitýdennímu deadlinu přitom víme, že času nemají nazbyt. Záměrně arytmický film znamenitě pracuje s různě rychlým plynutím času (které zároveň patří k hlavním tématům, zpřítomněným citováním Hérakleita nebo častými záběry tekoucí vody). Vše se nejdříve děje velmi zpomaleně, v atmosféře letní nudy a bezčasí, nikdo nikam nespěchá. Ke konci ovšem dochází ke znatelnému zrychlení. Milenci musí ve velice krátkém čase stihnout strašně moc věcí, které si dosud nestihli říct.

Nechybí díky tomu ani napětí (nejen erotické a nejen během scény, kdy čekáte, zda Oliver sní broskev), jenom se na příběh musíte napojit víc než u jiných filmů, které vám nápadněji dávají najevo, co si v kterém momentu máte myslet a cítit, čeho a proč si máte všímat.

Jedinečnost Call Me By Your Name tedy spočívá v nenucenosti, díky které můžete s každým zhlédnutím docenit nějaký jiný detail (předmět, výrok, pohyb kamery), kterému jste dříve nevěnovali moc pozornost, protože Guadagnino neměl potřebu na něj upozorňovat, strhávat pozornost k nesenému sdělení. Při třetím zhlédnutí mě například nejvíc zasáhl moment, kdy Elio od Marzie (ke které se mimochodem zachoval dost bezcitně) žádá ujištění, že zůstanou přáteli po zbytek života, že jeden druhého nikdy neopustí. Přestože tušíme, že slib nebude dodržen, plně chápeme, odkud se vzala hrdinova potřeba něčeho věčného, co nebude nikdy přerušeno.

„You are the only person I’d like to say goodbye to when I die, because only then will this thing I call my life make any sense.“

(Citované věty, vyjma té z názvu textu, jsou z knihy, myslím, že ve filmu, který se předlohy jinak drží velmi věrně, někdy slovo od slova, žádná z nich nezazní.)

Call Me By Your Name. Itálie, USA, Francie, Brazílie, 2017, 132 min. Režie: Luca Guadagnino, scénář: James Ivory.

Reklamy
Komentáře
  1. OLA napsal:

    sa na to podivam este raz a poriadne!

  2. Shanyn napsal:

    Díky za nejvíc insightful postřehy na českých internetech. Těším se na F&D recenzi!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.